Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Okno do duše - 1/2

Ztratil pojem o čase. V temné cele bez oken, v čase prokládaném spánkem z vyčerpání a bezvědomím, neměl ponětí, jak dlouho uplynulo od jeho poslední audience u Voldemorta. Byly to snad dny? Hodiny? Věděl jen, že to nemohly být tři dny, protože ho ještě nevyzvedli na obřad, který chtěli jeho věznitelé za úplňku vykonat.

Původně si myslel, že bude čas sledovat podle jídla, ale jídla bylo tak málo, že to rychle vzdal. Dostával ho jen tolik, aby neumřel hlady. Kvůli tomu se cítil slabý a možná to byl Voldemortův plán. Oslabit ho, aby se nemohl bránit.

Ale podlý čaroděj se mýlil: dokud Harry bude dýchat, bude bojovat.

Bohužel od chvíle, kdy ho sem hodili, neměl k boji moc příležitostí. Pořád čekal, že ho odvedou zpátky do té místnosti plné kamene a bolesti, kde ho budou proklínat a mučit, a Voldemort možná překoná svůj chvilkový strach z Harryho mysli a pokusí se o další nitrozpyt.

Ale čas plynul a nestalo se to.

Když zjistil, že je z toho zklamaný, zpochybnil vlastní příčetnost. Kdo se zdravým rozumem by skutečně chtěl být předveden před Voldemorta?

No… on chtěl. Tak nějak. Takovým zvláštním, zvráceným způsobem.

Jakkoli se bál, že bude vydán Voldemortovi na milost a nemilost, neznámost toho, co ho čeká, byla skoro stejně hrozná. Nevěděl, co ho v následujících dnech čeká. Věděl jen, že právě teď je mu zima a bojí se, je tma a on nemůže uniknout nočním můrám. Jeho přátelé a Řád už určitě věděli, že je nezvěstný, ať už je prokletý Remus sváděl ze stopy jakkoliv. Budou se ho snažit najít, tím si byl jistý. Ale bez špeha uvnitř neměl Harry moc nadějí, že se jim to podaří.

A pak tu byla ta nejhorší část čekání v jeho cele: sběrači krve. Tak si zvykl říkat těm návštěvníkům a oni byli dalším důvodem, proč slábl. Voldemort zatím nepovažoval za vhodné dát mu nějaký uspávací lektvar, ale zřejmě se nemohl dočkat, až začne sbírat Harryho krev. Harry už byl třikrát proklet, aby ležel bez hnutí, zatímco Smrtijedi sesílali podivně znějící kouzlo, které mu magicky odebíralo krev z těla. Naposledy to bylo před necelou půlhodinou a on stále nehybně ležel na studené kamenné podlaze a cítil se malátný ze ztráty životodárné tekutiny. Hned po prvních dvou odběrech mu podali dokrvovací lektvar, ale po třetím užití se jeden ze Smrtijedů zmínil, že nebude účinný, když si ho vezme znovu tak brzy.

A tak tu ležel na zádech, studený a provlhlý, se zavřenýma očima, příliš unavený na to, aby se pohnul, a byl si jistý, že buď omdlí, nebo se pozvrací, když sebou pokusí jen škubnout.

Alespoň měl několik příležitostí, aby uvedl do chodu operaci ‚Otravný puberťák‘. Když přišli sběrači krve, využil každé příležitosti vyslovit Voldemortovo jméno, a mohl říct, že bolest zasáhla každého z nich. O to víc ho těšilo, že jim teď mohl vidět do tváří, protože poté, co skončila okázalost při představování Voldemortova dlouho očekávaného zajatce, přicházeli Smrtijedi do Harryho cely bez masek. Za normálních okolností by Harry nechtěl nikomu působit bolest, ale když viděl, jak se jejich tváře křiví nepohodlím, uspokojovalo ho, že našel alespoň jeden způsob, jak se bránit.

Do myšlenek se mu vloudil zvuk z chodby, takže se napjal. Obvykle ho po odběru krve nechávali o samotě déle než teď. Zachvěl se strachy. I když ho nenáviděli, pečlivě dbali pokynů svého pána, aby nedělali nic, co by mohlo způsobit trvalou újmu. Kdyby mu teď vzali další krev, určitě by to způsobilo trvalé škody. Jako třeba mrtvého Harryho Pottera. A jakkoli Harry nenáviděl většinu Voldemortových plánů, docela se mu zamlouval příkaz temného čaroděje, aby ho udrželi naživu a v jednom kuse.

Dveře cely se se skřípěním otevřely a on zvedl třesoucí se ruku, aby si zastínil oči před světlem, které sem proudilo z chodby. Napadlo ho, že se pokusí vstát. Nechtěl vypadat jako slaboch. Ale věděl, že se mu to nepodaří. Dokázal jen sebrat sílu, aby chabě zvedl hlavu a zahleděl se přes prsty na dvě – ne, tři – postavy rýsující se ve dveřích. Když dvě z nich vstoupily dovnitř, jejich rysy ozářilo zamumlané Lumos. Oba muži byli nevýrazní, v tmavých hábitech, s hnědými vlasy a několika kily navíc. Ale zatímco první z nich byl hladce oholený, zavalitý a měl působivě velké obočí, druhý byl vyšší, měl plnovous a mračil se, když hůlkou osvětloval místnost.

Nepoznal je. Nebo… počkat. Připadali mu povědomí, jako by je už někdy viděl, ale nedokázal si je zařadit. Ale vlastně, co záleželo na tom, kteří Smrtijedi tu byli? Bylo velmi pravděpodobné, že tihle tři patřili k těm, kteří ho ten první den prokleli a kteří si užívali, jak se svíjí v bolestech.

Sklopil hlavu, položil ruku zpět na kamennou podlahu a ostražitě je sledoval očima s těžkými víčky.

Třetí Smrtijed přistoupil ke dveřím a opřel se o jejich rám. Harry dokázal rozeznat rysy Luciuse Malfoye, který znechuceně nakrčil nos nad zápachem v místnosti. S tím nemohl nic dělat, že? Věděl, že je cítit potem a špínou, a dokonce i krví, protože mu při odběru potřísnili oblečení. Nemohl vonět po růžích, když trvali na tom, že mu odepřou sprchu. To, že mu dali pro jeho potřeby jeden malý kbelík do rohu a od včerejška (alespoň si myslel, že to bylo včera) ho nevyprázdnili, nebyla jeho chyba.

Muž Jednoobočák obsah kbelíku vyprázdnil a v místnosti se okamžitě rozhostil snesitelnější zápach. Ne že by se Harry nepotřeboval ještě osprchovat.

„Asi by bylo moc žádat o osvěžující kouzlo?“ zahuhlal s takovou nonšalancí, jakou jen dokázal. Přišel na to, že sběrače krve lze snadno vyburcovat předstíranou chladnou bezstarostností. Sotva je potkal, už byli tak předvídatelní. Jestli Fousáčovy zúžené oči a zaťatá čelist něco znamenaly, měl by se dát také poměrně snadno vytočit.

Bez varování ho pár pevných rukou vytáhl na nohy. Musel vynaložit velké úsilí, aby se mu hlava nezaklonila dozadu. Jeho oči se setkaly s netečným pohledem Jednoobočáka, který se slabě usmál. „Znám dobré kouzlo trhání chlupů. Chceš ho ukázat?“ Muž ho ignoroval, čímž Harrymu ztížil poznání jeho slabiny. Na tom nezáleželo. Jakmile se mu podařilo popadnout dech, začal znovu vyslovovat Voldemortovo jméno. Bylo to malé uspokojení, ale rozhodně se na ně těšil.

Pokusil se vyškubnout, když ho Jednoobočák chytil za bradu, ale byl příliš slabý, aby se mu to podařilo. Smrtijed mu otáčel ulepenou hlavou na obě strany a prohlížel si ho s něčím, co připomínalo znechucení. „Kolik si ti idioti vzali?“ ucedil zlostně. „V tomhle stavu z něj Pán zla nic nezíská.“

„Záleží na tom?“ Fousáč se ušklíbl a vytáhl Harryho na nohy. Harry se okamžitě zapotácel. Místnost se zatočila a byl by se převrátil, kdyby ho Jednoobočák nezachytil v podpaží. Než stačil zaprotestovat, byl vytažen z cely.

„Samozřejmě, že na tom záleží, Notte,“ odsekl Malfoy. Šel napřed a nechal ostatní, aby se postarali o Harryho transport. „Crabbe má pravdu. Jestli si myslíš, že to našeho pána potěší, můžeš mu vysvětlit, proč ten chlapec vypadá jako by ho přešla smrt.“

Fousáč – ne, Nott – si cosi zamumlal pod nosem a sáhl po jedné Harryho ruce, když se ukázalo, že jeho nohy nefungují, jak mají. Harry vykopl a trefil ho do holeně, čímž dokázal, že jeho nohy dělají některé věci správně. Ušklíbl se nad mužovým výkřikem. Teď si vzpomněl, proč mu ti muži připadali povědomí. Kromě jisté podobnosti se svými syny byli oba kouzelníci před pár měsíci na odboru záhad s Malfoyem. Byli u rvačky, při níž přišel o Siriuse.

A pak tu byla skutečnost, že všichni tři Smrtijedi měli syny v Harryho věku. To, že se dokázali vyřádit na mučení spolužáka vlastních dětí, v něm vzbudilo ještě větší odpor a hněv.

Nott napřáhl ruku, aby Harryho udeřil, ale Jednoobočák – Crabbe – přenesl jeho váhu na jednu ruku tak, aby mohl Notta chytit za zápěstí.

„Nezapomeň na naše rozkazy!“ zasyčel. „Pán zla ho potřebuje živého.“

„Ale on bude žít, slibuju,“ procedil Nott nebezpečně tichým hlasem.

Harry zvažoval výhody toho, že by nakopl i zbylé dva muže. Crabbe byl však to jediné, co ho drželo na nohou. Pád na zem by Harrymu nejspíš ublížil víc, než kdyby někoho nakopl. A Malfoy, se znuděným výrazem pozorující své dva hašteřící se kumpány, byl bohužel mimo dosah. Místo toho našel v sobě dost síly, aby se mu vysmál: „Tak statečný, vzepřít se Voldemortovi a udeřit bezbranné děcko.“

Nott i Malfoy na Harryho přimhouřili oči. Crabbeovi do tváře neviděl, ale při vyslovení Voldemortova jména ucítil jeho slabé zachvění.

Dobře.

„Kde je Voldemort teď, co?“ pokračoval dál a přál si, aby jeho hlas nebyl tak skřípavý. Nadechl se. Kdo by řekl, že něco tak prostého, jako je mluvení, ho může tak vyčerpat? „Voldemort se příliš bojí, než aby se mi postavil tváří v tvář v mé cele?“

Nott by pohledem vraždil. Přistoupil blíž, ale Crabbe opět zasáhl. „Dostane, co si zaslouží,“ slíbil ledovým hlasem a Harry se snažil potlačit zachvění nad nebezpečným podtónem. „Pán zla nebude mít radost, když si pomstu uzmeme pro sebe.“

Nott se s rozzlobeným odfrknutím otočil a nechal Crabba, aby ho následoval a sám podpíral Harryho.

Harrymu naskočila husí kůže z toho, že byl Smrtijedovi tak blízko. Zoufale se mu chtělo ho odkopnout a trvat na tom, že bude kráčet po svých, jenže věděl, že to nedokáže. Snažil se dávat jednu nohu před druhou, snažil se o toho muže neopírat, ale čím víc se namáhal, tím víc mu bylo mdlo. Těžce dýchal, srdce mu bušilo a zrak mu začínaly zamlžovat tmavé skvrny. Znovu klopýtl. Podlaha vypadala podivně lákavě, opravdu. Kéž by se mohl schoulit a zdřímnout si… Natáhl ruku ke kameni pod nohama, aby ten spánek mohl uskutečnit…

Než si uvědomil, co se děje, Crabbe ho zvedl tak, že ho nesl jednou rukou pod koleny a druhou pod rameny. Harry se vzpínal a snažil se, aby ho pustil. Tak tohle bylo prostě ponižující!

„Chceš vynaložit poslední zbytky energie na boj se mnou, nebo chceš raději šetřit síly na to, co pro tebe připravil Pán zla?“ zeptal se muž chladně a Harry se zarazil. Měl pravdu. Harrymu se to nelíbilo, ani trochu – bylo to vyloženě ponižující –, ale nechal se tím mužem nést. Nemusel mu to však usnadňovat. Měl alespoň jeden způsob, jak se bránit, aniž by vyčerpal své omezené zásoby energie.

„Proč mu neříkáš Voldemorte?“ zeptal se. „Vždycky jsem si myslel, že Voldemort je zajímavé jméno, má… ehm, jedinečný zvuk. Voldemort,“ pronesl pomalu.

Crabbeho ruka opakovaně zaškubala a oči se mu stáhly bolestí. Harry si také všiml tiku v jeho rtech, jako by se muž chtěl usmát, a to ho znepokojilo, takže zmlkl. Jakou strašnou věc se Voldemort chystal udělat, že Crabbeho potěšilo pomyšlení na vydání otravného teenagera ve svém náručí na milost zlému čaroději?

Na to, aby to zjistil, neměl dost času.

Voldemort seděl na svém… trůnu – pro kamenné sedadlo na vyvýšené plošině chybělo lepší slovo. Kromě Malfoye, Crabba a Notta tam byli jen tři další Smrtijedi, a přestože neměli masky, Harry dva z nich nepoznal. Třetím byl Peter Pettigrew. Harry cítil, jak se mu při pohledu na muže, který zradil jeho rodiče a kmotra, hrne do tváře zbytek krve, která mu ještě zbývala. K čertu s myšlenkami na praštění Voldemorta, alespoň prozatím; Harry se spokojí s jednou pořádnou ránou do Pettigrewova oka.

„Harry,“ zapředl Voldemort medově sladkým hlasem. „Vypadáš trochu hůř.“

Smrtijedi se zasmáli a Harry si ušetřil myšlenku na to, jak ubohé je žít život jako patolízal zlého, sadistického šílence. Málem to řekl, ale byl opravdu unavený. Nejlepší bude zjistit, co Voldemort chce, a nechat si průpovídky na chvíli, kdy budou nejužitečnější.

Voldemort pokynul Crabbemu, aby Harryho položil na zem. Smrtijed ho spustil do sedu, když bylo jasné, že Harryho nohy jsou jen o něco méně stabilní než želé, a pak se vzdálil, aby se připojil k ostatním. Harry, odhodlaný nedat najevo víc slabosti, než bylo nutné, zkřížil nohy a opřel si bradu o jednu ruku, jako by se nudil, protože věděl, že je to bude rozčilovat. Černé tečky, které mu z té námahy zkalily zrak, pomalu ustupovaly. Přál si jen, aby mu srdce přestalo bušit při sebemenším pohybu, a přitom se snažil netřást strachem ani zimou.

Čarodějovy oči se na něj přimhouřily. Ano, Voldemort byl naštvaný. Dobře. Harry skryl své emoce za znuděný výraz.

„Rozhodl jsem se ti nabídnout ještě jednu šanci,“ spustil Voldemort. „Řekni mi, kde najdu Severuse Snapea, a já zajistím, že už nebudeš cítit slabost ani bolest. Pokud odmítneš, zopakujeme tvůj uvítací obřad. Moji Smrtijedi si to nacvičovali,“ řekl s úsměvem.

Harry se snažil, aby se při pomyšlení na svou první noc zde viditelně nezachvěl. Svaly ho stále bolely od bolestivých kleteb a Voldemort by ho tentokrát jistě zaklel ještě hůř, kdyby nespolupracoval. Co by se po tom všem stalo s jeho myslí? Zlomila by se? Dopadl by jako Nevillovi rodiče?

Jakkoli to znělo hrozně, možná to bylo nevyhnutelné. Harry nemohl spolupracovat, ani kdyby chtěl. Neměl ponětí, kde Snape je. Tedy… skoro žádné. Něco málo tušil. Ale Snape byl jistě dost inteligentní na to, aby se na žádném z těch míst nezdržoval, když byl Harry nezvěstný a mohl ho prozradit.

„Spolupracuj a zabiješ mě, místo abys mě mučil? Hm. Ne, díky,“ odtušil Harry.

„Nezabiju tě,“ řekl Voldemort, jako by mu nabízel celý svět. „Pouze tě nechám nějakou dobu klidně spát s jistotou, že se tvá mysl nedotkne žádné bolesti.“

„Takže si s mým tělem budeš dělat, co chceš? Znovu opakuji, ne, díky.“

Voldemortovi se zablesklo v očích. „Crucio!“ zařval tak náhle, že se Harry nestačil připravit. Vnitřnosti se mu rozervaly na kusy. Bolest mu procházela žilami a kostmi jako oheň a on sotva zaregistroval, že se převrátil a svíjel na zemi, že se mu vydral ze rtů výkřik.

Přestalo to stejně náhle, jako to začalo. Harry na zemi lapal po dechu a srdce mu tlouklo tak silně a rychle, až si říkal, jestli je možné, aby pod takovým tlakem puklo. Zaslechl kroky a viděl, že se před ním zastavily Voldemortovy nohy, ale nevzhlédl. Stačila jedna kletba a byl vyčerpaný, neschopný zvednout hlavu ze země. Jak měl tohle přežít hodinu nebo déle?

„Kde je?“

„Nevím,“ zaskřehotal upřímně a vzdal se statečnosti. Chtěl jen spát. Ne s Voldemortovým zlověstným lektvarem, ale zpátky ve své cele. Byl idiot, že chtěl opustit její relativní bezpečí. Možná kdyby Voldemorta přesvědčil, že nemá informace, které chtěl, mohl by se vrátit… raději dřív než později.

Voldemort se přikrčil vedle něj. „Brumbál ho už nějakou dobu ukrývá spolu s tebou. Mluvili jste spolu. Instruoval tě. Nepochybně jste si vyměňovali tajemství. Určitě tušíš, kde je.“

„Netuším,“ zalapal po dechu. „Jsem jenom děcko. On… on mi nedůvěřuje natolik, aby mi prozradil svá tajemství.“

„Zapomínáš, chlapče,“ zasyčel. „Viděl jsem do tvé mysli. Viděl jsem povahu vašich interakcí, jak často k nim docházelo, jak sis ho oblíbil.“ Voldemort se ušklíbl a Harry ho málem opravil. Náklonnost nebyla slovo, které by jejich vztah charakterizovalo. Spíš to vypadalo, že se jim vzájemně podařilo přenést se přes nenávist, než příměří, ke kterému dospěli, rozmetala jeho vlastní neopatrnost na kusy. Ale v tuto chvíli mu to připadalo jako nepodstatná věc, kvůli které nestálo za to se hádat. Stejně to málem udělal, jen aby Voldemorta naštval, ale… chtělo by to spoustu slov, a to by vyžadovalo energii…

„Ty mu věříš,“ pokračoval Voldemort. „Až pateticky. Já mu také věřil, víš, a on mě zradil. Udělá ti totéž, když budou ohroženy jeho vlastní zájmy.“

Harry měl chuť to popřít, ale mlčel. Voldemort se ho jen snažil nalákat, snažil se ho přimět, aby řekl něco, co by mu poskytlo více vodítek k tomu, kde se Snape nachází, v jakém je rozpoložení nebo cokoli, co by mu mohlo pomoci při jeho hledání. Harry nemusel na návnadu skočit.

„Nicméně,“ pokračoval Voldemort tiše, „jsem připraven se v tomto ohledu mýlit. Severus ti dost možná bude věrný. A pokud je to tak, myslíš, že se tě pokusí zachránit, hm?“

Harry se tvářil co nejneutrálněji. Věřil, že Snape se o to pokusí, ale nevěděl, zda má šanci na úspěch. A nedokázal si představit žádný dobrý důvod, proč by Voldemort o této otázce uvažoval.

„Neměli bychom nastražit past?“ zeptal se Voldemort s radostným úsměvem a Harrymu se rozbušilo srdce – velmi zvláštní pocit, jak si všiml přes svůj strach. „Ne, Severus je příliš mazaný na to, aby naletěl na něco tak obyčejného,“ pokračoval čaroděj. „Od někoho, kdo je dost mazaný na to, aby oklamal mě, očekávám mnohem víc.“

Harry se zachvěl, a to jak kvůli jedu v těch slovech, tak kvůli zbytkům bolesti z kletby Cruciatus. Z nebezpečného záblesku Voldemortových očí poznal, že pokud Snapea chytí, jeho smrt nebude rychlá ani bezbolestná. Voldemort chtěl Harryho kvůli strategii, ale Snapea chtěl kvůli pomstě. Kruté, sadistické pomstě.

Voldemort si klekl vedle Harryho a dlouhými kostnatými prsty ho pohladil po tváři. Harry sebou cukl, ale byl příliš vyčerpaný, než aby se odtáhl, i když se mu jizva rozhořela bolestí.

„Obdaroval jsi mě svou krví, Harry,“ řekl Voldemort a jeho zdvořilostní maska byla opět na svém místě. „Víš, co to znamená?“

Harry neodpověděl, ale pocítil záchvěv strachu. Poté, co první kolo sběračů krve odešlo, jeho zpanikařená mysl přemýšlela, proč Voldemort nečeká na svůj zvláštní obřad. Byl tak netrpělivý, aby se dostal k další moci, že nedokázal počkat mizerné tři dny?

„Znamená to, že vládnu větší mocí, než si dokážeš představit,“ odpověděl temný čaroděj sám na svou otázku. „Znamená to, že až se ti tentokrát podívám do duše, nebudou ty drobné triky mysli, které tě naučili, nic znamenat. Koneckonců, jak by mohla prostá mysl obyčejného chlapce mít šanci proti takové moci?“ zašeptal s posměšným soucitem a pohladil ho po tváři.

„Už jednou jsem to zvládl,“ zašeptal Harry. Nejspíš to neměl říkat, ale v té vypjaté chvíli si mohl vybrat jen mezi pošetilou chvástavostí a krčením se strachy. A raději by proti sobě obrátil vlastní hůlku, než aby se krčil před touhle zlou, nechutnou náhražkou kouzelníka.

Voldemort zkřivil rty a bolestivě zaryl prsty do Harryho tváře. Jo, tohle rozhodně neměl říkat. „Sallowe!“ vyštěkl a jeden ze Smrtijedů, kterého Harry neznal, se s rozpačitou úklonou přišoural dopředu. „Podrž ho, zatímco se mu podívám do mysli.“ Voldemort pustil Harryho tvář a zvedl se na nohy.

Pár masitých paží ho vytáhl za loket, přičemž v tom úhlu bolestivě zaúpěl. Jednal instinktivně, vykopl a usmál se, když ucítil zásah do jeho druhé holeně toho dne.

Sallow zaklel a pustil ho, což také bolelo. Harry se na muže zadíval, ale ucukl, když uviděl, jak se mužova noha stahuje dozadu a je připravena mu naservírovat zákeřný kopanec do boku.

„Crucio!“ Při Voldemortově kletbě Sallow upadl, svíjel se na zemi a mimovolně křičel bolestí. „Ty se opovažuješ rozhodovat o tom, kdy má být náš vězeň potrestán?“ vykřikl Voldemort. „O takových věcech rozhoduji já.“

„Omlouvám se, můj pane,“ vykoktal skloněný Smrtijed. Ještě se svíjel v křečích bolesti, když Voldemort gestem ukázal na ostatní Smrtijedy a jiný pár paží Harryho rychle zvedl do klečící polohy. Pokusil se vykroutit, ale paže se sevřely kolem jeho hrudi a on nemohl pohnout nohama z místa, kde je měl přitisknuté pod tělem.

Snažil se nepanikařit, když si před něj klekl usmívající se Voldemort a on cítil, jak ho magie nutí mít oči otevřené.

Ne, tohle už nemohl podstoupit. Zuřivě se snažil vykroutit ze Smrtijedova sevření, ale nebylo to nic platné. Byl jako ve svěráku. Nemohl se vyprostit. A pak…

…