Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 17.1 

„Táta svolal rodinné setkání,“ řekl George a odmlčel se, aby se napil whisky. „Myslím, že jsem ho nikdy neviděl tak rozzuřeného.“

Severus povytáhl obočí a snažil se představit si obvykle klidného weasleyovského patriarchu rozzlobeného, ale nedařilo se mu to. To byla doména jeho ženy.

„Chceme to vůbec vědět?“ ozvala se tiše Hermiona, seděla strnule a kroužila ginem ve sklenici.

„Vlastně to bylo zatraceně úžasné,“ zubil se George. „Že jo, Ange? Dokonce ani máma se s tátou nedokázala přít, nikdy jsem ji neviděl tak tichou.“

Angelina se zasmála. „Rozhodně to byl zážitek.“

„Tak pokračuj, vidím, že umíráš touhou nám to říct,“ brblala Hermiona. Pro útěchu se opřela o Severuse a připravovala se na to, co přijde. Nic, kvůli čemu se George tvářil tak nadšeně, nemohlo být dobré.

Znovu se na ni usmál. „Jak jsem říkal, táta svolal rodinnou poradu, dokonce i Charlie přišel. Nechal nás všechny usadit se kolem kuchyňského stolu, jako bychom byli zase děti, a pak se nás zeptal, co víme o situaci mezi tebou a Ronem. Bill a Charlie samozřejmě řekli, že nic konkrétního nevědí, ale ve skutečnosti Ronovu obvinění nevěří. Percy řekl, že jste o tom krátce mluvili, ale že každému, kdo má půl mozkové buňky, by mělo být jasné, že Ron povídá nesmysly. Mámu to vlastně docela rozčílilo. Zrudla do nádherného odstínu. Samozřejmě jsem jim řekl, že všechno vím, protože nejsem blbec, a zůstal jsem s tebou v kontaktu.“ Angelina si odfrkla, očividně si vybavovala, jak to dopadlo. „Gin prohlásila, že tomu nikdy nevěřila, ale než stačila něco udělat, byla jsi pryč, a pak Harry… Harry jim opakoval, co slyšel povídat si Levanduli a Rona pár týdnů po tvém odchodu. Myslel jsem, že máma vybuchne. Obrátila se na Rona a zeptala se… no, zaječela by bylo přesnější, jestli je to pravda. Ne že by mu dala prostor k odpovědi, jak na něj křičela. Něco o tom, že ho litovala, a cosi o mé svatbě? Nechceš mi to vysvětlit?“

Hermiona pokrčila rameny: „Možná mi řekla, že Ron nebyl na tvé svatbě kvůli mně, a zeptala se, jestli chci být zodpovědná za to, že jsi přišel o dalšího bratra.“

George se na okamžik zatvářil rozzuřeně. „Měla jsi něco říct!“

„V den tvé svatby?“

„Ano! U Godrika, Miono, copak už sis od mé rodiny těch keců nevytrpěla dost?“

Obrátila oči k nebi. „To bylo v pořádku, Severus jí to zatrhl.“

George zahučel: „Pořád se mi to nelíbí. Každopádně táta vypadal po mámině řečnění trochu ztraceně, abych byl upřímný, a pak se zeptal Rona a Levandule, jestli k tomu mají co říct sami za sebe. Ron byl… no, prostě byl Ron. Řekl, že nemá co říct, že se s Levandulí rozhodl správně, a tak se ho táta zeptal, proč lhal. Říkal, že na něj všichni tlačili, aby si tě vzal, a jediná možnost, jak je zastavit, bylo přesvědčit je, že jsi hrozná… nebo něco v tom smyslu.“

„Ježíši,“ zamumlala Hermiona.

„Ach, bude to ještě lepší. Máma s tátou zakázali Ronovi a Levanduli vstup do Doupěte. Táta mu řekl, že se za ně oba absolutně stydí. Poukázal na to, že i když s našimi volbami nesouhlasili, on i máma nás vždycky podporovali… Táta víc než máma, abych byl spravedlivý, ale rozumíte tomu, že. Také zdůraznil, že jsi neudělala nic špatného, ale úplně jsi opustila kouzelnický svět kvůli jejich lžím. Řekl jim, že nesnese pohled ani na jednoho z nich, a i když chce stále vídat jejich děti, není ochotný být jim dvěma nablízku. Je to ten nejhorší trest, jaký mohl vymyslet, protože Levandule je příšerná kuchařka, oni jedí u mámy častěji než doma a ty víš, jak to má Ron s jídlem.“

Severus si odfrkl a vzpomněl si, jak Weasley ve škole vdechoval jídlo. „No, aspoň že už je to vyřízené.“

„Hej, to ale není všechno!“ řekl George s ďábelskou radostí, „táta řekl Ronovi a Levanduli, že se s nimi ani nezačne bavit o tom, kdy se mohou vrátit do Doupěte, dokud Ron nedá rozhovor, ve kterém řekne celou pravdu, aby vynahradil ty, které poskytl, když Hermiona odešla.“

Hermiona i Severus na něj zírali. „Opravdu?“

„No ano. Nedělal jsem si srandu, když jsem říkal, že táta zuří. Ani máma ho nedokázala přimět, aby změnil názor. Taky by si měl najít způsob, jak se ti omluvit, i když mu táta řekl, ať se neobtěžuje, dokud to nebude myslet opravdu upřímně.“

„No páni.“

Severus na ni hleděl s tváří zvrásněnou obavami. „Co si o tom myslíš?“

Hermiona pokrčila rameny: „Nejsem si úplně jistá, jestli chci, aby se můj život zase propíral v tisku, ale chápu, proč mu to Arthur nařídil. A po včerejší noci to stejně budou noviny komentovat, a takhle by alespoň mohly obsahovat nějaké zdání pravdy. Co se týče té omluvy, uvěřím tomu, až ji uslyším, všichni víme, že přiznat chybu není Ronova nejsilnější stránka.“

Severus zahučel: „Výborně. A teď, co je to za nesmysl, že vyvíjíte další zatracený produkt, který má studentům pomoci ulít se z vyučování?“

George se ušklíbl, přijal nenápadnou změnu tématu a začal vysvětlovat svoji nejnovější myšlenku.

xxx

O několik týdnů později stál Severus s rukama kolem Hermionina pasu a prohlížel si její nové království. Zmodernizovala starý zaprášený obchod a vytvořila světlo tam, kde předtím nebylo. Pryč byly balancující hromady knih na stolech, které zavazely uprostřed místnosti, a přetékající nesourodé knihovničky nahodile zaplněné jakýmikoliv svazky, které majitele zrovna zaujaly, místo toho tu stály od podlahy ke stropu regály plné všech možných žánrů a bradavických učebních textů, byly tu výklenky s odborně zaměřenými knihami a celé sekce mudlovské literatury, vše abecedně seřazené podle témat. Malý koutek oddělila pro dětské knihy, smíchala mudlovské s kouzelnickými a přidala malé sedací vaky, kde mohli nejmenší návštěvníci odpočívat, zatímco jejich rodiče nakupovali. Letmo ho napadlo, jestli Kingsley schválil nezjistitelné rozšiřovací kouzlo, když jeho oči zabloudily k malé kavárně, pohodlně vypadajícím židlím v duhových barvách seskupeným kolem stolků, k dalším zaplněným knihovnám okolo stěn, na jejichž spodních policích se nacházelo něco, co vypadalo jako stolní hry, s letáčkem vyzývajícím k jejich použití. Zdálo se to tu být úplně jiné než v bývalých Svazcích a svitcích.

„Vypadá to báječně,“ řekl nakonec do ticha. „Necháš si ten starý název?“

„Aha. Ano, myslím, že ano. Odjakživa se to jmenovalo Svazky a svitky, připadá mi škoda to teď měnit.“

„Jak jsi přesvědčila Kingsleyho, aby podepsal to nezjistitelné rozšiřovací kouzlo?“

Otočila se mu v náručí a uličnicky se na něj zazubila: „Cože, pane profesore Snape, jsem si jistá, že nemám ponětí, o čem mluvíte!“

Zvedl obočí, zatímco na ni shlížel. „Opravdu?“ zeptal se se sardonickým ostřím v hlase.

„Samozřejmě, nikdy bych nežádala ministra, aby trochu ohnul pravidla a umožnil mi rozšířit prostor, to by bylo zásadní porušení našeho vztahu. Tedy kdyby mi to, řekněme… nabídl, aniž bych o to musela žádat, a náhodou by v důsledku toho odpadly obvyklé několikaměsíční kontroly, bylo by ode mě samozřejmě neuvěřitelně nevděčné to odmítnout, ale nikdy bych se ho nepokoušela přemlouvat!“

Vyprskl smíchem. „Samozřejmě,“ odvětil suše. „Už ses rozhodla, kdy otevřeš?“

„Myslím, že poslední prasinkový víkend před koncem školního roku, takže za dva týdny? Znamená to, že studenti budou vědět, že jsem tady, a že se to tu změnilo, ale také to dá místním možnost přijít se sem přes léto podívat. Doufám, že kavárna pomůže. Mluvila jsem s madam Rosmertou a dohodla jsem se s ní. Ona mi bude dodávat svou skvělou medovinu a máslové pivo, a já zůstanu spíš u drobného občerstvení a koláčů, než abych nabízela velká jídla.“

„To se mi zdá fér, nerozšířila jsi zdvořilost i na madam Pacinkovou?“

Hermiona se mírně zachvěla: „Myslíš Ethel Collinsovou? To ona je zodpovědná za tu obludnost. Ona byla… berme to tak, že jsem o kavárně vůbec uvažovala. Pokusila jsem se s ní promluvit, ale upřímně, pět minut v jejím podniku a zoufale jsem chtěla odejít. Je nutné mít takové množství volánků?“

Severus chvíli zíral, než se zasmál jejímu pobouřenému výrazu. „To nevím, protože jsem měl dost rozumu, abych tam nikdy nevkročil.“

„Dokonce ani proto, abys vyhnal studenty?“ zeptala se zvědavě.

„Ani kvůli tomu ne. Posílám tam prefekty. Už zvenčí je to dost zlé.“

„V porovnání s tím, co je uvnitř, je to venku docela krotké.“

„Takže můj odhad, že nechci překročit práh, byl správný.“

„Skoro bych tě tam chtěla vidět,“ přemítala s úsměvem.

„Ne.“

„Severusi?“

„Ano?“

„Víš, že Lia tam bude chtít jít, jakmile to místo uvidí?“

„Tak se postaráme o to, aby ho nikdy nespatřila.“

Hermiona se na něj usmála. „Samozřejmě, lásko. Ale odpustíš mi, když si výslednou fotografii nechám zarámovat, že? Bez ní mi nikdo neuvěří.“

Zamračil se na ni a povzdechl si. „Víš, někdy jsem přesvědčen, že mě vůbec nemiluješ, jen se ti líbí obzvlášť neobvyklé formy mučení.“

Se smíchem se k němu naklonila a políbila ho. „Nemůže to být oboje? Náhodou tě mám docela ráda, ale zjevně si také užívám obzvlášť neobvyklých forem mučení.“

„Opatrně, čarodějko. Dozví se o tom Holoubková a já si dokážu živě představit ty titulky.“

Hermiona se rozchechtala: „Ach ano. Nevěstka odhalená jako temná čarodějka! Grangerová přiznává, že si užívá mučení!“

„Přesně tak,“ odfrkl si a uhnul, když se po něm ohnala.