Autor: Kirby Lane
Překlad: Lupina, Beta: marci
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3514260/
Rating: 13+
Kapitola 29. Problém s dospěláky
Harry by si mohl myslet, že pochmurná atmosféra panující na Grimmauldově náměstí už nemůže být horší, ale vzhledem ke všemu, co se zatím v létě stalo, si zvykl, že se mýlí.
Že něco není v pořádku, si všiml už během oběda předchozího dne. Právě dokončil čtvrtý den výuky nitrobrany u profesora Snapea a byl tak vyčerpaný, že zvažoval, zda si nejít rovnou zdřímnout do svého pokoje. Dobby se jistě nechá přemluvit, aby mu později přinesl něco k jídlu. Ale pak se v jeho ložnici objevil Fred, který se choval podezřele a vyhýbavě. Ulevilo se mu, když viděl jen Harryho, a svěřil mu, že jsou s Georgem několik dní od ‚nejúžasnějšího vynálezu, jaký jsme kdy vymysleli!‘. Harry by byl možná nadšenější, kdyby to samé neříkali i o svých pěti předchozích vynálezech. Nebo kdyby se nad Harryho vlastní postelí nevalily ke stropu obláčky zeleného kouře.
Rozhodl se, že v kuchyni bude prozatím bezpečněji než v ložnici, a přece jen se připojil k ostatním Weasleyovým a Hermioně na oběd. Snape teď, když byl dům plný lidí, v kuchyni skoro nikdy nejedl, ale náhodní členové Řádu se tam občas zastavili. Tentokrát se pozdravil s Tonksovou a Moodym a pak se posadil, aby si popovídal s Hermionou a Ginny.
Dívky byly stejné jako obvykle: chvílemi se chichotaly nad společnými vtipy, chvílemi byly skleslé, to když u stolu tíživě visela myšlenka na Rona, a vždycky je zajímalo, jak Harrymu ten den šly lekce. Harrymu lichotilo, že se vyptávají a se zájmem poslouchají, co se učí, ačkoli předpokládal, že se kvůli předchozí pomoci obě – Hermiona obzvlášť – cítí osobně zainteresované na jeho pokroku.
Tak jim o tom vše povykládal. Tedy všechno o nitrobraně. Neřekl jim, jak invazivní je zážitek splynutí myslí, jak i když Snape řekl, že lektvar nemohou použít dva dny po sobě, Harry začínal zapomínat, jaké to je mít soukromí. Také jim neřekl o svém zjištění, že Snape je vlastně dobrý učitel, když chce, což jen podtrhlo, jak často o to dříve nestál. (Teď, když viděl tuhle poněkud trpělivější a vstřícnější Snapeovu stránku, byl Harry v pokušení vymyslet, jak svého profesora přimět, aby ji projevoval i během školního roku. Určitě by to zlepšilo náladu v nebelvírské věži ve dnech hodin lektvarů a lidé by se více zajímali o učení, než aby se báli, že je Snape osobně hodí do jejich vlastních bublajících lektvarů.)
Rozhodně jim neřekl o trapných chvílích, které se Snapem během vyučování stále prožívali, ani o tom, jak se ho profesor očividně snaží držet dál od těla. Neřekl jim o tom, jak to úplně nefunguje, o tom, jak blízko si začíná být se Snapem poté, co už tolikrát sdíleli své myšlenky a emoce. Ani o tom, že by ho zajímalo, jestli je to pro Snapea stejné, i když ten by nejspíš raději zemřel strašlivou smrtí zahrnující žhavé uhlí a hladové útočící akromantule, než aby se k tomu přiznal.
Řekl jim však, že se mu daří lépe ovládat emoce a používat je jako štít. Vysvětloval, jak ho Snape učí vytvářet a zpevňovat mentální zeď kolem svých ostatních emocí, aby je nebylo možné odhalit, a jak může stejnou taktiku použít ke skrytí vzpomínek, které nechtěl, aby viděli nitrozpytci. Také je ujistil, že Snape nenapadl jeho mysl jako dřív. Dostatečně Harryho varoval o nevyhnutelnosti takových lekcí v budoucnu, i když ze způsobu, jakým to řekl, bylo jasné jeho očekávání, že v té chvíli už převezme velení Brumbál. Harry k tomu koneckonců bude potřebovat používat hůlku, takže to počká na školní rok, kdy už nebude platit nařízení o kouzlení nezletilých.
Byl už v polovině vyprávění o své poslední lekci, když si poprvé všiml, že se mu na dospělých něco nezdá… Tonksová se na něj neustále kradmo dívala, a kdyby ji neznal, myslel by si, že se v jejích očích zračí lítost nebo smutek. Od té doby, co byl napadený Ron, si zvykl tyto emoce vídat v očích návštěvníků, ale připadalo mu zvláštní, že jsou teď zaměřené výhradně na něj. Přesto pokrčil rameny a vrátil pozornost ke svému vyprávění o úspěších a neúspěších v nitrobraně.
O několik minut později přistihl pana Weasleyho a Moodyho, jak se na sebe dívají, jako by si mlčky sdělovali něco velmi důležitého. Harryho slova se v tu chvíli zadrhla a on si byl okamžitě jistý, že dospělí před ‚dětmi‘ něco tají. Něco nového.
Bylo to kvůli Ronovi?
Ta myšlenka ho úplně vyvedla z míry a on přestal mluvit uprostřed věty. Holky naštěstí v tu chvíli samy rychle pochopily, že něco není v pořádku. Všichni tři seděli mlčky a pozorně naslouchali rozhovorům dospělých kolem stolu.
Ale ať už bylo tajemství jakékoli, dospělí si ho nechávali pro sebe. Slyšeli Moodyho a pana Weasleyho, jak vedou škrobenou konverzaci o počasí, o zlepšení bezpečnosti u Gringottů, a dokonce o posledním vítězství Kudleyských kanonýrů – i když bylo zřejmé, že Moody si ani není jistý, jaký sport hrají. Slyšeli, jak Tonksová rozpačitě pochválila vaření paní Weasleyové… třikrát. Slyšeli roztržité ‚děkuji, miláčkové‘ paní Weasleyové a viděli, jak se k nim ustaraně podívala, když si uvědomila, že poslouchají až příliš pozorně.
Ginny toho musela mít dost, jakmile poznala, že před ní její vlastní matka něco tají. „Dobře, tak o co jde?“ přerušila hlasitě všechny u stolu.
Stůl ztichl. Tedy, ztichl až na zvuk tříštícího se skla, když Tonksová omylem shodila na podlahu sklenici s pitím. „Promiňte… moc se omlouvám,“ zamumlala, načež nepořádek po mávnutí hůlkou a šeptem vysloveném kouzle zmizel.
Pak se rozhostilo ticho.
Dospělí se ani nesnažili tajit, že něco skrývají, což si Harry vyložil jako znamení, že ať už se jedná o cokoli, je to příliš velké nebo příliš hrozné, aby to před nimi zůstalo ukryto nadlouho.
Začal se mu svírat žaludek a přál si, aby toho býval tolik nesnědl.
Fakt, že se nesnažili zatajit, že něco skrývají, zřejmě ale neznamenal, že se podělí, oč se jedná. Nejdřív je paní Weasleyová napomenula, že jsou příliš mladí na to, aby věděli o všem, co se v Řádu děje, a ať jdou nahoru, protože pokud budou potřebovat něco vědět, řekne jim to.
Když se její napomenutí odrazilo od tří protestujících puberťáků, vložil se do toho pan Weasley a nařídil jim, aby: „Poslouchali svou matku… ehm, no, Ginnyinu matku,“ ale srdce v tom pokárání nebylo, takže se rozhodli, že ho mohou ignorovat.
Harry si myslel, že se konečně dočkají odpovědí, když se do diskuze zapojil Moody s názorem, že „Potter má právo vědět…,“ dokud ho paní Weasleyová neumlčela obzvlášť zuřivým pohledem. Byl to velmi působivý pohled, to musel Harry uznat. Ani nebyl namířen na něj, a přesto se zachvěl. A zafungoval správně, protože Moody okamžitě zmlkl. Bylo zřejmé, že si stále myslí, že by Harry měl vědět, co se děje, ale že paní Weasleyová vyhrála. Od Moodyho se žádné informace nedozvědí. Harry byl na paní Weasleyovou vyloženě naštvaný, že se ho snaží udržet v nevědomosti, nemělo však smysl se s ní hádat. Jakmile se jednou rozhodla…
Pak upřel svůj pohled na Tonksovou. Byla mladší a pravděpodobně na ostatní neměla moc velký vliv, ale myslel si, že by ji mohl získat na svou stranu díky jejímu soucitu. Možná by ji dokonce mohl později zastihnout o samotě a ona by jim mohla napovědět…
Její smutný úsměv a drobné zavrtění hlavou mu pouze napověděly, že se to nestane.
„Tohle není fér!“ zlobila se Ginny. „Vždyť jsme prakticky v Řádu! Hlavně Harry. Jsme ve štábu a můj bratr se možná nikdy neprobudí a po nás všech jde zlý čaroděj, takže si zasloužíme vědět, co se děje!“ Než skončila, stála, nakláněla se nad stolem a na matku mířila vlastním, docela působivým pohledem. Harry přestal s vymýšlením dalších argumentů, a rozhodl se nechat to na ní.
Samozřejmě to stále nefungovalo. Paní Weasleyová schopnost těchto pohledů sama předala své dceři, takže ji ani v nejmenším nerozhodily. Vyhnala je z kuchyně s přednáškou o úctě ke starším nebo o nějakém podobném nesmyslu, a pak mohli všichni tři puberťáci pouze společně soptit v obývacím pokoji.
Po zbytek dne se každý z nich snažil zjistit, co se děje, ale byli ignorováni nebo odstrčeni. Moody a Tonksová odešli krátce po obědě, ale další členové Řádu přicházeli a odcházeli po celý den. Nikdo z nich neřekl ani slovo.
Přál si, aby tam byl Remus, ale jeho bývalý profesor se od rána neukázal. Ne snad že by Harrymu někdy řekl cokoli, co by se jen vzdáleně týkalo záležitostí Řádu – v tomto ohledu byl jako paní Weasleyová. Ale Harry se ho alespoň mohl pokusit přimět k tomu, aby něco naznačil. Za pokus to stálo.
Věděl, že se Snapem má větší šanci. Ten by mu mohl něco říct. Možná ne všechno, ale profesor nebyl členem klubu ‚Harry musí být ochraňován‘, takže pokud by se Harry mohl něco dozvědět, aniž by to ohrozilo něčí život, Snape by mu to nejspíš nezatajil tak jako ostatní dospělí v jeho životě.
Jenže… Harry se snažil dát Snapeovi prostor. Nešlo jen o to, že ten muž potřeboval od Harryho určitý citový odstup. Šlo také o to, že se zdál být unavený ještě předtím, než začali s výukou nitrobrany, a s každou další lekcí vypadal unaveněji a unaveněji. Harryho to také vyčerpávalo, ale usoudil, že břemeno neustálého proplétání se do cizí mysli a z ní, prožívání cizích emocí a vzpomínek stále dokola, nemluvě o tom, že to celé musí mít pod kontrolou, si na profesorovi musí vybírat svou daň.
Ještě to ráno uvažoval o tom, že by navrhl vzít si den volna, ale příliš se bál, že kdyby výuku přerušili, už by ji znovu nezačali. Ani po druhém dni už profesora o další lekce přímo nepožádal. Prostě se každé ráno ve stejnou dobu objevil v laboratoři a Snape se choval, jako by ho čekal, a měli hodinu. Ani jeden z nich se nezmínil o tom, že by měli znovu začít s pravidelnou výukou, přestože právě do toho spadali.
A tak strávil zbytek toho dne v pochmurném, otráveném oparu po boku dívek, zvlášť poté, co se Fred s Georgem zúčastnili improvizované porady Řádu a pak jim s ponurými tvářemi okamžitě oznámili, že „kdybychom mohli, řekli bychom vám…“ s „– ale mamka by nám dala co proto.“
Zbytek toho dne a snídaně následujícího rána ubíhaly nesnesitelně pomalu a Harry ještě nikdy nečekal s takovým napětím na příležitost promluvit si se Snapem.
ooOOoo
„Jste tu brzy.“
Snapeova postava blokovala dveře, takže Harry na chodbě přešlápl z nohy na nohu a snažil se vypadat, jako by nebyl půl noci vzhůru a neplánoval, jak profesora přimět, aby souhlasil s odpovědí na záplavu otázek.
„Jo?“ Pokrčil rameny a pokusil se působit nenuceně. „Rychle jsem se nasnídal. Asi jsem měl hlad.“
„Aha. A předpokládám, že váš náhle zvýšený apetit nemá nic společného s tím, že byste si přál, abych vám prozradil všechna tajemství Řádu.“ Snape mu věnoval svůj nejlepší vědoucí pohled.
Harry otevřel ústa a hned je zase zavřel. Jak jen tohle Snape dokázal? Sotva spolu začali vycházet, a už Harryho znal až příliš dobře. Sevřel rty. „Takže… prozradíte?“ Nemělo smysl zapírat.
Snape si otráveně povzdechl a otevřel dveře víc. Harry netušil, jestli to znamená ano, ale rozhodně to nebylo ne. Rychle vstoupil dovnitř, posadil se na stoličku a s očekáváním Snapea sledoval.
Profesor se opřel zády o pult naproti Harrymu a zkřížil ruce. Přísným pohledem přelétl celý prostor. „Pane Pottere,“ pronesl úsečně. „Nejsem zdroj informací, ze kterého byste mohl čerpat, kdykoli vás přemůže zvědavost. Pokud vám ostatní členové Řádu odmítají sdělit nějaké informace, mají k tomu nepochybně velmi dobrý důvod.“
„Ne vždycky,“ namítl Harry tvrdošíjně. Ponořil se do toho, odhodlaný prosadit svou. „A vůbec, nejde o to, že by Řád odmítal cokoli říct. To paní Weasleyová. Chová se ke mně jako k dítěti, protože chce, abych jím zůstal. Moody mi to chtěl říct. A vy už jste mi taky kolikrát něco řekl, takže vím, že si myslíte, že mám právo vědět, když se děje něco, co se mě týká.“
„A proč si myslíte, že se vás ta nedávná záležitost s Řádem dotýká?“
„A nedotýká?“ Harry naklonil hlavu a záměrně zvedl obočí. Považoval za samozřejmé, že většina věcí, které se v těchto dnech dějí v souvislosti s válkou, Voldemortem a Řádem – zejména posledních několik týdnů –, se ho dotýká.
Snape sevřel rty, což Harry považoval za souhlas.
Přitlačil. „Podívejte, paní Weasleyová se teď cítí trochu ochranitelsky a já to chápu vzhledem k tomu, co se stalo Ronovi. Ale Brumbál pověřil péčí o mě vás, ne ji, že? Vím, že mi nemůžete prozradit tajné plány nebo cokoli, co by mohlo ohrozit Řád. Vím, že nemůžu vědět všechno. Ale jsem dost starý a rozhodně dost zapojený, abych neměl zůstat úplně neinformovaný.“
„A kdyby se vám nelíbilo, co uslyšíte?“ zeptal se Snape, jako by už znal odpověď. „Například kdyby byl někdo, koho máte rád, v ohrožení. Projevily by se vaše typické nebelvírské sklony vrhat se bezhlavě do nebezpečí? Třeba vydat se Pánovi zla?“
„Je někdo, koho mám rád, v nebezpečí?“ zeptal se Harry a v ústech mu náhle vyschlo.
Snape otázku ignoroval, aby mohl autoritativně pokračovat: „Důvod, proč vám neřekli všechno, pane Pottere, je ten, že jste se ukázal jako neschopný ovládat svá nutkání, pokud si myslíte, že jste chytřejší než ti, kteří jsou starší a moudřejší.“
„To není pravda!“ Harry rázně zavrtěl hlavou. „Vždycky chodím za dospělými nebo profesory, když můžu – jen někdy nejsou poblíž!“
„Aha?“ zeptal se Snape s posměšným překvapením. „Takže proto jste si dovolil zamířit na odbor záhad až poté, co jste na své obavy už upozornil člena Řádu?“
Harry se zamračil a snažil se rozhodnout, zda je moudré argumentovat tím, že si v té době nebyl jist Snapeovou loajalitou.
„A předpokládám, že jste udělal všechno pro to, abyste našel dospělého člověka, když byl Kámen mudrců v ohrožení.“
„To jsem udělal!“ trval na svém Harry a znovu přemýšlel, jestli je moudré přiznat své tehdejší přesvědčení, že po kameni šel Snape. „McGonagallová nijak nejednala, když jsme s ní předtím mluvili, a nakonec tam nebyl nikdo, kdo by nám pomohl nebo kdo by nám uvěřil. Neměli jsme jinou možnost než…“
„Bylo vám jedenáct! Vrhl jste se bezhlavě do nebezpečí, postavil jste se dospělému temnému čaroději, postavil jste se samotnému Pánovi zla! Neexistují absolutně žádné okolnosti, které by ospravedlňovaly jedenáctileté děti, aby něco takového dělaly na hradě plném profesorů! A o baziliškovi mi ani nevykládejte.“
„To bylo něco jiného! A vůbec, tenkrát jsme s Ronem měli s sebou profesora, vzpomínáte?“ podotkl Harry horlivě.
„Ach, ano. Zlatoslava Lockharta,“ ušklíbl se Snape. „Vím, že nejste tak hloupý, abyste ho považoval za užitečnějšího než žertovnou hůlku. Když o tom tak přemýšlím, mudlovská hůl by vám byla mnohem užitečnější než ten šašek.“
Harry se navzdory sobě usmál, protože věděl, že ať už se se Snapem neshodnou na čemkoli jiném, na profesora Lockharta mají stejný názor. Ale držel se tématu a podotkl: „No, tentokrát tu není žádná komnata ani bazilišek, že? A není to tak, že bych se jen tak sebral a odešel, takže nevím, co je na tom tak strašného.“
„Největší problém je, Pottere,“ vyprskl Snape, „že jste tvrdohlavý a umíněný a nepochybuji, že byste si našel způsob, jak to udělat, kdybyste byl řádně vyprovokován.“
Harry se naježil. „Co vás vlastně tak rozčílilo? Chci jen vědět, co se děje. Proč se chováte, jako bych plánoval nějaký divoký útěk z Grimmauldova náměstí?“
„Problém je ve vás,“ řekl Snape s větším zápalem, než si Harry myslel, že si rozhovor zaslouží. „Nikdy nežádáte o pomoc…“
„Požádal jsem vás o pomoc s nitrobranou!“ vyvrátil to Harry.
„Nikdy nežádáte o pomoc, když jste ve skutečném nebezpečí,“ upřesnil Snape, aniž by vynechal jedinou vteřinu. „Když je v sázce váš život nebo život vašich blízkých, vrháte se do akce bez přemýšlení. Kolikrát jste se už málem nechal zabít? A nikdy vás nenapadne vyhledat staršího, zkušeného kouzelníka, někoho znalého, skutečně dospělého!“
„Jo, ale odkdy pro mě dospělí něco dělají?“ zakřičel Harry a hned si přál, aby to neudělal, protože Snape měl napjatý výraz a už otevíral ústa, aby to bezpochyby vyvrátil. Rychle dodal klidněji: „Chci tím jen říct, že… no… no… je to pravda, že ano! Opravdu si myslíte, že by Vernon a Petunie někdy udělali něco pro to, aby mi zachránili krk, když by byli šťastnější, kdybych zemřel? Věděl jste, že jsem se kdysi pokusil říct učiteli, jak to tam vypadá? Udělal jsem to a byl to nejlepší den mého života, když mi paní Thorntonová uvěřila. Myslel jsem si, že určitě budu žít někde jinde, nebo že se aspoň najde někdo, kdo se postará, aby na mě byli Dursleyovi hodnější. A pak ji Petunie přesvědčila, že jsem lhář, že si to vymýšlím, abych na sebe upozornil. Potrestali mě jen za to, že jsem řekl pravdu, a všichni učitelé se ke mně potom chovali jako k mladistvému delikventovi. Takže, víte, je směšné mi vyčítat, že jsem dospělé nikdy nepožádal o pomoc, když jsem vyrůstal s vědomím, že to nemá cenu!“
Zdálo se mu, že Snape vypadá při tom přiznání nesvůj, protože se stoicky díval do zdi, nikoli na Harryho. Přesto Harry nelitoval, že to řekl. Pořád se zlobil, když si vzpomněl na ten den ve druhé třídě, a podle něj bylo naprosto oprávněné tvrdit, že když většina dospělých nevěří jemu, tak proč by on měl věřit jim?
„A abych byl upřímný,“ dodal pro jistotu, „od příchodu do Bradavic toho moc nebylo, co by mě přimělo změnit názor!“
Snape v tu chvíli nechal své nepohodlí plavat a upřel oči na Harryho. Byl naprosto rozzuřený. „Aha, tak to jsem si asi jenom točil palci a neriskoval vlastní krk, abych každý rok zachránil vaše ubohé já!“
„No, to jsem přece nevěděl, ne?“ rozhodil Harry rukama. „Nevěděl jsem, jakým úskokem, ale myslel jsem si, že Brumbála taháte za nos! Byl jsem si na devadesát devět procent jistý, že pracujete pro Vy-víte-koho! A vám se taky líbilo, že jsem si to myslel, nepopírejte to! Líbilo se vám, že jsem se vás bál.“
Záblesk ve Snapeových očích byl dostatečnou odpovědí.
„A ne že bych se chtěl krčit v koutě, ale bál jsem se vás!“ pokračoval obviňujícím způsobem. „Myslíte, že bych vás loni opravdu požádal o pomoc, kdybyste tam nebyl jediný? Vážně, dávat sebe za příklad toho, že jsem se měl naučit důvěřovat dospělým? To je směšné!“
Snapeovi se rozšířily nozdry, ale Harry usoudil, že pravdivost tohoto tvrzení nejspíš nemůže popřít, protože změnil kurz. „Ředitel vám už mnohokrát pomohl.“
„Jo, a taky se mi vyhýbal, když jsem ho nejvíc potřeboval, ignoroval mě, když se mu to hodilo, choval se ke mně jako k malému dítěti, místo aby mi prostě řekl pravdu o mém vlastním životě, o věcech, které jsem měl právo vědět! A to nemluvím o tom, že to on mě donutil žít s Dursleyovými!“ Harry pocítil nával studu, že o tom začal mluvit. Brumbálovi to odpustil, nebo se o to alespoň pokusil, a bylo mu jasné, že ředitel nevěděl, jak moc je to zlé. Ale… pořád to byla pravda. Odpustil mu, ale to neznamenalo, že to pořád ještě nebolí.
„Black…“
„Pomohl mi,“ přiznal Harry a přerušil ho. „Ale nemohl toho moc udělat, že ne, když tu musel zůstat jako zločinec? A Azkaban se na něm podepsal, víte? Chtěl zpátky svůj život, než se všechno stalo. Myslím, že chtěl zpátky mého tátu, ale místo toho dostal mě, a dokonce ho štvalo, že nejsem víc jako James…“ Odkašlal si a odolal emocím, které ho chtěly při myšlenkách na Siriuse zadusit. „Ironie, že?“ nadhodil se smutným úsměvem, částečně aby se rozptýlil. „Vy jste se na mě zlobil, že jsem jako můj táta, a Sirius se na mě zlobil, že nejsem jako on. Měl jsem vás dva zavřít do jedné místnosti a nechat vás, ať si vyřešíte, kdo má pravdu.“ Zamračil se. „Bez hůlky, samozřejmě. Jinak by z toho byl pěkný maglajz.“
„Maglajz by to byl bez ohledu na hůlky,“ konstatoval Snape suše. Odvrátil pohled a Harry nedokázal říct, na co myslí, jen se zdálo, že trochu ztratil páru. Nakonec si povzdechl a překvapil Harryho slovy: „V některých ohledech jste, víte. Jen ne tak, jak jsem si vždycky myslel.“
Harry se zmateně zamračil. „Cože?“
„Jako váš otec,“ upřesnil Snape, aniž by se na něj podíval, a Harry zatajil dech. Nestávalo se často, aby slyšel lidi mluvit o svých rodičích, a Snape se netvářil, že by se chystal Jamese očernit jako obvykle. Vypadal, jako by se mu možná… možná chystal říct něco o něm. Něco skutečného. Ale k jeho zklamání Snape zavrtěl hlavou a jeho zamyšlený výraz sklouzl zpátky do úšklebku. „A předpokládám, že stejnou míru nevděčnosti projevujete i vůči Lupinovi po tom všem, co pro vás udělal.“
„Remus…“ Harry se zarazil a opravdu si přál, aby Snape řekl cokoli, co chtěl říct o Harryho otci. Ale staré zvyky umírají těžko, předpokládal. Snape celý život říkal o Jamesi Potterovi jen negativní věci. Nebylo pravděpodobné, že by změnil názor jen proto, že si to Harry přál. „Remus, ehm, se snaží, myslím. Ale nemá v tom srdce. Tedy, má… ale nemá.“ Pokrčil rameny a vzdal snahu vysvětlit to tak, aby to dávalo smysl. „Pomohl mi, když jsem ho o to prosil. Pak se z mého života vytratil. Teď je zpátky a já vím, že mu na mně záleží, a mám ho rád, opravdu, ale to neznamená, že za ním budu chodit kvůli každé maličkosti. Má na práci lepší věci…“
„Každé maličkosti?“ zasyčel Snape. „Nemluvíme o tom, za kým se chodí, když si člověk odře koleno. Ne že byste aspoň to dělal,“ dodal temně. „Mluvíme o tom, jak se chováte v situacích, kdy vám jde o život!“
„No, já za Remusem nechodím, dobře?“
„Vy nechodíte za nikým. O to jde!“
„Co na tom záleží?“ Harry vyskočil na nohy, aby se mohl podívat Snapeovi do očí, i když kvůli tomu musel vzhlédnout. „Co mi neříkáte? Co je na tom, co mi Řád tají, tak strašného, že mě najednou otravujete se situacemi života a smrti a žádostmi o pomoc a důvěru v dospělé? Co – se děje?“
„Jakou váhu má vaše slovo, pane Pottere?“ Snape ignoroval jeho otázky.
„C-co?“
„Jakou váhu má vaše slovo?“ zopakoval.
„Nerozumím tomu.“
„Jakou hodnotu přikládáte svému slovu? Je to jednoduchá otázka. Když vás požádám, abyste mi něco slíbil, s jakou pravděpodobností to dodržíte?“
Harryho ta náhodná otázka zaskočila. Zároveň ho znepokojila. Co se to proboha děje, že Snape potřebuje, aby mu něco slíbil?
„Vyžaduji odpověď,“ popíchl ho Snape.
„No…“ Harry se zamyslel. Dodržel by své slovo? Upřímnost pro něj byla důležitá, ale co kdyby slíbil něco, čeho by litoval nebo co by nebylo možné dodržet? „Proč to chcete vědět?“ zeptal se a svaly se mu napjaly.
„Dodržel byste slib? Ano, nebo ne.“
„Nevím,“ odpověděl Harry upřímně. A nevěděl. Chtěl říct, že by slib dodržel, ale věděl, že kdyby se něco stalo a on si myslel, že musí slib z nějakého opravdu dobrého důvodu porušit, nejspíš by to udělal.
Snape si dlouze a pomalu povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. „Myslel jsem, že ne.“
Bylo to trochu zvláštní, ten pocit, že Snapea zklamal. Nikdy předtím mu na tom nezáleželo a nenapadlo ho, že ho z toho bude bolet na hrudi. Pohladil si místo nad srdcem.
„Nepovíte mi, co se děje, že ne?“ zeptal se nešťastně, smířený s tím, že mu nikdo nic neřekne.
Snape se na něj chvíli mlčky díval a Harry zatajil dech. Nakonec řekl: „Já vás znám, Pottere. Potřebuji ujištění, že když vám vyjevím, co trápí Řád, nevrhnete se bezhlavě do nebezpečí, jako to děláte vždycky.“
Harry pocítil náznak nevolnosti při pomyšlení, co by mohlo být tak vážné, že by se Snape obával, že kvůli tomu ztratí veškerý rozum. „To můžu slíbit,“ nabídl. „Můžu slíbit, že neudělám nic zbrklého, nebo že aspoň vyhledám pomoc, než to udělám. Jen… nechci lhát. Co když se stane něco nečekaného nebo nebude nikdo poblíž a já nebudu mít na vybranou? Za to neručím.“
Snape se mu podíval do očí a pomalu přikývl. „To mohu akceptovat, Pottere, jestliže pochopíte, že pokud podniknete jakoukoli hloupost nebo neuváženou akci, aniž by to byla poslední možnost – podle mých měřítek, ne podle vašich – a za předpokladu, že tu zkušenost přežijete, nebudu váhat přidělovat vám po zbytek vaší bradavické kariéry každý večer trest po škole. Zejména během zápasů ve famfrpálu.“
Harrymu se rozšířily oči. Z úst kteréhokoli jiného profesora by to vyhodnotil jako přehánění nebo dokonce poloviční žert. Soudě podle Snapeovy kamenné tváře to však myslel smrtelně vážně, přinejmenším tu část s famfrpálem. Trhavě přikývl hlavou, protože věděl, že profesor našel opravdu dobrou hrozbu, jak ho udržet na uzdě.
„Posaďte se,“ pokynul Snape a Harry se okamžitě posadil. Nervózně si pohrával s lemem košile, zatímco Snape přinesl stoličku a posadil se naproti němu. „Chybí člen Řádu,“ začal profesor a pozorně ho sledoval. „Dozvěděli jsme se o tom, když včera zmeškal důležité spojení. Zdá se, že jeho dům někdo vyraboval a není po něm ani stopy.“
„Kdo?“ zašeptal Harry, protože věděl, že Snape by si s jeho reakcí nedělal starosti kvůli jen tak někomu.
Odpověď uhodl o zlomek vteřiny dřív, než Snape řekl: „Lupin.“
Harry cítil, jak mu z tváře vyprchává krev a bolest na hrudi se zhoršuje. Roztřeseně se nadechl. Remus. Samozřejmě že to byl Remus. Protože kdo v jeho životě vlastně zůstával?
„Byl to Vol… Vy-víte-kdo?“ Nenáviděl, jak se mu třese hlas.
„To je nejpravděpodobnější závěr,“ potvrdil Snape tiše. „Ale jistotu nemáme.“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne, ne,“ odmítl automaticky. „Je to člen Řádu, je to opravdu dobrý bojovník, je to vlkodlak! Nenechal by se jen tak lehce chytit. Nejspíš se bránil a teď se jenom schovává, nebo je možná zraněný.“ Zvedl vytřeštěné oči ke Snapeovi. „Co když je někde zraněný? Musíme…“
Snape ho zastavil prudkým máchnutím ruky ve vzduchu. „Nezapomeňte na svůj slib, Pottere,“ řekl ostře. „My nemusíme dělat nic.“
Harry se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit bušící srdce. Nepovedlo se mu to. „Je to kvůli mně, že ano?“
„Možná.“ Snape nepředstíral, že význam otázky nepochopil. „Pán zla se mohl o Lupinově spojení s vámi dozvědět různými cestami a rozhodl se ho zajmout kvůli informacím. Nebo mu mohlo jít o člena Řádu obecně. Nebo mohl z nějakého důvodu prostě chtít vlkodlaka. Také zatím s určitostí nevíme, že ho má v moci Pán zla. Nejlepší bude nedělat ukvapené závěry.“
Jak by mohl nedělat závěry? Byli uprostřed války, Voldemort se ho aktivně snažil najít a nebylo pravděpodobné, že by se lidé, kteří mu byli blízcí, stávali terčem náhodou. Když studoval Snapeovu tvář, věděl, že navzdory svým varovným slovům profesor také věří, že je to Voldemortova práce.
„To není fér!“ Vyskočil ze židle. Měl chuť do něčeho praštit, ale kolem nebylo nic, do čeho by se dalo udeřit, tedy pokud nechtěl, aby Snape přistoupil k vyhlášení onoho doživotního zákazu famfrpálu. A tak rychlými, naštvanými kroky vyrazil po místnosti. „Nejdřív paní Figgová, pak Ron, teď Remus! Proč je prostě nenechá všechny na pokoji!“
„Chce vás a udělá všechno pro to, aby dostal, co chce,“ odpověděl Snape bez obalu.
Harry se přestal procházet. „Možná kdybychom poslechli varování mé vize, popřemýšleli o tom plánu…“
Prudký záblesk hněvu ve Snapeových očích tentokrát stačil k tomu, aby jeho slova utnul. Profesor se postavil a chytil ho oběma rukama za ramena, takže Harrymu nezbylo než se na něj podívat rozšířenýma očima. „Poslouchal jste mě? Žádné unáhlené plány! Žádné činy, které by posloužily jen k tomu, abyste přišel o život.“
„Právě teď by mohl Remuse zabíjet!“
„I kdyby, tak to, že se necháte zabít, mu nepomůže!“
Harry se zhrozil, když ucítil, jak mu z koutků očí vytékají slzy. Vytrhl se Snapeovi ze sevření a spěšně si je otřel. „Možná… možná bych se mohl pokusit proniknout do mysli Vy-víte-koho. Zjistit, jestli má Remuse, kde ho drží…“
„A už jste někdy něco takového dělal?“ zeptal se Snape klamavě rozumným tónem. Harry ten tón znal. Byl to onen ‚ať si Potter užije, dokud sám neuvidí, jak hloupě se chová‘.
„Ne,“ přiznal přesto. „A ne, nevím, jak se to dělá. Ale vy jste nitrozpytec a já mám spojení s jeho myslí. Společně bychom mohli přijít na něco, co by se dalo alespoň zkusit?“ S nadějí se podíval na profesora.
„Ani nevíte, jak by to bylo nebezpečné,“ odtušil Snape a pohrdavě zkřivil rty. „Nitrozpyt není snadná dovednost, nedá se brát na lehkou váhu. I kdyby bylo vaše spojení s Pánem zla normální – což rozhodně není –, nemohl byste se takovou dovednost naučit za tak krátkou dobu a bez potenciálního poškození vlastní mysli. A i kdyby se vám to nějakým zázrakem podařilo, nedokázal byste se dostat do jeho mysli, aniž by pocítil vaši přítomnost.“
„Už jsem to udělal mnohokrát,“ namítl.
„Ne cíleně!“ zasyčel Snape. „Náhodné vklouznutí do jeho mysli, když je její obranyschopnost snížena momentálním emocionálním stavem, a vidění útržků toho, co je v danou chvíli v popředí Pána zla, je něco úplně jiného než to, co navrhujete! Musel byste se nejen naučit ovládat spojení – což je samo o sobě náročný úkol –, ale také vklouznout do jeho mysli v době, kdy není zranitelná, a cíleně hledat v jeho mentálním opevnění informace nebo důležité vzpomínky. Vyžadovalo by to takovou úroveň dovedností, o které si nejsem jistý, že ji mám dokonce já sám, abyste dokázal svou mysl na takovou vzdálenost usměrnit a udržet spojení otevřené, zatímco on, neuvěřitelně zkušený v nitrobraně a nitrozpytu, vás bude současně vytlačovat a pokoušet se vaší mysli nevýslovně ublížit. Než by to skončilo, mohla by z vás být zelenina!“
Harry chvíli zíral s otevřenou pusou, než řekl: „Aha.“ Takhle to nakonec neznělo jako skvělý plán.
„Ano. Aha,“ posmíval se Snape. „Tohle mentální spojení, které máte s Pánem zla, by mohlo v budoucnu posloužit k užitečnějšímu účelu, ale dokud se nenaučíte ovládat a posilovat svou vlastní mysl léty studia a praxe, máte zakázáno pokoušet se o něco tak pošetilého!“
„Dobře.“
„Dobře,“ zopakoval Snape s přimhouřenýma očima, jako by v tom slově pitval skrytý význam. „Prostě… dobře?“
Harry si povzdechl a stále ještě roztřesenou rukou si prohrábl vlasy. „Vy jste mentální expert. Věřím vám, když říkáte, že na to ještě nemám.“
Snape si ho podezřívavě prohlížel, Harryho snadným souhlasem zjevně překvapený a ne zcela důvěřující.
Harry se krátce a nervózně zasmál. „Neplánuji žádnou tajnou vzpouru, profesore. Nebudu se pokoušet o nic, co by se týkalo mého mentálního spojení s Voldemortem…“ Přikrčil se, když Snape sotva znatelně ucukl, a vyhrkl: „Promiňte. Vyklouzlo mi to, nechtěl jsem…“ Snape netrpělivě mávl rukou nad jeho omluvou, ale Harry se cítil špatně. Teď, když už věděl, co má hledat, viděl v napjatých vráskách profesorovy tváře náznak bolesti. Dlouze se nadechl a opatrněji pokračoval. „Věřím vám, o nic jiného mi nešlo. Když říkáte, že na to nemám, věřím, že víte, o čem mluvíte.“
Když na něj Snape stále zíral, jako by čekal, že mu řekne pravdu, Harry se usmál: „Časy se mění, profesore. Už nejsme nepřátelé na život a na smrt a já vás možná někdy opravdu poslechnu. Zvykněte si na to.“
„Vskutku,“ protáhl Snape a odkašlal si. „Tak tedy. Jaké další plány vám mám vymluvit? Raději bych si tuto výhodu udržel tak dlouho, dokud bude trvat.“
Harry se poraženě svalil zpátky na stoličku. „Máte vůbec představu, jak je frustrující, když vám někdo řekne, abyste prostě čekal a nic nedělal?“
„Ano, mám,“ odpověděl Snape věcně, což Harryho přimělo k zamyšlení. Snape, špión, který už nemohl špehovat, samozřejmě znal frustraci z toho, že musí nedobrovolně sedět stranou. Pravděpodobně to cítil ještě palčivěji než Harry, protože měl nanejvýš klíčovou roli, než byl takříkajíc posazen na lavičku. Nevěděl, proč ho tenhle Snapeův empatický vhled uklidňuje, jen že už mu nepřipadá tak otravné, když ho komanduje dospělý, který jeho frustraci skutečně chápe.
Přemýšlel, jestli to Snape dokáže úplně pochopit. Měl vůbec ten náladový, cynický profesor ve svém životě někoho, koho by miloval, nebo na kom by mu dokonce záleželo? Chápal, že chce pomoci a nemůže, jistě, ale chápal, o kolik je to horší, když jde o život přítele nebo milované osoby? Jak moc člověku naskakuje husí kůže, když ví, že ten někdo může umírat, jak moc mu buší srdce a každý nerv se chvěje nutkáním něco s tím udělat?
Ne že by se na něco takového někdy zeptal. Byly osobní otázky a pak byly osobní otázky a Harry tušil, že i když už nejsou ‚nepřátelé na život a na smrt‘, nejsou si dost blízcí na to, aby mu prošlo položit ten druhý typ.
„Jen mi řekněte, jestli je něco, co můžu udělat,“ pronesl nakonec.
„Můžete se připravit, protože Pán zla po vás bude dál pátrat. Můžete se mít na pozoru, kdyby se přiblížil ještě víc.“
„Pro Remuse. Víte, že jsem měl na mysli, jestli je něco, co bych mohl udělat pro Remuse.“
„Můžete věřit, že je to zkušený a inteligentní muž, který se o sebe dokáže postarat. Pokud může udělat cokoli, aby unikl ze své současné situace, udělá to.“
Harry na profesora přimhouřil oči. „Vy si opravdu myslíte, že je zkušený a inteligentní? Tedy, já vím, že je, ale myslel jsem, že ho nenávidíte.“
„Nesmírně ho nemám rád.“ Snape pokrčil nos, jako by se chtěl zbavit nepříjemného zápachu. „To ale neznamená, že v něm nevidím vlastnosti, které mu dobře poslouží, když bude čelit situaci, jako je tahle.“
Harry roztržitě přikývl a znovu se zahleděl na své ruce. Přiměl je, aby se přestaly třást. „Buďte upřímný. Jaké má šance?“ Cítil, jak se mu opět derou slzy do očí, a silou vůle je zadržel.
Snape zaváhal a pak řekl: „To záleží na více okolnostech. Jestli za tím stojí Pán zla a jestli to, co chce, jsou informace, pak je Lupin nepochybně stále naživu.“
„Byl jste si jistý, že paní Figgovou zabije hned první den,“ zašeptal Harry a bál se, že kdyby promluvil hlasitěji, hlas by se mu zlomil.
Snape zavrtěl hlavou. „Pokud si Pán zla dal tu práci, aby Lupina zajal kvůli jeho spojení s vámi, určitě už předem zjistil nejen to, že je vám blíž než ona, ale i to, že je s Řádem zapletenější a má tedy více cenných informací. Také bude považovat Lupina za obtížněji zlomitelného kvůli jeho vlkodlačím vlastnostem. Pán zla ho bude držet naživu tak dlouho, aby se přesvědčil, že buď prozradil všechno, co ví, nebo že jeho mysl je příliš silná na to, aby to někdy udělal.“
„Použije na něj nitrozpyt?“ zeptal se Harry znepokojeně při náhlé vzpomínce na rozhovor s Lupinem.
„Je to možné, ale nepravděpodobné. Nitrozpyt používá jen občas a poněkud nepředvídatelně. Drží se směšně libovolných měřítek – odmítá se poskvrnit nitrozpytem na mudly nebo motáky, a přesto to už udělal, když se mu to hodilo. Je pravděpodobné, že na vlkodlačí mysl bude pohlížet s podobným opovržením. Protože však nelze prozradit místo chráněné Fideliovým zaklínadlem ani pomocí mentálního umění, nebude vás moci touto metodou najít.“
„Co když zjistí, že mu Remus nemůže říct, kde jsem? Že je mu k ničemu?“ Harry potlačil nutkání zpanikařit.
Snape znovu zavrtěl hlavou. „Pán zla není blázen. Určitě už ví, že zde působí něco jako zaklínadlo Fidelius. Existuje spousta dalších podrobností, které může od Lupina získat a o kterých se domnívá, že mu pomohou.“
„Takže ho bude mučit. Aby mě našel.“ Teprve teď na něj dolehla ta hrůza. Už předtím cítil strach a obavy, ale teď… byl zděšený. Na okamžik měl pocit, že se mu udělá špatně.
„Přestaňte,“ přikázal Snape tak přísným tónem, že se Harry snažil poslechnout. „Tím, že se budete obviňovat, pro něj nic nezmůžete. Teď, když víte, co se děje, očekávám, že zůstanete tady, budete v bezpečí a budete věřit, že Řád dělá všechno, co je v jeho silách, aby ho našel.“
Harry automaticky přikývl. Poznal, že prohrává boj se slzami. Každou chvíli se měla hráz znovu protrhnout. „Proč jste se rozhodl mi to říct?“ zeptal se.
„Protože jste nenapravitelný,“ odfrkl si Snape a znovu si zkřížil ruce. „Pátráte tak dlouho, dokud nenajdete odpovědi. Nejlepší je, když vám odpovědi sdělí někdo, kdo vám poskytne úplné a přesné informace a zabrání tomu, abyste se okamžitě a bezhlavě vrhl do problémů.“ Odmlčel se. „Kromě toho, i když jste ještě dítě, už jím dlouho nebudete. Musíte se raději dříve než později naučit, jak v takových situacích vhodně reagovat.“
Celou minutu seděli mlčky, Harry se snažil ovládnout své emoce a Snape ho nechal.
„Děkuji vám,“ vysoukal ze sebe nakonec Harry. „Je těžké to vědět, ale jsem rád, že jste mi to řekl.“
Snape ostře přikývl a odnesl si stoličku zpátky k pultu. Harryho poděkování zřejmě považoval za závěr jejich rozhovoru, protože nadhodil: „Dneska asi žádná nitrobrana nebude.“
„Ne,“ souhlasil Harry. To by byla katastrofa, vzhledem k tomu, v jakém stavu se právě nacházel.
„O našem rozhovoru budu informovat paní Weasleyovou. Můžete si být jistý, že terčem jejího hněvu budu já,“ prohodil Snape suše. Neznělo to, jako by mu hněv paní Weasleyové v nejmenším vadil.
Harry se usmál, i když nechal tiše ukápnout několik slz. Samozřejmě že Snape bude jedním z mála mužů na světě, kterého mistrovský pohled paní Weasleyové nezastraší.
Snape si připravoval pult s lektvary, nepochybně se chystal na vaření, a Harry byl vděčný, že ho nechává odejít v jeho vlastním tempu. Ve skutečnosti se mu do toho nechtělo, zatím ne. Kdyby opustil tuto místnost, narazil by na příliš mnoho tváří. Většina z nich o Remusovi věděla a neřekla mu to, a dvě to nevěděly a chtěly by, aby jim to prozradil. Nemohl by se ještě chvíli schovávat?
Podíval se na Snapea. Profesor si ho nevšímal, což mu vyhovovalo, protože si stále musel utírat ty otravné stopy po slzách.
„Můžu zůstat?“ zeptal se zničehonic. „Možná… možná bych vám mohl pomoct nasekat nějaké ingredience do lektvarů nebo tak něco?“
Snape ho několik vteřin bezvýrazně studoval a pak gestem ukázal na Harryho obvyklý stůl. „Pro začátek potřebuji dvanáct nakrájených housenek a tři nasekané snítky levandule.“
Harry si ještě jednou promnul tváře a vděčně popadl přísady a nože, aby si připravil pracoviště. Jestli chtěl dodržet slib, že nepodnikne žádný ke zmaru odsouzený pokus o záchranu, bude potřebovat něco, čím zaměstná svou mysl. Sekání ingrediencí do lektvarů s takovou přesností, aby uspokojilo Snapeova náročná měřítka, mu poslouží dobře.
Sekal a Snape cinkal a míchal, ani jeden z nich nepřerušil jinak ponuré ticho po zbytek dopoledne. Přistihl se, že si přeje, aby jeho mysl byla stejně tichá, protože navzdory slibu, který dal Snapeovi, se v ní střídal jeden nápad za druhým, jak by mohl Řádu pomoci Remuse najít. Výhodou přemýšlení o tom, jak obejít slib, který dal Snapeovi, bylo, že mohl odsunout ten pocit v žaludku, který mu stále zdůrazňoval, že je to všechno jeho vina.
Paní Figgová. Ron. Remus. Kdo bude další, kdo bude obětován při Voldemortově snaze najít Harryho?
Nikdo, rozhodl se.
Rozhodl se, že svůj slib ohledně Remuse dodrží. Ale jakmile Remuse dostanou zpátky (a oni ho dostanou), hodlal Snapea přimět, aby ho vyslechl ohledně varování jiného Harryho. A možná se do té doby vrátí Brumbál, vymyslí spolu nějaký plán, a pokud mu profesoři nepomohou, udělá s tím něco sám. Ještě nevěděl co, ale na něco přijde. Vždycky to dokázal.
Nebo bude možná příjemně překvapen a dospělí mu vyjdou vstříc. Pochyboval o tom, ale mohly se stát i podivnější věci. Koneckonců, po tom všem, co se zatím v létě přihodilo, si už zvykl, že se může mýlit.
Kirby Lane: ( Lupina ) | 05.02. 2025 | Kapitola 31. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 29.01. 2025 | Kapitola 30. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 22.01. 2025 | Kapitola 29. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 15.01. 2025 | Kapitola 28. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 08.01. 2025 | Kapitola 27. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 01.01. 2025 | Kapitola 26. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 25.12. 2024 | Kapitola 25. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 18.12. 2024 | Kapitola 24. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 11.12. 2024 | Kapitola 23. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 04.12. 2024 | Kapitola 22. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 27.11. 2024 | Kapitola 21. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 20.11. 2024 | Kapitola 20. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 13.11. 2024 | Kapitola 19. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 06.11. 2024 | Kapitola 18. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 30.10. 2024 | Kapitola 17. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 23.10. 2024 | Kapitola 16. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 16.10. 2024 | Kapitola 15. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 09.10. 2024 | Kapitola 14. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 02.10. 2024 | Kapitola 13. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 25.09. 2024 | Kapitola 12. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 18.09. 2024 | Kapitola 11. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 11.09. 2024 | Kapitola 10. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 04.09. 2024 | Kapitola 9. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 28.08. 2024 | Kapitola 8. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 21.08. 2024 | Kapitola 7. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 14.08. 2024 | Kapitola 6. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 07.08. 2024 | Kapitola 5. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 31.07. 2024 | Kapitola 4. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 24.07. 2024 | Kapitola 3. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 17.07. 2024 | Kapitola 2. | |
Kirby Lane: ( Lupina ) | 10.07. 2024 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Lupina ) | 10.07. 2024 | Úvod | |