Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 38. Vítej v hotelu Voldemort

Takhle se to nemělo stát.

Pokud se měl stát Voldemortovým zajatcem – což je velmi diskutabilní, jak by řekl Snape –, mělo to být za jeho vlastních podmínek. Jiný Harry na tom trval. Tohle rozhodně nebyly jeho vlastní podmínky. Že ne…?

A tak se stalo, že i když byl Harry bez hůlky, bezbranný a obklopený Voldemortem a jeho stoupenci uprostřed kdovíčeho, jeho první panickou myšlenkou bylo, že se jeho vize budoucnosti naplní. Ta špatná. Všichni jeho přátelé měli zemřít na bojištích Prasinek a Bradavic.

Jeho druhou myšlenkou bylo slovo, které by v přítomnosti paní Weasleyové nikdy nevyslovil nahlas. Stejné slovo bylo i jeho třetí, čtvrtou a pátou myšlenkou.

„Harry Potter. Jak milé od tebe, že ses zastavil.“ Pak se k Voldemortovi přidaly další hlasy, které se smály na Harryho účet.

Bylo chladno. Stále se nemohl pohnout ani vidět nic jiného než Voldemortovu tvář pod matně osvětleným kamenným stropem. Jeho představivost rozvíjela nejhorší možné scénáře. Byl snad už ve vlhké, temné kobce, kde ho čeká smrt? Zavolal už Voldemort všechny své Smrtijedy, aby se dívali, jak Harry pomalu umírá, zatímco mu odčerpávají krev z těla? Chystali se ho nejdřív mučit, nebo se prostě propadne do zapomnění?

Možná… možná by neškodilo, kdyby mu ten lektvar prostě dali hned teď a uspali ho…

Ale co jeho přátelé? Remusův dvojník ho poslal přenášedlem, ale zůstal tam. To znamenalo, že Harryho přátelé jsou v nebezpečí a on je nemůže varovat! A kde byl skutečný Remus? Měl ho Voldemort? Byl naživu… nebo byl mrtvý?

Ne. Snape říkal, že to byl skutečný Remus. Jak mohl oklamat Snapea? Vždyť je opravdu oklamal, ne? Snape si myslel, že je skutečný Remus. Kneader byl přesvědčený, že je v bezpečí, že ochrany proti kouzlům a kletbám udělaly své. Jak se mohli oba tak mýlit?

Být pod znehybňujícím kouzlem mělo jediné pozitivum – jeho tělo dýchalo za něj. Zabránilo mu to, aby se rozplakal nebo upadl do dalšího záchvatu paniky. I když právě to, že tu ležel a nemohl nic dělat, jeho narůstající paniku způsobilo. Je to tady.

Jako by mu četl myšlenky, Voldemort mávnutím hůlky ukončil znehybnění Harryho těla.

Harry okamžitě vyskočil a přikrčil se v obranném postoji. Nevěděl, co by mohl udělat proti tomu, jak se kolem něj v půlkruhu shromáždil asi tucet Smrtijedů, zvlášť bez své hůlky, ale ať se propadne, jestli nechá Voldemorta vyhrát bez boje. Přinejmenším udělá všechno pro to, aby umístil jednu pořádnou ránu do Voldemortovy směšně bledé čelisti. Třeba mu praskne. Jestli má zemřít, není to špatná představa.

Chtěl tu čelist zlomit ještě víc, když viděl, jak široce se na něj Voldemort šklebí. Teď už zaznamenal, že se nacházejí ve velké místnosti, která byla téměř celá z kamene. Podle rozpadajícího se stavu některých stěn odhadoval, že jde o staré opuštěné panské sídlo.

„Čekal jsem na tebe, Harry. Ani nevíš, jak dlouho. Bohužel jsi nepřijal žádné z mých pozvání, a tak jsem musel vzít věci do vlastních rukou. Jsem si jistý, že to chápeš.“

„Kde je Remus?“ ignoroval Harry falešnou zdvořilost.

Voldemortův úsměv se rozrostl. „Tvůj malý vlkodlačí přítel? Je tam, kde jsi ho zanechal, na bezpečném místě, odkud jsi byl přemístěn.“

„Skutečný Remus! Co jsi s ním udělal? Kde je?“ dožadoval se Harry odpovědi.

„Ale Harry, to byl skutečný Remus Lupin,“ zapředl hedvábně Voldemort a začal klouzat v kruhu kolem Harryho, který se otáčel na místě spolu s ním ve snaze nezůstat k němu zády. „Jaký je to pocit, když tě někdo zradí? Vždyť ty sám jsi mi vzal jednoho z mých vlastních,“ zasyčel smrtícím tónem, přestože se na jeho tváři stále objevoval úsměv, i když uštěpačný a podrážděný. „Bylo jen správné, že jsem si vzal jednoho z tvých jako odměnu za ztrátu mého nejcennějšího špeha.“

Harry zavrtěl hlavou. „Remus není zrádce. Nezradil by mě. A nechoval se jako by byl sám sebou. Ty jsi ho unesl a nahradil podvodníkem, já to vím!“

„Ach, Harry.“ Voldemort k němu přistoupil blíž, ale nedotkl se ho. „Jak moc věříš těm, které miluješ.“ Vyplivl to slovo s odporem, jako by milovat kohokoli byla ta nejhloupější věc, kterou může někdo udělat.

„Mám pravdu,“ prohlásil Harry přesvědčeně. Upřeně se na Voldemorta díval a napnul všechny síly, které v sobě měl, odhodlaný neskrčit se a nedat najevo svůj skutečný strach. „Ty víš, že mám pravdu.“

Voldemortovi se jen na vteřinu sevřela čelist, ale Harrymu to stačilo, aby věděl, že Voldemort je podrážděný, protože Harry má pravdu. Ne že by o tom pochyboval.

„Kde je Remus?“ zeptal se znovu a za slovy se skrývala ještě větší jistota.

Voldemort uchopil Harryho tvář dřív, než stačil ucuknout, a silnými kostnatými prsty jedné ruky ho držel za čelist. Harryho pálila jizva už od příchodu, ale při tom dotyku mu prudce zapraskala bolestí. Snažil se nedat bolest na sobě znát a ušetřil si toužebnou myšlenku na silný lektvar proti bolesti hlavy, který měl stále v kufru u Kneadera.

„Tvůj vlkodlačí přítel byl obzvlášť obtížný případ. Trvalo několik dní, než se podařilo zlomit jeho vůli natolik, aby kletba Imperius mohla správně fungovat.“

Harry cítil, jak se mu z tváře vytrácí barva. Remus byl pod Imperiem? Skutečnost, že Snape měl celou dobu pravdu, když ho podezříval z prokletí, vyvedla jeho svět z rovnováhy.

„Ano,“ zašeptal Voldemort spokojeně. „Sám jsem ji seslal. Musel jsem se ujistit, že je dostatečně silná, aby vydržela a plně ho zahalila svými účinky. Jsem v jejím sesílání velmi dobrý, víš?“

Harrymu při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Jak mohl Voldemort přimět Remuse, aby plnil jeho příkazy, aby byl pod jeho kontrolou tak dokonale a po tolika dnech? A když to dokázal Remusovi, koho dalšího by mohl ohrozit? A co ta moc, kterou potřeboval, aby Remuse ovládal i přes Kneaderovy ochrany, které mu to měly znemožnit? A vzápětí si vzpomněl na Snapeova slova z doby před několika týdny, kdy uvízli u Dursleyových:

V důsledku toho lektvaru se stalo něco, co ani Pán zla nečekal. Překonal své předchozí schopnosti. Stal se silnějším víc, než byl i během předchozí války…

Nepočítali s Voldemortovou zvýšenou mocí, která by mu umožnila ovládat Remuse navzdory Snapeově opatrnosti a Kneaderovým ochranám a protikletbám. Nepočítali s tím, že pošle Harrymu vizi o Doupěti a využije Rona, aby ho sledoval. Poté, co jeho plán s Ronem selhal a Voldemortovi se nepodařilo zjistit přesnou polohu, nepočítali s tím, že by temný čaroděj zajal Remuse a poslal ho zpět do Řádu jako špeha. A pak poslal Harrymu další vizi, aby opustil Grimmauldovo náměstí a vydal se na místo, odkud by se dal snadněji získat přenášedlem… Harry by se vsadil, že se Voldemort pokusil o regulérní vizi, než mu poslal tu zprávu o Remusovi, ale protože mu v tom bránila Harryho nitrobrana, musel si pak vynutit cestu dovnitř jinak. Remus ho přece jen chtěl vylákat do méně obranyschopného úkrytu, aby ho mohl o to rychleji a snadněji zajmout.

Celé ty týdny si Harry dělal domácí úkoly, cvičil nitrobranu, snažil se ze Snapea vytáhnout osobní údaje a hrál s kamarády Řachavého Petra, zatímco Voldemort uváděl do chodu pečlivě vypracovaný plán. A vyhrál svou cenu. Získal Harryho.

Nebýt Snapea, byl by zajat už před mnoha dny. Kdyby jen počítali s Voldemortovou zvýšenou mocí, mohl být Remus stále pod sedativy a Harry v bezpečí…

„Ano, vidím, že se bojíš.“ Voldemort se usmál a pustil Harryho čelist, přičemž do něj strčil, takže se zapotácel. Několik shromážděných Smrtijedů se rozesmálo. „Máme toho hodně na práci, Harry Pottere. A ty jsi náš čestný host. Takže… můžeme začít?“

Než se stačil zamyslet nad tím, co to znamená začít, zasáhla ho zezadu bolestivá kletba. Zalapal po dechu a otočil se tváří v tvář tomu, kdo kletbu vyslal.

„Moc mu neubližujte,“ děl Voldemort a posadil se na židli na mírně vyvýšené plošině. „Potřebuji jeho tělo. Na druhou stranu, jeho mysl…“ usmál se zlověstně, „dělejte si s ní, co chcete.“

ooOOoo

Harry nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy ho z hlavní místnosti odvlekli dolů a hodili do téhle ubohé náhražky cely. Byl sotva při vědomí a téměř okamžitě usnul, tělo i mysl vyčerpané, a když se probudil, byla v malé kamenné místnosti stejná tma, jako když usínal.

Pomalu se posadil, prohmatal každou končetinu a sval, zkontroloval, jestli nemá zlomené kosti nebo rány. Ale Voldemort myslel svá slova vážně a Smrtijedi Harrymu kromě několika škrábanců a modřin na těle nic nezpůsobili. A i k těm většinou přišel, když pod náporem nějaké kletby upadl na zem. Spoléhali se hlavně na kletby, které způsobovaly bolest a psychické vypětí, aniž by způsobily tělesné zranění. Žádné Crucio. Nedělal si však velké naděje; Voldemort si tuto kletbu pravděpodobně schovával na později. Roztřesenou rukou si třel čelo. Jizva ho nepřestávala píchat, ačkoli nejhorší bolest ustoupila poté, co ho Voldemort pustil.

Se zasténáním se opřel o kamennou zeď. Byl vyčerpaný, roztřesený, prochladlý, hladový, žíznivý a vyděšený. Neměl tušení, proč ho Voldemort prostě neuspí a nepoužije ho jako krevní vak. Nevěděl, jestli se temný čaroděj jen baví tím, že si hraje se svou kořistí, než dotáhne svůj plán do konce, nebo jestli má pro Harryho připraveno něco ještě zlověstnějšího.

Nebo možná chtěl Harryho opravdu přivést k šílenství. Co to bylo za rčení? Šílenství má rádo společnost? Dobře, tak tohle rčení tak úplně neplatilo, ale ve Voldemortově případě to nejspíš byla pravda.

Jestli ho opravdu chtěl přivést k šílenství, pomyslel si Harry, dost možná toho dosáhne jen tím, že ho nechá samotného v téhle chladné, temné místnosti, kde nebude mít na práci nic jiného než přemýšlet.

Všiml si někdo, že je pryč? Dostal Snape jeho signál o pomoc? Přitiskl palec na prsten, ne poprvé, ale ten byl klidný a studený. Cítil, jak se zahřívá, když ho použil u Kneadera, ale tady zůstával chladný. Musela tu být nějaká ochranná opatření, která mu bránila v činnosti. Znamenalo to, že Snape nemá způsob, jak ho najít? A i kdyby obdržel jeho volání, aby se vrátil ke Kneaderovi, Remus – Remus s ovládanou myslí – mohl jeho nepřítomnost omluvit a zdržovat je, jak dlouho to jen půjde. Ale dříve nebo později si toho všimnou. Koneckonců on byl hlavním důvodem, proč museli jít do bezpečného domu. Nemohl zmizet na dlouho, aniž by ostatní potřebovali vědět, kde je. Mohlo by to ale trvat hodiny, možná až do večera…

Ale co si to namlouval? Nezáleželo na tom, jak dlouho jim bude trvat, než si uvědomí, že je pryč. Neměli žádnou možnost, jak ho najít nebo zachránit.

Myšlenkami se stále vracel ke Snapeovi. Harry selhal. Měl Snapeovi důvěřovat, spolupracovat s ním, aby se špeh vrátil na místo a dostal ho pryč od Voldemorta. To se teď v žádném případě nemohlo stát. Voldemort nikdy neuvěří žádné historce, kterou si Snape vymyslí, zatímco Harry Potter bude jeho vězněm, který potřebuje zachránit. Ani Snape teď nemohl najít způsob, jak se dostat zpátky do jeho přízně.

A pokud Snape nebude špion, pokud nezíská přístup do Voldemortova vnitřního kruhu, jak by mohl Harrymu pomoci?

A co bylo ještě děsivější… chtěl by mu vůbec ještě pomoci?

Harry pocítil skutečné zoufalství, když nad touto otázkou uvažoval, protože neznal odpověď. Ach, Snape ho bude hledat, udělá cokoli, aby ho našel, pokud to jen bude v jeho silách. Harry si tím byl jistý. Ale udělá to pro Brumbála a pro válku…

Nebyl si tak jistý, jestli to udělá pro něj.

Věděl, že by se měl starat jen o to, aby unikl z Voldemortových spárů nebo aby varoval své přátele, že mezi sebou stále mají špeha, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal vymazat pocit viny, že se mu nepodaří se Snapem před smrtí všechno napravit.

Nebylo divu, že jeho neklidný spánek té noci sužovaly noční můry.

ooOOoo

Harry zamrkal a snažil se vzpomenout si, kde je a proč je mu taková zima, ale než se mu to podařilo, pár hrubých rukou ho popadl za paže a zvedl na nohy. Pokusil se jít vlastní silou, ale nohy nespolupracovaly, a tak napůl šel a napůl byl vlečen dlouhou chodbou do velké kamenné místnosti.

Tuto místnost poznal už z dřívějška. Udělalo se mu špatně, jak se mu to všechno – zajetí, mučení – vrátilo.

Ruce ho pustily a on padl na zem. Ne! Nechtěl, aby ho považovali za slabocha, pokud tomu mohl zabránit. Stálo ho to úsilí, ale napjal ruce, aby se napřímil, a pak se pomalu postavil na třesoucí se nohy. Soustředil se kolena a doufal, že se dokáže udržet se ve vzpřímené poloze. Byl pyšný, když se mu to podařilo.

Voldemort před ním seděl na svém provizorním trůnu. Několik Smrtijedů – asi polovina z těch, kteří byli přítomni Harryho uvítacímu mučení – stálo po obou stranách svého pána.

Voldemortovi přelétl přes tvář úsměv, když sledoval, jak Harry zápasí, a mlčky čekal, zatímco muži, kteří Harryho přivedli z cely, se zařadili vedle svých kolegů.

„Věřím, že ses dobře vyspal,“ řekl nakonec falešně příjemným hlasem. „Ubytování se ti líbilo?“

Harry nereagoval ani na slova, ani na smích maskovaných mužů kolem sebe. Nebyl si jistý, co má v této situaci dělat, ale nehodlal se podvolit.

Voldemort ho studoval, pak vstal a sestoupil z pódia. Pomalu Harryho obkroužil a ten zůstal stát na místě. Nesnášel, když byl k Voldemortovi delší dobu zády, ale bylo to jediné, co mohl udělat, aby zůstal vzpřímený. Teď, když byl úplně při vědomí, se cítil silnější, ale jakýkoli pohyb s sebou nesl riziko, že padne na tvář.

„Myslel jsem, že bychom si mohli popovídat,“ pronesl Voldemort, jako by byl Harry vzácný host pozvaný na čaj a koláčky. Harry mlčel a Voldemort se před ním zastavil. „Víš, máme společného… přítele. A i když mě tvá přítomnost nesmírně uchvacuje, toužím vidět i jeho.“ Harry se zachvěl nad nebezpečným podtónem jeho slov. „Možná, že s drahým Severusem, který by si užíval mého pohostinství, bych byl ochotný ti to ulehčit.“

Harry si odfrkl. Nemohl si pomoct, protože Voldemortovy sliby byly směšné. Jako by Harry skutečně věřil, že by mu Voldemort neublížil i kdyby tu byl Snape. Každopádně, i kdyby mohl Voldemorta ke Snapeovi dovést, Harry by svého profesora nikdy takhle nezradil.

Přesto mu tělem projel záchvěv strachu z vědomí, že Remus je stále pod Voldemortovou kontrolou a Snape nezůstane mimo Kneaderův dvůr navždy…

Voldemort se zatvářil zlostně, když uchopil Harryho za paži a kostnaté prsty se mu bolestivě zaryly do těla. „Kde je Severus Snape?“

Harry sevřel rty a vzdorovitě se střetl s Voldemortovým pohledem. Příliš pozdě si uvědomil, že to byla chyba, protože v příští vteřině ucítil, jak se mu o mysl otřel závan čehosi chladného. Rychle odvrátil zrak a vytrhl se temnému čaroději, který ho držel za paži, ale Voldemort ho prudce chytil za bradu a přinutil ho, aby se setkal s jeho očima. Nemohl ani zavřít oči, nějaká magie je držela otevřené, takže mu nezbývalo než zírat do toho chladného, zlého pohledu.

Okamžitě si postavil zeď, přesně jak ho to učili, a snažil se veškeré myšlenky na Snapea skrýt za myšlenky na to, jak je Voldemort odporný a hnusný. Od jeho kostnatých rukou přes hadí oči až po odporný dech, ta ubohá, po moci toužící náhražka kouzelníka nikdy nezvítězí. V téhle válce nemá šanci, ne proti Brumbálovi a Řádu a dobru a světlu a všemu, co bylo na tomto světě správné. Zlo jako on nikdy nezvítězilo. Umíralo strašlivou, strašlivou smrtí poté, co bylo sraženo na kolena a…

Jizvou mu projela bolest a myšlenky se mu prudce rozletěly jako kuželky od bowlingové koule. Cítil, jak se trhá jeho mentální stěna. Nebyl dost zkušený, aby Voldemorta byť jen na okamžik oklamal. Čaroděj to viděl, věděl, kde skrývá své myšlenky, věděl, že stačí vyvinout sílu a vytrhnout z Harryho mysli vzpomínky, které potřeboval.

Ne! Harry se bránil vší silou, jakou dokázal sebrat. Padouši nikdy nevyhrávali. Hrdinové ano. Hrdinové poráželi padouchy, ne naopak. Ne –

Vykřikl a nedokázal říct, jestli křičel nahlas, nebo v duchu. Tolik síly, a bolelo to. Ucítil další trhlinu ve stěně. Voldemort získával půdu pod nohama, strhával jeho obranu a brzy se dozví všechno, co kdy chtěl vědět…

… Snape v jeho pokoji na Zobí ulici, oblečený do směšného úboru, váhavě se na něj podíval a řekl: „Sbalte si své věci, Pottere.“

… Brumbál a Snape sedící naproti sobě u stolu na Grimmauldově náměstí. „To, co se stalo v minulosti, vás nemusí určovat, Severusi. To, co děláte dnes, právě teď… to vás určuje.“

… Snape křičící, kypící hněvem. „K čertu s vámi, Pottere! Měl jste být arogantní!“

„NE!“ zařval a vší silou se odstrčil, přestože ho to bolelo. Cítil, jak Voldemort ucouvl, ale rychle se přeskupil a znovu získal převahu. Mezi útoky Harry pocítil záchvěv zoufalství. Nebyl dost silný, ne proti takovým útokům. Bylo toho příliš, příliš mnoho, příliš…

… Snape mu ztuhle podal starou pomačkanou obálku a pak ho vykázal z laboratoře.

… Harry otevíral oči a cítil se bezpečně v páru uklidňujících paží. Chtěl tam zůstat, být objímán a chráněn. Pocítil vlnu vděčnosti vůči Snapeovi, že mu nabídl útěchu. Cítil…

Voldemort se zarazil. O okamžik později pokračoval v útoku, který nabral na intenzitě, ale prasklina ve Voldemortově nitrozpytu stačila, aby si Harry vzpomněl na jedinou věc, kterou Voldemort v jeho mysli nemohl vydržet: lásku.

… Snape se dívá, jak mluví s hadem, jak je obklopuje tráva, mořský vzduch…

Harry si násilně vyvolal jinou vzpomínku.

… Remus mu poplácal koleno. „Máš její inteligenci, její dobrosrdečný soucit s ostatními, její velkou schopnost odpouštět…“ Harry zamrkal slzy, tak vděčný Remusovi za to, že se o Harryho stará. Ne o chlapce, který zůstal naživu, jen o Harryho.

Voldemort se znovu zapotácel. Harry pokračoval dál.

… Hermiona se s ním učila, četla mu. Usmál se na ni a poděkoval jí, že mu pomáhá. Jak by mohl s takovými přáteli na své straně selhat? Objal ji, nevýslovně vděčný za její lásku a přátelství.

… mluvil s Ronem. Říkal mu, že bude v pořádku. Cítil, jak se mu v srdci rodí starost a láska k příteli.

Zalapal po dechu, když mu zoufalý Voldemort uštědřil duševní ránu a rozdrtil jeho myšlenky tak, že se mu v mysli jakoby rozpadly na kousky. Na okamžik prostě existoval, neschopen myslet ani si vzpomenout, co by měl dělat. Ještě nikdy se necítil tak rozervaný na kusy, snad jen když se ho Voldemort pokusil posednout.

Voldemort si teď vydobyl výhodu a prolomil zeď jednou provždy. Obrazy Snapea mu prolétaly hlavou příliš rychle, než aby je dokázal protřídit.

… Snape v jeho pokoji. Snape s hůlkou, která nebyla jeho. Vysmívající se Snape. Snape nabízející mu lektvar. Snape učící ho, jak…

Nenenenene! Sotva se mu podařilo zabouchnout dveře při pomyšlení na to, co ho Snape učil, Voldemort už je zase páčil. Už jen pár vteřin a uspěje….

Instinktivně pustil mentální zeď, kterou se snažil vzkřísit. Byla v troskách. Nemělo to smysl. Víc než jeden další soustředěný útok by nezadržel. Přesměroval energii do svého nitra, do nejhlubší části sebe sama, kde věděl, že se skrývá pomyslný živel vzduchu, připravený splnit jeho příkaz. Ten ale, nezvyklý na takový útok, vydal jen žalostný závan větru a zůstal ležet.

Voldemort se vtíral, vtíral, bolelo to, bolelobolelo… byl tam, vypáčil ho – Snape ho učil –.

Zatlačil do toho větru a přinutil ho, aby splnil jeho příkazy. Cítil, jak mu v hlavě neustále víří, a vrhal do něj veškerou sílu, kterou mohl, vléval do něj lásku, kterou cítil k Ronovi, svému nejlepšímu kamarádovi, svému důvěrníkovi, svému bratrovi. Nebyl připraven na náhlou sílu, když jím projelo něco mocného – větší síla, než tušil, že má –, protrhlo to jeho vlastní mysl a vniklo do Voldemortovy, a on uslyšel výkřik, ale tentokrát si pomyslel, že ten výkřik pochází od Voldemorta.

A všechno bylo klidné.

Ležel na zemi a bolest v lokti mu říkala, že dopadl tvrdě a nešikovně, i když si nepamatoval, že by spadl. Podíval se nahoru a kolem sebe. Byl příliš vyčerpaný, aby se bránil, ale uvědomoval si svou riskantní situaci dostatečně na to, aby zjistil, jestli bude obrana zapotřebí.

Smrtijedi křičeli, dva z nich se skláněli nad svým pánem, který ležel na zádech kousek od Harryho, ale teď se opatrně zvedal na nohy. Uf, byl vzteky bez sebe. A bál se. Harryho napadlo, že by se později, až bude mít víc energie, mohl usmát nad zábleskem strachu, který viděl ve Voldemortových očích. Právě teď to ale stačilo, aby se Harrymu ulevilo. Voldemort vyhrával souboj v jejich myslích, ale ať už Harry udělal cokoli, podařilo se mu spojení přerušit a přimět Voldemorta, aby se bál Harryho mysli, aby se bál zkusit to znovu. Alespoň prozatím.

Napadlo ho, že by si později mohl vychutnat pocit, že se ho Voldemort bojí. Byl to docela úspěch. Ale teď… teď se musel vypořádat s temnotou, která se k němu blížila a postupovala z okrajů jeho zorného pole. Natáhl ruku a snažil se ji odehnat, ale nebylo to nic platné.

Temnota si pro něj přišla a on už nic nevěděl.

ooOOoo

Teta Petunie vařila. Začichal. Nebylo to její nejlepší jídlo, ale bylo to… hovězí? Možná brambory?

Převalil se ve snaze ještě si trochu pospat, než strýc Vernon začne bušit na dveře, aby ho donutil vylézt z postele, ale narazil čelem na pevnou, studenou zeď a leknutím se probral. Když zamrkal v téměř úplné tmě, okamžitě zaregistroval, že není ve svém pokoji na Zobí ulici.

Byl sám. Nebyly slyšet žádné jiné zvuky než jeho vlastní dech, žádné jiné pachy než jeho vlastní pot a vůně jídla. Žaludek mu žalostně zakručel.

Jídlo.

Pomalu se posadil, bolavý, ale spíš vyčerpaný než cokoli jiného, a rozhlížel se kolem sebe, dokud na podlaze poblíž nezahlédl obrys něčeho. Byla to miska s nějakým druhem guláše. Díky kousku světla, které se vkrádalo škvírami ve dveřích – a díky zázraku, že měl stále brýle – viděl dost dobře na to, aby to poznal.

Nabral si lžíci do úst a vychutnával si každé sousto studeného, nevýrazného pokrmu. Nebylo ho dost, ale byl rád, že se ho vůbec rozhodli nakrmit. Se sklenicí vody, která stála vedle misky, zacházel opatrněji. Nevěděl, jak dlouho tu bude a jak často mu budou dávat vodu, a tak si dal jen pár loků a rozhodl se pomalu usrkávat zbytek.

Byl zvědavý, jestli se Voldemort pokusí znovu provést nitrozpyt. Ale pokud se o to pokusí, neudělá to bez opatrnosti a strachu, takže v tom byla jistá malá útěcha.

Zajímalo ho, jestli Voldemort objevil v Harryho mysli něco, co by mu pomohlo Snapea najít. Doufal, že ne. Ale temný čaroděj viděl, že spolu strávili strašně moc času, a také to, že Harry ke svému profesorovi cítil jistou blízkost. To by mohla být ve Voldemortových rukou nebezpečná informace. Viděl také, jak spolu komunikují před Kneaderovým domem. Mohl z té jedné částečné vzpomínky zjistit, kde se nachází? Ale jak moc byl vlastně skrytý, když byl Remus pod kletbou Imperius a mohl Voldemortovi předávat informace? Unaveně si protřel jizvu. Ani nevěděl, jak Imperius funguje, ne doopravdy. Remus mu nepřipadal až tak jiný, kromě toho, že byl stále unavený a snad i trochu odtažitý, takže ho možná ovládal jen omezeně. Možná byla místa úkrytů hlídaná podobně jako ústředí a on nemohl prozradit tajemství, ani kdyby mu to Voldemort nařídil? Na druhou stranu, když teď Harry věděl, co má hledat, vlastně se Remus choval nestandardně. Od prázdných očí až po ten příšerný úšklebek… Bylo děsivé pomyslet na to, co by Voldemort dokázal se svou zvýšenou mocí udělat s myslí oběti.

Přesto dávalo smysl, že Voldemort použil Imperius a ne mnoholičný, uvažoval. Vždyť Remus s Imperiem měl přístup k ústředí a pravděpodobně i k dalším tajemstvím Řádu, zatímco podvodník s mnoholičným ne. Při pomyšlení na to, že Remus je pod kontrolou zlého čaroděje, zamrkal. To si nezasloužil. To si nezasloužil nikdo, ale rozhodně ne Remus.

Nešťastně si povzdechl, opřel se o zeď a čekal na další audienci u Voldemorta.

Předpokládal, že by měl být vděčný, že pro něj temný čaroděj našel využití, které znamenalo, že ho chce živého a relativně nezraněného. Když mu Snape vysvětlil Voldemortův plán využít ho pro jeho krev, pocítil z té vyhlídky odpor a strach. Teď se to změnilo v podivnou útěchu. Voldemort by ho mohl mučit, ale nezašel by příliš daleko, mohl by na něj pustit své Smrtijedy, ale s určitými podmínkami, mohl by na něj použít nitrozpyt, ale neudělal by to znovu bez obav.

Harry se bál. Velmi, velmi se bál. Ale vědomí, že Voldemortovy vlastní záměry s Harrym vyžadují zdrženlivost, mu dávalo malý pocit moci za okolností, kdy nic jiného nemohl ovlivnit.

Rozhlédl se a hmatal kolem sebe pro jakýkoli malý kousek útěchy, který mu zanechali. Třeba polštář nebo deku? Zadek i záda ho bolely z toho, jak strávil tolik času na tvrdé podlaze. Nic nenašel. Poraženě se svalil na záda. Přes košili měl oblečený svetr. Předpokládal, že by si ho mohl sundat a použít jako polštář, ale – a otřásl se, jako by si to představil – byla tu zima.

Měl by začít přemýšlet o plánu útoku, rozhodl se. Neměl naději na útěk, ne úplně sám, alespoň zatím ne. Ale mohl přemýšlet o způsobech, jak se připravit, kdyby se naskytla příležitost. Přinejmenším mohl přemýšlet o tom, jak být tím nejotravnějším vězněm, s jakým se Voldemort a jeho Smrtijedi kdy setkali.

Voldemort nesnášel, že se před ním nekrčí. Nenáviděl Harryho vzdor, jeho odvahu. Harry se tedy bude chovat mimořádně vzdorovitě. Právě teď se necítil statečný, ale mohl statečnost předstírat. Statečnost mu bude muset stačit.

A díky Snapeovi znal vynikající způsob, jak se dostat pod kůži každému Smrtijedovi. Téměř doslova. Až s tím bude hotov, budou litovat dne, kdy si na ruce nechali udělat to Znamení zla. Harrymu se bude dělat špatně, když bude pořád dokola vyslovovat Voldemortovo jméno… ale bude to stát za to.

Neměl hůlku, nestudoval bezhůlkovou magii a měl mnohem víc praxe v přijímání úderů než v jejich rozdávání. Neměl jedinou hodnotnou obranu kromě své mysli. Ale měl ještě jednu výhodu: byl teenager. Takže se chystal být tím nejotravnějším teenagerem, jakého měl Voldemort tu smůlu chytit.

A když bude mít štěstí, rozptýlí je jejich podrážděností a pootevře si nějakou únikovou cestu.

Kéž by měl víc štěstí…

ooOOoo

Harry se probudil s leknutím a rychle zvedl ruku, aby si zastínil oči před světlem. Snažil se vzpomenout si, kde je a proč je mu taková zima. Pomalu mrkal, zvykal si na jas.

Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že není sám, a ještě několik dalších vteřin, než zaregistroval, že jeho návštěvníkem je Lucius Malfoy.

Starší Malfoy seděl na stoličce v rohu cely, ruce měl zkřížené, opíral se a znuděně ho pozoroval. U nohou mu ležela lucerna. Teď, když byl Harry úplně vzhůru, se osamělé světlo nezdálo tak jasné. Osvětlovalo Malfoyovy netečné rysy právě tak, aby se Harry mohl obávat, co na něj Smrtijed chystá.

Posadil se, svaly ho bolely, a opřel se zády o studenou zeď. Mlčky opětoval pohled staršího kouzelníka. Usoudil, že pokud ten muž něco chce, nemůže to být dobré, takže nehodlal na nic spěchat.

„Velký Harry Potter,“ pronesl světlovlasý muž hladce. „Myslel sis, že utečeš Pánovi zla, že ano? A přesto jsi tady.“

Harry sevřel ruce, ale neodpověděl. Nebylo to potřeba. Oběma bylo jasné, že je Voldemortovým zajatcem.

„Pánovi zla nikdo neuteče,“ pokračoval Malfoy, i když to neznělo, jako by byl škodolibý, jen jako by konstatoval fakt. „Mnozí se o to pokoušeli. Nikdo neuspěl.“

„Snape ano,“ odvětil Harry vzdorovitě, když hodil za hlavu snahu mlčet. „Unikl z toho vašeho ubohého kultu a nevidím ho tu zpátky.“

„Je na útěku pouhé týdny, chlapče,“ zavrtěl Malfoy hlavou, jako by se chtěl vysmát Harryho mladické pošetilosti. „Moc dobře ví, co pro něj Pán zla chystá, a ví, že nemůže utíkat věčně.“

Harry se zachvěl. „Máme na své straně Brumbála,“ prohlásil, aby se rozptýlil od myšlenek na Snapeovu smrt rukou Voldemorta. „Váš pán je příliš ubohý na to, aby dokázal porazit tak velkého kouzelníka, jako je Albus Brumbál. Bojí se ho a vy to dobře víte.“

Malfoy naklonil hlavu na stranu a zkoumal ho. Harrymu připadal jako sup, který se chystá zaútočit. „A tvůj drahocenný Brumbál… jak dobře ochránil tebe?“

Harry bojoval s nutkáním odvrátit zrak. Místo toho zvedl bradu. „Najde mě, a až mě najde, bude to Voldemort a zbytek vašich kumpánů, kdo se poběží schovat.“ Bylo to samozřejmě jen chvástání, ale s potěšením si všiml, že muž při vyslovení Voldemortova jména ucukl.

Posadil se rovněji a cítil, že má nad situací o něco větší kontrolu.

„A tvoje strana, tvůj… Fénixův řád,“ zapředl Malfoy hedvábně, „jak ochotně přijímají bývalého Smrtijeda ve svém středu? Jak dlouho jim bude trvat, než si uvědomí, že už splnil svůj účel a je zralý na to, aby byl souzen za své takzvané zločiny? Nebyl vždycky špiónem, víš? Kdysi patřil k nejhorlivějším a nejslavnějším stoupencům Pána zla.“

Harry chtěl odseknout, bránit Snapea, ale zarazil se a zvažoval, zda se mu vystoupení na profesorovu obranu později nevrátí. Neviděl způsob, jak by Snape mohl znovu získat Voldemortovu důvěru… ale ten muž byl možná nejprohnanější člověk, kterého Harry znal. Jestli to někdo mohl dokázat, tak Snape. Pokud ano, možná by teď byla vhodná chvíle, aby Harry vyjádřil pochybnosti nad Snapeovým spojenectvím. Položit základy domnělé nedůvěry, aby si Snape mohl případně proklestit cestu zpět.

Málem se vydal tímto směrem. Ale podíval se na Malfoye, opravdu se na něj podíval, a jakkoli se zdálo, že ten muž touží Harryho popíchnout, zdálo se, že opravdu chce znát odpověď. Intuice mu napovídala, aby se držel pravdy, a tak to udělal. „Severus Snape je na správné straně,“ prohlásil pevně. „Možná udělal pár hrozných věcí, ale rozhodl se změnit svou cestu. Řád mu důvěřuje a já také. Váš vůdce je ten, kdo se obrací proti svým stoupencům, kdo trestá ty, co jsou mu věrní. Ne ten můj. Ne Brumbál.“

Malfoy se opřel, ruce stále zkřížené. „Panečku, panečku. Tak drahý Severus se dokázal vetřít do přízně chlapce, který zůstal naživu. Zajímalo by mě, jestli bys byl k milému profesorovi tak loajální, kdybys znal dlouhý seznam věcí, které provedl…“

„To mě nezajímá,“ zavrtěl Harry hlavou, i když byl nervózní z představy, že by mu to Malfoy mohl skutečně začít vyprávět. Harry to nechtěl vědět, protože si nebyl jistý, jestli by dokázal přehlédnout všechny ty strašné věci, které Snape musel ve Voldemortových službách dělat. Nechtěl vědět, jestli Snape vraždil, mučil nebo něco horšího. Nechtěl znát podrobnosti. Byl přesvědčený, že Snape je teď na správné straně, a to bylo všechno, co potřeboval nebo chtěl vědět.

Sáhl do kapsy a ulevilo se mu, když tam našel maminčin kámen ve tvaru srdce. Otřel se o něj prsty, zhluboka se nadechl a soustředil se jen a jen na něj. Po několika okamžicích se ohlédl na Malfoye, který ho mlčky pozoroval.

„Věřím Snapeovi,“ zopakoval tiše. „Jestli chcete, abych se k němu obrátil zády, budete se muset snažit.“

„Ale věř mi, chlapče,“ zašeptal Malfoy, „že to uděláme.“ Uchopil lucernu a jedním plynulým pohybem se postavil na nohy.

„Než Pán zla dokončí plány, které s tebou má, vsadím se, že budeš docela ochotný svého vzácného profesora vydat. Možná si dokonce vyžádáš čest první kletby… nebo poslední,“ dodal věštecky.

„Nikdy,“ vysmál se Harry. Už se mu podařilo překonat Snapeovo minulé zacházení s ním. (Dobře, no, do jisté míry překonat. Stále v sobě choval jistý odpor.) Ale už věděl, že Snape musel ve Voldemortových službách udělat dost hrozné věci, zejména během první války. Malfoy byl blázen, jestli si myslel, že se Harry obrátí proti Snapeovi jen proto, že se dozvěděl pár podrobností o tom, jaký ten muž býval. I když… Zadržel zachvění, když si vzpomněl na větu, kterou zaslechl před několika týdny v rozhovoru mezi Snapem a Brumbálem. Ne poprvé ho napadlo, co asi profesor mohl udělat, že to prohlásil za ‚nejhorší ze všech hříchů‘. Chystal se to Harry zjistit? Měl by v této věci na výběr?

„Uvidíme,“ řekl Malfoy hedvábně a obrátil se ke dveřím cely.

„Jaké plány se mnou Voldemort má?“ vyhrkl Harry. Nečekal, že by z toho slizkého aristokratického Smrtijeda dostal nějakou odpověď, ale netušil, proč mu Voldemort lektvar ještě nedal, a svou otázkou mohl ztratit jen málo.

Malfoy ho chvíli studoval a k Harryho překvapení odpověděl: „Pán zla si váží obřadů. Budeš naším hostem až do úplňku, který nastane za tři dny.“ A s tím vklouzl do haly a zavřel a zamkl za sebou dveře.

Harry zamžoural do světla, jakmile se dveře otevřely a zavřely, a pak si olízl suché rty, když přemýšlelo o tom, co právě slyšel. Pán zla si váží obřadů? No, uvažoval Harry, to už o Voldemortovi věděl, že? Zachvěl se při vzpomínce na obřad, kterého se zúčastnil na hřbitově, když mu poprvé proti jeho vůli odebrali krev. Co se stane tentokrát? Jaký obřad Voldemort provede a byl nějaký důvod, proč to musí být za úplňku, nebo se temnému čaroději jen líbilo, jak to zní?

Znovu se zachvěl, objal si rukama kolena a přitáhl si je k hrudi. Teď, když byl sám a vzhůru a neměl důvod předstírat odvahu, cítil hluboký, nepopiratelný strach. Něco na tom, že byl zraněný a bezbranný a nevěděl, jestli vůbec někdy přijde pomoc, ho nutilo cítit se jako dítě, jako by byl malý a sám ve velkém světě, který ho může z rozmaru odhodit a vyplivnout.

Kdyby se svou situací zabýval déle, propukl by buď v pláč, nebo v záchvat paniky, a tak zavřel oči a udělal jedinou věc, která ho napadla – použil nitrobranu. Začal tím, že předstíral, že je ve svém přístěnku, a věnoval pár minut přemýšlení o tom, co by Snape řekl, kdyby tu byl. Obrátil by oči v sloup a… ne, Snape by je neobrátil. Vrhl by na Harryho pohled – ten, který říkal, že Harry je nenapravitelně hloupý – a pak by ho poučil o tom, že si vybral vzpomínku spojenou se zneužíváním a deprivací v dětství. A Harry by mu opáčil, že to bylo také místo, kde se cítil v bezpečí před světem, kde ho lidé nechávali na pokoji, kde na chvíli zapomněli, že existuje, a že to byly jedny z nejlepších chvil jeho dětství. Ale to by vedlo k další nepříjemné výměně názorů o Dursleyových a…

Harry se zhluboka nadechl. Nedokázal vysvětlit proč, ale pomyšlení na ten šílený rozhovor, který by se odehrál, kdyby tu byl Snape, ho uklidnilo.

Zabořil hlavu do kolen a představil si svůj přístěnek. Představoval si pach zatuchlého vzduchu, lechtání pavouka, který mu leze po noze, dunění schodů, jak Dudley běhá nahoru a dolů, aby Harryho podráždil, pocit prachu, který mu při tom padá na hlavu. Ponořil se do imaginárního prostoru a zaplnil si jím mysl, až nic jiného neexistovalo. Žádní Pánové zla, žádní Malfoyové, žádné cely ani bolestivé kletby nebo strach z toho, co ho čeká v nadcházejících dnech.

Jen on, jeho přístěnek a klid téměř čisté mysli.