Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 17.2

„Mami?“

„Ano, zlatíčko?“ Hermiona shlédla na svou dceru a viděla, jak holčička vraští drobný obličejík a zjevně si není jistá, jak by měla vyjádřit, co chce říct. Podřepla, přitiskla ji k sobě a rukama ji hladila po pažích. „Lio?“

„Je můj Sev'us můj táta?“ zeptala se tichým hláskem a pokračovala: „Jamieho táta bydlí s Jamiem. A Callumův a Lylin a malého Jaspera. A Mylo má dva táty! Kde je můj tatínek?“

Hermiona cítila, jak se jí zastavilo srdce. Do háje, myslela si, že na tento rozhovor bude mít víc času. Spolehněte se, že si vaše dítě začne uvědomovat fakta dřív, než by mělo. Všechny ty roky, kdy byla tak zatraceně chytrá, se jí vrátily, aby ji kously do zadku v podobě téhle drobné holčičky. Pocítila chvilkový záchvěv soucitu s vlastní matkou.

„Pojď ke mně,“ řekla nakonec, vstala a natáhla se po Liině ruce. Usadila dceru vedle sebe na pohovku a horečně přemýšlela, co má říct.

„Tvůj táta tě dal mamince,“ řekla konečně. „A maminka bude vždycky moc ráda, že to udělal.“

„Kam odešel?“

„Někdy maminky a tatínkové nezůstávají. Někdy jen pomáhají stvořit děti nebo je držet v bříšku, ale nezůstávají, aby se o ně po narození starali.“

„Proč?“

„Ze spousty důvodů, zlatíčko. Tvůj táta nemohl zůstat, ale nechal tě u mě a věděl, že budeš v pořádku, protože jsem tě měla moc ráda.“

„Proč nezůstal?“

„Protože měl zvláštní práci daleko od nás.“

Lia se na ni podívala a zamračila se: „Můj Sev'us není tatínek?“

Hermiona na okamžik ztuhla a přemýšlela, jestli si Severuse špatně nepřečetla a tohle se jí nevymstí. „Někdy máme opravdu štěstí a dostaneme víc než jednu maminku nebo tatínka,“ řekla. „Někdy to může být maminka nebo tatínek, kteří tě nepomohli stvořit, ale přesto tě mají rádi.“

„Takže můj Sev'us je tatínek?“

„Pokud chceš, aby jím byl,“ zašeptala Hermiona a přitáhla si dcerku k sobě.

xxx

Lia byla zabraná do práce ve své kuchyňce a broukala si něco, v čem Hermiona matně rozeznávala motiv z Disneyho, a přitom řinčela miniaturními hrnci a pánvičkami. Doufala, že Severus se zdrží ve škole, dokud nedostane Liu do postele, aby ho mohla alespoň upozornit na rozhovor, který spolu vedly. Samozřejmě, že to tak nemělo být. Slyšela výmluvný hukot letaxu, ohlašující jeho příchod, bohužel ho zachytila i Lia, jejíž hlavička se prudce zvedla, když zaregistrovala zvuk kroků blížících se po schodech. Tvář se jí roztáhla do úsměvu, když do místnosti vstoupil její oblíbený člověk.

„Tati!“ zaječela. Severusovi spadla čelist a jeho ruce ji instinktivně zachytily, když do něj vrazila. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, když ho svými malými pažemi objala kolem krku. „Tatínku? Ty jsi za mnou přišel?“ Zamračila se a mírně se od něj odtáhla. „Tati, proč pláčeš?“

Nebyl si úplně jistý, jak se dostal do křesla, tiskl k sobě její drobné tělíčko a snažil se nevzlykat. Kde se to v něm vzalo? Co s tím měl sakra dělat? Nad temenem Liiny hlavy se setkal s Hermioninýma očima a sledoval, jak se k nim přibližuje, než se posadila na opěradlo jeho křesla.

„Lio, zlatíčko, co kdyby sis šla vybrat svůj příběh na dnešní večer, zatímco si maminka na chvíli promluví s… tatínkem.“

Lia se nepatrně zamračila a očima těkala mezi rodiči, než poslechla a sklouzla ze Severusova kolena.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona tiše, pustila jeho paži, zaujala Liino místo a objala ho kolem ramen.

„Já… já tomu nerozumím? Jak na to přišla?“

„Předtím jsme měly… rozhovor o tom, kde je její táta,“ povzdechla si, „bylo to… no, upřímně řečeno, nebylo to něco, na co bych byla takhle brzy jakkoli připravená. Zeptala se, jestli bys mohl být její táta. Jestli je to problém, něco vymyslím. Je to částečně moje chyba, řekla jsem jí, že ne všichni rodiče jsou odpovědní za stvoření svých dětí. Doufala jsem, že si s tebou promluvím dřív, než se s ní setkáš, ale vidíš, jak to dopadlo.“

„Hermiono,“ řekl tiše a stále vypadal jako v šoku. „Já… pro mě to není problém, ale… jsi si jistá? Já… potřebuji, aby sis byla jistá.“

Hermiona se naklonila, aby mu lépe viděla do tváře. „Proč proboha bych já měla být ta, která si není jistá?“

„No… má minulost, má rozhodnutí. Jednou jí to budeme muset vysvětlit. Myslím, že bych nezvládl, kdyby mě začala nenávidět, kdyby litovala, že jsi jí dovolila, aby si mě vybrala.“

„A my to uděláme. Jednou,“ odpověděla tiše a pečlivě volila slova. „Až bude vzpomínat na muže, který si nasadil nevkusné plastové šperky a hrál si s ní na čajové dýchánky, na muže, který jí četl pohádky před spaním a večer ji ukládal do postýlky, který tančil na ty směšné písničky z disneyovek a bral ji do parku, do zoo, na hraní k zatracenému Harrymu Potterovi. Až jí to konečně řekneme, Severusi, bude mít všechny ty vzpomínky na muže, který ji miloval. Možná jí budeme muset pomoct, aby to pochopila, ale miláčku, ona tě nikdy nebude nenávidět, miluje tě příliš na to, aby toho někdy litovala.“

Severus zabořil tvář do ohybu jejího krku, nechtěl dopustit, aby ho znovu viděla slzet, když si vrýval do paměti její slova. Ta malá holčička byla jeho a on skutečně neměl žádnou představu, co si se všemi těmi pocity počít.

Matně zaregistroval, že ho Hermiona hladí po hlavě a pevně ho k sobě tiskne, přesně tak, jak to dělala s Liou, když byla rozrušená. O chvíli později se k její dlani přidala malá ručka a doprovázel ji hlas, který mu zpíval do ucha něco v pochybné melodii, drobné tělíčko se mu kroutilo na klíně, až se pohodlně usadilo. Zůstali tak, dokud se Severus neovládl, nezvedl hlavu a nespatřil Liu, jak se na něj zvědavě dívá.

„Už je ti líp, tatínku?“

„Ano,“ zaskřehotal. To oslovení ho stále dokázalo tnout do živého. „Už jsi přinesla svoji knížku?“

„Ano! Vzala jsem Chlupáče!“

„Cože jsi vzala?“

„Chlupáče!“ opakovala a mávala Severusovi před zmateným obličejem malou knížkou.

Pomalu přikývl, aniž by tušil, o čem mluví. „Samozřejmě že ano. Můžeš si vzít pyžamo z pohovky?“

Lia rychle přikývla a škrábala se pro ně dolů: „Zvládnu to sama, mami!“ vykřikla, když se Hermiona začala zvedat.

Severus se zasmál a stáhl Hermionu zpátky: „Tvrdohlavá malá čarodějka,“ zamumlal jí do ucha, „nedovedu si představit, kde se to v ní bere.“

„Myslím, že se mi nelíbí, co naznačuješ,“ odpověděla šelmovsky a skryla úsměv, „jestli je někdo z nás tvrdohlavý, jsi to ty!“

Severus se neskrývaně rozesmál: „Nepředstírej, že se mi nevyrovnáš, má čarodějko.“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ odpověděla s očima obrácenýma k nebi právě ve chvíli, kdy se Lia vrátila v pyžamovém tričku oblečeném přední částí dozadu.

„Dokázala jsem to sama!“ ohlašovala hrdě.

„To tedy ano, zvládla jsi to moc dobře!“ zasmála se Hermiona.  „Teď už jsi opravdu velká holčička! Jsi připravená na svoji pohádku?“

„Ano. Tatínek mi ji přečte.“

Hermiona vykulila oči, ale zasmála se: „No jistě, kdo jiný?“

Lia se rozzářila, vyškrábala se na křeslo a podala Severusovi knihu.

„Aha… Z branky ven na procházku vyrazili Chlupáč Maclary z Donaldsonovy mlékárny a Herkules Morse velký jako kůň…“

xxx

„Hermiono?“ odvážil se Severus vyslovit do tmy.

„Hmm?“ zahučela a přitulila se mu blíž k hrudi. Znělo to, jako by napůl spala.

„Řekneš mi, co se stalo s Liiným biologickým otcem?“

„Ach.“ Cítil, jak se napřímila, z jejího hlasu zmizely všechny stopy ospalosti. „Já… upřímně řečeno, ta historie není nic moc.“

Přikývl, než si uvědomil, že ho nevidí. Sáhl po hůlce, rozsvítil a spatřil ji sedět na posteli s koleny přitaženými k tělu. Mírně se při tom pohledu zamračil, než se posadil a naklonil se k ní.

„Nemusíš, jestli je to obtížné,“ zašeptal tiše.

„Není to těžké, opravdu ne. Já…nebyla jsem na tom po odchodu z našeho světa nejlépe. Příliš jsem pila, příliš často jsem po večerech chodila ven, udělala jsem několik pochybných rozhodnutí. Myslím, že jsem se snažila vynahradit si dětství, které jsem neměla, snažila jsem se být někým jiným než nudnou knihomolkou Hermionou Grangerovou. Všechno to bolelo, byla jsem sama, neměla jsem rodinu a kromě občasných návštěv Kingse a George ani žádné přátele. Zapsala jsem se do kurzu na místní vysoké škole, ze všech věcí právě na účetnictví, a našla si pár přátel. Liin otec byl náhodně vybraný muž, kterého jsem se ten večer rozhodla vzít s sebou domů, nic víc. Byl naprosto zděšený, že jsem těhotná, protože se ukázalo, že se má koncem toho měsíce, kdy jsem to zjistila, oženit. Skoro mi poručil, abych šla na potrat. Naposledy jsem slyšela, že v Americe řídí firmu patřící rodině jeho ženy. Není zapsaný v Liině rodném listě a nemá ani tušení, že jsem si ji nechala.“

„To je úplný kretén,“ odplivl si Severus a jeho zlost vzrůstala při pomyšlení, že by Lia neexistovala.

„No, abych pravdu řekla, můj úsudek ohledně něj nebyl nejlepší. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, přestala jsem chodit ven, přestala jsem pít, dokončila jsem kurz a založila knihkupectví. Lia mi pravděpodobně zachránila život, vůbec jsem se nekontrolovala, přinejmenším mi zachránila játra.“

„Děkuju, že jsi mi to řekla,“ řekl tiše.

Hermiona zabručela v odpověď. „Severusi?“

„Ano?“

„Ty bys… chci říct…“ Severus povytáhl obočí při pro ni netypickém koktání, když zaznamenal, že se odmlčela a zhluboka se nadechla. „Lia nemá v rodném listě uvedeného otce. Rozhodnutí je jen a jen na mně, kdybys… to někdy chtěl udělat oficiální?“

„Jak oficiální?“ Severus se zarazil.

Zřetelně vnímala, jak se napjal, a pohnula se, aby se odtáhla: „Já... to je jedno, neměla jsem nic říkat.“

„Hermiono, jak oficiální?“ zopakoval a znovu ji k sobě pevně přitiskl.

„Adopce.“

„Ano,“ zašeptal. „U všech božstev, čarodějko, na tohle ses vůbec nemusela ptát.“

„Opravdu?“

„Ano!“

Hermiona na jeho hrudi přikývla. „Miluji tě. Nemám ponětí, jaký je postup, ale zjistím to.“

Té noci spánek nepřicházel po mnoho hodin, jak se Severus snažil zpracovat lavinu emocí, které se v něm zmítaly. Měl dceru. Holčičku, která bude velmi, velmi brzy právoplatně jeho, nikdo mu ji nebude moci vzít. Vedle něj se Hermiona ve spánku pohnula a vytrhla ho z myšlenek. Přitáhl si ji k hrudi, objal ji kolem ramen a hromadu jejích vlasů si zastrčil pod bradu. Okamžitě se uklidnila a ve spánku se opět zavrtala do jeho tepla. Mírně se usmál a nechal se pohltit pocitem její neutuchající vřelosti a dosud nepochopitelného pocitu, že je milován. Hlavou mu proplouvaly obrazy Hermiony v něčem bílém, a když se ho konečně zmocnil spánek, měl stále na tváři úsměv.