Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 35. Velký sušenkový plán

Jeho mentální zeď byla opevněná, silnější než kdykoli předtím, ale neměl čas si gratulovat. Jakékoli rozptýlení by se mu mohlo stát osudným. Každým okamžikem mohla být zeď prolomena, roztrhána a mohla odhalit jeho nejhlubší, nejstřeženější tajemství…

A tady to bylo. Harry cítil, jak Snapeova mysl útočí na jeho zeď, jak v ní hledá slabiny a žádné nenachází. Neobtěžoval se přemýšlet, jestli na něj jeho profesor útočí zlehka, nebo ne. Na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby udržel zeď pevnou a neposkytl mu žádnou šanci.

Ukázalo se, že potřeba nechat si své objevy o Snapeovi a matce pro sebe byla silnou motivací k tomu, aby do jejich lekcí nitrobrany vložil veškeré úsilí. Ne že by si dovolil zavadit o tuto konkrétní myšlenku, když měl Snapea ve své mysli, samozřejmě, ale nemusel na ni myslet vědomě, aby věděl, že je pravdivá. Nechtěl, aby Snape věděl, co se mu honí hlavou, zatím ne, dokud nepřijde na způsob, jak toto téma bezpečně nadhodit, a jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se ten člověk takové věci dozvěděl, když je v jeho hlavě, bylo stát se rychlostudentem v této věci s opevněnou mentální zdí.

Jak se ukázalo, se správnou motivací v tom vůbec nebyl špatný. Možná nakonec měl pro duševní umění nějaké přirozené vlohy.

Dokonce i na Snapea to udělalo dojem, i když Harry musel číst mezi řádky, aby to poznal. Profesor s nimi byl v Kneaderově dvoře už dvě noci a včera opět pokračovali ve výuce. Poprvé se Harrymu podařilo blokovat Snapea během lekce plné útoků. Profesora to očividně překvapilo, ale moc toho neřekl a Harry věděl, že si myslel, že to může být náhoda. Když ho však Harry blokoval i dnes, Snapeova nálada se neustále zlepšovala. (A tím zlepšením nálady myslel, že se Snape skoro ani nemračil.)

Po několika dalších pokusech Snape stáhl svou mysl a přerušil jejich spojení. Harry otevřel oči a zjistil, že ho profesorovy černé oči zkoumají. „Buď vás našich několik posledních lekcí skutečně přesvědčilo, že je třeba ukáznit svou mysl, pane Pottere, nebo je mořský vzduch na zklidnění vašich smyslů nejúčinnější. Možná obojí?“

Harry se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, uvelebil se na velké plážové osušce a nechal prsty spadnout z jejího okraje do písku. Kdo by to byl řekl, že Snape bude tak snadno souhlasit s přesunutím jejich lekce nitrobrany na pláž? Harry se ani nemusel moc snažit, aby ho přemluvil. Byla to možná jeho zatím nejoblíbenější lekce.

„Tím jste chtěl říct ‚dobrá práce‘?“ otázal se s drobným úsměvem. Věděl, že se mu daří dobře odrážet Snapeovy útoky, a byl to dobrý pocit. Jen doufal, že ten muž nezjistí, proč byl tak motivován k úspěchu. Tedy zatím ne.

„Tím jsem chtěl říct, že váš výkon nebyl tak otřesný jako vaše předchozí snahy, ale vykládejte si to, jak chcete,“ odtušil Snape. To znamenalo dobrou práci. Harry to poznal, i když v zubení nepokračoval. Nechtěl přece, aby se Snapeovi stalo rozdávání komplimentů tak nepříjemným, že by s tím přestal.

Snape vstal a protáhl si krk. „To by pro dnešek stačilo, myslím. S tímto konceptem jste pokročil dostatečně. Zítra přidáme nový prvek.“

„Nový prvek?“ zeptal se Harry, když sebral ručník a jemně z něj vytřepal písek.

„Probereme to zítra,“ odbyl Snape jeho otázku mávnutím ruky. „Co se týče dneška, musím dokončit plány výuky. Protože brzy začne vyučování, možná byste si měl projít své učebnice a letní úkoly?“ Zkoumavě se na něj podíval, jako by se Harry odvážil říct mu, že už má všechny úkoly hotové. Harry přemýšlel, jestli – když to bude tvrdit –, bude Snape požadovat, aby mu své eseje předložil a on je mohl prohlédnout a oznámkovat je. Bylo by mu to podobné.

„Ano, pane,“ souhlasil, přestože byl ve studiu dál než kdykoli předtím v létě. Vlastně už byl téměř hotov. To dlouhé týdny strávené ve starém domě s přísným učitelem dokážou. Zbývalo mu dokončit esej z bylinářství a pak se pustit do lektvarů. Pokud budou lektvary možností…

A tak se stalo, že toho odpoledne seděl naproti Snapeovi v kuchyni, předstíral, že se probírá učebnicí bylinkářství, ale ve skutečnosti toho muže koutkem oka studoval a přemýšlel, jak z té tvrdé lebky vyrazit nějaké tajemství a laskavost.

Takže… vy a moje máma, co?

Ne, to nebylo vůbec dobré. Snape na přímočaré otázky nereagoval dobře. Potřeboval trochu důvtipu.

Měl jste v dětství nějaké nejlepší kamarádky? Třeba zrzavé kamarádky se zelenýma očima? Proč se ptám? Bezdůvodně. Vůbec žádný důvod.

Nemyslel si, že by se mu podařilo pokrčit rameny natolik nenápadně, aby to vykompenzovalo rozhodně nápadné otázky.

Ach, profesore Snape, zrovna jsem přemýšlel o tom, jak jste chodil do školy s mými rodiči. Málem jsem na to zapomněl! Každopádně… je nějaká šance, že by moje máma byla dobrá v lektvarech? Opravdu? Hele, nechcete udělat laskavost své bývalé spolužačce a nechat její dítě občas využít svou laboratoř?

Jistě, to by mohl říct… kdyby ovšem chtěl, aby se už nikdy nesměl k učebně lektvarů přiblížit.

Zadržel povzdech a znovu se potají podíval na objekt svých myšlenek. Snape klidně seděl u stolu, hlavu skloněnou nad knihou, ruku položenou na svazku papírů, na které si poslední hodinu psal poznámky. Po další minutě čtení jeho brk naškrábal na horní list několik dalších slov. Zdálo se, že o Harryho přítomnosti téměř neví.

Hermiona se k nim na chvíli přidala – vždycky se ráda zapojila do společného studia, i když se zdálo, že se trochu obává usednout ke stolu naproti Snapeovi. Když profesor její přítomnost nevzal na vědomí a Harry ji obdařil vstřícným úsměvem, rozprostřela si věci a rychle se přizpůsobila nezvyklé situaci. Přesto při studiu mlčela, protože nejspíš nechtěla testovat teorii, zda Snapeovi opravdu nevadí sdílet svůj pracovní prostor se dvěma teenagery, jak se zdálo.

Její knihy stále ležely na stole, ale teď už byla pryč; odtáhla ji usměvavá Ginny, aby šla dolů na pláž. Pozvaly i Harryho, ale ten se rozhodl zůstat s nadějí, že sebere odvahu a otevře jedno z několika témat, na která se chtěl Snapea zeptat. Tohle byla dobrá příležitost, protože paní Weasleyová si šla zdřímnout, Remus spal další den a Kneader byl pryč a dělal… cokoli, co dělal, když zmizel. Možná zahradničení. Den předtím ho Harry viděl, jak zalévá docela působivou zahradu kolem domu. Všechna ta velká čerstvá zelenina v lednici teď dávala smysl.

Ale na tom nezáleželo. Důležité bylo získat informace z příliš inteligentní hlavy připevněné k tělu jistého profesora lektvarů. Bylo v pohodě se ho zeptat na jeho koníčky a známosti, protože věděl, že je úplně jedno, jestli neodpoví. Ale tentokrát byly v sázce klíče k Harryho minulosti a budoucnosti. A nejen to – tak trochu si užíval nový vztah, který mezi ním a Snapem vznikl. Nikdy si nemyslel, že by spolu mohli vycházet alespoň z poloviny tak dobře jako v poslední době, a nechtěl to ohrozit.

Takže… ano, hodně záleželo na tom, jestli najde ta správná slova a jestli je vysloví, až bude Snape ve správné náladě, aby reagoval.

Co jiného tedy Harrymu zbývalo, než se vzdát jakéhokoli předstírání, že dělá domácí úkoly, a upéct várku sušenek, kterými byla v sousedství proslulá teta Petunie? Jestli se při životě u Dursleyových něco naučil, tak to, že vůně a chuť dobrého jídla dokáže lidi potěšit… dobře, přinejmenším je zbavit napětí. A šťastnější mysl bývá obvykle přístupnější k rozhovoru. Nebo, v případě Dursleyových, méně náchylná k udělování nejhorších trestů.

Byl to riskantní pokus, zvlášť když Snape byl milionkrát racionálnější než Dursleyovi, ale měl vedlejší výhodu v podobě prokrastinace. Snape za celou dobu, co Harry prohledával spíž a shromažďoval přísady a náčiní, ani nevzhlédl, což mu poskytlo o to víc času, aby ho studoval a zvažoval, co říct.

Možná by mohl najít paralelu mezi lektvary a vařením? Harry nebyl vůbec špatný kuchař, protože měl spoustu praxe v Petuniině kuchyni. Nebylo to úplně totéž, ale mohl by to být výchozí bod, od kterého by se mohl odpíchnout k lektvarům. A Snape bude mít před sebou dobré jídlo, takže… bonus.

Byl to opravdu chabý plán, to věděl, i když ho právě uskutečňoval, ale neměl žádný dobrý plán. Mohl prostě přijít a zeptat se, ale Snape byl velmi, velmi dobrý v tom, jak otázky utnout jednoslovnou odpovědí a pak se jimi odmítnout dál zabývat. Harryho jedinou nadějí bylo navázat rozhovor a doufat, že Snape bude natolik zvědavý, aby v konverzaci pokračoval.

Nejdřív lektvary, rozhodl se. Bude se cítit zklamaný, jestli dostane zápornou odpověď, ale jeho duše nebude zdrcená. Přenese se přes to. Také by Snape měl menší šanci dostat záchvat vzteku, pokud by se ho zeptal na něco o škole, místo jeho osobní minulosti.

Takže ano. Nejdřív lektvary, na zkoušku. Pak Lily, pokud rozhovor o lektvarech dopadne dobře.

Měl spoustu času na probírání těchto myšlenek, než nachystal talíř čerstvě upečených sušenek s čerstvým ovocem a smetanou, které našel v lednici, a konvici čaje. Dal si záležet, aby vše spolu s dalším talířkem a šálkem přisunul o něco blíž ke Snapeovi, z čehož byla zřejmá jeho nabídka, aby se do pečiva zakousl.

„Uvědomujete si, že to mohl udělat domácí skřítek?“ Snape se na něj podíval a pak si na pergamen načmáral ještě několik poznámek.

Harry se zamračil. Ten člověk by se opravdu měl naučit říkat prosté díky. „Nevadilo mi to,“ opáčil místo toho. „Je hezké mít něco na práci.“

Snape neodpověděl, prohlížel si stránky jedné ze svých knih, než si zapsal další poznámku, a Harry už začínal uvažovat, jestli nebude muset muže přemluvit, aby si udělal přestávku na svačinu, když Snape popadl sušenku a ukousl si malé sousto.

Harry se zazubil a nalil si šálek čaje. Nikdo neochutnal Petuniiny sušenky, aby o nich brzy nezačal mluvit…

„Tohle není… nic hrozného,“ konstatoval nakonec Snape, když snědl celou sušenku, odložil brk a nalil si čaj do vlastního šálku. „Na kluka vašeho věku vaříte docela dobře.“

„Díky.“ První fáze plánu: úspěch!

„To byla jedna z vašich pravidelných prací pro příbuzné?“

„Hm…“ Odmlčel se na dost dlouho, aby zauvažoval, jestli to není naváděcí otázka, a pokusil se vymyslet, jak z toho ven. Snažil se dostat k lektvarům, ne k Dursleyovým. „Ano. Tak nějak. Hlavně snídaně. Petunie ráda vaří, takže většinou připravuje večeře a já jí občas pomáhám.“

„Zní to tak domácky… jako by váš život tam byl normální.“

Harry pokrčil rameny ve snaze být nonšalantní. „Není to tak, že bych žil ve skutečném žaláři, profesore. Moje dětství nebylo zrovna nejlepší, ale některé jeho části byly nejspíš docela normální. Třeba pomáhání v kuchyni.“

„Hm. A kolik vám bylo, když jste začal pomáhat v kuchyni?“ Snape se na něj podíval, jako by očekával pobuřující odpověď, jako by mu Harry chtěl říct, že mu byly dva roky nebo tak něco, což bylo prostě směšné. Byl si naprosto jistý, že mu byly nejméně tři roky. Ale možná ani to nebyla přijatelná odpověď. Neměl dobrou představu o tom, jak staré by děti měly být, než začnou vykonávat určité povinnosti.

„Nepamatuju si to přesně,“ ohradil se.

„Kolik vám bylo, když jste se poprvé popálil o sporák?“ zeptal se Snape klidně.

„Jak jste…“ Harry se zarazil a pak zúžil oči. „Jste lstivý Zmijozel, víte to?“

„Stěží šlo o nelogickou dedukci,“ odpověděl Snape suše, ačkoli jeho oči prozrazovaly jistou dávku znechucení nad Harryho odpovědí. Nebo spíš nad tím, co Harry neodpověděl, totiž že se už nejednou spálil. „Ve všech ostatních ohledech na vaši bezpečnost nebrali přílišný ohled. Proč by úmyslně neumístili batole do přímého kontaktu s horkými povrchy a opařujícími tekutinami?“

Harry zavrčel. „Nebyl jsem batole,“ zamumlal. „A nestávalo se to často. Vždycky jsem byl dost koordinovaný, i tehdy. Rychle jsem se naučil, čeho se nemám dotýkat a kolik toho unesu.“

„Ano, strach z palčivé bolesti je pro malé dítě silná motivace,“ opáčil Snape, tmavé oči mu blýskaly a Harry sklopil pohled ke stolu a ukousl si ze sušenky, aby nemusel reagovat. Představa, že se Snape kvůli němu pohoršuje, pro něj byla stále ještě novým pojmem, se kterým si nevěděl rady. A bylo to poněkud mimo téma, k němuž doufal, že se propracuje…

„Vždycky jsem si myslel, že lektvary jsou tak trochu jako vaření,“ prohlásil, stejně odhodlaný dostat se k tomu, co mu vrtalo hlavou, jako se už nechtěl bavit o Dursleyových.

„Lektvary se vůbec nepodobají vaření,“ přistoupil Snape s úšklebkem na neobratný pokus o změnu tématu, i když Harry poznal, že se tím nenechal zmást. „Vyžaduje to přesnost, která chybí většině kulinářských pokusů. Příliš mnoho soli se dá napravit. Příliš mnoho náprstníku vás zabije pouhým vdechnutím.“

„Ne každá přísada do lektvarů je jedovatá,“ namítl Harry. „A příliš mnoho soli vás sice nezabije, ale ne vždy se to dá napravit. Pořád mluvíte o různých řešeních chyb, kterých se dopouštíme. Příliš mnoho slizu tlustočerva? Přidejte brutnák, aby se vsákl a napravil konzistenci lektvaru. Takové věci.“

„Ne každý lektvar lze opravit tak jednoduše.“

„Ani kuře, které bylo spálené na škvarek!“ Harry se zarazil. Za to se mohl osobně zaručit. S Petunií se kvůli tomu dostal do pěkných problémů, nehledě na to, že byl příliš malý, aby bez stoličky dosáhl na knoflíky na troubě. Stále ještě mu pach spáleného masa asocioval, jak byl příliš dlouho zavřený ve skříni a zoufale hledal něco, co by mohl použít jako provizorní záchod. Podíval se na stůl a při té myšlence si protřel zátylek. V žádném případě nehodlal riskovat, že Snape tu vzpomínku uvidí v jeho očích, i když si byl docela jistý, že v těchto dnech na něj ten muž bez varování nitrozpyt neprovádí.

Tohle se nevyvíjelo tak, jak si plánoval. No, byl to spíš polovičatý plán, to věděl. Nemohl uvěřit, že si myslel, že se Snapem může začít nezávaznou konverzaci, která se nezvrhne v neshody ještě dřív, než se dostanou k tomu, na co se chtěl zeptat.

„Lektvary vyžadují větší přesnost,“ pronesl do ticha a snažil se, aby to neznělo, jako by to z něj někdo vytáhl. „Chtěl jsem jen říct, že to má něco společného s vařením, to je všechno. Nemyslíte?“ Neměl ke Snapeovi vzhlížet. Kdyby to neudělal, přehlédl by, jak se muž opřel a zamyšleně si ho prohlíží, a necítil by potřebu se vrtět.

„Máte něco na srdci, Pottere?“ povytáhl Snape vědoucně obočí.

Harry se na židli shrbil. Jak Snape vždycky poznal, kdy má Harry něco za lubem? To je jedno. Nemusel se na to ptát, vlastně ne. Někdy byl čitelný jako kniha. Často se mu dařilo manévrovat s Dursleyovými, ale ti byli tak tupí, že by si nevšimli ani slona, který se na ně chystá šlápnout. I když Snape chtěl, aby byl víc jako Zmijozel, měl mnohem víc praxe jako Nebelvír, tak moc byl zvyklý stavět se výzvám čelem. Možná by tedy měl zůstat u přímého přístupu. Nebo… no, nejdřív by mohl zkusit ještě jednu oklikou…

„Vlastně ano,“ odpověděl a vystrčil bradu, aby si dodal odvahu. „Mluvili jsme s Hermionou o našich posledních dvou letech a přemýšleli jsme nad některými pravidly bradavického zkoušení. Možná, že když jste profesorem a tak, budete znát odpověď?“

Snape naklonil hlavu na stranu a gestem naznačil, aby se Harry zeptal dál. Bylo na něm vidět, že je zvědavý. To je dobře.

„Myslím, že jsem jednou zaslechl cosi o samostatném studiu,“ zalhal, „a zajímalo mě, jak to funguje, když přijde čas na zkoušky. Mohou se z nějakého předmětu skládat OVCE, aniž by bylo nutné absolvovat oficiální studium?“

Snape si ho dlouze prohlížel. „Neříkejte mi, že se hodláte zúčastnit samostatného studia, Pottere. V čem, v dějinách famfrpálu?“

„Proč předpokládáte, že jde o mě?“ ohradil se Harry. „Možná se ptám na Hermionu. Nebo jsem prostě jen zvědavý.“

„Přičtěte mi k dobru pozorovací schopnosti,“ protáhl Snape. „Nejenže jste do té otázky dost osobně zainteresován, ale kdyby slečna Grangerová uvažovala o samostatném studiu, domluvila by se s profesorkou McGonagallovou s dostatečným předstihem, a ne týden před začátkem školního roku.“

Harry mu to musel uznat. „Takže můžou? Skládat OVCE?“ naléhal, aniž by odpověděl na Snapeovu otázku.

„To zcela záleží na okolnostech,“ řekl Snape, zkřížil ruce a sledoval Harryho hodnotícím pohledem. „Zkoušky na úrovni OVCE se nabízejí pouze v určitých studijních oborech. Jsou však k dispozici i takové, které nejsou v bradavických studijních plánech. Kruval například nabízí studijní obor zaměřený pouze na péči o draky a jejich ošetřování. Krásnohůlky podporují své studenty ve studiu umění. Sochařství pro kouzelníky je teď zřejmě v módě.“ Jeho úšklebek prozradil, co si myslí o užitečnosti této dovednosti. „Pokud by se student Bradavic chtěl věnovat takovému studiu, může tak činit, pokud získá povolení ředitele školy a závazek profesorského sponzora.“

„Sponzora?“

„Aby zaručil přístup k učebním materiálům, dohlížel na studium, sledoval úkoly a praktické zkoušky a předložil písemné povolení zkušební komisi OVCE k vykonání příslušné zkoušky na konci roku.“

„Aha.“ Jeho šance na úspěch se stále zhoršovaly, že?

„Jestli máte v plánu studovat péči o draky a jejich ošetřování, můžete si ušetřit dech. Bude lepší, když si po ukončení studia domluvíte učednickou praxi u Charlese Weasleyho. Legenda praví, že když byl tenhle obor v Bradavicích povolen naposledy, málem bylo zničeno celé křídlo hradu.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, zvědavý, přestože chtěl zůstat u tématu. „Kdy to bylo?“

Snape mávl rukou. „Kdo ví. Přinejmenším před sto nebo dvě stě lety.“

„No, já, ehm… nechci studovat draky,“ zahučel.

„Tak co?“ zeptal se Snape.

„Tenhle profesorský sponzor…“ Harry se kousl do rtu. „Předpokládám, že to musí být někdo, kdo se v dané oblasti studia vyzná?“

„Vždy,“ souhlasil Snape. „I když silně pochybuji, že v Bradavicích najdete talentovaného sochaře z kouzelného ledu, pokud je to vaše přání.“

Harry si odfrkl. Nevěděl, jestli to Snape myslel jako vtip, ale představa, že McGonagallová tráví svůj volný čas pečlivým tesáním labutí a květin z ledových bloků, ho prostě dostala. I když… když o tom tak přemýšlel, možná by se svým přeměňovacím uměním nebyla v takovém koníčku vůbec špatná.

„Ne,“ souhlasil a sám pro sebe se usmál. „Myslím, že na tomto poli bych neměl moc štěstí.“ Snape se na něj podíval, jako by chtěl říct ven s tím, a Harry se nadechl, aby získal sílu. „A co kdyby… ten předmět už v Bradavicích nabízeli, ale já bych se ho chtěl… naučit sám a stejně udělat zkoušku?“

Snape na něj chvíli nechápavě zíral, než vyštěkl: „Ne.“

„Jen mě vyslechněte…“

„Ne nadarmo udržuji vysoké nároky na příchozí studenty lektvarů, Pottere! Lektvary úrovní OVCE jsou vysoce specializované a vyžadují mimořádnou péči a smysl pro detail. Cvičit je ve třídě pod přísným dohledem je dost nebezpečné; nehodlám schválit, aby je méně zkušený student studoval nezávisle na školním prostředí! Kde jste vůbec přišel na takový hloupý nápad…“

„Já tu práci zvládnu!“ trval na svém Harry. „A nebyl bych bez dozoru. Hermiona mi nabídla, že mě bude doučovat. Potřebovali bychom jen povolení používat laboratoř čas od času po skončení vyučování, a vy víte, že ona ví, co dělá!“

„O ni se nebojím!“ vyjel na něj. „A odpověď zůstává ne. Pokud nejste studentem mé třídy, nemáte do mé učebny přístup.“

„Dobře, fajn,“ odtušil Harry. „Tak si najdu jinou učebnu.“ Málem nadhodil téma Komnaty nejvyšší potřeby, ale rozhodl se nechat si tento plán pro sebe.

„O to přece nejde!“ zasyčel Snape. „Nemůžete se jen tak pustit do samostatného studia bez ředitelova svolení. A on vám to povolení nikdy nedá bez mého souhlasu, že na vás budu dohlížet! A jelikož nemám v úmyslu dovolit žádnému studentovi, aby pobíhal po Bradavicích a v náhodných učebnách vymýšlel nebezpečné lektvary, máte, jak se říká, smůlu.“

Harry mohl ze zoufalství začít křičet, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo. Místo toho zkusil to jediné, co mu v arzenálu zbývalo: apelovat na srdce, o kterém věděl, že ho ten muž musí mít pod tím černým oblečením někde schované. „Chci být bystrozorem, pane profesore,“ řekl tiše a chtěl, aby mu viděl na očích, jak moc to pro něj znamená. „Znamená to pro mě celý svět a tahle jedna známka mi v tom brání. Prosím.“

„Na to jste měl myslet dřív, než se vám nepodařilo dosáhnout uspokojivější hodnocení,“ odpověděl Snape bez milosti. Neřekl to krutě, ale jeho věcný tón byl skoro ještě horší, protože Harry v těch slovech slyšel pravdu. Jak se mohl na Snapea zlobit, když to byl on, kdo nezvládl známku?

Nešťastně si povzdechl. „A já nemůžu nic udělat ani říct…?“

Snape zavrtěl hlavou, ačkoli se zdvořile netvářil, jako by ho těšilo, že kope Harryho sny do země. „Mnohem raději bych přijal studenta do své třídy v šestém ročníku, než abych dovolil něco takového, jako je samostatné studium lektvarů,“ prskl, jako by pouhé vyslovení těch slov porušovalo jeho nejhlubší přesvědčení. „Ale ani jedno není možné. Nikdy jsem neudělal výjimku ze svých standardů pro příchozí studenty OVCE a nezačnu s tím ani teď.“

Harry se sklesle zadíval na talíř se sušenkami, pak si vzal další a pořádně se zakousl. Byl to hloupý nápad, snažit se muže uplatit jídlem, jako by to mělo něco změnit. Ale teď alespoň mohl své zklamání zajíst. Přemýšlel, jestli má Kneader ve spíži čokoládovou polevu. Jeho zklamání by rozhodně prospěla sušenka utopená v čokoládové polevě.

A rozhodně se teď nehodlal ptát na svou mámu. Může se vyrovnat jen s omezeným množstvím zklamaných nadějí za jeden den. Nacpal si do pusy zbytek sušenky a žvýkal, zatímco sledoval, jak ho Snape pozoruje. Jako by mu ten muž říkal, že jste na tahu, pane Pottere, a je jedno, že Harrymu došly tahy.

No…

Spolkl jídlo, napil se čaje a zeptal se: „Co kdybych vám dokázal, že splňuji vaše nároky?“

Snape svraštil obočí. „Pottere –“

„Když jsem dělal tu zkoušku, byl jsem pod velkým stresem, víte. To není výmluva, podotýkám,“ pospíšil si dodat. „Ale jestli vám jde o mé celkové schopnosti, jedna zkouška může být špatná. Dejte mi test, jakýkoli test, pokud víte, že je spravedlivý, a nechte mě, ať se pokusím splnit vaše standardy. Pokud se mi to podaří, pusťte mě do třídy. Pokud ne, už o tom nikdy neřeknu ani slovo.“

„Copak se nikdy nevzdáváte?“

„Učím se, jak to nedělat,“ řekl  Harry upřímně.

„Zapomínáte, že vás mám ve třídě už pět let. Vím, jaký jste odborník. Nepotřebuji žádnou speciální zkoušku, abych věděl, že na to nemáte.“

Dobrá, Harry mohl připustit, i když jen sám před sebou, že v tom má profesor pravdu. Ale i on mohl mít dobré argumenty. „Vy zapomínáte, že na každé hodině lektvarů, na které jste mě viděl, byl přítomen zastrašující profesor, který mě nenáviděl a pokud jsem tehdy věděl, vymýšlel způsoby, jak mě zabít. Nemůžete přece čekat, že nebudu dělat chyby, když na mě neustále doléhá takový tlak!“ Myslel si, že možná překročil hranici, protože Snape se tvářil dost kysele, ale… byla to pravda!

„Výkon pod tlakem je pro pokročilého studenta lektvarů jednou z nejdůležitějších dovedností, kterou si musí vypěstovat, než se pustí do úrovně OVCE.“

Harry otevřel ústa a hned je zavřel – nenáviděl, že Snape umí tak dobře argumentovat. Ale, připomněl si, že ten člověk se alespoň hádá. Pokud se hádal, pak se stále zapojoval do rozhovoru, a pokud se stále zapojoval, pak tu myšlenku ještě neuzavřel… což znamenalo, že Harry musel pokračovat  pro případ, že by existovala sebemenší šance na úspěch.

Než stačil zformulovat další argument, Snape dodal: „Navíc, kdybyste se o to pokusil znovu, ten samý profesor by byl rozhodně přítomen, bdělý jako vždy, a pravděpodobně by vás nechtěl nijak hloupě uklidňovat!“ Jo, Harry ho rozhodně urazil.

Pokrčil rameny, aby dal najevo, co si o tom myslí. „Jo, ale nebudu tak nervózní, protože tentokrát budu vědět, že se mě nesnažíte zabít.“

„Opravdu to víte?“ zavrčel Snape.

Harry se v odpověď usmál, nejspíš až příliš drze, ale ten muž si o to prakticky řekl.

Snape se ušklíbl, ale neodpovídalo to jeho obvyklým schopnostem. „To je sporné. A už jsem vám řekl, že pro studenty nedělám výjimky. Ani pro Harryho Pottera.“

„Chcete říct obzvlášť ne pro Harryho Pottera.“ Harry nakrčil nos. „I když myslím, že už víte, že to neočekávám ani nechci. Každopádně o výjimku nežádám, technicky vzato ne. Výjimka by byla, kdybyste mě přijal, i kdybych byl špatný student. Žádám jen o zkoušku, která by vám ukázala, že jsem dost dobrý student na to, abyste mě do třídy vůbec přijal. Podle vašich obvyklých měřítek.“

„Druhá šance, kterou jsem nikdy nenabídl, a proto bych udělal výjimku, kdybych tak učinil.“

„Nebyla by to výjimka, kdybyste umožnil totéž každému studentovi, který by o to požádal. Jenže já jsem náhodou jediný, kdo o to požádal, že? To je sotva moje chyba.“

„Ach, ano… Už to vidím: fronta Nebelvírů a Mrzimorů ze šestého ročníku před dveřmi mého kabinetu, jakmile se po Bradavicích roznese, že povoluji úpravu NKÚ.“ Profesor se viditelně zachvěl.

„Myslím, že popularitu své třídy přeceňujete,“ podotkl Harry.

Snape znovu zavrčel, tentokrát beze slov.

Harry zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Jen říkám, jak to je. To vy si pěstujete image děsivého profesora lektvarů. Nevrhejte se na mě za to, že vám říkám, že to funguje.“

„Já si žádnou image nepěstuju,“ prohlásil Snape ostře. „Já jsem děsivý profesor lektvarů. A vy byste udělal dobře, kdybyste si to zapamatoval.“

„Vidíte, kdybyste mě měl ve třídě, mohl byste mi to připomínat, jak často chcete,“ pravil Harry s pečlivě vážnou tváří.

Snape zavrtěl hlavou. „Jste jeden z nejnenapravitelnějších puberťáků, které znám.“

„Děkuji,“ opáčil Harry bystře.

Snape si pomohl další sušenkou, což Harry považoval za dobrý nápad. Nechtěl, aby mu začaly pulzovat žíly na spáncích nebo tak něco, ne když se zdálo, že sám získává převahu. Také mu to poskytlo chvilku na rozmyšlenou, zda je moudré mluvit o své schopnosti projít jakoukoli zkouškou, kterou si profesor vymyslí. Byl ohromen svou vlastní známkou nad očekávání a opravdu si nebyl vůbec jistý, že by byl schopen vytáhnout ekvivalent vynikajícího výsledku. Byla to však jeho jediná šance, a pokud by se mu podařilo tuto šanci získat, dal by do toho vše, aby se o to pokusil.

Mlčky nechal profesora, aby si snědl pár soust a usrkl čaje, a celou dobu si Harryho prohlížel. „Kdybych,“ řekl nakonec Snape, „udělal něco tak nezvykle velkorysého, jako je to, co navrhujete, jaký by z toho byl pro mě užitek? Víc studentů, kteří by řádili v mé třídě? Možná si to neuvědomujete, ale na rozdíl od většiny nudného vyučování, které absolvuji každý den, se na své hodiny OVCE skutečně těším.“

„Pomáhat studentům dosáhnout jejich nadějí a snů vám nestačí?“ zeptal se Harry nevinně.

„Vypadám snad jako člověk, kterého zajímají naděje a sny uhrovitého mladíka, kterého musím každý den hlídat?“ otázal se Snape naprosto vážně.

„Ne,“ přiznal Harry, „ale celé léto mi říkáte, abych přišel na to, jak dělat věci, které mě nijak zvlášť nevzrušují. Někdy člověk dělá něco proto, že je to správné, a ne proto, že mu to přináší radost.“

„Aha, takže teď moralizujete, abyste dosáhl svého?“ Snape se na něj sardonicky podíval. „Ale no tak, máte přece na víc.“

„Že by vám to získalo mou přízeň?“ zkusil Harry. „Nikdy nepodceňujte to, že je vám někdo jiný zavázán.“

„Nikdy jsem se nestaral o přízeň druhých,“ opáčil muž.

Dobrá připomínka. Harry si lámal hlavu. Měl pocit, že Snape mu zatím jenom dělá naschvály, protože byl zvědavý, jak daleko to Harry dotáhne, s jakými argumenty přijde. Těžko říct, jestli by to Snape opravdu zvážil, nebo jestli ho jen baví sledovat, jak se Harry snaží ohnout neohýbatelnou ocel.

Uslyšel, jak se otevřely a zavřely vchodové dveře, což mu rozproudilo mozek. Nezbývalo mnoho času, aby muže přesvědčil o svém názoru.

„Zajímá vás stav kouzelnického světa?“ vyhrkl. „Vědomí, že přispíváte do řad bystrozorů, že se staráte o to, aby měli kandidáta, který se vyzná ve výrobě lektvarů… to není maličkost, víte. Vzhledem k tomu, jak jste se zapojil do války, na kolik neschopných lidí jste asi narazil, bych si myslel, že tomu budete přikládat velký význam.“

„To nemáte jiné apely než na mou lepší stránku?“ ušklíbl se Snape. „Za předpokladu, že nějakou mám.“

„Máte,“ prohlásil Harry okamžitě. „Viděl jsem to. Ostatně, jaké jiné apely byste po mně chtěl? Těžko vás budu uplácet.“

„Merlin se smiluj,“ zamumlal Snape a podíval se ke stropu. „Neříkejte mi, že váš náhlý zájem o akademické snažení z vás udělá vyděrače.“

„Ha. Ha. Řekl jsem, že se to nechystám udělat.“ Srdce se mu sevřelo, když Kneader zahnul za roh, ostřížím zrakem si prohlédl jejich knihy a svačinu a cestou do spíže jim tiše kývl na pozdrav. Možná bude mít štěstí a ten muž se nezdrží. Harry nebyl s tímto rozhovorem u konce.

Jenže se zdálo, že Snape byl. „Předkládáte fascinující případ, pane Pottere,“ řekl svým ‚už jsem dost dlouho vtipkoval‘ tónem. „Vezmu to na vědomí.“

Vezme to na vědomí? Harry zíral, sotva se odvážil doufat. „To nezní jako ne…“ zkusil.

„Chtěl byste raději definitivní odpověď? Určitě mohu…“

„Ne,“ prohlásil Harry rychle. „Žádnou definitivní odpověď nepotřebuju. Jsem v pohodě. Dejte si na čas, popřemýšlejte o tom a pak se mi ozvěte. Já teď budu… ehm, dodělávat esej z bylinářství.“ Odstrčil talíř stranou a sáhl po učebnici bylinkářství a většinou hotové eseji.

Snapeův úšklebek mu neunikl, a tak sklonil hlavu a zvedl šálek čaje ke rtům, aby profesor neviděl jeho vlastní úsměv.

Sotva to bylo vítězství, ale zdaleka ne takový neúspěch, jaký Harry očekával. Když se to tak vezme, možná měl přece jen budoucnost v uskutečňování trapných plánů založených na sušenkách.