Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 27. Nitrobrana, část 1

Harry vcházel do laboratoře a pozorně Snapea sledoval. Nebyl si jistý, zda má očekávat přednášku a vážně nepotřeboval, aby se na něj profesor naštval, že přišel pozdě, a celou akci odvolal. Snape si však buď nevšiml, že nepřišel hned po snídani, nebo se rozhodl nedělat z toho problém. Jakmile za sebou Harry zavřel dveře, profesor mu pokynul, aby se posadil na svou obvyklou stoličku, a položil před něj na pult lahvičku s lektvarem.

„Tohle,“ pronesl bez předmluvy, „je lektvar na zvýšení mentální ostrosti, který se často používá v počátečních fázích výuky nitrobrany.“

Harry si lahvičku zvědavě prohlížel. Lektvar v ní měl tmavě modrou barvu, ale když na něj dopadlo světlo, zdál se téměř čirý. Bylo to fascinující. „Loni jste se o žádném lektvaru nezmínil.“ Okamžitě sevřel rty – stále si nebyl jistý, zda je moudré vytahovat loňský rok, ale Snapeovi to naštěstí nevadilo.

„Ne,“ potvrdil a posadil se naproti Harrymu. „To bych neudělal. Tento lektvar by se měl používat jen mezi učitelem a žákem, kteří mezi sebou dokáží vybudovat určitý stupeň důvěry.“

„Důvěry?“ Harry si uhladil ofinu. Důvěra byla na tak malé slovo velká věc a přes všechno přemýšlení o lítosti a odpuštění, kterému se v posledních dnech věnoval, se v otázce důvěry ještě nedokázal rozhodnout. Stále chtěl Snapeovi důvěřovat, jen si stále nebyl jistý, zda to dokáže.

„Určitý stupeň důvěry,“ zopakoval Snape a pozorně Harryho sledoval. „Nepředpokládám, že je někdo z nás připraven mít absolutní důvěru v toho druhého, ale věřím, že bychom mohli být schopni získat jí dost, aby ten lektvar fungoval.“

„Jak tedy funguje?“ Harry nehodlal s tímto tvrzením souhlasit, dokud se nedozví, proč by si měli navzájem věřit.

„Tento lektvar usnadňuje splynutí dvou myslí.“

Harry cítil, jak se mu rozšiřují oči, a jeho mysl se ocitla někde mezi zděšením a hrůzou. Splynutí myslí se Snapem? Nevěděl přesně, co to znamená, ale neznělo to jako něco, co by chtěl udělat.

„Uklidněte se, Pottere.“ Snape zkřivil rty a Harry si uvědomil, že ho to pobavilo. V duchu si poznamenal, že bude náležitě otrávený hned, jakmile překoná své zděšení. „Instruktoři nitrobrany používají tuto metodu už po celé generace. Umožňuje učiteli a žákovi přímou cestu do mysli toho druhého za účelem osvojení si určité dovednosti. Není to nepodobné nitrozpytu, jen to umožňuje plynulejší, stabilnější splynutí a výhodnější úhel pohledu.“

„Ú-úhel pohledu?“ dokázal se zeptat Harry. Ztuhly mu snad rty? Napadlo ho, že mu možná zdřevěněly.

„Když oba vypijeme tento lektvar, poskytnu vám přístup do své mysli, abych vám mohl ukázat, jak provádím výkon, který vám připadá obtížný. Prožijete to jako já, ne jako někdo zvenčí, kdo se dívá dovnitř. Budu také moci nahlédnout do vaší mysli a posoudit z vašeho pohledu, co stojí za vaším neúspěšným úsilím.“

„Když ho vypijeme?“ Upnul se na to důležité slovo a přemýšlel, jestli už není pozdě z téhle lekce vycouvat a jít se raději učit s Hermionou.

Ve Snapeových očích se opět objevil ten záblesk, díky němuž vypadal, že si Harryho nepohodlí až příliš užívá. „Nabízím vám to jako možnost – podle mého názoru jde o nejefektivnější metodu výuky této dovednosti. Případně se vás mohu pokusit provést cvičením tak, že vám popíšu, co máte dělat.“

„Chcete říct…“ Harrymu se zdálo, že snad znovu cítí své rty. „Dáváte mi na výběr? Nebudete mě nutit, abych si ho vzal?“

Snape zavrtěl hlavou. „Těžko si můžu myslet, že vlití lektvaru do krku vám pomůže naučit se nitrobranu. Kromě toho lektvar nedosáhne zamýšleného účinku, pokud jej obě strany nepozřou dobrovolně.“

„Opravdu mi dáváte na výběr?“ Harry se musel ujistit.

„Ano.“

„A co volíte vy?“ Snape, kterého znal, by jistě nechtěl, aby se Harry Potter přiblížil k jeho mysli.

„Já už jsem si vybral tím, že jsem tu volbu nabídl vám. Budeme pracovat podle toho, jak to vyhovuje vám.“

„A vy jste opravdu ochotný pustit mě do své mysli?“ zeptal se Harry skepticky.

„Ano,“ potvrdil Snape bez zaváhání a Harry věděl, jak velký význam to má. Snape mu skutečně nabízel důvěru. Byl tak šokován, že téměř překonal svůj strach a nabídl důvěru na oplátku. No, možná ne. Ale na zlomek vteřiny mu ta myšlenka přišla na mysl.

Místo toho se zeptal: „Kolikrát jste už tento lektvar použil?“

Snape zaváhal a pak strnule přiznal: „Nikdy jsem ho nepoužil.“

Harry byl příliš překvapený, než aby několik vteřin něco říkal, a když se mu to podařilo, dokázal ze sebe vydat jen zmatené: „Co –? Ale proč… Chci říct, jak víte, že to bude fungovat? A proč jste ho ještě nepoužil, když to má být tak dobrý způsob, jak učit nitrobranu?“

Snape si odhrnul z tváře pramen vlasů a zkřížil ruce na prsou. „Říkal jsem vám, že mě matka učila nitrobranu už jako dítě. Používala jiné metody, protože lektvar, jako je tento, by se nedoporučoval dětem mnohem mladším, než jste vy. Žádného jiného formálního učitele jsem v tomto umění neměl.“

„Tak jak jste to učil předtím? Jen mentálními útoky?“ Když Snape okamžitě neodpověděl, dal si Harry dvě a dvě dohromady. „Aha, já jsem jediný, koho jste to kdy učil. Že ano?“

„Nitrobrana není umění, které by bradavičtí studenti obvykle vyhledávali, Pottere,“ prohlásil Snape – podle Harryho názoru dost přezíravým tónem. „Ve vzácných případech, kdy o toto umění projeví zájem student vyššího ročníku, mu obvykle ředitel koleje zařídí jakousi učednickou stáž, která začne po absolvování školy. Osobně jsem o takovou dohodu nikdy neusiloval, protože se k tomu ani v nejmenším nehodím.“

Harry naklonil hlavu na stranu. „Takže… byli i jiní lidé, které ředitel mohl požádat, aby mě učili? Ale on mě donutil pracovat s vámi… kvůli tomu druhému proroctví?“ Bylo to poprvé, co se o Snapeově proroctví zmínil nahlas od chvíle, kdy mu Brumbál sdělil jeho obsah, a ostražitě profesora sledoval pro případ, že by to přehnal.

Snape to však kromě škubnutí oka nijak nepotvrdil. „Ředitel nemohl svěřit vaši mysl ani tajemství vašich lekcí nikomu, komu by výslovně nedůvěřoval, že vás nezradí Pánovi zla. Ať už měl jakékoliv další pohnutky a jakkoliv jsme byli vy i já kvůli té dohodě nespokojeni, tento jediný důvod se nedal odmítnout.“

Harry přikývl, protože měl pocit, že odbočili od tématu. „Tak jak víte, jak ten lektvar funguje, když jste ho nikdy předtím nepoužil?“

„Přiznejte mi trochu inteligence,“ vyprskl Snape. Harry ho očividně urazil, když mu nejednou naznačil, že možná neví, co dělá. „Udělal jsem si průzkum a použití jsem dlouze probíral s kolegou, jehož zkušenosti s působením tohoto konkrétního lektvaru jsou poměrně rozsáhlé. Sám jsem ho vařil, takže nepochybuji o tom, že bude mít zamýšlený účinek. Chcete se o to pokusit, nebo ne?“ Snapeovi se v očích blýskalo neskrývané podráždění, ale Harryho spíš zaujalo, že tentokrát muž zřejmě věnoval dost času a úsilí tomu, aby vymyslel nejlepší způsob, jak ho učit. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale nečekal to. Vůbec to nečekal. A právě to ho víc než cokoli jiného přimělo souhlasit. Tedy po několika polknutích přes strach, který mu stále ještě svíral hrdlo.

„Dobře.“ Zhluboka se nadechl a jen trochu se zachvěl. „Dobře, jdeme na to.“

Ze Snapeových očí zmizelo podráždění a zeptal se: „Jste si jistý?“ s tak zjevným překvapením, až Harryho napadlo, jestli i přes pečlivý průzkum a přípravu nebyl stále přesvědčen, že Harry řekne ne.

„No… definujte jistotu,“ připustil Harry. „Abych byl upřímný, trochu mě to děsí, takže bychom asi měli začít a vzít si ten lektvar dřív, než si to rozmyslím.“

Snape beze slova podal Harrymu lektvar a z kapsy vytáhl stejnou lahvičku, jejíž obsah celý vypil a gestem naznačil Harrymu, aby udělal totéž.

S hlubokým nádechem ji Harry překlopil a polkl. Okamžitě se zatvářil. „Fuj. Co v tom je? Vypadá to hezky, ale chutná to jako guma a na omak je to sliz.“

Snape se usmál. „Kupříkladu oči runovce.“

Harry se ušklíbl. „Jo, dobře. Nepotřebuju vědět, co ještě.“

„Moudrá volba.“ Snape opustil svoji stoličku a posadil se se zkříženýma nohama na podlahu. Harry na něj zíral. Pohled na přísného profesora, který dělá něco tak obyčejného, jako je sezení na podlaze, byl… no, zvláštní. „Jestli budete na té stoličce sedět ještě v době, kdy lektvar začne účinkovat, tak na ní určitě dlouho nevydržíte,“ podotkl Snape s významným pohledem.

Pochopil narážku, posadil se na zem naproti profesorovi a napodobil jeho pózu.

„Lektvar začne brzy účinkovat,“ vysvětlil Snape. „Dokud si na něj nezvyknete, můžete se cítit dezorientovaný. Dezorientace by měla během několika minut pominout a v tu chvíli bude vaše mysl otevřená splynutí.“

Harry trhavě přikývl. Dezorientace byla v pořádku. Ale ze splynutí myslí začínal mít panickou hrůzu. Proč s tím tak rychle souhlasil? Měl napůl chuť se Snapea zeptat, jak je lektvar cenný a jak obtížné bylo ho uvařit, aby se mohl rozhodnout, kolik potíží by způsobil, kdyby teď z celé věci vycouval. Neuvědomil si, že zatnul čelist, ani si nevšiml, jak pevně svírá v rukou látku džínů, dokud ho Snape prstem nešťouchl do kloubů. Harry nadskočil.

„Uvolněte se. Dýchejte.“ Snape se několikrát přehnaně pomalu nadechl a Harry se ho snažil napodobit. „Lektvar bude nejlépe působit, když bude vaše mysl v klidu.“

Klid? Ha. Správně. Harry záměrně roztáhl prsty a pokusil se uvolnit napjatá ramena, ale do klidu měl daleko. Kradmo pohlédl na Snapea pro ujištění, jestli se stále netváří otráveně – netvářil –, než se nejistě zeptal: „Co když se mi nepodaří mysl dostatečně uklidnit? Bude to fungovat správně?“ Bude to bolet? chtěl dodat, ale nemohl, aniž by zněl jako malé vystrašené dítě. Snažil se na tu otázku nemyslet, protože se mu znovu napjala ramena.

„Jeho účinnost může být snížena, ale jen do té míry, že vaše mysl bude neústupná vůči mé. Abych mohl zjistit a pochopit, co vám působí potíže, musím mít přístup do vaší mysli volný.“

Harry přikývl. Byl stále znepokojený, ale snažil se to nedat najevo. Ještě se několikrát zhluboka nadechl, když ho náhle zaplavila vlna závratě. Vymrštil ruku, aby zabránil převrácení se na bok, a ztěžka se opřel do chladu podlahy, zatímco závrať přešla a vystřídala ji menší vlna. Svět se mu rozostřil; druhou rukou si protřel oči a podařilo se mu jen vychýlit brýle – v příští vteřině ucítil, jak mu je pár rukou strhává z obličeje.

„Nebudete je potřebovat,“ vysvětlil Snape. Harry se bezmocně díval, jak je skládá a odkládá stranou, daleko z dosahu. „Při samotném cvičení zůstanou naše oči zavřené.“

Harry chtěl protestovat. Svět se mu rozostřil ještě víc než obvykle a on se cítil bezbranný. Ten pocit se mu nelíbil a musel se zarazit, aby se nepokusil zkřížit ruce na hrudi kvůli nějakému pocitu ochrany. Ale sevřel rty, aby neprotestoval, a nechal ruku tam, kde byla, jak kvůli další vlně závratě, tak kvůli své pýše. Více než minutu seděli mlčky, zatímco Harry se zavřenýma očima bojoval se závratí. Pomalu ji nahrazoval mlhavý pocit. Byl to zvláštní pocit, ne takový, který by otupoval mozek nebo smysly, ale který je jaksi zostřoval. Přejel rukou po podlaze a cítil její strukturu, jako by byla součástí jeho kůže. Nadechl se a silná vůně špíny a koření ho polechtala v nozdrách a poškádlila jazyk. Nakrčil nos a kýchl z nečekané intenzity různých vůní. Pomalu pootevřel víčka a napůl se bál, jak budou jeho oči reagovat na svět kolem něj. Když se mu však zrak vrátil do normálu, byl prostě… normální. Snape byl rozmazaný, ale ne více ani méně než obvykle bez použití brýlí.

„Proč…“ zarazil se, protože jeho hlas mu zněl v hlavě jaksi podivně, zesíleně, i když jen nepatrně. Snažil se to ze všech sil ignorovat. „Proč nevidím jinak?“ Doufal, že Snape tu otázku pochopí, protože to nedokázal jinak vysvětlit. Jeho mysl byla příliš zaměstnána tím, aby si zvykla na všechny ty podivné vjemy.

„Jedním z vedlejších účinků lektvaru je zesílení smyslů,“ promluvil Snape uklidňujícím hlasem. „Pokud už je jeden smysl ostřejší než druhý, o to víc se zesílí. Zostření našeho vědomí, které často přichází prostřednictvím smyslů, pomáhá při předvádění technik nitrobrany. Během samotného mentálního cvičení si toho tolik nevšimnete.“

„Aha,“ připustil Harry, ačkoli nedokázal z tváře skrýt přetrvávající zmatek.

„Vaše ostatní smysly jsou zvyklé nadměrně kompenzovat váš oslabený zrak,“ vysvětlil Snape, „proto jsou k účinkům lektvaru vnímavější. To, že se váš zrak nezměnil, není nijak překvapivé.“

Při následné myšlence se Harrymu rozzářily oči. „Existují lektvary, které zlepšují méně vnímavé smysly? Nebylo by úplně marné, kdybych už nemusel nosit brýle.“

Snape si odfrkl. „Existují, ale pokud se ve skutečnosti nechcete stát závislým na lektvarech, je to krajně nevhodné.“

Hm. Tolik k té chvilkové naději. No dobře. Nebyl příliš zklamaný, rozhodl se. Na své brýle si už zvykl, i když si byl jistý, že jsou o pár receptů starší. Stejně by si nedokázal zvyknout na svůj obraz v zrcadle bez nich.

„Zmizela ta dezorientace?“ vyrušil ho z myšlenek Snapeův hlas.

„Myslím, že ano.“ Harry na profesora zamrkal a přál si, aby mu lépe viděl do tváře. Už se zlepšil v tom, jak Snapea číst, ale nebyl zvyklý dělat to jen podle intonace jeho hlasu.

Snape se posunul blíž, takže seděl přímo před Harrym a jejich kolena se téměř dotýkala. „Můžeme na to jít jedním ze dvou způsobů.“

Harry si nemohl pomoci – zasmál se, i když to téměř okamžitě potlačil. „Promiňte. Dva způsoby, chápu.“ Teď, když byl blíž, viděl Snapea lépe a nemohl si nevšimnout jeho charakteristicky pozvednutého obočí. Když si uvědomil, že se z toho bez vysvětlení nevyvlékne, navázal: „Já… ehm, prostě jsem nečekal, že mi dnes dáte tolik možností. To je všechno. Čekal jsem spíš přístup ‚buď po mém, nebo nic‘. Já… promiňte,“ zopakoval a uhladil výraz. „Co jste to říkal?“

Snape to naštěstí nechal bez dalšího komentáře. „Čím více fyzického kontaktu budeme mít, tím lépe bude proces fungovat. Jelikož to však pravděpodobně povede k nepříjemným pocitům, a tudíž k menší vnímavosti mysli, musíme najít uspokojivou střední cestu.“

Harry si olízl suché rty. Střední cesta. Ano, mnohem lepší, než kdyby musel Snapea objímat nebo tak něco. Fuj. V žádném případě se k té mastné hlavě nechtěl dostat nijak blízko bez ohledu na to, jakého pokroku dosáhli. Tak moc se snažil, aby se mu ta myšlenka neprojevila na tváři, že se musel přinutit věnovat pozornost tomu, co Snape říkal. Podstatu však pochopil. Sevřená zápěstí by umožnila minimální kontakt potřebný pro splynutí myslí, ale položením rukou na spánky toho druhého by dosáhli žádoucích výsledků lépe.

„Zápěstí,“ vyhrkl Harry rychle. Dovolit Snapeovi, aby se dotýkal jeho tváře, a udělat to na oplátku, bylo tak dalece mimo jeho komfortní zónu, že by se nikdy nedokázal soustředit. Podle Snapeova okamžitého přikývnutí si byl docela jistý, že muž odpověď očekával a že to cítí stejně.

Nemohl se ubránit ucuknutí, když Snape sáhl po obou jeho pažích a položil si je na pokrčená kolena. Profesor to nijak nekomentoval, jen položil zápěstí na Harryho a lehce, ale pevně ho chytil za předloktí. Byl to zdaleka nejzvláštnější pocit, způsobený jeho zostřenými smysly. Necítil jen mužovu kůži a puls; měl pocit, jako by Snapeův puls byl jeho vlastní. Jejich blízkost si pohrávala s jeho smysly i v jiných ohledech. Jejich hlasy už nebyly tak zesílené, ale vůně v místnosti – přísady do lektvarů, tkaniny, mýdlo, lidská kůže a pot a jakási špína nebo zatuchlina, která musela pocházet ze samotných stěn – se spojovaly s takovou intenzitou, až si byl jistý, že než skončí, bude ho bolet hlava. Nikdy si ani neuvědomil, že něco jako textilie může mít tak výraznou vlastní vůni.

„Zavřete oči,“ nařídil Snape.

Harry měl nyní další důvod, proč se ho nechtěl dotýkat, protože mu musel být zřejmý jeho vlastní zrychlený tep. Nepamatoval si, kdy byl naposledy takhle nervózní. Ovšem nestávalo se každý den, aby někomu dovolil vstoupit do své mysli, a tohle byl Snape. Když si to pomyslel, ucítil, jak ho něco šťouchlo do koutku vědomí, a vylekalo ho to natolik, že se pokusil odtáhnout ruce. Snape ho držel pevně, ačkoli to nebylo tak pevné, aby se nemohl vyprostit, kdyby se snažil víc, a opakoval: „Uvolněte se. Dýchejte.“ Harry se uklidnil. Váhavě sevřel prsty kolem Snapeových předloktí a snažil se pomalu a zhluboka dýchat.

Bylo těžké udržet klidný dech, když ucítil, jak se Snapeova mysl znovu otírá o jeho. Snažil se ze všech sil uvolnit a cizí přítomnost postupně sílila, až se jeho mysl náhle cítila… jediným způsobem, jak to mohl popsat, bylo plná. Ale to nebylo úplně správné. Spíš jako…

„Splynutí?“ zeptal se Snape nahlas.

„Můžete číst mé myšlenky?“ vypískl Harry a snažil se potlačit pocit paniky.

„Jen vaše nejvědomější myšlenky a pocity. To, na co v tuto chvíli nejaktivněji myslíte. A zřejmě vám musím znovu říct, abyste dýchal.“

Harry to udělal. Soustředil veškerou svou energii na dýchání a myšlení na dýchání. Poslední, co potřeboval, bylo myslet na něco, co nechtěl, aby Snape věděl, jako třeba – Ne! Dýchej. Mysli na dýchání.

„Nechte si minutu nebo dvě, abyste si na ten pocit splynutí myslí zvykl. Až se budete cítit připraven, zkuste cvičení stejně jako včera. Pokuste se ho nezměnit, abych viděl, která část vám dělá potíže.“

Harry dál soustředil svou energii a myšlenky na dýchání. Teprve když si myslel, že už to nemůže dál odkládat, řekl: „Hm… dobře, takže v knize se psalo, že mám začít vzpomínkou, abych vytáhl nějakou emoci a…“

„Zkuste to udělat bez slovního vysvětlování,“ přerušil ho Snape. „Soustřeďte svou energii na samotné cvičení. Poznám, o co se pokoušíte.“

Harry se zhluboka nadechl a přikývl, i když věděl, že ho Snape nevidí. Hned však narazil na překážku. Nenapadlo ho připravit si konkrétní vzpomínku, kterou by mohl použít. Včera se nemusel bát, že Hermiona a Ginny jeho vzpomínky uvidí. I teď, když se usilovně snažil nemyslet na ty, které použil včera, věděl, že nechce, aby Snape viděl kteroukoli z nich.

„Vzpomínky spojené se silnými emocemi jsou lepší,“ promluvil Snape nahlas. „Negativní nebo dětské emoce bývají pro začátečníky nejlepší, protože jsou velmi často zesílené ve své intenzitě. Mohl bych navrhnout nějakou ranou vzpomínku, třeba takovou, kterou jsem už viděl.“

Hlavou mu bleskl obraz psa tety Marge. Snape ho viděl, jak ho pronásleduje na strom, už v loňském školním roce. S náznakem úlevy, že nebude muset odhalit žádné nové vzpomínky, aby to fungovalo, se pokusil vytáhnout emoce, které v té chvíli v devíti letech cítil. Strach, vztek, ponížení, touha… Zarazil se, nebyl si jistý, kde se v něm ta touha vzala. Pak si vzpomněl na Dursleyovy, kteří se mu smáli, na svou touhu mít opravdovou rodinu, být milován… Zabouchl ty dveře a vrátil se ke strachu. V tu chvíli pocítil několik emocí, ale strach byl nejsilnější. Už předtím ho buldok Raťafák pokousal – na noze měl jizvu, která to dokazovala – a on si byl jistý, že ho zabije, pokud se mu podaří sevřít čelisti podruhé.

Jakmile svou mysl naplnil strachem z tohoto okamžiku, soustředil se na pokus vytlačit strach z mysli do svých rukou. Stejně jako předtím však nedokázal přijít, jak na to. Napjal ruce – ale trochu povolil, když se přistihl, že Snapeovy svírá příliš pevně – a snažil se nějak přesunout emoce dolů, z mysli do končetin. Téměř se třásl námahou a nakonec se poraženě zastavil. Začal otevírat oči, ale rychle je zavřel – nebyl si jistý, jestli se od něj očekává, že se bude snažit dál.

„To stačilo,“ řekl Snape. „Teď to spojení obrátíme. Protože ještě nevíte, jak proces splynutí zahájit, navedu vaši mysl do své. Bude to zvláštní pocit, ale nejlépe to půjde, když se tomu poddáte.“

Harry vydal zvuk, který, jak doufal, bude považován za souhlas. No, Snape měl volný přístup k jeho mysli, takže samozřejmě věděl, že je to souhlas. Tedy alespoň poloviční souhlas. Do Snapeovy mysli opravdu nahlédnout nechtěl. Nebo aby Snape četl jeho myšlenky, zatímco on přemýšlel o tom, jak moc nechce vidět do Snapeovy mysli. Aby se rozptýlil a zastavil své myšlenky, zeptal se: „Víte, co jsem udělal špatně?“

Snape zaváhal, než odpověděl: „Možná vám mé vysvětlení bude dávat větší smysl, až uvidíte ukázku.“

Téměř ještě než domluvil, ucítil Harry v mysli škubnutí, které nebylo nepodobné škubnutí kolem pupku při použití přenášedla. Málem se Snapeovi vytrhl z ruky, aby se znovu opřel o podlahu, ale podařilo se mu to neudělat. Byl to opravdu ten nejpodivnější pocit, jako by jeho vědomí cestovalo odděleně od těla, pomalu se spojovalo s neznámou entitou, téměř se stávalo něčím nebo někým jiným. Bezděčně sebou od té bytosti trhl, ale ta ho znovu obklopila, tentokrát pomaleji, a jemně ho přitahovala blíž a blíž, až najednou… byli jeden.

Harry se panicky nadechl a nevěděl, jestli slova uvolněte se a dýchejte, která se mu nesla vědomím, situaci zlepšila, nebo zhoršila, protože zjevně nepocházela z jeho vlastní mysli. Několikrát se zhluboka nadechl a nenáviděl, že se mu třesou ruce. Nejistě se mentálně natáhl ve snaze se co nejvíc uvolnit a vnímat neznámé okolí. Bylo tak odlišné od jeho vlastní mysli, tak… pokojné. Téměř vyrovnané, což mu pomohlo uvolnit se ještě trochu víc. Neměl žádné jasné obrazy, kterých by se mohl chytit, ale cítil slaný vánek, šumění mořských vln. Nevěděl, co si představoval, ale rozhodně nečekal, že Snapeova mysl bude tak… klidná.

Není klidná. Kontrolovaná. Ta slova mu prolétla hlavou, jako by byla jeho vlastní, i když věděl, že nejsou.

„Pořád slyšíte mé myšlenky? Myslel jsem, že už jsme ve vaší hlavě!“

„Spojení může probíhat oběma směry. Mé spojení s vaší myslí není tak silné jako dřív, ale jsem schopen udržet dostatečný kontakt, abych odhadl vaše chápání toho, co uvidíte. Teď už nebudeme mluvit. Nejlépe to bude fungovat, když se budete soustředit pouze na to, co vidíte a slyšíte svou myslí.“

Harry se kousal do rtů kvůli všem otázkám, které chtěl položit, ale až příliš brzy byl vyrušen, když se poklidná krajina Snapeovy mysli začala měnit. Opět nedokázal rozeznat konkrétní obrazy, ale měl zvláštní pocit, jako by se potápěl pod vodní hladinu, jako by světlo a klid ustupovaly temnotě a chvění, které brzy identifikoval jako silnou emoci. Smutek ho obklopil tak intenzivně, že nahlas zalapal po dechu. Přetrvával a Harry měl pocit, že mu Snape dává čas, aby si na něj zvykl, než bude pokračovat.

Otevřel ústa, aby se na něco zeptal, ale pak je zavřel.

Zeptejte se. Když se Harry pokusil promluvit nahlas, Snape prostřednictvím jejich spojení upřesnil: Mentálně. Pracujte na udržování mentálního spojení.

Chvíli mu trvalo, než pocítil, že se může zaměřit na vlastní myšlenky, aniž by se ztratil v příkrovu smutku. Nejistě promýšlel otázky a doufal, že je Snapeovi posílá správně. Proč jste nemusel použít vzpomínku, abyste vyvolal své emoce? A proč nemůžu poznat, na co myslíte, kromě případů, kdy mi chcete říct konkrétní věci?

Mám desítky let zkušeností s ovládáním své mysli, Pottere, přišla mu slova přímo do vědomí a Harry se ušklíbl nad tím, jak i když neslyšel hlas ani jeho tón, bylo jasné, že nahlas by zněla Snapeovým poučujícím hlasem ‚jste-ale-pitomec-že?‘. Klid je výsledkem nitrobrany. Formoval jsem krajinu své mysli do podoby, jakou jsem chtěl, abyste viděl. Moje skutečná mysl je zastřená, pro průměrného nitrozpytce neviditelná. Schopnosti vytáhnout emoce podle libosti nebo nechat na povrch vyplout jen ty myšlenky, které dovolím, jsou výsledkem letitého tréninku.

Harry přikývl a usoudil, že Snape nejspíš někde uvnitř vycítil mentální přikývnutí.

Po další minutě ticha, kdy se Harry vznášel v emocích, kdy se ho hluboce dotýkal žal, který ohraničoval stěnu smutku, se ten žal začal posouvat a hýbat. Nebyl to však ani tak fyzický pocit pohybu, jako spíš prohloubení smutku. Jeho úponky se zmocnily Harryho mysli a splynuly s jeho vlastními emocemi, takže si sotva uvědomil, kdy mu z koutků očí vytryskly slzy. Cítil, jak žal zasahuje do všech koutů jeho mysli – ne, Snapeovy mysli… začínalo být těžké je od sebe odlišit – a cítil jej téměř jako fyzickou entitu, jak se mu šíří do zákoutí srdce a těla, ovlivňuje jeho srdeční tep a způsobuje, že se mu jeho tíhou třesou ruce.

Přetrvával, dokud si Harry nebyl jistý, že se pod jeho tíhou zhroutí, a pak začal ustupovat a při jeho ústupu Harry konečně pocítil fyzickou podstatu emocí. Sotva si všiml, jak jeho ruce pevněji sevřely Snapeovy paže přes odeznívající příliv smutku, který se stahoval z jeho těla i z jeho vědomí, až nezbylo nic než klidná scéna, která Harryho přivítala poprvé při vstupu do Snapeovy mysli. Tehdy ho napadlo, jak skrze to všechno – Snapeův záměrný klid, jeho sahání po emocích, jejich prohlubování a zmírňování podle libosti – byl jediným jednotícím prvkem pocit vody. Klid a šumění vln, příliv a odliv, dusivý pocit, že je člověk vtažen a zachycen pod její silou, dokonce i silný pocit, když prorazí její hladinu.

Byl tak zaujatý svými pozorováními a úlevou z klidu po tak zdrcujícím zármutku, že ho překvapilo, když v mysli ucítil další škubnutí, tentokrát spíš nátlak, a ve snaze poslechnout jeho volání se stáhl se do své vlastní mysli. Znovu se cítil dezorientovaný, i když ne tak silně jako předtím. Když si byl jistý, že svou mysl obývá jen a jen on, otevřel oči a zamžoural do světla v místnosti.

Snape měl oči otevřené a pozorně ho sledoval – nejspíš zjišťoval, zda se Harry přizpůsobil následkům splynutí myslí. Zřejmě byl spokojen s tím, co viděl, protože pustil Harryho ruce a odsunul se tak, aby seděli v pohodlnější vzdálenosti od sebe. Pak podal Harrymu brýle.

Harry se roztřeseně nadechl a uvědomil si, že má mokré tváře. Spěšně si rukávem setřel slzy, vzal brýle a nasadil si je. Ačkoli hledal kolem sebe něco, co by řekl, aby odvedl pozornost od svých slz, stále se cítil zdrcený vším, co prožil ve Snapeově mysli. Nikdy předtím necítil tak vše přemáhající smutek, snad kromě chvíle, kdy Sirius…

„Pořád mi nemůžete číst myšlenky, že ne?“ zeptal se Harry a pro jistotu se snažil vyprázdnit svou mysl.

„Ne,“ odvětil Snape a pak se ušklíbl. „Ale moc se neuklidňujte. Probereme, co jsme se dozvěděli, a pak si cvičení zopakujeme.“

Snape vyčaroval dvě sklenice čiré tekutiny a jednu z nich Harrymu podal. „Napijte se,“ nařídil a sám se napil, jakmile Harry přijal druhou. „Vaše smysly i emoce budou zesílené, dokud účinky lektvaru nepominou. Hydratace udrží případnou dezorientaci na uzdě.“

„Jak dlouho lektvar působí?“

„Několik hodin, v závislosti na věku a tělesné hmotnosti. U mě vyprchá mnohem rychleji než u vás.“

„To je jasné,“ zabručel Harry polohlasně, i když ho to nijak nerozhodilo. Vysvětlení dávalo smysl. Naklonil sklenici ke rtům, ale s úšklebkem ji stáhl. „Co je tohle? Smrdí to jako saponát. A kov. A ještě něco, něco jiného. Je to další lektvar?“

„Ne.“ Snape se na něj podivně podíval a znovu se napil z vlastní sklenice. „Je to voda.“

Harry si nápoj skepticky prohlédl a znovu k němu přičichl. Vůbec to nevonělo jako voda, ale pokusně se napil – a hned se začal dávit. Spěšně ho postavil na zem. Takovou žízeň neměl.

Snape si ho chvíli zamyšleně prohlížel a pak vytáhl hůlku, aby vyčaroval další sklenici, tentokrát s něčím oranžovým. Podržel ji v ruce. Harry si ji poslušně vzal a z bezpečné vzdálenosti přičichl. „To je dýňová šťáva, že? Ale je v ní mnohem víc koření než obvykle. A do téhle taky někdo dal saponát.“

„Cítíte saponát na nádobí, kterým se myly sklenice.“

„Fuj.“ Harry znovu z dálky přičichl a zatvářil se. „To je z naší kuchyně? Možná Dobby potřebuje pauzu, když nemyje věci pořádně.“

„Sklenice byly řádně umyté a opláchnuté. Všechny látky zanechávají na předmětech, kterých se dotýkají, stopové částice, včetně saponátu, chemikálií, jídla, potu a tak dále. Průměrný nos je nedokáže odhalit. Jen díky lektvaru jste toho nyní schopen.“

Harry vydal neurčitý zvuk. Necítil jen částečku saponátu. Byl to úplný saponát.

„Povězte mi o samotném skle,“ instruoval ho Snape se zamyšleným pohledem.

„Hm.“ Harry nevěděl, o co Snapeovi jde, ale prohlížel si sklenici z každého úhlu, přičemž se snažil udržet si od dýňovo-saponátové šťávy odstup. „Je čirá. Kulatá. Ze skla?“

„Jaká je na omak?“

„Chladná. Studená. Je to zvláštní pocit, jako by mi sklo ochlazovalo i prsty. Ne tím obvyklým způsobem, jako když mi prsty studí sklo, ale jako by hned, jak jsem se toho dotkl, měly moje prsty stejnou teplotu jako to sklo.“ Zvedl oči. „Je to divné?“

„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „Je to jen poněkud zesílený hmat. Povězte mi o struktuře.“

„Hm… hladká?“

„Cítíte ve skle rýhy nebo nedokonalosti? Cítíte kromě teploty skla něco, co by vám způsobovalo nepříjemné pocity v ruce?“

„Ne. Proč? Měl bych?“ Harry se neobtěžoval skrývat v hlase zmatek. „Co to má společného s nitrobranou?“

Snape poklepával prsty na vlastní sklenici a přitom Harryho studoval. Rozhodně se teď tvářil jako záhadolog. Znovu se napil ze své sklenice, pak vytrhl Harrymu sklenici z prstů a obě postavil stranou. „Momentálně nic. Probereme to jindy. Zatím musíme pokračovat v probírané lekci. Lektvar by se měl využít, dokud je ještě na vrcholu své účinnosti. Rozumíte teď tomu, co jsem udělal a jak jsem to udělal?“

Harry se na Snapea několik vteřin díval a zvažoval pro a proti, jestli ho má nechat změnit téma, dokud je jeho zvědavost stále ještě velká, ale nakonec ustoupil. Zatímco přemýšlel, opřel se o ruce. „Vaše emoce byly silnější než moje. Ale… nemyslím si, že by to bylo proto, že jsem si vybral slabou emoci. Spíš… myslím, že jsem se té své opravdu úplně neoddal, ne tak jako vy.“

„Správně,“ přikývl Snape. „Emoce nejsou hračka. Mají moc. Ale abyste tu sílu dokázal ovládnout, musíte se naučit, jak ji nechat, aby vás pohltila.“

„Jak…“ Harry se odmlčel a přemýšlel o tom. „Jak si udržet kontrolu, když dovolíte něčemu jinému, aby nad vámi mělo moc? Tomu nerozumím,“ pokrčil rameny, jak nejlépe dovedl s rukama kvůli stabilitě opřenýma o zem.

„Kontrola spočívá v tom, jak se rozhodnete emoce využít. Když jste váhal, zda se jí poddat, projevil jste strach, že se v ní ztratíte, a tím jste jí dovolil, aby nad vámi měla kontrolu.“

Harry přenesl váhu na jednu ruku, aby se mohl při přemýšlení poškrábat na nose, který ho svědil. „Co mi zabrání, abych se v tom ztratil? Když se té emoci poddám, jakékoliv emoci… Jak ji můžu ovládat, když ona ovládá mě?“

„Cvičením,“ řekl Snape a Harry měl chuť protočit očima, jak profesorsky to znělo.

Přesto se posadil a připravil se na další splynutí myslí. „Dobře. Tak ještě jednou?“

Snape zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Řekněte mi, čeho jste si ještě všiml. Vím, že jste učinil ještě nejméně jeden objev.“

„Hm…“ Harry přimhouřil oči a přemýšlel o tom, co zažil ve Snapeově mysli – tedy v té její části, do které ho pustil. Z pohledu Snapeových očí poznal, že ho k něčemu konkrétnímu vybízí. Což znamenalo, že Harry si něco uvědomil ještě v jeho mysli. „Aha! Jo. Voda. Ani nevím, jak to popsat, není to, jako bych viděl vodu nebo tak něco. Ale cítil jsem ji. Nějak jste ji používal ve všem, co jste dělal. Použil jste představu vody, abyste vytvořil klid a vytáhl nahoru své emoce a pohnul jimi. Že ano?“

Snape naklonil hlavu. „Mysl je složitá. Pokud najdete něco konkrétního, k čemu ji můžete připoutat – nejlépe něco mocného nebo živelného –, pomůže vám to při pokusech o její ovládnutí.“

„Živelného,“ zopakoval Harry pomalu. „Jako… voda, oheň, země a vzduch? Tyhle živly?“

„Jeden z nich je dobrý začátek,“ souhlasil Snape, „ale vyhnul bych se vodě. Mně to vyhovuje, ale pokud byste se setkal tváří v tvář s Pánem zla, nebylo by dobré, aby ve vaší mysli viděl příliš mnoho podobností s tou mojí.“

Harry se málem zeptal, proč by na tom mělo záležet, když Snape už není špión, ale raději si to rozmyslel. Nejenže to nejspíš bylo choulostivé téma, ale kdo ví, co mu přichystá budoucnost? Jestli měl někdo dost inteligence a chytrosti na to, aby nějakým způsobem získal zpět svůj status špióna, byl to Severus Snape. Anebo to byl prostě dobrý nápad, aby se Voldemort nedozvěděl, jak moc jeho bývalý stoupenec pomáhá svému nejhoršímu nepříteli.

Naklonil hlavu na stranu a promýšlel jednotlivé živly. Voda byla mimo hru. Nebyl si jistý, jak by fungovala země. Snažil se představit si pohybující se písek nebo zvlněné louky, ale nepřipadalo mu to správné. Oheň by mohl fungovat… ale z násilných plamenů, které se mu draly do mysli, se otřásl. Vzduch… Zavřel oči a přitáhl si závan oceánského vzduchu, který cítil ve Snapeově mysli, představil si, jak se kroutí a mění v něco jiného – vichřici, vichr, horský vánek. Otevřel oči a zjistil, že ho Snape trpělivě pozoruje. Dobře. Vzduch každopádně stál za pokus.

„Teď?“ zeptal se a promnul si prsty. „Nebo je toho víc, co bych měl vědět, než to zkusím znovu?“

Snape se posunul dopředu, takže se jejich kolena opět téměř dotýkala. „Berete fyzický pohyb emocí příliš doslovně. Nemusíte se ani tak pokoušet jimi hýbat, jako spíš je usměrňovat. Tentokrát se pokuste využít emoci k tomu, abyste ovlivnil fyzickou změnu ve svém těle, například srdeční tep nebo průtok krve.“

Na Harryho skeptický pohled Snape dodal: „Soustřeďte se na intenzitu emoce a zkuste ji pomocí zvoleného živlu posunout skrze své vědomí.“

Harry si tiše povzdechl. Ty části o tom, že se má emoci oddat a změnit způsob, jakým přemýšlí o její fyzické podstatě, mu dávaly smysl, i když si ještě nebyl jistý, jestli to dokáže provést. Nebyl si ani úplně jistý, co má s živlem vzduchu vůbec dělat, jakmile si ho v mysli vyvolá. Snape to udělal tak jednoduše, že mu to připadalo jako jeho součást, ne jako něco, čím záměrně manipuluje.

Snape pokynul Harrymu, aby natáhl ruce jako předtím, a brzy byla jejich zápěstí sevřená, oči zavřené a Harry cítil dotek Snapeovy mysli na okraji té své. Bylo to stejně zvláštní jako předtím, ale jakmile si byl jistý, že Snapeova mysl zcela splynula s jeho vlastní, vytáhl vzpomínku na buldoka Raťafáka. Několik vteřin se zdržel u vzpomínky na psa, který ho pronásledoval s otevřenými čelistmi, a zvažoval, jak nejlépe vytáhnout strach, aby ho dokázal skutečně pocítit jako Snape svůj smutek. Ať se však snažil sebevíc, nedokázal se jím nechat zcela pohltit.

Snape mlčel a nechal ho, aby se s tím vyrovnal. Harry si samozřejmě dával pozor, aby něco příliš nepromýšlel, dokud tomu byl Snape svědkem. Ale když u muže nezaznamenal ani náznak výsměchu, ačkoli ten si nemohl nevšimnout, že Harry přemýšlí o tom, že se mu vysmívá, váhavě se nad problémem pořádně zamyslel. Nakonec se rozhodl vrátit se ještě dál, k okamžiku, kdy ho Raťafák kousl poprvé. Možná by na něj zdroj strachu zafungoval lépe než pozdější vzpomínka. Snape říkal, že vzpomínky z dětství jsou stejně nejintenzivnější. Tehdy byl mladší, takže…

Bylo mu sedm let. Teta Marge si rok předtím přivezla nové štěně, ale to od té doby vyrostlo a vrčelo na Harryho, jakmile Marge vešla do dveří. Byly skoro Vánoce a Harry byl vyčerpaný úklidem kvůli návštěvě tety, takže ustoupil a snažil se vyhnout pozornosti splynutím se stromkem. Naneštěstí zakopl o jeden z mnoha Dudleyho dárků, rozplácl se dozadu a narazil hlavou na odkládací stolek. Sotva zaregistroval bolest v hlavě, ucítil do běla rozpálenou bolest v noze a podíval se dolů, aby uviděl Raťafákovy čelisti sevřené kolem lýtka. Zaslechl výkřik tety Marge – ne na Raťafáka, ale na Harryho nešikovnost, že zneklidnil jejího drahého, milovaného psa – a Dudleyho smích, a pocítil oslepující strach, že je to tady, že to je ta chvíle, kdy strýček Vernon splní všechny své hrozby. Jistě nechá toho buldoka, aby ho zabil, aby se už nemusel obtěžovat s krmením a ubytováním Harryho, a a…

Harry vytáhl strach, představil si, jak mu víří tělem jako vichřice a ovládá jeho mysl i srdce. Třásl se náhlou silou emocí, kterou ještě umocnily noční můry, jež se mu zdály po zbytek toho vánočního týdne, kdy byl sám a bolavý ve svém přístěnku v naprosté tmě a jeho dětská mysl si vymýšlela jeden scénář za druhým, v nichž odemykali dveře jen proto, aby pustili Raťafáka dovnitř a ten dokončil svou práci. Snažil se nemyslet na to, jestli tu emoci používá správně, soustředil se jen na to, aby se stal strachem samotným, na to, jak mu pulzuje v žilách, až se mu dech zrychloval.

Pak ucítil, jak mu přítomnost v mysli šeptá proti jeho. Uvolněte strach. Odtáhněte se od jeho sevření. Vnímejte, jak ustupuje.

Snažil se naslouchat tomu hlasu. Zatlačil na strach, odtáhl se od něj, snažil se představit si, jak se vichřice zmírňuje v prudký vítr a útržky strachu se od něj v jeho vleku odpoutávají. Nedokázal to však všechno zahnat. Pokusil se v mysli vytáhnout obdobný klid, jaký měl Snape, představil si jemný vánek svištící myslí a uklidňující jeho děs. Ale přes všechnu snahu stále cítil zbytky strachu, který jeho sedmiletá mysl v té chvíli kdysi dávno prožívala.

Po několika minutách hlubokého dýchání to vzdal a otevřel oči, aby zjistil, že Snape už má oči otevřené a pozoruje ho. Vlastně na něj zíral a vypadal nedůvěřivě, dokonce trochu naštvaně. Možná to byl poslední zbytek emocí, které na něm ulpěly, ale Harry se ze zvyku zavrtěl a nebyl si jistý, čím si tentokrát hněv zasloužil. Snape pustil jeho ruce a Harry cítil, jak se poslední nitky jejich duševního spojení přetrhly tak náhle, jím projel další záchvěv dezorientace. Pro jistotu natáhl ruku, aby se stabilizoval.

Snape vstal a začal se procházet a Harry se rozhodl, že počká. Nebyl si úplně jistý, co udělal, ale nezdálo se mu jako dobrý nápad profesora popichovat. Zdálo se, že Snape se možná dokonce snaží uklidnit. Nakonec se zastavil a zadíval se na něj.

„Snažil jste se vůbec loni?“ prskl.

Harryho ta otázka natolik překvapila, že jen zíral.

„Jste přirozený talent,“ zavrčel Snape obviňujícím způsobem a pohledem ho probodl. „Divoký a netrénovaný, to ano. Vaše mysl je naprosto neuspořádaná a zcela nezkrocená, ale stavební kameny tu jsou – přirozený talent. Máte předpoklady pro nitrobranu. Což mě vede k závěru, že jste se minulý rok ani nesnažil věnovat úsilí tréninku!“

Harry zůstal zírat. Jen Snape mohl někoho pochválit a obvinit jedním dechem. A jistě, měl pravdu, že se Harry loni tolik nesnažil. Ale nebyl to hrnec, který kázal hrnci? Ani on to nehodlal nechat být, aniž by profesorovi připomněl: „No, možná kdyby mi loni někdo vysvětlil, co mám dělat, tak bych věděl, jak mám cvičit!“

„Nesvádějte to na mě…“

„Proč ne?“ Harry vyskočil na nohy. „Byl jste můj učitel! Jak jsem měl vědět, jak si vyčistit mysl, když jste mě to nikdy nenaučil? Prostě jen pročistěte si mysl, Pottere, odražte mé útoky, Pottere, pořád dokola, a ani jednou jste mi neporadil, jak na to!“

Snape se na něj zamračil, ale hned neodpověděl, a Harrymu to nevadilo. Trochu ztrácel páru, protože místnost se začala naklánět způsobem, o němž si byl docela jistý, že se naklánět nemá. Vymrštil ruce, aby udržel rovnováhu, ale Snape ho chytil za loket dřív, než se stačil převrátit.

„Posaďte se, vy blázne,“ zamumlal, když pomáhal nejistému Harrymu posadit se. „Lektvar stále plně účinkuje. Dokud nevyprchá, nezkoušejte ho prudkými pohyby.“ Zdálo se, že i jemu došla pára, protože o okamžik později se spustil zpět na podlahu naproti Harrymu.

Několik okamžiků se na sebe ostražitě dívali, až nakonec Harry odvrátil zrak. „Máte pravdu,“ přiznal tiše. „Necvičil jsem, jak jsem měl. Ale přísahám, že jsem opravdu nechápal jak. I když vím, že jsem se měl snažit na to přijít, měl jsem víc chtít. Ta část je pravdivá.“

Snape se zhluboka nadechl a povzdechl si. „Já vím,“ přiznal, čímž přinutil Harryho překvapeně vzhlédnout. „Teď. Tehdy jsem to nechtěl vidět, ale teď už to vím.“ Profesor vypadal tak upřímně, jak ho Harry ještě nikdy neviděl.

Harry se nejistě usmál… a sledoval, jak se Snapeova zeď zase zvedá. Ale napadlo ho, že už možná není tak hrozivá jako předtím, a tak nechal na tváři stopu po úsměvu a narovnal záda: „Dobře, co dál?“