Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32. Ztracený a nalezený

Harry pomalu otevřel oči. Ležel na zádech na podlaze v podkroví. Hlava mu třeštila a svaly i končetiny měl těžké. Svět, utlumený bojem jeho mysli, se zaostřil. Znepokojivý výkřik. Dívčí hlas, který se ptal, jestli bude v pořádku. Pevné, ale jemné ruce na obou stranách jeho tváře. Snapeův obličej s hákovým nosem, který se nad ním vznášel a volal jeho jméno.

Zvláštní, že ze všeho nejdřív ho vědomě napadlo, že mu Snape říká Harry, a jako druhé, že to nezní tak divně, jak by si myslel.

„Harry, jsi se mnou? Jsi ve své vlastní mysli?“ profesor svraštil obočí, což Harry mohl označit jen za znepokojení. Proč mu ani tohle nepřipadalo divné? Opravdu se věci za tak krátkou dobu tolik změnily?

Chvíli nechápavě zíral, než přikývl, a na Snapeově tváři viděl úlevu. Ale nemyslel si, že by ten muž zůstal v ulehčení dlouho. Vzpomněl na poslední slova, která vyčetl z Voldemortovy mysli, a ta byla vším, jen ne důvodem k úlevě.

„Ví to,“ řekl otupěle a podíval se na svého profesora. „Grimmauldovo náměstí. Ví to.“

Snape při těch slovech ztuhl na místě. „Ví… to,“ zopakoval, jako by si přál, aby to nebyla pravda. Okamžitě zavrtěl hlavou a zdálo se, že se tím i vzpamatoval. „Nemůže přece vědět, kde jste. Štáb je zabezpečený. Jeho polohu by mohl prozradit jen ředitel, a ten by to nikdy neudělal. Musíte se mýlit.“

Harry se roztřeseně posunul do sedu a Snape ho nechal, sundal z něj ruce a ustoupil, aby mu poskytl prostor. Obě dívky seděly po jeho druhé straně, oči vytřeštěné strachem. Zvedl ruku, aby si opatrně otřel bolavé místo na straně hlavy, kam se musel narazit, když upadl.

„Jo, jo, já vím,“ řekl rychle a potlačil strach. Na to, aby podlehl strachu, bude dost času později, ale ne teď. Teď byl čas na akci. „Neměl by to vědět. Ale ví. Nějak to ví. Viděl jsem to. Řekl svým Smrtijedům, že za úsvitu zaútočí na Grimmauldovo náměstí. Protože ví, že tam jsem já.“

Snape znovu zavrtěl hlavou. „To je… nemožné.“

„Chystá se zaútočit, profesore,“ pronesl Harry zoufale. Natáhl ruku, chytil Snapea za paži a chtěl, aby mu uvěřil. „Viděl jsem to.“

Z Ginny se ozvalo poplašné zapištění a přiložila si ruce na rty. Hermiona vypadala stejně vyděšeně, ale dívala se na Snapea a čekala, až profesor rozhodne, co mají dělat.

Harrymu se však už v hlavě honily myšlenky na důsledky. „Pane profesore…“ Stiskl Snapeovi paži; bál se znát odpověď na svou otázku, ale potřeboval se zeptat. „Jestli plánuje svůj další krok, znamená to, že… Řád? Remus? Oni… on je…?“ zašeptal a prosil očima. Kdyby byl Řád úspěšný, kdyby Remuse zachránili a nikomu se nic nestalo, pak by Voldemort nebyl tak šťastný, že? Něco se muselo pokazit a Harry se děsil toho, co by to mohlo být.

Snape zavrtěl hlavou. „Ještě se nevrátili, ale nejsou pryč dost dlouho na to, abychom si dělali starosti.“ Nenechal Harryho, aby se tím zabýval. Chytil ho za ramena a pokračoval: „Musím se na to podívat.“

Upřeným pohledem jako by ho o něco žádal, a Harry okamžitě pochopil. Snape chtěl použít nitrozpyt. Přikývl a silou vytěsnil myšlenky na Remuse z vědomí. Věděl, že přes nitrozpyt nelze vidět vzpomínky tak jasně jako pomocí myslánky, ale na obstarání myslánky neměli čas. Podíval se Snapeovi do očí a chtěl, aby viděl to, co viděl on. Během jejich lekcí z minulého týdne se naučil, jak obtížné může být odhalit nitrozpyt. Když byl pod vlivem lektvaru, cítil, jak mu Snape vstupuje do mysli, ale když na něj poprvé zkusil nitrozpyt bez použití hůlky nebo lektvaru, necítil nic. Teprve po poměrně dlouhé praxi začal být schopen vnímat nepatrný záchvěv něčeho, co se otíralo o jeho mysl, něčeho, co nyní poznal jako Snapeovu mysl, která se dívala do té jeho. Přesto, kdyby nevěděl, že je pod nitrozpytem, možná by to považoval za svou představivost.

Předložil vizi přesně tak, jak ji viděl. Netrvalo dlouho a Snape si Harryho vzpomínku prohlédl celou, přerušil spojení a postavil se na nohy. Pak natáhl k Harrymu ruku. Harry, překvapený tím gestem, zaváhal jen vteřinu, než se jí chopil a dovolil muži, aby mu pomohl vstát ze země. Snape ho chvíli pozoroval, nejspíš pro ujištění, že znovu neupadne, a pak zamířil ke schodům. „Počkejte tady,“ pokynul mu přes rameno.

„Ne!“ vykřikl Harry a chtěl ho následovat, ale Snape se prudce otočil, chytil ho přímo uprostřed hrudi a držel na místě.

„Zůstanete tady,“ zasyčel muž, „kde jste v bezpečí. Kde jste v bezpečí vy všichni.“ Trhl rukou nahoru a gestem ukázal směrem k dívkám, které mlčky sledovaly jejich výměnu.

„Ne,“ zopakoval Harry rozhořčeně a narovnal se do plné výšky, i když nebyl příliš vysoký. „Jestli ví, kde jsem, tak si pro mě přijde. A pokud si jde pro mě, pak to ohrožuje všechny ostatní. Vím, že musím zůstat v bezpečí a nedělat nic zbrklého, dobře? Ale nehodlám jen tak sedět tady na půdě a schovávat se jako malé děcko, zatímco dospělí rozhodují, co udělat se zlým vraždícím maniakem, který jde po mně!“

Snape Harryho zkoumal dlouhým, hodnotícím pohledem. Nakonec řekl: „Dobře. Držte se poblíž,“ a spěchal dolů po schodech.

Harrymu trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že Snape skutečně ustoupil. S radostí přebíjející pocuchané nervy se snažil profesora dohnat a slyšel, jak se Ginny a Hermiona drží těsně za ním.

Netrvalo dlouho a Snape dorazil do salónu se třemi teenagery v závěsu. Když vcházeli dovnitř, zaslechli Moodyho hlas, který svým známým podezíravým tónem říkal: „Příliš snadné, to vám říkám. Bylo to…“ Přecházel po podlaze, ale když vstoupili, zastavil se. Sotva vrhl pohled na mládež, a už si prohlížel Snapea s obvyklou nedůvěrou.

Snape si ho nevšímal a zamířil ke krbu, kde stál pan Weasley s jedním z dvojčat – s Georgem, pomyslel si Harry. Paní Weasleyová na pohovce obvazovala Tonksové ošklivou ránu na zápěstí a v místnosti bylo jinak nápadně pusto od členů Řádu. Poslední dobou jsou všichni unavení, pomyslel si Harry, když si prohlížel celou scénu, ale zejména paní Weasleyová byla stále vyčerpanější. Přemýšlel, jestli vůbec spí, nebo tráví každou noc bděním u Ronovy postele. Byla tam téměř pokaždé, když Rona navštívil.

„Ach, Severusi, jste tady. Dobře,“ zvolala paní Weasleyová, sotva vzhlédla. „Alastor nás upozornil, že ostatní jsou na cestě zpět. Budeme potřebovat víc hojivého balzámu…“ odmlčela se, když si všimla Harryho, Hermiony a Ginny. „Děti, ven!“ přikázala, do tváře se jí vrátila barva a Harrymu skoro nevadilo, že jim poroučí, tak rád viděl, že je něčím zaujatá. Ne že by měl v úmyslu ji poslechnout.

Ginny zaprotestovala dřív, než to Harry nebo Hermiona stihli, ale paní Weasleyová se postavila a narovnala ramena. „Lidé – zranění lidé – jsou na cestě sem, a zatímco je budeme ošetřovat, budeme probírat záležitosti Řádu, a porada Řádu není místo pro děti. Do kuchyně, hned!“ Ukázala na dveře a její tón nepřipouštěl žádné argumenty.

Harry pohlédl na Snapea, připravený se hájit, ale jak se ukázalo, nemusel. Snape mu ukázal směrem k jedné z pohovek a řekl prostě: „Pan Potter zůstane.“ Paní Weasleyová si jen stačila založit ruce v bok, než Snape definitivním tónem dodal: „Slečna Grangerová a vaše dcera spadají do vaší kompetence, Molly. Pana Pottera svěřil Albus výslovně do mé péče a mé autoritě a já jsem rozhodl, že zůstane.“

Harry prakticky viděl, jak se ženě v hlavě otáčejí kolečka, když se snažila najít způsob, jak proti tomuto argumentu vyhrát. Nakonec prskla: „Fajn. Holky, ven!“

„Mami!“ začala se znovu hádat Ginny a Hermiona se s prosebnýma očima podívala na Harryho. Nevěděl, jaký vliv má podle ní na dospělé. Jistě, Snape mu dovolil zůstat, ale znal toho muže dost dobře na to, aby věděl, že by na něj raději neměl tlačit. Věnoval jí omluvný pohled a očima se jí snažil sdělit, že jí všechno řekne později. Zdálo se, že to chápe, i když Harry poznal, že se jí to nelíbí. Hlasitě si povzdechla a nechala se paní Weasleyovou vyvést ze dveří vedle stále protestující Ginny.

Harry zamířil k pohovce naproti Tonksové, kde se usadil George, aby mohl sledovat, jak si to jeho máma vyříkává s profesorem Snapem. Harry si pomyslel, že by se měl raději posadit a splynout s nábytkem, než Snape usoudí, že se chová jako příliš velký posera, a donutí ho přece jenom ustoupit do kuchyně.

„Harry, kamaráde,“ poplácal George Harryho po rameni, když žuchl vedle něj, „vítej v řadách slavného Fénixova řádu.“

Harry sevřel rty. „Jasně, díky,“ zamumlal a upřel oči na Snapea, který tiše promlouval k panu Weasleymu. „I když pořád ještě nejsem členem, víš.“

„Prakticky jsi, když tě Snape pozval, aby sis přisedl,“ odpověděl George a opřel se do pohovky. Harry si pomyslel, že pro tuto příležitost vypadá až příliš uvolněně.

„Takže… o co tedy jde?“ zeptal se tiše. „Tvoje máma říkala, že Řád je na cestě zpátky? Takže je po všem?

„Jo, kámo,“ odpověděl George s úsměvem. „Je po všem. Vyhráli jsme. Pokud vím, došlo k nějakým zraněním a pořád čekají na potvrzení v nějakém úkrytu, ale táta s nimi mluvil přes krb a zdálo se, že mají příliš dobrou náladu na to, aby se stalo něco hrozného.“

„Opravdu?“ Chtěl být šťastný a vydechnout si úlevou, ale zdálo se mu to příliš dobré, než aby to byla pravda. Zvlášť když byl Voldemort tak spokojený. „Získali Remuse? Je v pořádku?“

Sotva George otevřel ústa, aby odpověděl, krb ožil. Harry čekal se zatajeným dechem a doufal, že uvidí Remusovy stříbřitě hnědé vlasy a záplatovanou bundu. Snažil se nebýt zklamaný, když místo něj vystoupil z plamenů malý, zavalitý čtyřicátník. Harry toho muže už někde viděl, ale nemohl si vzpomenout na jeho jméno a v tuto chvíli mu ani nezáleželo na tom, aby se ho dozvěděl.

Jako další prošel Kingsley Pastorek, následovaný hrstkou dalších známých tváří, než se Harrymu konečně splnilo jeho přání.

Remus byl naživu!

Vypadal zesláble, jako by už několik dní nejedl, a museli mu pomoci do křesla. Pod nosem a nehty měl zaschlou krev a Harry si byl podle provizorního závěsu a úhlu ruky jistý, že ji má zlomenou. Ale dýchal dobře, i když trochu roztřeseně, a zdálo se, že jeho nohy a trup nemají vážnější zranění. Harry se konečně dlouze a zhluboka nadechl, vydechl a podlehl nutkání se ušklíbnout. Buď to, nebo pláč, a on se před Řádem plakat nechystal.

Stálo ho veškerou sílu vůle, aby se nevrhl do přeplněné místnosti a neobjal tátova starého přítele, ale podařilo se mu to… částečně proto, že se Snape díval a on mu chtěl dokázat, že je dost dospělý na to, aby se zúčastnil porady Řádu, ale hlavně kvůli Remusovu zranění. Místo toho se pokusil zachytit jeho pohled, a když se mužovy oči dostaly do kontaktu s jeho, usmál se. Remus mu úsměv oplatil, ale jeho pohled byl prázdný a trochu bolestný. Harry potlačil zachvění nad tím, co si musel vytrpět.

Pan Weasley si odkašlal a vyzval tak všechny přítomné ke klidu, byl to však Snapeův pohyb zápěstím, který způsobil, že zbytek šeptaných rozhovorů v místnosti utichl.

K Harryho překvapení zahájil schůzi pan Weasley, nikoli Snape. A nešetřil slovy. „Dozvěděli jsme se, že Vy-víte-kdo možná zná polohu našeho štábu a v době, kdy spolu mluvíme, shromažďuje své stoupence k útoku.“ Místností se rozlehl znepokojený šramot, ale pan Weasley pokračoval jako by nic. „Nepovažujeme za pravděpodobné, že zná naši přesnou polohu, ale že ví, že jsme někde na Grimmauldově náměstí nebo poblíž, je jisté.“

Harry překvapeně otočil hlavu, aby se podíval na Snapea, ale ten sledoval ostatní přítomné v místnosti. Harry málem promluvil, aby pana Weasleyho opravil, ale prolétl si své vidiny a uvědomil si… Voldemort nikdy nemyslel, ani neřekl číslo dvanáct. Takže možná nevěděl, ve kterém domě přesně jsou? Ale mohl. Neměli by se chovat, jako by to věděl? Jak by mohl vědět, že jsou poblíž, kdyby nevěděl, že jsou tady? Koneckonců by neplánoval útok, kdyby nevěděl, kde přesně zaútočit.

„Nemožné!“ vyhrkl Moody. „Strážcem tajemství je Albus! Nikdy by nezradil…“

„Nikdo nenaznačuje, že ano,“ přerušil Moodyho pan Weasley. „Proto nevěříme, že Vy-víte-kdo zná naši přesnou polohu. Ale nějakým způsobem je blízko. Možná někoho sledoval až do této části Londýna. Vzhledem k načasování však musíme vzít v úvahu možnost, že se nějakým způsobem dozvěděl jakési informace během dnešního večerního nájezdu.“ V jeho hlase byla zřetelná otázka.

Moody se znovu vmísil do hovoru. „Říkal jsem vám, že je to příliš snadné. Vstoupili jsme dovnitř, uviděli Lupina, získali ho zpět bez sotva symbolického odporu, neztratili jsme jediného muže. Jak jinak si vysvětlujete jejich ústup? Něco od nás chtěli a Merlin ví, jak to získali, ale získali!“

„Ale jak?“ zeptal se Pastorek rozumně. „Kromě Lupina si nikoho z nás ani pořádně neprohlédli. Nezískali od nás žádné informace. I kdyby nás mohli vyslechnout, i kdybychom se chtěli podělit o polohu ústředí, je chráněno Fideliovým zaklínadlem. Nemohli ji získat ani od Lupina za tu dobu, co ho měli v rukou.“

Několik tváří se otočilo k Remusovi a ten slabě zavrtěl hlavou. „Nic jsem jim neřekl.“ V krku ho škrábalo a Harry nechtěl myslet na to, jak ho Voldemort mohl mučit.

„Víme, že Brumbál nebyl kompromitován?“ ozval se hlas z davu.

„Mluvil jsem s ním před několika minutami,“ uklidňoval ho pan Weasley. „Je v bezpečí a v pořádku. Ujistil jsem ho, že jsme byli úspěšní a že může pokračovat ve svých záležitostech v zahraničí, jinak by se k nám přidal.“

„Jak jste přišel k té informaci o štábu?“ zeptal se Moody znovu podezřívavě.

„Zdroj je spolehlivý,“ odtušil pan Weasley a jeho tón jim napověděl, že to je vše, co potřebují vědět. Z toho, jak pan Weasley přelétl očima Harryho a pak se rozlétl po místnosti, Harry poznal, že mu Snape o té vizi řekl. „Netušíme, jak ví, že jsme na Grimmauldově náměstí, ale víme, že to ví, nebo že to přinejmenším tuší, a že má v plánu zaútočit za úsvitu. Musíme se rozhodnout, jak budeme jednat.“

To, že všichni přijali slova pana Weasleyho, i když s Moodyho reptáním, Harryho přimělo uvědomit si, jak moc je Řád zvyklý dostávat jen tolik informací, kolik ke své práci potřebuje. Bylo to tak, jak mu kdysi řekl Snape: bylo by pošetilé svěřit i těm nejdůvěryhodnějším členům Řádu každou informaci do posledního detailu.

Harry nevěděl, jestli ho Snape a pan Weasley chrání tím, že o jeho vizi neřekli zbytku Řádu, ale byl jim vděčný. Neměl chuť o tom mluvit a nikdy se mu nelíbily pohledy, které na něj lidé vrhali, kdykoli někdo naznačil, že je s Voldemortem spojen nějak hlouběji než jen jako chlapec, který zůstal naživu. Nechtěl, aby se na něj Řád díval, jako by byl posedlý nebo jako by měl předpoklady stát se příštím Pánem zla.

„Takže budeme čekat, evakuovat se nebo bojovat,“ vyjmenoval Pastorek stručně. „Co to bude?“

„Všechno z toho,“ ozval se další hlas. „Evakuujte Pottera a Weasleyovic děti. Počkejte, až se ukáže Voldemort. Bojujte, když to bude nutné.“

Harry na sobě při té zmínce ucítil několik párů očí a snažil se nekroutit. Také si teď velmi dobře uvědomoval, že Voldemortovo jméno bylo vysloveno ve Snapeově přítomnosti, a zadržel soucit s fyzickou bolestí, kterou to muselo profesorovi způsobit.

Ucítil na sobě Remusovy unavené oči a usmál se jeho směrem – nebyl si jistý, jestli proto, aby Remuse ujistil, že je v pořádku, nebo aby ujistil sám sebe, že Remus bude.

„Dobrovolně se hlásím, že Harryho a ostatní děti odvedu do bezpečí,“ zaskřehotal Remus. „Momentálně jsem jinde málo nápomocný. Vaše odborné znalosti budou potřeba tady, dokud nebude štáb považován za bezpečný nebo evakuován,“ řekl jako by panu Weasleymu, ale ostře pohlédl na Snapea. „Máme několik bezpečných nezakreslitelných domů, které by byly krátkodobě naprosto vhodné.“

„Ale…“ chtěl Harry začít argumentovat, Snape ho však přerušil vražedným pohledem. Posadil se tedy zpátky na pohovku a vrhl na profesora zamračený pohled. Nemusel být génius, aby věděl, že Snape mu sice možná dovolí zúčastnit se schůzky Řádu, ale rozhodně mu nedovolí zůstat na Grimmauldově náměstí, pokud bude ohroženo. Byla to prohraná bitva. Samozřejmě, že ji ještě bude bojovat, ale bude ji bojovat později, až tu nebude nikdo kromě Snapea, kdo by viděl, jak prohrává.

„Půjdu s nimi,“ prohlásila paní Weasleyová překvapivě silným hlasem. „R-Ron se bude muset také přemístit,“ dodala jen s mírným zachvěním a zvednutím brady. „Bude třeba se o něj postarat.“

Remus se unaveně zamračil. „Jste si jistá, že je moudré ho přesouvat? Možná byste tu měli se synem počkat, dokud nebudeme vědět víc.“

„Ne,“ ozval se pan Weasley. „Molly má pravdu. Bude bezpečnější ho přestěhovat hned.“ S paní Weasleyovou se podělili o chápavý, smutný pohled a Harry odvrátil zrak, protože měl pocit, že narušuje něco soukromého.

Remus nevypadal úplně přesvědčeně. Vlastně vypadal, jako by se chtěl hádat, i když Harry si nedokázal představit proč. Pokud by museli jít, pak by se Harry cítil lépe, kdyby s nimi šel Ron, a Ginny by ocenila, kdyby s nimi šla i její matka. Po krátkém zaváhání však muž přikývl na souhlas a usmál se směrem k paní Weasleyové. Úsměv mu nedosáhl do očí a Harry si přál, aby byli sami a on mohl Remuse ujistit, že paní Weasleyová a Ron budou s nimi ve větším bezpečí. Nebo se možná obával, že paní Weasleyová je příliš citově zainteresovaná na to, aby je dokázala dostatečně ochránit? Pokud šlo o toto, Remus se docela mýlil. Harry nepochyboval o tom, že paní Weasleyová by byla tím nejhrozivějším nepřítelem v místnosti, kdyby bylo ohroženo jedno z jejích dětí.

Pan Weasley se podíval na Snapea. Ten si Harryho prohlížel svým nevyzpytatelným pohledem, přičemž zaznamenal Harryho vzdorovitý pohled a Lupinovu zkoprnělou postavu. Zdálo se, že se nedokáže ubránit úšklebku nad Remusem, než panu Weasleymu věnoval jediné ostré pokývnutí.

„Takže je rozhodnuto.“ Pan Weasley se obrátil na Remuse. „O místě se domluvíme po schůzce.“

„Proč neevakuovat všechny?“ ozvala se poprvé Tonksová a vlasy jí zrůžověly, když se k ní otočily všechny obličeje v místnosti. „Proč tu vůbec čekat na možný útok? Pokud Vy-víte-kdo může vědět, kde jsme, proč prostě neodejít úplně?“

„Opustit štáb?“ zeptal se Moody nedůvěřivě, jako by navrhovala, aby se vzdali války. „Přenechat půdu tomu vražednému maniakovi?“ Jeho pohled si ji měřil téměř jako možnou špionku.

Tonksová se zatvářila, že si přeje, aby se neptala.

„Jestli se Vy-víte-kdo chystá zaútočit, není v ohrožení jen tento dům,“ odpověděl pan Weasley mírněji. „Může ublížit i mudlům, zvlášť pokud nezná naši přesnou polohu. Nemůžeme odejít a neudělat nic, abychom je ochránili.“

Porada Řádu takhle pokračovala několik minut, otázky a hádky o tom, co dělat, a Harry se při poslouchání přistihl, že studuje Snapea. Profesor byl zosobněním klidu, stál stranou se zkříženýma rukama, jako by byl náhodným pozorovatelem. Harry věděl, že Moody a pravděpodobně i ostatní Snapeovi nedůvěřují. Možná proto nechal pana Weasleyho vést schůzku? Nejspíš věděl, že jakékoliv informace o Voldemortovi by nebyly tak dobře přijaty od jediného bývalého Smrtijeda v místnosti.

Harry přemýšlel, jestli ten muž rád zůstává ve stínu, nebo zda to dělá z nutnosti. Dokázal si vzpomenout na několik případů, kdy Snape aktivně usiloval o uznání – například když si myslel, že chytil provinilého Siriuse, a měl na dohled vyznamenání Merlinova řádu –, ale mnohem častěji hrál svou roli dobře mimo světlo reflektorů. Harry si byl jistý, že ani Řád neví, kolik toho musel udělat pro boj s Voldemortem, když byl ve službách toho temného čaroděje. Nejspíš to věděl jen Brumbál. Harry však netušil, jestli to Snape takhle dělal raději, nebo z nutnosti.

No, mohl to přidat na stále se rozšiřující seznam profesorových záhad, kterých si Harry teprve začínal všímat a prokousávat se jimi.

Setkání netrvalo dost dlouho na to, aby se těmito myšlenkami zabýval. Než se nadál, schůzka skončila, dohodli se na vyčkávacím přístupu a několik osob dostalo za úkol tajně sledovat ulici venku, zda se neobjeví nějaký náznak nebezpečí nebo útoku.

Jakmile se schůzka rozpustila, Harry zamířil k Remusovi. Rozpačitě se postavil stranou, zatímco paní Weasleyová ošetřovala Remusovi ránu na tváři, ale ten zvedl slabou ruku, aby Harryho k sobě přivolal.

„Jak… jak se cítíte?“ zeptal se Harry tiše, když si klekl vedle křesla svého bývalého profesora a rukama se chytil opěrky. Byla to hloupá otázka vzhledem k jeho zraněním, ale nic jiného ho nenapadlo říct.

„Zažil jsem už horší věci,“ poznamenal Remus unaveně a ucukl, když mu paní Weasleyová na rány nanesla trochu hojivého balzámu.

„Probereme tvůj cíl úkrytu, Lupine, nebo jsi ještě neskončil s hraním mučedníka?“ ušklíbl se Snape, když se k nim s panem Weasleym připojil.

Harry se zamračil. Snape uměl být někdy tak hnusný. Věděl, že Remus byl právě několik dní držen v zajetí a velmi pravděpodobně mučen, a přesto se mu vysmíval a byl krutý. Harry samozřejmě znal Snapea a jak hrozný dokáže být… ale teď mu to připadalo nějak jiné. Vzhledem k tomu, jak se v posledních týdnech stále více sbližovali, zjistil, že od Snapea očekává víc. Že bude lepší, možná? Věděl, že je hloupé očekávat, že se někdo změní přes noc. To, že mu nabízel lekce nitrobrany, rady a ochranu, ještě neznamenalo, že se z něj najednou stane laskavý, trpělivý nebo starostlivý jedinec.

Ale zřejmě to znamenalo, že takového ho Harry začne chtít. A nebyl to jen recept na zmařené naděje…

Otevřel ústa, aby se Remuse zastal, aby Snapeovi řekl, že je zjevně zraněný, copak to nevidí, a aby byl aspoň jednou v životě milý, i když někoho nenávidí, ale Remus promluvil první. „Odvedu je do Luftwhitovy chaty,“ řekl a věnoval Snapeovi příjemně prázdný úsměv, jako by ho jeho rýpnutí ani v nejmenším netrápilo. „Je to na samotě a Marla Luftwhiteová není příliš známá příznivkyně Řádu. Na pár dní nebo do doby, než bude ústředí opět považováno za bezpečné, to bude víc než dostačující úkryt.“

„Dostačující?“ ušklíbl se Snape, ještě než Remus domluvil. Zkřížil ruce a upřeně se na něj zadíval. Harryho směrem ani nemrkl. „Ta stará chata je dostačující jedině na zabití Pottera. Jako přestupní stanice Řádu je možná vyhovující, ale sotva je dostatečně hlídaná na to, aby dlouhodobě ochránila psa.“

Harry na Snapea přivřel oči a snažil se rozhodnout, jestli ho přirovnává ke psovi, ale muž ho stále ignoroval.

„Severus má pravdu, Remusi,“ poznamenal pan Weasley rozumně a podal své ženě gázu. „Mohl bych navrhnout lékařskou stanici poblíž… poblíž lesa.“ Harry si byl jistý, že se chystal zmínit konkrétní les, ale než se opravil, jeho pohled se přesunul na Harryho. Harry si povzdechl. Copak se k němu nikdy nebudou chovat jako k téměř dospělému člověku, kterým byl? Copak mu nikdy nebudou svěřeny informace o Řádu?

„Ne,“ vypálil Snape tak autoritativně, až si Harry na okamžik pomyslel, že mu přečetl myšlenky. Srdce se mu uklidnilo, když si uvědomil, že muž odmítá návrh pana Weasleyho. „Půjdou do Kneaderova dvora.“

„Do Kneaderova dvora?“ zeptali se Remus a oba Weasleyovi současně a stejně překvapeným tónem, což by Harrymu připadalo vtipné, kdyby nevisel na každém slově, aby pochopil, kde přesně se každé z těch míst nachází.

Snape zvedl bradu a zaujal svůj postoj ‚nehádejte se se mnou‘ a Harry se neubránil malému úsměvu, když viděl, že ho pro jednou používá proti dospělým. „Je nezakreslitelný, nevystopovatelný, opatřený uvnitř i zvenčí různými ochranami, včetně ochran proti přemístění ve velkém okruhu. A přestože je odlehlý, není tak daleko od civilizace, aby děti bez schopnosti přemístění nemohly v případě potřeby vyhledat pomoc. Nemluvě o tom, že poslat mladého pana Weasleyho do bezpečného domu, na který dohlíží vysloužilý lékouzelník, má zjevnou výhodu. Možná se mu podaří zjistit o chlapcově stavu něco, co jsme přehlédli.“

Harry si všiml, že paní Weasleyová při té poznámce zpozorněla, ale nepromluvila. Přešla k Remusově nezlomené ruce a ošetřila mu několik ran.

„Ale… Kneader?“ Remus se zamračil. „Nikdy jsem se s tím mužem nesetkal, ale pochopil jsem, že je poněkud… striktní. Můžeme mu věřit?“

„Ano,“ odpověděl Snape tak jednoznačně, až se Harry přistihl, že by rád zjistil, kdo ten pan Kneader je. Nejspíš by byl nadmíru zvědavý na setkání s každým, komu Snape důvěřoval, tak vzácnou jeho důvěra byla.

Pan Weasley se v hlubokém zamyšlení poškrábal na bradě. „No, má pravdu, Remusi. Já sám jsem se s ním nikdy nesetkal, ani nevím, kde bydlí, ale Albus se o něm zmínil a má o něm vysoké mínění. A jestli je to místo tak obtížně přístupné, jak říká Severus, pak budete mít dost času na evakuaci nebo na odražení útoku.“

„V chatě bychom také měli spoustu výstrah,“ namítl Remus neústupně. „Kdyby někdo…“

„V té zatracené chatě byste žádné výstrahy neměli!“ skočil mu do řeči Snape. „Nebudeš Pottera tahat do smrtící pasti té potrhlé ženské. Je to jedna z nejméně obranyschopných nemovitostí, jakou sis mohl vybrat. Jestli tam chceš jít, posluž si. V tom případě vezmu chlapce sám do Kneaderova dvora, kde bude v bezpečí. Paní Weasleyová a její potomstvo mohou doprovázet, koho chtějí.“

Remusovi se zkřivily rty a vrhl na Snapea rychlý, na Remuse poněkud nezvyklý pohled. Ale podle poklesu ramen bylo zřejmé, že je poražen. Dobře, no… ramena už měl tak trochu pokleslá slabostí. A nejspíš se cítil příšerně, takže Harry usoudil, že pokud chce obvykle klidný muž podlehnout nutkání mračit se na Snapeovu hrubost, je to naprosto pochopitelné. Harry se koneckonců na Snapea mračil denně. Ale podle toho, jak odhodlaně se Remus snažil v hádce zvítězit, si Harry dokázal představit, že ta Marla Luftwhiteová musí být jeho kamarádka, anebo že je mu lhostejné, co se o tom Kneaderovi právě dozvěděl. Což Harryho přirozeně přimělo k tomu, aby se s oběma tajemnými spojenci toužil seznámit ještě víc.

Ten vzájemný střet mezi muži Harryho fascinoval, přestože rozhodovali o jeho osudu. Všichni dospělí zjevně brali velmi vážně skutečnost, že Brumbál pověřil Snapea péčí o Harryho. Byl to zvláštní pocit, když věděl, že toho muže všichni považují za Harryho dočasného opatrovníka nebo tak něco… ale zároveň to nebyl pocit nijak zvlášť hrozný. Někdy, jako právě teď, šla jeho nelibost nad tím, že se o něm mluví a poroučí mu jako dítěti, stranou a on nasával pocit bezpečí, po kterém toužil, když byl skutečně dítětem. Dursleyovi za něj nikdy nebojovali, nikdy se o něj nezajímali natolik, aby se s někým dohadovali o tom, jaká cesta je pro něj nejlepší nebo nejbezpečnější. Bylo docela příjemné – zvláštním způsobem, který byl stále nejasně urážlivý – vědět, že dospělý, který byl pověřen péčí o něj, bere jeho bezpečí a blaho skutečně natolik vážně, že za ně bojuje. Snapeovi by to samozřejmě nikdy nepřiznal, ale uvnitř ho to tak nějak hřálo a utěšovalo.

Samozřejmě ho to také přimělo k tomu, aby se ohradil a namítl, že se o sebe dokáže postarat sám. Tak to bylo.

„Dobrá,“ nakonec neochotně souhlasil Remus. „Tak tedy Kneaderův dvůr. Měli bychom poslat zprávu…“

„Ne,“ vložil se do toho Snape a Harrymu začínalo být Remuse líto, že ho neustále komanduje. „Zprávy se dají zachytit. Kneader je připraven, že se tam náhodný host Řádu zastaví bez ohlášení. Má své způsoby, jak odhalit přítele a nepřítele.“ Pokýval prstem na Harryho, aby se postavil, a pak mu položil ruku na záda a trochu ho postrčil ke dveřím. „Sbalte si věci,“ nařídil mu. „Rychle. Grimmauldovo náměstí je nejspíš stále bezpečné, ale nemá smysl pokoušet osud.“

„Půjdete taky?“ zeptal se Harry. „Myslím, až tady skončíte?“ Nelíbilo se mu to klubko emocí, které se mu začalo šířit v břiše. Věděl, že je to obava, a nebyl zvyklý bát se o Snapea. Možná o sebe, když stál profesorovi tváří v tvář, ale nikdy se nebál o Snapea. Nechtěl s tím zvykem začínat teď, ale jeho mysl a tělo nespolupracovaly.

Snape na něj upřel zvláštní pátravý pohled a Harry se obával, že mu muž neodpoví, ale ustoupil. „Ano, zatím musím zůstat. Znám Pána zla a jeho způsoby útoku. Když zůstanu, nebude třeba ředitele vytrhávat z jeho práce. Přijdu, až budu moci.“

„Co vlastně ředitel dělá tak důležitého?“ tlačil na pilu.

„Záležitosti Řádu,“ opáčil Snape podrážděně a ukázal směrem ke schodišti. „S vámi to nemá nic společného. Jsme uprostřed války. Máme spojence v zahraničí. Má co dělat, stejně jako zbytek Řádu, když tu není, a věří těm z nás, kteří zůstali, že udrží pevnost, jak se dá. Teď si běžte vzít své věci.“

Harry zaváhal a zvažoval, zda se se Snapem o odchodu z Grimmauldova náměstí pohádat. Chtěl se ho také zeptat na další věci ohledně jeho vizí, na to, zda je opravdu moudré je přece jen neustále blokovat. Co když mohli od Voldemorta získat více informací, kdyby nespěchal s opuštěním jeho mysli? Jediný pohled na Snapeův zatvrzelý výraz však změnil jeho názor na jakékoli dohadování či dotazování. No, a taky jeho zvědavost na Kneadera, tajemného lékouzelníka, který si získal Snapeovu zřídkakdy projevovanou důvěru a který by mu mohl pomoci s Ronem. No dobře, a ten příjemný hřejivý pocit, že je pod ochranou, o kterém do smrti bude zapírat, že si ho užívá.

Ačkoli tedy Snapeův rozkaz dobrovolně splnil, učinil tak s demonstrativní neochotou.

Chlapec – prakticky muž – musí mít přece jen svou hrdost.

ooOOoo

Dobře, takže rozkaz nesplnil hned. Usoudil, že děvčatům dluží, aby se nejdřív zastavil v kuchyni. Přece jen by chtěly vědět o Remusově bezpečném návratu. A dospělí byli tak zaneprázdnění vzájemným ošetřováním, rozebíráním úspěchu jejich záchranné mise a povídáním o hrozbě možného Voldemortova útoku, že ho zajímalo, kdy se zastaví a vzpomenou si, že Ginny a Hermiona také potřebují čas na sbalení.

„Kdy odcházíme?“ zeptala se Hermiona s vykulenýma očima poté, co je ujistil, že Remus je v pořádku. „Teď?“

Harry pokrčil rameny. „Snape mi řekl, abych si sbalil věci, takže předpokládám, že vyrazíme brzy poté, co budeme připraveni k odchodu. Voldemort neplánuje zaútočit dřív než za úsvitu, ale nemá smysl pokoušet osud.“ Líbilo se mu, jak mu Snapeova slova splývají z jazyka.

„Zrovna když tenhle dům začínal být zajímavý…“ zabručela Ginny a vstala od stolu.

Netrvalo jim dlouho se zabalit, i když Harry, pravda, nebyl příliš ohleduplný při házení svých věcí do kufru. Koneckonců byl na Grimmauldově náměstí už skoro tři týdny a předpokládal, že tu bude ještě, až budou za další týden a půl odjíždět spěšným vlakem do Bradavic. I když sdílel pokoj s dvojčaty, roztahal své věci poněkud víc, než si myslel. Poslední pohled pod postel, žádost o zmenšovací kouzlo od Dobbyho a už běžel dolů po schodech s kufrem bezpečně uloženým v kapse.

Když se vrátil do obývacího pokoje, většina dospělých už byla pryč, jen pan a paní Weasleyovi pravděpodobně nahoře připravovali Rona na cestu. Zůstali pouze Moody a Remus, přičemž ten se sotva počítal, protože tvrdě spal ve stejném křesle, na kterém byl uložen předtím, s hlavou svěšenou dopředu a mírně na stranu.

Harrymu bylo jasné, že Remus je na této cestě nebude moc dobře chránit. Ale na druhou stranu se zdálo, že Moody je připraven a na něco čeká. Možná s nimi půjde také?

Než se stačil zeptat, stál Snape ve dveřích. Když viděl, že má Harryho pozornost, ukázal prstem a zamířil ke schodům. Harry ho následoval a s pokřiveným úsměvem zavrtěl hlavou. Jednoho dne bude trvat na řádném vyzvání. Něco ve stylu: „Pane Pottere, pokorně vás žádám o vaši přítomnost nahoře, pokud byste byl tak laskav,“ doplněné o ‚prosím‘ a ‚děkuji‘. Ne tohle neustálé kroucení prstem a předpokládání, že Harry hned vyskočí za ním.

Když dorazili do laboratoře, Snape ho zavedl k pultu, kde bylo seřazeno několik lahviček s lektvary.

„Bezesný spánek,“ ukázal Snape na dvě fialové lahvičky. „Extra, pro případ, že bych se k vám nemohl ihned připojit. Budu vám věřit, že je vhodně rozdělíte.“ Podíval se na Harryho a čekal na potvrzení, takže Harry přikývl. Žádný problém. To už koneckonců dělal. V kufru mu ještě několik dávek zbývalo.

„Myslíte, že byste nás nemusel následovat do bezpečného domu?“ zeptal se a doufal, že se mu podařilo udržet v hlase jakoukoli stopu zklamání. „Říkal jste, že tady zůstanete jen do útoku.“

„Mám v plánu se k vám připojit, jakmile zjistíme, že je štáb v bezpečí,“ ujistil ho Snape. „V době války je však nejlepší být připraven.“ Ukázal na průhlednou lahvičku. „Nová variace standardního léku na bolest hlavy. Pokud zafunguje správně, měl by se zaměřit na bolest způsobenou vaší jizvou po prokletí. Měl jsem čas experimentovat pouze s jednou variantou, takže si nemohu být jistý, že bude zcela účinná, ale každopádně nemůže škodit.“

„Vyrobil jste ho pro mě?“ zeptal se Harry, překvapený a zároveň dojatý. „Kdy jste na to měl čas?“

„Uvařil jsem ho dnes odpoledne,“ odpověděl Snape a mávl nad tím rukou, že to není nic, kvůli čemu by si měl dělat starosti. „Nemohu vám nabídnout nic, co by odvrátilo další vidiny nebo vniknutí do vaší mysli. To dokáže jen nitrobrana. Používejte ji, a to od chvíle, kdy se probudíte, až do chvíle, kdy půjdete spát,“ přikázal mu tak přísně, že Harry okamžitě přikývl na souhlas. „Kdyby se však něco takového opakovalo, tento lék může zmírnit následnou bolest způsobenou vaší jizvou.“

„Děkuji,“ zamumlal Harry. Ještě nikdy nikdo nevěnoval čas tomu, aby vymyslel lék speciálně pro něj. Možná byl divný, že na to tolik myslel, ale zařadil ho na seznam jednoho ze svých oblíbených dárků. Ne tak docela jako jeho fotoalbum nebo Kulový blesk, nebo dokonce maminčin dopis a kámen. Ale pořád to bylo na seznamu, protože to bylo tak užitečné a bylo to jen pro něj.

Snape vložil všechny tři lahvičky do malého pytlíčku se šňůrkou, který podal Harrymu. Pak sáhl do svého hábitu a vytáhl malý stříbrný prsten. Harry si ho zvědavě prohlížel.

„Je očarovaný,“ vysvětlil Snape, podával ho Harrymu a čekal, až si ho vezme. Harry strčil pytlík s lektvary do kapsy, opatrně otočil prsten v rukou a prohlížel si ho. Nebylo na něm nic zvláštního, až na tenkou ozdobnou zelenou linku. Vypadala skoro jako břečťan obepínající prsten kolem dokola a Harrymu neuniklo, že je ve zmijozelských barvách. „Očekávám, že jej budete nosit až do začátku školního roku,“ pokračoval Snape. „Kdyby se objevily potíže, přitiskněte na něj na tři vteřiny palec. Budu upozorněn, že potřebujete pomoc.“

Harry přikývl, oči stále upřené na prsten. Nečekal, že se Snape bude takhle starat o jeho blaho – myslel si, že ho profesor odvede do úkrytu a tím to skončí – a cítil se trochu ohromený. Nevěděl, jak odpovědět, a tak svou vděčnost zakryl vtipem. „Takže vám došly všechny červené a zlaté prsteny?“

Snape si napůl odfrkl, jako by si nebyl jistý, jestli se má smát. „Došly.“ Ušklíbl se. „Zkuste nějaké elegantnější barvy, Pottere. Možná zjistíte, že vám sluší víc, než si myslíte.“

Harry zvedl obočí. „Tohle je jeden z vašich pokusů, jak ze mě udělat Zmijozela?“

„Odmítáte ten prsten nosit?“ zvedl na oplátku obočí Snape, nepochybně pro lepší efekt.

„Ne,“ odpověděl Harry a na potvrzení svých slov si začal prsten nasazovat, ale pak si uvědomil, že netuší, na kterém prstu se má nosit. Šperky nebyly zrovna jeho oborem. Podíval se nahoru. „Záleží na tom, na kterém prstu?“

Snape zavrtěl hlavou a sledoval ho tím svým pevným, nečitelným pohledem.

Dobře tedy. Nasadil si ho na pravý prsteníček v domnění, že když se tomu říká prsteníček, může se s tím spokojit. Prsten musel být očarovaný tak, aby padl každému nositeli, protože se mu kolem prstu pohodlně utáhl, jakmile si ho nasadil. Několik vteřin ho studoval. Byl to malý prstýnek, příliš malý na to, aby se dal považovat za mužný sám o sobě, ale byl prostý a nenápadný takovým způsobem, že se necítil příliš trapně, že nosí šperk. Zvlášť když to znamenalo, že má způsob, jak si přivolat pomoc, kdyby ji potřeboval.

„Díky, pane profesore,“ usmál se na Snapea s rozhodnutím, že je v pořádku dát najevo trochu vděčnosti. „Je to skvělé. Opravdu.“

Snape rázně kývl a gestem ukázal ke dveřím. „Ostatní už by měli být připraveni k odchodu.“

Ačkoli Harry nepatřil k těm, kdo by se rozplýval, byl rád, že z dárků nedělal vědu. Snape se v tu chvíli netvářil příliš nesvůj, ale také nevypadal, že by věděl, co si počít s výmluvnými díky. Na druhou stranu ovšem možná neměl příliš zkušeností s přijímáním vděčnosti. Brumbál mu nejspíš děkoval za různé věci, možná i jeho Zmijozelové nebo občas nějaký profesor, ale to byly hlavně zdvořilosti, že? Většina ostatních lidí měla pochopitelné důvody ho buď nenávidět, nebo mu nedůvěřovat, ne mu děkovat. Pokud šlo o skutečnou, osobní vděčnost, možná Snapeovi vadila z toho prostého důvodu, že mu byla tak cizí.

Ten muž si na to bude muset zvyknout, pokud bude Harryho stále překvapovat těmito drobnými okamžiky nečekané laskavosti.

Harry se zazubením zavrtěl hlavou na profesorova záda, když scházeli po schodech dolů. Snape ho neoklame, usoudil. Ano, uměl být vyloženě protivný, když se mu někdo nelíbil, a jistě, stále ještě neznal všechna zákoutí lidských emocí a společenských vztahů, ale hluboko uvnitř, uvědomoval si Harry, měl ten muž srdce. Jen z nějakého důvodu nechtěl, aby to někdo věděl.