Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 33. Kneaderův dvůr

Harry nevěděl, co čekal, ale tohle, tahle… chatrč to nebyla. Místo, které mělo jméno, přestože skromné jako Kneaderův dvůr, by mělo být alespoň natolik majestátní, aby si zasloužilo pojmenování, ne?

Zřejmě ne.

Ačkoli, když o tom tak přemýšlel, ani Doupě nebylo nijak velkolepé a přesto mělo jméno. Takže by ho to vlastně nemělo příliš překvapovat.

Z Grimmauldova náměstí se přeletaxovali do obyčejné opuštěné chaty a pak se pomocí přenášedla dostali na písečnou pláž – Harry si přál, aby ho před tím někdo varoval, protože teď měl boty plné písku. Byla tma, jen měsíční světlo a rozsvícené hůlky dospělých jim pomáhaly orientovat se, což ještě více ztěžovalo cestu pískem. Ale i tak viděl dost na to, aby ho dům neohromil.

Z místa, kam dorazili přenášedlem, se vedení ujala paní Weasleyová. Ron se vedle ní vznášel na tenké matraci a Ginny ho těsně následovala pro případ, že by potřeboval stabilizovat, Harry a Hermiona se drželi za nimi a po obou stranách podpírali stále ještě slabého Remuse. Harry správně odhadl, že je do bezpečného domu doprovodí Moody. Bdělý kouzelník se držel vzadu, hůlku neustále vytaženou a připravenou pro případ jakéhokoli náznaku nebezpečí.

I když neviděl každý detail, měsíční světlo bylo dostatečně jasné, aby poznal, že domek stojí na srázu s výhledem na pláž na jedné straně a na skalnatou pláň na straně druhé. Pomyslel si, že ve dne by ta scenérie byla nejspíš krásná… i když zchátralá změť kamene a cihel uprostřed ní by mohla být rušivá. Dům byl krátký a hranatý, ne vysoký a šikmý jako Doupě, a Harry si neuměl představit, jak by se v něm mohlo sedm z nich na delší dobu ubytovat. Devět, když o tom tak přemýšlel, za předpokladu, že bude přítomen tajemný Kneader a že Snape je bude brzy následovat.

„Co ruka?“ zeptal se tiše Remuse, když obcházeli obzvlášť velký kámen. Ruka vypadala v pořádku, takže se ji někdo musel pokusit vyléčit, ale celou cestu sem ho očividně bolela a dělalo mu potíže se o ni opřít. Bohužel měl stále nejisté nohy, takže opora byla nezbytná.

Remus mu věnoval malý úsměv. „Už je to mnohem lepší než předtím. Nedělej si o mě starosti, Harry. Profesor Snape říká, že tenhle Kneader je slušný léčitel. Snad se o to postará.“

„A podívá se taky na Rona?“ vyslovil naději, která se mu honila hlavou od chvíle, kdy s tím nápadem Snape přišel.

„Postaráme se o to,“ odtušil muž pevným hlasem, který měl Harryho nejspíš uklidnit, ale právě v tu chvíli zakopl o kámen a zkroutil si ruku.

„Promiňte!“ zvolala Hermiona z jeho druhé strany. „Nevšimla jsem si toho včas!“

Remus jen zabručel a mlčky pokračovali dál.

Když vkročili na křivolakou kamennou cestu vedoucí k malému domku, vyšel ze vstupních dveří muž. Stál ve světle verandy a Harry zaznamenal, že je menšího vzrůstu, hubený a starší než Snape, ale zdaleka ne tak starý jako Brumbál. Odhadoval, že je mu možná kolem padesáti nebo šedesáti let. Když přišli blíž, zaznamenal hřívu původně hnědých vlasů, nyní hojně protkaných stříbrem. Na někoho, kdo pravděpodobně žil sám v ošuntělé chatrči, byl překvapivě pečlivě oblečený – Harry i z dálky viděl lesk knoflíků jeho úhledné košile a vyleštěných bot.

Muž klidně čekal na zápraží před domem, až k němu pocestní dojdou, každého z nich si postupně zkoumavě prohlížel a Harrymu alespoň jeden dílek skládačky tohohle chlapíka zapadl na své místo. Z jestřábího pohledu muže bylo zřejmé, že je pozorný a inteligentní, což dávalo smysl, protože Snape by nevěřil nikomu, koho by považoval za hloupého.

„Ephraim Kneader?“ zeptala se paní Weasleyová.

„To budu já,“ děl Kneader zdvořile trochu ochraptělým hlasem a mlčky čekal na představení.

„Já se jmenuji Molly Weasleyová,“ představila se, když vyšla těch pár schodů na verandu a natáhla k němu ruku, kterou přijal. „Přicházíme ze štábu. Možná byl prozrazen a Severus Snape navrhl, že tady bychom mohli být prozatím v bezpečí.“

Kneaderovi se při zmínce o Snapeovi zaleskly oči, ale jinak toho muže k Harryho zklamání nijak nezmínil. Teď, když měl malý kousek skládačky, chtěl si ji poskládat celou. „Weasleyová, hm? O vás a vaší rodině jsem už slyšel,“ řekl. „Dobří lidé.“

Paní Weasleyová se usmála a tváře jí zrůžověly po komplimentu na adresu její rodiny. „Severus mě požádal, abych vám předala toto.“ Podala Kneaderovi malou bílou obálku, kterou si vzal, a pak představila ostatní dospělé, což Harry sotva zaznamenal, protože si moc přál, aby si mohl přečíst obsah Snapeova dopisu. „Tohle je Remus Lupin a Alastor Moody,“ gestem ukázala směrem k zadní části malé skupinky.

„Moody,“ přikývl Kneader, jako by se už znali, a pak přesunul pozornost na Remuse. „Lupin. O vás jsem také slyšel. Dobrá hlava.“

„Předpokládám, že Severus to neřekl,“ pronesl Remus s lehkým úsměvem.

„Takhle ne,“ odpověděl Kneader a koutkem rtů mu zaškubal lehký úsměv. „Ale kde jsou mé způsoby?“ zeptal se a gestem ukázal k domu. „Pojďte dál, pojďte dál. Dejte toho chudáka kluka támhle do první místnosti. Nejdřív se postaráme o něj, co říkáte?“ Pokynul paní Weasleyové, Ronovi a Ginny a pak se ujal povinnosti pomoci Remusovi, aby se dopotácel dovnitř.

Jakmile se Harry ocitl na verandě, zul si botu, aby z ní vysypal všechen písek. I když byl dům tak zchátralý, bylo by neslušné, kdyby sem všechnu tu špínu zanesl. To by mohl udělat Dudley, ale Harry se naučil předcházet zlobě tety Petunie. Jakmile však obrátil botu vzhůru nohama, zjistil, že o žádném písku nemůže být řeč. Všechen byl pryč. Vyměnil si pohled s Hermionou, která vypadala docela potěšeně. Ať už zde působilo jakékoliv kouzlo, podle výrazu jejích očí poznal, že se při první příležitosti hodlá zeptat toho kouzelníka Kneadera, jak se provádí. Při Moodyho netrpělivém odfrknutí si také uvědomil, že jsou zřejmě jediní dva, kteří nějaké kouzlo na odpuzování písku nečekali. Spěšně si nazul botu a následoval ostatní.

Jenže jakmile vstoupil do domu, nenadále zabořil tvář do záplavy huňatých hnědých vlasů. „Uf!“

„Ach, promiň,“ prohodila Hermiona roztržitě z místa, kde se zastavila, pomalu vykročila vpřed a s otevřenými ústy si prohlížela okolí.

Jakmile se pohnula, pochopil, proč se zastavila, protože se překvapeně zastavil i on. Vnitřek domu byl nádherný, vůbec ne takový, jak by se mohlo zdát zvenčí. Z rozvrzané verandy před domem vstoupili na krásnou bílou mramorovou podlahu chodby ústící do velké místnosti s mnoha pohodlně vypadajícími pohovkami a křesly, docela působivým krbem a okny až ke stropu na jedné stěně. Dokázal si představit, že je z nich přes den úžasný výhled na oceán. Další obloukový průchod vedl do něčeho, co vypadalo jako kuchyně, a i když ho skoro překvapilo, že nevidí velké schodiště, ze vstupní chodby a obývacího pokoje vedlo víc dveří, než dokázal spočítat. Hned viděl, že jeho obavy z malé chatrče byly neopodstatněné. Díky jakýmkoli prostorovým kouzlům, která se tu nacházela, bude mít každý z nich vlastní ložnici, a to s rezervou.

Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, a následoval Hermionu k prvním dveřím u vchodu, které po otevření odhalily jakýsi nemocniční pokoj. Stěny pokrývaly skříňky s lékařskými potřebami a spoustou pestrobarevných lektvarů a u zdi stály tři postele. Paní Weasleyová právě usazovala Rona na jednu z nich, starala se o něj a ukládala jeho bezvládné tělo pod peřinu, zatímco Kneader pomáhal Remusovi na druhou.

Za Harryho zády zatím Moody zkontroloval zámek na vstupních dveřích a pak zamířil ke kuchyni, nejspíš aby se ujistil, že i zbytek domu je zabezpečený.

„Je ještě někdo zraněný?“ zeptal se Kneader a znovu si je prohlédl, když už byli blíž. Že si muž všiml jeho jizvy, Harry poznal podle rozšířených očí a opětovného překvapeného pohledu. Kromě toho ale nic neřekl a Harry se snažil pod tou pozorností nezavrtět. Ačkoli by mu to už mělo být dávno známé, na svou slávu si vždycky musel zvyknout po létě, kdy byl obklopen buď mudly, kteří nevěděli, že je slavný, nebo přáteli, kteří jeho slávu považovali za samozřejmost.

„Ostatní děti a já jsme v pořádku,“ sdělila paní Weasleyová a smutnýma očima znovu přelétla Rona. „Remus byl ošetřen, ale prospělo by mu skutečné oko léčitele. Můj syn… on je…“ popotáhla a odvrátila pohled. „Nepotřebuje ani tak léčbu, jako spíš… péči. Možná by se ostatní děti mohly odebrat do kuchyně na něco k snědku, zatímco to budu vysvětlovat?“

„Poslužte si čímkoli, co najdete,“ přikývl Kneader, aniž by z Harryho spustil oči, a Harry se rychle vytratil z místnosti, aby unikl jeho pohledu.

Kuchyně byla stejně nádherná jako zbytek domu a byla tak dokonale čistá, že Harryho napadlo, jestli ji Kneader vůbec někdy používal. Poté, co prohledali ledničku a skříně pro malé občerstvení, si s úlevou konečně sedl, i když to bylo k největšímu jídelnímu stolu, jaký kdy viděl.

„Zajímalo by mě, kolik mívá návštěv,“ zašeptala Hermiona od protější strany tabule. Nebylo opravdu nutné šeptat, ale Harry chápal, proč to udělala. Obrovská místnost, v níž se nacházeli, velkolepost nábytku z tmavého dřeva a mramorové podlahy v nich všech vzbuzovala jistou dávku úcty.

„Mě by zajímalo, kolik má domácích skřítků,“ pronesla Ginny stejně tichým tónem a Hermiona se otočila, aby se na ni podívala.

„Myslíš, že má domácí skřítky? Proč?“

Ginny se na ni zadívala a pak mávla rukou, jako by chtěla říct, že je to jasné.

„Je to kouzelník,“ odfrkla si Hermiona. „Nepotřebuje domácí skřítky, aby udržoval dům bez ohledu na to, jak pěkný je.“

Ginny vydala mručivý zvuk, který Harrymu zněl jako ‚když myslíš,‘ načež si naskládala ovoce a krekry na malý talířek a vrátila se do nemocničního pokoje. Hermiona chroupala sušenku a podezřívavě si prohlížela kuchyň, jako kdyby ji dostatečně dlouhé pozorování mohlo prozradit, jestli se v okolí neskrývají domácí skřítci.

„Hermiono,“ promluvil, aby upoutal její pozornost. Už dlouho to zvažoval a teď, když byli sami… „Přemýšlel jsem o tom… víš, ty jsi opravdu dobrá učitelka.“

„Aha, děkuji ti, Harry,“ rozzářila se, i když vypadala trochu zmateně z náhlého komplimentu.

„A já jsem v poslední době hodně přemýšlel… o úrovni OVCE.“ Jakmile se zmínil o jejich zkouškách, její zmatek se rozplynul a ona se narovnala v plné pozornosti. Ušklíbl se nad její zjevnou ochotou mluvit o akademické půdě. „Nevíš, jestli může student skládat zkoušku OVCE z předmětu, který ve skutečnosti neabsolvoval?“

Hermiona se zatvářila překvapeně. „No. Hm. Nikdy mě nenapadlo to zjišťovat.“ Harry si byl jistý, že ji to nenapadlo – kdy Hermiona uvažovala o tom, že by si nevzala nějaký předmět? „Je to možné…“ řekla pomalu, zamyšleně. „Vždyť OVCE mají prověřit úroveň tvých schopností v daném předmětu. Kdo říká, že se ho člověk musí naučit ve třídě? Já se pořád učím víc z knížek než od profesora Binnse.“ Vrhla na Harryho omluvný pohled, že nerespektuje učitele, i když Harry nevěděl, proč by se tím měla trápit. Binns byl dost hrozný učitel. „Určitě by bylo možné, i když obtížné, aby student složil zkoušku  na základě předchozích znalostí nebo samostatného studia. Jenže to bych musela trochu zapátrat, abych s jistotou zjistila, jestli to pravidla Bradavic umožňují. Proč se ptáš?“

„Lektvary.“

Hermiona pochopila okamžitě a její tvář se proměnila v čistou radost. „Snape tě do své třídy nepustí, ale ty chceš stejně zkusit OVCE,“ prohlásila.

Harry přikývl. „Chci být bystrozorem, Hermiono. Teď víc než kdy jindy. Už mě nebaví sedět bokem a čekat, až ostatní vybojují válku nebo mi něco zatají, i když jsem v centru všeho, co Voldemort lidem provádí. Chci mít vliv na svou vlastní budoucnost. A jediný způsob, jak se tam dostat, je mít ty správné OVCE a lektvary jsou jedněmi z nich.“

„A pokud můžeš složit zkoušku, aniž bys chodil na hodiny, potřebuješ k tomu lektora,“ doplnila Hermiona.

Harry znovu přikývl. „Z NKÚ jsem dostal nad očekávání, takže v tom nejsem úplně marný, ale není to můj nejlepší předmět. A podle toho, co říkal Snape, bude šestý ročník těžší než kterýkoli jiný. Nemyslím si, že to zvládnu nastudovat sám bez někoho, kdo chodí do Snapeovy třídy a je ochotný se podělit o úkoly a provést mě nejtěžšími praktickými kousky.“

„Počítej se mnou,“ vyhrkla Hermiona okamžitě. Seděla na židli zpříma a prakticky poskakovala vzrušením při pomyšlení na tajné studium. „Učebnici mám samozřejmě s sebou,“ poplácala se po kapse, kde nosila svůj zmenšený kufr. „Už jsem ji přečetla a dodělala letní úkoly. Jestli chceš, můžeš si ji prohlédnout, seznámit se s ní. Až v Bradavicích se nejspíš dozvíme, jestli je možné zkoušku složit, ale pokud nezačneš hned, budeš pozadu.“

Harry jí věnoval obrovský úsměv. „Díky, Hermiono.“ Představa dalšího učení během následujícího týdne a půl, než se vrátí do Bradavic, ho netěšila, ale byl odhodlaný to udělat. Našel v sobě vůli začít se vážně učit nitrobranu a tatáž vůle mu měla pomoci stát se bystrozorem.

„Víš…“ Hermiona zmírnila své vzrušení a váhavě se na něj podívala. „Nerada o tom vůbec mluvím, vím, že to nesnášíš, ale kdyby to nevyšlo… Zrovna pro tebe by bystrozorský program nejspíš udělal výjimku.“

„Já vím,“ zatvářil se Harry. „Ale já to takhle nechci. Chci si cestu dovnitř zasloužit.“

Hermiona s úsměvem přikývla. Zdálo se, že to očekávala. „Ještě jedna věc. I za předpokladu, že vůbec bude možné tu zkoušku skládat, je v našem plánu ještě jeden možný zádrhel.“

„Jaký?“

„Budeme potřebovat využívat laboratoř a přísady mimo vyučování,“ řekla Hermiona poněkud omluvně. „Některé věci si asi nebudeme moci koupit, ne sami, a budeš se muset naučit připravovat přísady pro důležité lektvary. Vím, že tě do své třídy nepustí, ale stejně k tomu budeme potřebovat Snapeovo svolení.“

Harry se sesunul na židli. Na to nepomyslel. Představoval si, že by se mohli učit ve společenské místnosti nebo v Komnatě nejvyšší potřeby. A pořád ještě mohli, někdy. Ale pokud se měl pořádně naučit lektvary na úrovni OVCE, a to natolik dobře, aby na konci sedmého ročníku složil zkoušky, nebylo možné to obejít. Bude si muset od Snapea vyžádat povolení, aby mohl laboratoř čas od času využívat. Skvělé. Prostě skvělé. Vydechl a cítil, jak se jeho sen vytrácí s každým kouskem dechu, který opouštěl jeho tělo.

Dotazování se Snapea ani nebylo tím hlavním problémem, ne od té doby, co spolu vycházeli lépe. I když by Harry musel spolknout svou hrdost, věděl, že Snape ho teď nezabije jen proto, že se zeptal. Problémem byla ta část se svolením. Šance, že by ten muž vůbec někdy řekl ano, byla téměř nemožná. Snape si svou třídu a sklady přísad nesmírně chránil. S výjimkou trestů po škole povolil jen svým zmijozelským studentům z vyšších ročníků přístup do laboratoře i po hodině, a to ještě jen za jeho osobní přítomnosti. (Ne že by si většina lidí stěžovala na tuto trochu protekce. Málokdo ze studentů, kteří nebyli zmijozelští, by chtěl trávit se Snapem víc času, než je nutné.) Dokonce i Harryho hodiny doučování lektvarů byly falešné a pravděpodobně všichni studenti, kteří se o tom doslechli, usoudili, že Brumbál Snapea donutil. Což se svým způsobem stalo, když se jednalo o lekce nitrobrany…

Podstatné bylo, že Snapea by rozhodně nenapadlo povolit přístup do laboratoře Nebelvírovi, který nezískal uspokojivou známku z NKÚ a který ani nebyl studentem jeho běžné třídy lektvarů. Harryho geniální nápad narazil na zeď a on teď cítil, jak ho zaplavuje vlna zklamání. Bylo to, jako kdyby znovu dostal výsledky NKÚ.

Hermiona, jako obvykle vnímavá, se natáhla a poplácala ho po paži. „Vždycky je možné, že řekne ano. Viděla jsem, jak se k tobě nedávno choval. Když jsem ho našla a řekla mu, že jsi zkolaboval a že si myslím, že to byl Voldemort, všeho nechal, aby se k tobě dostal. A tím myslím všeho. Ani si nejdřív nezakouzlil lektvar, ani nezabezpečil laboratoř, a víš, jaký je, když vaří lektvary. A pak jsi mu věřil, pustil jsi ho do své mysli, aniž by ses zamyslel. Teď je všechno jinak. Očividně na tebe změnil názor a myslím, že ty na něj také. Myslím… myslím, že mu na tobě dokonce záleží, Harry. Záleží mu na tom, co se s tebou děje, a to je mnohem víc než předtím, ne? Možná mu bude záležet i na tvé budoucnosti. Dost na to, aby řekl ano.“

Harry byl na pochybách. Také si nebyl jistý, jestli souhlasí se vším, co Hermiona řekla. Jistě na tom bylo něco pravdy, ale ona tu pravdu viděla růžovými brýlemi. Zdálo se, že Snape skutečně překonal některé své zábrany a už se Harryho společnosti otevřeně nebál. Také bral svou roli Harryho letního opatrovníka vážně a dělal vše pro to, aby zajistil jeho bezpečí. Ale starat se? O samotného Harryho? To už zašlo trochu daleko. Vypadala však tak nadějně a on opravdu nechtěl zrovna teď mluvit o tom, co se děje mezi ním a Snapem, a tak změnil téma.

A jak věděl každý, kdo Hermionu alespoň trochu znal, nejlepší způsob, jak odvést pozornost, bylo zeptat se jí na domácí úkoly.

Mezi formulemi a přeměňováním byla témata Snape a lektvary zcela zapomenuta.

ooOOoo

„Takže Harry Potter? Nikdy jsem si nemyslel, že tu budu hostit někoho takového, jako jste vy,“ byla první slova, která Kneader pronesl, když po chvíli vešel do kuchyně.

Harry z jeho slov nedokázal poznat, jestli to muž myslel přátelsky a přívětivě, nebo přesně naopak. Kdyby ta slova pronesl Snape, znamenalo by to něco ve smyslu: proč jsem proboha byl proklet tvou uboze otravnou a nezaslouženě slavnou přítomností? Snape by samozřejmě dal význam řečeného najevo úšklebkem. Kneader se tvářil neutrálně, možná dokonce přemýšlivě, jeho jestřábí oči si stále prohlížely okolí a nepochybně si všeho všímaly. Přesto, protože věděl, že se Kneader a Snape znají, že Snape tomuto muži důvěřuje, Harry přemýšlel, jestli je také spojuje odpor ke všemu, co se týká Harryho Pottera.

Jeho nejistota však nebyla omluvou pro hrubost. Harry se rozpačitě postavil, aby řádně pozdravil jejich hostitele. „Rád vás poznávám, pane Kneadere, pane,“ řekl se zdvořilým skloněním hlavy. Nemohl si pomoct, ale nejspíš působil rozpačitě a ostražitě zároveň. Když Kneader hned neodpověděl, vyplnil ticho slovy: „Tohle je moje kamarádka, Hermiona Grangerová.“

„Slečna Grangerová,“ Kneader se na ni usmál, což Harry považoval za odpověď na svou otázku. Kneader neměl Harryho rád. Nebo byl přinejmenším připraven ho nemít rád, jakmile Harry udělá nebo řekne něco, čím se ukáže jako nesympatický. A Harry se najednou chtěl Kneadera zeptat, jak dobře zná Snapea, kolik toho spolu asi tak probrali, kolik mu toho Snape mohl říct o svém nejméně oblíbeném studentovi, o zhoubě své bradavické existence.

Protože jestli bude muset začít znovu s další autoritou, která ho bezdůvodně nenávidí, tak se do konce léta oficiálně zblázní.

„Mimsy!“ zavolal Kneader a do kuchyně vpadla malá domácí skřítka s velkýma očima mrkajícíma na návštěvníky. Harrymu se tak ulevilo, že z něj Kneader spustil oči, že si nevšímal Hermionina zděšení.

„Musíte být unavení z cesty,“ pokračoval Kneader. „Mimsy vás zavede do vašich pokojů. Kdybyste dnes večer něco potřebovali, dejte jí vědět. Co se týče zítřka, dům i pozemky jsou chráněné. Protipřemisťovací opatření sahají až k bóji ve vodě a dubu na pahorku. Nepřekračujte ani jedno, ani druhé a budete v pořádku.“ Otočil se k odchodu.

„Počkejte!“ zavolal Harry a muž se ohlédl s obočím zvednutým v tiché otázce. „Pane Kneadere, jak… jak se má Remus? Byl tak nějak… ehm, unavený a potlučený… a jeho ruka…“ odmlčel se. Nevěděl, proč ho ten muž tak znervózňuje, ale zněl jako naprostý idiot. Tohle nebyl první dojem, který chtěl udělat na muže, který by mu mohl něco říct o Snapeovi.

„Ach, ano. Váš pan Lupin,“ odpověděl Kneader klidně. „Vyléčil jsem jeho zranění. Po poměrně silném uspávacím lektvaru, který jsem mu dal, bude nějakou dobu mimo. Nejlepší bude, když se zatím obejdete bez něj.“ A s tím se vzdálil z kuchyně.

„No,“ řekla Hermiona po chvíli ticha. „Opravdu společenský chlapík, že?“

„Možná není zvyklý na velkou společnost?“ nadhodil Harry s polovičatým pokrčením ramen.

„S tímhle velkým domem, který je celý zařízený jako bezpečný dům Řádu?“ zeptala se Hermiona skepticky. „A s místem na spaní pro tolik hostů?“

Další myšlenky si Harry nechával pro sebe, protože jeho intuice bývala často docela dobrá a právě teď mu říkala, že mužova horlivost se jim vyhnout pramení z toho, že se chce vyhnout právě jemu. Nevěděl, proč mu to vadí. Obvykle by pokrčil rameny, když se nějakému náhodnému cizinci nelíbil. Koneckonců to patřilo k tomu, že je slavný, za což nemohl. Ale tohle nebyl náhodný cizinec, že ne? Tohle byl dost možná až příliš vzácný Snapeův přítel. Nebo přinejmenším spojenec. Držel v ruce některé z klíčů k záhadě jménem Severus Snape a vypadalo velmi pravděpodobně, že ten muž nebude mít tendenci se s Harrym o žádný z nich podělit.

Povzdechl si a obrátil pozornost k malé domácí skřítce.

Stála nehybně uprostřed kuchyně a zírala na ně široce otevřenýma očima, ale nevypadala ustaraně ani vyděšeně. Spíš… zvědavě. A trpělivě. Zdálo se, že se chystá tiše počkat, až jí dají najevo, že jsou připraveni odejít.

„Hm, Mimsy, že?“ odvážil se Harry. „Co se týče těch pokojů…“

„Ano, pane. Mimsy vám ráda ukáže vaše pokoje, pane,“ zaštěbetala skřítka zdvořile a vesele je vedla do pokojů po obvodu obývacího pokoje, přičemž jim ochotně zvětšovala kufry. Hermionin pokoj byl na opačné straně než ten jeho. Zlehka jí mávl, ale nečekal, až se zabydlí, ani se neobtěžoval studovat svůj pokoj, kromě zaznamenání, že je zařízen v odstínech modré a obsahuje jednoduchou postel, komodu a noční stolek. Jen zamumlal, že chce jít spát, zavřel dveře, zul si boty, svalil se na záda na překvapivě pohodlnou matraci a zadíval se do stropu.

Zatím neměl v úmyslu spát. Myšlenky na Grimmauldovo náměstí se mu honily hlavou jako požár. Bylo tam bezpečno? Prolomí Voldemort jeho zdi? Pokusí se dostat dovnitř, ale nepodaří se mu to? Nebo měl Snape pravdu, že věděl jen obecně o tom, kde se nacházejí, ale ne o čísle dvanáct? Chtěl vědět, jestli Snape a zbytek Řádu budou v bezpečí, jestli je Dobby pořád tak smutný, jako když se s ním Harry loučil, jestli jsou pan Weasley a dvojčata opatrní kvůli paní Weasleyové.

Ubíjelo ho, že nezná odpovědi na své otázky.

Také více přemýšlel o svých vizích a přál si, aby se mu nepodařilo vymanit z Voldemortovy mysli. Možná by se o jeho záměrech dozvěděli víc, kdyby zůstal déle. Možná by se dozvěděl, jestli Voldemort ví, kde přesně jsou a jak se to dozvěděl.

Nešťastně si povzdechl. Nesnášel, když ho drželi stranou od dění, když byl nucen se skrývat a čekat na odpovědi, zatímco Řád se ujal nebezpečné práce na jejich ochranu a boje s Voldemortem.

S touhou po rozptýlení vytáhl z kapsy balíček s lektvary a každý z nich si postupně prostudoval, než je položil na noční stolek a začal se věnovat svému novému prstenu. Předtím si o Snapeovi nemyslel, že je pozorný, ale i kdyby to prsten nenaznačoval – přece jen bylo strategické mít způsob, jak si přivolat pomoc –, lektvar proti bolesti hlavy rozhodně ano. Snape vyvinul lektvar jen pro něj, lektvar, který sice nebyl nezbytný, ale který mu pomůže od bolesti. Byla to laskavost, kterou nečekal. Napadlo ho, že by měl myšlenky na vděčnost raději vymazat z mysli, než přijde jejich další hodina nitrobrany. Kdyby Snape věděl, jak moc ten dar pro Harryho znamená, pokusil by se znovu odtáhnout.

A Harry si byl ochoten přiznat, že nechce, aby se Snape odtáhl. Nechtěl ztratit další lidi, dokonce ani někoho, s kým ho pojilo tak slabé pouto jako s jeho učitelem nitrobrany.

Sáhl do druhé kapsy a polštářky prstů se otřely o hladký povrch maminčina kamene. Pomáhalo mu tohle spojení s mámou. Uklidňovalo ho to, i když ne úplně. Fotografii, kterou našel, měl stále v kapse a teď ji vytáhl, aby se rozptýlil od myšlenek na Voldemorta a ztrátu blízkých. Sirius a James ve svých famfrpálových hábitech na něj zamávali a Sirius hravě odstrčil Jamese ze záběru, aby mohl zapózovat. Harry se usmál a představil si, jak asi vypadaly jejich klukovské časy. Dny Pobertů. Dal by cokoli, aby měl stroj času. Nebo možná aby si mohl prohlížet další vzpomínky na to, jaký byl jeho táta – lepší vzpomínky než ta Snapeova, kterou viděl. Už nikdy nechtěl vidět ten hanebný způsob, jakým si jeho táta a kmotr svého spolužáka dobírali. Možná měl Remus nějaké hezčí, o které by byl ochotný se podělit. Harry však netušil, jak snadné je najít myslánku, kterou by mohl použít. Byly vzácné? Dovolil by mu Brumbál použít tu svoji na něco tak sentimentálního a nepotřebného?

Pravděpodobně ne. To Brumbál ho varoval, že není dobré zabývat se sny a zapomínat žít. Kdyby se zeptal, nejspíš by se mu dostalo jen dědečkovského povídání o tom, že je v pořádku stýskat si po rodičích, ale není zdravé být posedlý jejich ztrátou.

Tolik k této myšlence. Obrázky budou muset stačit. Znovu si povzdechl a sledoval, jak James odstrčil Siriuse a povalil ho na zem. Oba kluci se začali smát a Lily na ně v pozadí zakoulela očima. Harry se usmál. Obrázky budou stačit. Není to jako mít je tady, ale na vzpomínku to stačilo. A bylo hezké, že na ně mohl myslet takhle, když byli nejšťastnější.

Sirius si s Jamesem zahrál na škrcení a zápasili spolu na zemi. Lily se podělila o podrážděný pohled se svým kamarádem, který se na Jamese a Siriuse ušklíbl a –.

Harry se na posteli vymrštil a přiložil si fotografii blíž k očím. Ten úšklebek znal. Znal ten obličej! Viděl toho hubeného chlapce na hodinách nitrozpytu – ve Snapeově hlavě, v jeho dávných vzpomínkách.

Byl to Snape!

Snape seděl na trávě s Harryho matkou. Něco jí pošeptal do ucha. Začali se spolu smát.

Komunikovali spolu, jako by byli přátelé. Blízcí přátelé.

Snape!

S Lily!

Ohromeně a nevěřícně zíral na fotografii, než ho náhodná myšlenka přiměla sáhnout po kufru. Opatrně vytáhl maminčin dopis uložený mezi stránkami knihy, kam ho schoval.

Znovu si ho přečetl a přemýšlel o možných stopách.

… ale někdy by mi nevadilo být jedináček jako ty.

Vždyť máš školu rád stejně jako já…

Možná ti příště táta dovolí jet s námi… Teď můžeš předstírat, že jsi byl taky na pláži.

Tvoje kamarádka,

Lily

Nebylo toho moc, ale mohlo to odpovídat tomu, co o Snapeovi věděl. Neviděl žádné důkazy, že by Snape měl sourozence. Mohl být jedináček. Rozhodně se neuměl dělit, pomyslel si Harry s úsměvem. Byl inteligentní a nejspíš studijní typ, který miloval školu a učení. A když si Harry vzpomněl na to málo, co viděl, nemyslel si, že Snapeovo dětství bylo šťastné. Přísný otec, který mu nedovolil chodit na pláž, dokonale zapadal do scén, které se mu mihly v mysli.

Mohl být Snape adresátem Lilyina dopisu?

V souvislostech dávalo mnohem větší smysl, že byli kamarádi a že mu Lily napsala, než že Snape náhodně narazil na dopis od Lily a schovával ho pro případ, že by někdy přestal Harryho nenávidět natolik, aby mu ho předal. Také by to vysvětlovalo, proč Harrymu nedal první stránku dopisu, pokud na té stránce bylo Snapeovo jméno nebo jiné osobní údaje, které nechtěl, aby Harry věděl.

Chtělo se mu skákat vzrušením jako malému dítěti, jak dobře to do sebe zapadá. Napadlo ho, že zjištění, že Snape a jeho máma byli kamarádi, by ho mělo vyděsit, ale místo toho cítil takové vzrušení a nervózní očekávání, že se nedokázal udržet v klidu. Chodil po pokoji sem a tam.

Snape Lily znal. Byli přátelé. Smáli se spolu. Bylo velmi pravděpodobné, že si vyměňovali dopisy. Pokud to byl on, komu psala, pak bydleli dost blízko sebe, aby spolu mohli o prázdninách studovat. Konečně znal někoho, kdo mu mohl o jeho mámě říct víc!

Zastavil se a náhlé zklamání přehlušilo vzrušení. Snape mu o mámě neřekl nic, uvědomil si. Profesor byl ohledně svého osobního života šíleně ostražitý. Dokonce Harrymu neřekl ani to, jaké knihy rád čte nebo jestli si s ostatními členy bradavického profesorského sboru vyměnil byť jen pozdrav. Nikdy ani nenaznačil, že by se s Lily znal ze školy, natož že by byli blízcí přátelé. Ani náhodou se nehodlal zázračně stát sdílným a skutečně se přihlásit k nějakým podrobnostem nebo historkám o ní.

Harry se sklíčeně sesunul na podlahu. Proč se jeho rodiče nemohli přátelit s milými, normálními lidmi? Ne, museli se přátelit s citově zakrnělým azkabanským vězněm, zrádnou krysou zvěromágem a samotářským vlkodlakem a teď k tomu mohl přidat ještě citově deprimovaného bývalého špiona Smrtijedů.

Zklamaně hodil fotografií a dopisem přes celou místnost, ale hned si to rozmyslel, vzal je zpět a zkontroloval, zda nejsou poškozené. Pak je opatrně vložil do knihy a dramaticky se svalil zpátky na postel.

Zvedl kámen ve tvaru srdce a zkoumal každou hladkou plošku, každou opotřebovanou hranu. Ať už byl Snapeovi darován, nebo ne, tento kámen kdysi pečlivě vybrala Harryho maminka a držela ho v prstech. A ať už byl Snape uzavřený špión, nebo ne, skrýval tajemství, které teď Harry zoufale toužil poznat. Dříve to byla hra, snažit se Snapea přimět, aby se přiznal k přátelství, koníčkům nebo čemukoli, co neodpovídalo Harryho starému pohledu na tohoto muže.

S těmito hrami byl konec. Teď hrál Harry doopravdy. Ať tak či onak – i kdyby měl vyčkávat a cvičit své mentální schopnosti a nakonec z toho muže vzpomínky dostat nitrozpytem –, Harry se o Snapeově přátelství s Lily Evansovou dozví.

Jen doufal, že se mu podaří zjistit, co chce vědět, aniž by ho Snape začal znovu nenávidět.