Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 34. O přátelích a nepřátelích

Od chvíle, kdy opustili Grimmauldovo náměstí, uplynulo osmnáct hodin, šestnáct minut a několik vteřin. Harry to věděl, protože velké nástěnné hodiny na stěně obývacího pokoje bylo těžké přehlédnout a on je sledoval po většinu dne.

Po Snapeovi stále ani stopy.

Když zrovna nesledoval hodiny, vyhlížel z oken Snapeovu blížící se postavu nebo předstíral, že si čte učebnici bylinkářství, a přitom sledoval hodiny nebo okna.

Profesor už by měl opravdu dorazit. Nebo alespoň poslat zprávu.

Ucítil na sobě oči a vzhlédl, aby zjistil, že ho Kneader studuje z protější pohovky. Harry se rychle podíval zpátky na svou knihu – stále se před tím mužem cítil rozpačitě a byl ve střehu. U snídaně si s jejich hostitelem nevyměnil víc než pár přátelských zdvořilostí, ačkoli poslouchal, jak s ním Hermiona živě diskutuje o výhodách a nevýhodách kariéry v oboru lékouzelnictví. Na Kneadera zjevně zapůsobila svou inteligencí a zvídavostí a hned po snídani jí podal hromádku knih, aby si v nich listovala. Hermiona se následně posadila na podlahu ke stolku s knihami rozloženými před sebou a od té doby se téměř nepohnula. Soudě podle jejího výrazu byla v sedmém nebi.

Ginny a paní Weasleyová setrvávaly spolu v Ronově pokoji a Moody, který zůstal přes noc, byl někde venku a ‚kontroloval okolí‘. Remus seděl a podřimoval na druhé straně Harryho pohovky. Chudák se probudil jen na tak dlouho, aby si zívl a po vypití podezřele vyhlížejícího nápoje od Kneadera znovu usnul. Harry se málem zeptal jejich hostitele, jestli bylo opravdu nutné dávat Remusovi tak silný uspávací nápoj, ale byl přesvědčený, že ho ten muž nemá rád. Dobře tak, protože se stejně necítil příliš hovorně. Ale to nikdo z nich, kromě Hermiony. Jakmile si uvědomila, že jejich hostitel zná věci, které by chtěla vědět, využila příležitosti a učila se od něj. A teď i z jeho knih.

Harry se podíval na hodiny a znovu z okna. Viděl stejnou scénu jako obvykle. Dlouhou, prázdnou pláž. Žádný Snape.

„Jsem si jistá, že je v pořádku, Harry,“ zaskočil ho Hermionin hlas, který přerušil ticho.

Harry měl na jazyku ‚kdo?‘, ale usoudil, že nemá smysl předstírat nevědomost. Hermiona byla příliš vnímavá na to, aby uvěřila, že si Harry o Snapea nedělá starosti. A on se o profesora bál. O pana Weasleyho a ostatní také. Potřeboval vědět, že jsou v pořádku, že Voldemort nikomu z nich neublížil, když se snažil najít Harryho.

Samozřejmě také toužil promluvit si se Snapem o Lily, ale nebyl připraven svěřit se někomu jinému, dokud se od něj sám nedozví víc. Ne že by přesně věděl, jak se na něco takového zeptá zavřené knihy, kterou se Snape jevil být …

No, přes ten most se dostane, až k němu dojde. Prozatím potřeboval vědět, že Snape a ostatní jsou v bezpečí.

„Myslím to vážně, Harry,“ prohlásila Hermiona a on si uvědomil, že jeho mlčení považovala za pochybnost. „Profesor Snape je víc než schopný se Smrtijedům bránit. Nejspíš zná všechny jejich triky. A Řád byl předem varován. Kromě toho určitě vědí, jak nám sem předat zprávu, kdyby se něco zvrtlo.“

„Jo. Máš pravdu. Určitě máš pravdu,“ přikývl Harry a usmál se na Hermionu, aby ji ujistil, že ho uklidnila, i když se vůbec necítil uklidněný. Tohle byl Voldemort, o kom mluvili. Snape a Řád byli impozantní, ale… proti Voldemortovi? Možná Řád nemohl předat zprávu, protože byl napaden tak náhle a tak důkladně, že to nešlo. Nebo se o to možná ani nepokoušeli pro případ, že by Voldemort měl způsob, jak zprávy sledovat.

Harry zabloudil očima k oknům a nevšímal si Hermionina povzdechu.

„Jste oba v šestém ročníku, co?“ zeptal se Kneader. Harry se na něj podíval, ale nechal odpovědět Hermionu. Došlo mu, že ho do otázky stejně zahrnul jen ze zdvořilosti.

Hermiona hrdě přikývla. „Letos začínáme s úrovní OVCE.“

„Aha,“ usmál se na ni. „Těžký rok. Odteď už nebudete moci studium flákat.“

Harry si odfrkl a pak zrudl, když se na něj Kneaderovy jestřábí oči zaměřily. „Hermiona je nejchytřejší čarodějka v našem ročníku,“ pospíšil si s vysvětlením. „Myslím, že se neumí flákat.“ Usmál se, aby dal najevo, že to myslí jako kompliment, ale kvůli rozpakům v blízkosti toho muže to nejspíš vypadalo spíš jako grimasa.

„Harrymu se také daří!“ připojila se Hermiona, jejíž tváře zrůžověly radostí z Harryho pochvaly. „A má víc mimoškolních aktivit než já, hraje famfrpál a vede náš klub obrany. A to nemluvím o hodinách navíc u profesora Snapea.“

„Severus vám dává hodiny navíc?“ Kneader zjevně údivem zvedl obočí. Až příliš velkým údivem. Jo, pomyslel si Harry, někde během doby se Snape Kneaderovi určitě svěřil s tím, co si o Harrym myslí.

„Doučování lektvarů,“ odpověděl Harry automaticky, i když nesnášel, jak hloupě to zní. Ale zvěst o hodinách nitrobrany by se nejspíš neměla dostat mimo nejbližší okruh Harryho přátel, takže se zdálo, že je odsouzen k tomu, aby byl navždy známý jako neúspěšný lektvarista.

„Hm,“ zahučel Kneader. Vypadal, jako by Harrymu nevěřil. Když o tom tak přemýšlel, jestli Snapea dobře znal, nejspíš musel vědět, že Snape by mu nedal lekce lektvarů navíc, ani kdyby na tom závisel jeho život. Nebo pokud by k tomu nebyl donucen.

Teď, když měl čas zpracovat, že ho ten člověk nemá rád, pomáhalo mu vědomí, že je to Kneaderovými předsudky. Znamenalo to, že Harry nemohl udělat nic, čím by tomu zabránil, a pravděpodobně ani nic, čím by mohl změnit jeho názor. Takže by si možná neměl dělat starosti s tím, jak na toho muže zapůsobit. Hodil opatrnost za hlavu a položil otázku: „Jak dobře znáte profesora Snapea?“

Kneader ho studoval s příjemně neutrálním výrazem, než řekl: „Dost dobře na to, abych mu mohl říkat Severus.“

Čekal na víc, ale to bylo zřejmě všechno, co mu muž hodlal sdělit. Harry zvažoval, že se z něj pokusí vymámit další informace, ale pak v duchu pokrčil rameny. Nejspíš nemělo smysl se o to pokoušet, když se ten muž nechtěl o nic podělit. Harry s tím bude Snapea otravovat později.

Podíval se na hodiny. Uplynulo několik dalších minut, ale Snape stále nikde.

„Tedy vedete obranný klub?“ zeptal se Kneader. Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ten muž mluví zase na něj, protože většina jeho otázek toho dne směřovala na Hermionu.

„Hm. Ano?“ Odkašlal si. „Chci říct, ano. Ano, loni jsem to dělal. Nevím, jestli v tom budeme pokračovat i letos, pokud budeme mít slušného profesora na obranu.“

„Něco se vám s tím minulým nezdálo?“ zeptal se Kneader. Harry se nemohl ubránit pocitu, jako by ho ten muž vyzýval, aby profesora nerespektoval, jako by to dokazovalo, že Harry Potter je rozmazlený fracek nebo tak něco. Protáhl si prsty a záměrně se snažil snížit nasupenost, protože věděl, že se cítí vystresovaný a napjatý a je víc než pravděpodobné, že z mužovy nevinné otázky vyčetl příliš mnoho.

Ale… no, někteří profesoři si přece zasloužili být znevažováni, ne? Při pomyšlení na Umbridgeovou Harrymu přestalo záležet na tom, jestli potvrdí Kneaderův názor, a tak zvedl bradu a odpověděl: „Ano. Chtěla nás udržet v nevědomosti a prohlašovala, že není důvod, aby se děti učily bránit. Ale jsme ve válce, ne? Když se to nenaučíme teď, kdy se to naučíme?“

„Možná o tom mají rozhodovat profesoři, ne děti,“ podotkl Kneader. „Od toho tam přece jsou, ne?“

„I profesoři se někdy mýlí,“ odpověděl Harry pevně a cítil, jak jeho ostražitost vůči Kneaderovi nahrazuje tvrdohlavost. Koutkem oka zahlédl, jak se na něj Hermiona varovně podívala, ale bylo mu to jedno. Kneader ho prakticky nazýval nezodpovědným, vzpurným klukem, když chtěl jen naučit spolužáky to, co se měli v hodinách učit především. Věci, které by je udržely při životě. „Nechala Brumbála vyhnat z Bradavic, protože se jí nelíbilo, jak trval na tom, že Voldemort je zpátky. Ztěžovala ostatním profesorům jejich práci. Rozhodla se, že propaganda je důležitější než příprava studentů na NKÚ. Na své studenty po škole používala krvavé brko. Myslíte si, že je správné, co dělala, jen proto, že je profesorka?“

Kneader se poškrábal ve vousech a zkoumal Harryho těma svýma ostrýma, pevnýma očima. „Ne… Ne, myslím, že to není zrovna profesorský přístup.“

„Jasně… no, to není.“ Harry tak trochu doufal, že se muž bude hádat. O špatných profesorech měl v zásobě ještě několik dobrých bodů, včetně převlečeného Smrtijeda a pokusu o použití paměťových kouzel na studenty a (promiň, Remusi, řekl si potichu) zdivočelého vlkodlaka. Jak to tak vypadalo, musel se spokojit s tím, že s ním Kneader souhlasí mnohem snadněji, než by to kdy udělal Snape. Tedy alespoň s tímto bodem.

„Takže jste si vzal na starost nápravu situace, že?“ Kneaderova otázka ho opět zahnala do defenzivy, ale tentokrát se do ní vložila Hermiona.

„Bylo to opravdu dost složité, pane Kneadere. Školu kontrolovalo ministerstvo, víte. Ani ostatní profesoři s tím nemohli moc dělat. Všichni jsme dělali, co jsme mohli, včetně Harryho. Můžete se zeptat profesora Snapea, jestli chcete. Ani jemu na profesorce Umbridgeové nezáleželo, tím jsem si jistá.“

Harry se pobaveně uchechtl při pomyšlení, že Hermionino vysvětlení nemá velkou váhu vzhledem k tomu, že Snape nenáviděl spoustu lidí. „Ehm, promiňte,“ řekl, když se k němu obě tváře otočily. „O nic nešlo. Jen náhodná myšlenka. Hm… víte co? Půjdu se projít,“ oznámil, když s tímto rozhovorem skutečně skončil. Byl tak podrážděný, že mu reálně hrozilo, že bude na jejich hostitele nenapravitelně hrubý. A i když si nebyl jistý, jestli má toho muže rád, byl si dostatečně vědom své vlastní nálady, aby věděl, že ten muž neřekl ani neudělal nic, čím by si to skutečně zasloužil.

Kneader se ho nepokusil zastavit, jen sklonil hlavu a připomněl: „Zůstaňte na této straně dubu na palouku.“

Harry počkal, až bude stát zády k místnosti, aby obrátil oči v sloup. Samozřejmě že se nechystal překročit hranici přemístění, pomyslel si rozladěně. Nebyl přece žádný idiot. Ne že by si někdo, kdo kamarádil se Snapem, myslel něco jiného, zamračil se pro sebe.

Věděl, že by ho mužovy neškodné dotazy neměly tolik trápit. Kneader se nechoval jinak než zdvořile, i když mu kladl ty naváděcí otázky. Harry byl vlastně nejspíš jediný, kdo si vůbec všiml, jak se k němu ten člověk chová napůl mrazivě. Bylo to tak nenápadné – tu chybějící úsměv nebo mimořádně zkoumavý pohled tam, občasná otázka nebo poznámka, kterou Harry nemohl nevyčíst –, ale když se na to všechno podíval dohromady, prozrazovalo to, co si muž myslí o Harryho charakteru a intelektu.

Zamračil se. Rozhodně nepotřeboval, aby se líbil každému cizinci, kterého potká. Za ta léta se smířil s tím, že ho spousta lidí nemá ráda. A nebylo to tak, že by se tady dlouho zdrželi – i kdyby je nepřestěhovali jinam, podzimní pololetí začne za necelý týden a půl.

Vyrazil ze vstupních dveří a zastavil se na dost dlouho, aby za sebou tiše zavřel. Koneckonců nepotřeboval, aby jejich hostitel měl nějaké důkazy, že je opravdu rozmazlený spratek. Prodíral se trávou, dokud nebyl kousek od dubu, a svalil se na zem čelem k domu. Pohled na zchátralou chatrč byl zábavný, když teď věděl, co je uvnitř. Tedy, bylo to zábavné, dokud si nevzpomněl na všechno ostatní, co se mu honilo hlavou.

Zaútočil Voldemort? Byl Snape v bezpečí? Byli Řád a ostatní Weasleyovi v bezpečí? A i kdyby byli, co Voldemort udělá příště, aby ho našel? Tohle bude hodně stresující rok, pokud si bude muset hlídat záda před zmijozelskými studenty, kteří by mohli chtít udělat dojem na své rodiče Smrtijedy tím, že se dostanou k Harrymu nebo jeho přátelům.

A když už pomyslel na příští rok… existovala vůbec sebemenší šance, že by mu Snape dovolil používat laboratoř i mimo vyučování? Pokud to neudělá, bude vůbec stát za to se pokoušet o OVCE? Co když se dva roky bude učit všechno, co se dá, a pak stejně neuspěje, protože to nestačilo? Znělo to jako naprosto vyčerpávající ztráta času a úsilí.

A pak tu bylo Snapeovo zjevné přátelství s Lily. Teď, když měl čas o tom přemýšlet, bylo to  trochu divné. Předtím si tak nějak představoval, že dětský Snape je prostě mladší verzí svého dospělého já – umaštěný, nevrlý Smrtijed ve výcviku s vážnými osobnostními problémy. Ale proč se s ním potom jeho máma smála? A pokud měl Harry pravdu, že ten dopis byl psán Snapeovi, pak si byli dost blízcí na to, aby se během školních prázdnin vídali docela pravidelně. Dokonce dost blízcí na to, aby ho pozvala na dovolenou s její rodinou! Harry se v létě téměř nevídal ani se svými vlastními přáteli, alespoň když byl zavřený u Dursleyových. Jen jeho nejlepší kamarád ho vždycky pozval, aby s ním strávil prázdniny. Byli Snape a Lily nejlepší kamarádi?

Ta myšlenka byla tak divná.

O čem si proboha Snape a Lily mohli povídat? Jak se mohli dva tak rozdílní lidé spřátelit?

Nebo nebyli ve skutečnosti tak odlišní? Harrymu bylo řečeno, že Lily byla inteligentní. Snape rozhodně byl. Zřejmě sdíleli lásku ke škole obecně a k Bradavicím zvlášť. Možná toho měli společného víc? Lily byla mudlovského původu. Harry předpokládal, že Snape je čistokrevný, ale neměl žádné skutečné poznatky, které by to potvrzovaly. Ale pokud žili blízko sebe, pravděpodobně v mudlovské oblasti, mohl být Snape také vychován mudlovskými rodiči?

Počkat, ne. Snape mu řekl, že jeho matka byla čarodějka. Tím ta myšlenka padla. I když… mohl být polokrevný. Nehodilo se to do jeho představy o Snapeovi, ale byla to možnost, o které se dalo uvažovat. Zjištění, že jste čarodějka nebo kouzelník, nebo že jste jiný než jeden nebo oba vaši rodiče, bylo rozhodně něco, co vás muselo spojovat.

A tady se jeho nápady zastavily. Nedokázal přijít na jedinou další věc, kterou by Snape a Lily mohli mít společnou. Připouštěl, že to bylo z velké části způsobeno tím, že o své matce nevěděl téměř nic. Jak by mohl pochopit její přátelství, když ani neznal ji? Možná, že na rozdíl od všeho, co Harrymu říkali, ji to táhlo k černé magii. Nebo měla nějaký temný sardonický pohled na svět, který se shodoval se Snapeovým.

Nebo možná Snape sám nebyl vždycky tak zapšklý.

Jak měl vůbec vědět, jestli všechno, co si o své matce myslel, byla pravda, když se přátelila s tím posledním člověkem na světě, kterého by si Harry představoval?

Lehl si zpátky do trávy, opatrně, aby se vyhnul kamenům, a povzdechl si.

Zpátky ke Kneaderovi…

No, proč se obelhávat? Věděl, že mu na Kneaderovi záleží jen kvůli jeho spojení se Snapem. Sotva ho překvapilo, že Snape vybalil svou nenávist k Harrymu Potterovi na někoho, komu důvěřoval, ale nemělo ho to bodnout. Ani by to před pouhými několika týdny nebodlo. Snape Harryho očividně nenáviděl a myslel si o něm všechny ty hrozné věci, a i když na některé z nich změnil názor, Harry věděl, že s jeho nenávistí z minulosti je třeba počítat. Vědomí, že všechno, co o něm Kneader věděl, pochází z dávné Snapeovy nenávisti, však nějak způsobilo, že mu to teď nepřipadalo… jako minulost.

Jeho pocity byly zmatené. Lily a Snape, Snape a Kneader, Voldemort a Grimmauldovo náměstí, Bradavice a lektvary, to všechno se mu v mozku mísilo jako hlučný guláš. Trápilo ho tolik věcí, že sotva věděl, kde končí jedna starost a začíná další.

Zavřel oči, pomalu se nadechoval a vydechoval ve snaze soustředit se na okolní svět, jak ho to učil Snape. Cítil sladkou vůni trávy, zemitou pachuť hlíny a slanost moře. Prsty se mu zaryly do hlíny a trávy. Loktem se opřel o hladký kámen. Naslouchal vánku, štěbetání ptáků, šepotu hmyzu, který se věnoval svým každodenním činnostem, šoupání něčeho, co se blížilo…

Oči se mu otevřely a on včas otočil hlavu na stranu, aby spatřil hada připraveného zaútočit. Na vteřinu ztuhl a pak rychle řekl: „Nechci ti ublížit!“ Doufal, že to bylo hadí řečí. Většinu času nedokázal rozeznat, jestli mluví anglicky, nebo v hadí řeči.

Naštěstí to zabralo, protože had stáhl hlavu dozadu a nahoru a uvolnil se do obezřetné pózy. Nic však neřekl a Harry se nehodlal pohnout, dokud nezjistí, jestli se ho had chystá uštknout.

„Rozumíš mi?“

„Anoo,“ odpověděl had. „Ješšště nikdy na mě čččlověk nemluvil. Jsssi hadí čččlověk?“

Harry se nad tou vtipnou otázkou zazubil. „Chystáš se mě kousnout? Jestli mi nechceš ublížit, posadím se a můžeme si promluvit.“  Nedodal, že pokud mu had opravdu chce ublížit, udělá všechno pro to, aby ho odkopl a dal se na útěk.

„Já ti neublížžžím, hadí čččlověččče.“

Harry se pomalu posadil pro případ, že by se had snadno polekal, ale ten ho klidně pozoroval a hlava se mu jemně kývala ze strany na stranu.

„Nejsem hadí člověk,“ řekl. „Jsem kouzelník. Někteří kouzelníci – není jich mnoho – znají hadí řeč.“

Had jednou zakýval hlavou nahoru a dolů, jako by chtěl přikývnout, a Harryho fascinovaly jeho hladké šupiny, které se podél těla táhly v bílém a černém vzoru. Nikdy si nemyslel, že hadi jsou krásní, ale to bylo jediné slovo, které mohl použít k popisu tohoto.

„Ješšště jsssem tě tu neviděl,“ řekl had. Sklopil hlavu a pomalu se svinul, zřejmě se uvelebil.

„Ještě nikdy jsem tu nebyl.“ Harry ho následoval, zkřížil nohy a opřel se o ruce. „Bydlíš někde poblíž?“

„Ano.“

„Je to tu nádherné.“

Had se v odpověď zakýval a Harry se usmál. Tohle bylo přesně to, co potřeboval: bezmyšlenkovitý, příjemný rozhovor s někým, kdo vůbec nesouvisí s válkou, Voldemortem, Řádem nebo kouzelnickým světem obecně. A tak se ztratil v hovoru se svým novým přítelem a povídal si o všem možném, od chutných polních myší až po to, proč tak málo kouzelníků umí hadí řeč.

Natolik ponořený do rozhovoru si ani neuvědomil, že už uplynula víc než hodina a že nejsou sami, dokud dlouhý stín nezakryl slunce a had se nestáhl a nezasyčel něco nesrozumitelného.

Harry vzhlédl a chvíli mu trvalo, než přimhouřenýma očima zaregistroval Snapeovu vysokou postavu a ostražité černé oči. Jeho náhlé objevení ho natolik překvapilo, že všechny jeho obavy a očekávání ustoupily prostému pocitu šoku. „Jste zpátky!“ vyhrkl hloupě a pak se zarazil v očekávání nějaké poznámky o konstatování zřejmého.

Snape však neodpověděl, jeho pozornost se soustředila na hada.

„Mám ho kousssnout?“ zeptal se had a začal se rozmotávat.

„Ne!“ řekl Harry rychle a otočil se k hadovi. „Neublíží ti. Ani mně. Je to přítel.“

„Přítel…“ opakoval had pomalu a Harry přemýšlel, jestli to řekl správně. Hadi přece rozuměli pojmu přátelé, ne? „To je tvůj hado-lidssský oteccc?“ Možná ne.

Harry zrudl. Nikdy nebyl tak rád jako právě teď, že hadí řeč je vzácná. Snape by nejspíš dostal záchvat vzteku, kdyby věděl, že si ho někdo – dokonce i plaz – spletl s Harryho otcem. „Ne, já žádného otce nemám. Je to můj učitel. A kouzelník. Neumí hadí řeč,“ cítil potřebu upřesnit.

Zdálo se, že had rozumí slovu ‚učitel‘ lépe než ‚přítel‘. Trochu se uklidnil, i když byl ve střehu víc, než když byl Harry jediným přítomným kouzelníkem.

Snape si odkašlal a konečně promluvil. „O čem jste s ním mluvil?“

„Jen… ehm, o náhodných věcech,“ odpověděl Harry. „Chtěl vědět, jestli jste kamarád.“ Střelil po Snapeovi pohledem. „Neubližujte mu, ano? On se nechystá nic udělat.“

„Samozřejmě že ne,“ zamumlal Snape. Vypadal trochu omámeně, možná dokonce ohromeně, a Harry se trochu rozpačitě ohlédl po hadovi. Mluvit s hady mu přišlo tak přirozené, že dokud to nedělal před někým, nikdy ho nenapadlo, jak divně to musí ostatním připadat. Nebo jak to může působit temně. Hadí jazyk byl koneckonců spojován s temnou magií. Harrymu to tak nepřipadalo, ale většina ostatních kouzelníků se na něj dívala s obavami. Nepomáhalo ani to, že neslyšeli, co si Harry s hadem povídají.

„Vyprávěl mi o svém domově,“ nabídl Harry. Možná když to vysvětlí, bude to znít méně jako temná síla. „O tom, jak někdy bývá bouřka, ale hned po bouřce je jeho oblíbená doba na lov. Spousta pachů se spláchne, ale myši a žáby chutnají lépe.“

Snape se na něj zadíval a Harry přemýšlel, jestli neměl raději mlčet. Ale to nikdy moc dobře neuměl.

„Drží se dál od domu. Kneader mu nahání husí kůži.“ Harry se ušklíbl. Když to slyšel, cítil se trochu oprávněně. „Ten chlap má oči jako ostříž. Vsadím se, že proto se s ním přátelíte, co? Protože si všeho všímá?“ neodolal Harry a začal pátrat po informacích.

„Nikdy jsem neřekl, že ten muž je můj přítel,“ opravil ho Snape. „Jen to, že mu věřím.“

„Hm.“ Harry hádal, že by tomu mohl věřit. Snape zrovna nevypadal jako materiál pro nejlepšího přítele.

… ledaže by byl nejlepším přítelem Lily? Ne že by měl důkaz, že byli víc než školní známí, ale… mohli být nejlepší přátelé.

Harry opatrně odvrátil pohled. Přijde na to, jak tohle téma nadhodit později. Teď na to nebyla vhodná chvíle. A také nebyla vhodná doba mluvit o Kneaderovi.

„Jak… jak je na Grimmauldově náměstí?“ zeptal se.

Snape mávl rukou nad hadem. „Nepředpokládám, že byste mohl poslat pryč svého malého přítele? Nemám příliš zájem bavit se tak blízko páru jedovatých špičáků.“

„Je jedovatý?“ Harry se zvědavě otočil a zkoumal svého nového přítele.

„Ano, je jedovatý.“

„Aha, nebyl jsem si jistý.“ Harry směrem k hadovi pokynul hlavou. „Mimochodem, taky nevím, jestli je to on. Jen mě už nebavilo o něm přemýšlet jako o tom. A je v pořádku. Neublíží vám, slibuju.“

„I když věřím vašemu slovu…“ Snape znovu gestem ukázal na hada a jeho výraz Harrymu napověděl, že tentokrát se neptá.

„Copak Zmijozelové nemají rádi hady?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Snape věnoval Harrymu trpitelský pohled. „Obdivujeme jejich vlastnosti, jako je nenápadnost a lstivost. Sami bychom těžko projevovali lstivost, kdybychom se rádi povalovali v dosahu jednoho z nich.“

„Jen proto, že s nimi nemůžete mluvit.“

„Uvědomujete si, jak je znepokojující slyšet vás tak nenuceně mluvit hadí řečí?“

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak je zavřel. Ne, nerozuměl, ne doopravdy, ale objektivně to poznal z reakcí ostatních, kdykoli se to stalo. „Nepřipadá mi to divné,“ pronesl nakonec tiše. Natáhl ruku ke svému hadímu příteli a zarazil se, když se Snape prudce nadechl.

„Neublíží mi,“ slíbil Harry a podíval se na profesora, než obrátil pozornost zpět k hadovi, který se přiblížil, když k němu Harry natáhl ruku. Jazykem švihl Harryho prsty a hlavou ho šťouchl do dlaně. Harry se usmál a přejel prsty po hladkých šupinách.

„Můj učitel si se mnou potřebuje promluvit,“ promluvil k hadovi. „Teď můžeš jít lovit.“

„Vrátíššš ssse, hadí čččlověččče?“

Harry se ušklíbl. Tolik k jeho snaze vysvětlit, že není částečně had. „To udělám, pokud to půjde. Nevím, jak dlouho tu zůstanu.“

„Tak sssbohem.“ Had zakýval hlavou a Harry stáhl ruku.

„Sbohem,“ řekl Harry a to slovo mu snadno sklouzlo z jazyka. Sledoval, jak se had rozmotal a pomalu se sunul pryč do trávy.

Snape počkal, až bude v dostatečné vzdálenosti, a pak se spustil a posadil se na kámen vedle Harryho. „Mnohokrát jsem slyšel Pána zla mluvit hadí řečí,“ nadhodil. „Z vašich úst to zní jinak.“

„Opravdu?“ Harry k němu vzhlédl s upřímnou zvědavostí. „Jak to?“

„Stejné zvuky. Něco jiného v tónu.“ Naklonil hlavu a sledoval Harryho těma svýma pevnýma černýma očima. „Hadi jsou pro něj nástroje, stejně jako všichni jeho spojenci. Nenapadlo by ho vést s hadem nezávaznou konverzaci, natož si s ním povídat o jeho životě a zálibách.“ Snape po něm střelil pohledem, jako by chtěl říct, že většina ostatních kouzelníků by taky nebyla tak bláznivá, aby to udělala, což Harryho poněkud vyvedlo z míry.

„Jo, no… To, že je had, ještě neznamená, že se necítí osamělý. Všichni občas potřebujeme někoho, s kým si můžeme popovídat.“

Snape zavrtěl hlavou a stále se na něj díval jako na blázna.

„Podívejte, o tuhle moc jsem nežádal, víte? Ale když už ji mám, co je tak špatného na tom, že si najdu nového přítele?“

„Nic,“ zamumlal Snape v odpověď. „Vůbec nic. Jen mě… stále překvapujete.“

Harry si pod Snapeovým dlouhým pohledem pohrával se stéblem trávy. Podle toho, jak Snape vypadal spíše zamyšleně než rozrušeně, usoudil, že překvapit ho v tomto případě není špatné. Přesto neměl rád, když ho někdo zkoumal jako brouka pod mikroskopem. „Hlavní štáb?“ zeptal se. „Jak to vypadá? Jsou všichni v pořádku?“

„Je v pořádku. Pán zla nezaútočil.“

„Cože?“ Harry polkl, aby uvolnil náhle sevřený krk. „Ale… proč ne? Věděl, kde jsme. To si nemohl vymyslet. Věděl, že jsme na Grimmauldově náměstí, vím to!“

„Víme nanejvýš to, že se mu podařilo zjistit vaši přibližnou polohu v Londýně,“ pravil Snape. „Jak, to nemáme ponětí. Ale existují způsoby.“

„Způsoby, jak obejít strážce tajemství?“ zeptal se Harry polekaně. Myslel si, že Fideliovo zaklínadlo je spolehlivé. Jestli nebylo, tak proč…?

„Ne,“ přerušil Snape jeho myšlenky. „Neexistuje žádný způsob, jak zjistit přesnou polohu štábu nebo jak do něj získat přístup, pokud ho neprozradí ředitel. Což rozhodně neudělal. Existují však způsoby, jak zúžit obecné okolí lidí chráněných Fideliovým zaklínadlem. Jednoduchý způsob by zahrnoval neopatrnost ze strany Řádu, která by Pánovi zla nebo jeho stoupencům umožnila všimnout si určitého vzorce v okolí příchodů a odchodů ze štábu. Složitý způsob by vyžadoval náročnou a pokročilou magii, jakou je schopen vytvořit jen málokdo. Pán zla má však jednoho nebo dva stoupence, kteří by něčeho takového mohli být schopni, kdyby se jim naskytly vhodné okolnosti. Nevěříme, že takové potřebné okolnosti nastaly, ale přesto je to možnost, kterou zkoumáme.“

Harry si to promyslel. „Proč by tedy plánoval útok, kdyby neměl přesnou polohu? Počkat. Zaútočil někde? Vůbec někde?“

„Ne,“ odpověděl Snape a pronikavě ho pozoroval. Harry si nemohl pomoct, ale zdálo se mu, že Snape chce, aby si nějakou hádanku vyřešil sám…

Aha. Aha.

Kousl se do rtu a pak opatrně nadhodil: „Myslíte, že mi tu vizi poslal schválně, že? Aby mě nějak oklamal.“

„Je to docela dobře možné,“ potvrdil Snape.

„Ale proč?“ zvolal frustrovaně. „Nedává to smysl, proč by to dělal. Není to tak, že by mu ta vize něco přinesla. Nehodlal jsem přece vyběhnout na ulici, kde by se se mnou mohl přemístit. Nic mu to nepřineslo. Nemohla to být lest, protože to nedává smysl.“

Snape zvedl prsty a začal vyjmenovávat možnosti. „Mohl chtít, abyste se přestěhoval na místo, které je lépe dohledatelné. Možná si myslel, že bychom mohli odkrýt karty, kdybychom byli přesvědčeni, že už ví, kde jsme. Možná počítal s vaším brzkým návratem do Bradavic, kde by znal vaši přesnou polohu a kde by ještě nebyla zavedena všechna obranná opatření školního roku. Přinejmenším by to mohlo Řád uvrhnout v paniku a způsobit, že bychom nějakým způsobem uklouzli. Od chvíle, kdy jste opustil dům svých příbuzných, neměl žádné konkrétní stopy. Otřesy by mohly způsobit naši chybu. A on ví, že je mnohem pravděpodobnější, že vás dopadne teď než po začátku školního roku, kdy budete pod stálou Brumbálovou ochranou a bedlivým dohledem tuctu profesorů. Už nemá moc času a ví to.“

„Dobře, chápu,“ přikývl Harry pokorně. „Jsou pro to důvody.“ Ale představa, že by mu Voldemort po loňském fiasku mohl stále posílat falešné vize, Harryho děsila. Chtěl se Snapea zeptat, proč by se měl vůbec obtěžovat odtrhnout se od Voldemortovy mysli, možná dokonce zda by to měl uvítat. Možná kdyby zůstal déle, získali by víc informací, které by jim pomohly čelit útoku…

Teď už měl odpověď. I kdyby se ukázalo, že Voldemort tu vizi neposlal záměrně, Harry by stejně vždycky přemýšlel, vždycky by si své záblesky ve Voldemortově mysli domýšlel a díval se na ně s obavami a podezřením. Stačil by jeden chybný krok a mohly by napáchat mnohem víc škody než užitku.

Harry si povzdechl. „Vím, že se učím nitrobranu z nějakého důvodu… ale stejně jsem si myslel, že bychom mohli využít to, co vidím, v náš prospěch.“

„Je ve vašem nejlepším zájmu vize nikdy neignorovat,“ potvrdil Snape. „Ale vždycky byste k nim měl přistupovat s podezřením. Ukázalo se, že je docela schopný vás krmit lživými informacemi s úmyslem vás kompromitovat.“

„Nemám tedy na vybranou,“ pronesl Harry utlumeně. „Musím ho zablokovat. Tedy, věděl jsem, že bych měl, na tom jsem pracoval, ale… nevím, myslel jsem…“ Zhluboka se nadechl. „Chci říct, jak mám udělat ten skok od vyčištění a soustředění mysli k tomu, abych ho neustále aktivně blokoval?“

Snape ho chvíli studoval. „Měl byste vědět, že konečným cílem není ho zablokovat,“ řekl pomalu. „Jde o to naučit se ovládat svou mysl tak, aby s vámi nemohl prostřednictvím vašeho spojení manipulovat nebo vám škodit. Dokud nezískáte dostatečnou kontrolu nebo rozlišovací schopnost, abyste dokázal rozpoznat rozdíl mezi užitečnými informacemi a podvodem, pak ano, je ve vašem nejlepším zájmu ho zablokovat. Prozatím. A na tom budeme pracovat. Ale neberte to jako konečný cíl.“

Harry rozšířil oči. „Chcete, abych to spojení nakonec použil?“

„Já chci, a ředitel rovněž, abyste měl schopnosti potřebné pro takový podnik, jen kdyby to bylo nezbytně nutné,“ upřesnil Snape. „Vaším bezprostředním cílem při učení nitrobrany by nemělo být ovládat zbraň, ale spíše zabránit tomu, aby byla zbraň použita proti vám… nebo ještě hůře, abyste vy sám byl použit jako zbraň.“

Oba chvíli mlčeli, zatímco Harry si to nechával projít hlavou.

„Pokud budete pokračovat v této cestě,“ dodal Snape tiše, „a soustředíte se na studium nitrobrany, pak vám nakonec vaše schopnosti možná umožní využít toto spojení s Pánem zla ve svůj prospěch. Do té doby mu nesmíte důvěřovat. Rozumíte?“

Harry přikývl. „Ano, pane.“

„O nitrobraně si ještě promluvíme zítra,“ dodal Snape a naznačil tak, že jejich rozhovor končí. „Měli bychom se vydat do domu. Ostatní budou chtít znát novinky.“

„Ještě jste nebyl uvnitř?“

„Právě jsem dorazil. Měl jsem tím směrem namířeno, ale viděl jsem vás tady, jak mluvíte se svým… malým přítelem,“ uvedl Snape a ve tváři se mu stále zračily pochybnosti o moudrosti mít přítele s jedovými špičáky.

Harry se usmál. Věděl, že je logické, aby se člověk nemluvící hadí řečí měl před hady na pozoru, ale přesto mu připadalo legrační, že to dělá ředitel Zmijozelu. „Víte, přemýšlel jsem, že bych ho zítra pozval na večeři. Seznámit ho s mými dalšími přáteli. Prokázat trochu pohostinnosti. Nemyslíte, že by to bylo hezké?“

Snape se na něj nechápavě podíval, což Harryho přimělo jen k většímu úsměvu. Místo toho dodal falešně vážným hlasem, jako by o tom vážně uvažoval: „Není to špatný nápad, víte. Kdyby nás tady nějací Smrtijedi našli, byl by to skvělý bezpečnostní systém.“

„Přece vědomě nepozvete smrtonosného tvora, aby se usídlil na verandě pana Kneadera,“ odtušil Snape. Podle toho, jak se tvářil nevzrušeně, bylo zřejmé, že ví, že si z něj někdo utahuje, a Harry se zazubil.

„No,“ řekl, když vstal a smetl si z oblečení kousky trávy, „jsem si jistý, že by mu to nevadilo, pokud byste si to rozmyslel.“

Snape zvedl obočí způsobem, který Harry pochopil tak, že v tomto životě ne, a zamířil k domu.

Harry se zařadil po jeho boku. Když opustil téma hada, napadlo ho něco jiného, co chtěl vědět. „Vrátíme se zpátky na štáb, když už je to podle vás bezpečné?“

Snape zavrtěl hlavou. „Zatím to nebudeme riskovat. Kneaderův dvůr je dobře střežený a dokud tu budeme, budete mít ochranu více členů Řádu.“

„A pan Weasley? Fred a George? Přijdou sem také?“

„Brzy. Ještě ne. Je třeba vyřídit jiné záležitosti. Zatím budu z Řádu přítomen jen já, paní Weasleyová, Lupin a pan Kneader.“

„Moody ne?“

„Ten teď, když jsem tady já, nepochybně odejde, aby se postaral o jisté věci.“

„Jaké věci?“

„Týkající se Řádu.“

„Co třeba?“

Snape se na něj podíval, aby přestal mluvit.

Harry předstíral, že si to vykládá jako žádost o změnu tématu. „Kneader říkal, že dal Remusovi včera večer uspávací nápoj, ale já si myslím, že mu možná dal víc než jeden. Od té doby, co jsme sem přišli, spí. Nemyslíte, že je to možná přehnané? Nevypadal tak zraněně.“

„Požádal jsem ho, aby Lupina držel pod sedativy,“ pronesl Snape nenuceně. „A nebylo by od vás nevhodné, kdybyste ho oslovoval ‚pane Kneadere‘, když je to starší a vážený člen Řádu.“

Harry se zastavil v chůzi, když se zarazil u první části. „Vy jste požádal Kneadera, aby Remuse omámil?“ zeptal se pohoršeně. Na Snapeův přísný pohled spěšně opravil: „Pana Kneadera,“ ale zkřížil ruce, aby zdůraznil, jak je pohoršen.

„Protože jsme nemohli zjistit, co všechno bylo Lupinovi během jeho zajetí provedeno,“ vysvětlil Snape a otočil se na místě, „považoval jsem za nejlepší nechat ho zatím pod sedativy.“

Harry zavrtěl hlavou, uražený jménem otcova přítele. „Nemůže za to, že ho zajali! Proč prostě neprovedete pár diagnostických kouzel, neujistíte se, že je v pořádku, a nedáte mu pokoj? K čemu je dobré dávat mu sedativa?“

„Ne všechny kletby se dají snadno odhalit,“ odpověděl Snape svým profesorským hlasem.

„Takže si myslíte, že je prokletý?“

„Rozhodně doufám, že ne,“ odpověděl Snape klidně. „Ale faktem zůstává, že Pán zla nejenže dovolil, aby se uzdravil, ale poslal vás přímo za ním. Pak vám poslal vizi, nejspíš záměrně, že velitelství je prozrazeno. První, co váš Lupin po návratu udělal, bylo, že se zasazoval o váš transport do jednoho z našich nejslabších úkrytů. Nedělal bych svou práci, kdybych se s jistotou nepřesvědčil, že nepředstavuje žádnou hrozbu.“

„To, že důvěřuje své přítelkyni – mimochodem přítelkyni, která je členkou Řádu – neznamená, že se snaží někoho ohrozit!“ trval Harry tvrdošíjně na svém. „Remus by se mi nikdy nepokusil ublížit.“

„To říká kluk, kterého před necelými dvěma lety málem roztrhal na cucky.“

„Nebyl při smyslech, a vy to dobře víte.“

„A váš drahý Lupin zůstane pod sedativy, dokud se nepřesvědčíme, že je při smyslech i teď,“ ucedil Snape.

„Vy jste takový Zmijozel!“ obvinil ho. „Nemůžete se jen tak uvolnit a přestat vidět spiknutí a plány všude, i tam, kde žádné nejsou?!“ Při Snapeově přísném pohledu připojil: „Pane“.

Snape zavrtěl hlavou, nejspíš nad jeho žalostným projevem úcty. „Vidím všude spiknutí a plány, protože je to moje práce. Udělal byste dobře, kdybyste to vzal na vědomí a nikdy nebral věci za bernou minci.“

„Nehodlám žít svůj život tak, že nebudu věřit nikomu a ničemu,“ trval na svém Harry.

„Pak je nesmírně dobře, že jsem tady, abych nikomu a ničemu nedůvěřoval kvůli vám,“ opáčil Snape se zábleskem v očích, což Harrymu napovědělo, že se ocitli na pokraji skutečné hádky. A Harry se opravdu hádat nechtěl.

Zhluboka se tedy nadechl, v duchu ustoupil a řekl vyrovnaně: „Jen mi řekněte, že si nemyslíte, že je to nějaký podvodník nebo tak něco.“

„Ne,“ odpověděl Snape. Také se nadechl a oči se mu vrátily do normálu. „Rozhodně je to Remus Lupin. O tom jsme se přesvědčili, než ho přivedli do prvního úkrytu. A i kdybychom se mýlili, nikdy by nemohl na Grimmauldovo náměstí přijít krbem, kdyby byl podvodník. Tam může vkročit jen člověk, který se o poloze sídla dozvěděl přímo od profesora Brumbála.“

Harry si oddechl. „Jo. Jo, máte pravdu. Tak proč…“

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Snape pomalu, „ne všechny kletby se dají odhalit. Ty nejnebezpečnější a nejméně zjistitelné vyžadují, aby sesílatel udržoval nad prokletým jedincem kontrolu na dálku. Pan Kneader má kolem tohoto pozemku rozsáhlá a složitá ochranná opatření, z nichž některá znemožňují, aby se takové kletby udržely na jedinci, který pobývá v jeho hranicích, příliš dlouho. Lupin může být klidně v naprostém pořádku, ale protože nebudu riskovat bezpečnost nikoho z přítomných, zůstane minimálně ještě jeden den zneschopněn.“ Snapeův tón nepřipouštěl žádné argumenty a Harry stejně nevěděl, jak se s ním dohadovat.

„Fajn,“ odtušil. „Jako karanténa nebo tak něco. Chápu to. Už jen jeden den?“

„Možná dva,“ zavrčel Snape, otočil se a pokračoval volným krokem k domu.

Harry mu zabodl pohled do zad a udělal několik rychlých kroků, aby ho dohnal. Jen na vteřinu se nad tím zamračil, než usoudil, že tuhle konverzaci už ukončili a že je tu ještě jedna věc, kterou potřebuje říct, než je obklopí lidé. „Už jste o mně s panem Kneaderem mluvil, že?“  Asi by se na to neměl ptát, ale v porovnání s otázkami o jeho mámě a lektvarech, na které se opravdu chtěl zeptat, mu to připadalo docela krotké.

Snape po něm střelil postranním pohledem. „Proč se ptáte?“

„Jen tak,“ zabručel Harry. „Jen kvůli Snapeovským barevným brýlím, které vidím, že má na očích, kdykoli se na mě podívá.“

Snape se ušklíbl, ale neodpověděl. Dokonce ani nenabídl žádnou omluvu nebo výmluvu za to, že si o něm možná před Kneaderem pustil pusu na špacír. Ale to od něj Harry ani nečekal.

„Odkud ho vlastně znáte?“

„Oba jsme členy Řádu.“

„Tak jste se s ním seznámil?“

„Ano.“

„Jak je to dlouho?“

„Myslím, že jsem vám nedal povolení mě vyslýchat, pane Pottere.“

„No, kdybyste odpovídal trochu obšírněji, byl by to spíš rozhovor než výslech, ne? Vždyť upřímně řečeno, i ten had byl sdílnější než vy!“ rozhodil Harry rukama.

„Dovedu si představit, že hadovi nebyly svěřeny citlivé informace Řádu.“

„To, jak jste se seznámili s panem Kneaderem, je tajemství Řádu?“ popíchl ho.

„Ne, do toho vám prostě nic není.“

Je vaše přátelství s mou mámou moje věc? chtěl se zoufale zeptat, ale věděl, že to v tu chvíli nemá dělat. Snape byl tak uzavřený, tak ostražitý. Jak se vůbec mohl dostat přes hradby toho muže natolik, aby se ho zeptal na něco tak osobního? Zadržel povzdech, protože věděl, že by nebylo v jeho nejlepším zájmu, aby nitrozpytec věděl, že ho tíží něco, o co se nahlas nepodělí.

„Tak co budeme dělat s Vy-víte-kým?“ zeptal se místo toho.

Snape po něm střelil pohledem, když vystupovali na verandu. „To jste byl vždycky takhle elokventní?“

„Já nevím,“ zamračil se Harry. „Je elokventní dobrá věc?“

Snape se zastavil přede dveřmi a podíval se na něj. „Upovídaný. Výřečný. Se sklonem k nesmyslnému tlachání.“

„Není nesmyslné chtít vědět, co se má udělat s Vy-víte-kým.“ Harry se pokusil podívat se na Snapea svrchu, ale vzdal to. Ten muž byl příliš vysoký, než aby to fungovalo.

„O našem dalším postupu rozhodne Řád.“

„No, já myslím…“

„Já moc dobře vím, co si myslíte, pane Pottere.“ Snape zavrtěl hlavou a natáhl se ke dveřím. „A právě proto rozhodne Řád, ne vy.“

„Ale…“

„Když o tom tak přemýšlím, posaďte se.“ Snape prudce sundal ruku ze dveří a ukázal na jednu z pohodlně vypadajících židlí na verandě. „Myslím, že jsme si měli promluvit už dávno.“

Harry se kousl do rtu a zíral na židli. „Myslel jsem, že vás už unavuje… nesmyslné tlachání.“ Mluvení neznělo tak lákavě, když Snape vypadal, že se chystá přednášet.

„Myslím, že jsem vám dovolil setrvávat v mylném přesvědčení už dost dlouho.“ Snape opět gestem ukázal na židli a Harry neviděl jinou možnost, a tak se neochotně posadil. Snape ho následoval k židli vedle něj a ještě než se úplně usadil, navázal: „Řekněte mi ještě jednou, co vám řeklo vaše snové já.“

„Hm, které?“ Harry se posunul ve snaze udělat si pohodlí.

„To poslední. To, kvůli kterému jste se celý v ráži chtěl obětovat Pánovi zla.“

„V ráži?“ zeptal se Harry se zdviženým obočím. „Já se do ‚ráže‘ nedostávám, pane profesore.“

„Řekněte mi ještě jednou, co vám ta vize sdělila,“ zopakoval Snape. „Přesně to, co řekla.“

Harry usoudil, že by se mohl pohodlně usadit, a opřel se. Vychutnával si svěží mořský vánek na tváři a vzpomínal na svůj sen. „Říkal, že musím být napřed před Vol– Vy-víte-kým, že…“

„To nebyla slova, která jste opakoval profesoru Brumbálovi a mně. Nechci váš výklad jeho slov. Řekněte mi jeho přesná slova.“

Harry si poklepal prsty na nohu a přemýšlel. „No… Řekl, že mě musí zajmout Vy-víte-kdo. Že jeho plán, jak získat mou krev, je nějak chybný, ale neřekl jak, a řekl, že musím být zajat, pokud chceme vyhrát válku.“

„Co ještě?“

„Říkal, že to musím udělat po svém…“

„Přesně to řekl?“

„Ne,“ odtušil Harry. „Podle mých vlastních podmínek. To jsou slova, která řekl. Řekl, že to musím udělat podle svých vlastních podmínek. Že když to nechám odehrát podle podmínek Vy-víte-koho, nebudu schopen uniknout.“

„Za jakých vlastních podmínek?“

„No, myslím…“

„Ne to, co si myslíte,“ přerušil ho Snape. „To, co řekl.“

„Řekl, že vám musím věřit, protože jste jediný, kdo mě odtamtud může dostat.“

„A říkal něco o tom, že jsem vás dostal tam?“

„No, ne, ale…“

„A řekl konkrétně, že ‚vaše vlastní podmínky‘ znamenají, že se máte vzdát?“

„Ne. Ale…“

„Přemýšlejte, Pottere,“ vyprskl Snape. „Máte teorii a z logického hlediska to není úplně hrozná teorie, ale není to jediná platná teorie, kterou lze z informací, které máte k dispozici, odvodit. Existuje více způsobů, jak lze vaši vizi interpretovat. Místo toho, abyste se soustředili na svůj první a jediný výklad, naučte se zvažovat všechny možnosti. Čtěte mezi řádky. Podívejte se na ni z různých úhlů. Jaké další významy byste mohl přiřadit tomu, co vám vaše vize sdělila?“

„Na co narážíte?“

„Chci, abyste na to přišel vy,“ pronesl Snape přezíravě. „Analyzujte to, co jste mi právě řekl. Začněte tím, že se zamyslíte nad jiným významem, který by slova vaší vize mohla mít, než že se dobrovolně vzdáte nebo že vás vydám vražednému Pánovi zla. Jeden výklad. Jakýkoli.“

Harry mlčel a přemýšlel o Snapeových slovech, opravdu o nich přemýšlel. Možná se na svou myšlenku vzdát se soustředil do té míry, že si myslel, že mu to říká jeho vidoucí já. Ve skutečnosti neřeklo, aby se vzdal… ale pokud to nebyly jeho vlastní podmínky, jak ho měl Snape dostat ven? Snape tam musel být, pokud ho měl odtamtud dostat.

„Mám způsob, jak si přivolat pomoc?“ Harry zvedl ruku s prstenem a Snape se na ni podíval, než mu gestem naznačil, aby mluvil dál. „Nebo možná…“ přemýšlel nahlas a sáhl po jakékoli myšlence, „moje vlastní podmínky znamenají, že musím být připravený? Třeba nitrobrana, obranné schopnosti a tak? Asi tím mohl myslet, že musím být připravený na den, kdy se to stane, ne že to musím uspěchat…?“

„Dobře,“ přikývl Snape a Harryho tak zarazilo, že muž směruje upřímné slovo chvály jeho směrem, až na okamžik ztratil směr myšlenek.

Rychle se do něj ale vrátil. „Takže si myslíte, že to je všechno?“

„To jsem neřekl. Naučil jste se vidět jednu nebo dvě možné alternativní interpretace. Napadají vás nějaké další?“

„Hm… říkal, že hlavní je vám věřit. Takže moje vlastní podmínky možná souvisejí jen s tím, že si to budu pamatovat a neudělám žádnou hloupost?“

„To je samo o sobě výkon,“ zamumlal Snape a Harry měl dětinskou chuť na toho muže vypláznout jazyk. Zdržel se.

„Říkal, že se to stane brzy,“ cítil potřebu dodat. „Pokud nejde o to, abychom my rozhodli, kdy se to stane, jak brzy je podle vás brzy?“

„Jste mladý,“ řekl Snape. „Vidíte věci ve dnech a týdnech. ‚Brzy‘ může klidně znamenat příští měsíc nebo příští rok. Nebo se vize může mýlit a nikdy se to nestane. A,“ zdůraznil, když viděl, že se Harry chystá argumentovat, „vím, že té vizi věříte. Nevylučuji možnost, že je pravdivá. Jde mi především o to, abyste se nevydal na nějakou pomýlenou sebevražednou misi založenou na nesprávném výkladu jejích varování, který nemá oporu ve faktické realitě.“

„Takže neuděláme nic,“ prohlásil Harry sklesle. Na Snapeův kosý dodal: „Dobře, ne nic. Cvičím nitrobranu. Dělám domácí úkoly. Zůstávám v bezpečí.“ Měl pocit, že papouškuje mantru, kterou mu někdo nacpal do krku. Ne že by se mu nutně chtělo jednat… ale tahle nevědomost o tom, co budoucnost přinese, mu dělala starosti o všední věci navíc.

Nebo, pomyslel si, by mohl využít příští týden k tomu, aby se soustředil na nepříliš všední detaily, které mu v poslední době vrtaly hlavou. Byl však Snape sám připraven jednat s Harrym, který přesunul svou pozornost od Voldemorta k přátelství svého učitele, vzniklého ať už z dětství, nebo z jiných důvodů? Kdyby profesor věděl, co všechno se Harrymu honí hlavou, nebyl by vlastně raději, kdyby se opět soustředil na Voldemorta?

„Takže jsme se dohodli,“ pronesl Snape a zvedl se na nohy. Nečekal, až se Harry začne hádat nebo klást další otázky, a už otevíral dveře a gestem naznačoval, aby ho Harry doprovodil do domu. Tím rozhovor fakticky skončil, protože jakmile se ocitli uvnitř, Snapeova pozornost se soustředila na pozdravení Kneadera a Harry se věnoval studiu těch dvou, aby zjistil, jak dobře se znají. Z jejich zdrženlivých pozdravů ani z krátkého podání ruky toho moc nepoznal, ale zdálo se mu, že zaznamenal nepatrné uvolnění Snapeových ramen při jeho pohledu z velkých oken s výhledem na oceán, a to jako by prozrazovalo, že se tu profesor cítí dobře. Rozhodně to nebylo nic moc, ale něco to přece jen bylo.

Celý večer pokračoval v pozorování interakce obou mužů, dokud si u večeře neuvědomil, že sleduje Kneadera, jak se dívá na něj, a znovu zaměřil pozornost na svou misku s dušeným masem.

Jeho pozornost se však stále soustředila na profesora, i když se snažil, aby to na něm nebylo znát. Nevšiml si ničeho, co by mu pomohlo rozluštit záhady kolem mámina kamaráda z dětství, ale všiml si, že se na něj profesor po zbytek dne ani jednou neušklíbl, i když si pár úšklebků na odcházejícího Moodyho a spícího Remuse přece jen neodpustil. Dokonce se Harryho před spaním zeptal, jestli nepotřebuje nějaké lektvary.

A když Harry té noci ležel v posteli a chystal se vyčistit si hlavu, došel k poznání, že Kneader není ten, o jehož dobré mínění by stál, ani trochu, dokonce vůbec ne.