Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog

O čtrnáct let později: červenec 2034

Jennifer

Vlak vyjel ze stanice Peterborough a pomalu nabíral rychlost. Kolem se míhaly obchody, kancelářské budovy a domy, které postupně nahradila rovná šedá krajina. Usrkla jsem latté, upravila si před sebou na stolku pracovní notebook a pokračovala v psaní. Cesta z Edinburghu do Londýna trvala asi pět a půl hodiny a já měla ještě hodinu před sebou. Když Juliet navštěvovala mě a Lorcana, trvalo jí asi pět vteřin, než se přemístila, ale mně cestování nevadilo. Dnes to byla dobrá příležitost pro práci na článku, který jsem posílala do IJCEA, Mezinárodního časopisu o chemickém inženýrství. Navazoval na ten, který přijali před půl rokem a který měl docela dobrý ohlas. V těchto dnech jsem se zaměřila na využití nanotechnologií ve výzkumu a vývoji v oblasti životního prostředí. Bylo to vděčné odvětví; po celém světě dosahovaly týmy, jako byl ten můj, obrovských pokroků v oblasti obnovitelných zdrojů energie, které byly čistší, levnější a účinnější než fosilní paliva.

Bylo pro mě však těžší se soustředit. Po chvíli jsem roztržitě sáhla do přední kapsy tašky na notebook, kde jsem měla schovaný dopis, a přejela jsem prsty po tlustém pergamenu, jak už jsem to během této cesty udělala několikrát. Netrvalo dlouho a zase jsem přemýšlela nad jeho obsahem a levou rukou jen neklidně ťukala do klávesnice počítače. Znovu mnou projel záchvěv vzrušení. Lorcan byl také nadšený; už se nemohl dočkat, až uspořádá slavnostní večeři se Scamanderovými, Weasleyovými a mými rodiči, i když jsem trvala na tom, aby počkal. Juliet musela být další, kdo se to dozví. Nemohla jsem se dočkat, až ji překvapím! Když jsem si představila její reakci, v duchu jsem se culila.

Přála jsem si, abych to mohla říct i Taře a Ben, ale i když jsme my tři byly opravdu dobré kamarádky, vždycky se našlo pár věcí, které jsem před nimi musela tajit. Obě teď pracovaly v Londýně... a Ellie taky. Určitě se s nimi všemi pokusím sejít, než se budu vracet, možná bychom někdy mohly uspořádat pořádné setkání... vytáhnout Lennieho z Devonu a vystopovat Zaca - z jeho příspěvků na sociálních sítích jsem věděla, že pracuje v Liverpoolu. Jasmin nějak úplně zmizela všem z radaru. Stýskalo se mi po staré partě... a Edinburgh byl od všech daleko.

Nakonec jsem si uvědomila, že dnes s článkem moc nepokročím, pečlivě jsem uložila svou práci, zaklapla notebook a zasunula ho do koženého pouzdra s písmeny UoE a znakem univerzity. Po zbytek cesty jsem si dovolila snít...

Juliet

Netrpělivě jsem se podívala na hodiny a znovu z okna kanceláře. Čas se dneska strašně vlekl! V pátek jsem vždycky končila dřív, ale byl to den, kdy jsme uzavírali týdenní papírování. V porovnání se zbytkem týdne to byla vždycky trochu nuda. Obvykle mě moje práce velmi bavila, zejména v posledním roce, kdy jsem byla povýšena. Léta živoření na podřadné administrativní pozici se vyplatila, přesně jak mi poradila profesorka Vektorová, než odešla do důchodu. Loni jsem se konečně dostala do útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, což znamenalo, že jsem od pondělí do čtvrtka byla na místě různých katastrofálních magických událostí jako první a pomáhala je napravovat. Opravdu mě bavilo, že jsem nikdy nevěděla, jaké bizarní a náhodné události mě čekají.

Ale pátky... fuj. Pomalu jsem vyplňovala hlášení, lehce si vzdychla, znovu se podívala z okna a zavrtěla se na židli.

„Svědí tě nohy, Juliet?“

Nadskočila jsem a provinile se podívala ke dveřím. Do kanceláře strčila hlavu moje šéfová, Helena Jordanová, a s pobaveným výrazem mě pozorovala. Ragnor, Quinn a Sally - moji kolegové z útvaru - vzhlédli od svých stolů.

„Ach,“ hlesla jsem rozpačitě. „Promiňte. To jen, že dneska přijede z Edinburghu moje sestra. Mám s ní sraz na Příčné ulici. Zřejmě má nějaké velké novinky.“

„Ano?“ nadhodila Helena a našpulila rty, ale prozradilo ji nakrčení nosu. Zadržela jsem dech. Moje šéfová měla buď dobrou náladu, nebo zamračený den. Byla tak trochu nepředvídatelná, ale všichni jsme se shodli, že máme štěstí, že naší vedoucí je ona. Většina ostatních šéfů oddělení ministerstva byli staří, popudliví, zkostnatělí kouzelníci či čarodějky. (Navíc, jak jsem nedávno zjistila, Helena měla velice pěkného bratra, který pracoval na oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce...).

„Tak běžte, bando, zmizte,“ mávla na nás Helena rukou. „Tento týden jste všichni tvrdě pracovali. Zasloužíte si hodinu volna navíc.“

Zasmála se, když jsme všichni čtyři vyskočili na nohy, až židle zaskřípaly, a zmizela zpátky ve své kanceláři.

„Super!“ zaklapl Quinn aktovku.

„Dobře ty, Juliet,“ zašklebil se na mě Ragnor. „Uvidíme se příští týden.“

Hodila jsem na sebe kabát. „Jo, užijte si víkend, lidi.“

„Pozdravuj ode mě Jennifer!“

Mávla jsem Sally na pozdrav - s Jennifer se už párkrát setkala - a s tetelícím se srdcem jsem vyrazila k výtahu.

O deset minut později už jsem byla na Příčné ulici, kochala se pozdně odpoledním sluncem a kráčela po dláždění směrem ke Krucánkům a Kaňourům. Jennifer teď bude ještě ve vlaku, takže bych se mohla zastavit za Hugem. Zatlačila jsem do dveří a hned jsem ho spatřila, jak stojí na žebříku a odkládá těžkou knihu na vysokou polici. Když uslyšel dveře, otočil hlavu a jeho tvář se rozzářila.

„Juliet! Jak se ti daří - jejda! Ale ne!“

Těžká kniha mu vyklouzla z rukou a on po ní marně chňapl; dál se řítila k zemi.

„Immobulus!“ vyhrkla jsem rychle a hůlku jsem držela v ruce dřív, než jsem se nadála. Kniha zamrzla ve vzduchu a pak se jemně snesla na podlahu. Hugo se nebezpečně kymácel a já na jeho žebřík spěšně použil další stabilizační kouzlo. Úlevně si povzdechl a slezl dolů.

„Jak to, že jsi reagovala tak rychle?“ nadhodil zamyšleně a zvedl knihu z podlahy. „A mimochodem, díky.“

„Abych byla upřímná, Hugo, když tě někdy překvapím nečekanou návštěvou, čekám, že něco upustíš,“ dobírala jsem si ho. Hugo byl teď jen o něco méně náchylný k nehodám než v Bradavicích.

Ostýchavě se usmál. „Dneska odpoledne nejsi v práci?“

„Ne, pustili nás dřív,“ řekla jsem. „Přijede Jennifer, Hugo! Říká, že má nějaké velké novinky.“

„Á, a jaké?“ vyhrkl Hugo nedočkavě.

„Nemám tušení... hele - nemohl bys jít s námi? Máme se sejít na zmrzlinu u Fortescuea.“

Hugo se pochybovačně podíval směrem k zadní části obchodu, kde zástupce vedoucího vybaloval knihy z krabic.

„Nevím... dneska jsme tu jen my dva. Ačkoli je tu opravdu klid... hej, ehm, Barnabáši...?“

Zástupce vedoucího už náš rozhovor sledoval - tolerantně přikývl ještě dřív, než se Hugo zeptal. „Tak běž, můžeš to zabalit o něco dřív, šéfovi to neřeknu. Příští týden můžeš udělat totéž ty pro mě, moje žena má narozeniny...“

„No jasně,“ kýval Hugo nadšeně. „Skvělé, díky...“

Oba jsme potěšeně zamířili ven na Příčnou ulici. Už jsme ji samozřejmě znali skrz naskrz, ale i tak to bylo skvělé místo na procházky.

„Aliho obchod je stále ještě zavřený...“ nadhodila jsem, když jsme míjeli úzkou budovu se zaprášenými okny. Byla zabedněná už léta, od té doby, co Ali Bašír uprchl ze země. Jakmile se Hermiona Grangerová dozvěděla náš příběh, vymámila z nás všechny podrobnosti o Aliho pokoutním obchodování s kouzelnými koberci a upozornila na to odbor pro vymáhání kouzelnických zákonů. Ali musel mít na ministerstvu jeden nebo dva kontakty, protože když se objevili bystrozoři, aby ho zatkli, nebyl nikde k nalezení. Nepočítala jsem s tím, že by se někdy znovu objevil; koneckonců, kdyby se tak stalo, čekal by na něj uvítací výbor připravený doprovodit ho do Azkabanu.

„Jo,“ potvrdil Hugo s pohledem na dům. „Víš, že si teď tak trochu vzpomínám, co se tenkrát ve Zmáčknuté uličce stalo?“

„Ne! Opravdu?“ zeptala jsem se zaujatě.

„Jo,“ odpověděl a zamyšleně si třel zátylek. „Už nějakou dobu se mi to v záblescích vrací. Vlastně si myslím, že si teď vybavuju většinu věcí.“

„To je... překvapivé,“ řekla jsem. Vlastní šedivá, prázdná skvrna ve vzpomínkách mi stále připadala znepokojivá - pokud to šlo, nikdy jsem se tam nedívala. Jennifer a Hugo mě po absolvování Bradavic do všeho zasvětili. Takže jsem teoreticky věděla, co jsme zřejmě vyváděli. Znělo to divoce nebezpečně a nepravděpodobně. Ale možná bylo paměťové kouzlo McGonagallové silnější než to Aliho. Rozhodně jsem neměla žádné záblesky vzpomínek, alespoň zatím ne.

Došli jsme k Fortescueovi, obsadili stůl na sluníčku, odkud jsme mohli pozorovat okolí, objednali si horkou čokoládu a čekali, až dorazí Jennifer. Navštěvovala mě jen zřídka, protože pro mě bylo mnohem rychlejší přemístit se do jejího a Lorcanova bytu v Edinburghu, což jsem dělala každých pár týdnů. Často jsem se k ní také připojovala na utkání Pýchy Portree; nikdy nevynechala žádný Lorcanův zápas a famfrpál naprosto zbožňovala. K mému vlastnímu překvapení mě začal bavit taky - její nadšení bylo dost nakažlivé a bylo vzrušující, kdykoli Lorcan skóroval.

„Tak jak se má rodina?“ zeptala jsem se Huga.

„Jé, ti se mají skvěle,“ odpověděl nadšeně. „Máma je pořád nadšená ze své práce, říká, že to bylo vždycky její šťastné místo... a já mám taky nějaké novinky.“

„Fakt?“

„Jo. Jennifer už to možná ví, od Lorcana, ale Rose říkala, že ti to můžu říct. Ona a Lysander čekají dítě.“

Zaskočila mi čokoláda. „To snad ne!“

„Jo, v lednu... takže Lysander stíhá ještě jeden výlet - nejdřív na Papuu-Novou Guineu... Mlok si dělal starosti, že by timichugu mohli být zneužiti, víš, kouzelníky a čarodějkami se špatnými úmysly.“

„To rozhodně,“ přikývla jsem. „Mlok mi říkal, že je rád, že mi ryby aspoň jednou pomohly, ale že je hodlá udržet v tajnosti, pro dobro jich samotným.“

„Jo... a teď se hejno tak rozrostlo, že se Lysander chce pokusit pár jich přesunout na vzdálené útesy v Jižním moři. A pak má v plánu prozkoumat i tamější ostrovy, kdyby náhodou narazil na něco, co by mohl přidat do nového vydání Fantastických zvířat... Takže bude pár měsíců pryč, a pak se vrátí, než se dítě narodí.“

„To je - no, naprosto hustý,“ vydechla jsem, když jsem tu novinku zpracovala. Ne, byla to skvělá zpráva, ale trochu mě zaskočila; rozhodně jsem nečekala, že moji přátelé už budou mít děti. Bylo mi teprve osmadvacet... tohle ještě nebylo ani zdaleka na pořadu dne. A Lysander... rázem jsem o tom začala dumat.

„Hugo - myslíš, že tohle mi Jennifer přijede povědět?“ začala jsem, celá u vytržení. „Ona a Lorcan - vsadím se, že je to ono - budou mít dítě, že jo!“

„Ach, opravdu? Bože, to je pro mě novinka.“

Vyskočila jsem, protože na židli vedle mě vklouzla Jennifer s obrovsky pobaveným výrazem. Rychle mě objala a usmála se na Huga.

„Ahoj, Hugo, nečekala jsem, že uvidím i t...“

„Takže,“ přerušila jsem ji rychle, „co je to za tu velkou novinu?“

„Ahoj, Juliet, ráda tě vidím, co bydlení, jak se ti daří v práci, co pořád děláš a tak dále a tak dále,“ pronesla Jennifer se smíchem a vzala do ruky jídelní lístek. „Ale popořadě. Právě jsem absolvovala šestihodinovou cestu. Dám si zmrzlinový pohár... co si dáte vy?“

Mávla na číšníka a sdělila mu naši objednávku, a zatímco jsme čekali, ukradla mi lok horké čokolády. Navzdory mému přemlouvání odmítla povolit, dokud nedorazí poháry, ačkoliv se jí leskly oči a tváře měla růžové vzrušením.

„Dobře,“ řekla nakonec, když polkla první lžičku lahodné zmrzliny. „Tak poslouchejte. Minulý týden jsem dostala tenhle dopis - od tvé mámy, Hugo.“

„Od mámy?“ zarazil se Hugo. „Ohledně čeho?“

Očividně - stejně jako já - netušil, proč Hermiona Grangerová, bývalá ministryně kouzel a nyní bradavická knihovnice, psala mé sestře.

„No...“

Nadskočila jsem na židli, ale Jennifer už sáhla dolů, opatrně rozepnula přední kapsu své elegantní kožené tašky na notebook a vytáhla dopis.

„Tady, na – ale no tak, Juliet!“ Jennifer vyprskla smíchy, protože jsem jí dopis vytrhla z ruky.

„Záměrně jsi byla pomalá,“ odpálkovala jsem ji a vytáhla pergamen z obálky. Hugo se ke mně naklonil a společně jsme si ho přečetli.

Hugo v polovině tlumeně vypískl a vrhl na Jennifer potěšený pohled. Co se týče mě - byla jsem zaražená. Naprosto ohromená. A...

„Jenny,“ odkašlala jsem si nakonec. „To je - nemůžu tomu uvěřit - to je... profesorka studia mudlů! To je úžasné!“

„Já vím,“ přikývla Jennifer. „Lorcan mě včera vzal do Bradavic na pohovor. A mám to místo, Juliet - mám ho!“

Připlácla jsem si ruku na pusu. Po tvářích se mi zničehonic začaly koulet slzy. Poté, co jsem se chvíli vzpamatovávala a nebyla schopná najít vhodná slova, jsem prostě vstala a sevřela sestru do obrovského medvědího objetí.

„Napsala jsem tvé mámě, abych jí poděkovala za to, že mě řediteli na to místo doporučila, Hugo,“ dodala Jennifer trochu zastřeným hlasem. „Mě! Motáka! Ale prosím tě, až ji uvidíš, řekni jí, jak moc jsem to myslela vážně. Upřímně, je to perfektní.“

„Takže - ty se vzdáš svého místa na univerzitě?“ vyhrkla jsem najednou trochu překvapeně. Jenny svou práci v Edinburghu milovala... ale ona zavrtěla hlavou.

„Není to plný úvazek, ne jako většina učitelských míst,“ řekla. „Jde jen o hodiny pro úroveň NKÚ a OVCE a zřejmě si je nikdy nevybere moc studentů. Ředitel říkal, že mi budou schopni rozvrhnout všechny hodiny a další práci na pouhé dva dny v týdnu, a do zbytku týdne se mi určitě vejde výzkum a přednášky na univerzitě. Víte, že to, že žiju jako moták v mudlovském světě, mě vlastně stavělo mnohem výš než ostatní kandidáty? Ředitel věří, že do výuky vnesu úplně novou úroveň... a já se ho zeptala - a on bude dokonce rád - když vytvořím modul o mudlovských vědách, uvidíme, jak dobře to půjde, víte... a že neuhádnete, co ještě?“

Nemohla jsem uvěřit, že mě čekají ještě další novinky. „Co?“

Jennifer se zhluboka nadechla. „Takže, Hermiona taky mluvila s ředitelem o té věci, o které jsem se zmínila už před lety, víte. O studiu magie jako takové. Dostala jsem pracovnu, jen malou, kde si s jejich požehnáním můžu zřídit laboratoř pro výzkum. Hermiona se osobně zajímá o výsledek, takže mi bude trochu pomáhat...“

Hugo vypadal opravdu potěšeně. „Jo, to se bude mamce líbit,“ potvrdil. „To je úžasná zpráva, Jennifer. Gratuluju.“

„Ano, to rozhodně je,“ řekla jsem; realita se mi začala pomalu vsakovat do myšlenek a každý kousek mého těla zaplavilo štěstí. „Tohle si žádá pořádnou oslavu... Máslový ležák pro všechny? V tom novém podniku dole v ulici?“

„Jdeme,“ zvolali Hugo a Jennifer současně a tak jsme se zvedli k odchodu a sbírali si věci. Složila jsem pergamen, který jsem stále držela v ruce, a zasunula ho zpět do obálky. Pak jsem se zarazila, protože mě něco napadlo.

„Hele, víš, Jenny...“

„Co, Juliet?“

Usmála jsem se na ni a podala jí obálku.

„No - je to sice se sedmnáctiletým zpožděním - ale konečně jsi dostala svůj dopis z Bradavic.“

Jennifer sáhla po tašce na notebook, zasunula dopis zpátky do přední kapsy a pousmála se. „Ano,“ řekla. „Ano, myslím, že dostala.“

***

PP: Tak jsme zdárně dospěli ke konci dalšího příběhu. Některé z vás pobavil, u někoho občas vyvolal bouřlivé reakce (že, kakostko :-D) a ne všichni ho dočetli až do konce, ale mně osobně moc pomohl zvládnout boj s náročným překladem jiné povídky, což bylo hlavním důvodem, proč jsem se do něj pustila.

Všem, kteří vytrvali, děkuju za přečtení, za komentáře a za zajímavé podněty a postřehy. Doufám, že jste si užili jak potřeštěnou, zbrklou Juliet, tak umírněnou a statečnou Jennifer, nemluvě o ostatních postavách, kterými autorka své vyprávění zalidnila. Mně s nimi bylo moc dobře a budou mi chybět.

Přeji vám krásný nový rok a ať se láska, přátelství a šťastné konce přelijí z příběhů do vašeho reálného života. A na přečtenou u dalšího překladu, moji milí čtenáři!

sovička Jacomo