Preklady fanfiction Harryho Pottera

Allegro ma non troppo – první část

Hermionin mobilní telefon zatrylkoval Ódu na radost a ona ve spěchu, aby ho honem zvedla, málem rozmazala očarovaný inkoust, který používala na svůj konečný návrh.

„Ahoj, zlatíčko!“

„Ahoj, mami! Jsme tady!“ Hugův hlas zněl kvůli magickému rušení v Mezinárodní letaxové stanici nakřáple, navzdory tlumícím kouzlům v telefonu.

„Úžasné! Půjdete hned letaxem do Prasečí hlavy, nebo nejdřív poobědváte v Londýně?“

„Myslel jsem, že poobědváme s tátou a pak pojedeme vlakem,“ řekl Hugo. „Chci, aby Vic viděl anglický venkov, o kterém tolik slyšel.“

Hermiona se podívala na hodiny na stěně. „Jsi si jistý, že chcete jet vlakem? Bradavický expres přes léto nejezdí. Budete muset chytit vlak ve tři čtvrtě na čtyři, který přijede až po setmění a má pršet. A jídlo je příšerné, pokud tedy stále nedokážeš přežít na dýňových koláčcích.“

Hugo se zasmál. „Budeme v pohodě, mami. Než odjedeme, koupíme si v M&S sendviče. Přinesu ti balíček jejich extra silného čaje.“

„Dobře. Sejdeme se na nádraží.“

„Tak se zatím měj. Zavolám, kdyby se plán změnil. Mám tě rád, mami!“

„Já tebe taky.“

Hermiona ukončila hovor a povzdechla si. Na jednu stranu byla ráda, že má čas navíc, aby mohla dokončit plány svého nejnovějšího projektu. Na druhou stranu se nemohla dočkat setkání s mladíkem, kterého si její syn přivede domů. Hugo byl vždycky jako jeho otec, který si liboval, že jeho hezký vzhled a šarm oceňuje co nejvíce lidí. V polovině druhého ročníku na univerzitě se však jeho bezstarostné a nenucené m-maily o společenském životě nenápadně změnily. Teprve o tři měsíce později měla pro tuto změnu pojmenování: Victor Hall.

Vicův vliv na Huga byl nepřehlédnutelný. Pro začátek – dva dopisy od děkana Eastmanovy hudební školy hrdě vystavené v kuchyni svědčily o Hugových lepších známkách. Už jen díky tomu měla Hermiona sklon myslet si o Vicovi jen to nejlepší, i kdyby se ukázalo, že má celé tělo potetované a piercing. Od doby, co byl Hugo s Vicem, podnikal také častěji víkendové výlety do New Yorku a navštěvoval všechny opery, koncerty a divadelní představení, na které sehnali volné lístky. A co bylo možná nejpodstatnější, Hugův poslední m-mail naznačoval, že si dělá plány do budoucna, ačkoliv Hermiona očekávala, že s tím začne až po několika měsících života znovu u ní, po ukončení studia. A teď Hugo přivede Vica k nim domů, aby ho seznámil se svou rodinou. Jejich vztah nesl všechny znaky toho, že je dost vážný.

Podívala se na rodinnou fotografii, která visela nad jejím pracovním stolem a byla pořízena krátce před Ronovou nehodou. Ron a Rosie dělali střídavě obličeje do fotoaparátu, zatímco Hermiona a Hugo se vážně usmívali. Byli tak mladí a bezstarostní. Doufejme, že Hugova a Vicova cesta bude podstatně hladší, než byla ta její. Ve skle zachytila svůj odraz a zamračila se. Na tváři měla černou skvrnu a z rozcuchaného prošedivělého drdolu na hlavě jí trčelo pět tužek.

Ano, čas navíc byl vítaný. Doufala, že Magický odstraňovač nepořádku funguje i na očarovaný inkoust.

***

Než se na obzoru objevilo světlo vlaku, spustil se liják a Hermiona byla obzvlášť ráda, že součástí její rekonstrukce stanice Prasinky bylo i kouzlo odpuzující na nástupišti vlivy počasí. Ačkoli to byl jeden z jejích prvních projektů po dokončení studia architektury, stále chovala velkou náklonnost k veselému červenému nádraží s velkými vějířovitými okny, která za lepšího počasí poskytovala výhled na Prasinky na jihu a na les na severu, přičemž nad stromy byly vidět věže Bradavic. Ne že by některé věci nezměnila, kdyby to všechno mohla udělat znovu. Kované sloupy lamp, které lemovaly celou délku nástupiště, byly sice krásné, ale umístěné příliš daleko od sebe, než aby všechno pořádně osvětlovaly, a v noci to nádraží dodávalo strašidelný, zchátralý vzhled, přestože všechno bylo dokonale upravené. Takovou chybu už Hermiona podruhé neudělala.

Šumění deště prořízlo vzdálené hvízdání a Hermiona si rozpačitě uhladila vlasy - díky vlhkosti byly zacuchanější než obvykle. Předpokládala, že místo toho bude muset na Vica zapůsobit svou vřelou pohostinností. Vlak konečně vjel do stanice a přinesl s sebou oblaka páry tančící po prázdném nástupišti a vířící Hermioně kolem kotníků. Cestující začali vystupovat z vozů a Hermiona spatřila známou vytáhlou postavu, jak se hrne dolů po schodech.

Když Hugo přeběhl přes nástupiště a pevně ji objal, ani se neobtěžovala zahnat slzy mrkáním. Jeho objetí, které jí drtilo žebra, bylo stejné jako to Ronovo, a ona se na svého syna usmála.

„Ostříhal sis vlasy,“ řekla a natáhla ruku, aby prsty prohrábla krátký sestřih kudrlinek na synově hlavě.

„Jo, bylo v nich moc horko, když byly dlouhé,“ řekl a dotkl se zátylku, kde mu od čtrnácti let visel culík.

„Vypadá to báječně,“ usmála se Hermiona. „Ty vypadáš báječně. Tak ráda tě vidím!“

„Ty vypadáš úplně stejně,“ řekl Hugo. „Chci říct báječně.“ Ohlédl se přes rameno. „Vic šel pro zavazadla.“

„Přijela jsem autem, ale jestli se chcete raději přemístit...“

„Ne, auto je fajn,“ odpověděl Hugo a strčil si ruce do kapes. Podíval se přes rameno zpátky k vlaku. „Viděli jsme tátu.“

Při vážnosti jeho tónu její úsměv pohasl. „Jak mu je?“

„Mnohem hůř.“

„Už roky je mu čím dál hůř. Nedá se dělat nic jiného, než mu zajistit pohodlí, což se, pokud můžeme soudit, daří.“

„Jak často za ním chodíš?“

Hermioně se při té otázce zachvělo srdce bolestí a obviněním. „Každé ráno, ať prší nebo svítí slunce. Rosie chodí několikrát týdně. Pořád s ním o tobě mluvíme.“

„Proč jsi mi neřekla, jak moc je to zlé?“

Hermiona si povzdechla. „Možná se ti ten sestup zdá náhlý, miláčku, ale my ho pozorujeme postupně, takže nám opravdu nepřipadá o moc horší než včera nebo předevčírem.“

„Zpíval jsem mu, ale nepomohlo to. Předtím ho to vždycky potěšilo.“

„Je mi to moc líto, miláčku.“

„Jo, mně taky. Ach!“ Morousovitost v jeho hlase přešla do láskyplného rozčilení. „Tady je ten louda. Jestli chceš auto zatím otočit, půjdu mu pomoct. Je na to svoje violoncello tak pyšný, že ho nechce ani zmenšit, ani se s ním přemísťovat.“

Hermiona zahlédla tmavovlasého mladíka, který se snažil vystoupit z vlaku s velkým černým pouzdrem a kufrem na kolečkách. Zabalili si jen ten jeden kufr - věci byly dost vážné!

Usmála se pro sebe, otevřela svůj deštník, ze kterého stále ještě kapala voda, a vyšla ze suchého nástupiště do prudkého deště.

Protože Hermiona vlastnila jediné auto v Prasinkách, zaparkovala starý Peugeot poblíž kruhového objezdu, kde bradavické kočáry vyzvedávaly studenty. Nastartovala, dojela na okraj nástupiště a odemkla dveře a zavazadlový prostor. Přes hustý déšť viděla rozmazané obrysy Huga a Vica, jak se přibližují ke konci krytého nástupiště. K jejímu překvapení se Vic naklonil a políbil Huga na čelo, což bylo něžné gesto, které jejího syna očividně překvapilo a potěšilo. Ten v odpověď žoviálně udeřil přítele do paže, což Hermionu rozesmálo. Některé věci se nikdy nezmění.

Hugo stiskl výsuvnou rukojeť kufru a oba seskočili z plošiny. Hugo otevřel zavazadlový prostor a spolu do něj co nejrychleji uložili své věci, než ho zabouchli a skočili na zadní sedadlo. Oba se smáli.

„Podívej se, jak to padá!“ řekl Vic. Měl příjemný, vřelý druh hlasu a jeho samohlásky byly kulatější než u typického Američana. „Jako bychom nikdy neopustili Rochester! Moc vám děkuji, že jste pro nás přijela, paní Weasleyová.“

„Je mi potěšením,“ řekla Hermiona, zařadila rychlost a namířila s Peugeotem k domovu. „A prosím, říkej mi Hermiono. Hugo povídal, že tohle je tvoje první návštěva Británie.“

„Jo. Můj táta je Angličan, ale jakmile spatřil Kalifornii, věděl, že se nemůže vrátit.“

„Žádný sníh, žádný déšť, nedovedu si představit, co je na tom lákavého,“ poznamenala Hermiona.

„Sníh je v horách. My jezdíme za ním, místo naopak.“

„Čirá arogance, kdyby ses mě zeptala,“ dodal Hugo a zachichotal se.

Hermiona se podívala do zpětného zrcátka, ale byla příliš velká tma na to, aby proti záři zadních světel viděla něco jiného než siluety. Hugo seděl velmi blízko Victora a ona měla podezření, že ani jeden z nich nemá zapnutý bezpečnostní pás, ale nedokázala se přinutit k tomu, aby do nich rýpla. Vždyť jim přece nehrozilo nebezpečí, že se srazí s jiným autem.

Povídali si o zvýšeném zabezpečení mezinárodního letaxu a o vyučování v minulém semestru, dokud se před nimi na konci dlouhé uličky neobjevila známá světla McCoyova domu.

„V dešti toho není moc vidět,“ řekl Hugo, „ale dům je úžasný. Když ho máma našla, byla to prakticky ruina, a teď je skoro stejně slavný jako ona. Komise ministerstva pro umění a kulturu po ní pořád chce, aby pořádala prohlídky domu a pozemku.“

„Na vesničany to moc velký dojem neudělalo,“ podotkla Hermiona.

„Neudělalo,“ potvrdil Hugo. „Na estetiku průměrných Skotů je to všechno až příliš velkopanské. Každopádně to uvidíš ráno, Vicu. Mami, co teď dělá Rosie?“

„Jako obvykle. Ve dne lovkyně temných kouzelníků, v noci starostlivá máma. V neděli přijde s Teddym na večeři spolu s ostatními.“

„Teddy je metamorfomág, že?“ zeptal se Viktor.

„Jo,“ přikývl Hugo. „S Rosie se vzali hned po Bradavicích.“

„Šťastná Rosie,“ zašeptal Vic se šibalským přídechem, který Huga přiměl se ušklíbnout.

Pod pneumatikami zakřupal drobný štěrk, když Hermiona zaparkovala auto u bočních dveří, které byly chráněné před deštěm.

„Harry a Ginny taky přijdou,“ pokračovala Hermiona, zatímco odemkla dveře a rozsvítila. „James to bohužel nestihne. Pracuje na stáži v Bělehradě a nemůže odjet, ale Lily a Al tu budou. Al přivede Wendy Parkinsonovou.“

Hugo vytáhl z kufru zavazadlo. „Myslel jsem, že mu dala kopačky.“

„Dala. Podle mých informací už potřetí. Ale tenhle týden jsou spolu, takže přijede, pokud mu do neděle nedá kopačky znovu.“

„Je hrozná,“ shrnul to Hugo. „Myslím, že se ti bude líbit, Vicu. Smysl pro humor jako břitva. Počítám, že polovina důvodů, proč se stále vrací k Alovi, je to, že má příležitost si z nás všech dělat legraci. Ale vypadá docela dobře. Není divu, že je Al zamilovaný.“

Vic nesl své cello před sebou jako štít, aby se s ním vešel do úzkých dveří. „To jsou ti slavní příbuzní, co přijedou?“

Hugo položil kufr vedle dveří a zamračil se: „Jiné nemám.“

Hermiona vytáhla hůlku a přivolala tři sklenice. „Vím, že máte za sebou dlouhou cestu a rádi byste -“

Okamžitě však zmlkla, protože se k ní Vic otočil čelem.

Sklenice spadly na zem a hlasitě se roztříštily.

„Mami!“ vykřikl Hugo. „Jsi v pořádku?“

Hermiona nedokázala hned odpovědět. Zírala na Vica a její mysl se nedokázala vyrovnat s tím, co vidí.

Mladík, který stál v její kuchyni s výrazem zmateného znepokojení ve tváři, byl mladší verzí Severuse Snapea. Vlasy měl ostříhané nakrátko a stylově, ale snědá pleť, hákovitý nos, úzké rty a pronikavé oči byly zcela identické.

Hugo ji vzal za ruku a vedl ji ke kuchyňskému stolu, zatímco Vic beze slova vytáhl hůlku, opravil rozbité sklenice a jednu naplnil vodou. Hermiona byla za těch pár okamžiků, kdy mohla uklidnit své vířící myšlenky, vděčná a zhluboka se napila.

Aby Snape mohl mít syna v Hugově věku, musel by se chlapec narodit několik let poté, co Snape přímo před jejíma očima zemřel. Hermiona se na Vica podívala pozorněji a cítila, jak se jí oči plní slzami. Vic měl dokonce stejné ruce.

„Moc se omlouvám,“ podařilo se jí vykoktat a vytáhla z kapsy kapesník. „Mohla bych říct, že nevím, co mě to popadlo, ale...“ A chabě ukázala na Vica.

„Nerozumím, mami,“ řekl Hugo.

Hermiona se na syna ostře podívala. „Neříkej mi, že sis té podoby nevšiml.“

„Cože, Vica a někoho, koho znám?“

Hermionin údiv se vytratil a změnil se v podráždění. „To jsi nikdy nečetl Bradavické dějiny?“ zeptala se.

„Jak bych mohl, když si je s Rosie pořád berete z ruky?“ vystrčil Hugo tvrdohlavě čelist. „Nemohla bys mi aspoň jednou nenadávat za to, že víc nečtu, a prostě mi říct, proč vypadáš, jako bys viděla ducha?“

„Severus Snape,“ vydechla Hermiona a setkala se s Vicovým pohledem. „Vypadáš přesně jako Severus Snape.“

Hugo se na matku chvíli díval a pak se otočil na Vica. O chvíli později vyprskl smíchy. „Ty ses zbláznila! Vůbec nevypadá jako ten starý netopýr!“

„Kdo je Severus Snape?“ zeptal se Vic.

Hermiona vrhla na syna umlčující pohled a Vicovi odpověděla: „Bývalý bradavický učitel a ředitel školy, který měl zásadní podíl na Voldemortově porážce ve válce. Byl to špeh a jeden z nejstatečnějších mužů, jaké jsme kdy poznali. Hugův strýc Harry na jeho počest pojmenoval svého syna Albus Severus.“

„Pořád říkám, že jsi blázen,“ řekl Hugo. „Hele, ukážu ti obrázek.“

Odběhl chodbou ke svému pokoji a Vic si rozpačitě odkašlal. „Chápu to tak, že je mrtvý.“

Hermiona polkla. „Ano, byl zavražděn téměř před třiceti lety. Já - tedy my jsme to viděli. Hugův otec, jeho strýc Harry a já. Neměl žádné žijící příbuzné. Proto jsem tak překvapená...“ odmlčela se a slabým gestem ukázala na Vica. „Jsi mu tolik podobný.“ Zamrkala a pokusila se vzpamatovat. „Moc se omlouvám, že jsem zkazila přivítání. Tohle jsem nečekala.“

Věnoval jí křivý úsměv. „Ani já.“

Hugo se vrátil do pokoje s krabicí od bot. „Tohle je moje sbírka kartiček z čokoládových žabek - v Americe je nemají, ale jsou něco jako baseballové kartičky slavných kouzelníků a čarodějek. Tohle je Severus Snape.“

Vic si kartičku vzal a zamračil se. „Tak nějak vidím nos,“ podotkl pochybovačně.

Hermiona se podívala na kartičku, kterou jí Vic podával, a nesouhlasně zamručela. „Tohle je karikatura,“ řekla, vstala a přešla k polici s kuchařkami a aktuální četbou. „V knize Chlapec, který přežil - Muž, který zemřel je lepší obrázek.“ Přelistovala na úvod kapitoly o Severusovi Snapeovi. „Tohle nakreslil jeden z mých spolužáků v době, kdy byly Bradavice pod kontrolou Smrtijedů. Je to jedno z mála vyobrazení, která jsem viděla a která dávají představu o tom, co prožíval.“

Vic při pohledu na obrázek ztichl a Hermiona viděla, jak jeho oči skenují odstavce o životě Severuse Snapea. Konvice zapískala a Hermiona automaticky vstala, aby uvařila čaj. Ruce se jí třásly, ale už neměla pocit, že by mohla omdlít.

Hugo se posadil vedle Vica a položil svou pihovatou ruku na Vicovo bledé předloktí. „Jsi v pořádku?“

„Snad jo,“ hlesl Vic. „Moc se v tom nevyznám.“

„Říkal jsi, že tvůj táta pochází z Anglie, ale nikdy o tom nemluví,“ nadhodil Hugo.

„Jo.“

„Myslíš, že tohle je důvod?“

Hermiona přinesla na stůl dva šálky čaje a co nejnenápadněji se pustila do oplachování konvice.

Vic chvíli zíral na hrnek před sebou, a pak mu ztuhl obličej. „Ne. Musí existovat nějaké jiné vysvětlení.“ Jeho hlas byl chladný a vanul z něj duch dávno minulých hodin lektvarů.

„Je to tak neuvěřitelné, že by tvůj otec mohl být velký kouzelník?“ zeptala se Hermiona.

„Ano. Můj otec vůbec není kouzelník,“ odpověděl Vic.

„Severus Snape přesvědčil nejmocnější nitrozpytce na světě, že je věrným následovníkem jejich strany,“ pokračovala Hermiona. „Skrývat před svou rodinou magii by bylo to jednodušší.“

„Proč by to dělal?“ zeptal se Hugo. „Potlačovat svou magii je nebezpečné.“

„To nevím,“ přiznala Hermiona a položila na stůl talířek čokoládových sušenek z Medového ráje. „To bychom se ho museli zeptat.“

„Pokud je to skutečně tento muž, o čemž pochybuji,“ řekl Vic, zavřel knihu a posunul ji k ní přes stůl.

Sušenku však přijal, což v Hermioně vyvolalo uklidňující myšlenku, že mu možná přece jen návštěvu úplně nezkazila.

„Nejspíš budeš chtít jít hned domů a promluvit si s tátou,“ promluvil Hugo smutně.

Vic chvíli mlčky seděl. „Vlastně si myslím, že to neudělám. Na tenhle výlet se těším už celou věčnost a vůbec netuším, co bych mu řekl. Kromě toho nemůžu u táty cvičit, protože si sousedi stěžují, a já potřebuju mít tyhle kousky pořádně zažité, jestli se chci dostat do slušného souboru.“

Hugo v tom očividně viděl průhlednou záminku k tomu zůstat, kterou to bylo, a láskyplně objal Vica kolem úzkých ramen. „Děkuju.“

Vic si jemně opřel hlavu o Hugovu. „Tvoje rodina by si mohla myslet, že sis mě vymyslel, kdybych odešel.“

K Hermioninu překvapení Hugo zaklonil hlavu a začal se smát.

„To nebylo až tak vtipné,“ namítl Vic s nechtěným pobavením.

„Ach, Merline!“ zvolal Hugo a podíval se na matku. „Umíš si představit, jak se bude tvářit strýček Harry, až uvidí Vica?“

Hermiona málem vyplivla doušek čaje, který právě pila. „Zítra mu zaletaxuju,“ řekla, když se vzpamatovala.

„Ne, nedělejte to,“ nesouhlasil Vic a rysy jeho tváře se rozzářily šibalským úsměvem. „Myslím, že to bude cenná zkušenost.“

„Jo,“ potvrdil Hugo a stiskl mu rameno. „Dozvíš se, proč se strýčka Harryho bál i Ten-který-nesmí-být-jmenován.“

Hermiona zavrtěla hlavou a zasmála se. Navzdory bizarní situaci ji hřálo u srdce, když viděla, jak si chlapci rozumí a láskyplně se škádlí. Rosie a Teddy byli prakticky zasnoubení od jejich pěti let, ale zamilovaný Hugo - to si nikdy nedokázala představit. Teď, když měla oba chlapce před sebou, ji vlastní nedostatek představivosti překvapil.

Vic dopil poslední lok čaje a odnesl šálek s podšálkem ke dřezu. „Jestli to nevadí, myslím, že si teď půjdu lehnout.“

„Samozřejmě,“ kývla Hermiona. „Máte za sebou dlouhý a rušný den.“

„To je slabé slovo,“ zívl Hugo.

„Tohle by sis měl vzít,“ navrhla Hermiona a podala Vicovi knihu Chlapec, který přežil - Muž, který zemřel. „Jen pro jistotu. Ber to jako výzkum v rámci přípravy na setkání s rodinou.“

„Mami, kniha nedokáže všechno vylepšit,“ namítl Hugo s více než nepatrnou netrpělivostí v hlase.

„To ne,“ potvrdil Vic mírně a vzal si nabízený svazek. „Ale rozhodně nemůže uškodit.“