Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17: Z popela (závěr)

Snape stál před krbem a chvíli si přízrak prohlížel. Nakonec se zeptal: „Jak dlouho tu zůstaneš, duchu?“ Další pauza. „Jonathane?“

„Ano?“

„Jak dlouho zůstaneš?“

„Moc dlouho ne,“ pronesl Frost zádumčivým hlasem.

Snape si odfrkl. „Několik dní? Týdny? Minuty?“

„Hodiny.“

Snape stál a pozoroval přízrak. Jonathana. Usoudil, že není třeba mít výčitky svědomí, když tu věc nazývá Jonathanem; Jonathan Frost nikdy nebyl skutečný. Byl jako tento přízrak - krásná věc, iluze. Jeho kůže byla na světle velmi bílá. Pomyslel si, že vypadal jako mramor, pod kůží se rýsovaly svaly, které se rozbíhaly dál po těle jako gazely. Jonathan si ho také prohlížel. „Ty jsi pil.“

„Ne kvůli tobě,“ odtušil Snape chladně. „Jsi z masa a krve, duchu, nebo jen z nehmotné substance?“ Přízrak neodpověděl. „Pitomče! Děláš, že mě neslyšíš, když tě nazývám duchem? Ty jsi duch.“

„Jsi dobrý v předstírání, že nejsem tím, čím jsem,“ odpověděl Jonathan vyrovnaně.

„Ale ty jsi jen přízrak.“

„Jsem.“

Snape cítil, jak mu srdce - i po tom všem nezkrotné, nepoučitelné - poklesává a uvolňuje něco, co se podobalo naději. „Dostal jsi Polibek od mozkomorů?“

„Ano.“

„Pokračuj -“ zagestikuloval podrážděně Snape. „Rozveď to. Froste.“

„Uzavřel jsem s mozkomory dohodu. Že si vezmou jeho moc a duši. Moji moc a moji duši. Pak je ta síla uvolní a budou rozptýleni zpět do divočiny, do moře, země a oblohy, kam patří.“

„Chápu,“ hlesl Snape ironicky. „A ty ses vrátil, abys nás trápil?“

„Moc, kterou Voldemort ukradl, patří všem živým. Vydal jsem se za každým z nich jen proto, abych dokončil, co bylo započato. Po shromažďování musí následovat rozptýlení. Živí mě vidí v podobě něčeho, co pro ně mělo velký význam - jako vzpomínku, němý obraz.“

„A v mém případě ses rozhodl přidat k obrazu i hlas proč?“

„Jeho mysl byla vždycky soustředěná na tebe. Moje mysl byla vždycky soustředěná na tebe.“

Snape odvrátil pohled. Cítil se odhalený, i když s ním byl v místnosti jen stín. A přesto měl pocit, že jím proudí moře. „Je to pravda, nebo něco, čemu on - ty - věřil?“

„Nezáleží na tom, co si myslel. Nezáleží na tom, co jsem si myslel. Minulost je minulost. On byl jediný, kdo ji mohl změnit. Teď je pryč,“ zakončil přízrak zamyšleně. Snape konečně pocítil příval podráždění z přízrakova zádumčivého tónu a vytrvalého používání třetí osoby. Jako by měl co dočinění s loutkou, oživlým výsměchem - ale to bylo koneckonců přesně to, co měl před sebou. Výsměch.

„Kde máš tělo, Jonathane?“

Přízrak pokrčil rameny. „Nevím. Nechal jsem ho na místě moci a pak už jsem ho necítil.“

„Je mrtvé?“ dodal si Snape kuráž.

„Nevím.“

Pocítil podráždění. „Co víš?“

Jonathan se na něj zadíval. Snape si připadal vyvedený z míry; nedokázal se rozhodnout, zda se dívá na loutku, jak si myslel, nebo na něco, co má vlastní rozum. V tu chvíli měl pocit, že se dívá do mysli, jejíž vlastnosti jsou mu strašlivě cizí. „Jsem tady, protože jsem si tě považoval. On si tě považoval, Severusi. Ale už půjdu.“

„Takže nejsi duch.“

Jonathan zavrtěl hlavou. „Jsem magie, kterou vládl. Nejsem jeho duše. Nejsem ani moje duše.“ Jonathan se odmlčel. „Tohle je poněkud matoucí. Kdybych jen nemusel používat zájmena.“

Snape ze sebe vydal zachrčení. „Ale jsi Jonathanův otisk a máš jeho vzpomínky? Tedy své vlastní vzpomínky, myslím. Máš je. Takže si pamatuješ -“ Snape se odmlčel. „Pamatuješ si na porodní magii u svatého Munga?“

„Pamatuju.“

„Pamatuješ si, na co ses mě tam ptal? Byla to poslední věc, kterou mi on - ty - řekl.“

„Pamatuju.“

„Dobře. Teď ti říkám - i když jsi jen jeho stín - že odpověď -“ Snapeovi se zadrhl dech, „- odpověď zní ano.“

Jonathanův přízrak zavrtěl hlavou. „Severusi, nemusíš mi to říkat.“

„Ano, vím,“ vyhrkl Snape, „a proto jsem řekl, 'i když jsi jen jeho stín' - „

„To není nutné,“ pokračoval Jonathan tiše. „Není nutné znovu otevírat minulost. Není třeba nic vysvětlovat. V této chvíli a v této pozici, tady před tebou, jsem... jiný. Vzdálený, chceš-li. Jsem,“ Jonathan se zamračil, „jenom kouzlo, myslím. Jsem obraz.“

„Jsi obraz,“ zopakoval Snape.

„Přesně tak.“

Obraz... Při studiu tvaru obličeje a krku, válcovitého tvaru předloktí, které se směrem k dlani zužovalo, a obrysu jednotlivých žeber se Snape snad cítil osamělejší než dřív. Hledíval do zrcadla, aby našel společnost. Kdy v těch uplynulých letech nebyl Jonathan spíš obrazem než člověkem? Kdy on - Snape - přijal něco živého?... Živá věc vyvolala obraz, ale to, co měl v sobě vyleptáno jako kyselinou, byl obraz - ne ona věc. To, co tu zanechal teď a navždy, byl také obraz, ne věc; obraz vyvolávající obraz.

„Máš ještě čas?“ zeptal se Snape.

„Ne.“

„Jsi...“ Snape se odmlčel a zaváhal. „Máš hlas i pevný tvar. To je u přízraku neobvyklé. Také se zdáš hmotný. Lze se tě dotknout?“

„Proč to nezkusíš?“ navrhl Jonathan. Když se Snape k němu přiblížil, usmál se. „V koupelně jsem se tě dotýkal.“

„Ano,“ přikývl Snape. Položil ruce na nahá mužská ramena. Takhle zblízka ta tvář oživla, jako by se Snape skutečně díval - tady, ve svém obývacím pokoji - do tváře Jonathana Frosta. Obočí se pobaveně zvedlo, tak nějak samo od sebe.

„Severusi,“ promluvil Jonathanův přízrak.

Snape neodpověděl. Sklonil se a přitiskl své rty k jeho. Byly teplé a měkké a lehce se pohybovaly, než se Snape odtáhl. Dál si prohlížel obraz před sebou a setrvával přitom co nejvíc v klidu, protože si připadal jako těžká koule balancující na vrcholu hladkého svahu hrozícího zřícením.

Jonathan se však narovnal. „Pojď. Pojď za mnou.“

„Kam jdeš?“ Snape cítil, jak je jemně, neúprosně tažen. Přízrak, který vystoupil z jasného slunečního světla do tmy chodby a pak do tlumeného příšeří vycházejícího z kuchyňských dveří, vypadal, jako by se mihotal.

„Do tvé ložnice samozřejmě.“

Několik kroků od dveří se mu Snape vytrhl. „Ne,“ namítl a v duchu přemýšlel, uvažoval, jestli je to opravdu obraz, co vidí? Bylo to to, co měl ve své hlavě?

„Severusi,“ zopakoval Jonathan. Stál ve dveřích. Neodolatelný.

„Pro mě to pak bude ještě horší...“ Snapeovi zasyčel dech mezi zuby. Došel ke dveřím a tam se Jonathanovo tělo pevně přitisklo k němu s nečekanou blízkostí. Došli, téměř s klopýtáním, k posteli a teď na ní leželi na čerstvých přikrývkách. (Tibby je vyprala, zatímco byl pryč.)

„Severusi,“ řekl Jonathan znovu.

To jméno jakoby zlomilo kouzlo. Snape si náhle ostře uvědomoval prchavost, která tuto blízkost, tento obraz, poznamenávala. Dotýkal se čehosi hladkého, teplého, pevného - kůže -, ale jako by měl šestý smysl, kterým ten obraz prožíval; šlo o vědomí ztráty a tento smysl každý dotek a kontakt horlivě registroval. Jonathan přejel rukou po Snapeových zádech. Jako by je měl opařená.

„Vzpomínáš si, jak jsi ho sem poprvé přivedl? Jak jsi mě sem poprvé přivedl? Myslím, že jsem spal na gauči.“

„Myslel jsem, že jsi říkal,“ namítl Snape, „že není potřeba otevírat minulost.“

„Hmm, ale minulost přece pokračuje v přítomnosti, ne?

„Mudrlanství. Kdy vyprší tvůj čas, duchu?“

Jonathan neodpověděl. Pokračoval v přejíždění rukou po Snapeových zádech a což mu připadalo, jako by mu někdo vytahoval nervy z páteře. Snape si položil hlavu polštář, když Jonathan odsunul rameno stranou; splynul s temnotou. Napadlo ho, že by měl otázku zopakovat a oslovit Jonathana jménem, ale skoro se bál toho, co by přinesla odpověď.

Nakonec však jeho netrpělivost zvítězila. „Jonathane, kolik ti zbývá času?“

„Moc ne.“

Snape se sykavě nadechl přes zuby. Nesnášel neurčité odpovědi, které byly typické pro nadpřirozené bytosti a byly typické i pro Jonathana Frosta. „Pořád mě opouštíš, duchu.“ Žádná odpověď nepřišla; ale Snape vlastně doufal v ticho. „Před pětadvaceti lety. Když jsi odešel do Severní Rony, duchu, a teď zase.“

Přízrak se pohnul, ale zůstal němý, jen obraz.

Snapeovi ztuhly prsty. „Nechci, abys odešel, duchu. Chci, abys zůstal,“ zamumlal do polštáře. Nezáleželo na tom, že ho přízrak slyšel, protože to byl obraz, věc, která neexistovala. Snape otevřel ústa, aby řekl něco víc, ale slova, která chtěl říct a která byla proti jeho přirozenosti - že Jonathana - Harryho - miluje, ačkoli se ještě nerozhodl, jaké jméno vysloví, než si uvědomil, že bude moct použít pouze zájmeno ve druhé osobě - ta slova se mu říct nepodařilo. A přesto mu bylo toto selhání už odpuštěno; přízrak, přízrak to řekl.

Jonathan se znovu pohnul a Snape s obavami uvažoval, jestli se přízrak nechystá odejít. Cítil, jak se neklidně vrtí. Možná vyklouzne z ložnice, odejde hlavními dveřmi jako host nebo cizinec. Spíš ale, pomyslel si, prostě zmizí, jak je u přízraků zvykem. Přízrak pokračoval v pohybu - malátném - a Snape chtěl vzhlédnout: co když je to okamžik před jeho zmizením? Co když za chvíli bude držet v rukou vzduch, přikrývky, prostěradla?

Nezvedl hlavu. Litoval by toho. Bude ušetřen obrazu smrti obrazu. Vzpomněl si, že když byl malý a ležel v noci v posteli, věřil, že do jeho pokoje přijdou víly a podívají se na něj, ale jen když zůstane velmi, velmi nehybný. Předstíral, že spí, i když byl spíš jako zkamenělý než spící, a naslouchal a naslouchal. Setrvával v nehybnosti.

„Profesore Snape!“

Překvapeně sebou trhl. Zvuk vycházel z jeho obývacího pokoje. Instinktivně se podíval vedle sebe a uviděl, že druhá strana jeho úzké postele je prázdná. Jonathanův přízrak byl pryč.

Hlas, který ho volal („Profesore Snape!“), se ozval znovu. Snape se překulil tak, že se nohama dotýkal země, a když se předklonil, připadal si starý, tak starý. Procházel chodbou, ale vnímal ji rozmazaně. Mohly za to jeho slzy, to věděl.

„Profesore Snape!“ zopakovala hlava Ginny Weasleyové, která vypadala nesmyslně vzrušeně.

„Weasleyová?“

Dívka se zarazila, jako by se snažila ovládnout. „Je tu něco, kvůli čemu byste sem měl okamžitě přijít. Jsem u hlavního vchodu na ministerstvo kouzel, ve vstupní hale.“

„O čem to mluvíte, Weasleyová?“

„Je tu něco, co byste měl okamžitě vidět,“ zopakovala. Snape nevěděl, jestli začít s urážkami, nebo ne, ale bylo nepravděpodobné, že by Weasleyová zorganizovala nějaký žert - koneckonců byla součástí Potterovy nebelvírské družiny.

Přikývl. Téměř už ho přemohla únava. „Jestli je tohle jedna z těch vašich nesmyslných nebelvírských her, Weasleyová...“ Hodil do ohně špetku letaxu. „Ministerstvo kouzel!“ prohlásil a vstoupil do krbu. Kouzlo s ním zatočilo - a ve zlomku vteřiny, kdy se ocitl zády k ohni a čelem opět k obývacímu pokoji, zahlédl pohyb - zdálo se mu, že zahlédl pohyb - byl to Jonathanův přízrak -?

Klopýtl a Weasleyová ho musela rozpačitě zachytit. V atriu ministerstva vládl chaos. Všechny vchody byly uzavřené a před nimi se v houfech shlukovali novináři (Snape cítil, jak v něm stoupá hněv). Několik z nich mluvilo do kouzelnických kamer, jako by podávali hlášení. Snape si založil ruce na prsou a ustoupil ke zdi. V očích ho pálilo od ustupujících slz.

„Tudy,“ ukázala Weasleyová, teď už ve svém živlu. „S dovolením, prosím! Bystrozorské rozkazy! Z cesty!“

Snape ji těsně následoval. Okamžitě byl poznán. Někdo ho chytil za loket; neměl náladu na zdvořilosti a na toho muže zavrčel. Rozhodl se, že pokud se ukáže, že celý tenhle povyk vyvolalo něco nesmyslného, což pravděpodobně vyvolalo, Weasleyovou prokleje. Situace se uklidnila, když velmi okatě vytáhl hůlku.

„Děkuji vám a ministr brzy vydá doplněné oficiální prohlášení,“ houkla Weasleyová a otočila se k němu. „Tudy,“ ukázala a obezřetně vedla Snapea směrem ke kancelářím bystrozorů.

Cestou ze sebe rychle vychrlila: „Řeknu vám, proč jsme tady, jakmile to bude možné. Ale pořád jsme příliš blízko atria - tuhle oblast jsme ještě pořádně neprohledali. Mohlo by tu být odposlouchávací kouzlo z doby před několika dny, kdy jsme nebyli tak pečliví.“

„Jestli je to trik váš nebo Grangerové...“

„Ne, Hermiona je pořád v Doupěti. Její přízrak jí dal opravdu zabrat.“

„Viděla jste svůj přízrak, Weasleyová?“

Ginny zaváhala, ale pak vyrovnaně pronesla: „Ano. Byl to můj otec. Viděla jsem ho v zahradě u Doupěte.“

„Chápu,“ přikývl Snape. Zahýbali právě do chodby, a když zaostřil na její druhý konec, zahlédl, jak někdo mizí za rohem. Stáhlo se mu hrdlo - byl to - ?

„Je to Harry.“

„Cože?“

„Je naživu, profesore Snape, a stále má duši.“ Weasleyová teď mluvila s úsměvem, který vypadal, že je připraven nabrat křídla a odletět jí z tváře. „Harry je v pořádku.“

Snape na ni vytřeštil oči.

„Zásahem mozkomorů přišel o svou magii - o všechnu - Aaron říkal, že jí bylo tolik, že mozkomorové už neměli místo pro jeho duši, jestli to dává nějaký smysl. Ale byl pod jedním z dolmenových oblouků ve Stonehenge. Vykazovalo to tam ještě větší magickou poruchu než okolí Severní Rony. Vlastně to našel Aaron - použil variantu troleriometru - profesore Snape?“

Snape spustil dolů ruku, kterou natahoval ke zdi, aby si zabránil vrávorat. „Potter... Kde je?“

„Pošuk Moody trval na tom, že ho prohlédne. Řekla jsem Cormacovi, ať se ujistí, že to nepřežene. Jsou v odpočívárně bystrozorského oddělení. Už tam skoro jsme.“

„Vy mě k němu vedete?“

„Samozřejmě!“ přikývla Weasleyová. „Našla ho mudlovská skupina turistů a podala hlášení na oddělení pohřešovaných osob. Ale to už se Harry snažil dostat do Londýna, aniž by se prozradil... Snažíme se to samozřejmě udržet v co největší tichosti. Všichni novináři jsou blázni.“

Snape se zarazil. „On je tam - ?“ Stáli v krátké chodbě s otevřenými dveřmi po pravé straně. Slyšel hlasy - Moodyho hlas. Hlas, který mu odpovídal. Stěna, kterou jeho ruka hledala a našla, byla mírně drsná; před malováním na ni  nastříkali nějakou texturu, což je technika, která snižuje odraz světla. Snape vydechl - vzduch mu zasyčel mezi zuby. Cítil strach, cítil se ztracený. Připadal si jako pes zahnaný do kouta, cenící zuby a připravený štěkat.

Ale ten moment existoval jen na okamžik. Weasleyová něco říkala, ale on se vydal dál, aniž by se ohlédl.

„- přáli si být propuštěni, takže asi nechtěli mou duši. Kolikrát vám to mám opakovat?“ říkal Harry Potter. Říkal to Moodymu podrážděným tónem, po nebelvírsku gestikuloval rukama a stál zády ke dveřím.

Takhle ho Snape uviděl. Uviděl Harryho ne jako obraz, ale jako něco tisíckrát živějšího: chomáč rozcuchaných vlasů trčící jeho směrem, nic netušící, živý, živý. Zastavil se a dovolil - ne, víc než jen dovolil - chtěl, aby do něj ten okamžik hluboko prosákl. Weasleyová k němu brzy dojde. Pak Weasleyová promluví, vysloví Harryho jméno. A pak se Jonathan otočí. A Jonathan se k němu otočí. A Jonathan se otočí.

* Konec *

PP: Z celého sovího srdíčka děkuji oběma mým betuškám, které se mnou vydržely do konce této náročné a nepříliš veselé povídky, nemluvě o vás, věrní čtenáři. Jestli jste některé zákruty autorovy fantazie nepochopili, věřte, nejste v tom sami, také v lecčem tápu a mám dojem, že ne vše bylo vysvětleno. Ale pořád mi příběh připadá natolik zvláštní a výjimečný, že stálo za to jej přeložit. A doufám, že v budoucnu se budeme potkávat i u dalších mých překladů, které pro vás chystám. Předem snad mohu slíbit, že budou mnohem optimističtější.

Na přečtenou - sova Jacomo