Preklady fanfiction Harryho Pottera

Není zcela pryč

Ginny si stáhla kapuci pláště víc do čela, aby se vyhnula stříkající vodě; přesto se jí dostalo pár kapek na obličej a ona se naklonila přes zábradlí lodi a odplivla si do ledového moře. Zvedla se další vlna. Chytila se ještě pevněji. Vedle ní se předklonil Aaron a začal zvracet.

„Už tam skoro jsme,“ zavolala Ginny.

Od chvíle, co mozkomorové před ministerstvem kouzel zmizeli, uplynulo šest hodin. Jen hodinu poté se ona a malý tým bystrozorů dostali na cíp Skotska. Severní Rona byla místem, kde byli mozkomorové drženi. O dvě hodiny později se museli přeskupit: ve vzduchu se tu vyskytovaly magické poruchy, které narušovaly jejich ovládání košťat. McLaggen byl shozen do vody a teď se roztřeseně krčil v koutě lodi, kterou získali od mudlovského námořního kapitána. Onen mudla plul s nimi a zjevně nebyl spokojen s jejich vysvětlením. Později na něj budou muset použít Zapomeň.

Mudlovský námořní kapitán měl vousy barvy moře a pochmurný, tvrdý úsměv. „Neřekla jste mi, proč se o tenhle ostrov tak zajímáte, slečno.“

„Jsme geologický průzkumný tým,“ zopakovala Ginny. To byl Hermionin návrh.

„Jo? Co hledáte?“

„Kameny,“ odpověděla Ginny po chvíli.

„Takže ne těla?“ Mudlův hlas zněl docela pochmurně. Zároveň ukazoval na hladinu.

Ginny se na okamžik zastavilo srdce. Harry, napadlo ji. Její oči měly problém najít to, co viděl mudla. Vlny, rozbouřené a zrádně zakončené ledovou bělobou, vypadaly jako paže, ruce a obličeje. „Kde?“ chtěla říct, ale pak to spatřila a kousla se do rtu.

„To není tělo,“ promluvil Aaron s obtížemi.

„Ne,“ souhlasila Ginny.

„Ne, asi ne,“ potvrdil mudla, ačkoliv s jistou neochotou, že se jeho objev ukázal být méně morbidní záležitost. „Co to tedy je? Nějaký černý plášť? Plující černý plášť, který se nepotopí, když nasákne vodou?“

„Vypadá to jako černý plášť,“ potvrdila Ginny.

Ve vodě bylo víc plášťů, černých, pohupujících se na vlnách, podobajících se utopeným tělům. Nebo to mohli být tuleni, případně trsy chaluh. Mudla si odplivl přes zábradlí. „Zamotají se do šroubu,“ řekl a snížil výkon motoru.

Severní Rona se ukázala siluetou dvou šikmých kopců. Jihozápadní strana byla mírnější, tak se vydali k ní. „Nemáme na to celý den,“ zabručel mudla.

„Rozumíme,“ řekla Ginny krátce. Mudla byl dost nevrlý, vzhledem k tomu, kolik mu platili. Aaron nějak usmlouval mudlovskou měnu s dechberoucí rychlostí. Ale on věděl, jak tyhle mudlovské věci fungují.

Šel s Ginny napřed a zdálo se, že je mnohem šťastnější, že se nachází na pevné zemi. V závětří balvanu leželo několik dalších černých plášťů. Ginny se otočila; mudla byl mimo doslech, i když stále docela dobře na dohled, shrbený a podezřívavý obrys v dálce. „Všichni mozkomorové neodešli do Londýna, že ne?“ nadhodila.

„Myslím, že ne,“ řekl Aaron. „Musela jich být spousta, co zůstali tady.“

Blížili se k hromadě kamení, která podezřele připomínala dům. Byl to dům - postavený z plochých, špatně spasovaných kamenů. Ginny se zastavila. „Tohle není Harryho práce, že ne? Nebo mozkomorů?“

Aaron zavrtěl hlavou. „Mudlové tu žili po staletí, ale teď už je to samozřejmě hodnou chvíli opuštěné. Jinak by tohle místo asi nevybrali pro mozkomory.“ Vydal se cestou vzhůru a vyhnul se chumlu černých plášťů, které se třepotaly ve větru. „Tohle vypadá jako stará kaple, která byla postavena - hmm, tuším v sedmém nebo osmém století. Kaple svatého Ronana.“

„Myslíš, že by tam mohl být?“ zeptala se Ginny.

„Možná,“ řekl Aaron.

„Podíváme se tam?“

Aaron neochotně přikývl. Ginny šla napřed a nahlédla do nerovných dveří tvořených kameny připomínajícími desky. Uvnitř nic nebylo.

Vystoupali na kopec. Další pláště jako by jejich přítomnost vyrušila, vítr je zvedl či uvolnil ze skály nebo pahorku; a hnal je k nim, někdy - v prchavých okamžicích - s rozpaženými rukávy, bezmocné, ale dostatečně strašidelné. Ginny se jim zdaleka vyhnula, a když přistály na zemi, hodila na jednoho z nich velký kámen.

„Měli bychom tam jít?“ promluvil Aaron. „Ale abych byl upřímný, nevidím nic, co by mohlo vypadat jako Harry Potter, ať už živý, nebo mrtvý.“

Taky by mohl být v oceánu, pomyslela si Ginny. Jeden z těch houpajících se mozkomorských plášťů by mohl být Harry. Nicméně tenhle ostrov byl větší, než z dálky vypadal, a Harry by se mohl krčit za nějakým balvanem. Nevěděla, v co má doufat. Předtím se jim všem hloupě ulevilo. Bylo to neuvěřitelné. Mozkomorové zmizeli, byli zničeni, všichni. Bylo to skoro stejné, pomyslela si Ginny, jako když porazili Vy-víte-koho. Stále něco z té lehkosti cítila, navzdory větru, který jí rval tvář, navzdory olejnaté nedýchatelnosti a tomu, co očekávali, že najdou.

„Kde je profesor Snape?“ zeptal se Aaron. „Byl dost daleko před námi.“

„Jestli zůstal na koštěti, nemohl to zvládnout,“ řekla Ginny. „Magie ho srazí dolů. Doufám, že se to nestalo. Doufám, že ji vycítil a vrátil se.“

„Jo, já taky,“ řekl Aaron, ale Ginny věděla, co si oba myslí, že je to nepravděpodobné, že by se někdo tak šílený, jako byl Snape, nemohl tak snadno otočit. „Bylo by jednodušší, kdybychom mohli seslat naváděcí kouzla,“ dodal Aaron.

„Nebo kouzlo pro horkou stopu.“

„Nebo jen kouzlo pro ohřátí,“ hlesl Aaron. Omotal si rukávy mikiny kolem rukou, kterými svíral dalekohled. Ginny ho sledovala, jak pozoruje krajinu. „Nic,“ řekl Aaron a spustil ruce dolů. „Co je?“

Ginny zavrtěla hlavou. „Nic,“ řekla, ale když vykročili, dotkla se jeho ramene.

Aaron se náhle zastavil. „Něco vidím,“ řekl a zadíval se do dalekohledu. „Tamhle, támhle - na tom kopci. Nevidíš ji? Je to -“ Aaron se zastavil.

„Kdo? Co?“

Ginny napjatě čekala. Nikoho neviděla. Aaron sklonil dalekohled a podal jí ho. Vypadal ustaraně, nejistě. „Támhle - támhle nahoře. Na tom kopci.“

„Kde?“ Ginny nic neviděla.

„Ty ji nevidíš?“

„Koho?“ Ginny sklonila dalekohled a znovu se podívala. Kopec, moře, nebe. Nic jiného tam nebylo.

***

Nezdálo se, že by zahřívací kouzlo pomohlo. Snape seděl celý roztřesený před krbem. Tak naprosto hloupé a trapné, když ho musel Lupin vylovit z vody, třesoucího se a polomrtvého. Tak trapné, tak ponižující, že takhle odletěl. Jako šílenec. Ale Jonathan -

Snape vzhlédl. „Co to děláš, Lupine?“ vyštěkl.

„Dívám se z okna,“ odpověděl Lupin mírně, jako by dělal něco naprosto nevinného. „Máš tu pěkný výhled, Severusi.“

„Dej tu svou špinavou pracku z okna pryč!“ zavrčel Snape. „A zatáhni - zatáhni závěsy.“ Jeho hlas se nebezpečně blížil k zlomení. Podíval se tedy zpátky do ubohého ohně, jehož žár mu na kůži, na tváři, na rukách, připadal drsný a nepřátelský.

Lupin seděl na pohovce. (Tam ležel Niles, vzpomněl si Snape, nevrlý, svázaný a živý.) „Rozumím, Severusi.“

„Ne, nerozumíš,“ zasyčel. „Nikdo tomu nerozumí.“ Zadíval se zpátky do ohně, až ho zabolely oči. Už předtím ho bolely. Nejlepší by bylo, kdyby mohl nějak rezignovat na to, že je vědomým, cítícím tvorem - pořádný Doušek živé smrti by to dokázal. Možná něco silnějšího. Cokoliv.

„Ale ano.“

„Nikdo se tě neptal!“ zavrčel Snape.

Zdálo se, že Lupin je odhodlaný mluvit. Snape se na něj zle podíval, což bylo víc, než si ten vlkodlak zasloužil - přišel, neodešel, stále neodcházel, rušil ho, když ze všeho nejvíc chtěl být ve své prázdnotě sám.

Lupin pokračoval: „Bolí mě to - možná ne tolik jako tebe, Severusi, to nedokážu říct. Ale ztráta Harryho mě bolí skoro stejně jako tebe.“

Bude to Lupina bolet, pomyslel si Snape. Potter byl Lupinovým posledním pojítkem. Harry. Jonathan. Harry. Jonathan. Ta jména se spojovala jako duchové, mrtvé věci, jména, o kterých včera nevěděl, že mají takovou moc, pevně zakořeněnou v jeho mysli. V mysli ubohého, hloupého, zlomeného muže.

„Vzpomínám si, jak jsem během jedné noci přišel o Jamese, Lily a Siriuse. Měli jsme být šťastní. Ale já byl tu noc nejnešťastnější člověk na světě. Možná kromě Vy-víte-koho.“ Lupin se zasmál. „Ale byl jsem rád - i když mě to zlomilo, pokaždé když jsem si na něj vzpomněl - šťastný, že je Sirius aspoň pořád naživu. I po tom, co udělal Lily, Jamesovi a Harrymu, i když jsem si měl přát jeho smrt, i když jsem si přál jeho smrt, stejně jsem byl rád, že ho poslali jen do Azkabanu - a ne -“ Lupin se zarazil.

Snape nereagoval.

„A v den, kdy Sirius zemřel, jako by se všechno vrátilo. Musel jsem to prožívat znovu a znovu.“ Lupin nepřestával mluvit. „A bolelo mě - odpusť mi, že to říkám, Severusi - bolelo mě, že se ke mně Harry nikdy neobrátil tak jako k Siriusovi. A potom už bylo pozdě. Vždycky jsem doufal, že až vyroste, sblížíme se. Ale nikdy se to nestalo. A i když - „

Snape se otočil; jako by ho něco drželo připoutaného k ohni. „Dost! Dost!“ vykřikl. „Copak to nechápeš? Copak to nechápeš?“ Teď zuřil - cítil, jak zuří. „Sám!“ zaječel. „Potřebuju být sám! Jen dnes,“ sykl a stáhl se jako voda chrstnutá do ohně, „a pak to zvládnu. Běž! Zalez do své zablešené chatrče, Lupine. Lízej si vlastní rány. Nech mě o samotě.“

Položil si ruku na obličej, aby se uklidnil, aby uklidnil tu část sebe sama, která byla uštěpačná a hysterická, aby uklidnil tu část sebe sama, která už neměla pevnou půdu pod nohama. Lupin stále neodešel. „Nebudu zodpovědný za své činy, Lupine,“ pronesl Snape tichým hlasem.

„Pomohlo by, kdybych šel do kuchyně?“

„Ne - musíš jít sem, ke krbu, abych mohl odletaxovat tvou ubohou hromadu chlupů pryč,“ zavrčel Snape.

„Severusi -“

„Běž. Do kuchyně nebo na chodbu, to je mi jedno.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl. „Prosím.“

Lupin se chvíli tvářil dost nejistě. Snape, aniž by vzhlédl, dodal: „Nezabiju se, Lupine. Pokud se právě tohle honí v tvé ubohé náhražce mozku.“

„Budu v kuchyni,“ řekl Lupin.

A vydal se špatným směrem. Snape pozoroval chodbu a po chvíli viděl, jak ji Lupin přešel. Pohyboval se tiše, jako by se snažil být nenápadný. Snape mávl hůlkou a dveře se zavřely.

O hodinu později ležel schoulený na gauči s lahví Milchtodu v ruce. Nejraději by si dal silnou Ohnivou whisky a pár lajn kraku. Ohnivá whisky a krak. To, že byl Lupin v kuchyni, bylo dobře; Snape si nemyslel, že by se mohl pustit do skříňky s alkoholem, když tu vlkodlak byl.

Zdi už byly trochu rozostřené. Snape pil příliš rychle. Pocit na zvracení na dně jeho dosud prázdného žaludku doprovázela iluze, že se pohovka hýbe, že je opět ve vzduchu a něco pronásleduje. Honil se za něčím, co mu nepatřilo. Snape při tom náhlém bodnutí zavřel oči - jeho mysl stále příliš, až příliš fungovala.

Pak se krb rozhořel zeleným plamenem. Snape na něj zamžoural, na okamžik znejistěl. Na to se spěšně posadil a upustil Milchtod na zem vedle pohovky. „Weasleyová,“ podařilo se mu vyslovit.

Ginny Weasleyová vykročila z krbu a pozdravila ho: „Profesore Snape.“

Celkem zbytečně přikývl. Cítil se podivně surreálně - jako by byl stále ještě profesorem v Bradavicích. „Weasleyová,“ zopakoval.

„Kde je Remus?“

„Jdete pro něj? Dobře. Je v kuchyni. Ukážu vám cestu. Tudy,“ prohlásil co nejopatrněji. Nemyslel si, že by toho vypil tolik, aby se nápadně nebo příliš nápadně zadrhával v řeči. Weasleyová se k němu otočila, ale slabé světlo z krbu nestačilo, aby rozeznal její výraz.

„Lupine. Co je to s tebou?“ zvolal, když s bouchnutím otevřel dveře.

Vlkodlak stál rovně jako svíčka a rukama svíral opěradlo židle. Oči měl upřené na něco před sebou, jenže tam nic nebylo, nic než kuchyňská linka, hrnek s kávou, deska zašpiněná kroužky od dna hrnku.

„Ginny, Severusi,“ promluvil Lupin a konečně se otočil. „Neslyšel jsem vás přijít.“

„Co je to s tebou, vlkodlaku? Vypadáš, jako bys viděl ducha.“

„Myslel jsem si to. Ale to není možné.“ Lupin se s námahou otočil a usmál se. „Ginny. Hermiona mi řekla, že jsi odjela na Severní Ronu, ano?“

„Mně to nikdo neřekl,“ ozval se Snape rozzlobeně. „Bylo tam něco, Weasleyová? Myslím tím něco zajímavého?“

Weasleyová měla tu drzost, že se zatvářil pobaveně a zároveň trochu lítostivě. „Ne, nic jsme neviděli. Ve vodě a na ostrově byla spousta mozkomorských plášťů, ale to prý hlásí celá Británie. Stejně tak jako pozorování přízraků.“

„Přízraků?“ zarazil se Lupin.

„Bylo hlášeno docela dost případů spatření Harryho Pottera. Ale většinou šlo o jiné lidi. Několik Brumbálů, někteří dokonce tvrdí, že viděli Vy-víte-koho.“

Snape se zachvěl. Nikoho z nich by jako přízrak vidět nechtěl. „Má Grangerová nějaké vysvětlení? Ta holka má vždycky nějaké vysvětlení.“ Zavřel pusu; zajímalo ho, jestli z něj vlkodlak může cítit Milchtod.

„No, Severusi, tvé přání se splní. Odcházím,“ řekl Lupin.

„Výborně,“ odtušil Snape temně.

„Ale obávám se, že Ginny tu zůstane.“

Weasleyová se alespoň tvářila trochu provinile, i když měla stále ten hloupý lítostivý výraz. Nebelvíři a jejich lítost! Jenže on na své studenty nemohl sesílat kouzla. I když Ginny Weasleyová už nebyla jeho studentkou, uvědomil si. „Dobrá, když musíte! Ale zůstaňte v kuchyni.“

„Budete v pořádku?“

„Až odejde,“ zavrčel Snape a ukázal na Lupina.

Vlkodlak odešel.

„Takže jste na Severní Roně nic neviděli - nic?“ Snape se okamžitě zarazil.

„Nic. Byla tam spousta plášťů, ale to bylo všechno. Na ostrově se nacházely nějaké budovy, ale Aaron mi řekl, že je postavili mudlové. Nechali jsme mudlovského námořního kapitána, aby nás několikrát vzal kolem ostrova, jestli něco neuvidíme. Ale našli jsme jen další mozkomorské pláště, které se nepotopily do vody.”

„Ve skutečnosti si Aaron myslel, že na ostrově viděl někoho jiného. Ale byl to přízrak.“

„Co viděl?“ zeptal se Snape.

„Myslel si, že vidí svou matku. Zemřela během války,“ řekla Ginny.

„Aha,“ řekl Snape. „Nemohla jste sesílat naváděcí kouzla nebo vyhledávání těl? Na ostrově bylo asi příliš mnoho divoké magie, ale co voda kolem ostrova? Kdyby spadl na návětrné straně, tělo by bylo vyplaveno na břeh. Ale kdyby spadl na závětrné straně, proud by ho už dávno odnesl z oblasti divoké magie.“

„To mě nenapadlo,“ hlesla Ginny.

„Typické.“

„Ale myslím, že Hermiona vyjednává s dánskými mořskými lidmi.“

Snape zavřel oči. Představoval si mrtvé tělo, až bude nalezeno, pokud tedy vůbec bude nalezeno. Pán zla do Temže hodil nejedno tělo. Mnohá se vynořila nafouklá a pokousaná od ryb, s veškerým masem ohryzaným z obličeje, rukou a jemné kůže na krku. To bylo to, co zbylo ze života. A byla i taková, která nikdy nebyla objevena, ačkoli Snape věděl, že leží v korytu řeky jako odpadky.

„Kdybyste mě potřeboval, budu v kuchyni,“ řekla Weasleyová.

Snape byl rozmrzelý. Grangerová se zřejmě rozhodla zavést u něj protisebevražedný dohled. Bylo to naprosto směšné; kdyby se chtěl zabít, v žádném případě by mu v tom nemohli zabránit. V jeho bytě už sice nebylo tolik smrtících pastí jako za války a těsně po ní - kdy se s každým dlouhým stínem chystal čelit smrti - ale například v těchhle hodinách byla ukrytá kletba na protržení střev. A gauč ve skutečnosti nebyl gauč.

Ale odchod Weasleyové byl dobrý. Zvedl Milchtod a dlouze se napil. Byl zvyklý na smrt a na smrt kolegů, blízkých. Potter byl jen dalším takovým obrazem v jeho mysli. Bude ho to ničit, ale bude žít dál, jako krysa. Šváb.

A přesto...

Nikdy nebyl víc přesvědčený, že se v něčem mýlí, i když na to, aby se rozhodl, co to je, měl v hlavě příliš zamlženo nebo mu v tom bránil smutek. Možná v tom, jaký byl jeho dosavadní život. Možná v tom, jaký bude jeho život po tomhle, pokud by po tomhle mohl život pokračovat.

Snape se roztřeseně nadechl. I přes nejhorší ponížení před Pánem zla, i přes nejšílenější Brumbálovy manipulace zůstal nějak nedotčený - jako by v jeho duši zůstalo uzamčeno něco silnějšího než oni dva, něco jako perla. Jeho mysl, duše, ať už to bylo cokoli. Za tyto dva dny se to rozbilo. Bylo to pryč.

Čím byl teď, coby spletenec kostí, masa a magie?

Nevnímal, jak čas ubíhá. Ohniště se znovu zeleně rozhořelo. Rychle se posadil a převrhl nyní prázdnou lahev od Milchtodu. „Weasleyová,“ hlesl s pocitem, že jeho jazyk chutná jako koberec. Usnul.

„Profesore,“ oslovila ho Weasleyová hlasem, který naznačoval, že vidět své staré profesory v bezvědomí na pohovce je docela normální. „Ahoj, Hermiono.“

„Grangerová,“ podařilo se Snapeovi zamumlat.

Grangerová opatrně vykročila z krbu. Dítě měla zabalené v zavinovačce a Snape cítil, jak se mu při pohledu na něj vrací hněv. Děti nesnášel. Kvílely jako bánší a slintaly jako mandragory. Pokračovaly v životě. „Vy jste další ze protisebevražedné hlídky?“

„Máme o vás starost,“ řekla Grangerová.

Snape si odfrkl: „Našli jste něco?“

Grangerová si povzdechla a odmlčela se. Cítil, jak se mu svírají vnitřnosti. „Ne, ale všude kolem jsou přízraky, po celé Británii. Myslím, že něco takového ještě nikdo nezaznamenal. I když se to podobá mýtům o stojících kamenech.“

„Nahodily jste sítě na závětrné straně Severní Rony?“

„Budu v Doupěti,“ houkla Weasleyová a vstoupila do letaxu.

„Ne, ale požádali jsme dánské ministerstvo, aby se na to podívali jejich mořští lidé. Upřímně řečeno, myslím, že to zvládnou lépe než my teď. Magické poruchy mají větší dosah, než jsme si zpočátku mysleli.“

Snape neodpověděl. O mořských stvořeních neměl valné mínění. Povzdechl si; začínala ho bolet hlava a v ústech měl kromě koberce i sucho. „Jděte do kuchyně, Grangerová. I když si myslíte opak, v mém obývacím pokoji nejste vítána.“

„Budete v pořádku, Severusi?“

Nechtěl se zabývat jejími nebelvírskými sklony. „Tibby!“ zakřičel. Domácí skřítka se objevila značně nervózní. „Sklenici vody. A něco k večeři. A něco pro vás, Grangerová?“

„Ne, už jsem jedla. Děkuji.“

Tibby se uklonila a zmizela.

„Zdá se, že vás a vaše nebelvírské komplice nemohu ze svého bytu vystrnadit. Ale myslím, že by nebylo od věci, kdybyste respektovala mé přání a odstěhovala se alespoň z mé bezprostřední blízkosti,“ zavrčel Snape unaveně.

„Jak si přejete,“ řekla. Zůstala stát na místě. Typické, pomyslel si Snape. Přemýšlel, jestli má v kuchyni nějakou brandy, když už je Milchtod pryč. „Harry byl přítel i nás ostatních.“

„Co tím myslíte?“

„Že byl i naším přítelem... Taky nám chybí.“

„Takže bych kvůli němu neměl plakat, je to tak? Snape - ten starý, umaštěný -“ Snape cítil, jak mu ztuhla čelist šílenou nenávistí, kterou pocítil. Zdálo se, že mezi ním a Grangerovou stojí v cestě jen uzlíček v jejím náručí.

Promluvila velice tichým hlasem: „Tak jsem to nemyslela, Severusi.“

Snape polkl. Bylo to těžké, polykat. „Samozřejmě. Ne, ne. Rozumím. Harry Potter byl přítel! Harry byl přítel nás všech!“ Dokonce i jemu samotnému zněl hlas, který se usilovně snažil udržet neutrální, pisklavě, nepřirozeně. V duchu si opakoval pořád dokola tu nesmyslnou větu: Harry Potter byl já. Harry Potter byl já.

„Ne, pro vás je to nejtěžší, Severusi. Nechci, abyste si myslel, že to chápu nějak jinak.“

„Pro mě nejtěžší?“ Snape si odfrkl. „Nikdy mi nepatřil. Vždycky patřil jen vám - svým nebelvírským přátelům. A teď konečně patří Británii. Dal polovinu své duše za boj s Voldemortem a druhou polovinu za to, aby ji zbavil mozkomorů. Nebyl můj.“

„Ale jeho srdce - pro nedostatek lepšího slova - bylo vaše.“

„Moje ne.“

Nebylo jeho, protože ho odmítl. S jasností, která jako by ho oslepovala, si vzpomněl, jak Harry - Jonathan - stál před ním, zatímco se dveře u svatého Munga třepotaly jako prostěradla ve větru - a říkal: Chci vědět, co chceš, Snape.

Nechci nic.

A po tom - po tom (v duchu ho bolelo oko, jako by se příliš dlouho díval na Hvězdu pravdy) - po tom přišla ona otázka: Miluješ mě, Severusi?

Severus Snape nechal tu otázku nezodpovězenou, a tím odmítl svůj nárok na muže, který byl jeho životem a jeho zoufalstvím. Kdyby to neudělal, problémy s Voldemortem by se nevyřešily, ani by se nerozptýlil přetrvávající hněv, který mu Frost - který byl ve skutečnosti Potterem - zanechal. Možná byl Polibek nakonec nevyhnutelný. Ale neexistovala jen prázdnota na konci. Čas mezi tím patřil jim. A Snape si ho nechal utéct, protože si myslel, že pro něj není nezbytný, že to jeho pýcha, zoufalství a (musel si to přiznat) zbabělost - jeho hloupost, jsou nezbytné. No, měl pravdu, protože se z něj vyklubal zbabělec. Zůstala mu pýcha, zoufalství, zbabělost, skvělé ohlédnutí zpět a smutek.

„Co dělá ministerstvo? Předpokládám, že rehabilituje svého hrdinu?“ zeptal se.

„Ano, dělají na tom právě teď. Myslím, že Věštec plánuje týdenní speciál o Harrym.“

„Stal se z něj průmyslový artikl. Ale předpokládám, že pro vás to skončilo tím nejlepším možným způsobem.“

„Severusi -“

„Taky by si to takhle přál,“ pokračoval Snape. „Bylo v něm příliš mnoho nebelvírského. Nedokázal tu moc ovládat, tak se rozhodl - k čemu? - že ji vrátí Británii. Jak vznešené. Jak odvážné.“

Na to Grangerová neřekla nic. Snape s nenávistí odvrátil pohled. Vzpomněl si - nechtěně - co Lupin řekl o Siriusi Blackovi, a jak pravdivé, jak hluboce pravdivé to bylo.

„Podařilo se nám rozbít ten krakový kruh,“ pokračovala po chvíli. „Zjistili jsme, že v posledních dnech bylo ukradeno velké množství kraku. Prodejci si mysleli, že to byl někdo z nich, ale já si myslím, že to byl Harry. Krak uvolňuje magii z těla.“

„Ano,“ přikývl Snape a zadoufal, že Grangerová přestane mluvit.

Chvíli mlčela, ale zdálo se, že v tom nedokáže vytrvat. „Věštec by se o vás měl zmínit ve svých speciálech a o tom, jak jste pro něj byl důležitý.“

Snape nic neřekl. Přistihl se, že se na ni dívá - na tuhle ženu, Grangerovou, ve volných šatech, s rozčepýřenými vlasy staženými dozadu od unavených, ale klidných očí, držící dítě - své vlastní dítě. A jeho život byl neplodný a bude takový navždy. „Jste spokojená s tímhle koncem, Grangerová,“ zopakoval.

„Severusi, nevím, co tím myslíte.“

„Ale víte. Neukápla vám jediná slza, že váš starý nejlepší přítel je mrtvý, a držíte v náručí své nové dítě, kterému říkáte Harry. Dobře. Zbývá už jen, aby Georgeovi Weasleymu bylo odpuštěno a vy jste zapomněla, co jste udělala svému prvorozenému.“

Hermiona Grangerová se nehýbala. „Nechápu, proč o tom mluvíte.“

Když Snape neodpověděl, řekla: „Udělala jsem, co bylo nutné, Snape. Jak se opovažujete mě obviňovat, že zapomenu na to, co jsem málem udělala svému Harrymu?“

Snape se nadechl a vydechl, ale nic neřekl.

Grangerová přistoupila k oknu. „Nikdy nezapomenu, ale - vy jste rozrušený.“ Přesunula svůj uzlíček na stranu a odhrnula těžké závěsy. „Já to chápu.“

„Ano?“ nadhodil a prudce vzhlédl. „Myslím, že ne, Grangerová.“ Odmlčel se; zřetelně viděl, jak jí ztuhla ramena. Pak se zachvěla jako kamínky drolící se deštěm. Zamračil se a uvědomil si, že tiše pláče. „Grangerová.“

Nevěděl, co má dělat. Když se konečně trhavými, vzlykavými pohyby otočila, viděl, že má zkřivený obličej a slzy jí kapou na tvář a na dítě, které se začíná zlověstně vrtět. „Grangerová, okamžitě přestaňte brečet,“ nařídil jí. Bylo to k ničemu.

Jak podivné střídání rolí, pomyslel si Snape. Odvedl Grangerovou ke gauči a usadil ji. „Viděla jsem -“ začala, ale zarazila se, hlas se jí zadrhl. Snape přistoupil k oknu a podíval se ven. Nebylo tam nic neobvyklého - ulice, stěny, které proti temnotě jeho pokoje vypadaly téměř bílé.

„Co jste viděla?“ dožadoval se odpovědi, ačkoli už měl představu. Grangerová každopádně nebyla ve stavu, kdy by mohla odpovědět.

Hodil do krbu špetku letaxového prášku. „Doupě!“ vykřikl. Když se zelené plameny nakonec rozptýlily, měl výhled na prázdnou místnost, o dost světlejší než jeho obývací pokoj. „Haló? Haló?“ Kupodivu slyšel, jak někdo vydává velký rámus - nějaký muž naříkal, naříkal jako vnitřnosti starého Azkabanu.

Ozvalo se lupnutí a objevila se Ginny Weasleyová. „Profesore Snape!“

„Grangerová se nějak zhroutila. Raději pojďte sem, než jí hodím dítě do krbu. Začíná produkovat zvuky.“

Weasleyová přikývla.

„Něco viděla z okna - předpokládám, že přízrak. Dost ji to zasáhlo,“ pokračoval Snape.

„George právě jednoho viděl,“ řekla Weasleyová. „Taky ho to dost vzalo. Myslel si, že je to Fred.“

„Chápu.“

„Budete v pořádku, profesore? Jestli chcete, můžu k vám do kuchyně posadit Aarona.“

Snape odmítl tak rázně, jak jen to bylo možné, a o chvíli později byla místnost prázdná. Ticho. Přešel k oknu a znovu se podíval ven. Nic nebylo poblíž a nic neprošlo kolem. Sluneční světlo se prodíralo vzduchem a sklem a bolely ho z něj oči.

Tibby připravila v kuchyni nějaký druh guláše a lehce se z něj kouřilo. Snape prošel kolem ní do koupelny: ústa měl jako napuchlá a hlava ho tupě bolela. Otevřel skříňku, v níž měl uložené nejrůznější lektvary proti bolesti hlavy (s přibývajícím věkem ho bolela stále častěji). Zvuk zavírání skříňky zněl hlasitě, tak hlasitě.

Voda mu šplouchla na obličej - pokropila mu tvář, leskla se. Když se na sebe podíval do zrcadla, uviděl něco za sebou. Nebyl sám. Otočil se a vytáhl hůlku. Ale byl sám.

Zhasl světlo v koupelně, vešel do kuchyně a na jeden nádech vypil sklenici vody, kterou mu Tibby nachystala. Uvědomil si, že má žaludek tak prázdný, až je mu nevolno. Kdy naposledy jedl? Na jídlo neměl chuť - kroky.

V mžiku stál ve dveřích na chodbu, hůlku vytaženou. Ale už tam zase nic nebylo. Snape čekal a pozorně naslouchal. „Ukaž se!“ přikázal. Nic neodpovědělo.

Šel do koupelny. Tvář - jeho vlastní tvář - v zrcadle byla strhaná, vyčerpaná, vrásky vyryté pod očima a kolem úst tmavší než obvykle. Líce byly hubené a rty tvrdé. Byl ošklivý a starý. Poklepal hůlkou na kohoutek a vytryskla voda; strčil obličej bokem pod vodu a silně si ho drhl rukama, drhl si ten nenáviděný zjev, když tu ucítil na zádech ruce. Ruce, které přecházely v tělo, které stálo těsně u něj.

Snape se narovnal. Voda stále tekla, když se podíval do zrcadla a uviděl svou tvář - a ještě jednu. Když však otočil hlavu, byla pryč. „Ukaž se!“ vykřikl pronikavě.

Ale poté, co znovu zavřel oči, voda stále tekla a tekla, úzkou rovnou cestičkou do odtokového otvoru, a jemu se stále třásly ruce, ucítil znovu dotek. Ani se nepohnul. Nechal ty ruce putovat až k ramenům, pohybovaly se téměř zádumčivě. A pak uslyšel v uchu hlas: „Severusi.“

Otočil se a uviděl Harryho Pottera v podobě Jonathana Frosta. Snape si ho chvíli prohlížel. „Jsi přízrak,“ řekl nakonec.

„Přesně tak.“

Snape se zachvěl. Zdálo se, že přízrakův hlas donekonečna rezonuje na dlaždicích. „Proč jsi mě přišel trápit, duchu? Jonathane?“ opravil se s pomalým, chvějícím se nádechem.

„Ano?“

„Proč jsi sem přišel, když už jsi mrtvý?“

„Jsem duch, který ještě neodešel. Jsem tu na omezenou dobu, Severusi. Pak tě opustím - jak ty říkáš, přestanu tě trápit,“ řekl přízrak.

„Opustíš mě,“ řekl Snape a vyšel z koupelny na chodbu a do tmy obývacího pokoje. Odhrnul závěsy. Dovnitř proniklo jasné sluneční světlo. Když otočil hlavu, spatřil přízrak Jonathana Frosta, jak tiše vplouvá do slunečních paprsků, hlavu skloněnou, jako by váhal, zda má vstoupit.

PP: Sice to tak nevypadá, ale příští kapitola už bude poslední.