Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26. Půlnoc v kuchyni

… tolik zábavy. Zítra jedeme na karneval. Pet řekla tátovi, že se jí tam nechce, ale já vím, že to jen předstírá. Těší se stejně jako já na jízdu na ruském kole. Myslím, že to může být lepší než létání! (Ať Carter nezjistí, že jsem to řekla. Merlin chraň, abych pošpinila jméno famfrpálu.) Pet je tohle léto naprosto příšerná. Myslím, že je pořád naštvaná, že jí máma s tátou loni nekoupili hůlku. Řekla jsem jí, že mudle by nefungovala, a teď se mnou ani nemluví. Upřímně, mám ji ráda, ale někdy by mi nevadilo být jedináček jako ty.

Alespoň budu brzy doma a budeme mít celé dva týdny na to, abychom si prošli naše úkoly! Třetí ročník! Věřil bys tomu? Doufám, že profesorka McGonagallová myslela vážně to, co říkala o tom, že nás letos bude učit o zvěromázích. Než to řekla, těšila jsem se víc na formule a lektvary, ale to téma zní opravdu lákavě! (A nesměj se mi. Vždyť máš školu rád stejně jako já.)

Možná ti příště táta dovolí jet s námi. A protože tady nemůžeš být, posílám ti kousek „tady“ zpátky. Dnes ráno mi vyplaval až k nohám. Není krásný? Teď můžeš předstírat, že jsi byl taky na pláži. Možná ho dokonce můžeme zakouzlit, aby zněl jako vlny. Bude se ti to líbit, slibuju. Bude to skoro tak dobré, jako kdybys tu byl osobně.

Musím jít. Máma nás volá na večeři. Budu doma dřív, než řekneš spěšný vlak do Bradavic!

Tvoje kamarádka,

Lily

„Vidíš? Je to od mámy,“ řekl Harry, když dopis dočetl nahlas. „Je to její písmo. Opravdu psala právě na tento list, myslím, že když jí bylo třináct let. Snape mi ho dal. Snape! Kde myslíš, že ho našel? Řekl mi, abych se neptal, a po tom všem si říkám, že se ptát nebudu… aspoň zatím ne. Ale přál bych si alespoň vědět, komu byl ten dopis určený.“

Žádná odpověď nepřišla, ne že by ji Harry očekával.

Natáhl ruku a dotkl se Ronova bledého zápěstí, které leželo na prostěradle, aby se ujistil, že jeho přítel má stále teplou kůži. Pod konečky prstů ucítil slabý puls a Ronův hrudník se zvedal a klesal tak nepatrně, že ho Harry musel pozorně sledovat, aby se ujistil, že opravdu dýchá.

S povzdechem se opřel do křesla u Ronovy postele a znovu si dopis prohlédl. Byl to naprosto obyčejný dopis, ale to se mu na něm líbilo. Byl tak skutečnější… okno do jednoho dne v životě jeho matky. Od toho odpoledne si ho přečetl a znovu přečetl nejméně desetkrát a představoval si svou matku jako mladou školačku, jak píše na tu samou stránku, kterou držel v rukou. Znovu přemýšlel, komu to bylo psáno. Kdo byl její kamarád? Jaká byla, když studovala v Bradavicích?

Něco málo samozřejmě věděl, ale ve skutečnosti se setkal jen s přáteli svého otce. O Jamesi Potterovi věděl spoustu věcí – o tom, jak hrál famfrpál, stal se zvěromágem a spolu se Siriusem se často dostával do problémů. Věděl, že byl odvážný a zábavný, také že flirtoval s maminkou a přinejmenším jeden čas byl tak trochu tyran.

Nepotkal žádné přátele své matky. Nikdo mu o ní neřekl nic jiného než obecné informace, jako že byla statečná, hezká a chytrá. Člověk by předpokládal, že po dětství stráveném u Lilyiných příbuzných bude vědět alespoň trochu víc, ale Petunie Dursleyová odmítala o své sestře mluvit, jen se zmínila, že odešla, nechala se zabít a hodila jim na krk svého spratka, aby se o něj postarali. Ani nevěděl, jestli si Lily a Petunie byly někdy blízké jako skutečné sestry.

Teď už věděl, že měla ráda ruská kola a školu, věděl, jaké byly její oblíbené předměty a že alespoň jednou jela s rodinou na letní dovolenou na pláž. Také že měla blízkou osobu, se kterou dělala o prázdninách domácí úkoly, a že si se sestrou alespoň občas nerozuměly. Nebylo toho mnoho, ale bylo to mnohem víc než to nic, co měl Harry předtím.

„Myslíš, že hodně psala svým kamarádům? Možná bych mohl zjistit, kdo byli její přátelé, a…“ odmlčel se a představil si, jak by Ron reagoval. „Ne. Ne, máš pravdu. To by bylo divné. Na co bych se jich vůbec ptal? Ahoj, já jsem Harry Potter. Chodil jste do školy s mojí mámou. Jak se jí dařilo v bylinkářství?“ obrátil oči v sloup.

Znovu se odmlčel a jediným zvukem v místnosti byly tikající hodiny v rohu. Harryho to vlastně začínalo rozčilovat. Málem je udusil dekou pro případ, že by Ronovi tikání také vadilo… ale myšlenka, že jeho kamarád možná ve svém kómatu slyší dost na to, aby mu to vadilo, dávala Harrymu naději, a tak je nechal být.

Byla skoro půlnoc. Čekal s návštěvou Rona až do pozdních hodin, aby s ním mohl být o samotě, ale našel paní Weasleyovou sedět schoulenou v křesle vedle postele. Pokusil se vytratit, ale ona ho slyšela a plačtivým hlasem ho pobídla: „Sedni si, Harry, drahý, sedni si. Ron bude mít radost ze společnosti,“ a odešla z pokoje.

Zkoumal Ronovu bledou tvář a opět sledoval, jak se mu zvedá a klesá hrudník. Bylo to tak, pomalu, ale stabilně.

Vytáhl kámen ve tvaru srdce z obálky a otáčel ho v prstech. Bylo úžasné, jak se jeden malý kousek bezcenného kamene mohl okamžitě stát neocenitelným, když věděl, že ho kdysi držela jeho matka. Vybrala ho vlastnoručně, protože ho považovala za výjimečný, a darovala ho příteli. A někde během cesty si našel cestu k Harrymu. Toužebně se usmál. Skoro by mohl předstírat, že ho darovala přímo jemu.

„Není na něm moc k vidění, že?“ pousmál se Harry, ale v duchu si pomyslel, že je krásný. Nevěděl, kde k němu Snape přišel a co ho přimělo k tomu, aby mu ho dal, ale Harry rozhodně svými otázkami, před kterými byl varován, nezpůsobí, aby toho muž začal litovat. Prozatím byl jen vděčný, že tento malý kousek života své matky drží v rukou.

Opatrně dopis přeložil a zasunul ho i s kamenem zpět do obálky. Až se vrátí do svého pokoje, bude muset najít bezpečné místo, kde ji uschová. Nebyla tu žádná uvolněná prkna, pomyslel si při studiu starých stěn a tmavého nábytku.

„Zajímalo tě někdy, jaká tajemství má tenhle dům, o kterých nám Sirius nikdy neřekl?“ přemýšlel nahlas. „Vím, že to tu nesnášel, ale možná si jen kvůli své rodině nevážil těch dobrých věcí. Je to starý kouzelnický dům. Musí mít svá tajemství. Až ti bude líp, měli bychom se tu porozhlédnout, jestli nenajdeme nějaké tajné chodby.“

Odmítal nahlas uvažovat o tom, že by se Ron nemusel brzy… nebo vůbec uzdravit. V duchu už zvažoval všechny nejhorší možnosti, ale vyslovit je nahlas by je učinilo příliš reálnými, příliš možnými… příliš nevyhnutelnými. Navíc by to Ron mohl slyšet. Pokud by existovala byť jen nepatrná možnost, že Ron nějakým způsobem vnímá, že slyší všechno, co se kolem něj děje, Harry potřeboval, aby věděl, že nepochybuje o tom, že přijdou na to, jak ho zachránit.

Převracel obálku v rukou a znovu ji prostudoval. Na obálce nebylo žádné jméno, ani náznak.

Povzdechl si a zvedl se na nohy, najednou příliš unavený, než aby se zabýval dalšími záhadami. Záhady ať se jdou bodnout – chtěl jen, aby se mu vrátil jeho nejlepší kamarád a aby se Voldemort přestal plést do života lidem, které miloval.

Kdyby byl plnoletý, vyhledal by Voldemorta sám a… a…

A co?

Jistě, existovalo proroctví, ale jaké měl Harry skutečné zbraně proti nejmocnějšímu zlému čaroději na světě? Brumbál si zřejmě myslel, že láska je docela silná zbraň v jeho arzenálu, ale co to vůbec znamená? Jak mohl Harry ovládat lásku jako zbraň? Voldemort, zkušený nitrozpytec, jakým byl, by mohl Harryho mysl roztrhat na kusy dřív, než by vůbec přišel na to, jak s láskou jako zbraní pracovat. Od té doby, co se Harry začal vážně učit, se o nitrobraně dozvěděl opravdu hodně, ale v používání tohoto matoucího mentálního umění dělal sotva pokroky.

Promnul si unavené oči a znovu se dotkl Ronova zápěstí. Kůže byla teplá. Srdce tlouklo. Hrudník se hýbal.

„Vrátím se, kamaráde. Dobře se vyspi,“ řekl a odvrátil se. Když odcházel z pokoje, na svého nehybného, bledého přítele se ani neohlédl.

Paní Weasleyová na chodbě nebyla, a tak zamířil do kuchyně. Pokud ještě nešla spát, jistě ocení vědomí, že může pokračovat v bdění u lůžka svého nejmladšího syna. Rozhodně nečekal, že otevře dveře a najde sedět Snapea samotného u kuchyňského stolu, před sebou rozložené knihy a pergameny. Harry se zastavil uprostřed kroku, když profesor vzhlédl od své práce. Copak ten člověk nikdy nespí?

„Promiňte,“ omluvil se automaticky a o krok ustoupil.

Než stačil důstojně odejít, Snape ho zastavil se zdviženým obočím. „Trochu pozdě na svačinu, že ano, pane Pottere?“

Harry se jednou rukou držel dveří, v kuchyni jen napůl. „Hledal jsem paní Weasleyovou.“ Zamračil se, když ho něco napadlo. „Nejste… ehm, máte mě pořád na starosti?“ Snape přivřel oči a Harry si uvědomil, jak drze to zní, takže si pospíšil s vysvětlením: „Chtěl jsem jen říct, že jste mi nařídil, abych v noci nevycházel z pokoje… a já se nesnažil porušovat pravidla, ani dnes ráno, jen jsem na to při tom všem tak trochu zapomněl. Víte… od té doby, no…“ Došlo mu, že Snape pochopil, o co jde, a zavřel ústa, aby dál neblábolil.

Pak si prohlédl Harryho pyžamo a obnošené ponožky a zastavil se na známé obálce, kterou stále držel v ruce.

Harry zrudl a posunul si ji za záda. Nebyl si jistý, proč se stydí za to, že ten muž vidí, jak moc to pro něj znamená, ale bylo to tak. Také už měl přímo plné zuby toho, jak často se svému profesorovi musí postavit tváří v tvář v pyžamu. Připadal si v něm… nechráněný. Zranitelný. „Správně. No. Tak já… vás tu nechám…“

„Měl jste noční můru?“ přerušil ho Snape a zkoumal Harryho očima.

Ten automaticky zavrtěl hlavou. „Jen jsem byl vzhůru,“ odvětil a v domnění, že Snape tak krátkou odpověď nepřijme, dodal: „Byl jsem za Ronem.“

Snape přikývl a podíval se na pergamen před sebou. Harry to považoval za svolení k odchodu a začal couvat z kuchyně, ale Snape ho znovu zastavil téměř konverzační poznámkou: „Artur Weasley mi říkal, že v poslední době trávíte až příliš mnoho času na půdě.“

Harry se zarazil a byl zaskočen. Takhle to teď mezi nimi bude? Nezávazná konverzace o půlnoci v kuchyni? Jako by nebylo divné, že tam byli oba a Harry navíc v pyžamu? Jako by nebylo šíleně divné, že se předtím toho dne oba přiznali ke svým prohřeškům a každý z nich se sotva dočkal odpovědi od toho druhého?

Zřejmě ano, protože Snape klidně čekal, až Harry odpoví.

„Chtěl jsem být sám,“ řekl prostě.

„Aha,“ odpověděl Snape. „To musí být ten případ, vzhledem k tomu, že se k vám včera na celý den připojila polovina dospívajících obyvatel této domácnosti.“

Harry přimhouřil oči. Nebyl si jistý, proč Snape pátrá po informacích, ale nechtěl narušit jejich příměří tím, že by na něj kvůli tomu vyjel. „Učili jsme se,“ odpověděl upřímně. Předpokládal, že se mohl přiznat k nitrobraně, a Merlin ví, že Snape by byl rád, kdyby slyšel, že to Harry konečně bere vážně. Ale pak by se zároveň musel přiznat ke své přetrvávající neschopnosti.

„Učili. Na půdě.“ Snapeovo pozvednuté obočí ukázalo, co si myslí o pravděpodobnosti této výmluvy.

„Ano, na půdě,“ trval Harry na svém. „Snažil jsem se soustředit, zpočátku daleko od lidí. Ale pak se Hermiona nabídla, že mi pomůže, a pak i Ginny“.

„Potřeboval jste dva učitele?“ Snape se ušklíbl a nevzdával se. „Viděl jsem vaše výsledky z NKÚ. Nejsou sice nejlepším ukazatelem vašich schopností, ale nejsou zase tak špatné.“

„My jsme se učili!“ trval Harry na svém a začínal se v něm zvedat vztek. „Ne že by vám do toho něco bylo,“ odtušil a dodal rychlé „pane!“ Tolik ke snaze být zdvořilý. Možná dospěli k nějakému porozumění ohledně minulosti, ale Snape byl pořád Snape a Harry byl pořád Harry. Nebyl si jistý, jestli se jim někdy podaří překonat velmi reálnou překážku spočívající v jejich osobnostech – a to ani v zájmu budoucnosti.

Snapeovi se při Harryho výbuchu zablesklo v očích, ale opřel se a zkřížil ruce. Pomalu kývl na židli naproti sobě a nadhodil: „Proč se neposadíte, pane Pottere? Víte, zdá se, že jako dospělý, který zůstal pověřen péčí o vás – což je pověření, které profesor Brumbál ve skutečnosti neodvolal poté, co se zde Weasleyovi usadili –, vás musím seznámit s tím, co je a co není ‚moje věc‘.“

Harry zaváhal jen tak dlouho, aby hledal a nenašel žádné východisko, než se neochotně odšoural k označené židli. Opatrně položil obálku na vedlejší židli a čekal, až začne nevyhnutelná přednáška plná slovíčkaření.

„Pottere…“

„Studoval jsem nitrobranu,“ vyhrkl Harry.

Snape se na něj překvapeně podíval, což bylo Harryho cílem. Nakonec by z něj určitě vytáhl informace, které chtěl, a do té doby by byl Harry vystaven nepříjemnému poučování a otázkám. Takže mohl rovnou přeskočit přednášku a přejít přímo k nevyhnutelnému. Doufejme, že se mu podaří dostatečně bagatelizovat ponižující skutečnost, že nedosáhl žádného pokroku.

„Měl jste pravdu,“ pokračoval. „Předtím jsem se nesoustředil. Myslel jsem si, že je to nudné a těžké, a nechtěl jsem tomu věnovat příliš úsilí. Ale… teď už musím. I když je to pořád nudné a těžké. Takže jsem si četl knihu a zkoušel některá cvičení a Hermiona a pak i Ginny mi nabídly pomoc, když viděly, co podnikám. To je všechno, pane profesore, přísahám.“

Pro jednou se zdálo, že Snape neví, co říct. Po dlouhé chvíli mlčení tiše podotkl: „Čtyři dny jste byl zalezlý na půdě.“

Harry přikývl.

„To všechno proto, abyste si mohl přečíst knihu o nitrobraně, která byla ještě minulý týden prokletím vaší existence?“ V jeho tváři se zračila skepse.

Harry znovu přikývl a podíval se dolů, kde prstem sledoval strukturu dřeva stolu. Cítil se náležitě zahanbený, že předtím nevynaložil patřičné úsilí.

„A co jste se naučil?“

Harry vzhlédl. „Já… ehm, naučil jsem se, že existuje spousta způsobů, jak si vyčistit mysl… a že většina z nich vyžaduje spíš soustředění než jen… nicotu v mozku.“

„Nicotu v mozku?“ zeptal se Snape nedůvěřivě. „Takhle jste doposud chápal nitrobranu?“

Harry se na sedadle trochu sesunul. „Jo, no… už jsme si řekli, že jsem v tom břídil.“

Snape netrpělivě mávl rukou. „A co dál?“

„Dozvěděl jsem se, jak úzce spolu souvisejí mentální umění a že je nemožné stát se mistrem nitrobrany, aniž by člověk přišel na to, jak ovládat emoce… potlačovat je, využívat je k odvracení pozornosti a tak.“ Nedodal, že ovládání emocí nikdy nebylo jeho silnou stránkou. Ale to už Snape věděl.

„Pokračujte,“ pobídl jej Snape a zapřel si prsty pod bradou.

„Uh…“ Harry si nebyl jistý, jestli je to tak chytrý nápad, ale teď, když měl před sebou odborníka na nitrobranu, byl v pokušení získat odpovědi na některé ze svých otázek. I kdyby to byl Snape. No… Mírně zakroutil hlavou a pár vteřin Snapea zkoumal. Ten to nekomentoval jinak než tázavým pozvednutím obočí. Možná… možná proto, že to byl Snape. A Harry nějak věděl, tak jako v minulých týdnech, že když položí své otázky, Snape mu na ně odpoví.

„Něco jsem… Tedy, možná by vám nevadilo odpovědět mi na jednu otázku, pane profesore?“

Snape ho zkoumal přes stůl a pomalu přikývl.

„Jde o přesměrování emocí,“ začal. „Víte… v knize se mluvilo o přesměrování emocí na fyzické místo a já prostě… nechápu jak,“ řekl s otázkou v hlase. „Chci říct, emoce jsou emoce. Emoce nemá fyzickou podobu. Jak s ní mám zacházet, jako bych se jí mohl dotknout nebo s ní pohnout?“ Zvedl ruce ve frustrovaném gestu a čekal.

Snape naklonil hlavu na stranu. „Předpokládám, že jste vyzkoušel cvičení podle knihy?“

„Ano,“ povzdechl si Harry, „ale vysvětlení mi nedávalo moc smysl. Nebo možná zní, jako by mělo dávat smysl, ale nedokážu přijít na to, jak ho ve své mysli uskutečnit. Jestli to tedy dává smysl,“ dodal a vnitřně se zavrtěl. Zněl jako naprostý idiot.

Snape položil ruce na stůl a nepřítomně poklepal prstem na jeho povrch. „Knihy jsou poučné a osvětlují mnoho témat, ale nemohou spravedlivě postihnout všechny činnosti. Existuje důvod, proč téměř všichni studenti nitrobrany vyhledávají výuku u učitele z masa a kostí, a ne z neživých stránek knih. Některé věci je lepší ukázat než vysvětlit.“

Harry přikývl a odvrátil pohled. Dostávali se nebezpečně blízko k tématu loňských neúspěšných lekcí a Harry si ani po své omluvě nebyl úplně jistý, jak na tom jsou. Bylo to trochu stresující, když nevěděl, jestli je z toho venku, nebo jestli se pohybuje na tenkém ledě. „Předpokládám, že mi s tím profesor Brumbál pomůže, až zase začne škola.“

„Nebo…“ začal Snape, ale zarazil se. Zvedl ruce ze stolu a zkřížil si je na hrudi. Mlčel tak dlouho, až k němu Harry tázavě vzhlédl. Snape ho zkoumal se svým pečlivě prázdným výrazem, než si odkašlal a odvrátil pohled. „Nebo… myslím, že bych vám to mohl ukázat.“

Harry si nebyl jistý, jestli slyšel správně. Rozšířil oči, když si ta slova přehrával v hlavě, a vzhlédl, aby zjistil, že se na něj Snape opět dívá. Usoudil, že musel slyšet správně, protože Snape vypadal opravdu, opravdu nesvůj. Vlastně vypadal, jako by tu nabídku mohl každou chvíli odvolat, takže se Harry rozhodl rychle a vyhrkl: „To bych ocenil, pane.“

Harryho nepřekvapilo, když Snape rázně přikývl, pak vzal brk a obrátil se ke svým knihám se slovy: „Tak tedy zítra. Hned po snídani vás očekávám ve své laboratoři bez ohledu na to, jak dlouho jste se rozhodl dnes večer toulat po domě.“ To popíchnutí postrádalo kousavost a Harry se na profesora naposledy kradmo podíval, když si bral matčinu obálku a odsouval se na židli. Snape si čmáral na list pergamenu a obličej mu zakrývala černá clona vlasů.

Když Harry mířil ke dveřím, napadlo ho, že Snape se nejspíš cítí stejně rozpačitě a nejistě jako on. Nemělo mu to pomáhat, ale pomohlo.

Pro jednou byl Snape prostě… člověk. No. Inteligentní, nepříjemný, nespolečenský, sarkastický a ostražitý, ale člověk. S problémy se zvládáním hněvu.

Dobře, takže to nebyl úplně obdivuhodný člověk.

Přesto se Harry téhle lekce nitrobrany nějak úplně nebál. Vlastně si myslel, že tentokrát, když je Snape ochotný učit a Harry ochotný učit se, by se mohl docela rychle chytit. Když se chystal do postele, s nadějí se pro sebe usmál.

ooOOoo

Jakmile Harry cestou dolů Hermioně řekl, že hned po snídani bude se Snapem pracovat na nitrobraně, bylo slabé slovo říct, že z toho měla radost.

„Ach, Harry! To je skvělá zpráva! Konečně ses ho zeptal? Pomůže ti zase vyčistit mysl? Nebo tě naučí ty nejjemnější finesy nitrobrany? Ach, co na tom záleží? Budeš mít mistra nitrobrany, který tě provede celým procesem, ať už začne kdekoli. Řekneš mi, jak tě učí, že ano? Po tom, co jsem si přečetla všechno o teorii, jsem tak zvědavá.“

„Vlastně mi jen pomáhá s jednou otázkou,“ podotkl Harry, i když se jejímu nadšení usmíval. „Nabídl mi, že mi ukáže jednu techniku, ne že zase začne s pravidelnými lekcemi.“

Hermiona se na schodech zastavila a Harry se otočil, když si uvědomil, že už není vedle něj.

„On ti to nabídl?“ zeptala se, stále ještě nadšená, s povytaženým obočím. „To je obrovská nabídka, Harry! Brumbál ho předtím musel k pomoci donutit, ne? Ale tentokrát se nabídl on? Třeba to tentokrát bude jinak.“

Harry se na ni skepticky podíval a pak pokračoval do kuchyně, aby se připojil k Weasleyovým a přivítal Remuse, který se opět zastavil na snídani, ale vnitřně doufal v totéž. Třeba to tentokrát bude jiné. Samozřejmě, minulý rok byla laťka nastavena hodně nízko. Nemusel by se stát zázrak, aby jejich hodina byla lepší než tehdy.

Ale jeho plán vykročit správnou nohou samozřejmě ztroskotal hned po snídani. Jakmile odstrčil židli od stolu, Remus ho zastavil tichým: „Harry, mohli bychom si na pár minut promluvit? Třeba v obývacím pokoji?“

„Hm,“ Harry se podíval na hodiny. „Snape mě chtěl vidět hned po snídani.“

„Bude to trvat jen pár minut.“ Remus se tvářil trochu nadějně a Harry potlačil nutkání ho odbýt. Nechtěl Snapea nechat čekat, protože věděl, jak moc si potrpí na dochvilnost. Nemluvě o tom, že mu stále ještě nebyla úplně příjemná ta starostlivá, kvazi-rodičovská postava, do které se Remus v poslední době snažil stylizovat. Ale jeho způsoby se prosadily a on poslušně odkráčel v závěsu za Remusem do obývacího pokoje a posadil se naproti němu na malou pohovku.

Remus se předklonil a lokty se opřel o záplatovaná kolena kalhot. Chvíli Harryho pozoroval, na tváři jemný úsměv, jako by něco hledal. Harry nevěděl co a cítil, jak se přes něj náhle převalila vlna tvrdohlavosti. Zkřížil ruce a čekal. Remus byl ten, kdo si chtěl promluvit, takže klidně mohl začít první.

„Jak se daří, Harry?“ zeptal se Remus, jako by mu četl myšlenky. Harrymu se při tom nápadu rozběhly myšlenky úplně jiným směrem.

„Studoval jste někdy nitrobranu nebo nitrozpyt?“ vyhrkl. Při té představě přimhouřil oči. Poté, co se dozvěděl, že Snape a Brumbál jsou nitrozpytci, si začal více uvědomovat potřebu skrývat některé své trapnější myšlenky, ale nikdy nepřemýšlel o tom, že by tuto dovednost mohli mít i jiní učitelé. Pak se mu rozšířily oči, když zvážil, jaké to má důsledky. McGonagallová by na něj teď měla příliš mnoho špíny.

Remus se zdál být otázkou zmatený. „Ne, to jsem nedělal.“ Naklonil hlavu na stranu. „Potřebuješ pomoc? Myslel jsem, že jste s profesorem Snapem ukončili výuku v minulém pololetí.“

Harry pokrčil rameny a trochu se v křesle uvolnil. „To jsme udělali. Tedy, technicky vzato. Ale ne,“ odpověděl na Remusovu otázku, „nežádal jsem vás o pomoc. Byl jsem jen… zvědavý.“

„Ty? Zvědavý?“ dobíral si ho Remus a rysy mu rozzářil vřelý úsměv.

Harry se neubránil drobnému úsměvu. Remus ze všech lidí nejlépe věděl, do jakých potíží se může kvůli své zvědavé povaze dostat. Pomyslel si, že je možná načase začít znova.

„Ale… ehm, daří se mi dobře. Víte, když to vezmu kolem a kolem. Předpokládám, že o léku pro Rona nic bližšího nevíte?“

Lupin zavrtěl hlavou a jeho úsměv trochu pohasl. „Ale jsem si jistý, že bude v pořádku. Jen počkej a uvidíš.“

„To nemůžete vědět,“ utrousil Harry. Cítil, jak v něm narůstá známá frustrace, a pro jednou se rozhodl nechat ji trochu prosáknout ven. Lepší s Remusem než s paní Weasleyovou. „To je všechno, co mi kdokoli z dospělých v tomhle domě řekne. Tedy všichni kromě Snapea. ‚Bude to v pořádku. Bude v pořádku. Je to jen otázka času.‘ To přece nemůžete vědět, Remusi.“ Alespoň se dokázal udržet, aby nekřičel. Nemohl zapomenout, jak mizerně se cítil po tom, co si naposledy na Remusovi vybil všechen svůj hněv. Zhluboka se nadechl a uklidnil se.

Remus natáhl ruku a Harry mu uhnul z cesty.

„Promiňte,“ zareagoval okamžitě, když viděl Remusův ublížený výraz. „Nechtěl jsem…“

„Ne, Harry,“ Remus se zhluboka nadechl. „To já se omlouvám.“

Harry se zmateně zamračil.

„Nevím, jak na tohle, víš?“ přiznal Remus náhle a zhroutil se do křesla. „Chci tu být pro tebe, být někým, na koho se můžeš spolehnout, ale pořád to dělám špatně, že?“ Zvedl poraženě oči a Harryho to zaskočilo. V poslední době nebyl s Remusem úplně spokojený, ale nečekal, že ten muž odhodí veškerou přetvářku a za něco se omluví. Harry měl pocit, že by ho měl uklidnit, říct mu, že je to v pořádku, ale nenašel slova. Ani si nebyl jistý, co k Remusovi v těchto dnech cítí. Samozřejmě ho měl rád. Jen… měl trochu zmatek v tom, jestli… no, jestli ho Remus má taky rád.

Ale takovou otázku nemohl položit. Bylo mu šestnáct. Nepotřeboval znít pateticky a ptát se dospělých ve svém životě, jestli si chlapec, kterého jeho rodina nemilovala, zaslouží, aby ho miloval někdo jiný. Rozpačitě si odkašlal a snažil se ty myšlenky vytěsnit z hlavy.

„Sirius byl lehkomyslný, od našich klukovských let se vždycky do něčeho hrnul,“ vykládal Remus. „Myslel jsem si, že je lehkomyslný i vůči tobě, ale on alespoň věděl, jak na tebe mluvit, že? Věděl, co potřebuješ, a uměl být uchem, kterému se můžeš svěřit. A já – je mi líto, že já pro tebe takový nejsem, Harry.“

„Remusi…“ začal Harry rozpačitě při Remusově poraženeckém tónu. Znovu si odkašlal a snažil se vymyslet, co říct. Jeho slova byla přece jen pravdivá. Nebyl tu pro Harryho tak jako Sirius a on mu to měl za zlé. Ale zároveň Harry opravdu nechtěl, aby se kvůli tomu ten muž cítil špatně. „Vy… ehm, víte, že nemusíte být tím, čím pro mě byl Sirius, že ne?“ Remus vypadal, jako by se chtěl hádat, a tak Harry pospíšil: „Byl jste přítel mého otce, to chápu, a byl jste skvělý učitel. Mimochodem, díky, že jste mi tolik pomáhal mimo osnovy,“ dodal. „Ale já už rodiče měl. A kmotra. Jsou pryč a vždycky mi budou chybět, ale vy nemusíte… být jimi.“

Remus se na něj chvíli smutně usmíval, než odpověděl. „Asi je ode mě trochu egoistické předpokládat, že bych mohl jít v jeho šlépějích, že?“

Harry pokrčil rameny a trochu se usmál, když se zamyslel: „Víte, Sirius nebyl zrovna vysněný mentorský typ. Podporoval mě v tom, abych přijal svou vlastní lehkomyslnou stránku víc, než by podle mě kmotr měl.“

Remusovi se zvedly koutky rtů. „To si umím představit.“

„Taky mi vyčítal, že nejsem dost jako můj táta,“ dodal Harry tiše.

„Ach, Harry,“ zajíkl se Remus, a když k němu tentokrát natáhl ruku, Harry mu dovolil, aby ji položil na koleno. „Máš v sobě hodně ze svého otce. Máš jeho odvahu a odhodlání, jeho věrnost přátelům… nemluvě o jeho tvrdohlavosti a sklonu chytračit před učiteli.“

Harry se zasmál.

„Ale vidím v tobě i hodně z tvé matky,“ dodal Remus tiše. „Máš její inteligenci, její dobrosrdečný soucit s ostatními, její velkou schopnost odpouštět…“ Stiskl Harrymu koleno a pustil ho. „Přesto jsi sám sebou. Můžeš být hrdý na to, co ti dali rodiče, ale nemáš povinnost být nikým jiným než sám sebou. Nikdy to neztrácej ze zřetele.“

Harry sklonil hlavu, aby odmrkal mokrý lesk v očích. Ta slova pro něj nějakým způsobem znamenala celý svět a cítil, jak se mu ze srdce zvedá tíha. Věděl, že Remus pro něj nikdy nebude jako James nebo Sirius, ale z toho, jak se na něj ten muž před chvílí podíval, také poznal, že mu na Harrym upřímně záleží. Kvůli Harrymu.

Najednou měl chuť ho obejmout, ale místo toho se usmál a řekl: „Víte… možná v tom nejste tak hrozný, jak si myslíte.“

Remus se zasmál.

„Ale opravdu, Remusi,“ řekl Harry, „myslím to vážně. Jste dobrý učitel. Byl jste dobrý přítel. Vím, že za vámi můžu přijít pro radu nebo pomoc, když budu potřebovat, a toho si opravdu vážím. Ale nemusíte se snažit zastoupit mé rodiče, Siriuse nebo kohokoli jiného. Prostě jen buďte sám sebou. To stačí, přísahám.“

„I když být mnou znamená, že se s tebou pořád nebudu dělit o záležitosti týkající se Řádu?“ vrhl na něj Remus odlehčený, ale významný pohled.

Harry pokrčil rameny. „Jen mi nelžete. Lží a překroucených pravd už jsem si užil dost na celý život.“

„Platí.“ Remusovy oči se usmívaly, ale jeho ústa byla vážná, když natáhl ruku, aby mu ji Harry podal.

Harry ji přijal a usmál se. „Platí.“

Remus mu úsměv oplatil, uvolnil se na židli a překřížil jednu nohu přes druhou. „Takže s profesorem Snapem vycházíš lépe?“

Snape! Harry se podíval na nástěnné hodiny a vystřelil na nohy. „Opravdu musím jít, Remusi,“ vyhrkl, ale pak své kroky zastavil. „Proč? Neřekl nic, že ne?“ Sevřel ústa před náhlým nutkáním popřít cokoli, co mohl profesor lektvarů říct o něm a jeho chování v posledních několika týdnech. Stejně by to ze sebe nedostal.

„No, ne. Profesor Snape se mnou pořád mluví asi tak ochotně jako v době, kdy jsme byli v Bradavicích.“ Remus se klidně usmál, jako by mu to ani v nejmenším nevadilo. Vstal a srovnal si na kalhotách záhyby. „Jen mě zajímalo, kvůli čemu se s ním dnes ráno máš sejít. Pomáhá ti s tím domácím úkolem z lektvarů, který ještě musíš dodělat?“

Harry se zhluboka nadechl a znovu se podíval na hodiny, než neochotně přiznal: „Ne, příští rok vlastně na lektvary chodit nebudu.“

„Ne?“ zeptal se Remus s povytaženým obočím. „Rozhodl ses, že se nakonec nebudeš pokoušet o bystrozorský program?“

„O to nejde,“ ohradil se Harry a pak přiznal: „Nedostal jsem dostatečně vysokou známku, abych mohl příští rok pokračovat.“

„Aha,“ řekl Remus prostě a Harry se snažil nedat najevo rozpaky, když mlčky kráčeli ke dveřím. Když Remus otevřel, položil Harrymu ruku na rameno a navrhl: „Teď jsem to sice jenom já, ale rád bych si s ním promluvil, kdybys o to stál.“

Harry nakrčil nos a nevěděl, jestli se má té představě smát, nebo se jí děsit.

Remus pokrčil rameny. „Je na každém profesorovi, aby určil, které studenty přijme do svých tříd. Oni určují pravidla, ale mají pravomoc udělovat výjimky z těchto pravidel, pokud si to přejí.“

„A vy si vážně myslíte, že by profesor Snape někdy udělil výjimku pro Nebelvíra?“

Remus se ušklíbl. „No. Všechno je jednou poprvé.“

Harry si odkašlal, proti své vůli pobavený, ale zavrtěl hlavou. „To by nefungovalo. Upřímně řečeno, nejspíš by to víc ublížilo, než pomohlo. Vsadím se, že by odmítl, i kdyby se ho zeptal Brumbál. A vůbec, myslím, že mu teprve teď začíná docházet, že neočekávám laskavosti jen proto, že jsem Harry Potter. Nechci mu dávat nějaký důkaz, že jsem takový, za jakého mě považoval.“

Remus se usmál a stiskl mu rameno, než ho pustil. „Rozumím. Nabídka platí, kdyby sis to rozmyslel.“

Harry mu věnoval malý, upřímný úsměv, i když věděl, že tu nabídku nikdy nepřijme. „Díky, Remusi. Myslím to vážně,“ zavolal přes rameno, když po dvou schodech stoupal do Snapeovy laboratoře. Držel si palce, aby profesor nevyzvídal, kdy přesně skončila snídaně a proč nepřišel rovnou nahoru. Doufal, že ten muž má dnes dobrou náladu, a doufal také, že to, co si pro ně na lekci připravil, nebude příliš vyčerpávající.

A snad to vyjde a Harry tu nitrobranu přece jen rozlouskne!

Harry zaklepal na Snapeovy dveře a houpal se na špičkách, dokud neuslyšel Snapeův hlas: „Vstupte.“ Strčil do dveří a nedokázal potlačit drobný pocit naděje, který se mu šířil hrudí.