Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 28. Nitrobrana, část 2

Gryf. Nádech.

Hipogryf. Výdech.

I… I… I… Ibis! Nádech.

J… Jednorožec. Výdech.

Harry téměř neznatelně otočil hlavu a snažil se, aby si ho Snape nevšiml. To poslední, co potřeboval, bylo, aby mu znovu vynadal za jeho roztržitost.

Kůň. Nádech.

Koutkem oka zahlédl profesora, jak stále sedí u pultu s lektvary a probírá se knihou.

Lev. Výdech.

Věděl, že to má soustředit jeho mysl a uklidnit tělo, ale jako fakt? Měl si sednout ke zdi a vyjmenovávat zvířata podle abecedy jako při dětské hře? To bylo trochu urážlivé.

Maguár. Nádech.

Alespoň to nemusel dělat nahlas jako poprvé, když vyjmenovával názvy kouzel a zaklínadel. Připadal si jako idiot, když nedokázal vymyslet názvy kouzel pro každé písmeno abecedy. A byl si docela jistý, že Snape si v duchu sestavuje seznam nedostatků v Harryho kouzelnickém vzdělání.

N… N… Co začíná na n? N… Nosorožec! Prudce vydechl a pohlédl přímo před sebe, když Snape zvedl hlavu, aby ho pozoroval.

O… O… Ech, Snape nepozná, když jedno vynechá. Nádech.

P… Prase. Výdech.

„To by stačilo,“ řekl Snape a Harry s nadějí vzhlédl. „Jste ještě dezorientovaný?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Proč to na mě vlastně pořád působí? Myslel jsem, že ta závrať má odeznít, ne se pořád vracet.“

Snape vstal a zavřel knihu. Poté kývl na Harryho prstem, aby se k němu připojil u pultu s lektvary, a pozorně studoval jeho chůzi, nejspíš pro ujištění, že je stabilnější než předtím. „Lektvary duševní ostrosti mohou na uživatele působit různě v závislosti na rozličných faktorech.“ Na Harryho tázavý pohled vyjmenoval: „Věk, tělesná hmotnost, citový vývoj, nemluvě o citlivosti těla na podněty. Tento lektvar je pro chlapce vašeho věku neškodný, ale vy můžete být kvůli kombinaci všech těchto faktorů citlivější na vedlejší účinky, nemluvě o vašem zabržděném tělesném vývoji.“

„Hej!“ Harry trhl hlavou. „Nejsem zabržděný.“

„Vždycky jste byl menší a hubenější než váš otec ve stejném věku,“ prohlásil Snape neomaleně a prohlížel si ho jako hmyz pod mikroskopem. Harry byl příliš uražený, než aby se kroutil. „Nikdy předtím jsem o tom moc nepřemýšlel, ale zřejmě je to způsobeno nedostatkem řádné výživy během vašich rozhodujících dětských let.“

Harry se zamračil. To, co Snape řekl, mohla být klidně pravda, ale nemusel to takhle vybalit. Některé věci by se prostě říkat neměly.

Snape se na něj podíval nesoucitným a vědoucím pohledem, když knihu odstrčil. „Pokud nechcete znát pravdu, pane Pottere, neptejte se.“

Harry zavrčel. „Víte, někteří lidé umí být upřímní, aniž by se chovali jako pitomci. Myslím, že se tomu říká takt.“ Vyzývavě zkřížil ruce na prsou. Raději byl otrávený a hrubý, než aby dal najevo rozpaky. I když Snape aspoň řekl nedostatek řádné výživy místo strádání a hladovění. Znělo to o něco lépe. Možná i trochu taktněji, připustil neochotně, i když jen sám sobě.

„Slovník, Pottere,“ podotkl Snape, ale neznělo to naštvaně. Už se přesouval, aby se vrátil na své dřívější místo na podlaze. „Můžeme?“

Harry zaváhal jen na okamžik a poslušně se posadil naproti profesorovi.

Cvičení na splynutí myslí už absolvovali několikrát a Harry se pokaždé trochu zlepšil v přenášení a uvolňování emocí. V ovládání mysli nebyl zdaleka tak dobrý jako Snape, ale se svými pokroky byl spokojený. A taky vyčerpaný. Vyvolávání tak hlubokých emocí, stejně jako opakované prožívání vzpomínky s Raťafákem a ztemnělým přístěnkem, si vybralo svou daň. Nebýt Snapeovy přítomnosti, při posledním pokusu byl v pokušení schoulit se a zdřímnout si přímo na podlaze laboratoře. Napadlo ho, jestli právě proto Snape nevyhlásil závěr hodiny. Koneckonců byl v Harryho myšlenkách, když ho napadlo, že by si mohl zdřímnout. Zdálo se, že Harry před ním nedokázal nic skrýt, když byl takhle v jeho hlavě.

Snape ovšem v té době už také vypadal dost vyčerpaně. Přestože to nebyl on, kdo vytahoval strach nebo procházel mentálními kličkami a snažil se manipulovat s fyzickými reakcemi na emoce, Harry ze zkušenosti se Snapeovou myslí věděl, jak hluboce toto spojení ovlivňuje diváka. Když o tom teď přemýšlel, cítil se docela špatně. Přinejmenším on už přežil ono psí kousnutí i dlouhé dny, kdy byl zraněný, hladový a vystrašený v zamčené skříni. Byla to vzdálená vzpomínka, se kterou se už dávno vyrovnal. Snape to musel prožít poprvé a pak znovu a znovu, protože Harry si tu vzpomínku vybral a donutil ho prožívat ji stále dokola spolu s ním.

Profesor na to nic neřekl, ani jednou, i když po jejich třetím pokusu vypadal, jako by se znovu snažil krotit svůj temperament. Harry to nechal projít bez komentáře, nezeptal se, proč se Snape tentokrát rozčílil, protože si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď. Nemyslel si, že se zlobí na Harryho, protože kdyby ano, neváhal by mu říct, co dělá špatně. Pokud se zlobil na to, že musí znovu a znovu procházet splynutím myslí, stačilo, aby lekci přerušil. Harryho napadla i možnost (poté, co Snape naštěstí opustil jeho mysl), že profesorův hněv je namířen proti Dursleyovým. Nebyl si však jistý, jak se postavit k tomu, že se Snape zlobí kvůli němu. Ta myšlenka byla příliš zvláštní. A mělo to důsledky, o kterých nechtěl uvažovat. Takže se nezeptal a oba se v myšlenkách znovu spojili a znovu prožili tu vzpomínku a znovu se koupali v Harryho strachu, až si nakonec jejich mysli – nebo alespoň Harryho mysl – nutně potřebovaly odpočinout.

Pozitivní stránkou všeho toho vyčerpání bylo, že Harry nedokázal vynaložit další energii na rozpaky. Připomněl si, že Snape už o Dursleyových a jeho přístěnku ví, a byl na sebe pyšný, že se mu (většinou) podařilo vytěsnit z hlavy jakékoli další myšlenky na to. Pokud se chtěl naučit nitrobranu – a tentokrát se ji opravdu chtěl naučit –, musel si zvyknout na odhalení několika ponižujících vzpomínek a myšlenek. Měl jich koneckonců dost. Alespoň se mohl utěšovat vědomím, že Snape nikdy nebude vědět všechno.

Přesto se k němu dostával mnohem blíž, než si Harry kdy přál.

„Takže to samé?“ zeptal se Harry, když se oba usadili na podlaze. „Nebo chcete, abych tentokrát vytáhl jinou emoci?“

Snape ho dlouho zkoumal, než řekl: „Myslím, že bude dobrá změna směru. Pod mým vedením jste tím cvičením prošel dost na to, abyste ho odteď mohl praktikovat sám.“

Harry s úlevou přikývl. Už jen pomyšlení na to, že by měl celé dopoledne znovu a znovu vytahovat ten strach, bylo vyčerpávající.

„Vzpomínáte si na naše cvičení, jak najít svůj dominantní smysl?“

„Ehm, ano.“ Harry naklonil hlavu na stranu a přemýšlel, kam tím Snape míří.

„Zdálo se, že se vám podařilo úspěšně vyčistit mysl tím, že jste se soustředil na svůj smysl pro dotek.“

Harry přikývl.

„Pamatujete si, jak jste to udělal?“

„Jo, jasně.“ Pokrčil rameny. „Řekl jste mi, abych se soustředil na svůj dech a na vaši ruku, a já to udělal, usnul jsem a bylo.“

„Jste si jistý?“

„Jistý, že to fungovalo?“ Harry svraštil obočí. „Jo, myslím, že ano. Dokonce i moje vidoucí já říkalo, že se mi podařilo vyčistit si mysl.“

Snape mu věnoval pohled, který mu prozradil, co si o jeho vizích stále myslí, ale tuto část nekomentoval. „Chtěl jsem říct, jestli jste si jistý, že to byl dotek, na který jste soustředil svou mysl, než jste usnul.“

„Hm… ano?“ Harry sklopil oči k podlaze a při přemýšlení se poškrábal za uchem. „Vzpomínám si, že jsem se nadechoval a vydechoval, uklidňoval mysl a soustředil se na dotek, jak jste říkal. Nepamatuji si, že bych myslel na něco jiného… ale je to možné. Usínal jsem, víte. Věci se mi zamlžují.“

„A když se vám podařilo odtrhnout se od mysli Pána zla? Pamatujete si, jak se vám to podařilo?“

„No…“ Harry nakrčil nos, když si vzpomněl na ten hrozný den, kdy se Ron zranil. Bylo těžké vybavit si podrobnosti. Bez varování se ponořil do Voldemortovy mysli, viděl, jak se chystá zaútočit na dům jeho kamaráda, a i když se mu podařilo odtrhnout, byl v šoku z toho, co viděl. Následoval nával zběsilého shonu, ustaraného čekání a až příliš velkého stresu a smutku. Jak si měl zapamatovat něco tak malého v tom jediném drobném, akcí nabitém okamžiku dne plného smutku? Omluvně zavrtěl hlavou. „Nepamatuju si to. Opravdu na tom záleží? Tedy, no, samozřejmě že na tom záleží, když se ptáte. Jen… kam tím míříte?“

Snape si poklepal dlouhým prstem na bradu. „Dotek může být skutečně účinným spouštěčem, který vám pomůže ovládat mysl. Váš smysl pro dotek je poněkud zesílený.“ Zamračil se, když nahlas přemýšlel. „Ale jak dokazují vedlejší účinky tohoto lektvaru, vaším dominantním smyslem je zcela zjevně čich. Je tak silný, že bych se vsadil, že jste během jednoho nebo více z těch incidentů využil svůj čich, i když jste si toho nebyl vědom. Tento smysl je možná tak hluboce zakořeněný ve vašem každodenním fungování, že ho berete spíše jako samozřejmost.“

„Hm, no… to by platilo pro většinu smyslů, ne?“ podotkl Harry. „Většinou si jich nevšimneme, dokud je nepotřebujeme.“

„Je to otázka míry,“ podotkl Snape. „Čím je dovednost nebo smysl rozvinutější, tím méně máme tendenci si ho vědomě všímat.“

Harry se kousl do rtu. Chápal, proč Snape dospěl k závěru o jeho čichu, když věděl, jak je zostřený od chvíle, kdy vypil lektvar na splynutí myslí. Jen když na to pomyslel, znovu nakrčil nos nad silnou směsicí různých vůní v místnosti a napadlo ho, jestli může lektvaru děkovat za to, že ho z toho všeho nebolí hlava. Nebyl si však až tak jistý, proč na tom záleží. Byla to jen vůně.

„Vlastně si myslím, že jste možná vůbec vnímavější, než jsem si představoval,“ říkal Snape. „Možná je klíč k soustředění vaší mysli mít něco hmatatelného, k čemu ji můžete připoutat.“

„Myslel jsem, že už jsme zkoušeli ten… ehm, hmatatelný přístup.“

„Zkoušeli jsme ‚hmatatelný přístup‘ jako cvičení, Pottere,“ odpověděl Snape, jako by měl jasně vědět, jaký je rozdíl mezi cvičením a strategií. Harrymu se sotva podařilo nepřevrátit oči v sloup. Snape byl někdy takový profesor. „Mělo vám to dát něco, na co byste se v tu chvíli mohl soustředit, způsob, jak si procvičit disciplínu mysli. Domnívám se však, že by vám mohlo prospět komplexnější ponoření do ovládání smyslů.“

Harry si nebyl jistý, co to přesně znamená, jen že to znělo jako spousta práce. „Takže co myslíte tím, že jsem ‚vnímavější‘, než jste si představoval?“ zeptal se a rozhodl se soustředit na jednu otázku po druhé.

„Většina lidí má jeden nebo dva dominantní smysly. Stejně jako vy. Nicméně jelikož jste opět výjimkou z pravidla,“ pronesl Snape suše, „téměř všechny vaše smysly jsou do jisté míry zesílené. Průměrnému kouzelníkovi by nalezení jeho dominantního smyslu otevřelo cestu k mysli. U kouzelníka s nadprůměrným smyslovým vnímáním je zapotřebí opatrnější přístup. Vaše smysly spíše působí v tandemu bez záměru a bez povšimnutí, což je v mnoha situacích užitečné, ale při použití v praxi nitrobrany to mysli překáží, nebo ji dokonce přetěžuje.“ Hodnotícím pohledem se podíval na Harryho. „Mohl bych jít tak daleko, abych teoreticky předpokládal, že to je jeden z důvodů, proč se vám nedaří využít svou mysl ke studiu nitrobrany, přestože máte pro toto umění přirozené vlohy.“

„Jak to?“

„Může to být jeden z důvodů vaší nesoustředěnosti. Ovšem, jste dospívající,“ řekl, jako by mluvil o nějakém obzvlášť otravném druhu hmyzu, „a tak bych sotva zašel tak daleko, abych ze všech vašich nedostatků vinil smyslové vjemy. Ale mohlo by to zhoršovat vaše pokusy o vyčištění mysli. A váš nedostatek disciplíny. Nemluvě o vaší…“

„Dobře, dobře,“ zamumlal Harry a rozhodl se, že tuhle otázku už nepotřebuje dál rozvádět. „Proč si vlastně myslíte, že jsem tak jiný? Myslím z hlediska smyslů?“

„Poslední dvě hodiny jsem byl ve vaší mysli, Pottere,“ pronesl Snape, jako by mluvil s dítětem, což se mu Harry rozhodl nezazlívat, protože opravdu chtěl znát odpovědi na své otázky. „Všechny vaše smysly kromě jednoho jsou pod vlivem podaného lektvaru do jisté míry zesílené, jeden až na absurdní úroveň, což naznačuje, že když jsou v přirozeném stavu, shromažďují více než průměrné množství informací. Ne však natolik, aby to představovalo smyslovou poruchu,“ dodal jakoby mimochodem. „Stále se pohybujete v přijatelném funkčním rozmezí. Ale stačí to na to, abyste své tělo a mysl bombardoval množstvím dat. V kombinaci s emocionálním traumatem, které je důsledkem týrání v dětství, se nelze divit, že je vaše mysl tak neuspořádaná a nesoustředěná.“

Harry při slově ‚týrání‘ jen stěží zadržel cuknutí. Stále to slovo nesnášel, alespoň když se týkalo jeho. Snažil se to na sobě nedat znát, ačkoli si byl jistý, že profesor to už ví.

Snape dodal: „Dalším faktorem je vaše neschopnost občas ovládat své emoce a také…“

„Dobře. Už to chápu,“ vyhrkl Harry, poněkud unavený z toho, že ho někdo pitvá, a trochu zdrcený, kolik toho na něm podle všeho bylo špatně. Kolik přemýšlení vůbec Snape věnoval tomu, jak Harry myslí, od chvíle, kdy se dozvěděl o Dursleyových? Zřejmě strašně moc, a ta představa mu byla zřetelně nepříjemná.

„Dobrá zpráva ovšem je,“ pokračoval Snape, jako by ho Harry nepřerušoval, „že jakmile pochopíte problematiku, mohou vám zesílené smysly poskytnout přirozené pouto ke světu kolem vás. Jakmile své smysly využijete, místo abyste se jimi nechal ovládat, měly by přirozeně následovat i jemnější dovednosti spojené s nitrobranou.“

Harry několik vteřin tiše seděl a přemýšlel o tom. „Ale…“ zarazil se a odkašlal si, protože se zdráhal dát najevo svou nejistotu. Potřeboval však odpovědi víc než zachovat si tvář, a tak se do toho pustil. „Ale jestli mám smysly v nepořádku, jestli je moje mysl celá… ehm, neuspořádaná, proč si myslíte, že se to vůbec dá udělat? Pokud jsem tak narušený, proč jste si jistý, že mám předpoklady ovládnout nitrobranu? Možná to všechno podstupujeme zbytečně,“ dodal zklamaně a poraženě. Uhladil si ofinu přes jizvu – nechtěl se Snapeovi po svém řečnění dívat do očí, ale potřeboval vidět jeho odpověď.

Jeho otázka se setkala s tichem a Snape ho několik dlouhých vteřin pozoroval. Když profesor konečně promluvil, bylo to jen proto, aby ohromeným hlasem zamumlal: „Vy opravdu nejste arogantní, že ne?“

Harry neodpověděl, ale když o tom tak přemýšlel, ta otázka byla nejspíš řečnická. Hlasitě si povzdechl. Pořád ještě byli u tohoto? Předpokládal, že Snape už k tomuto závěru dospěl před nějakou dobou, ale první dojem zřejmě umírá těžce.

Snape si odkašlal a vytrhl se z jakéhokoli stavu, v němž se nacházel. Jeho oči se tak docela nesetkaly s Harryho, když tiše řekl: „To jsou překážky, Pottere, ne vady. Jsou to pouhé překážky, které musíte překonat při tréninku své mysli. Dokonce, jak jsem řekl, se pro vás časem mohou stát přínosem, klíčem k tomu, abyste se stal v nitrobraně silným.“

Harry se chtěl zeptat, jak může být citové trauma z dětství… no, jak to může být přínosem, ale nenapadlo ho, jak se na to zeptat, aniž by položil otázku. A on se nehodlal ptát.

Naštěstí (nebo bohužel – Harry si stále nebyl jistý, co z toho) Snape opět prokázal své pozorovací schopnosti, když bez vyzvání pokračoval: „Ti, kdo nikdy neprožili těžké chvíle, omdlí při prvním náznaku potíží. Nezkušená mysl je slabá mysl. Neštěstí naopak plodí sílu a síla je pro rozvoj dovedností nezbytná. Při svém unáhleném úsudku, že jste nezkušený, jsem si spletl vaše okamžiky odvahy s arogancí a pošetilostí.“ Zavrtěl hlavou. „Už v raném věku jste se naučil postavit se nebezpečí, dobře si vědom následků. Sice se ještě musíte naučit rozlišovat mezi odvahou a lehkomyslností, ale vaše síla vám dobře poslouží i při rozvíjení schopnosti bránit se psychickým útokům.“

Harry měl pocit, že se na Snapea dívá novýma očima, tak nečekaný byl ten malý proslov. Zněl hlavně pochvalně, takže… ne snapeovsky. A Snape ta slova pronesl s takovým přesvědčením, až si Harry s úlekem uvědomil, že to všechno myslel vážně. Možná… jen možná, že jeho profesor už opravdu ztratil svoji nenávist. Harry si to začínal myslet už dřív, ale tohle bylo jiné odhalení. Možná Snape sám sobě přiznal, že už Harryho přestal nenávidět.

Peklo zamrzlo.

Než se nad tím Harry stačil déle pozastavit, Snape mu gestem naznačil, aby si položil ruce dlaněmi nahoru na kolena. Vzápětí položil svá zápěstí na Harryho, sevřel mu předloktí a přikázal mu, aby zavřel oči. Harry ho automaticky poslechl, vytěsnil jejich rozhovor do pozadí, aby o něm mohl přemýšlet později, a začal připravovat svou mysl na pocit splynutí s jinou přítomností.

„Než vstoupím do vaší mysli,“ nařídil Snape, „vytáhněte si nějakou nedávnou vzpomínku. Něco vjemového. Vzpomínku, ve které si zřetelně vybavujete, že jste použil svůj čich. Čím živěji si ji vybavíte, tím lépe.“

„Co s tím mám dělat?“ zeptal se Harry se zavřenýma očima.

„Pro začátek jednoduše zaměříte svou mysl. Varianta cvičení, které jsme absolvovali minulý týden. Vyberte si nějakou vzpomínku,“ zopakoval Snape.

Harry se kousl do rtu. Byl vděčný, že mu Snape tentokrát dává šanci projít si vzpomínky, než mu vstoupí do mysli. Ale najít neškodnou vzpomínku bylo stále těžké. Nedávné… hm. Přemýšlel o posledních dvou týdnech, které strávili na Grimmauldově náměstí, ale nic, co by se dalo označit za živé, z toho nevybočovalo. Přirozeně mu nedělalo potíže vytáhnout začátek léta. Zatuchlou hromadu oblečení na tvrdé podlaze, kde spal u Dursleyových, špínu a pot, zatímco měl ruce odřené od pletí, pach spálené slaniny těsně předtím, než mu hlavu odřel okraj houpající se pánve. Ale z odporu, který v něm už začínal bublat, usoudil, že bude mít docela problém soustředit mysl, když si některou z těch vzpomínek vyvolá.

„Máte nějakou?“ Snapeův hlas přerušil jeho myšlenky.

Harry otráveně odfrkl a otevřel oči. „Musí být šťastná?“

„Ne nutně,“ odpověděl Snape pomalu a pozoroval ho přimhouřenýma očima. „Ale bude pro vás snazší dokončit další cvičení, když si vyberete vzpomínku mírně spojenou se stavem klidu.“

Klid. Harry se zamračil. Kdy se naposledy cítil klidný? Ne vynucený klid, jako když cvičil nitrobranu nebo sekal přísady do lektvarů, ale skutečný klid? Ani si nedokázal vzpomenout.

Snape sundal ruce z Harryho a promnul si kořen nosu. „V chaosu posledního týdne jsem málem zapomněl, jak problematické je používat vaše vzpomínky jako ohnisko pro mentální cvičení.“

„Vy? Zapomněl na něco?“ zažertoval Harry s úsměvem, od kterého upustil při Snapeově ostrém pohledu. Zavládlo mezi nimi rozpačité ticho a Harryho podivně fascinovalo, že se zapomněl natolik, aby si profesora Snapea dobíral. A to také udělal. Nebyl uštěpačný, nehádal se, neštěkal a neremcal. Škádlil ho. Profesora Snapea. Nejspíš by se měl bát o svůj život, ale místo toho pocítil zvláštní nutkání se smát.

Zvlášť když si ho Snape prohlížel jako nějakého podivného brouka a nejspíš se snažil zjistit, jestli Harry nechtěl projevit neúctu. Harry přemýšlel, jestli ten člověk vůbec pozná rozdíl mezi škádlením a uštěpačností. Zažil vůbec v životě nějaké přátelství, jako měl on sám s Ronem a Hermionou? A protože už se na něj Snape stejně díval, jako by mu narostla druhá hlava, usoudil, že víc škody další otázkou nenadělá.

„Vy profesoři se ve volném čase všichni scházíte? Jako přátelé a tak? Nebo trávíte volný čas jen ve svých kabinetech a soukromých komnatách?“

Teď se na něj Snape díval, jako by mu vyrostla třetí hlava. „Jste zase dezorientovaný?“ Natáhl ruku k Harryho hlavě, zarazil se, když Harry ucukl, a pak mu stejně nahmatal čelo.

„Ne,“ odrazil Harry ruku. „Jen jsem zvědavý. Přátelíte se s McGonag – chci říct s profesorkou McGonagallovou? Nebo možná s profesorem Kratiknotem? Zdá se, že by mohl být dobrým přítelem profesorského typu.“

„Nikdy jsem nepotkal nikoho tak snadno roztěkaného jako vás.“ Snape lehce zavrtěl hlavou a jeho nechápavý výraz se změnil v podrážděný.

Harry chtěl podotknout, že samozřejmě potkal spoustu roztržitějších dětí; byl přece profesorem jedenáctiletých a za ta léta musel být svědkem nespočtu vybuchujících kotlíků. Místo toho však dál mámil: „Přece vás to nezabije, když odpovíte. Musíte alespoň s někým trávit prázdniny. Myslím, že nejste úplný Vydřigroš, bez ohledu na to, jak moc chcete, aby si to lidé mysleli. Musíte mít jednoho nebo dva přátele. Možná když mi to jednoduše povíte, moje mysl to pustí z hlavy a vrátí se do starých kolejí.“ Nasadil svůj nejlepší nevinný výraz.

„Případně můžeme přeskočit informace, do kterých vám nic není, a rovnou se vrátit k tématu.“ Profesor se tvářil panovačně, ale Harry se nenechal zmást. Snape se nezlobil a vlastně ani nebyl tak rozmrzelý. Mohl to ještě chvíli dojit.

„Takže říkáte, že jste Vydřigroš?“ zeptal se lstivě. „Víte, pokud je to tak, tajemství mají tendenci vycházet najevo… pronásledovat vás… a tak podobně. Takže mi to klidně můžete říct hned.“

Snape zkřížil ruce a pohlédl na něj. „Dokonce ani Ebenezer Vydřigroš neprozradil svá tajemství dobrovolně.“

„Ha!“ Harrymu se rozzářily oči a ukázal na Snapea prstem. „Měl jsem pravdu! Vy přece jenom čtete Dickense!“

A byl na sebe ještě pyšnější, když Snape neměl připravenou odpověď. Neprotestoval, že viděl filmovou verzi Vánoční koledy nebo že se vyzná v popkultuře. Jeho mlčení bylo důkazem, že ji četl. Harry toho Zmijozela přezmijozelil! Znovu! Jistě, nedostal odpověď na svou hlavní otázku, ale podařilo se mu ho přimět, aby odpověděl alespoň na jednu z osobních otázek položených v posledních dnech.

Snape byl čtenář. A teď to Harry věděl. Malá výhra, ale přesto výhra.

Snape nedokázal skrýt zacukání rtů. Harry si byl jistý, že bojuje s úsměvem, což počítal jako další výhru, i když se mužovy rty hladce narovnaly do přísné linie. „Dovolte mi zopakovat, Pottere, že můj osobní život vás nemusí zajímat. Navrhuji, abychom se teď vrátili k věci. Tenhle lektvar nevydrží donekonečna.“

Harry se chtěl hádat. Snapeův osobní život ho najednou zajímal rozhodně víc než přemýšlení o tom, že jeho vlastní nejživější vzpomínky z poslední doby se skládají z bolesti a ztrát. Ale vzhledem k tomu, že dosáhl částečného vítězství – a Snape měl pravdu, že mu do toho vlastně nic není –, sevřel rty a skrčil se, aby se mohl opřít o ruce. Tedy, alespoň pro tuto chvíli to nebyla jeho věc. Byl odhodlaný se nevzdat. Ať tak či onak, i kdyby měl profesora špehovat během celého školního roku, hodlal zjistit, zda má ten muž nějaké skutečné, živé přátele. A možná, jen možná, ho dokonce přistihne při úsměvu. Pokud se vůbec uměl usmívat. O čemž se dalo pochybovat. Ale zdálo se to tím pravděpodobnější, čím víc ho poznával.

„Dobře,“ soustředil se zpátky na téma. „Dobře, takže pokud jsou vzpomínky problematické, co mám dělat? Stejně to zkusit? Doufat, že přijdu na něco, co bude fungovat? Nebo to prostě můžu udělat bez vzpomínek?“

„Existuje mnoho způsobů, jak soustředit mysl a smysly bez vzpomínek. Pro začátečníky však bývají vzpomínky nejúčinnější. Než přejdeme k jiným metodám, alespoň se o to pokusíme. Znovu se zamyslete, ale tentokrát si jednoduše představte okamžik, kdy jste se cítil klidný nebo uvolněný. Odtud si můžeme znovu vyvolat smyslový zážitek.“

Harry nakrčil nos – připadalo mu to stejně těžké jako předtím. Ale do myšlenek se mu vloudila vzpomínka, která ho dřív nenapadla… nejspíš proto, že nebyla skutečná. Podíval se na Snapea skrz svou ofinu a zvážněl. Snape mu pohled oplatil, obočí pozvednuté, a čekal, až Harry vysloví svou otázku.

Zhluboka se nadechl a zvedl bradu. „Počítají se vzpomínky na sny?“

„Sny.“ Snape to slovo vyplivl, jako by mu bylo na jazyku cizí, a pak pokračoval: „Sny nejsou hmatatelné. Spojovat je se smyslovou zkušeností je zbytečně problematické. Zvlášť pro začátečníka v umění nitrobrany.“

„Ale… co když je sen hmatatelný?“

„To není podstatou snů,“ vyvrátil Snape.

„Možná ne běžné sny,“ namítl Harry, „ale moje vizionářské sny byly hmatatelné. Připadalo mi, že tam opravdu jsem, bylo to stejně skutečné, jako když bdím.“

Ve Snapeově tváři se objevilo počínající pochopení a stejně rychle i skepse. „To, že věříte ve skutečnost vašich vizí, z nich ještě nic takového nedělá. Svou podstatou jsou to stále sny. A sny postrádají nezbytnou empirickou složku, aby mohly být v takovém cvičení účinné.“

„Přesto. Bylo to skutečné, opravdu,“ trval na svém Harry. „Nemohl bych to aspoň zkusit?“

Snape ho dlouho zkoumal a pak se zeptal: „Co je na téhle konkrétní vzpomínce tak výjimečného, že se k ní tak kloníte?“

„Cítil jsem se klidný,“ odtušil Harry prostě. „Uvolněný. Je to jediná nedávná vzpomínka, která tomu odpovídá. A byla skutečná. Tedy hmatatelná. Smyslově. Vnímal jsem, cítil, slyšel… všechny ty věci, pane profesore. A vůbec,“ pokrčil rameny, „když to nebude fungovat, vyberu si jinou vzpomínku a půjdu dál, ne? Co je na tom špatného, když to zkusím?“

Snape ho zkoumal přimhouřenýma očima, než mu pokynul, aby se posadil. „Jednou. Jednou to zkusíme. Když neuspějete, půjdeme dál.“

„Jé, díky za povzbuzení,“ zamumlal Harry, ale natáhl zápěstí, aby mu je Snape sevřel. Muž jeho poznámku ignoroval a Harry téměř okamžitě pocítil, jak se jeho známá přítomnost prolíná s jeho vlastní myslí. Poté, co to dělal celé dopoledne znovu a znovu, už ho ten pocit tolik neohromoval. Stále mu to připadalo jiné a poněkud vtíravé, ale zároveň to začínal vnímat jako přirozenější.

„Vytáhněte vzpomínku,“ nařídil mu Snape. „Okamžik ve snu, kdy jste se cítil nejspokojenější. Ponořte se do toho okamžiku a vybavte si všechny pohledy, zvuky, chutě, vůně a další vjemy. Pokuste se v nich ztratit a nemyslete přitom na nic jiného.“

Harry ignoroval, jak Snapeův hlas prozrazoval mužovu skepsi, že to bude fungovat. No, vlastně Harry přemýšlel o tom, že bude Snapeovu skepsi ignorovat, což se nedalo považovat za ignorování, protože aby mohl přemýšlet o tom, že ji bude ignorovat, musel o tom skutečně přemýšlet. Uf. Zase to dělal: příliš se zabýval každou myšlenkou, protože věděl, že Snape může každou jeho myšlenku slyšet. Nebo by ji opravdu mohl slyšet? Spíš ji cítit… Číst?

Snape si odkašlal.

Správně. Tak se vrátíme k věci…

Harry si vybavil poslední vidění, které měl od svého druhého já. Vidoucího já? Vnitřního já…? Každopádně jiného Harryho, ať už byl čímkoli. Představil si zelenou trávu, hladinu jezera a jasně modrou letní oblohu. Představil si, jak sedí a vdechuje vůně nejen trávy, ale i další vůně ve vzduchu: nanuky, lehký závan parfému ve vánku a přirozenou lehkou vůni nedalekých květin. Neobtěžoval se představovat si, že je tam s ním i jiný Harry. Uklidňovalo ho prostředí, ne jeho zrcadlový obraz, který mu říkal, že ho brzy zajme Voldemort.

Aaaa zajetí opravdu nebylo to pravé, na co by měl myslet, když se snažil dosáhnout stavu klidu.

Aby si připadal víc jako tam, soustředil se na dotek trávy mezi prsty. Bylo těžké si to představit, protože jasně cítil Snapeovu kůži, nikoli stébla trávy. Ale snažil se. Myslel na tlumené hlasy, na štěbetání skupinky lidí poblíž, na smích dětí. Snažil se představit si je dohromady – slunce na tváři, vůni trávy v chřípí, smích v uších. Sluneční svit, vůně, smích. Nádech, výdech, nádech, výdech. Sluneční svit. Nádech. Květiny. Výdech. Smích. Nádech.

Několik minut seděli a Harry si to v hlavě opakoval jako mantru. Bylo mu jasné, že to úplně nefunguje. Nedokázal si dokonale vyčistit hlavu od myšlenek a jen tak být. Ale muselo to alespoň trochu fungovat, protože se cítil mnohem klidnější než před začátkem. Už jen představa toho jasného, krásného dne a štěstí, které přinášel lidem ze snu, ho přiměla zbavit se části stresu, který se mu hromadil za krkem a mezi lopatkami. Znovu se nadechl a vědomě uvolnil své tělo, přičemž s každým nádechem nechal část stresu z posledních dní protéct tělem a vydechnout nosními dírkami.

Snape mu lehce stiskl zápěstí na znamení, že se chystá promluvit, a Harry mu byl vděčný. Během jednoho z jejich dřívějších cvičení byl Harry tak ponořený do vzpomínek na Raťafáka, že málem vyskočil z kůže, když Snape něco řekl nahlas. Varovné stisknutí bylo malým znamením, že se učí spolupracovat, a Harry by se při té myšlence možná ušklíbl, kdyby se tak usilovně nesnažil nenarušit své soustředění.

„Měl jste pravdu v tom, že tento sen je hmatatelnější než typický sen.“ Snape si to očividně nechtěl připustit a Harry se tak moc snažil nemyslet si ‚já jsem vám to říkal‘, že si to stejně myslel. Snape to nijak nekomentoval. „Použiji kouzlo, abych zesílil některé pocity, které si vybavujete. Soustřeďte na ně svou paměť a svou mysl. Nelekněte se, až některé z nich ucítíte nebo budete vnímat ve vzduchu kolem sebe.“

Harry přikývl a zaznamenal, že Snape sundal jednu ruku z jeho. Snažil se soustředit na imaginární pocit trávy, ne na náhle studenou kůži na zápěstí, zatímco Snape mumlal nějaká slova a Harry slyšel lehké švihnutí hůlky u své hlavy. Neubránil se myšlence na to, jak by se Ron zděsil, kdyby slyšel, že Harry ani nemukl, když mu Snape mířil hůlkou na hlavu, zatímco měl zavřené oči. Okamžitě však přesměroval svou mysl, představil si pocity ze snu a byl odměněn, když si o chvíli později připadal, jako by opravdu byl na travnatém poli vedle třpytivého jezera a do tváře mu svítilo slunce. Reflexivně zvedl bradu, aby se setkal se slunečním žárem, ale umělé teplo, které kouzlo vytvořilo, nevycházelo ze zdroje nad ním jako slunce; obklopovalo ho. Snažil se nezabývat se důkazy, že to, co cítí, není skutečné, a místo toho zhluboka vdechoval vůni trávy, květin a čerstvého vzduchu.

„Kouzlo vytvoří to, co si představujete,“ vysvětloval Snape a vrátil Harrymu ruku na zápěstí. „Bude následovat vaši mysl, kamkoli půjde. Zatím se soustřeďte jen na jeden vjem – vůni –, abyste svou mysl nezahltil. Nezapomeňte: ponořte se do něj, dokud se vaše mysl nezbaví všeho ostatního.“

Vyčistit si mysl, opakoval si Harry jako mantru. Vyčistit si mysl.

„Dokud se vaše mysl nevyčistí od všeho ostatního, včetně myšlenky na vyčištění mysli,“ dodal Snape suše.

„Hm. Správně.“ Zhluboka se nadechl, soustředil se na vůně ve vzduchu kolem sebe a snažil se ani nemyslet na to, co jsou zač, prostě se snažil oprostit od vědomého myšlení a vnímat je. Bylo ještě těžší nemyslet na svůj dech, ale po chvíli se myšlenek na to, jak se mu zvedá a klesá hrudník, zbavil. Vnímal vůni trávy a květin a nechal své tělo prostě existovat.

Netušil, jak dlouho seděli v tichu, než opět ucítil lehký stisk zápěstí a po něm Snapeův tichý hlas. „Pomalu se odpoutávejte od vzpomínek. Raději se soustřeďte na vjemy a vůně v místnosti kolem vás než na ty ze snu. Snažte se co nejlépe prožít změnu bez konkrétních myšlenek a slov.“

Harry udělal, co mu bylo řečeno, ačkoli bylo obtížné omezit své myšlení, protože Snapeovy pokyny ho už poněkud odvedly od vzpomínek. Nechal si několik minut na to, aby se znovu ponořil do snového světa, a teprve pak se vydal do svého bezprostřednějšího okolí. Nejdříve se upnul na tlumenou vůni lektvarů, smíšenou s hlínou a kořením. Cítil, jak ho to táhne pryč ze snu, do bdělého světa… Ale nejprve do vzpomínky na pár rukou, které ho obklopovaly a tiskly k hrudi. Hrubá látka. Bijící srdce. Slabý závan šeříku ve vzduchu.

Bezpečí. Svět mu bez zábran proplul myslí a on se uvolnil ve vzpomínce, vdechoval vítanou vůni hlíny, květin a hřebíčku a cítil se chráněný, jako už dlouho ne… Objímaný, jako toužil být objímán už jako dítě, ale Dursleyovi to nikdy neudělali, vždycky ho odstrčili, když byl příliš malý na to, aby věděl, že je nemá objímat jako Dudley. Ale teď se cítil klidný, v bezpečí…

Stisk zápěstí, ne tak jemný jako předtím, ho vytrhl ze vzpomínek, takže soustředil mysl na jiné pocity… ruce svírající jeho, pevná zem pod ním, vůně snoubící se ve vzduchu. Netrvalo dlouho a zcela si uvědomil místnost kolem sebe, přítomnou v jeho mysli, i když se mu stále zdála trochu zamlžená. Nejspíš zase ten lektvar. Váhavě otevřel oči a zamžoural proti světlu v místnosti.

„To byl nářez,“ zachraptěl a pomalu zamrkal, aby si upravil oči. „Ale docela v pohodě. Udělal jsem to dobře?“

Snape odtáhl ruce i mysl od Harryho, ale neodpověděl hned. Podíval se na Harryho s prázdným výrazem, který se rychle změnil v zamyšlení.

„Co jsem udělal špatně?“ zeptal se Harry automaticky – nelíbilo se mu, jak ho Snape zkoumá, jako by nevěděl, co s ním. Odvrátil pohled a přemýšlel o cvičení. Vyčistil si hlavu, věděl, že ano. Snová vzpomínka zafungovala. Otevřel ústa, aby řekl diplomatičtější verzi ‚já vám to říkal‘, ale než to stačil udělat, přehrál se mu v hlavě konec cvičení. Aha. Doširoka otevřel oči a kradmo pohlédl na Snapea, který se zvedal na nohy a přešel ke skříňce s lektvary.

Harry se chtěl propadnout podlahou. Znovu si vybavil vzpomínku na toho muže, jak ho před týdnem držel v náručí a probouzel ho ze snu o vizi, a jak tam chtěl zůstat. Myslel na to, jak se cítil v bezpečí, jak byl chráněný. A Snape to všechno viděl – cítil – spolu s ním. Není divu, že nic neříkal. Není divu, že se od Harryho snažil dostat co nejdál. Poslední, co by Snape chtěl, byl dotěrný, vlezlý teenager, který se k němu nějak upíná. Nějaký nezdravý produkt jeho dětství, řekl by Snape, který ho přiměl přilnout k prvnímu dospělému, který ho objal. Ne že by to bylo objetí! Vůbec to nebylo objetí. Ale stejně.

Dosud vůbec nepřemýšlel o tom, jak bezpečně se v těchto dnech cítí v blízkosti Snapea, ne vědomě, až teď. A ke svým rozpakům si uvědomil, že se opravdu cítí bezpečně. Dřív se tak nikdy necítil. Za posledních pět let si tak zvykl na strach, že ho profesor během svých záchvatů vzteku rozseká na kousky kvůli přísadám do lektvarů nebo prokleje do zapomnění, že ho ty myšlenky stále napadaly jen ze zvyku, i když se už fakticky nebál, že se to stane. Až do této chvíle si ani neuvědomoval, že jeho strach postupně vystřídala jistota. Poslední dobou tolik zápasil s otázkou důvěry, až přehlédl, že Snapeovi už opravdu důvěřuje. Alespoň do jisté míry. Možná dokonce do značné míry.

Peklo zamrzlo. Znovu.

Snape stál opět před ním a mával mu před obličejem lahvičkou s jakýmsi lektvarem. „Napijte se,“ nařídil mu nevyzpytatelným hlasem. Jakmile Harry lahvičku přijal, přesunul se k pultu.

Harry vypil tekutinu z lahvičky a neobtěžoval se na ni ani podívat, vděčný alespoň za to, že má co dělat, místo aby se díval na profesora. Jakkoli měl teď spoustu podnětů k přemýšlení, jeho prozření nijak nesmazalo jeho zahanbení. Co si o něm asi Snape myslí? Zasténal, jak nejtišeji dokázal.

Skutečnost, že v místnosti zavládlo trapné ticho, to ještě zhoršovala, protože bylo bolestně zřejmé, že Snape celou tu vzpomínku viděl a cítil a že si to Harry uvědomil. Snape z toho byl určitě přinejmenším zneklidněný. Nebo se možná snažil přijít na to, jak se vymanit ze svých hlídacích povinností vůči Harrymu. Možná právě formuloval plán, jak sem Brumbála dostat zpátky, jak se přece jen dostat pryč z Grimmauldova náměstí.

„Účinky lektvaru mentální ostrosti musí přirozeně odeznít,“ přerušil ticho Snapeův vyrovnaný hlas a Harry se snažil neucuknout. „Lektvar, který jste právě vypil, vám do té doby pomůže s případnou přetrvávající dezorientací. Pokud se vaše smysly po jeho odeznění zhorší, pomůže vám, když si lehnete a odpočinete si.“

Harry automaticky přikývl. Když Snape neřekl nic dalšího, zabodl zrak do místa, kde profesor stál u pultu s pohledem upřeným na stejnou knihu jako předtím.

Harry si odkašlal. „To – to je tedy všechno? Lekce skončila?“ Nebyl idiot. Věděl, že Snape se plánoval smyslovým cvičením zabývat víc, ale nechal se vyplašit a zkrátil ho.

„Naučil jste se toho docela dost, abyste se mohl věnovat cvičení individuálně,“ pronesl Snape neutrálně a stále se na něj nedíval. „Očekávám, že teď budete lépe rozumět pojmům ve vaší knize o nitrobraně.“

„Takže sen fungoval?“

„Ano,“ potvrdil Snape a ani nezněl naštvaně, že se mýlil. „Zdá se, že povaha vašich snů je tak neobvyklá, jak jste tvrdil.“

Harry znovu přikývl, ačkoli se Snape nedíval jeho směrem, a vyhoupl se na nohy. Profesor už víc neřekl a Harry poznal, že ho propouští. Přesto uprostřed místnosti přešlápl z nohy na nohu – nechtělo se mu nechat věci takhle. Bez ohledu na pokrok, kterého v poslední době dosáhli, by bylo Snapeovi podobné, kdyby se mu zase začal vyhýbat jen proto, že je mu nepříjemné se k němu příliš přibližovat.

Kašlu na to, pomyslel si s náhlou jiskrou přesvědčení. Možná se cítí zahanbeně a Snape ho může považovat za křehkou květinu, ale to neznamená, že se tak musí chovat. Za tuhle jedinou lekci s mistrem nitrobrany udělal větší pokrok než za celý týden sám. A konečně se učili důvěřovat jeden druhému, jak mu jiný Harry říkal, že potřebují. Takže sakra spolkne svůj strach a ponížení a Snape překoná svou nechuť k teenagerům a Harrymu a k blízkosti čehokoli lidštějšího než ropucha a budou spolupracovat!

„Pane?“ Narovnal ramena. Snape sebou sotva škubl a stále četl. „Budete mě zítra učit znovu?“

Snape trhl hlavou. Zjevně nečekal, že se ho na to zeptá po oboustranně nepříjemném závěru jejich první lekce. Obočí se mu stáhlo a Harry by přísahal, že zahlédl záblesk strachu, ale moc se tím nezabýval a přešel blíž, aby předešel případným hádkám. Ať už s využitím schopnosti číst Snapeovy pohledy, nebo ne, každopádně mohl s určitostí říct, že se Snape chystá rychle vymyslet velmi dobrou záminku, aby ho odmítl.

„Potřebuju se učit,“ trval na svém a chytil se okraje pultu naproti Snapeovi, „a vy jste dobrý učitel, když chcete. Prosím.“ Do slov vložil autoritu, nikoli prosbu, a se Snapeovým pohledem se setkal pevně. Instinktivně věděl, že ten muž potřebuje vědět, že se Harry dokáže citově postavit na vlastní nohy, že je dostatečně pevně na zemi, aby příliš nekladl důraz na Snapeovu ochotu ho učit. Snape do toho nepůjde, pokud mu nedovolí udržet si určitý odstup. No, a pokud Harryho naučí to, co potřebuje vědět, pak byl naprosto ochotný mu to dopřát.

Věděl, že vyhrál. Snapeovy oči ztratily odhodlaný výraz a on dlouze a pomalu vydechl. „Nuže dobrá, Pottere,“ řekl bez emocí. „Tak tedy zítra.“

Harry věděl, že se nemá usmívat. Jediné kývnutí a zamířil ke dveřím dřív, než si to Snape mohl rozmyslet.

„A nepřijďte zase pozdě!“ zavolal za ním Snape, když otevíral dveře. „Vás možná baví trávit dny v nekonečné pubertální jednotvárnosti, ale já mám na práci užitečné věci.“

Harry zůstal ke Snapeovi zády, když odpověděl: „Ano, pane,“ a zavřel za sebou dveře. Nepovažoval za moudré ukázat úsměv, který se mu rozlil po tváři. Měl pravdu v tom, že Snape potřebuje odstup, a věděl, že slova na rozloučenou jsou profesorovým způsobem, jak si tento odstup pevně udržet.

O to, jak se s tím vypořádat, se postará později. Bude mít také spoustu času zabývat se rozpaky nad společnou vzpomínkou. Prozatím obě překážky vytěsnil – stejně potřeboval trénovat usměrňování mysli – a oslavil své vítězství. Byl na dobré cestě k tomu, aby se naučil nitrobranu, a učil se od nejlepších odborníků na ni, které znal. Brzy bude ovládat své mentální spojení s Voldemortem a možná mu disciplína mysli dokonce pomůže zdokonalit jakékoli schopnosti nebo výhodu, kterou by mohl nad temným čarodějem mít.

A pak bude lepší, když si Voldemort dá pozor na Harryho.