Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rondo – část 1/3

Když se Hermiona vrátila do Prasinek, slunce už bylo nízko nad obzorem a ona se nejdřív zastavila v lékárně pro výtažek z aloe. Uplynulo už mnoho let, co pobývala delší dobu na slunci, a její ramena a obličej už začínaly rudnout, protože mast, kterou jí dal Severus, přestávala účinkovat. Přesto by čas strávený s ním nevyměnila za nic na světě. A co víc, na přenášedle jí zbývalo ještě dvanáct hodin a pomyšlení na to, k čemu by tyto hodiny mohli využít, s ní provádělo podivuhodné věci.

Merline, ale že už to bylo dlouho, co se takhle cítila. S vědomím toho, jak by její větrem ošlehaný vzhled mohl šokovat někoho, kdo očekává, že bude vypadat jako truchlící vdova, se vydala na okraj vesnice boční cestou a hned zamířila k McCoyovu domu.

U zadních dveří parkoval Peugeot a Hermiona pocítila záchvěv viny. Doufala, že Hugo ještě nebude doma. Věděla, že neměl tolik času smířit se se zhoršením Ronova stavu jako ona a Rose, a i když tušila, že hádka s Vicem se přežene, i tuto ztrátu nesl těžce. Vždycky však dával přednost tomu, aby si věci vyřešil sám, ať dobré nebo špatné, takže možná bylo nejlepší, že měl trochu prostoru.

Vešla dovnitř a našla syna ležet na pohovce s obličejem zabořeným do polštářů. Na stolku a podlaze byly rozložené hromádky formulářů. Pokud se nepletla, chudák chlapec bude okamžitě potřebovat čaj.

„Úspěšný výlet na ministerstvo, chápu to správně?“ zeptala se nahlas.

„Uf,“ hlesl Hugo a chabě zvedl hlavu.

„Tak dobrý?“

„Musela jsi tohle absolvovat pokaždé, když jsi chtěla získat souhlas k použití nových kouzel na nějaký projekt?“

„Bývalo to horší,“ podotkla, ohřála klepnutím hůlky vodu a vhodila do ní několik čajových sáčků. „Nové stavby, zejména s dosud nevyzkoušenými kouzly, dříve vyžadovaly schválení celého Starostolce. Po několika mých prvních projektech je však natolik unavilo trávit celá zasedání schvalováním stejných kouzel, která lidé používali na stávajících stavbách, že nakonec změnili způsob, jakým se překlasifikování kouzel provádí. Nyní je ke schvalování určena mnohem menší komise a sedí v ní skutečně kompetentní lidé.“

„Ale jenom učební plán prvního ročníku magické kompozice zahrnuje desítky formulí,“ namítl Hugo. „Bude trvat roky, než se je podaří překlasifikovat.“

Hermiona přenesla konvičku a dva šálky na stolek. „No, jak znám ministerstvo, tak až se nevyřízené záležitosti dostanou na vyšší místa, věci se změní. Až k tomu dojde, budeš mít nejspíš příležitost prosadit plošnou reklasifikaci hudební magie, a pokud budeš mít předtím dostatek schválených žádostí, bude to silný argument ve tvůj prospěch.“

„Dík,“ hlesl Hugo a vděčně od ní převzal hrnek. „Počítám, že je dobře, když s tím začínám hned.“

„Jsem na tebe pyšná, zlato,“ usmála se Hermiona a lehce se zavrtěla, protože se její spálená ramena dotkla vlněného čalounění křesla. „To, co podnikáš, není jednoduché.“

Hugo pokrčil rameny. „Je to to, co mám rád. A pokud se v hudbě najde byť jen jedno další ztracené dítě mířící do Bradavic tak, jako jsem se našel já, bude to stát za to.“

Hermiona se podívala na formuláře. Ať už Hugo našel na ministerstvu kohokoli, onen dotyčný odvedl bezvadnou práci.

„Co je v té lahvičce?“ zeptal se Hugo a gestem ukázal na nádobu za apatyky ležící na pultu.

„Esence z aloe,“ řekla Hermiona. „Dnes odpoledne jsem strávila příliš mnoho času na slunci.“

„Zahradničení?“

Hermiona se zarazila, nebyla si jistá, na kolik pravdy má Hugo právo. „Toulala jsem se. Dneska jsem si vlastně nechtěla s nikým povídat.“

Hugo přikývl. „Nedivím se ti. Na ministerstvu byli všichni moc milí, ale než jsem došel k výtahu, museli mě snad desetkrát zastavit lidé s nabídkou soustrasti. Hm, tohle je jiný čaj.“

„Ano, je to směs Assamu a Darjeelingu. Chutná ti?“

„Je trochu divný, ale asi chutná dobře.“

Hermiona si v duchu poznamenala, že Severusovu směs si schová na dobu, kdy přijde Rose, a Hugovi bude servírovat obvyklý Earl Grey. Ukázala na hromádky formulářů. „Můžu začít vyplňovat adresy a obecné části žádostí,“ řekla. „Budu ale potřebovat, abys vyplnil konkrétní údaje o kouzlech.“

Hugo jí věnoval pateticky vděčný pohled. „Děkuju, mami. Jsi nejlepší.“

„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ řekla. „Tvůj otec pro mě udělal totéž, když jsem začínala.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi mu to dovolila. Měl hrozný rukopis.“

Hermiona se začala chichotat. „To měl. Polovinu odpovědí na naše žádosti dostal někdo jménem Herbert G. Wessel z Prasetic. Dopsala jsem je pak sama.“

Při vyplňování formulářů a pití čaje si družně povídali, ale zanedlouho si Hermiona uvědomila, že ji pálí ramena a kručí jí v břiše.

„Půjdu se umýt, a co bys řekl na večeři u Prasečí hlavy?“ zeptala se.

„Myslel jsem, že jsi chtěla před všemi utéct.“

„Ano, ale dříve nebo později se budeme muset objevit na veřejnosti, a je lepší připít na památku tvého otce na místě, které měl rád a kde trávil hodně času.“

„Pozveme Rosie a strýčka Harryho,“ navrhl Hugo. „Určitě by tam chtěli být.“

„Výborný nápad. Ron by byl rád, kdyby se tam na něj vzpomínalo.“ Věnovala Hugovi drzý úsměv. „Možná bychom je mohli požádat, aby tam dali pamětní desku na všechny díry, které udělal do zdi při házení šipkami na terč.“

„Nebo bychom mohli všem koupit rundu a spustit sprostou verzi 'Weasley je náš král',“ navrhl Hugo. „Pořád jsem ještě neslyšel všechny sloky, a to to byl můj táta.“

Hermiona se zachichotala. „S tvým tátou jsme je sbírali. Celkem jich bylo přes sedmdesát. Mám pocit, že dnes večer uslyšíme nové.“

Hugo se ušklíbl: „Pokud ne, vždycky si je můžeme napsat sami.“

***

Druhý den ráno byla Hermiona vzhůru v obvyklou dobu, i když pochybovala, že se s Hugem uvidí dřív než v poledne, zvlášť pokud si nevšiml lahvičky s lektvarem na kocovinu, kterou mu nechala na toaletním stolku. Po fazolích a toastu si uvařila konvici Severusova čaje a postavila ji na stolek vedle své pracovní plochy. Včerejšek byl první den po mnoha letech, kdy nepracovala, a přestože nehrozilo, že by se po ní někdo sháněl a pozastavoval se nad její nepřítomností, práce na Krucáncích a Kaňourech měla vysokou prioritu.

Poté, co na stůl přilepila velký svitek pergamenu, otevřela složku, která obsahovala magický sken budovy doplněný o plány, schémata stávajících kouzel a jejich umístění, mapu současného inventáře a neurčitý ručně psaný vzkaz od nové majitelky, který jí v podstatě říkal, aby si dělala, co chce. Naštěstí se katalogizační normy měnily jen zřídka, takže regály mohly být zmenšeny tak, jak jsou, což usnadnilo přeskládávání a zamezilo zmatení zákazníků.

Hermiona mávla hůlkou, aby přenesla kostru svého projektu na pergamen, a přitom jí sada kouzel, která položila na stůl, začala generovat seznam materiálu a seznam úkolů pro fyzickou práci, který začínal připomínkou, aby před zahájením demolice zrušila všechna bezpečnostní a strukturální kouzla.

A teď k fasádě. Výlohy obchodů na Příčné ulici byly směsicí stylů z různorodých období, z nichž některé se příšerně tloukly. Stará budova Krucánků a Kaňourů byla jistě v alžbětinských dobách velkolepá, vzhledem ke krásnému dřevěnému obložení uvnitř i venku, ale dřevo na budově vybledlo a ve vnitřních prostorách ztmavlo, takže vše vypadalo dost ošuntěle. Nebylo by od věci použít zcela nový architektonický styl. Na zanedbaný vzhled byl obchod příliš slavný.

Jakkoli Hermiona sloupová okna z principu milovala, výlohy byly kvůli nim problematické, a pokud chtěl obchod nalákat ke vstupu zákazníky, musely by se dát pryč. Mávnutím hůlky je z plánu vymazala a zvětšila výkladní prostory, ačkoli tvar původních oken zachovala a jen je obehnala tenkým mosazným páskem. Poddimenzovaná plynová lampa, která za tmy nikdy plně neosvětlovala vchod, rázem zmizela a nahradila ji dvojice větších mosazných lamp po stranách dveří, jejichž kování by měla vyměnit. A starobylou ceduli nahradit téměř identickou, jen o něco větší, s reliéfními mosaznými písmeny.

Chvíli strávila odhadem nákladů na do ulice vypouklou výlohu a listováním ve své sbírce katalogů, jestli se ještě vyrábějí původní střešní tašky, až nakonec spokojeně přikývla. Mávla hůlkou a z jejího návrhového pergamenu s poznámkami a náčrtky se před ní ve vzduchu zhmotnila část konceptu. Přidala několik texturních detailů, přivolala si ze stolu menší pergamen a přesunula návrh na jeho povrch. Barvy se krátce rozzářily, a pak se na novém povrchu uspořádaly.

Zapískala na poštovní sovu, kterou úřad v Prasinkách neochotně přidělil McCoyovu domu, srolovala náčrtek konceptu a dala sově kousek sušeného masa, které měla vyhrazené pro zvláštní zásilky. Když návrh odletěl k nové majitelce, Hermiona si nalila další šálek čaje, připevnila na svůj kreslicí stůl nový list pergamenu a protáhla si ramena. Předělávat interiér obchodu bude zábava.

Zavřela oči a vybavila si Krucánky a Kaňoury tak, jak vypadaly teď. Nechala svůj mozek pracovat a před očima se jí míhaly obrazy obchodu, které se mísily s její vlastní náklonností k tomuto místu, s druhy knih, které měli na skladě, a se vzpomínkou na novou majitelku, kterou potkala jen jednou. Její čistou, zářivou efektivitu nezastíraly šmouhy, které zachytila při průzkumu utajované díry zamaskované jednou z polic. Hermiona si začala představovat, že by chtěla vytvořit přívětivé teplé místo s náznakem vnitřního tajemství.

Tak tedy. Dřevěné obložení zůstalo, i když ve světlejším, červenějším odstínu, a nové police na knihy zdobené mosazí se táhly až ke stropu. Byla tam projekční kouzla, která umožňovala patronům vidět veškerý obsah, a rejstříková kouzla, která dokázala identifikovat základní témata, autory, a dokonce i neznámá slova. Obchod bude vybavený tuctem pojízdných žebříků s mosazným zábradlím, které přijedou na zavolání.

V duchu znovu prožívala své první zkušenosti s jednotlivými sekcemi a z hrotu brka jí tryskaly detaily. Na oddělení studentských učebnic dopadají sluneční paprsky z nového střešního okna a do předních stran polic budou vyryty citáty z knihy Ztracený ráj. Usmála se při pomyšlení, že až by se generace kouzelnických dětí vydaly na cestu za poznáním, byly by obklopeny mudlovskou poezií. Přidala několik hadovitých spirál a usmála se. Následně přidala texturní odkazy na ostatní bradavické koleje.

Knihy s omezeným přístupem budou ve sklepě. Očekávání nic jiného nedovolovalo. Ale místo toho, aby připomínal podzemí, by tam byl čtecí pult vyrobený ze starého sudu a dekorace na přední straně polic, které kromě toho, že by zabránily odnesení knih, by připomínaly stojany na víno. Dětská část by byla vybavena menšími pojízdnými žebříky, dostatečně bezpečnými na hraní, a měděnou skluzavkou vedoucí dolů na hlavní podlaží. Zábradlí by tvořili draci, ale bez zarážek, aby se po nich dalo sklouznout, i když děsivé dračí hlavy odradí všechny kromě těch nejodvážnějších.

Nápady se z ní jen sypaly, a než se nadála, byl pergamen plný poznámek a náčrtků. Slyšela, jak Hugo ve své ložnici něčím šustí, a podívala se na hodiny. Pracovala už skoro dvě hodiny v kuse. Zvedla ruce a zavrávorala, když jí hlučně luplo v zádech. Přestože se jí podařilo navrhnout knihkupectví svých dětských snů, měla silné podezření, že současná majitelka nebude příliš nadšená z toho, že by se v obchodě nacházelo cokoli, co by vybízelo děti ke hře. Na to se zdála být příliš přísná. Také uvažovala, jestli tam budou moci zůstat ty citáty. Pravděpodobně ne.

Hermiona si lítostivě povzdechla nad interiérem, který vytvořila, a najednou pochopila, co měl Hugo na mysli, když se jí ptal, jestli si někdy něco navrhla pro sebe. A musela uznat, že měl pravdu. Každá zakázka měla zjevně svá pravidla, která vycházela ze zamýšlené funkce prostoru. Ale osvobodit se od striktních požadavků cizího klienta, být omezována jen svým vlastním vkusem, to už stálo za zvážení.

Podívala se na místnost kolem sebe. Tuto kancelář si navrhla sama. Byl to čistý, světlý, zcela funkční prostor, jehož občasné barevné skvrny přitahovaly pozornost a vybízely k bližšímu pohledu, ale navržený pro práci, ne pro odpočinek nebo zábavu. Její šálek čaje vychladl, a když vstala a přistoupila k oknu do zahrady, použila na něj zahřívací kouzlo. Zahradu vytvořila, když čekala Rose, a vůně stejnojmenné květiny se mísila s pěstěným trávníkem uprostřed zahrady, který sloužil jako provizorní famfrpálové hřiště, když děti vyrostly. Hermiona se napila čaje a vešla do obývacího pokoje.

Nu, tento pokoj byl čistě Ronův. Vlastně vyvolával pořád pocit, že její muž může každou chvíli vběhnout dveřmi ze zahrady, rozvalit se na pohodlné kožené pohovce, zapnout starožitný rozhlas a poslouchat zápas ve famfrpálu tak, jako když byl ještě kluk. Pohled jí padl na jediné čtecí křeslo v rohu, kam se obvykle schovávala, a zarazilo ji, jak je zvláštní, že se i teď musí ukrývat před duchy bouřlivé minulosti.

Prošla chodbou směrem ke své ložnici, na jejímž designu měl Ron také velký podíl, ke koupelnám, kde se v jedné z nich se nacházela dekadentní vana, kterou ona nikdy nepoužívala, a znovu se vrátila ke vstupní hale, která by byla nejméně využívaným prostorem v domě, kdyby bylo pro klavír místo kdekoli jinde.

Hermionu překvapilo, že Hugo sedí u kláves a třídí hromadu not. Když se přiblížila, ohlédl se na ni přes rameno.

„Nevěděla jsem, že jsi vzhůru,“ řekla. „Udělala jsem čaj. Dáš si?“

„Jsem v pohodě, díky,“ odmítl Hugo, vyzkoušel tlumicí pedál a rozběhl po klávesách rychlé arpeggio.

„Tak tě nechám cvičit,“ odtušila Hermiona.

„Já necvičím, jen si tak blbnu,“ řekl. „Ještě hraješ?“

„Už léta ne.“

„Ale vždycky jsi hrála,“ namítl Hugo. „Myslel jsem, že tě to baví.“

„Baví,“ souhlasila Hermiona. „Jen jsem se začala věnovat jiným věcem, to je všechno. A když jsi odešel na univerzitu, nezbyl tu nikdo, kdo by mě doprovázel.“

Hugo se na ni podíval. „Nemělo by tě to zastavit v tom, co máš ráda,“ řekl a zahrál akord Cmoll ze začátku Patetické sonáty, skladby, kterou hrával, když se necítil ve své kůži.

„Ne, nemělo,“ řekla Hermiona tiše. „Ale někdy se to prostě stane, ať už to tak chceš, nebo ne.“

Hugo pokračoval ve hře náladového úvodu a těsně před allegro se zastavil. „Chceš si převzít levou ruku?“

Hermiona se zasmála: „Ani nevím, jestli to ještě umím.“

Hugo se ušklíbl a přesunul se na pravou stranu sedačky před klavírem. „Jestli chceš, můžeš hrát ukazováčkem.“

Hermiona si k němu přisedla a protáhla si prsty. „Dobře.“

„Přizpůsobím se tvému tempu,“ nabídl Hugo. „Zvládnu to zahrát jakoukoli rychlostí.“

„Odvážná slova,“ podotkla Hermiona s úsměvem. Opatrně zvedla zápěstí, jako by ho nechávala nadechnout, položila prsty na klávesy a rychle jimi přeběhla sem a tam přes jednu oktávu.

Hugo, věrný svým slovům, okamžitě zachytil její rychlé tempo a začal hrát perkusivní part pravé ruky. Ačkoli to bylo už mnoho let, co Hermiona skladbu hrála, zjistila, že její vlastní pravá ruka vyťukávala svůj part o stehno. Podezírala Huga, že on totéž dělá svou levou rukou. Vynechala první sadu akordů, což Huga přimělo, aby se na ni zašklebil, a její tremolo bylo nerovnoměrné, takže když se dostali k taktu s křížením rukou, museli kvůli chichotání úplně přestat.

Než došli na konec, Hermionu už bolelo předloktí a místo tremola se uchýlila k vyťukávání osminových not. To Huga neskonale pobavilo, a tak začal hrát všechny rychlé čtvrťové noty jako trioly, což trvalo necelé čtyři takty, protože Hermiona kvůli smíchu nedokázala udržet stálé tempo. Hugo při opakování zcela převzal vedení, ale začal měnit rytmus a občas přihodil septakord, takže Beethovenova náladová klasika brzy zněla jako salonní hudba.

„Pamatuješ si, jak jsi to slyšel hrát Alfreda Brendela?“ zeptala se Hermiona. „Muselo ti být tak pět nebo šest let, ale byl jsi u vytržení. Alespoň do té pomalé věty, kdy ses schoulil do klubíčka a usnul.“

Hugo okamžitě přešel na pomalou větu. „To bylo tenkrát, když táta vyhrál lístky na zápas United s Harpyjemi?“

Hermiona se začervenala, protože si vzpomněla na onu strašnou hádku, kterou spolu měli a která skončila tím, že ona a Hugo šli do Královské hudební akademie a Ron s Rosie vyrazili na Puddlemerské. „Přesně tak. Překvapuje mě, že si to pamatuješ.“

„Děsil jsem se, že mě donutíš jít se dívat na famfrpál, a pak mě děsilo, že jste se pohádali kvůli mně. Ale ten koncert za to stál.“

„Na koncertě jsem nebyla už roky,“ poznamenala Hermiona zamyšleně. „Snažím se každý rok aspoň stihnout v televizi Poslední noc.“

Hugo přestal hrát a soucitně se na ni podíval. „Chtěl jsem ti to říct u oběda, ale ty mě nutíš k drastickým změnám.“ Vstal, vytáhl z kapsy pár zmačkaných papírů a podal je Hermioně.

Podívala se na ně a oči se jí rozšířily překvapením, když viděla, že ještě onu noc zajistil cestu pro dva mezinárodní letaxem do Kalifornie. „Co je v Los Angeles?“ zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl lehce.

„Jen Mahlerova osmá v Hollywood Bowl,“ řekl Hugo. „Diriguje Dudamel, je to losangeleská filharmonie a orchestr Simona Bolívara plus tucet podivných sborů a my si půjdeme nechat vyrazit dech, o ušních bubíncích nemluvě. I když se to bude konat v pro nás směšně pozdní hodinu, takže si budeme muset zdřímnout.“

Hermiona se podívala na syna a napadlo ji, jestli při koupi lístků neměl na mysli jiného společníka, ale představa, že uvidí tak velkolepé hudební dílo naživo v legendárním sále pod taktovkou skvělého dirigenta, byla příliš lákavá. „To zní naprosto úžasně,“ řekla a políbila Huga do vlasů.

Usmál se. „Dobře. Nerad bych s sebou bral Rosie. Tleskala by na nesprávných místech a otravovala by, kdy si může odskočit na záchod.“

***