Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Okno do duše - 2/2

...

Jeho mentální zeď neměla šanci. Voldemort ji jediným stiskem zbořil a rozmetal Harryho myšlenky jako prach ve větru. Bolest v jizvě byla neskutečná, a i když se snažil zůstat stoický, nedokázal zadržet hlasitý výkřik, jak mu bolest rvala mysl na kusy. Když přišly vzpomínky, neměl nad nimi kontrolu. Voldemortova moc přemohla jeho chabé pokusy a smetla ho stranou jako slabého a neškodného komára.

… Snape sklonil vidličku, na tváři zamračený pohled přes kuchyňský stůl na Harryho…

… Snape vrhl pohled vzhůru, když Harryho kotlík nečekaně zasyčel…

… Brumbál a Snape na něj zírali přes kousky rozbitého skla na podlaze obývacího pokoje…

Vzpomínka za vzpomínkou na uplynulý měsíc proudila Harrymu hlavou příliš rychle a příliš silně, než aby je dokázal ovládnout. Voldemort je s lehkostí procházel a hledal v nich něco užitečného.

… Brumbál seděl v obývacím pokoji a mluvil s Harrym. „Proroctví naráží na Voldemortova služebníka…“

Přítomnost v jeho mysli se zastavila, napjala se a soustředila se na tu vzpomínku, procházela ji, hloubala a Harry byl bezmocný, aby ji zastavil.

… obraz Trelawneyové se vzdaloval z myslánky. „PÁN ZLA ZNOVU POVSTANE… JEHO SLUŽEBNÍK JE SPOUTÁN DVĚMA PÁNY…“

Když si Voldemort prohlédl celé druhé proroctví Trelawneyové, měl Harry dostatek příčetnosti, aby si uvědomil, že pláče. Bylo toho na něj příliš. Fyzická bolest, bezmoc, pocit viny… zradil Brumbála i Snapea. Snapeovo proroctví mu bylo sděleno důvěrně a teď ho Voldemort znal. Jak to mohl dopustit? Znovu zatlačil na Voldemortovu mysl a pokusil se přivolat vítr, jak už to dokázal předtím… Nebyl tam. Byl nějak zazděný, mimo jeho dosah.

A tohle bolelo. Tolik to všechno bolelo.

V té chvíli fyzického uvědomění se znovu pokusil vymanit, zoufale toužil, aby ho pustili, ale paže ho bolestivě svíraly kolem hrudi, tělo za ním bylo nepoddajné.

Znovu se zazmítal v křečích a křičel, ztrácel pojem o všech fyzických vjemech, jak jím proudil Voldemortův vztek a čaroděj pokračoval v sestupu do Harryho oslabené mysli.

… „Půjdou do Kneaderova dvora,“ vyhlásil Snape rezolutně…

… „Skončil jsem,“ prskl Snape, když opouštěl Harryho pokoj. „Nitrobranu si procvičujte sám…“

… Snape mu podával prsten a vysvětloval: „Je očarovaný,“ a čekal, až si ho vezme…

Voldemort přerušil spojení tak rychle, že Harry zalapal po dechu a byl by upadl, kdyby ho tělo za ním nedrželo ve vzpřímené poloze. Zamrkal a snažil se zůstat bdělý, ale hlava mu třeštila a cítil se hrozně a… a…

Předklonil hlavu a vyzvracel to malé množství jídla, které ještě měl v žaludku. Ruce, které ho držely, jej se zanadáváním pustily a on spadl bokem na zem.

No, pomyslel si, když už umře, tak aspoň s vědomím, že pozvracel Smrtijeda. Notta, uvědomil si, když se převalil a zamžoural nahoru. Ještě lepší. Muž si znechuceně mířil čisticími kouzly na rukávy. Harry se přes bolest dokázal roztřeseně zazubit.

Jeho ruka byla bolestivě sevřená, což mu vymazalo úsměv z tváře. Klečící Voldemort mu strhl z prstu Snapeův prsten a zamračeně ho studoval. „Jak to funguje?“ dožadoval se.

„Nevím,“ vyhrkl Harry a pak při pohledu na Voldemortovu zvednutou hůlku změnil odpověď na, „z-za sklenici v-vody ti to povím.“ K jeho překvapení vzal Voldemort svou dohodu vážně a mávl rukou ve vzduchu, jako by chtěl přivolat sluhu – což pro něj, jak Harry předpokládal, Smrtijedi byli. O vteřinu později už mu někdo kouzlem čistil košili od zvratků, tahal ho do vzpřímené polohy a do třesoucích se rukou mu strkal vyčarovanou sklenici vody. Tentokrát to byl Malfoy, všiml si, když lačně hltal ze sklenice a upadl do záchvatu kašle, protože polykal příliš rychle. Nott stál daleko od něj a vrhal na něj znechucené pohledy, zatímco Crabbe se tyčil vedle něj jako správný voják a zdálo se, že je mu dění kolem lhostejné. Sallow, Pettigrew a další Smrtijedi přihlíželi s nadšenou pozorností, i když nikdo z nich nevypadal, že by se chtěl přiblížit. Doufal, že si pamatují, co se stalo, když Voldemort naposledy použil na Harryho nitrozpyt. A modlil se k Merlinovi, aby přišel na to, jak to udělat znovu. Nemělo to však smysl, ne dokud byl Voldemort tak silný.

Zvládl kašel, opatrně se napil vody a pak nejistýma rukama odložil sklenici. Odtáhl se od Malfoye, odhodlaný posadit se sám bez ohledu na námahu, kterou ho to stálo. Smrtijedovi to zřejmě nevadilo, zvedl se a postavil se ke Crabbemu a Nottovi. Harry se zakymácel, ale podařilo se mu posadit se zpříma. Téměř.

Voldemort si ho zpočátku nevšímal a prohlížel si malý stříbrno-zelený prsten. Podržel ho proti světlu. „Víš, co to je?“ zeptal se konverzačně, jako by před chvílí Harrymu krutě nenarušil mysl. Harry si nebyl jistý, co chce, aby mu řekl. Bylo tak nějak zřejmé, co to je – prsten s nějakým kouzlem nebo zaklínadlem, které na něj bylo vloženo. Ale musela to být řečnická otázka, protože Voldemort pokračoval, aniž by vyžadoval odpověď. „Je to prsten předků. Naplněný prastarou magií. Takové věci vlastní jen nejvznešenější čistokrevné rody. Předpokládám, že tento prsten je v rodině Severuse Snapea už po generace.“ Podíval se na Harryho a rty se mu zvedly v odporné imitaci úsměvu. „Vidím, že tě to překvapilo.“

Překvapilo, ale to se Voldemorta sotva týkalo. „Překvapuje mě, že sis všiml něčeho jiného než svého vlastního nosu, to je všechno,“ pokrčil rameny. Bohužel ho to pokrčení ramen vyvedlo z rovnováhy a zkazilo efekt jeho nonšalantního výstupu. Zachytil se a zapřel se jednou rukou.

Voldemort ohrnul ret, ale pokračoval: „Rodová magie je vždy velice silná. Přivázat k sobě takový prsten by pro někoho s jeho schopnostmi mělo být dost jednoduché A dovedu si představit, že je dostatečně silný na to, aby se k němu dostal na jakoukoli vzdálenost. Tak mi to řekni. Jak to funguje? Umožňuje ti ho přivolat? Komunikovat s ním?“

„Já… já nevím.“

„Snadno se ti podívám do mysli,“ pohrozil Voldemort a Harry se zachvěl při představě, jak se mu znovu probírá myšlenkami, trhá mu mysl na kusy a drtí mu už tak pulzující hlavu, až z toho tlaku umírá.

„Ono – ho to upozorní, když potřebuju pomoc,“ přiznal Harry, protože si myslel, že Voldemort už si to vydedukoval sám a že mu stejně nemůže říct nic dalšího. „Kromě toho víc nevím. Neřekl mi to a já ho nepoužil.“ Nepočítalo se to, když v tom jediném případě, kdy to udělal, nezůstal na místě dost dlouho na to, aby zjistil, jestli fungoval, ne?

Voldemort mu zřejmě věřil. Tvářil se až příliš spokojeně, když si prsten strkal do kapsy, a Harry se otřásl při představě, co by s ním mohl udělat. Využije snad Harryho, aby pomocí prstenu nastražil na Snapea past? Pokud ano, Harry samozřejmě odmítne… ale Voldemort byl teď dost silný na to, aby ho k tomu bez větší námahy donutil.

„Škoda, že o spoustě věcí nevíš víc,“ pronesl Voldemort klidně. „Severus ani Brumbál se ti příliš nesvěřují, že? Ale na druhou stranu jsi ještě dítě. Nedá se očekávat, že by Řád prozradil mnoho užitečných tajemství chlapci, který ještě není dost starý na to, aby se dokázal přemístit.“ Z jeho povýšeného tónu bylo patrné, že se snaží Harryho popudit, ale Harry se v tu chvíli nemohl obtěžovat, aby se urazil. Byl ještě dítě. Vždycky chtěl vědět víc, než mu bylo řečeno, ale jeho zvědavost, jeho potřeba vědět věci, ho nesčetněkrát dostala do pěkné kaše. V tuhle chvíli chtěl jen jít domů a být rád, že má lidi, kteří jsou ochotni chránit ho svými tajemstvími. Ne že by mu ta spokojenost vydržela dlouho, až se dostane domů… ale byla to hezká představa.

„Ale přece jenom některá tajemství prozrazují, ne? Jistá proroctví a tak?“

Sotva stačil otázku zachytit, muž si před něj znovu klekl a chytil ho za bradu. Zaregistroval pohled Voldemortových očí a neschopnost zavřít své vlastní a zmocnila se ho hrůza. Rychle se vytrhl z čarodějova sevření. Pokusil se vstát, utéct, ale byl stále příliš slabý a okamžik poté, co padl na zem, ho zvedl jiný pár rukou nějakého Smrtijeda, přitiskl mu paže k boku a přinutil ho pokleknout před jejich pánem.

Zakňučel a nenáviděl se za ten projev slabosti, ale děsil se Voldemortovy moci, děsil se bolesti, kterou měl zažít znovu. Ruce, které ho držely, se napjaly, zapřely ho o cizí hruď a on věděl, že nemá smysl pokoušet se o útěk. Snažil se připravit, ale…

Bolest. Jeho jizva vybuchla bolestí a vzpomínky mu prolétly myslí tak rychle, že se v nich nedokázal vyznat. Voldemort však ano. Cílevědomě, dokonce s pocitem radosti, je prosíval, hledal něco konkrétního a každou vzpomínku, která mu nesloužila, zavrhoval. Listovací kniha vzpomínek se nakonec zastavila a ustrnula.

… Brumbál ho pozoroval smutnýma očima. „Domnívám se, že proroctví hovoří o Severusi Snapeovi.“

Vzpomínky se rychle přetočily a Harrym projela jako vlna Voldemortova netrpělivost.

… ředitel tiše říkal: „… strana, kterou si profesor Snape vybere, zvítězí.“

… „…že bude klíčem k uvolnění tvé moci porazit Voldemorta…“

„Lži!“ uslyšel mimo svou mysl a projel jím Voldemortův hněv.

Ale počkat. Jak mohl cítit Voldemortovy emoce? Jak to bylo možné? Voldemort na něj působil nitrozpytem, ne naopak. Žádný lektvar zde nebyl. Neměl by být schopen číst Voldemortovy emoce nebo jeho myšlenky… nebo snad ano? Nemohl, když na něj použil nitrozpyt Snape, ledaže by to udělal s pomocí lektvaru…

Mimovolně vykřikl, když Voldemort prolomil bariéru hluboko v jeho mysli, rozptýlil jeho vzpomínky jako smítka písku a připomněl mu, že teď asi není čas lámat si hlavu nad teoriemi mentálního umění. Ne že by mohl, jakmile Voldemort pokračoval v procházení vzpomínek.

… probíhal se odborem záhad a mířil kletbou…

… Sirius se propadal Závojem a on to bezmocně sledoval…

„Ne!“ vykřikl, ale nepodařilo se mu vymanit. Voldemort pokračoval dál a prokopával se hlouběji.

… byl v Brumbálově kanceláři, kolem něj byly rozházené rozbité předměty. Z myslánky se vynořila přízračná postava Trelawneyové…

Projel jím pocit radosti, silnější než předtím, a rázem věděl, že Voldemort našel, co hledal. Zoufale se snažil vytáhnout vzpomínky, myslet na lásku, přivolat mentální vichřici nebo tornádo nebo cokoli, co by mu pomohlo, ale bylo to marné. Byl bezmocný a sledoval, jak Voldemort konečně našel proroctví, které tak dlouho toužil slyšet celé.

… PŘÍCHOD TOHO, V JEHOŽ MOCI JE PORAZIT PÁNA VŠHO ZLA, SE BLÍŽÍ…

Konečně! Na tento okamžik čekal dlouhých patnáct let. Z toho očekávání se mu rozbušilo srdce vzrušením.

Odkud se to vzalo? Na tohle nemyslel. To nebyly jeho myšlenky. Prováděl nitrozpyt? Ne. Byl pod nitrozpytem. Nerozuměl tomu…

… NARODÍ SE TĚM, KTEŘÍ SE MU TŘIKRÁT POSTAVILI…

Zoufale se snažil něco udělat, cokoli, natahoval ruce, sledoval úponky myšlenek, které nebyly jeho, ponořoval se do emocí, které necítil, sledoval je, šel za nimi, kam ho vedly, poddal se jim, až sotva rozeznal rozdíl mezi svou myslí a myslí vetřelce.

… SE NARODÍ, AŽ SEDMÝ MĚSÍC BUDE UMÍRAT…

Už to nemohl dál sledovat. Ale ta přítomnost ho obklopovala. Cítil její radost, cítil její očekávání, dokonce znal její myšlenku odměnit Smrtijedy dnešní hostinou. Sebral všechny síly, které mu ještě zbývaly, a vytlačil se z nitra přítomnosti, která ho obklopovala.

Mysl, která nebyla jeho vlastní, ochabla a Harry pocítil v energii kolem sebe zmatek a znepokojení. Stála v příkrém kontrastu s jeho vlastním vzrušením. Nevěděl, co udělal, ale něco udělal! Zkusil to znovu, vzchopil se a tlačil, jako by na tom závisel jeho život… jako že závisel.

… A PÁN ZLA HO…

Mozek mu hořel. Křičel. Stejně jako on. Ne… ten druhý ‚on‘ taky. Mysl, která byla jeho vlastní, ale patřila někomu jinému. Byli spojeni v jedno a on se nemohl odtrhnout. Ani on se nemohl odtrhnout.

Vzpomínky, které nebyly jeho vlastní, mu proudily myslí příliš rychle, než aby je mohl ovládat.

… mladý tmavovlasý chlapec mířil hůlkou na kočku. „Avada…“

… tentýž chlapec, teď už starší, mluvil s hadem… velmi velkým hadem… a říkal mu, aby zabíjel…

A tak dále, a jediné, co si jeho zničená mysl dokázala dát dohromady, bylo, že to není on, že by takové věci nedělal, že on by bezmyšlenkovitě nezabíjel, že by raději chránil…

Další výkřiky. Křik. Cítil paniku, v sobě i ve vzduchu kolem sebe.

Nevěděl, co se děje, jen chtěl, aby to přestalo…

Přestalo to.

Hlava se mu rozjasnila, invazivní přítomnost byla pryč. Svalil se zpátky na Smrtijeda, jehož paže ho stále držely ve vzpřímené poloze, a bylo mu jedno, kdo ho podpírá, hlavně že ho ještě chvíli podpírá.

Dokázal zavřít oči, ale teď, když je měl zavřené, si nebyl jistý, jestli je dokáže znovu otevřít. Alespoň do té doby, než začal registrovat zvuky a vjemy kolem sebe.

Vzduchem se šířila panika a zmatek. Vnímal je jako elektrický výboj. Strach tam byl také, ale ten byl spíš cítit. Jako píchání v nose, které cítil, ale věděl, že by ho nedokázal popsat, kdyby se ho zeptali. Zvuky nabývaly na intenzitě a tvořily kakofonii nesouvislých zvolání, mumlání, výkřiků…

Přinutil se otevřít oči, potřeboval vědět, kde je Voldemort, když se teď vzpamatoval.

Nevěděl, co má očekávat. Rozzlobeného čaroděje, natolik rozzlobeného, aby Harryho znovu mučil? Nebo snad opět vystrašeného z Harryho mysli? I když Harry sám nevěděl, co se stalo… To, co viděl, bylo mnohem překvapivější.

Voldemort se zhroutil k zemi. Ležel obklopen svými Smrtijedy – tedy všemi kromě toho, který držel Harryho, což byl, jak mu pomalu došlo, Crabbe – a nehýbal se. Byl v bezvědomí.

Harry se zasmál.

Nott jeho humor neocenil. Vytrhl ho na nohy a postrčil ho ke dveřím. Harry klopýtal, stále dezorientovaný po záhadě, která se stala. Zůstal však stát. Nespadl. Cítil se silnější. Proč byl silnější? Neměl by být.

Stejně jako předtím ho Crabbe chytil za paži, aby ho uklidnil, a Harry přemýšlel, jestli ten muž není jedním z těch fanatických Voldemortových stoupenců, kteří plní jeho rozkazy bez ohledu na cokoli. Jako třeba udržet Harryho v jednom kuse, i když byl prokletím jejich existence.

I když Harry jejich pána – jejich šíleně mocného pána – přivedl do bezvědomí.

No, nepotřeboval tomu děsivému fanatismu nic ulehčovat. Posílen svým vítězstvím vykopl a trefil muže do holeně, jak to chtěl udělat předtím. Tři ze tří. Ušklíbl se, když Crabbe zaječel a málem uvolnil sevření Harryho paže, okamžitě se ale postavil tak, aby úhel nebyl pro kopnutí holení ideální.

Nott k nim vykročil, ale Crabbe ho odmávl. „Nestojí za tu námahu. Jdi za Pánem zla. Odvedu toho spratka do jeho cely.“

Sallow popadl Harryho, aby mu pomohl, a ten znovu vykopl, šťastný, když muž ostražitě uhnul. Otevřel ústa, aby je potrápil Voldemortovým jménem, ale místo toho si odkašlal. Hrdlo měl vyprahlé, jako by už několik dní nic nepil. Bohužel vzhledem k tomu, co se právě stalo, pochyboval, že by mu někdo chtěl nabídnout další vodu.

Navzdory sobě samému ho zamrazilo při pohledu na čirou nenávist v Nottových očích. Než se ale stačil dozvědět, jaké to je, když ho zavraždí Smrtijed, Crabbe ho vmanévroval ke dveřím místnosti a Sallow ho těsně následoval – ale ne příliš těsně. Harry se cítil rozzlobený a vzdorovitý a posiloval ho fakt, že už může chodit, takže mu to neusnadňoval. Schválně se kroutil, narážel a klopýtal, dokud s ním Smrtijed trochu nezatřásl a téměř bolestivě mu nesevřel ruce kolem paží.

„Opatrně, Pottere,“ pronesl Crabbe tichým hlasem, „cestou do kobek by sis nechtěl ublížit. Kdo ví, jaká nezvyklá stvoření tam mohou číhat, připravená ohlodávat kosti obzvlášť otravných dětí.“

Slyšel, jak se Sallow při té děsivé povídačce uznale zasmál, a trvalo několik vteřin, než mu slova došla. Když se tak stalo, musel se přinutit, aby neztuhl. Poté se nechal vést dveřmi a po schodech dolů a zápasil jen polovičatě, zatímco mu mozek přibližoval důsledky těch slov.

Nezvyklá stvoření.

Crabbe rozhodně zdůraznil pojem nezvyklá stvoření. Byla to slova z Brumbálovy zakódované zprávy na přenášedle, kterou předtím v létě poslal Snapeovi. Slova, kterými Snape Harrymu vysvětloval, jak kód rozluštit. Když chtěl Harry znát další kódy, Snape mu doporučil, aby ho s tím přestal otravovat. Posměšně řekl, že pokud to bude potřeba, Harry dostane kód, ‚který nepochybně zahrnuje četné nesmyslné fráze týkající se nezvyklých stvoření‘.

Byla to zakódovaná zpráva. Muselo to tak být!

Harry netušil, co to znamená, že Crabbe použil tato konkrétní slova, jestli je špión, nebo jestli jde o něco jiného, ale jedno mu bylo jasné. Jen Snape mohl vědět, že ta slova budou pro Harryho něco znamenat.

A ať už do toho Crabbe zapadal jakkoli, znamenalo to jednu důležitou věc:

Snape věděl, kde je. A nějakým způsobem se ho snažil dostat zpátky.

Harry se snažil nedat najevo, jak se mu ulevilo, kolik starostí mu tím odhalením spadlo z ramen. Téměř poslušně předstíral, že klopýtá zpátky do cely, a celou cestu doufal, že mu Crabbe poskytne další nápovědu, nějaký způsob, jak zjistit, co se děje, nějaké vodítko, zda se blíží pokus o záchranu.

Jen kdyby neměli společnost. Sallow podržel dveře do cely a Crabbe pomohl Harrymu posadit se ke zdi. Muž se zdržel o vteřinu déle, než bylo nutné, a Harry vyhledal jeho pohled v naději, že mu poskytne alespoň jedno další vodítko. Cokoli, vůbec cokoli.

Ucítil, jak se mu o mysl něco zlehka otřelo a během několika vteřin zmizelo, než muž vstal a otočil se zpátky ke dveřím. Ty se s cvaknutím zavřely a zanechaly Harryho samotného ve tmě.

To stačilo. Harry tu mysl znal. Usmál se.

Crabbe nebyl Crabbe. Byl to Snape!