Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 36. Hranice - 1/2

Ještě se nerozednívalo. Harry v temném pokoji ztěžka zamrkal a uvědomil si, že je stále v bezpečném domě. Netušil, co ho probudilo, jen to, že teď slyší slabé šumění nerozluštitelných hlasů, které pronikaly zdmi.

Zabořil se do své pohodlné postele. Byla mnohem měkčí než postele v Bradavicích nebo na Grimmauldově náměstí, mnohem lepší než tvrdá, hrudkovitá matrace u Dursleyových, a Harry se cítil, jako by byl bezpečně zachumlaný v příjemném, teplém obláčku. Začal usínat, když ho znovu probudilo slabé cinknutí. Zívl a zamrkal do stropu. Jeho mozek se probouzel a on s tím mohl udělat jen málo.

Pomalu se posadil, protáhl si nejdřív jednu ruku, pak druhou a nakonec spustil nohy z postele. Nebyl připraven čelit oslepujícímu světlu lampy, a tak ve tmě došátral ke dveřím a přiložil k nim ucho. Dřevo bylo příliš tlusté na to, aby něco rozeznal. Z hlubokých zvuků tlumených hlasů poznal, že spolu hovoří nejméně dva muži. Tedy Snape a Kneader, protože to byli jediní muži v domě, kteří mohli být vzhůru. Pokud samozřejmě v noci nedorazili další členové Řádu, ale podle toho, co Snape říkal, pochyboval, že by se k nim někdo přidal přinejmenším několik dní.

Jeho ruka se vznášela nad klikou, ale zaváhal, protože si nebyl jistý, jestli chce přerušit rozhovor, který se odehrával v tak pozdní – nebo brzkou – hodinu. Sjel očima ke svému kufru, i když jeho obrysy ve tmě sotva rozeznával. V hlavě se mu rodil nápad…

Po špičkách přistoupil ke kufru – i když si byl jistý, že ho nemohou slyšet – a naslepo se prohrabával jeho obsahem, dokud nenašel, co hledal. Zazubil se a nasadil si na obličej Weasleyovy kouzelnické Strážce stěn. Až dvojčata příště uvidí, nesmí jim zapomenout poděkovat. Kdo by to byl řekl, že se mu takový dárek bude hodit při více než jedné příležitosti?

Světlo. Zavřel oči, když mu do nich dopadlo světlo z obývacího pokoje. Měl nejdřív přimhouřit oči.

Zatímco si zvykal na světlo, hlasy se staly zřetelnými a Harry okamžitě poznal, že patří Snapeovi a Kneaderovi.

„– Měl by se brzy vrátit a pak se můžeme domluvit na dalších věcech,“ říkal Snape.

„Nebude nic uspěchávat, víte,“ odpověděl Kneader. Když si Harry zvykl na světlo, zjistil, že muži sedí naproti sobě v Kneaderových pohodlných křeslech. Ze svého pohledu mohl pozorovat Snapea, ale Kneadera viděl jen z profilu. Ten právě máchl skleničkou, kterou držel v ruce. Kostky ledu zacinkaly o stěnu sklenice, což vysvětlovalo zvuk, který Harry slyšel předtím. „Potřebujeme co nejvíc spojenců. Jestli tam má být, aby se ujistil, že ostatní jsou na místě a zadrží vliv Vy-víte-koho, tak to udělá.“

„Je si dobře vědom svých priorit.“ Snape se napil z vlastní sklenice. „Jako vůdce světlé strany má mnoho záležitostí, které vyžadují jeho pozornost, a jen málo z nich je pro něj tak důležitých jako zajištění ochrany toho chlapce tam uvnitř. Ve světle posledního tahu Pána zla, kterým se snažil Pottera vypudit, se Brumbál nebude zdržovat déle, než je nutné.“

Kneader naklonil sklenici ke rtům, lokl si o dost víc než Snape a pak sklenici odložil. „A on tomu vlkodlakovi věří, že?“

Harry okamžitě pocítil rozhořčení kvůli Remusovi. To, že byl vlkodlak, ještě neznamenalo, že by ho měl pořád podezřívat!

„Bezvýhradně,“ odpověděl Snape s úšklebkem. „V každém případě nebyl kompromitován. Lupin je beznadějně sentimentální a trvá dlouho, než se k čemukoli rozhoupe, ale ani já nemohu popřít, že už Řádu prokázal cenné služby. Albus si navíc váží pouta, které sdílí s Potterem.“ Snape se zamračil a pomohl si dalším douškem, než dodal: „Ten chlapec mu důvěřuje.“

„Neměl by?“

Snape se několik vteřin díval do své sklenice. „To dítě je příliš důvěřivé vůči svým přátelům a příliš obezřetné vůči všem ostatním.“

„To zní jako někdo, koho znám.“ Kneaderův hlas zněl pobaveně.

Snape po něm střelil mírným pohledem. „Nebuďte směšný, staříku. Nemám žádné přátele.“

„To říkáte pořád.“ Kneader se mile usmál a nabídl Snapeovi další pití.

Harry na Snapea zavrtěl hlavou, i když ho muž nemohl vidět. Sice se mu nelíbilo, že o něm někdo takhle diskutuje, ale víc ho zaujalo Snapeovo tvrzení, že nemá přátele. Byla to skutečně pravda, uvažoval, nebo si to Snape prostě raději myslel? Protože Harrymu rozhodně připadalo, že Kneader je přítelem jeho profesora. A Harry věděl, že ten člověk měl přátele už za svých školních let… a nejspíš i za dob Smrtijedů. Co proboha mohlo někoho přimět k tomu, aby se uzavřel před lidmi do té míry, že se k přátelství ani nehlásil, ani po něm netoužil?

Snape byl vždycky záhadou, ale teď, když se o něj Harry zajímal nejen jako o svého profesora, ale i jako o přítele své mámy, se zdál být ještě záhadnější. Teď byl záhadou, kterou Harry opravdu, ale opravdu chtěl pochopit.

„Lupinovi se dá věřit,“ připustil Snape, i když se zdálo, že ho to bolí. „Zvlášť pokud jde o Pottera.“

„To rád slyším,“ prohlásil Kneader a opřel se do pohovky. „I když si nejsem jistý, k čemu bude ten člověk v boji dobrý. Vysadil jsem mu lék na spaní, a stejně byl celý den utahaný jako kotě.“

„Všiml jsem si,“ poznamenal Snape zdánlivě nevzrušeně. „Možná následky jeho zajetí. Nebo možný vedlejší účinek dlouhodobého užívání vlkodlačího lektvaru. Budu se ho na to muset zeptat dřív, než si toho Brumbál všimne a bude mě otravovat, abych to zařídil.“

„To je od vás velmi chvályhodné,“ poznamenal Kneader, a přestože se jeho tvář odvrátila, Harry podle tónu poznal, že si Snapea dobírá. Harryho to přimělo k úsměvu, protože věděl, že alespoň jeden další člověk ve Snapeově životě si ho dovolí škádlit.

Snape jejich hostiteli předvídatelně věnoval pohled, který mu jasně radil, aby mlčel.

Místo toho Kneader úplně změnil téma. „Nemyslel bych si, že Brumbál povolí v Bradavicích používat krvavá brka. Jsou dost temná a docela mě to překvapuje, vzhledem k jeho postoji k jiným ‚krutým a neobvyklým‘ trestům.“

„Krvavá brka?“ Snape se na něj podíval jako na blázna. „Nevím, jak jste na to přišel. Nikdy by tyhle zrůdnosti v Bradavicích nedovolil.“

„Takhle to Potter neříkal,“ podotkl Kneader a Harry si dlouze a otráveně povzdechl. Proč si dospělí museli pamatovat všechno, co v zápalu řeči pronesl, a opakovat to ostatním? Neřekl nic o tom, že bylo krvavé brko použito na něm, ale teď se to Snape chystal předpokládat, že? Ledaže by usoudil, že Harry lže. Možná si to bude myslet. Zbývalo jen doufat. Ten člověk se o něm letos v létě dozvěděl dost trapných věcí, děkuji-velmi-pěkně.

„A řeknete mi, prosím, jak to Potter říkal?“ Snape se mírně naklonil dopředu.

Kneader pokrčil rameny. „Zdálo se, že je trochu podrážděný kvůli své poslední učitelce obrany. Byl spíš proti její ‚propagandě‘, jak to nazval. A říkal, že při trestech používala krvavá brka, a tak podobně.“

Snape se na Kneadera zadíval přivřenýma očima. „Při jeho trestech?“

„To neřekl,“ odpověděl starší muž, „ale vsadil bych na to pár galeonů.“

„Samozřejmě že ano.“ Snape odložil sklenici tak silně, až to zadunělo o konferenční stolek. „Protože kdo v poslední době nezacházel hrubě s tímto chlapcem?“

„I vy?“ Kneader se zeptal tak věcně, že to Harryho překvapilo. A bylo vidět, že to překvapilo i Snapea, protože na Kneadera zíral s nádechem růžové na tvářích.

„Zacházel jsem s ním hrubě?“ upřesnil a tvář se mu stáhla.

„Jste vznětlivý a nikdy jste neskrýval, že toho chlapce nemáte rád,“ pronesl Kneader ostře a Harry poznal, že jde o muže, který není zvyklý chodit kolem horké kaše. „Je to relevantní otázka.“

Snape se na něj dlouhou chvíli díval, než odpověděl: „Ano,“ a znovu zvedl sklenici. Nenapil se, jen zamíchal tekutinou a sledoval, jak led ve sklenici cinká. Ale nedodal žádné podrobnosti, za což mu byl Harry vděčný. Nebyl si ani jistý, co si má o tom jednoslovném přiznání myslet. Nečekal by, že Snape přizná i tolik… a opravdu se ho chtěl jít zeptat, jestli to znamená, že lituje toho, jak se k Harrymu v minulosti choval.

Samozřejmě nebyl tak sebevražedný, aby to skutečně udělal.

Kneader přikývl, jako by tuto odpověď očekával, dokonce ji přijal. „Ale věci se změnily…?“ vybídl ho.

Snape nad otázkou mávl rukou, jako by odháněl mouchu.

„Když už mluvíme o tom chlapci…“ Kneader změnil směr hovoru tváří v tvář Snapeově zjevnému rozladění. „Od té doby, co jsem se s ním setkal, mě překvapilo několik věcí.“

Snape si odkašlal a suše podotkl: „O tom nepochybuji. On opravdu žije proto, aby rozséval chaos všude, kam přijde.“ Harry na profesora přivřel oči. Nebyla jeho chyba, že ho tak často pronásledují problémy. Dobře, no… nebyla to vždycky jeho chyba.

„Je to tak? Ne že bych o vás pochyboval, rozumíte,“ pronesl Kneader klidně. „Je tišší, než jsem si představoval, to je všechno. Není plachý. Spíš… vážný. Odtažitý.“

„Právě ho odvlekli ze štábu, o němž se domníval, že na něj útočí Pán zla, a poslali ho, aby zůstal v cizím domě se svým zraněným a zdrogovaným oblíbeným učitelem a nejlepším kamarádem v kómatu v závěsu. Čekal jste, že začne skákat radostí?“

„Ne tak úplně. Přesto bych se nenechal zaskočit několika požadavky. Je to vzácný host, ten všemocný chlapec, který zůstal naživu. Čekal jsem malého prince, místo toho jsem našel vcelku zdvořilého mladíka, který se zdráhá obtěžovat a je mimořádně ostražitý vůči cizím lidem. Zároveň však jaksi vzdorovitého a svéhlavého. Docela zajímavá kombinace vlastností. Kluk se musí naučit trpělivosti a ovládání vlastních emocí, ale celkově to bylo opravdu příjemné překvapení.“

„Za tři dny jste se toho o něm dozvěděl dost.“ Snape vypadal vyvedený z míry. Harry přemýšlel, jestli je to proto, že Snapeovi trvalo pět let, než začal poznávat skutečného Harryho.

„Jsem všímavý, Severusi. A všímám si, že na rozdíl od toho, co jsem si myslel, ho někdo někde naučil slušnému chování.“

„Nebo aby věděl, kde je jeho místo,“ zavrčel Snape temně.

„Prosím?“

Harry si byl jistý, že Snape myslí na Dursleyovy, a ulevilo se mu, když muž otázku bez upřesnění odbyl slovy: „Jen vydržte. Jeho sebeobětavé nutkání může být horší, než by kdy byly bludy o velikosti.“

Harry na Snapea přes zeď namířil nejlepší zamračení.

„Hm. Chci říct, Severusi, že jsem si v tyto dny sestavil poněkud jiný mentální obrázek, než jak jste o něm mluvil předtím.“

„Nevěřím, že bychom o něm někdy předtím mluvili,“ opravil ho Snape mírně a nalil si další sklenku. Harry nepřítomně přemýšlel, kolik toho už vypili. Neměli by už být trochu podnapilí? Ale na druhou stranu zatím hlavně popíjeli a on neměl žádný ukazatel, s nímž by mohl srovnávat. Vernona viděl podnapilého jen párkrát a v takovém stavu se spíš snažil vyhnout jeho přehnanému vzteku, než aby přemýšlel o množství alkoholu, které ho k tomu přivedlo.

„Eh. Možná nešlo o rozhovor jako takový,“ připustil Kneader. „Až na to, že váš obličej potemněl jako bouřkový mrak, kdykoli padla zmínka o chlapci, který zůstal naživu. Taky se mi zdá, že jste si pod nosem zamumlal pár frází, něco ve smyslu ‚arogantní, rozmazlený, budižkničemu, líný lotr‘. To je moje parafráze, ale myslím, že podstatu jsem vystihl.“

„Ano. Dobře.“ Snape si odkašlal a připustil: „Možná jsem o tom chlapci řekl pár slov nahlas a je možné, že jste byl v té době poblíž.“

Na několik okamžiků se odmlčeli, pak se Kneader k tématu vrátil otázkou: „Takže jste to přehodnotil?“

„To jsem neřekl,“ odvětil Snape tvrdošíjně.

„Ani jste nemusel. Mám oči i uši, vzpomínáte?“

Snape pomalu překřížil jednu nohu přes druhou. „Možná jsem… rozšířil své vnímání chlapcových vlastností.“

Kneader se uchechtl. „Máte ty nejlepší slovní obraty, jaké jsem kdy poznal, Severusi. Jak dokonale dokážete říct, že jste na toho chlapce změnil názor, aniž byste přímo přiznal, že jste se mýlil.“

Snape po něm střelil otráveným pohledem a napil se svého nápoje. Neodpověděl.

Harry se pohodlněji usadil na podlaze. Tohle se měnilo ve fascinující rozhovor. Kdy jindy se měl dozvědět, co si o něm Snape skutečně myslí? Zkřížil nohy, předklonil se a visel na každém jejich slově.

Kneader se znovu ozval. „Všiml jsem si ještě něčeho…“

„Ach, mohl byste si přestat všímat věcí, Efraime?“ přerušil ho Snape.

„Mohl bych to zkusit.“ Kneader pokrčil rameny. „Ale co by na tom bylo zábavného? Víte, já mám ve svém osamělém životě tak málo zábavy.“

Snape ho počastoval podrážděným pohledem a zabručel: „Tak se do toho dejte.“

„Ten chlapec k vám přilnul,“ prohlásil Kneader téměř tázavě a Snape jedním lokem dopil malé množství tekutiny ve své sklenici. Harry cítil, jak se mu rozpalují uši, i když kolem nebyl nikdo, kdo by to viděl. Skvělé. Prostě skvělé. Věděl, že Snape o žádnou skutečnou blízkost mezi nimi nestojí, a teď, když někdo vyslovil jeho obavy nahlas, se Snape určitě odtáhne. Harry se zadíval na Kneaderův profil.

„Některé naše rozdíly jsme překonali,“ pravil Snape opatrně. „Nahradili jsme je jistým stupněm… důvěry. Navíc mylný pocit blízkosti je přirozený vzhledem k povaze lekcí, které mu poskytuji. Je to pro něj všechno nové. Jakékoliv ‚přilnutí‘, které si myslíte, že vidíte, se nepochybně rozplyne, jakmile se vrátí do školy, bude obklopen svými přáteli a oblíbenými profesory a mé doučování už nebude potřeba.“

„Jste si tím jistý?“ popíchl ho Kneader.

Snape mu věnoval pohled, kterým jasně říkal, že je blázen, když se ptá.

„Dělal si o vás starosti, než jste přijel. Celý den sledoval, jestli se vracíte.“

„Obával se zpráv ze štábu,“ opravil ho Snape. „Byla tam rodina jeho nejlepšího kamaráda a on nemohl vědět, jestli se Pán zla nechystá zaútočit.“

„Sledoval jsem ho několik posledních dní, Severusi. Visel na každém vašem slově. Vzhlíží k vám, je na vás zvědavý.“

„Zhyň, myšlenko,“ prohlásil Snape suše, ačkoli strnulý způsob, jakým se držel, prozrazoval, že se mu rozhovor nelíbí.

Kneader na něj dál netlačil, místo toho zvolil jinou taktiku. „Všiml jsem si ještě něčeho zajímavého. Chcete to slyšet?“

„Mám na výběr?“ opáčil Snape.

„Ten chlapec není jediný, kdo si buduje náklonnost,“ pokračoval Kneader a zvedl ruku, když Snape začal protestovat. „Popírejte, jak chcete, ale je zřejmé, že vám na něm záleží.“

„Samozřejmě že mi záleží na tom, co s ním bude,“ utrousil Snape. „Mám ho na starosti. Je mou povinností ho chránit. Brumbál mě zavraždí, jestli dopustím, aby se mu něco stalo.“

„Nebuďte tak vyhýbavý, Severusi. Je očividné, že si o něj děláte starosti, a to nejen proto, že vás k tomu Brumbál navedl. Takové starosti nevyplývají z povinnosti.“

„Nedělám si starosti.“ Snape se ušklíbl. „Což je taky dobře. Ten kluk by skutečnému opatrovníkovi způsobil vředy během jednoho dne – neustále se dostává do problémů, i když ho problémy aktivně nevyhledávají.“

Kneader mlčel. Harry mu neviděl do obličeje úplně, ale připadalo mu, že v něm je patrná značná dávka skepse. Stejně tak v Harryho obličeji. Už nemohl popírat, že začal ke Snapeovi vzhlížet, cítit se mu blízký způsobem, který by Snape nechtěl, cítit potřebu dozvědět se o tom muži víc. A nebyl idiot; věděl, že za to z velké části může duševní důvěrnost lekcí nitrobrany a jeho nově nabyté vědomí o přátelství toho muže s Harryho maminkou. Ale představa, že Snape k němu cítí něco podobného? To bylo směšné. Jistě, Harry si byl docela jistý, že Snape už k němu necítí nenávist, možná dokonce, že většinu dní považuje Harryho přítomnost za snesitelnou, ale to mělo daleko k… no, k péči.

Kneader byl starý blázen, pokud si to myslel.

Ačkoli… měl neodbytnou myšlenku, že Kneaderova slova zněla děsivě podobně jako Hermioniny postřehy z minulého dne. Že by se oba mýlili? Nebo bylo za Snapeovou nedávnou ochotou pomáhat Harrymu, naslouchat mu a odpovídat na jeho otázky něco víc? Bylo možné, že tomu muži záleželo na Harrym, byť jen trochu, víc než na jeho roli ve válce? Nemyslel si to, ale překvapila ho myšlenka, že by mu to nevadilo…

Kneader konečně přerušil ticho a tiše řekl: „Brumbál si dělá starosti o vás, víte. Jsem si jistý, že když jste spolu začali pracovat poprvé, tak je neměl, ale víte, to se časem stane, když se začnete starat o blaho někoho jiného než o sebe. Chápu, že jste z toho zmatený, když vám nezbylo mnoho blízkých lidí, o které by stálo za to se starat...“

„Zmlkněte, staříku.“ Za těmi slovy nebylo mnoho jedu. Pokud něco, Snape vypadal z rozhovoru vyčerpaně.

Kneader se předklonil a opřel si ruce o kolena. „Vzpomínám si na rozhovor, který jsme kdysi dávno vedli právě v této místnosti. Řekl jste mi, že nechcete, aby vás brzdil strach z toho, že se proměníte ve svého otce. Jak se vám to daří?“

„Jak myslíte?“ zeptal se Snape unaveně.

„Myslím,“ odpověděl Kneader vyrovnaně, „že nevěříte, že jste schopen být něčím víc, než čím jste pro toho chlapce nebo pro kohokoli jiného byl až dosud, a proto jste se rozhodl, že se o to ani nepokusíte.“

„A proč naznačujete, že bych měl?“ zasyčel Snape. „Má ve svém životě spoustu lidí, kteří ho vedou. Těžko si myslím, že bývalý Smrtijed…“

„Jsou věci, kterým ostatní v jeho životě nemohou rozumět,“ vyhlásil Kneader sebejistě, „že ano? Dal jste jasně najevo, že mu není cizí násilí. I v jeho mladém věku je zřejmé, že se potýká s tíhou osudu, který si nevybral, a s následky minulých rozhodnutí. Nemůžete mi tvrdit, že jeho vlkodlačí kamarád nebo dokonce sám ředitel školy chápe kombinovanou tíhu takových věcí tak dokonale jako vy. A myslím, že na určité úrovni si to uvědomuje i sám chlapec.“

„Kdyby byl tak bystrý,“ ušklíbl se Snape, „pak by jistě také poznal, že můj způsob řešení takových věcí je sotva něco, co by se dalo napodobit.“

„Možná je načase, abyste si vypěstoval návyky hodné napodobování,“ kontroval Kneader.

„Doufám, že víte, jak moc lituji, že jsem sem přišel,“ zamumlal Snape. „Vždycky strkáte nos, kam nemáte…“

Kneader se opřel do židle. „Známe se kolik, patnáct let? O něco méně? Urazil jste dlouhou cestu od zlomeného mladíka, kterého mi Brumbál po válce hodil na práh. Myslím, že můžete ujít ještě dál. Možná by se rány, které jste si obvázal samotou a zahořklostí, lépe zahojily díky spojení, které přichází s aktivním zájmem o blaho druhého.“

Snape se držel strnule, bílé prsty se mu kroutily kolem prázdné sklenice.

Kneader zřejmě věděl, že zatlačil, co mohl, protože nakonec vyslyšel Snapeovo přání a prudce změnil téma. „Ten druhý chlapec. Ron, že? Mám nápad, ale nejsem si jistý, jestli se vám bude líbit.“

...