Preklady fanfiction Harryho Pottera

Allegro ma non troppo - druhá část

Hermionu překvapilo, jak snadno se s dvojicí studentů hudby v domě pracuje, přestože oba chlapci cvičili standardní repertoár i orchestrální úryvky, což bylo jak hlasité, tak pořád dokola. Hugo ve svém pokoji troubil začátek Tuba Mirum z Mozartova Requiem, zatímco Vic na zahradě projížděl stále dokola stejnou pasáž od Elgara. Na druhou stranu se jí to zdálo trefné vzhledem k tomu, že ona sama se věnovala opakujícímu se úkolu: znovu předělávala hlavní apartmá v Hogarthově sídle. Rozčilovalo by ji to mnohem víc, kdyby se za veškeré změny konečného návrhu nedohodli na honoráři, který i jí připadal přemrštěný. A tak pokaždé, když Antigona Hogarthová změnila názor na to, které stěny by měly mít okna, Hermiona tu práci v duchu přepočítala na hodiny na Eastmanu. Jen tento projekt by Hugovi vystačil do doktorátu, kdyby se pro něj rozhodl.

Poté, co poslala Hogarthovým upravené plány, se cestou do kuchyně zastavila, aby se podívala, jak Vic hraje. Seděl na lavičce v podloubí a přešel k dílu, které Hermiona neznala. Zjevně šlo o skladbu, kterou znal nazpaměť, protože noty ležely na zemi před ním. Bylo potěšením sledovat, jak Vicovy hbité prsty v rytmu smyčce běhají po hmatníku nahoru a dolů. Tvář měl napjatou soustředěním a k Hermioninu překvapení se noty na zemi před ním začaly hýbat.

Jak Vic hrál, list pergamenu se třepotal jako ve větru, až se zvedl do vzduchu a pohupoval se v rytmu hudby. Poté následoval druhý list a zanedlouho už po zahradě poskakovaly desítky notových papírů, nejprve zdánlivě nahodile, pak se jejich pohyby začaly formovat. Tančily jakési dávno zapomenuté kroky, tvořily řady a ladně se klaněly svým protějškům, kroužily, proplétaly se jeden přes druhý. Tanec však nebyl dokonalý. Občas se stránky vychýlily ze svých řad a v jednu chvíli by Hermiona přísahala, že se kus papíru choval, jako by mu někdo šlápl na neexistující nohu. Ale byla to jedna z nejpůvabnějších věcí, jaké kdy Hermiona viděla, že kouzla dokázala.

Jak skladba zrychlovala tempo a stávala se složitější, tanec byl stále zběsilejší a divočejší a Vicovi se na čele perlil pot. A stejně náhle, jako se ladný začátek změnil na zběsilý, se rychlé noty zmírnily v delší tóny. Když Vic při posledním tónu stáhl smyčec ze strun, partitura bez milosti spadla na zem.

Zadýchaný mladík vzhlédl a uviděl Hermionu stojící u okna. Kývl na ni a otřel si čelo o předloktí. Přivolala sklenici vody a poslala ji k němu.

„Díky.“

„Co to bylo?“

„Gabrielliho Ricercar číslo sedm¹. Tak to dopadá, když virtuózního violoncellistu a mistra kouzel přestane bavit repertoár pro sólové violoncello.“

„Chceš říct, že ta kouzla jsou vepsaná do hudby?“

Vic přikývl. „Je to dost náročná skladba. Připravuju si ji pro svůj závěrečný ročníkový recitál.“

Na Hermioně musel být znát zmatek, protože Vic vytáhl z hromádky vedle sebe partituru a podržel jeden z listů pergamenu vedle ní. „Vidíte, tady je srovnání magického a nemagického vydání. Ty čtverečky a spirály v magickém vydání jsou značky pro seslání kouzla. V těchto chvílích musíte tóny jakoby nasytit magií, něco jako v kroku 'odhodlání' při přemísťování. Když to uděláte a zahrajete správné noty, hudba se roztančí.“

„Nikdy jsem nic takového neviděla.“

Jeho rty se zkroutily do nesouhlasného výrazu. „To mě nepřekvapuje. Británie je nechvalně proslulá pronásledováním hudební magie i v současnosti. Magické komponování zde zaniklo během raného romantismu, protože styl měl v posluchačích vyvolat určitý pocit a byl klasifikován jako černá magie. Proto se zde hudbě učí tak málo kouzelníků a čarodějek a silná hudební tradice je téměř výhradně nemagická. Vsadím se, že kdyby vaši rodiče byli kouzelníci, Hugo by se nikdy nerozhodl studovat hudbu.“

Hermionina národní hrdost ucítila lehké bodnutí, ale Vic měl pravdu. Sborový zpěv a čtení not byly součástí, byť malou, jejího raného mudlovského vzdělání, ale v bradavických učebních osnovách hudba nápadně chyběla.

„V USA máme samozřejmě opačný problém,“ pokračoval Vic. „Hudbu z veřejných škol vytlačuje mánie standardizovaného testování, ale v kouzelnických komunitách vzkvétá, hlavně díky komunitám přistěhovalců.“

„Přiznám se, že mě překvapilo, když Hugo mluvil o tom, že až dostuduje, bude tady učit,“ poznamenala Hermiona.

„Předpokládám, že jakmile se s tím lidé seznámí, přijdou tomu na chuť,“ řekl Vic, „zvlášť když si uvědomí, co všechno se dá s hudbou dělat. Gabrielli je jedna z nejnáročnějších sólových skladeb, které jsem hrál, ačkoli je frivolní. Ale co se týče magické síly, jen si představte, co dokáže magická symfonie!“

„Nebo kouzelnický sbor,“ dodal Hugo, který se objevil ve dveřích do zahrady. „Prozatím jsem skončil,“ řekl, hlučně si odfrkl a připojil se k Vicovi na lavičce. „Mám úplně vyřízené ruce.“

„To máš za to, že ses celý semestr trombonu nedotkl,“ řekl Vic.

„Kdybys musel kromě samostatného studia zpěvu znát letmo každý nástroj, taky by ses celý semestr nedotkl violoncella,“ namítl Hugo.

„Já se nepotřebuju učit žádné další nástroje. Na ten nejlepší už hraju,“ řekl Vic a zvedl ruce nad hlavu, aby si je protáhl.

„Není on hrozný fouňa, mami?“ zeptal se Hugo s úsměvem.

„Hrozný,“ souhlasila Hermiona. Už začínalo být snazší přehlížet Vicovy známé rysy a ocenit okouzlujícího mladíka takového, jaký byl.

Vic poklepal smyčcem o zem, což přimělo jeho notové listy vyskočit do pozoru. „Ještě musím do oběda zvítězit nad Debussym,“ řekl. „Pak do konce týdne nad Šostakovičovou pátou, Haffnerem a Beethovenovou pátou. Když budu hrát, až sem přijdou tvůj strýc s tetou, myslíš, že na mě nesešlou tolik kleteb?“

„Ne, pokud budeš hrát Šostakoviče,“ opáčil Hugo.

„Filištíne,“ ušklíbl se Vic a mrštil po Hugovi smyčcem.

Hugo se zasmál a odvedl Hermionu do kuchyně. „Chceš kafe, mami? Vic ti ji včera večer z pochopitelných důvodů zapomněl dát, ale přinesl jako dárek nějakou kávu od jeho táty.“

Hermiona překvapeně zamrkala, protože její představa Severuse Snapea se dostala do střetu s Hugovými slovy. „Kávu od jeho táty?“

„Jo, on praží všechnu kávu a míchá všechny čaje ve svém obchodě. Říkali jsme si, že vozit čaj do Anglie bude jako vozit uhlí do Newcastlu, ale Vicův táta mu vždycky posílá do školy kávu a ta je mnohem lepší než ze Starbucksu.“

„Jestli ti to nedělá potíže a uvaříš mi ji, ano, ráda si dám šálek.“

Hugo po ní střelil úsměvem a odkvačil do svého pokoje. Za chvíli se vrátil s malým sáčkem voňavých zrnek. Hermiona se chtěla omluvit, že nemá kávovar, když Hugo vyčaroval cafetière, který postavil na pult. Zatímco uváděl konvici do varu nad kouzelným plamenem, poslal tmavě hnědý pruh zrn tančit vzduchem, dokud se neshromáždily do obláčku nad jeho hlavou. Mávnutím hůlky se zrnka roztříštila na malé kousky a on je se zasvištěním poslal do cafetière. Z hubičky konvice vytryskl oblouk vařící vody.

„Jakou máš ráda kávu?“ zeptal se Hugo.

„Dám si černou, díky.“

„Předpokládám, že nemáš smetanu?“

„Promiň, zlatíčko. Jen mléko.“

Hugo pokrčil rameny. „Káva je dost silná, pochybuju, že by na ni mléko mělo nějaký vliv.“

„Dokud nezačneš pít čaj se smetanou, nebudeme ti muset odebrat britské občanství,“ poškádlila ho Hermiona.

Zatímco Hugo pobíhal po kuchyni a snášel šálky a podšálky, Hermiona se usmívala synově nově nabyté kulinářské zručnosti. Tušila, že ví, komu za to může poděkovat.

O několik okamžiků později před ni postavil šálek kávy, ze které stoupala pára. Musela uznat, že voní naprosto lahodně, s malým náznakem štiplavé hořkosti, kterou si spojovala s tmavým pražením, a první doušek jí potvrdil, že je vynikající.

Když se jí na jazyku rozprostřela bohatá chuť, uznale zamručela. Vzala do ruky sáček se zrnky, který Hugo otevřel, a doufala, že v něm najde nějaké informace o obchodě, ale byl prázdný, až na část slova ‘káva’, které bylo vyraženo šablonou na původním sáčku. Hermiona si pomyslela, že je docela chytré vyrobit obal ze sáčku, ve kterém byla zrna koupena.

Hermiona málem nadskočila, když se jí v periferním vidění objevil Vic.

„Jsi zloduch,“ obvinil Huga. „Vážně sis myslel, že můžu dál cvičit, když je ve vzduchu cítit tekutá ambrozie?“

„Potřebuješ si pořádně odpočinout,“ řekl Hugo a nalil mu šálek. „Jestli v tom budeš pokračovat, sloupnou se ti mozoly a pak bude hraní celý týden otravné.“

„Musím se dostat zpátky do formy,“ bránil se Vic a protáhl si dlouhé prsty.

„Máš na to celé léto,“ namítl Hugo. „Pět hodin tréninku hned první den tě akorát donutí litovat. Navíc jsme oba unavení z dlouhé cesty letaxem. Mentální přínos má své limity.“

„Uklidňuje to,“ řekl Vic, když před něj Hugo postavil šálek kávy.

Hermiona pocítila bodnutí soucitu s Vicem, který zjevně nebyl tak vyrovnaný, jak se zdálo, a vzala to jako pokyn k odchodu. „Jdu si to dopít do své kanceláře. Děkuji za kávu.“

„Není zač,“ pronesli chlapci jednohlasně.

Aby se rozptýlila od přemítání o Vicově možném původu, otevřela složku s rozpracovanými projekty a přidala další ochranná kouzla do svého předběžného návrhu dětského famfrpálového hřiště v Lutonu. S láskou vzpomínala na Hugovo první katastrofální seznámení s koštětem. Její návrh zahrnoval i při vyšší rychlosti se aktivující polštářová kouzla, která mohla nějakou další rodinu ušetřit špatných zážitků, jimiž by si jinak prošli. Po onom kousku spolu s Ronem několik dní nemluvili a teprve Roseino trpělivé vedení dostalo Huga znovu na koště, a to s mnohem úspěšnějšími výsledky. Když byla Rose odhodlaná věci napravit, bylo stejně nemožné, aby se nesmířili, jako to, aby Hugo zůstal na zemi.

Vzpomínky na hádky s Ronem s sebou vždycky přinášely stín viny, který Hermiona zaháněla, jako by to byla moucha. Situace byla taková, jaká byla, a věci by byly takové, jaké byly, i kdyby se nikdy nepohádali. Hugo měl štěstí, že měl po Ronově nehodě kolem sebe celou řadu otcovských postav, které se o něj staraly, ale napadlo ji, jestli to, že ho z velké části vychovával jediný rodič, nebyla jedna z věcí, které Huga a Vica sblížily.

Nemohla si pomoct, ale uvažovala o tom, jaká byla Vicova matka. Od Huga se dozvěděla, že Vica vychovával jen otec. Za předpokladu, že Severus Snape a Vicův otec byl tentýž muž, a Vicova tvář a způsoby chování se Snapeovi příliš podobaly, než aby nebyl, musela mít trpělivost světice. Byla to čarodějka, nebo Snape skryl svou magii, aby ušetřil i ji? Zemřela? Nebo měla jeho ostrého jazyka konečně dost a odešla?

Tyto otázky bylo čím dál těžší potlačit a Hermiona se přistihla, že ji naplňuje palčivá touha po odpovědích. Navenek šlo o rozumnou věc, než Vica představí zbytku rodiny. Pod povrchem si matně uvědomovala něco jiného, ale to přičítala tomu, že jde o rozptýlení od toho, že den co den dělá stejný druh práce. Jakkoli ji ta práce bavila, potřebovala ještě něco jiného, co by zaměstnalo její myšlenky, a tohle pro ni byla zajímavá výzva.

Otevřeným oknem k ní připlula sladká melodie violoncella, v níž poznala Debussyho, a ona pocítila, jak se jí v žaludku formuje odhodlání. Nemělo smysl tlačit na Vica kvůli podrobnostem, ani ho dál znepokojovat. Měla dost informací na to, aby lokalizovala muže, který ho vychoval. Teď už ho jen musela najít.

Zaznamenala, že Hugo sesílá na věci od kávy čisticí kouzlo.

„Pojedu teď do města,“ oznámila mu. „Chceš, abych koupila smetanu?“

„Jasně, mami,“ přikývl Hugo. „Mám spoustu čtení na pedagogiku, takže bych se do toho měl pustit dřív, než se Vic pustí do Šostakoviče.“

Ze zahrady se ozvalo pohrdavé skřípění smyčce o struny a Hugo se ušklíbl, že se mu podařila škodolibá narážka.

Ve slunci brzkého odpoledne se třpytily poslední zbytky včerejšího deště a Hermiona se zhluboka nadechla čistého vzduchu. Peugeot byl mírně cítit zatuchlinou z jejich cesty v dešti a tak stáhla okénka. Poklepala hůlkou na MPS²  a ten se s praskotem probral k životu.

Cíl cesty?

„Ministerstvo kouzel, Londýn,“ řekla Hermiona.

Jeď pět kilometrů na sever.

„Ano, vím, jak se dostat ze své příjezdové cesty,“ namítla.

Fajn. Dostaň se do Londýna sama. Uvidíme, jestli mě to bude zajímat.

„Dostanu nás na kraj vesnice a pak můžeš řídit ty. Dobře?“

MPS neodpověděl, což Hermiona považovala za dobrou věc. Uvažovala, že by někde vyškrábla galeony na přátelštější osobnostní přístup, ale teď, když děti vyrostly a odešly z domu, zjistila, že si na ten pravidelný odpor zvykla.

Cesta byla blátivá, ale nic hrozného, a Hermiona jen dávala pozor, aby kolemjdoucí nepostříkala vodou z kaluží. Všechny ve vesnici samozřejmě znala a oni znali ji, a když projížděla kolem nich, zdravili se kývnutím. Když dorazila na okraj obce, MPS ožil.

Předpokládám, že nemáš zapnutý bezpečnostní pás.

„Mám.“

Dobře.

Hermiona byla ráda, že během jízdy vesnicí dopila kávu, protože Peugeot poskočil dopředu a vystartoval na venkovskou silnici jako raketa.

Hezký den, že?

„Ano,“ potvrdila Hermiona nepřítomně, vytáhla telefon a pátrala na ethernetu po kavárnách a čajovnách na Solana Beach v Kalifornii.

Ten chlapec vypadá docela mile.

„Mmm,“ zamumlala Hermiona.

Škoda toho jeho nosu.

„S jeho nosem není nic v nepořádku.“

Ten obrovský frňák? Těžko uvěřit, že jeho krk tu váhu unese.

Hermiona z dlouhodobé zkušenosti věděla, jak marné je se s MPS hádat. „Poslyš, mám ještě nějaké věci na práci, tak mi dej vědět, až budeme asi pět minut od cíle.“

Otrava. Můžeme si tedy promluvit o vlasech tvého syna?

„Posluž si, ale nečekej moc velkou odezvu.“

MPS očividně moc povzbuzovat nepotřeboval. Hermiona naštěstí uměla jeho poznámky dobře odfiltrovat, když ho nepoužívala pro pokyny. Krajina kolem nich rychle ubíhala a během několika minut už mudly neviděni svištěli předměstím Londýna. Zamávala na Záchranný autobus, který je míjel, a řidič na ni vesele zatroubil.

MPS byl příliš zaneprázdněn výčtem důvodů, proč kudrnaté vlasy nevypadají dobře v krátkém sestřihu, než aby Hermioně dal vědět, že se blíží k cíli, ale ona už tu cestu absolvovala tolikrát, že věděla, kdy dorazili.

Mám tu na tebe počkat?

„Možná se zdržím.“

Co tu mám asi dělat, kroutit stěrači?

„Běž a zaparkuj se.“

No dovol!

Hermiona se ušklíbla, když Peugeot odjel způsobem, který se dal popsat jedině jako brblavý. Vstoupila do telefonní budky na rohu a o pár minut později se po výstupu z výtahu ocitla dole na oddělení kouzelnické dopravy. Malá čarodějka v okénku recepce se na ni usmála.

„Co pro vás mohu udělat, paní Weasleyová?“

„Potřebuju se dostat do Ameriky.“

„Velmi dobře. Jaké je datum vašeho odletu?“

„Dnes.“

Čarodějka překvapeně zamrkala.

„Potřebuji odjet jen na hodinu nebo dvě,“ dodala Hermiona spěšně.

Další překvapené zamrkání: „Budu muset zavolat svému nadřízenému.“

„Samozřejmě.“

O tři manažery později stála Hermiona před vrchním náměstkem ministra kouzel.

Percy Weasley se za ta léta fyzicky příliš nezměnil a díval se na Hermionu se stejně trpitelským výrazem, jaký měl při jednání se svou matkou. „Chci to vůbec vědět?“

Hermiona pokrčila rameny: „Není toho moc, co bych ti mohla říct. Alespoň zatím ne.“

„A nemá to nic společného s tím americkým chlapcem, kterého Hugo přivezl domů?“

Hermiona se nevinně podívala na místo nad Percyho hlavou. „Vic je roztomilý.“

„Ale?“

Hermiona si povzdechla: „To opravdu nechtěj vědět.“

Percy na ni vrhl pohled typu ‘žádné blbosti’, načež podepsal formulář, který ležel na jeho stole. „Máš den.“

„Tolik času potřebovat nebudu.“

„Nevíš, kolik času budeš potřebovat.“

„To je pravda,“ souhlasila Hermiona. „Děkuji ti, Percy. Jestli se mýlím, slibuju, že ti všechno povím u šálku čaje.“

„A když budeš mít pravdu?“

„Budeme potřebovat něco mnohem silnějšího než čaj.“