Preklady fanfiction Harryho Pottera

Andante - druhá část

Ten večer bylo jídlo klidnou záležitostí, vylepšenou čerstvými produkty z farmářského trhu v Solana Beach, které Hermiona vyhledala předtím, než se odletaxovala domů.

Přátelsky si povídali o BBC Proms, jejichž koncerty už Hugo a Vic rozdělili podle toho, jak dlouho byli ochotni čekat na lístky, a o Hermioniných posledních zakázkách, což vedlo k několika pronikavým otázkám Vica o tom, jak se orientovat v procesech reklasifikace na ministerstvu kouzel.

Zatímco Hugo myl, Vic utíral a Hermiona uklízela nádobí, povídali si o výhodách, respektive jejich nedostatku, které přináší vysokoškolský titul ve společnosti, kde chybí instituce vyššího vzdělání. Hermiona, která toto vzdělání získala prostřednictvím dálkového studia v Rotterdamu, ho rychle ujistila, že magisterský titul není pro výuku v Británii potřeba.

Vic přikývl. „Vlastně mám na vás nesouvisející otázku.“

„Samozřejmě. Ptej se.“

„Víte něco o vědě, že ano?“

„Tak trochu. O jaký jde obor?“

Vicův pohled se upíral na nádobí, které držel. „Genetika.“

„Chodila jsem na některé volitelné přírodovědné předměty. Co potřebuješ vědět?“

„Kdybych chtěl zjistit, jestli jsem opravdu příbuzný Severuse Snapea, jak bych na to šel?“

„Na to nepotřebuješ přírodní vědy,“ ozval se Hugo. „Existuje na to spousta kouzel, že jo, mami?“

„To je pravda,“ potvrdila Hermiona, „ale potřebovali bychom vzorek od každého z nich, aby fungovalo.“

„Co třeba vlas?“ zeptal se Vic.

„Nebuď hloupý,“ řekl Hugo. „Kde máme vzít Snapeovy vlasy?“

„Našel jsem jeden z tátových vlasů v knize, kterou jsem si půjčil, když jsem byl naposledy doma.“

Hermiona zmateně zamrkala. Tohle nebyla jen zkouška, zda je Vic Snapeův syn. Tohle byla také zkouška, zda muž, který Vica vychoval, je skutečně jeho otec. „Předpokládám, že bychom to mohli nejdřív otestovat pro kontrolu,“ navrhla Hermiona a doufala, že Hugo bude důsledky buď ignorovat, nebo je uzná.

Vic pochopil její jemnou přetvářku správně a přikývl. „Tak já pro něj dojdu.“

„Nevadí, když si dám něco k pití, mami?“ zeptal se Hugo a ukázal na skříňku s nápoji.

„Samozřejmě že ne, miláčku.“

Hugo si udělal whisky se sodou, což byl Ronův oblíbený nápoj po dlouhém dni, a Vic se vrátil s knihou Tess z d'Urbervillů, kterou otevřel, opatrně vytáhl z jejích stránek tmavý vlas a položil ho na bílý ubrus. Setkal se s Hermioniným pohledem, sáhl si na hlavu, vytrhl jeden ze svých vlasů a položil ho vedle prvního.

Hermiona zvedla hůlku a pronesla: „Forenso¹.“ Nad vlasy se objevila řada světélkujících vodorovných pruhů, které vířily jako kolečka hracího automatu, dokud nezačaly zpomalovat.

„Zvláštní,“ zamumlala.

„Co je?“ zeptal se Hugo.

Hermiona zvedla v umlčujícím gestu prst. Pohyb pruhů se stále zpomaloval, až nakonec zapadly jeden do druhého.

Hermiona se na výsledek zamračila. „Vicu, měl jsi někdy dlouhé vlasy?“

„Jo, loni jsem si je ostříhal, proč?“

„Protože to nejsou vlasy tvého otce. Měl jsi tam svůj starý vlas.“

Vicova intenzivní zvědavost se přetavila ve zděšení. „Jste si jistá?“

„Rozhodně. Výrazové vzory jsou totožné. A všiml sis té barvy? Oba patří stejnému kouzelníkovi.“

„Aha,“ hlesl. Tváře mu zbarvil hluboký ruměnec.

Hermiona pocítila příval sympatií k vyrovnanému mladíkovi, který najednou vypadal tak ztraceně. „Můžu tě to kouzlo naučit,“ nabídla se. „Tak si ho můžeš vyzkoušet, až se vrátíš domů.“

„Nechtěl bych, aby mě táta viděl, jak to dělám,“ namítl Vic. „Snažím se nekouzlit, když je nablízku. Myslím, že se mu to nelíbí.“

Hermiona se kousla do jazyka, aby zabránila vyslovit vysvětlení, které mu tak zoufale chtěla dát, ale ten příběh nebyl její a většinu z něj neznala.

„Myslel jsem, že tvůj táta má jen jednu náladu: sarkastickou,“ ozval se Hugo. „Jak se od ní liší nesouhlas?“

„Nesouhlas je hlasitější.“

„Co je hlasitější, nesouhlas nebo Šostakovič?“

„Nesouhlas, ale na ten si sousedé z nějakého důvodu nestěžují.“

„Skvělý, tak mě vezmi s sebou, až pojedeš příště domů. Až budeš cvičit, já začnu řvát, chroptět a ječet, aby tě nechali na pokoji. Jů, Vicu! To je ono! Už vím, jak zjistíme, jestli je tvůj táta Severus Snape, nebo ne.“

„Zeptáte se ho?“ nadhodila Hermiona.

Hugo ji ignoroval. „Chceš zažít dobrodružství, Vicu?“

„Cože, dnes večer?“

„Ano. Potřebujeme se dostat do Chroptící chýše, když tam nikdo jiný nebude,“ řekl Hugo. „Máma nás tam pustí. Že jo, mami?“

„Myslel jsem, že k tomu, aby to fungovalo, potřebujeme pramen vlasů,“ mračil se Vic.

„Nemusí to být vlasy,“ řekl Hugo. „Snape tam zemřel. Uštkl ho obrovský, velmi hladový a velmi rozzuřený magický had a on vykrvácel.“ Zadíval se do prázdna, připlácl si ruku na krk a začal vydávat příšerné dusivé zvuky.

„Hugo!“ okřikla ho Hermiona víc než zděšeně.

Bylo nutno Hugovi uznat, že si svůj přešlap zřejmě okamžitě uvědomil. „Táta to kdysi takhle fantasticky předváděl po večerech, kdy mi pohádka před spaním přišla příliš krátká,“ dodal na omluvu.

Vic si odkašlal. „Takže je tam pořád ještě trochu jeho krve?“

„Když z domu udělali historickou památku, nechali tu místnost přesně tak, jak byla, včetně krve,“ potvrdila Hermiona. „Jsem ve správní radě a mám klíče od všech ochranných kouzel. Je to místo plné moci, kterou nechceme, aby někdo zneužíval.“

„Pojďme,“ vybídl Hugo. „Nikdy jsem tam v noci nebyl. Bude to fantasticky strašidelné.“

Vicův obličej byl jako z kamene, ale protože nedávno viděla podobný výraz na tváři Severuse Snapea, rozpoznala v něm odhodlání.

„Pojďme najít nějaké odpovědi,“ řekl.

***

Hermiona nerada chodila do Chroptící chýše, dokonce i přes den. Nevěřila, že tam straší - o tom věděla své. Ale pokaždé, když stála v místnosti, kde Snape zemřel, část její duše se vracela k oné strašné noci. Chápala však zdejší historický význam a také rizika spojená s udržováním místa, kde byla dobrovolně prolita krev.

Zpevnění budovy bylo jistě architektonickou výzvou, ale mnohem větší výzvou byla magická ochrana. Než po něm Harry pojmenoval svého syna, značné procento obyvatelstva se nikdy nesmířilo s tím, že Snape pracoval pro Brumbála, a mnohokrát došlo k pokusům o vandalismus, žhářství a sabotáže. Naštěstí byla Hermiona přinejmenším stejně prohnaná jako potenciální zločinci, a jak se zprávy o ochranách na budově šířily, fotografie lidí s nápisem „VANDAL“ na čele tvořeném fialovými puchýřky se v kriminální rubrice Věštce objevovaly stále méně často.

Přesto když dorazili na okraj protipřemisťovací zóny McCoyova domu, Hermioně prudce bušilo srdce. Hugova a Vicova přítomnost ji uklidňovala a mladí muži si jejího neklidu naštěstí nebyli vědomi.

„V Chýši je jen malý prostor pro přemístění, takže vás budu muset přepravit asistovaně,“ řekla.

Chlapci přikývli a ona je vzala za ruce, v duchu si představila čtvercový výsek v rohu zahrady a všichni společně se švihnutím zmizeli.

Když se objevili před zchátralou budovou, vypadal Vic trochu vyjeveně, ale ne o moc hůř.

„Zůstaňte tady,“ řekla, když se vzpamatovali. „Potřebuju vypnout poplašné zařízení.“

„Co to bylo?“ zeptal se Vic poté, co uvolnila klíčové kouzlo.

„Je to založené na skřetí magii,“ vysvětlila. „Alespoň si to myslím. Nikdo z nich by nespolupracoval s žádnou čarodějkou, a už vůbec ne se mnou.“

„Připadalo mi to jako hudební kouzlo,“ řekl Vic, „jen bez zvuku, jestli to dává smysl.“

„Můžu se už hýbat, mami? Svědí mě nos.“

„Všechna obvodová bezpečnostní kouzla byla dočasně pozastavena,“ potvrdila Hermiona. „Pojďme.“

Vedla je zahradou, kterou zaplnila rostlinami, jež byly buď jedovaté, žahavé nebo přísadami do lektvarů, a to jak na počest muže, který tam zemřel, tak i proto, aby přiměla lidi setrvávat na cestičce. Dveře se před nimi s táhlým vrzáním otevřely a oni vstoupili dovnitř.

Ztrouchnivělé trámy byly zmrazené na místě, aby se už nikdy neposunuly, ani nezaskřípaly, a teď jen jemně zářily, což jim přes den dodávalo příjemný, hřejivý pocit. Ale v noci, kdy slunce nesvítilo do oken, ani nepronikalo škvírami mezi prkny, vypadalo oranžovo-žluté světlo jen jako skomírající uhlíky, díky nimž se okraje jejich stínů ztrácely v nicotě.

Skryté dveře vedoucí do tunelu za bednami, které kdysi chránily ji, Rona a Harryho před Voldemortovým zrakem, byly pootevřené a Hermiona ignorovala bronzovou tabulku, která hlásala jejich význam. Místo toho se zadívala na tmavý flek na dřevěné podlaze, obehnaný zábranou, aby na něj nikdo nešlápl.

„To je ono?“ zeptal se Vic tiše.

Hermiona přikývla. „Ochranná kouzla jsou vázána na jeho krev,“ řekla. „Nikdo kromě mě nebo Harryho je nemůže zrušit, a jakmile zemřeme, budou trvalá.“

Hugo chvíli mlčel a pak poznamenal: „To je vážně divné.“

Hermiona se zasmála. „Je,“ řekla. „Jsi si jistý, že to chceš udělat takhle, Vicu?“

„Ano. Přinejmenším kvůli Hugovi.“

Hugo se zamračil. „Kvůli mně?“

„Tvoje vlast nese kulturní zátěž, která se váže k téhle tváři,“ řekl a sardonicky si poklepal prstem na nos. „Jestli je to náhoda, tak chci, aby vám to bylo jasné.“

Tím slovem „vám” do toho zahrnul i Hermionu a ona pocítila záchvěv viny za to, že včera večer na Vica v této věci naléhala. Věděla však, že udělala správně, a chlapec by měl mít jakýkoli důkaz, který hledá.

Mumlavě odstranila ochranná kouzla.

„Chceš, abych použila kouzlo Forenso?“ zeptala se.

„Ne, rád bych zkusil něco jiného,“ řekl Vic. „Hugo, můžeš mi pomoct? Chci použít Pucciniho.“

Hermiona poznala, že se Hugo chystá zeptat, co má dělat, když vtom ho Vic vzal za ruce a něco mu pošeptal do dlaní. Mladíkovy ruce začaly zářit jemným modrým světlem. Sevřel prsty v pěst, a když je znovu otevřel, začal hrát na vzduch před sebou jako na klavír.

Hermiona věděla, že Hugo umí poměrně dobře hrát, přestože ho v dětství museli nutit cvičit, ale tohle bylo poprvé, co ho viděla vytvářet zvuky z magie, a jak jeho prsty dopadaly na neviditelné klávesy, vyzařovaly z jejich konečků jasné skvrny kouzla šířící se jako vlnky po hladině rybníka a vzduch se naplnil jemným chvěním strun.

Arpeggio ještě neskončilo a Hermiona si uvědomila, že tu árii zná, i když nevěděla, jak se jmenuje opera, ze které pochází. Na tom ale sotva záleželo. Dokonce i Celestina Warbecková upustila od svých obvyklých plamenných písní a nazpívala tuto skladbu, oblíbenou pro svou okouzlující melodii a relativně krátkou stopáž. Než si však stačila vzpomenout na název, Vic otevřel ústa a začal zpívat.

O mio babbino caro, mi piace é bello, bello!

(Ach, můj milý otče, líbí se mi, je krásný!)

Bylo to, jako by tu skladbu nikdy předtím neslyšela. Vicův vřelý hlas se při vrcholné frázi bez námahy vznášel do falzetu a Hermioně naskočila na předloktích husí kůže.

Vo andare in Porta Rossa a comperar l'anello.

(Půjdu do Porta Rossa koupit prsten.)

Italská slova jí začala dávat smysl, šlo o prosbu dítěte k otci, a ona chápala tu touhu a potřebu uznání a potvrzení.

Si, si, ci voglio andare! E se l'amassi indarno, andrei sul Ponte Vecchio, ma per buttarmi in Arno!

(Ano, ano půjdu tam! A pokud je má láska marná, půjdu k Ponte Vecchio a vrhnu se do Arna!)

K Hermioninu překvapení se tmavá skvrna na podlaze začala třpytit, nejprve červeně, pak zeleně a nakonec stejnou modří, jaká tančila na Hugových prstech. Z podlahy se zvedl úponek modrého světla a začal se vinout kolem Vica.

Mi struggo e mi tormento! O Dio, vorrei morir!

(Bojuju a trápím se. Ó Bože, raději bych zemřel!)

Světlo ho obklopilo, ozářilo ho. Hermiona byla příliš překvapená, než aby se pohnula. Před očima měla Vicovu tvář spolu se Severusovou a oba svorně zpívali poslední slova a prosili o slitování a přijetí.

Babbo, pieta, pieta! Babbo pieta, pieta!

(Smiluj se, otče! Smiluj se!)

Hugovy prsty pomalu vyťukávaly poslední tóny, jako by se snažily povzbudit kouzlo, aby přetrvalo, ale světlo už sláblo a jakoby se vsakovalo do Vica, až místnost potemněla a opět byla vidět jen matná záře.

Hermiona vydechla, aniž si uvědomila, že zadržuje dech, a všichni tři stáli, sledovali, jak světlo mizí, a ztěžka oddechovali. Tohle bylo vytváření kouzla, jaké ještě nikdy neviděla, a nebyla si úplně jistá, jestli mu rozumí. Severus měl pravdu: magie jeho syna byla čirá krása.

Hugo si odkašlal. „V pořádku, Vicu? V pořádku, mami?“

Usmála se na syna. „Ano, miláčku. Děkuji.“

Vtom si všimla, jak je Vic bledý. Udělala krok směrem k němu, ale Hugo byl rychlejší a objal přítele kolem ramen právě ve chvíli, kdy se zhroutil.

Položili ho na podlahu chatrče a Hugo mu odsunul vlasy z obličeje. Hermiona vrhla jemné Rennervate a Vicovy oči se otevřely.

„Můžeš se hýbat?“ zeptal se Hugo.

Vic se na podlaze mírně pohnul. „Trochu. Pomoz mi vstát.“

Hugo vzal Vica za ruku a s podepřením ramene ho vytáhl do vzpřímené polohy.

„Můžeme se asistovaně přemístit odtud,“ navrhla Hermiona, která nepřítomně vracela na své místo zábrany obklopující zakrvácenou část podlahy. „Vezmu vás pryč, jakmile znovu aktivuji ochranná kouzla a bariéru proti přemístění. Mám v lékárničce lektvar na doplnění magie.“

„Budeme v pořádku,“ řekl Hugo.

„Nejsem vyčerpaný,“ zamumlal Vic. „Zmatený.“

„Vždycky mluvíš z cesty, když necháš kouzlo, aby si dělalo, co chce, místo abys ho pořádně kontroloval,“ zabručel Hugo a posunul Vica do pohodlnější polohy.

„Nepřenechal jsem mu kontrolu,“ namítl Vic zpěvavým hlasem. „Fungovalo perfecto. Perfektně.“

„Ano, a znělo moc hezky,“ dodal Hugo a zkusil najít pro Vica o něco stabilnější pozici.

„Nebuď tak povýšený,“ ohradil se Vic a jeho souhlásky zněly najednou ostřeji. „Fungovalo to. Jen to nedává smysl.“

„Takže Snape není tvůj táta?“ zeptal se Hugo. „Jeho a tvoje magie vypadaly dost podobně. Chyť se mě.“

Vic se opřel o Huga. „Není můj táta. On je já.“

Hermiona prudce vzhlédla od své práce právě ve chvíli, kdy se Hugo otočil a spolu s Vicem se s prásknutím přemístili.

Spadla jí brada. Pochopila totiž důsledky Vicova prohlášení, které hladce vysvětlovalo silnou podobnost, Severusovo odmítnutí vrátit se do Británie, a dokonce i výsledky jejího forenzního kouzla.

Severus Snape z neznámých důvodů nějak vytvořil dokonalou genetickou a magickou kopii sebe sama a vychoval ho jako syna.