Preklady fanfiction Harryho Pottera

Adagio

PA: První část kapitoly je po citové stránce jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy překládala. Ráda bych ji věnovala jako vzpomínku kamarádovi, který želmerlin taky nikdy nezestárne :-(

Trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, než Hermiona znovu nastavila všechna ochranná kouzla a zvedla protipřemísťovací bariéry. Potom se stáhla na nechráněný plácek v rohu zahrady a přemístila se domů. Dveře do Hugova pokoje byly zavřené, ale když scházela po schodišti do své ložnice, slyšela z něj nezřetelné hlasy. Věděla, že by je neměla vyrušovat, a tak se pustila do čištění zubů, ale hlavou se jí stále honily myšlenky na to, co zjistili.

Jak to Snape dokázal? Klonováním? Magickou duplikací? Zarážela ji skutečnost, že Vic byl o tolik mladší než Snape. Nedokázala odhadnout, jakou metodu použil, nemluvě o tom, že každá, na kterou si vzpomněla, byla pro použití na lidech nezákonná. A co bylo důležitější, proč to vůbec udělal?

Pýchu a prostou zvědavost zavrhla téměř okamžitě. Takové motivy byly pro někoho, kdo obětoval většinu svého dospělého života boji proti tyranovi, příliš požitkářské. Potíže s nalezením partnerky také rychle zamítla jako lehkovážné, ačkoli se při představě profesora Snapea kráčejícího na rande v učitelském hábitu s vysokým límečkem nemohla ubránit chichotání. Neopren byl výrazným zlepšením. V duchu si přehrávala jejich dřívější rozhovor a snažila se vybavit si, co z jejích slov ho nutilo k mlčení, které teď pochopila jako jeho pokus zjistit, kolik toho ví o Vicově původu.

Zpětně bylo snadné identifikovat, čím to začalo. Pronesla nějakou lehkovážnou poznámku o tom, že děti nejsou kopiemi svých rodičů, což ho rozhodně vyvedlo z míry. Ale to, že Vicův příchod - předpokládala, že tomu nemůže říkat ‘narození’, ledaže by si najal náhradní matku - byl skvělou zástěrkou pro Severusovo vlastní používání magie, poznamenala opravdu jen tak mimochodem.

Posadila se na postel a zula si boty. Myšlenka, že by se snad naklonoval, aby získal carte blanche ke kouzlení, rozhodně nebyla lichotivá. Na druhou stranu mohlo jeho mlčení naznačovat, že ho tato domněnka pobouřila. Takový výklad dával větší smysl, zejména s ohledem na jeho ochranitelský postoj k Vicovi.

Ten chlapec je mi dražší než můj život.

Hermiona zvažovala, jestli byl schopen předvídat Vicovu reakci na zjištění svého původu. Možná měli stejné geny, ale Vic byl úplně jiný člověk, který vyrůstal za zcela jiných okolností než Severus.

Podívala se na hodiny a uvědomila si, že v Kalifornii je pozdní odpoledne. Bude ho muset varovat. Vstala z postele, otevřela kabelku, rychle našla vizitku Mitchových kávových a čajových specialit a vyťukala telefonní číslo.

Nikdo to nebral. Hermiona se zamračila. Měla silné podezření, že Severus její hovor ignoruje. No, takhle to nepůjde.

Vytáhla hůlku a vyčarovala Patrona.

„Ví to,“ sdělila stříbrné vydře. „Já... no, nevím, co jiného mám říct než tohle. Nevím, jak dlouho tu ještě bude, ale chtěla jsem, abyste to věděl.“

Vydra se na ni tázavě zadívala, jako by se pídila po zbytku zprávy, a tak zavrtěla hlavou. „Vyřiď vzkaz Severusi Snapeovi. Je tady na jihozápadním pobřeží Ameriky. Zkus ho doručit v soukromí, když budou v okolí další kouzelníci.“

Rozpustilé a matoucí sdělení se jejímu Patronovi líbilo, takže provedl ve vzduchu salto vzad a rozletěl se západním směrem. Hermiona netušila, jak dlouho bude Patronovi trvat doručení zprávy do zámoří, ale mohla se teď alespoň pokusit usnout, když Severusovi dopřála náskok před tím, co bude pravděpodobně značná hádka s jeho synem. Rodiče musí držet při sobě.

Už se uvelebovala v posteli, když se krb rozhořel k životu. S trhnutím se probrala a cestou k němu dumala, jak se Severus dostal k jejímu neveřejnému letaxu. Jakmile však spatřila lékouzelnici Johnsonovou, primářku oddělení Januse Paklíče u svatého Munga, žaludek se jí stáhl do studeného uzlu.

„Paní Weasleyová, měla byste jít se mnou.“

Hermioně vylétla ruka k srdci. „Je...“

„Ne,“ odpověděla lékouzelnice. „Ale měla byste si pospíšit.“

„Děkuji. Povím to klukům a přijdu rovnou za vámi.“

Tvář primářky zmizela a Hermiona zamířila do chodby v podivném oparu surreality. Že se tohle mohlo dít a dům je přesto stejně teplý a uklidňující jako vždycky. Na druhé straně dveří Hugovy ložnice bylo ticho a pod nimi neprosvítalo žádné světlo. Jemně zaklepala.

Neozvala se žádná odpověď.

Zabušila silněji. „Hugo, probuď se,“ pronesla polohlasem. „Lékouzelnice Johnsonová nás zavolala ke Svatému Mungovi.“

Ozvala se hlasitá rána a Hugo otevřel dveře nedbale zabalený do prostěradla.

„Je táta...?“

„Ještě ne,“ hlesla Hermiona a polkla. „Ale nevolala by nám uprostřed noci, kdyby to nebylo vážné.“

„Obléknu se,“ řekl Hugo a mávnutím ruky osvětlil pokoj. „Počkej chvilku.“

„Přijď do mého pokoje, použijeme krb pro kontaktování Rosie, Harryho a Ginny,“ řekla a přejela místnost pohledem. „Kde je Vic?“

Hugo se zamračil. „V Rosiině starém pokoji. To je v pořádku. Nemusí tam být.“

***

Ne poprvé Hermiona užasla nad tím, jak mladě její manžel vypadá, navzdory bílým pramenům, které mu prosvítaly zrzavými vlasy, a pohublé tváři, která dodávala jeho rysům cizí jemnost. Jistě, už dvanáct let se o nic nestaral. Přesto by žádnou ze svých těžce nabytých vrásek za nic nevyměnila. Ron tyhle odznaky důstojnosti nikdy mít nebude.

„Proberu ho ze stáze,“ řekla lékouzelnice Johnsonová, vytáhla hůlku a nonverbálně seslala Rennervate.

Ron se překulil na záda a otevřel oči, i když jeho pohled byl jako vždycky nepřítomný. V nové poloze se mu však těžce dýchalo.

„Je to infekce?“

„Ne. Atrofie se rozšířila do té části mozku, která ovládá vegetativní svalové systémy. Je mi to moc líto. Nemůžeme s tím nic dělat.“

Hermiona polkla. „Má bolesti?“

„Myslím, že ne. Nevykazuje žádné známky stresu.“

Hermiona vzala manžela za ruku a začala ji hladit. Celé roky po té nehodě se jeho ruka vždy pevně sevřela kolem její. I když jí lékouzelníci vysvětlili, že je to jen reflex, uklidňovalo ji to. Ale ať si to přála sebevíc, ruka, kterou držela teď, zůstávala ochablá.

Jak minuty ubíhaly, přišli Rose a Teddy, Molly a Arthur, Harry a Ginny, Percy, stále ještě v pyžamu, George a Katie, Charlie a Lenka, a dokonce i Bill a Fleur, kteří byli na dovolené na Maledivách. Hermiona jim kývla na pozdrav, ale Ronovu ruku nepustila.

Pracovníci nemocnice svatého Munga postavili zástěny, aby měli soukromí, a Hermiona zachytila kolem sebe útržky šeptaných rozhovorů, ale sama se soustředila na manželův hubený hrudník, který se pod nemocničním hábitem slabě zvedal a klesal.

Molly se posadila naproti Hermioně a vzala Rona za druhou ruku. Hermiona už dávno necítila ke své tchyni žádnou zášť kvůli tomu, že si přála, aby její nejmladší syn dožil svůj život v nemocnici svatého Munga. Netrpěl a ji očividně uklidňovalo, ho může navštěvovat. Hermiona oplakala ztrátu svého manžela už před mnoha lety a doufala, že ať už je kdekoli, ukončení jeho pozemských útrap mu přinese klid. Ale teď, když skořápka, která kdysi bývala jejím manželem, bojovala o dech, viděla, jak se Molly prohlubují vrásky ve tváři. Arthur položil své ženě ruce na ramena.

Opožděně si uvědomila, že na jejím rameni spočívá Hugova ruka, a vzhlédla k němu. Jeho tvář byla popelavá, ale rozhodná, a zašeptal, že by s jejím svolením rád něco udělal. Nechápavě přikývla a on natáhl ruku k Rose.

Poté se zhluboka nadechl a začal zpívat.¹

Když kráčíš bouří, měj hlavu vztyčenou a neboj se temných dní.

Hermiona zavřela oči před návalem emocí, které známá melodie vyvolala. Ta slova neslyšela od posledního zápasu Kudleyských kanonýrů, před více než tuctem let.

Na konci bouře čeká zlaté nebe a sladká píseň skřivaní.

Hermiona znovu otevřela oči, když se k Hugovu hlasu přidal hlas Rose, a pak začaly zpívat Ginny a Lenka, po nich Harry, Katie a všichni ostatní Weasleyovi, dokonce i Fleur. V duchu viděla jedenáctiletého Rona, jak nadskakuje vzrušením a vypráví jí o jednom zápase Kanonýrů, který viděl a z něhož si tým odnesl vítězství. Teprve mnohem později si uvědomila, že důvod, proč Molly a Arthur vychovali z potomků fanoušky Kanonýrů, spočíval v tom, že žádný jiný tým nenabízel permanentky, jejichž cena byla tím nižší, čím víc domácích zápasů jste navštívili, a na přespolní zápasy poskytoval přenášedla zdarma.

Jdi dál navzdory větru, jdi dál navzdory dešti, i když je tvůj sen rozmetán.

Hermiona se v duchu ocitla zase s Ronem a dětmi na domácím hřišti Kanonýrů, s rukama kolem ramen sousedních diváků, a společně zpívali písničku, kterou si jeden z hráčů narozených v mudlovské rodině přinesl z liverpoolského fotbalového klubu. Příznivci Netopýrů se pokusili využít své početní převahy a ukrást píseň pro svůj vlastní klub, ale Kudleyští měli z let srdcervoucích proher mnohem vytrénovanější plíce. Hermiona cítila, jak jí tělo znovu rozehřívá jejich společný triumf, když se v duchu vrátila k onomu dni, kdy v dešti svým zpěvem převálcovali Netopýry na jejich domácím hřišti, i když Kanonýři prohráli 438:67.

Při té vzpomínce se usmála, ačkoliv jí po tváři volně stékaly slzy, a ke svému úžasu si všimla, že z Huga vychází světlo a obaluje otcovo tělo teplou oranžovou září. Stiskla jeho ruku, která jí stále svírala rameno, a přidušeným hlasem se k němu připojila.

Jdi dál, jdi dál s nadějí v srdci a nikdy nebudeš kráčet sám.

Při zpěvu cítila, že slova naplňuje svými vzpomínkami na Rona, jako by vrhala Patrona. Jejich první polibek. Jejich první milování. Den, kdy ho požádala o ruku. Jejich svatební noc. Jeho první úspěšný případ coby bystrozora. Její první zakázka. To, jak se s ní radostně zatočil, když mu řekla, že čeká Rose. Jeho tvář, když poprvé spatřil svou dceru a syna. Zběžné ranní polibky a vítaná objetí na konci dlouhého dne.

Jak jí krásné vzpomínky vířily vědomím, postupně si uvědomovala, že se z ní a ze všech ostatních při zpěvu line oranžové světlo. Jemně vířilo kolem Ronova těla a naplňovalo ho, až jeho kůže úplně zářila. A i když věděla, že je to nemožné, zdálo se jí, že Ronův prázdný pohled na okamžik ožil pochopením a uvědoměním. V nějaké verzi přítomné reality se jeho oči setkaly s jejími a jeho rty zformovaly slova: Děkuju.

A pak se ty oči zavřely.

Nikdy nebudeš kráčet sám.

Když na uzavřeném oddělení dozněla poslední slova písně a oranžové světlo pohaslo, Hermiona si uvědomila, že se Ronův hrudník už nezdvihá. Rozhlédla se po improvizovaném kruhu sepjatých rukou a uslzených tváří a viděla, jak i všechny ostatní zasáhlo uvědomění.

Odešel.

Byla to Molly, kdo první přerušil kruh a s nářkem padl na kolena vedle Ronova těla. Arthur poklekl vedle ní a po dlouhém nosu mu stékaly slzy. Hermiona přitiskla rty na Ronovu bezvládnou ruku, zhluboka se nadechla a zvedla se, aby vyhledala léčitele a domluvila se s ním co a jak. Matně si uvědomovala, že ji při cestě přes pokoj hladí po zádech přátelské ruce a objímají ji milující paže.

***

Druhý den ráno se Hermiona probudila v deset hodin, což by bylo jednoznačně považováno za dekadentní lenošení, kdyby předtím nezůstala u svatého Munga až do ranních hodin. Jak tak ležela a pomalu se probírala, musela si přiznat, že navzdory všemu, co se během té zdánlivě nekonečné noci stalo, se cítí docela dobře. Oblékla si župan, opláchla si obličej vodou a šla si do kuchyně uvařit čaj. Bude muset požádat Huga nebo Vica, aby ji naučili, jak nejlépe připravovat kávu.

V tu chvíli si uvědomila, že je v domě ticho - ze zadní části se neozývalo dunění trombónu a ze zahrady zpěv violoncella.

Vzala hrnek s čajem a pospíšila si chodbou k Roseinu pokoji, kde Vic strávil noc, aby zjistila, že dveře jsou otevřené, a přestože v posteli někdo spal, po Vicovi tu nebylo ani stopy. Vědoucně se usmála a na okamžik Hugovi záviděla, že se má na koho fyzicky obrátit. Ze zvyku začala tu myšlenku okamžitě zavrhovat, ale zarazila se.

Děti už byly dospělé, sama vydělávala dost peněz, aby zvládla zajistit své potřeby a přání, a teď, po deseti letech života v podstatě vdovy, si konečně mohla dělat, co chtěla. Ne že by se sebrala a šla si to rozdat s mezinárodním famfrpálovým družstvem, ale myšlenka, že by mohla, ji přiměla k úsměvu. Podívala se do zrcadla a s lítostí si uhladila zacuchané kadeře. Ron ji vždycky přemlouval, aby si nechala dlouhé vlasy, a ona to dělala, přestože věděla, že už ji po nich nikdy nepohladí. Ale v létě v nich bylo neustále hrozné vedro a ve vlhku se nedaly zkrotit.

Náhle nově rozhodná Hermiona hodila do krbu hrst letaxového prášku. „Salvatorův salon, Příčná ulice!“

Když se o hodinu později vrátila domů, našla Huga sedět u stolu a zamračeně si pohrávat s miskou ovesné kaše. Vzhlédl až poté, co ho políbila na tvář.

„Mami! Tvoje vlasy!“ zvolal.

„Sal je zkrátil trochu víc než obvykle,“ potvrdila a vychutnávala si šokovaný výraz svého syna, který si prohlížel její kadeře dlouhé jen po bradu. „Líbí se ti to?“

„Je to...“ polkl. „Vypadáš úplně jinak.“

„Ale dobře,“ podotkla, protože se už dávno naučila, že nejlepší způsob, jak získat komplimenty od Weasleyových, je popostrčit je k nim.

„Jo,“ potvrdil Hugo a zatřásl hlavou, jako by si chtěl vyklepat vodu z uší. „Tak mě napadlo, že bych dneska mohl zajít na ministerstvo a předběžně se poptat na výuku hudební magie.“

Hermiona se usmála. „Jsem na tebe pyšná, že o tom přemýšlíš takhle dopředu.“

Hugo pokrčil rameny. „No jo, když to teď budu dělat sám, nemám nikoho, koho bych tím mohl pověřit.“

Hermiona překvapeně zamrkala. „A co Vic?“

„Vic odešel.“

Byla příliš překvapená, než aby na to něco řekla.

„Je to naprosto jednoduché,“ prohlásil pevně. „Vic dostal, co chtěl, a teď je pryč.“

„Miláčku,“ začala Hermiona, aniž by dokázala říct cokoli dalšího. Místo toho přinesla konvičku a dolila mu hrnek.

Hugovi zrudly uši. „Celou tu dobu mě využíval, aby se sem dostal, a já mu jako naprostý pitomec dal všechno, co chtěl, dokonce i přístup ke Snapeově krvi. Ta znamení byla všude kolem. Jen jsem až do dneška nechápal, co znamenají.“

„On prostě odešel?“ zeptala se Hermiona. „Bez vysvětlení?“

„Přiznal, že věděl, kdo byl Snape, ještě než sem přišel. Věděl přesně, kdo vy všichni jste, a ví o válce víc než já. Naplánoval všechno, co se stalo v Chroptící chýši - to on mi navrhl, abych se naučil doprovod k té árii do hodin klávesových nástrojů, a to už je několik měsíců! Stačilo, aby položil pár návodných otázek, a my jsme prakticky všechno udělali za něj. Hrál si s námi jako s partou hodně hloupých violoncell.“

Hermioně k sobě moc nepasovala vřelá náklonnost, kterou Vic sdílel s jejím synem, s tak s machiavelistickými pohnutkami, které mu Hugo zřejmě přisoudil. „Ale jistě...“

„Ne, mami,“ přerušil ji Hugo s očima upřenýma na šálek čaje a pobouřenou tváří. „Vic sem přišel výhradně proto, aby dokázal, že Severus Snape je jeho otec. Říkala jsi, že Snape byl skrz na skrz špeh. Já si myslím, že Vic se hodně potatil.“

Hermiona se ocitla rozpolcená mezi touhou Huga pevně obejmout a návrhem, že by měl dát Vicovi ještě šanci to vysvětlit. Rozhodla se pro stisk jeho ruky. Protože znala Hugovu povahu podobnou své, tušila, že když bude mít čas vychladnout, poslechne rozum. Kromě toho Hugo neměl tak dlouhou dobu na to, aby se smířil s Ronovým stavem, jako ona, a pravděpodobně truchlil. Nejlepší bude připomenout mu, co ho skutečně zneklidňuje.

Věnovala mu drobný úsměv a znovu mu stiskla ruku. „Děkuji ti za to, co jsi včera večer udělal.“

Podíval se na ni překvapeně, ale potěšeně. „Byla to tátova oblíbená.“

„Nevěděla jsem, že je to magická píseň.“

„Není. Magičtí skladatelé jako třeba Gabrielli psali některou hudbu tak, aby vyvolali konkrétní reakci. Ale magie může být vložena do každé hudby, a to, co ve výsledku udělá, záleží na skladbě a na člověku, který tu magii přidává. Můžeš do toho jít s nějakým návrhem, jako to udělal Vic, nebo můžeš nechat věci, aby se děly samy, což jsem udělal včera já.“

„Byla to ta nejsilnější magie, jaké jsem se kdy zúčastnila,“ pronesla Hermiona vážně. „A bylo to něco, o čem jsem ani nevěděla, že to potřebuju, dokud se to nestalo. Jako by ta magie viděla, co mi chybí, a dodala mi to.“

„Dostaneš z ní to, co do ní vložíš,“ doplnil Hugo. „A když zpíváš, nemůžeš lhát o tom, co cítíš. Ne, když je v tom zapojená magie.“

„Nikdy jsem nepochopila, co to vlastně chceš vyučovat, ale jestli dokážeš naučit ostatní lidi takovouhle magii, bude to nepopiratelně pozitivní síla.“

Hugovi opět zčervenaly uši, ale tentokrát věděla, že je to potěšením. „To se mi na tom líbí,“ řekl. „Nestačí jen tak mávnout hůlkou a vědět, co se stane.“

Hermiona sebou mírně trhla. „No, až ten čas nastane, tohle bychom raději neměli Starostolci říkat. Stará garda naštěstí pomalu končí, ale pořád zůstává dost těch, kteří jsou podezřívaví ke všemu, co nezapadá do úhledných kolonek. Jestli chceš, můžu ti dát jména některých lidí z ministerstva. Správní kancelář Starostolce se nachází ve druhém patře - z atria se tam dostaneš výtahem. Recepční je skvělá, takže se nejdřív zeptej jí, za kým máš jít, ale pokud nebude vědět, kde začít, doporučuji ti promluvit si s Erniem Macmillanem. Je to chodící encyklopedie právních precedentů, a pokud on ti nenavrhne, kde začít, nevím, kdo jiný by mohl.“

„Díky,“ řekl Hugo. „Zajdu tam po snídani. Nebo po obědě. Nebo co tohle je.“

„Budeš se muset přemístit nebo jít do Prasečí hlavy,“ upozornila ho Hermiona. „Loni nám odpojili letax od sítě ministerstva.“

„Ale vždyť byl táta ještě naživu!“ zvolal Hugo.

„Dala jsem jim k tomu svolení,“ sdělila mu Hermiona mírně. „Čím méně lidí má přístup do našeho domu, tím lépe.“

Hugova čelist byla stále vzpurně vystrčená, ale Hermiona se věnovala tomu, že si nalila šálek čaje.

„Mám nový projekt,“ pronesla vesele. „Krucánky a Kaňoury mají nové vedení a to chce obchod kompletně předělat. Neřekla jsem jim, že bych tohle brala klidně zadarmo.“

„Proč děláš takové věci?“ zeptal se Hugo.

„Promiň, miláčku, ale nevím, jak to myslíš.“

„Všechny ty projekty pro jiné lidi. Máš rentu od ministerstva, Rosie je samostatná a já už mám skoro po škole. Proč nenecháš práce a nestavíš to, co chceš?“

„Ale já to stavím,“ namítla Hermiona. „Nedělala bych tuhle práci, kdyby mě alespoň trochu nezajímala.“

Hugo se na ni vědoucně podíval. „Dům Hogarthových?“

„Dobře víš, proč jsem tu smlouvu vzala,“ připomněla mu. „A s tvým strýcem Harrym jsme se vsadili, kdy bude hotová. Já říkám, že příští rok, a on říká, že až za dva roky.“

„Ale kromě tohohle domu, který byl minimálně z poloviny pro tátu a pro nás ostatní, co jsi kdy navrhla sama pro sebe?“

„Viděl jsi přece obývací pokoj, ne?“

„Myslím to vážně, mami,“ trval Hugo zamračeně na svém.

„Promiň, miláčku, ale nevím přesně, co myslíš tím dělat projekt sama pro sebe,“ řekla Hermiona. „Svým způsobem jsou všechny pro mě.“

„Chci říct,“ Hugo se odmlčel a prohrábl si rukou vlasy, „proč neděláš něco, na čem ti záleží? Všechny tyhle věci - hřiště, jiné praktické věci nebo vylepšování budov jsou fajn, ale nic z toho není opravdu důležité. Chceš snad, aby se budoucí generace ohlédly zpět a řekly si, panečku, oni měli dobře navržená dětská hřiště na famfrpál?“

Hermiona nabyla dojmu, že ví, co je hnacím motorem této linie otázek. „Něco ti řeknu,“ nadechla se. „Já si to promyslím a ty si to taky promysli. Pokud někdo z nás přijde s něčím důležitým, o čem si budu myslet, že to dokážu zpracovat přiměřeně dobře, udělám všechno pro to, aby se to uskutečnilo. Zní to fér?“

Hugo se na ni podezřívavě zadíval, jako by čekal, že si z něj utahuje, ale když se přesvědčil, že to myslí vážně, natáhl k ní ruku a ona ji stiskla.

„Platí.“ Dopil čaj a otřel si ústa o předloktí. „Tak já jdu na ministerstvo.

„Chceš Peugeot?“

„Ne, je hezký den. Půjdu pěšky do města a odtamtud se odletaxuju. Nejspíš se vrátím až později. Jdu s Alem na večeři.“

„Tak se uvidíme zítra,“ kývla Hermiona. „Měj se krásně.“

„Budeš v pořádku, když tu budeš sama?“

Smutně se na něj usmála. „Jsem sama už několik let, miláčku. Je mi fajn.“

Políbil ji na tvář. „Ty vlasy ti sluší.“

Než odešel, hravě mu zamávala. Nechtěla, aby poznal, že má knedlík v krku.

Když v domě opět zavládlo ticho a klid, Hermiona si vzala čaj ke stolu a zadívala se na čistý prostor před sebou s přáním, aby zmizel. Jakkoli byla nadšená z práce pro Krucánky a Kaňoury, poslední, na co měla teď náladu, byla práce. Ve snaze dostat se do starých kolejí se vrátila do kuchyně a ručně uklízela věci na čaj, aby ji ta bezmyšlenkovitá činnost fyzicky zaměstnala, a zároveň přemýšlela, co by ještě měla dělat. V domě bylo čisto. Veškeré přípravy na Ronův smuteční obřad byly delegovány na Molly, všechny formuláře byly podepsány, všechny příslušné žádosti sepsány a všechna oznámení odeslána do příslušných redakcí. Schránka s její soví poštou bude pravděpodobně plná kondolencí a hned další věcí, kterou nechtěla dělat, bylo číst je a odpovídat na ně. Potřebovala vypadnout z domu.

A v tom spočívala podstata věci - v kouzelnické Británii nebylo místo, kam by mohla jít. Když potřetí utřela Hugův hrnek a pověsila ho na háček, všimla si, že jí z kabelky trčí okraj pergamenu od Percyho.

Díky laskavosti nejvyšších míst ministerstva kouzel měla na návštěvu Ameriky čtyřiadvacet hodin a využila jen jednu.

Aniž by se zastavila a zamyslela, popadla z hromádky u dveří kabelku a dvě poslední čísla Magické Architektury a vydala se ke Třem košťatům.

***

Na Solana Beach právě začínalo vycházet slunce a Mitch měl mít otevřeno až za půl hodiny, a tak Hermiona sešla dolů na pláž. Bylo o něco tepleji než předešlý den, a tak si zula sandály, podkasala si hábit a smočila prsty v příboji, který byl osvěžujícím způsobem studený. Vlny se hlučně rozbíjely o hladinu a plné bublin pokračovaly k pobřeží, kde se u jejích nohou rozplynuly v pěnu. Byla to docela hlasitá, ale také příjemná kakofonie, jež jí byla v její vlastní bezvýznamnosti útěchou.

Obloha, naštěstí bez mraků a mlhy, se vyjasnila do bledě žlutého odstínu a na vodu vyplulo několik černých postav se surfařskými prkny. Kolem klusal postarší běžec, a jak obloha světlala, k příboji zadumaně přicházely další postavy, házely prkna na neklidnou vodní hladinu a rukama pádlovaly k vlnám.

Už teď bylo vidět surfaře, jak se vznášejí na svých prknech mezi vlnami a rozjíždějí se na vršcích malých vln, které se na sebe nabalují. Ten obraz působil mírumilovně, i když jezdci padali nebo seskakovali z prken do moře, když pod nimi energie vlny vyprchala.

Hermionu už unavovalo držet si sukni nad vodou a potají si ji zkrátila těsně nad kolena. Brodila se několik metrů, šťastná, že si její nohy zvykly na studenou vodu, a nechala doznívající vlny, aby ji hladily po kotnících. Obloha zrůžověla a jí se zdálo, že s východem slunce se vlny zbarvily do světlejší modři. Sluneční paprsky ji hřály do zad, i když ji mořský vánek chladil na kůži a šimral ji na nose čerstvě ostříhanými kadeřemi.

Zastrčila si je za ucho a přemýšlela, jestli je mezi ranními surfaři i Severus. Neviděla ho přicházet, ale ti, co už byli ve vodě, surfovali příliš daleko od břehu, než aby mohla říct, jestli je jedním z nich. Samozřejmě, pokud by ji zahlédl, tušila, že by se před ní schoval v kavárně. Zahýbala prsty na nohou ponořenými do písku a pokračovala v chůzi podél pláže k severu, ke zděšení pobřežních ptáků, kteří se při jejím přiblížení hlučně rozlétli.

Když znovu dosedli na méně zalidněný úsek pláže, všimla si, že do příboje vstupuje známá postava. Neviděl ji - jeho tmavé oči se upíraly na vodu, kde se vlny stáčely do průsvitných oblouků. Možná to byla obrovitost moře, nebo rozjasňující se ranní obloha, nebo dokonce kontrast obrazu tmavého muže koupajícího se ve zlatavém slunci, a nikoliv bledého zrzavého muže pod nemocničním osvětlením, co způsobilo, že se Hermioniny oči naplnily slzami.

Objala se kolem ramen a ztěžka polkla. Pro Rona už plakala mnohokrát a věděla, že bude plakat znovu, ale tentokrát plakala pro sebe. Nevzlykala. Kolem ní bylo příliš mnoho krásy, než aby tomu tolik podlehla. Ale z očí jí dál tekly slzy a štiplavý vítr jí je odfukoval z tváře, a když znovu otočila hlavu, aby pozorovala surfaře, zdálo se, že jí vzduch vibruje v uších, jako by jí něco šeptal.

Počkat. Ve větru se ozývala hudba. Tam nahoře na pláži si někdo vedle prkna postavil něco, co vypadalo jako přenosné rádio, a cvičil jógu. Hermiona se usmála, když poznala kapelu, která pro ni vždy ztělesňovala tuto část Ameriky. Přesto to nebyl jeden z jejich nakažlivých popových hitů o surfování a autech. Byla to balada, s cembalem, žesti a smyčci. Dělalo jí potíže tu melodii, která jí byla povědomá, ale plná zvláštních chromatik a překvapivých skoků po stupnici, zařadit. Ale když se zpěvák pustil do refrénu, text se jí vynořil v paměti zdánlivě sám od sebe.² 

Jen Bůh ví, co bych bez tebe byl.

Měla příliš stažené hrdlo, než aby mohla zpívat, ale slova už tu byla a její rty se pohybovaly spolu s nimi.

Kdybys mě tu někdy zanechal,
věř mi, i když život by šel dál,
není pak nic, co svět by mi dal,
tak proč bych o něj stál?
Jen Bůh ví, co bych bez tebe byl.

Když hlasy v písni přešly od slov k nesmyslným slabikám a melodie zanikla ve stále se stupňujících variacích, Hermiona zavřela oči a nechala ze sebe vyprchat osamělost posledních dvanácti let. Neuvědomovala si, že být virtuální vdovou k ní patří stejně jako její magie, a jak hlasy stoupaly do výšky a sílily, zaposlouchala se spolu s opakováním verše do refrénu.

Jen Bůh ví, co bych bez tebe byl.

Hlavní hlas byl naplněn tichým rozjímáním, ale pak se ozval druhý, podle barvy mladší a rozechvělejší, jako by se bál, co to znamená hluboce milovat.

Jen Bůh ví, co bych bez tebe byl. Jen Bůh ví.

K prvnímu se přidaly další hlasy, zněly střídavě tesklivě, hrdě, láskyplně, uraženě, všechny se vrstvily jeden přes druhý, slova a fráze sílily a vytrácely se.

Jen Bůh ví, co bych bez tebe byl.

Hermiona, ochraptělá a přidušená nečekanými slzami, si uvědomila, že se k nim střehotavě připojila. Nakonec hlasy i nástroje začaly slábnout a ona zaregistrovala nepřirozené ticho. Otevřela oči a k jejímu překvapení viděla, že jí vlny přestaly olizovat nohy a vzdálily se několik metrů od místa, kde stála.

Zvláštní. Příliv se přece za těch pár minut, které jí trvalo poslechnout si píseň do konce, nestáhl tak daleko. Podívala se na surfaře a viděla, jak plavou směrem do moře, protože se příbojová zóna posunula. A pak divoce gestikulovali k obzoru, kde spatřila velkou vlnu, nejméně dvakrát vyšší než ty předchozí a majestátně mířící ke břehu.

Většina surfařů jí plavala vstříc, několik jich zůstalo na místě a jeden se vydal pádlovat ke břehu. Když se vlna přiblížila, Hermiona viděla, že se začíná hřebenit, a tucet surfařů před ní pádloval jako šílený, aby se na ní udržel, ale jen hrstce se ji podařilo překonat. Sklouzli po nakloněné stěně vody dolů a dva z nich vyletěli k nebi, když se pod nimi rozbila. Dvěma se podařilo vyškrábat na nohy, ale ta část vlny, která mířila na sever, se blížila k dalšímu místu zlomu. Muž, který jel na vlně jižním směrem k ní, přenášel váhu z nohy na nohu a nakonec se přikrčil, aby se nechal vést svou rukou ve vodním tunelu po svém boku. Vlály za ním tmavé mokré vlasy a Hermiona s náhlou jistotou věděla, že je to Severus.

Zdálo se, že se scéna odehrává ve zpomaleném záběru. Periferním viděním si matně uvědomovala lidi, kteří se škrábali po schodech nahoru na útesy. Dokonce i cvičitel jógy se chopil svého prkna a rádia a zamířil do vyšších poloh. Hermiona se cítila klidná a natáhla směrem k velké vlně, která Severuse neúprosně tlačila blíž, ruce. Když ji spatřil, otevřel překvapením ústa a předek jeho prkna se vzepjal, čímž ho položil do vln.

Vodní stěna podrazila Hermioně nohy a ona do ní spadla po hlavě. Její tělo se zmítalo, a přestože každý nerv křičel na protest proti nečekanému ponoření do ledové vody, náhlé ticho ji uklidnilo a ona se uvolnila s vědomím, že bude plavat vzhůru. Ale vzápětí poté se vlna vzdálila a položila ji obličejem na písek, kde zůstala ležet a vyplivovala slanou vodu.

Do jejího zorného pole se natáhla opálená ruka, a když vzhlédla, zjistila, že se na ni Severus dívá se sardonickým výrazem ve tváři.

„Mohla jste prostě zavolat do obchodu,“ řekl.

Chytila se jeho ruky a dovolila mu, aby ji zvedl na nohy. „Když jsem včera volala, nereagoval jste.“

„Měl jsem práci, Grangerová,“ řekl. „Volala jste v době největší večerní špičky.“

Neobtěžovala se opravit jeho použití svého dívčího jména. „Věřím, že jste zprávu dostal?“

Povzdechl si a zvedl prkno. „Měl jsem tušit, že tím, kdo tu vlnu rozezpíval, bude čarodějka s vodním patronem. Pojďme.“

Nejdřív ji napadlo, že ignoroval důležitou část její otázky. Její druhou myšlenkou bylo popřít vyvolání vlny na základě jejího nedostatečného hudebního nadání a pěveckého hlasu, ale zuby jí začaly hlasitě drkotat. Její protest bude muset počkat.

Následovala ho po schodech nahoru k parku, kde se na trávě v blízkosti ostatních surfařů, kteří se protahovali a oblékali do neoprenů, povalovaly četné hromádky věcí. Zastavil se u ošoupaného černého obalu na surfové prkno, položil ho vedle něj, aby uschlo, a vytáhl modrobíle pruhovanou plážovou osušku, kterou jí podal. Omotala si ji těsně kolem ramen a kradmo na své oblečení vrhla sušící kouzlo. Po druhém kouzlu seslaném na ručník ho Severusovi vrátila.

„Děkuji,“ řekla.

Začal si drhnout vlasy teplým, suchým ručníkem. „A teď vy,“ začal. „Co bylo tak abnormálně důležité, že jste se musela spiknout s mořem, abyste mě sem přivedla? Snad ne ta malá milenecká hádka? Victor by měl za nějaký ten den přestat trucovat a uvědomit si, že byl úplný hlupák, a jakmile si zamane, že někoho přiměje, aby mu odpustil, je velice vytrvalý.“

Hermiona se nad Severusovým zhodnocením jeho syna rozesmála, ale zase rychle zvážněla. „Nejsem si jistá, kdy Vic včera večer odešel, ale Hugo a já jsme byli zavoláni do nemocnice svatého Munga. Ron včera v noci zemřel. Bylo to očekávané - poslední rok se jeho stav zhoršoval; bylo to bezbolestné, klidné a Hugo ho jako anděl vyprovodil k odpočinku zpěvem.“

Severus se zatvářil nechápavě. „Přijela jste přes půl světa, abyste mi to řekla?“

„Musela jsem se dostat pryč,“ odpověděla prostě. Překvapilo ji, jak je klidná, ačkoliv se před hodinou při stejných myšlenkách cítila zahnaná do kouta a zoufalá. „Ještě mi zbývá skoro celý den platnosti mezinárodní přenášedla, které jsem včera použila, a věděla jsem, že tohle bude místo, kde se nebudu muset potýkat s lidmi, kteří se se mnou chtějí podělit o svou vlastní ztrátu. Měla jsem dvanáct let na to, abych se srovnala s Ronovým odchodem, a už mě nebaví truchlit. Chci prostě, no, být, aniž bych musela být něčím pro někoho jiného.“

„No, v tom případě si svou soustrast schovám na dobu, kdy budete připravena ji přijmout,“ prohlásil Severus. „Mezitím bych vás rád pozval na nápoj podle vlastního výběru do Mitchova podniku. Majitel mi dluží jednu nebo dvě laskavosti.“

Hermioně zajiskřily oči. Možná že se Vic potatil ve více směrech. „Cokoli teplého by bylo milé.“

Když kráčeli po chodníku směrem ke kavárně, minuli cvičitele jógy, jehož hudba vyvolala v Hermioně tak silnou reakci. Zrovna si natahoval neoprenovou kombinézu, aby se mohl vydat do vln, a Hermiona se mu chystala poděkovat, když jí slova odumřela na jazyku. To, co považovala za rádio, byla ve skutečnosti flekatá papírová krabice s recyklovatelnými předměty, které zřejmě někdo posbíral na pláži.