Autor: Kirby Lane
Překlad: Lupina, Beta: marci
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3514260/
Rating: 13+
Kapitola 31. Grimmauldovo náměstí
Remus byl mrtvý.
Jeho skelné oči hleděly na Harryho, obviňující i ve své prázdnotě, a Harry téměř slyšel, jak se ptají: „Proč? Proč jsi nepřišel? Žádal tě… mohl jsi mě zachránit.“
Harry zavrtěl hlavou a v očích se mu zaleskly slzy. Otevřel ústa a pokusil se Remusovi odpovědět, ale nedokázal promluvit. Slova mu nešla přes rty.
Ani dech ne. Snažil se nasát vzduch do plic, ale nic se nedělo. Plíce se mu nerozšířily. Byl jako přimražený.
Zemře? Byl tohle jeho trest? Zklamal Siriuse i Remuse, byl zodpovědný za jejich smrt. Někde za Závojem ho jeho vlastní otec musí nenávidět za to, že nechal zabít jeho nejbližší kamarády z dětství.
I to, že šel Voldemort po jeho rodičích, bylo kvůli Harrymu. James Potter by měl opravdu dobrý důvod ho nenávidět, že?
Harry si přál, aby si s ním mohl promluvit, aby se dozvěděl, jestli se na něj otec zlobí, jestli je z něj zklamaný.
Ale pevně doufal, že kvůli tomu nebude muset právě teď zemřít. Konečně se mu podařilo sípavě se nadechnout a do lačných plic mu vniklo nepatrné množství vzduchu. Víc už do sebe nedostal a začínal panikařit. Snažil se vzít zpět myšlenky na to, že si chce promluvit s Jamesem. Nechtěl přece umřít!
Poškrábal se na krku a na hrudi, aby plíce přinutil rozšířit se, a náhle se napřímil, když ho pevná ruka jednou udeřila do zad.
S trhnutím se probral a ve zmatku nasál velký nádech vzduchu. Úleva ho naplnila, jak se mu plíce rozšířily, a okamžitě se znovu zhluboka nadechl. Přišlo to však příliš rychle; ten první nádech ještě nedokázal vypustit, takže stále nemohl dýchat. Znovu se chytil za hrdlo, ale silné prsty mu popadly obě ruce a držely je dál od těla.
„Dýchejte, Pottere. Byl to jen sen. Vydechněte, pomalu, takhle.“ Harrymu trvalo několik vteřin, než zaregistroval, že Snape stojí před ním, jednou rukou mu podpírá rameno, druhou svírá obě ruce a přehnaně zhluboka a pomalu dýchá.
Harry se soustředil na ty tmavé oči a snažil se vyrovnat profesorovu pomalému dechu. Zdálo se mu, že to trvá věčnost, ale nakonec cítil, jak ho nejhorší panika opouští a jak mu vzduch postupně odchází z plic.
„Myslel jsem, že je Remus mrtvý,“ zaskřehotal, jakmile byl schopen promluvit. „Není, že ne?“ Prosím, řekněte mi, že není, dodal mlčky s prosebnýma očima.
Snape zavrtěl hlavou. „Je časné odpoledne. Řád se ho ještě nepokusil získat zpět.“
Harry s úlevou zavřel oči a stejně rychle je zase otevřel. „Co se stalo?“ dožadoval se a srdce mu stále bušilo jako v noční můře. „Ví o tom Řád? Chystají se tedy vyrazit? Mají nějaký plán?“
Snape pustil Harryho ruce a sám zvedl dlaň ve zřetelném rozkazu k mlčení. Harry poslušně přestal mluvit.
„Co vaše hlava?“ zeptal se Snape.
„Fajn,“ odpověděl Harry rychle. „Řekl jste to Řádu, že?“
„Ano. Nejste dezorientovaný? Přetrvává bolest?“
„Jsem v pořádku,“ odbyl Harry otázky. „Kdy se chystají najít Remuse?“
Snape sundal ruku z Harryho ramene a chvíli se nad ním tyčil, jako by čekal, že Harry upadne. Když se tak nestalo, Snape si klekl vedle něj a řekl svým tónem mluvím-s-naprostým-pitomcem: „Zkusíme to ještě jednou. Vnímáte nějaké nepříjemné pocity?“
Harry zíral. „Vážně? Neodpovíte mi na žádnou z mých velmi důležitých otázek, dokud se nepodrobím – čemu, kompletnímu lékařskému vyšetření?“
„Vypadá to tak, že ano?“ Snape se netvářil, že by si z něj dělal legraci. Ne že by Harry věděl, jak taková legrace na Snapeově tváři vypadá. Ten muž nebyl zrovna žertovný typ. Nebyl ani trpělivý typ, protože vyštěkl: „Odpovězte mi na mou otázku, Pottere, úplně a k mé spokojenosti, a pak odpovím na tu vaši. Věřím, že jste s tímto konceptem obeznámen.“
Při tom se Harry neubránil ďábelské myšlence. „Jakoukoliv otázku?“ zeptal se a snažil se zadržet úsměv. Existovala celá řada osobních otázek, které by teď rád Snapeovi položil, a pokud by mohl získat příslib, že mu na jednu z nich odpoví, jak by si mohl nechat ujít příležitost? Odpovědi o Řádu a Remusovi dostane tak jako tak.
„O Lupinovi,“ opáčil Snape a podíval se na něj. Ne poprvé si Harry přál, aby Snape nebyl tak inteligentní. Ale na druhou stranu, bez Snapeovy inteligence a důvtipu by on i Harry možná už několikrát zemřeli. Tak to bylo.
„Fajn,“ zabručel, i když nebyl tak rozladěný, jak předstíral. Snaha trumfnout Snapea, i když marná, mu zlepšila náladu. „Hlava mě pořád bolí, ale teď je to spíš tupá bolest. Žádná bodavá jako předtím.“
„Jizvu máte pořád červenou, ale už je úplně uzavřená,“ pronesl Snape a lehce Harrymu odhrnul ofinu, aby si ji mohl prohlédnout. „Ani strup,“ dodal se zdviženým obočím. „Jak zvláštní.“
Harry pokrčil rameny. Na jeho jizvě ho už nic nepřekvapovalo.
„Nevolnost? Dezorientace?“ zeptal se Snape.
Harry zavrtěl hlavou.
„Vstaňte,“ nařídil Snape, postavil se na nohy a gestem Harryho vyzval, aby udělal totéž. „Dojděte ke dveřím a zpátky, aniž byste upadl nebo připomínal opilce, a já vám odpovím na vaše otázky.“
To je snadné, pomyslel si Harry a zvedl se, aby to udělal. Možná se na začátku trochu zapotácel, ale vždyť se právě probudil. Ať tak či onak, Snape ho na to neupozornil, když se vracel, jen mu podal něco na bolest hlavy a řekl: „Po setmění se Řád pokusí Lupina získat zpět. Pán zla to nepochybně očekává, ale tma jim poskytne větší krytí, aby se mohli pokusit o jisté překvapení.“
„Je to v tuto chvíli opravdu možné? Překvapit je, myslím?“ zeptal se Harry, než se napil lektvaru proti bolesti hlavy. Podal prázdnou lahvičku zpět Snapeovi.
Snape sotva znatelně pokrčil rameny, když lahvičku položil na pult. „K dokonalé situaci to má daleko. Udělají, co budou moci.“
„Co když…“ Harry se odmlčel, aby sebral myšlenky, a uvědomil si, že kvůli tomu, co se chystal navrhnout, ho Snape nejspíš zavře do laboratoře na zbytek prázdnin. Neviděl však způsob, jak to zaonačit, a tak se stejně zeptal: „Co kdyby mě Smrtijedi viděli? Kdyby si mysleli, že jsem se přišel vzdát, možná by to dalo Řádu čas…“
„Co to s vámi u Merlina je?“ zahřměl Snape a rozhodil rukama. „To po nocích vysedáváte a přemýšlíte, jak se obětovat pro blaho světa kouzelníků? Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se tak horlivě vrhal do nebezpečí!“
„Nejsem horlivý!“ protestoval Harry. „Jsem praktický! Chce mě, a když si bude myslet, že mě má, možná už nikoho jiného neohrozí!“
„Ach ano, ušlechtilý, nesobecký Nebelvír,“ posmíval se Snape. „Tak tedy zvažte tohle. Řád – skupina plně schopných a vycvičených dospělých kouzelníků – je ochoten podstoupit toto riziko. Jsou ochotni položit život, aby získali zpět jednoho ze svých – a také aby ochránili vás. Oplácet jim jejich odvahu tím, že bezmyšlenkovitě přijdete o svůj vlastní život, znamená znevažovat přínos, který ochotně poskytují válečnému úsilí. Myslet si, že víte víc než oni, je urážkou jejich inteligence a jejich případné oběti. Je to opak nesobeckosti!“
Harry o tom musel chvíli přemýšlet. Choval se sobecky, když chtěl vyrazit ven? Nechtěl takový být. Věděl, že Řád se skládá ze schopných dospělých kouzelníků, kteří vědí něco o tom, jak Voldemort pracuje. Nechtěl je urazit…
„Jste statečný, Pottere,“ Snape využil své převahy a překvapil Harryho něčím, co znělo jako kompliment. „Ale nemusíte být hloupě statečný. Přemýšlejte. Vždycky jsem se domníval, že postrádáte inteligenci a chytrost, zčásti proto, že jsem vás čas od času viděl jednat bez nich.“ Zavrtěl hlavou. „Od jisté doby jsem pochopil, že máte velkou schopnost lstivosti, ale naučil jste se ji používat jen v malicherných záležitostech, v situacích, které nemají žádné důsledky. Je to jako sval, který je třeba cvičit, abyste ve věcech života a smrti upustil od svého nutkání jednat bez přemýšlení!“
Harry si pohrával s lemem košile a přemýšlel o Snapeových slovech. „No, technicky vzato,“ nemohl si pomoct, aby nepodotkl, „přemýšlím, než začnu jednat, tím, že to s vámi probírám. Přece si nemyslíte, že bych se zrovna teď vrhl do doupěte Vy-víte-koho, nebo ano?“
„Máte vůbec představu, kolik úsilí bylo vynaloženo na to, aby byla akce zajištěna?“ procedil Snape skrz zuby.
Harry si vzpomněl, jak dlouho Snapeovi trvalo, než ho přiměl slíbit, že se do situace kolem Remuse nebude plést… a ani tehdy to neslíbil na sto procent. A pak jak ho Snape zavřel do své laboratoře, zatímco spal, a byl tu, když se probudil… „Dobře… jo,“ připustil s ostýchavým pokrčením ramen, rozhodnutý nezabývat se tím, že ho Snape zřejmě hlídá. Přesto tu myšlenku nemohl úplně pustit z hlavy. „Možná… mnoholičný? Někdo by tam mohl jít a vypadat jako já, jako rozptýlení nebo návnada nebo tak něco…“
„Takové opatření už bylo navrženo,“ připustil Snape s tichým zabručením. „Myslíme si však, že bude nejlepší omezit lsti na minimum. Poslat tam kohokoli jako vašeho dvojníka by znamenalo zbytečně ohrozit jeho život.“
Harry se zmohl jen na: „Aha,“ a zastyděl se, že ho nenapadlo, jak nebezpečný by pro jeho dvojníka takový plán byl.
„Řád si prošel všechny možné plány a důsledky,“ pravil Snape. „I když je pro vás těžké vyčkat, musíte udělat přesně to. A teď…“ narovnal se, aby naznačil, že jejich rozhovor je u konce, „věřím, že slečna Weasleyová a slečna Grangerová jsou v salónu. Měl byste se k nim připojit. Snad vám poskytnou trochu rozptýlení.“
Harry vrhl na Snapea pohled, který vyjadřoval jeho frustraci z celé situace, a Snape mu ho oplatil výrazem ‚neopovažujte se mě zkoušet‘, než ho vypoklonkoval ze dveří. Harry byl v polovině schodiště, než ho napadlo, kdy se Snapem začali tak dobře komunikovat beze slov.
ooOOoo
„Je opravdu směšné, že se nemůžeme účastnit schůzí Řádu,“ durdila se Ginny toho večera. Seděla naproti Harrymu a Hermioně u kuchyňského stolu se založenýma rukama, zjevně podrážděná tím, že ji opět přesouvají z jednoho místa na druhé.
Popravdě řečeno, Harry byl také podrážděný. Od chvíle, kdy sešel dolů, nevěděl o plánech Řádu nic. Nejdřív tři teenageři nesměli do kuchyně, zatímco dospělí se scházeli a plánovali, a teď nesměli do salónu, kam různí lidé přicházeli a odcházeli krbem a bezpochyby si sdělovali aktuální informace a rozkazy, zatímco Řád zahájil svůj pokus získat Remuse zpět.
Hodně se toho dělo, a i když většinu mohl Harry odhadnout z toho, co mu řekl Snape, jinak nevěděli nic.
Harrymu nervózně poskakovala noha z vědomí, že Řád ví o možné pasti. Mohl jen doufat, že díky tomu budou mít v rukávu nějaké triky. Doufal také, že Snape ví, jak těžké pro něj bylo dodržet slib, že nepodnikne nic zbrklého.
„No, já chci vědět, co se děje, stejně jako ty,“ obrátila se Hermiona na Ginny, „ale technicky vzato jsme ještě děti. Máme před sebou ještě dva celé roky školy. Opravdu jim můžeš vyčítat, že se nás snaží chránit?“
„Ano,“ odpověděla Ginny tvrdohlavě. „Ano, můžu.“
Harry se navzdory nervozitě usmál a v místnosti zavládlo ticho.
Jak už se mu stalo zvykem pokaždé, když musel delší dobu nic nedělat, procvičoval si nitrobranu. Nešlo mu to tak dobře, jak by mohlo, vzhledem ke všemu, co se dnes večer dělo, ale uklidnil se alespoň natolik, aby udržel nohu v klidu.
„Možná bychom si měli zahrát nějakou hru,“ ozvala se Hermiona. „Řachavého Petra?“
Ginny nakrčila nos a Harry polovičatě pokrčil rameny.
„Měli bychom něco podniknout,“ trvala na svém Hermiona. „Tohle sezení tady a čekání na zprávy je nervy drásající. Potřebujeme rozptýlení.“
„Jo, to nejspíš potřebujeme,“ připustil Harry, „ale nejsem si jistý, jestli se mi chce hrát, Hermiono.“
„Dobře… tak bychom mohli…“ Hermiona se rozhlédla po místnosti, jako by hledala inspiraci, ale v kuchyni toho moc nebylo. „Hm. Nezdá se, že by tenhle dům byl navržen s myšlenkou na zábavu, že ne? Dokonce i knihovna je taková omezená.“
Harry otočil hlavu tak, aby jen Ginny viděla, jak hravě koulí očima. Nechte na Hermioně, že zábavu ztotožňuje s knihami.
Ginny se zahihňala a pak luskla prsty. „Já vím! Měli bychom hledat zakopaný poklad!“
Harry i Hermiona na ni zírali a nevěděli, co říct, ale Harry prolomil ticho jako první. „Hm… zakopaný poklad? Na Grimmauldově náměstí?“ zeptal se skepticky.
„Jo! Dobře, ne, ne tak docela. Ale teď, když už je o veškerou temnou magii postaráno, můžeme dům prozkoumat, aniž bychom se museli bát bubáků, běhnic nebo kleteb, ne?“
„Jo, ale…“ Harry nevěděl, jak to říct slušně. „Co je tu k prozkoumání? Každá místnost je obsazená. Pochybuju, že tvoji rodiče nebo profesor Snape budou chtít, abychom se jim hrabali v pokojích.“
„No jistěže ne. To jsem ani nenavrhovala. Ale na půdě jsou nějaké zajímavě vypadající kufry. A do čtvrtého patra se nikdo neobtěžuje chodit jinak, než že jím projde na půdu.“
„Tam ne,“ odtušil Harry automaticky a srdce mu poskočilo.
Ginny vypadala zaskočená jeho prudkým tónem. „Ale proč…“
„Tam nahoře je Siriusův pokoj, pamatuješ?“ řekla Hermiona tiše. „Myslím, že tam nikdo nebyl od…“
„Aha,“ Ginny se omluvně podívala na Harryho. „Promiň, zapomněla jsem… Nechtěla jsem…“
„To je v pořádku,“ uklidnil ji, a aby odvedl pozornost od tématu Sirius, dodal: „Tak dobře. Tak tedy na půdu. A jestli nenajdeme nic, co by splňovalo kritéria zábavy, přemluvíme Freda a George, aby nám předvedli svůj nejnovější výrobek.“
Ginny se usmála, očividně se jí ulevilo, že Harry nevypadá příliš rozrušeně. „Souhlasím.“
Souhlasu litoval téměř hned, jak vstoupili na půdu, tak zaprášené byly všechny ty věci. „Jsi si jistá, že se odsud vyklidilo všechno nebezpečné?“ zeptal se, když si pochybovačně prohlédl několik zaprášených kufrů a prošel kolem tmavého, pavučinami pokrytého kouta. Špinavé a zatuchlé prostředí mu nevadilo, když potřeboval jen prostor pro studium a cvičení. Ale teď se chystali otevírat kufry a on opravdu neměl náladu čelit bubákům. Že by jeho největším strachem byl stále mozkomor? Nebo by se musel dívat, jak všichni, které má rád, jeden po druhém propadají Závojem? Ani jedna možnost nezněla příliš příjemně.
„Jistá,“ potvrdila Ginny. Nedala najevo stejné váhání jako Harry a už sahala po prvním kufru. „Máma s tátou se postarali, aby bylo všechno pryč. Nebylo potřeba všechno prohledávat ani čistit podkroví stejně jako zbytek domu, ale vyšťourali všechno ošklivé nebo temné.“
„Hmm,“ Hermiona se ostražitě rozhlédla. Vyměnili si s Harrym pohled a Harry věděl, že není sám, kdo není nijak zvlášť nadšený z otevírání náhodných špinavých kufrů na zatuchlé půdě patřící temné kouzelnické rodině.
„Och, podívej se na to!“ zvedla Ginny malý kovový prsten s podivnými hroty. „To je térák!“
Harry se ani nestačil zeptat, co je to térák, když Hermiona vypískla, vyskočila a vzrušeně se posadila vedle Ginny před kufr. „Jé, ten jsem ještě nikdy naživo neviděla! Myslím, že se v kouzelnických obchodech neprodávají od šedesátých let. Musíš mít kouzelnické rodiče nebo prarodiče, abys nějaký vůbec sehnala! Co tam ještě je?“
Harry se usmál a zavrtěl hlavou. Došlo mu, že Hermioně stačí náznak kouzelnické historie, a hned zapomene na všechny své obavy. Zamířil k dalšímu nejbližšímu kufru a opatrně zvedl víko pro případ, že by se Ginny mýlila v tom, jak důkladně byl pokoj vytříděný. Přivítala ho však jen směsice starých hraček a kousků látek. Prohrabával se v ní a fascinovaně si prohlížel malý dřevěný kotlík se lžičkou, který se po položení na zem naplnil bílou párou a míchal se kolem dokola. Při pohledu na něj se toužebně usmál. Kdyby žili jeho rodiče, bylo by jeho dětství plné takových hraček? Kotlíků a košťat, plyšových draků a hipogryfů?
Jeho dětství by bylo přinejmenším plné lásky.
„Harry, podívej!“ Z jeho pochmurných myšlenek ho vyrušil Hermionin hlas. „Šišák!“ Mávala lesklou koulí velikosti fotbalového míče s tupým hrotem na každém konci, jako by měl být Harry stejně nadšený jako ona, že něco takového vidí. Ne že by vůbec tušil, co je to šišák. Přikývl a usmál se jejím směrem. Zřejmě to považovala za potvrzení, že je stejně nadšený jako ona, a vrátila se k prohrabávání dalšího obsahu kufru.
Odstrčil kotlík i s dalšími hračkami stranou a vytáhl dlouhý kus krajkové látky. Sotva stačil zaregistrovat, že jde o jakési dětské šaty, když se jeho jizva bolestí rozhořela. S tlumeným zavrčením přes ni plácl rukou… a projela jím vlna štěstí. Okamžitě poznal, že Voldemort má z něčeho radost. A byl až příliš šťastný, aby to bylo kvůli něčemu dobrému. Po chvíli bolest ustoupila natolik, že se mohl pohnout.
Byl rád, že si děvčata zřejmě ničeho nevšimla. A byl ještě radši, že to vypadalo jako náhodné spojení, a ne jako záměrné vniknutí do jeho mysli jako minule. Přemýšlel, jestli by to měl povědět profesoru Snapeovi. Co by mu ale řekl? Nebyla to skutečná vize. Věděl jen, že Voldemort je šťastný. Klidně mohl být šťastný, že mu naservírovali jeho oblíbenou večeři.
Harry si byl ovšem naprosto jistý, že tím to není… a zoufale se snažil nepřemýšlet, co by to mohlo znamenat pro Řád nebo Remuse, že je Voldemort právě teď šťastný. Raději se opatrně vrátil k vybalování kufru a připravil se pro případ, že by v jizvě ucítil další záchvěvy. Bál se teď použít nitrobranu, protože věděl, že Voldemort je stále silnější než on a že by ho případný mentální vpád bolel tím víc, než kdyby se mu prostě podvolil a pustil ho do své mysli.
To by ovšem Snapeovi nikdy neřekl. Kdyby profesor věděl, že se Harry ze strachu před fyzickou bolestí přiklonil k tomu, aby Voldemort toto kolo vyhrál, dostal by pořádně vynadáno. Ale… byla to velká fyzická bolest…
Povzdechl si a bezděčně si prohlížel jednu hračku za druhou, jedno dětské oblečení za druhým, než to všechno nahodile strčil zpátky do kufru. Veškerý zájem, který měl o tuhle ‚honbu za pokladem‘, byl téměř pryč a jen ho tento pohled na důkazy šťastného dětství někoho jiného trápil.
Hermiona stále ještě zkoumala náhodné nálezy z prvního kufru, zatímco Ginny se přesunula k jinému. Harry přemýšlel, že by se na lov vykašlal a šel dolů na svačinu… ale dívky právě v tu chvíli vypadaly tak šťastně. A všichni v těchto dnech potřebovali tolik štěstí, kolik jen mohli dostat. Přesunul se tedy k nedotčenému kufru a otevřel víko.
Obrázky. Album za albem, v nichž usedlí kouzelníci drží své kroutící se děti v klidu, aby se s nimi mohli vyfotografovat. Byly tam i výstřižky z novin a ocenění. Většina z nich vypadala, že je starší než první válka proti Voldemortovi, ale byly tam i nějaké z té doby. Už jen podle povahy výstřižků by Harry uhodl, že jde o dům temných kouzelníků.
Jedno album se zdálo být novější než ostatní, a jakmile ho otevřel, přál si, aby to neudělal. Ze stránky na něj mával Sirius. Mladý Sirius, možná o rok nebo dva mladší, než byl Harry teď. I když ho pohled na něj bolel, nemohl odtrhnout oči. Netušil, jak se to album ocitlo na půdě, ale opřel se zády o kufr a zvolna listoval stránkami. Na některých byl Sirius s jiným mladým chlapcem – pravděpodobně se svým bratrem, na jiných byli bratři se svými rodiči. Podle Siriusových zamračených výrazů a pokusů o úprk z fotografií zřejmě neměli dobrý vztah. Nejvíce však Harryho zajímaly fotografie Siriuse v Bradavicích, protože na nich byl většinou James. Pomalu se jimi probíral a prstem přejížděl po okraji fotografie, na níž byli James a Sirius oděni do nebelvírských famfrpálových hábitů a studenti se za nimi hemžili po bradavickém areálu. Nemohli být starší než ve druhém nebo třetím ročníku a vypadali tak šťastně.
Harry se nad jejich radostí smutně usmál. Tehdy ještě nevěděli, že životy obou z nich budou násilně přerušeny, ale v tu chvíli, když spolu stáli u famfrpálového hřiště, byli šťastní. Bylo příjemné to vidět, i když ho to zároveň rozesmutnilo.
Na druhé straně místnosti Ginny vítězoslavně výskala, svírajíc v ruce další věc, kterou Harry nedokázal identifikovat. Tentokrát to neuměla ani Hermiona, což ji ještě víc vzrušovalo, pokud to bylo možné. Okamžitě Ginny zasypala otázkami.
Harry se nad jejich dováděním ušklíbl a otočil stránku… ale přitom ho zaujal záblesk zrzavých vlasů. Otočil zpět na fotografii z famfrpálu a podíval se blíž. Srdce se mu rozbušilo. V pozadí, za záběrem Jamese a Siriuse, seděla na trávě a smála se Lily. Poznal ji ze Snapeovy vzpomínky v myslánce, i když tady musela být o pár let mladší. Prstem sledoval její drobný obličej a přál si, aby se mohl do fotografie vnořit a zjistit, čemu se směje. Měl tak málo fotek svých rodičů a žádnou, když byli děti. Vytáhl fotografii z alba – ne že by tu byl někdo z rodiny Blackových, komu by vadilo, že si ji nechává – a opatrně ji vložil do kapsy vedle kamene ve tvaru srdce. Kámen si zvykl nosit s sebou a občas ho nepřítomně třel mezi dvěma prsty. Fotografii prozatím uloží k dopisu od mámy. Až se vrátí do Bradavic, bude hledat lepší úkryt než svůj kufr.
Prohlédl si jen několik dalších stránek fotografií, když jeho jizva znovu ožila. Tentokrát však sotva zaregistroval náraz ramene a hlavy do země a vzdálené „Harry!“, než byl vržen do Voldemortovy mysli.
Zasmál se a rty se mu roztáhly do úsměvu. Smrtijedi na jeho radost odpověděli a smáli se s ním.
Bylo jen otázkou času, než chlapce najde, než bude odhalena jeho poloha. Harry Potter mu mohl unikat jen po určitou dobu. Ale brzy. Ach, brzy bude chlapec jeho.
Podíval se na malou skupinku Smrtijedů před sebou. Všichni budou za své úsilí odměněni. Ale nejdřív… nejdřív musí najít toho chlapce.
Ne. Tohle bylo špatně. Neměl by tu být, neměl by to vidět. Slyšel dívčí hlas, který říkal něco o tom, že „…seženu Snapea.“ Snapea? Byl tady? Harry cítil, jak se jeho mysl natahuje a bojuje s tím, jak ji Voldemort ovládá. Ale bylo to tak silné…
Brumbál byl blázen, když ho schovával v další mudlovské čtvrti. Ten starý muž začínal být předvídatelný. Příliš brzy pozná, že udělal chybu.
Bojuj s tím. Mohl s tím bojovat! Ale… bylo to tak, tak těžké…
„Brzy zvítězíme!“ křikl na své stoupence a k jeho uším dolehl jásot. Jeho úsměv se rozšířil. „Zaútočíme za úsvitu. Půjdeme do boje s nimi. Přeneseme boj na…“
Zatuchlý vzduch. Pevná půda. Ovocný šampon. Cítil, jak se nitky vize jedna po druhé přetrhávají, zatím co odtahoval svou mysl od Voldemortovy. Než se přetrhla poslední nitka, prolétla mu hlavou poslední dvě slova:
„– Grimmauldovo náměstí.“
Kirby Lane: ( Lupina ) | 05.02. 2025 | Kapitola 31. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 29.01. 2025 | Kapitola 30. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 22.01. 2025 | Kapitola 29. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 15.01. 2025 | Kapitola 28. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 08.01. 2025 | Kapitola 27. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 01.01. 2025 | Kapitola 26. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 25.12. 2024 | Kapitola 25. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 18.12. 2024 | Kapitola 24. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 11.12. 2024 | Kapitola 23. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 04.12. 2024 | Kapitola 22. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 27.11. 2024 | Kapitola 21. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 20.11. 2024 | Kapitola 20. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 13.11. 2024 | Kapitola 19. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 06.11. 2024 | Kapitola 18. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 30.10. 2024 | Kapitola 17. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 23.10. 2024 | Kapitola 16. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 16.10. 2024 | Kapitola 15. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 09.10. 2024 | Kapitola 14. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 02.10. 2024 | Kapitola 13. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 25.09. 2024 | Kapitola 12. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 18.09. 2024 | Kapitola 11. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 11.09. 2024 | Kapitola 10. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 04.09. 2024 | Kapitola 9. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 28.08. 2024 | Kapitola 8. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 21.08. 2024 | Kapitola 7. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 14.08. 2024 | Kapitola 6. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 07.08. 2024 | Kapitola 5. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 31.07. 2024 | Kapitola 4. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 24.07. 2024 | Kapitola 3. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 17.07. 2024 | Kapitola 2. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 10.07. 2024 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Lupina ) | 10.07. 2024 | Úvod | |