Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 13.2

„Když půjdeš a budeš si s Jamiem pěkně hrát, můžeš tu zůstat přes noc,“ připustil Severus. Hermiona zavrtěla hlavou a vyprskla smíchy, když Lia slezla dolů a běžela zpátky k Jamesovi.

„Nevím, jestli mám být ohromená, že jsi dokázal nekapitulovat a nešel sis hrát s batolaty, nebo být naštvaná, že jsi přesto podlehl její zjevné manipulaci,“ usmála se na Severuse.

Oplatil jí pohled a natáhl se po Jasperovi. „Nemůžeš vychovávat dítě, když ho nebudeš podporovat. Bylo to těžké!“

Hermiona se zasmála jeho nevrlému výrazu, položila mu hlavu na rameno a uvědomila si, že Harry na ně zírá, zatímco jeho žena se směje. Nebyla si jistá, jestli ho překvapilo, jak se k sobě chovají, nebo to, že Severus je tak zjevně pod pantoflíčkem malé čarodějky, každopádně měla z jeho očividného rozladění zvrácený pocit potěšení.

Zvládli další hodinu nezávazného hovoru o ničem, kdy konverzaci udržovaly Hermiona s Ginny, občas podpořené Albusem, než se rozhodli odejít.

Když stála a čekala, až se Severus vrátí s Liou, která ho přesvědčila, že se musí jít podívat na to, co vytvořili v Jamesově pokoji, Harry si odkašlal.

„Můžeme si promluvit, Hermiono?“

Ztuhla, nebyla si jistá, jestli to chce udělat, a pak si povzdechla. „Asi ano.“

Ginny se omluvila, aby uložila Albuse ke spánku, a nechala Harryho, Hermionu a naštěstí spícího Jaspera o samotě v trapném tichu.

„Já…“ Harry se odmlčel a zhluboka se nadechl. „Vím, že nic z toho, co řeknu, to nikdy nespraví, a vím, že jsem ti psal dopisy, ale chtěl jsem, abys to ode mne skutečně slyšela. Nikdy ti nebudu schopen říct, jak moc toho lituji. Měl jsem tě poslouchat, nezasloužila sis to, jak jsem se k tobě zachoval. Já… vím, že si za to můžu sám, ale chybíš mi. Chybíš mi od chvíle, kdy jsi odešla, a je mi moc líto, že jsem napomohl k tvému rozhodnutí odejít. Já… vypadáš šťastně, Hermiono… Jsem rád, že jsi šťastná.“

Hermiona dlouze vydechla. „No… děkuji ti, že jsi mi to řekl do očí,“ promluvila tiše. „Máš pravdu, jsem šťastná. Nevím, jestli to někdy napravíme, ale ráda bych zůstala zdvořilá kvůli dětem.“

„Uvažuješ někdy o tom, že by ses pokusila o skutečné přátelství?“ zeptal se trochu zoufale.

Hermiona si zhluboka povzdechla. „Já nevím. Nevím, jestli to dokážu, i teď se rozhoduji na základě předpokladu, že musím být soběstačná, že se nemůžu na nikoho spoléhat, protože to jsi mě naučil ty. Naučil jsi mě bát se, že když projevím sebemenší náznak slabosti, když nebudu dělat to, co všichni očekávají, lidé, které mám ráda, mě opustí. Vědomě netlačím na pilu, neříkám, co chci, protože čekám na další bombu, která mi zničí život. Já… upřímně řečeno, nevím, jestli ti někdy budu schopná věřit natolik, abych uvažovala o přátelství, když se nutím do důvěry lidem, kteří mi nedali důvod k obezřetnosti.“

Harryho tvář byla bledá, když přikývl: „Rozumím,“ zašeptal. „Já… doufám, že to nakonec zvládneme, ale pochopím, když ne.“

Hermiona přikývla, nemyslela si, že ze sebe dokáže vypravit třeba jediné slovo, a byla víc než vděčná, že se o chvíli později objevili Severus s Liou a to bylo znamení k útěku.

xxx

„Chci vědět, co Potter říkal?“ zeptal se Severus, jakmile Lia ulehla do postele poté, co se vyčerpala běháním po areálu a hraním si s obří olihní a s Tesákem.

„No, zeptal se, jestli bych někdy dokázala uvažovat spíš o přátelství, než o zdvořilosti.“

„A ty jsi odpověděla?“

„Že to není pravděpodobné,“ pokrčila rameny.

Severus pomalu přikývl a uložil si Jaspera pohodlněji v náruči. „Ty si nemyslíš, že k tomu vůbec někdy dojde?“

„Vážně ne,“ povzdechla si, „možná po nějaké době, kdy budeme žít v těsné blízkosti a tak, ale… ve skutečnosti mu nevěřím, že to neudělá znovu.“ Hermiona si pohrávala s lemem trička. „Severusi?“ Otočil se k ní a tázavě se na ni podíval. „Pan Cadit určil cenu za obchod.“

„Pan Cadit…? Ze Svazků a svitků?“

„Ano.“

„Nezmínila ses, že jsi za ním byla.“

Lehce pokrčila rameny: „Jak mi bylo předtím naznačeno, nejsem v tomhle nijak zvlášť dobrá.“

„Dobrá v čem?“ svraštil čelo, „myslel jsem, že ti obchod jde dobře.“

Chvíli na něj zírala, než se rozesmála. „Ach bohové, ty to opravdu myslíš vážně! Můj obchod je v pořádku, Severusi! To, co mi zřejmě chybí, je schopnost promluvit si o zásadních rozhodnutích.“

„Zásadní rozhodnutí…“ odmlčel se a vypadal zmateně, než mu ve tváři zasvitlo: „Aha, jako koupě obchodu?“

„Ano, Severusi, jako koupě obchodu.“

„Věděl jsem, že za ním někdy půjdeš. Jsi dospělá, mám tendenci pracovat s předpokladem, že jsi schopná jako taková jednat.“

„Někdy je to sporné,“ ušklíbla se.

Udělal obličej, posunul se, aby mohl Jaspera položit vedle a přitáhl si ji k sobě. „Zároveň s tím, že se trochu rozrosteš, se taky přestěhuješ?“

„No… po pravdě řečeno ne. Kings mi umožní letaxové spojení domů. Nechci se stěhovat. Mám svůj dům ráda a Lia by byla zničená, kdyby přišla o Helen. Já bych byla zničená, kdybych o ni přišla.“

Zabručel. „Chápu.“

Posunula se, aby na něj viděla. „To není odpověď, kterou jsi chtěl,“ prohlásila a sledovala jeho výraz.

„Musím přiznat, že se mi líbila představa, že bys mi byla blíž,“ připustil tiše. „Což, jak si uvědomuji, je směšné vzhledem k tomu, že budeš mít letax, ale…“

„Ale?“ pobídla ho.

Povzdechl si a snažil se srovnat si myšlenky alespoň trochu do pořádku. „Já… možná bláhově jsem doufal, že bychom jednoho dne mohli žít spolu. Uvažoval jsem, že si promluvím s Minervou, jestli by mi dovolila bydlet mimo hrad. Musel bych se vzdát své role hlavy koleje, ale abych byl upřímný, nemohu říct, že by mi to příliš chybělo, pokud bych je nechal v dobrých rukou. Žil jsem na tomto hradě téměř celý svůj život, přemýšlím, jestli není čas na změnu.“

Hermiona strnula: „Pokud by Minerva souhlasila s tím, že budeš žít mimo hrad, bude záležet na tom, kde budeš bydlet?“ zeptala se pomalu.

Letmo na ni pohlédl. „Já… předpokládám, že ne.“

„A uvažoval bys o Edinburghu?“ zeptala se váhavě a nedívala se na něj.

Severus se na ni upřeně zadíval a v mysli mu bezděky vytanul obraz Hermiony a Lii s malým tmavovlasým dítětem na zahradě jejího domu. Chtěl to tak moc, že to úplně fyzicky cítil. „Navrhuješ se sestěhovat, čarodějko?“ zašeptal.

„Já… ano. Myslíš, že je to příliš brzy? Je to opravdu jen pár měsíců a možná spěchám. A kruci. Moc na to tlačím, že? Neměla jsem nic říkat. Prostě… zapomeň, že jsem něco řekla.“

Přerušil ji polibkem tak prudkým, až vyjekla. „Nechci na to zapomenout,“ vrčel jí do úst a odtáhl se, až když si byl jistý, že nezačne znovu blábolit. „Bohové, miluji tě.“  Byla tak užaslá, že ho to donutilo pohrdavě odfrknout. „To nemůže být tak velké překvapení. Ty a tvoje miniatura si mě omotáváte kolem prstu od chvíle, kdy jsme se poznali. Sakra, Hermiono! Proč pláčeš? Prosím, přestaň!“

Hermiona se k němu vrhla, neschopná mu přiměřeně vysvětlit, proč mu teď vzlyká do ramene. Severus ji navzdory svému zmatku objal a mumlal konejšivé nesmysly v naději, že se uklidní do své obvyklé racionality.

„Promiň! Já… řekla jsem Hannah už dřív, že prostě pořád čekám, až dopadne bomba, a ty… jsi prostě pořád ty a já… čekám, až ta bomba spadne.“

Podíval se na ni naprosto zmateně. „Cože?“ zeptal se bezradně, takže se na něj i přes slzy lehce usmála.

„Já tě taky miluji,“ řekla konečně.

xxx

„Hermiono!“ Angelinin vyděšený hlas se rozléhal po celém domě, když se její vchodové dveře s prásknutím otevřely.

Hermiona vběhla do předsíně a stanula tváří v tvář Angie, která vypadala rozhozeněji, než ji kdy viděla, a projel jí strach. „Angie? Co je? Co se stalo?“

„Chce svatbu příští víkend!“ zakvílela.

Hermionino srdce zpomalilo zpátky k něčemu, co se podobalo normálu, když jí ta slova došla. Cítila, jak jí Lia naráží zezadu do nohou, zjevně přilákána křikem. „Ježíši, Ange! Myslela jsem, že se stalo něco strašného!“

Anglina vypadala trochu rozpačitě. „Promiň! Ale svatba. Příští týden! Hermiono, já nemůžu!“

„Samozřejmě že můžeš, proto jsme toho před několika měsíci tolik rozhodli. Proto jsme vybírali tvoje šaty, moje šaty, Ginnyiny šaty a celé barevné schéma. Bude to v pořádku. Jen to musíme dát dohromady.“

Zdálo se, že Angelina se naprosto uklidnila. „Miluji tě, Hermiono.“

Hermiona si odfrkla. „Já tě taky miluji, ty hloupá ženská, tak teď jdi dál, posaď se a vyřešíme to.“

Lia vzhlédla k matce s široce rozevřenýma očima. „Teta Angie je v pořádku?“ zašeptala.

„Teta Angie bude žít se strýčkem Georgem, bude v pořádku.“

Lia o tom zřejmě uvažovala „Tak jo. Mami?“

„Ano, zlatíčko?“

„Můj Sev'us bude žít s Liou?“

„Ještě ne, zlatíčko. Severus musí ještě chvíli bydlet na hradě. Teta Min ho potřebuje až do léta. Vzpomínáš? Pomohl ti udělat kalendář, aby sis mohla odškrtávat políčka.“

Lia se zamračila. „Chci svého Sev'use, mami. Hned!“ skoro zavrčela.

Hermiona zvedla obočí. „Cordelie Georgino Grangerová!“

Lia našpulila pusu: „Prosím?“

Hermiona si povzdechla a podívala se na ni. „Severus má hodně práce, zlatíčko, musí učit spoustu chlapců a dívek. Určitě se s ním brzy uvidíš.“

„Ne! Žádní kluci a holky!“ dupla si, „chci svého Sev'use!“

„Lio, to stačilo. Severus je učitel, stejně jako má maminka svůj obchod. Někdy musí být v práci.“

Holčičce se zachvěly rty, z očí jí začaly vytékat slzy, což Hermionu přimělo k povzdechu. „Já ho chci teď, mami.“

Hermiona ji zvedla a pevně ji objala. „Já vím, zlatíčko, ale on má dneska moc práce.“

„Moc práce místo mě, mami?“

Hermiona si odfrkla a přemýšlela, jak z té pasti uniknout. „Dospělí mají někdy věci, které musí udělat, i když se jim nechce,“ vytáčela se. „Teď na nás čeká teta Angie, co kdybychom se šly podívat, jestli nemá fotku tvých krásných šatů?“

„Moje princeznovské šaty, mami?“ svraštila Lia čelo.

Hermiona si s úlevou vydechla, že se Lia nechala rozptýlit, a s úsměvem se vracela do obývacího pokoje. „Ano, tvé princeznovské šaty.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Angelina. „Asi jsem něco z toho… zaslechla.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Přísahám, že ho miluje víc než mě.“

„Kdo by to byl řekl, co? Severus Snape, všude zbožňovaný malými třpytivými holčičkami.“

Hermiona sotva potlačila smích. „Bohové, kdyby nám tohle někdo řekl ve škole, nikdy bychom mu nevěřili!“

Angelina se ušklíbla: „Skoro mám chuť se tam vrátit a všem to říct, jen abych viděla, jak jim praskají hlavy… Páni, dovedeš si představit, kdyby k tobě někdo přitančil, když jsi dospívala, a řekl ti, že jednoho dne budeš příšerně zamilovaná do profesora Snapea!“

Hermiona se praštila do ruky, aby se neudusila smíchem. „A co teprve, kdyby to někdo řekl jemu?“

Angelinin smích byl hlasitý a dlouhý. „Krucinál! Nikdy by se nevrátili do původního stavu, tak strašně by je proklel!“

„Co je na tom k smíchu, mami?“ Lia se zeptala a podívala se na ně vykulenýma, ostražitýma očima, protože si nebyla úplně jistá, co si má o jejich současném veselí myslet.

„Nic, zlatíčko,“ odpověděla Hermiona a stále se mírně pochechtávala, „pojďme pomoct tetě Angie vyřešit tu svatbu.“