Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25. Dárek

Něco ho šťouchlo do ruky a Harry se podrážděně ohnal.

„Pottere,“ ozval se nad ním tichý hlas. „Probuďte se.“

Spal snad? Pokud ano, nechtěl se zatím probouzet. Nesouvisle zamumlal a zabořil hlavu do paží. Z toho ho však bolelo za krkem, což ho ještě více vzdalovalo od spánku. Proč ho bolelo za krkem? Zasténal.

„Zeptal bych se, proč spíte na chodbě, když máte naprosto slušnou vlastní postel, ale protože bych se nepochybně dočkal rozsáhlého pubertálního příběhu, o jehož poslouchání nemám zájem, nasměruji vás, abyste se do té postele okamžitě vrátil.“

Harry se snažil tu příliš dlouhou větu ve své rozespalé mysli zpracovat, ale nedokázal ji pochopit. Zvedl hlavu a rozmazaně mžoural na svět. Ucítil, jak mu někdo vložil do ruky brýle, a poslušně si je nasadil. Ještě několikrát zamrkal a vzhlédl, aby viděl, že před ním klečí Snape.

„Co tady děláte?“ zamumlal a zívl. Protáhl si ruce a pak si uvědomil, kde je. Na chodbě před laboratoří pro přípravu lektvarů. Včerejší noční můra a časně ranní bloudění se mu v rychlosti vrátily a on se snažil nedat najevo rozpaky. Neměl v úmyslu usnout tady venku, jen si chtěl na pár minut sednout a přemýšlet.

Podíval se na Snapea skrz svou ofinu a snažil se odhadnout jeho náladu. Podrážděný? Naštvaný? Harry stále nevěděl, jestli mu profesor včerejší noc odpustil, a navíc si nedokázal představit, že by Snapeovi bylo po jeho přiznání o Znamení zla po chuti, aby byl poblíž.

Ale Snape nevypadal podrážděně ani rozzlobeně. Vypadal jen trochu zmateně a ještě nějak… možná rezignovaně? Harry si nebyl jistý, kvůli čemu. Profesor si povzdechl. „Vraťte se do postele, Pottere.“ Vstal, vytáhl z kapsy staromódní klíč a zasunul ho do zámku dveří od laboratoře.

„Nebyl jste tam už?“ zeptal se Harry, který se stále snažil pochopit, co se děje v bdělém světě.

Snape se na něj podíval, aniž by dveře otevřel. „Navzdory všeobecnému přesvědčení profesoři nebydlí ve svých učebnách nebo laboratořích. Pro příště.“

Harry se pomalu postavil a při tom pohybu si protáhl záda. Spát takhle opravdu nebyl dobrý nápad. Snape se na něj upřeně zadíval a Harry zašoupal nohama, když na něm ulpěl mužův pohled. Byl stále bosý a v pyžamu a pod profesorovým pohledem si připadal jako malé dítě.

„Vraťte se do postele,“ zopakoval Snape nakonec unaveně a otočil se ke dveřím.

„Chtěl jsem s vámi mluvit. Pane,“ vyhrkl Harry rychle, než ho opustí odvaha. Neměl moc co ztratit, jestliže přijal Hermioninu radu, aby si se Snapem promluvil o loňském roce. A kdo ví, kdy bude mít znovu příležitost, když se mu starší kouzelník zjevně chystal znovu vyhýbat.

„Hm. Myslím, že to by se dalo odvodit z vašeho nehorázného poflakování.“ Snape se napůl otočil, aby se na Harryho podíval. „Řekl jsem vám přece, že mě Dobby může přivolat, kdybyste to opravdu potřeboval, nebo ne?“

„Ano, pane,“ zamumlal a pomyslel si, že by byl raději, kdyby mu ten muž prostě otevřel, když zaklepe na dveře. Přemýšlel, jestli by s ním Snape promluvil dřív než včera večer, kdyby si vyžádal Dobbyho pomoc. Nejspíš ne.

„Měl jste vizi?“ zeptal se náhle Snape, oči přimhouřené a ostražité.

„Cože? Aha. Ne. Žádná vize, ne od té doby… víte…“ odmlčel se, nechtěl myslet na útok na Doupě. „Ani žádné sny,“ dodal, protože si byl jistý, že to bude samozřejmě další otázka.

Snape ho znovu pozoroval těma svýma tmavýma očima a bylo to účinnější než jakákoli výslechová technika.

„Měl jsem noční můru,“ přiznal Harry neochotně. „Nic víc to ale nebylo. Nic od něj a nic o budoucnosti nebo tak něco.“

„Jste si jistý?“

„Ano. Ano, jsem si jistý.“

„Bezesný spánek už není účinný?“

Harry si odkašlal. „Já… včera večer jsem si ho nevzal. Nechtěl jsem si ho vzít, pokud jsem nemusel.“

„Nejste příliš hrdý na to, abyste o ten lektvar požádal, jen jste příliš hrdý, abyste si ho vzal?“ Snape se teď k němu plně otočil. Zkřížil ruce a opřel se o dveře a Harry nedokázal říct, jestli ta slova myslí vážně, ale nelíbilo se mu, jak zněla.

Přimhouřil oči. „Nejsem příliš hrdý. Ale zmínil jste se, že může být návykový, že? Nechtěl jsem to přehánět.“ Koneckonců se snažil přistupovat k užívání lektvaru zodpovědně.

Přesto si Snape neodpustil poznámku. „Můžete si jej vzít občas, Pottere. Kdyby to nebylo bezpečné, nedal bych vám ho. Jen nevypijte celou lahvičku najednou a neužívejte ji každý večer a budete v pořádku.“

Harry sklonil hlavu a pohrával si s lemem své příliš velké košile. Nehodlal si připustit, že by měl v poslední době důvody, proč si lektvar chtěl brát každou noc. Ale profesor byl ke své vlastní škodě příliš vnímavý a přišel na to sám.

„Aha,“ pronesl a Harry se mu vyhnul pohledem, protože nechtěl mluvit o svých stále častějších nočních můrách. Snape si odkašlal. „No. Několik nocí po sobě by nemělo představovat problém. Pro jistotu ne víc než tři. Vezměte si ho po další tři večery, pak jeden vynechejte. Možná zjistíte, že ho nebudete potřebovat tak často, až budete lépe odpočatý.“

„Ano, pane. Děkuji,“ přikývl Harry tiše. Při pomyšlení na tři noci bez nočních můr v řadě, aniž by se musel obávat jakýchkoli vedlejších účinků, si s úlevou oddechl. Pak ho něco napadlo a vrhl pohled na Snapea. „Vy ho berete?“

„Cože?“ Snapea to očividně zaskočilo.

„Berete někdy lektvar bezesného spánku?“ zopakoval Harry, aniž by věděl, proč ho to zajímá. Možná proto, že Snape mu teď připadal lidštější než v minulých letech. Nejspíš to byl vždycky parchant s příšernou povahou a protivným sarkasmem, ale musel mít své vlastní myšlenky, emoce a problémy. A nejspíš i noční můry, po tolika letech ve Voldemortových službách. Harry při tom pomyšlení pocítil ke Snapeovi záchvěv soucitu. Noční můry, zvlášť ty, které se týkaly Voldemorta, byly opravdu nejhorší.

Harry se napjal, když viděl, jak se Snapeovi na tváři objevil úšklebek, ale ten překvapivě ještě chvíli váhal, než si úšklebek setřel z tváře a přiznal: „Ano.“ Bylo však jasné, že víc než o to se s ním podělit nehodlá. „Chtěl jste se mnou o něčem mluvit? Předpokládám, že o něčem jiném?“ Snape zvedl obočí a zjevně čekal, až se Harry pustí do věci.

„Hm, jo. Takže…“ potlačil zívnutí a hledal, co by řekl. Málem se zhrozil, jakmile z jeho úst zazněla slova: „Asi hodně čtete.“ Snape na něj chvíli zíral.

„Přál jste si se mnou mluvit o mých čtenářských zvyklostech?“

„Ne,“ vyhrkl Harry rychle. „No… chci říct, právě mě napadlo, že máte pravdu v tom, co jste říkal předtím. Nikdy jsem příliš nepřemýšlel o tom, co dělají moji profesoři, když nejsou ve svých učebnách. Jen mě napadlo… Vsadím se, že hodně a rád čtete. Myslím, když zrovna nevyrábíte lektvary.“

Harry si pomyslel, že Snape snad ztratil řeč, protože muž na něj dál zíral s lehce pootevřenými rty. Nejspíš měl vědět, že už nemá mluvit, ale byl příliš nervózní na to, aby vydržel mlčet. „Čtete beletrii? Jako třeba romány a tak? Nebo jen magickou literaturu faktu… Nebo třeba historii? Teta Petunie má ráda romány, ale spíš ty pro ženy. Kdysi jsem se pokoušel jeden číst, ale o nic v něm nešlo, kromě toho, že ta bláznivá květinářka pořád mlela o tom, že by se chtěla muchlovat s nějakým nudným chlapem. Vsadím se, že vy budete spíš Dickensovský typ.“

„Kdo?“ zeptal se Snape se staženým obočím.

Dobře, možná ne.

„Co chcete, Pottere?“ dožadoval se Snape, zjevně zmatený z toho, proč by ho Harry Potter vyhledal, aby se ho zeptal, jestli má noční můry a jaké romány v poslední době četl.

„Chtěl jsem s vámi mluvit, pane,“ zopakoval Harry, i když začínal přemýšlet, jestli by neměl od svého plánu upustit, než ze sebe udělá ještě většího hlupáka.

„Věřím, že o tom jsme se už bavili. Měl jste na mysli nějaké konkrétní téma, nebo jste měl v úmyslu dlouze žvanit o mém osobním životě?“

„Já… ehm, měl jsem na mysli konkrétní téma, pane.“ Harry cítil, jak mu žhnou tváře. Dělal z toho pěkný zmatek, a to ještě ani nezačal.

Snape mu pokynul, aby pokračoval.

„Možná… ve vaší laboratoři? Pane?“

Harry se podíval stranou na chodbu. Slyšel charakteristické zvuky probouzející se domácnosti. Lidé se této chodbě většinou vyhýbali, ale stejně se mu nezamlouvalo, že ho někdo zaslechne. Zřejmě se mu podařilo vzbudit Snapeovu zvědavost, protože po krátkém zaváhání muž otevřel dveře laboratoře a pokynul Harrymu, aby ho následoval dovnitř.

Harry zavřel dveře třesoucíma se rukama. Dal si je za záda, aby Snape neviděl, jak je nervózní, ačkoli předpokládal, že se mu stěží podaří skrýt před všímavým profesorem své emocionální rozpoložení.

Snape mávnutím hůlky rozsvítil a opřel se zády o pult, ruce zkřížené. Pevným pohledem spočinul na Harrym a čekal.

Harry polkl. Teď, když byl tady, mu z hlavy vyprchala všechna slova, která si včera náhodně zkoušel, a jediné, na co dokázal myslet, byl Snapeův nevyhnutelný výbuch, jakmile se odváží zmínit události z minulého roku. Sakra. No, dostal se až sem. Raději se do toho pustí.

„Chtěljsemseomluvit,“ vyhrkl.

Snape zmateně svraštil čelo. „Prosím?“

Harry se nadechl a přinutil se říct co nejnormálnějším hlasem: „Chtěl jsem se omluvit.“

„To už jste udělal,“ zamračil se Snape a přidal si tak vrásku na čele. Harry se zhluboka nadechl, aby se osmělil. Skvěle. Sotva začal, a už se mu na tváři objevily vrásky. Jakmile by k nim muž přidal ještě nějaké to přimhouření oka nebo úšklebek, Harry by měl po starostech.

„Jo – chci říct, že ne. Tedy ano, ale nemyslel jsem to o té noci.“

„Tak za co přesně?“ Snapeova tvář získala ostražitý výraz, který alespoň trochu vyhladil ty znepokojivé vrásky.

Harry si odkašlal. „Ohledně loňského roku…“

„Dvakrát si rozmyslete, než začnete vytahovat loňské události, pane Pottere,“ přerušil ho Snape tichým hlasem a Harry se otřásl nad nebezpečným podtónem. „Některé věci je lepší nechat v minulosti.“

„Já vím…“ Harry k němu přistoupil blíž a prosil ho očima. „Jen… prosím? Prosím, nechte mě to vysvětlit, a jestli se budete chtít rozzlobit a vyhodit mě, tentokrát vám to nebudu mít za zlé, ale nejdřív mě nechte, ať to ze sebe dostanu. Prosím?“ Snape sevřel rty, což Harry považoval za velmi, velmi špatné znamení, a tak se bez přemýšlení o následcích vrhl dál. „Letos v létě se to mezi námi změnilo, profesore. Změnilo a oba to víme. Nebojte se, není to tak, že bych si myslel, že… víte, že vám na mně záleží nebo tak něco… ale možná teď už víte, že nejsem žádný spratek, který se vám pořád snaží znepříjemňovat život nebo se dostat do problémů, jen aby se předvedl. Jsem jen kluk, profesore Snape. Opravdu. A kluci někdy dělají hlouposti. Ale… ale to neznamená, že se snažím lidem ubližovat nebo že toho nelituji, když to udělám.“

Snapeovi zbělely rty, ale nepřerušil ho, a tak Harry pokračoval dál. „Jen vás žádám… prosím, nechte mě vysvětlit, proč jsem loni udělal to, co jsem udělal, a omluvit se, protože vím, že to bylo špatné, a pak, jestli chcete, mě můžete vyhodit a říct mi, abych už nikdy nezaklepal na vaše dveře, a já slibuju, že to neudělám.“

Čekání na Snapeovu odpověď bylo na celé téhle situaci to nejtěžší, ale Harry se přinutil být zticha a nechal Snapea, aby si ho změřil zúženýma očima. Konečně muž řekl: „Mluvte. Buďte stručný. Máte pět minut.“

„Dobře,“ vydechl Harry a o krok ustoupil. Dobře. Nevěděl, jestli ho Snape doslova nevykopne přesně po pěti minutách, ale nehodlal to riskovat tím, že si dá na čas. „Minulý rok nebyl… ehm, dobrý rok.

Nikdo mi nevěřil, že se Vol – on vrátil, a profesor Brumbál ani Řád mi nic neříkali, a já měl pořád ty sny.“ Harry se podíval na Snapea, ale ten jako by byl z kamene, poslouchal, ale nereagoval. Harrymu bylo hned jasné, že tohle bude pětiminutový monolog.

„Vím, že to zní, jako bych fňukal,“ pokračoval, „ale o to se nesnažím. Jen… jsem nebyl v dobrém rozpoložení, víte? Byl jsem frustrovaný a on byl pořád tady, v mé hlavě, a já jsem měl prostě chodit na hodiny a smířit se s tím, co se o mně píše v novinách, a být spokojený s tím, že nic nevím, i když se může každou chvíli sebrat a chytit mě nebo zabít mé přátele nebo…“ Harry se odmlčel. Pět minut, připomněl si. Měl jen pět minut. „Chtěl jsem vědět, co jste přede mnou všichni tak vehementně tajili o odboru záhad. Proto jsem se podíval do vaší myslánky.“

Snape téměř neznatelně ucukl, ale jinak na Harryho přiznání nijak nereagoval.

„Vím, že to není omluva. Vím, že jsem se za žádných okolností neměl dívat, ale přísahám, že jsem se nesnažil slídit ve vašich osobních vzpomínkách, pane profesore. I když jsme spolu nikdy nevycházeli, nepodíval bych se, kdybych si nemyslel, že jde o odbor záhad, o něj. A… nezůstal bych, kdybych neviděl svého otce. Byl v mém věku a já chtěl…“ odmlčel se a chabě gestikuloval. „Prostě jsem chtěl aspoň jednou vidět, jací byli moji rodiče doopravdy. Mít na ně alespoň jednu vzpomínku mimo fotografie. Nemám ani nic, co by jim patřilo, kromě tátova…“ Odmlčel se – byl si jistý, že by později litoval, kdyby vytáhl tátův neviditelný plášť.

Nadechl se, aby si dodal odvahy, a vrátil se k věci. „Je mi to líto, profesore Snape. Moc se omlouvám, že jsem se bez vašeho svolení díval do vašich vzpomínek. A… chtěl jsem, abyste věděl, že jsem nikdy nikomu neřekl, co jsem viděl, kromě toho, že jsem se zeptal Remuse a Siriuse, proč se k vám můj táta choval tak hrozně.“

Harry věděl, že omluvit se bude těžké, ale netušil, jak těžké bude omluvit se kamenné zdi. Snapeovy rysy se nezměnily a od chvíle, kdy začal mluvit, se na Harryho ani jednou nepodíval. Z toho, že nevěděl, jak Snape jeho slova přijímá, byl Harry desetkrát nervóznější, než kdyby stál tváří v tvář rozzlobenému, neodpouštějícímu Snapeovi. Otřel si vlhké ruce o kalhoty pyžama.

„Taky mě mrzí, co táta udělal,“ řekl Harry tiše. Snape ho ještě nevyhodil, mohl by pokračovat. „Je mi jedno, jakou jste mezi sebou měli rivalitu nebo jak byl mladý, neměl právo se k vám takhle chovat. A Sirius taky. Já… nemám rád tyrany. A mrzí mě, že vás můj otec a kmotr šikanovali.“

Přestal mluvit a několik vteřin vyčkávavě stál, než dodal: „To je… ehm, to je všechno. Skončil jsem.“

Snape konečně uvolnil ruce a narovnal se. Jeho tvář byla stále kamenná. „Tak vypadněte,“ řekl bez emocí.

Harry se zatvářil sklesle. „Myslíte jako… vypadnout, vypadnout?“

Snape neřekl ani slovo, ale ani nemusel. Střelil po Harrym pohledem, který mluvil za vše. Harrymu to nemusel znovu říkat, a když odcházel a zavíral za sebou dveře laboratoře, viděl, jak se Snape otočil a chytil se stolu, záda ztuhlá a hlavu skloněnou.

ooOOoo

Když Harry vyšel z laboratoře, zbytek domu se probouzel, a jakmile uviděl dvojčata odcházet z ložnice, vešel dovnitř a vrhl se na postel. Vynechal snídani a snažil se vyčistit si mysl zíráním do stropu. Nepomáhalo to.

Než se převlékl a vylezl na půdu, nechápal, jak by mu mohla zbýt nějaká emocionální energie, aby si vyčistil mysl od emocí. Což ani nedávalo smysl, předpokládal, ale byla to pravda. Nejenže se ze srdce omluvil Snapeovi, ale ještě byl beze slova uznání vypuzen. Nešťastně si uvědomil, že žádat profesora o další pomoc v nitrobraně rozhodně nepřipadá v úvahu.

Když však vstoupil do malé zaprášené místnosti, čekalo ho překvapení. Ne jedna, ale dvě dívky seděly na podlaze před jeho knihou nitrobrany a prohlížely si stránky.

Odkašlal si.

„Ahoj, Harry!“ Ginny se otočila a rudý culík jí padl přes rameno. „Už jsme si říkaly, kam jsi zmizel.“

Hermiona se na něj trochu omluvně podívala. „Požádala jsem Ginny, aby nám pomohla se cvičením v devatenácté kapitole. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdybychom mohli o prázdninách kouzlit… ale protože to nepřipadá v úvahu, je pomocník další nejlepší řešení. Doufám, že ti to nevadí. Dvojčata říkala, že nejsi ve svém pokoji, a já si nebyla jistá, kam jsi odešel, jinak bych se nejdřív zeptala…“

Harry se zarazil a znejistěl, ale při pohledu na Hermionino váhavé chování a Ginnyin nadějeplný pohled přikývl. „Samozřejmě, že může pomoci.“ Ginny se rozzářila a Harry si trochu vyčítal, že ji o pomoc nepožádal dřív. Možná by ji to odvedlo od myšlenek na Rona, kdyby se mohla víc vzdálit od smutku své rodiny a soustředit se na nějaký projekt. I kdyby tím projektem byl Harry.

„Tak co jsi vymyslela?“ Posadil se na podlahu naproti dívkám. Nahlédl na stránku, ale vzhůru nohama toho moc nerozluštil.

„No,“ začala Hermiona, „včera večer jsem přemýšlela o tom, že cvičení na pročištění mysli a cvičení na posílení mysli jsou si asi příliš podobná. Takže z toho vyplývá, že pokud máš potíže s jedním, budeš mít samozřejmě potíže i s tím druhým.“ Znělo to, jako by si nadávala, že si to neuvědomila dřív. „Možná bychom se měli vydat úplně jiným směrem.“

„Jakým jiným směrem?“ zeptal se Harry. Snažil se vzpomenout, o čem byla kapitola devatenáct. Četl ji, ale už přečetl příliš mnoho kapitol na to, aby si pamatoval, která byla která.

„O smyslech. Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal, jak Snape zjistil tvůj dominantní smysl, a protože jsi spíš na zkušenosti zaměřený člověk, napadlo mě, že bychom se k tomu mohli vrátit a zapracovat na nějakých cvičeních na soustředění.“

Harry odvrátil pohled a doufal, že se mu na tváři neprojeví nepříjemné pocity. Řekl Hermioně o svém rozhovoru se Snapem, ale nechal to vyznít jako rozhovor, který vedli v laboratoři nebo u stolu. Bylo mu příliš trapné přiznat, že ho Snape uložil do postele. Šestnáctiletý kluk přece musel mít svou hrdost.

„Dobře… tak co jsi měla na mysli?“ Harry se najednou obával a zároveň se cítil trapně, že se baví se dvěma dospívajícími dívkami o tom, jak využít svůj hmat k nitrobraně. Na jeden den už měl trapasů dost.

Hermiona posunula knihu tak, aby ji měla před sebou jen ona, a pokynula Harrymu, aby si sedl přímo naproti Ginny. „Natáhni ruce, takhle,“ nařídila a předvedla, jak má ruce natažené před sebou, dlaněmi nahoru.

Harry tak učinil a Ginny lehce položila své ruce na jeho. Snažil se z té téměř důvěrné blízkosti necuknout. Ne že by Ginny nebyla přitažlivá, ale v podstatě se s ní nechtěl držet za ruce, zatímco její bratr, jeho nejlepší kamarád, leží dole v kómatu. Málem stáhl ruce zpátky, jak mu ta představa byla nepříjemná. Při pohledu na její tvář si to však rozmyslel. Vypadala šťastně, že mu pomáhá, a vůbec se nechichotala a nechovala se dívčím způsobem, jak by se chovaly některé dívky ve škole. Chovala se jako… kamarádka.

Nadechl se. „Dobře, co dál?“

„Zavři oči,“ nařídila Hermiona a zrakem přelétla stránku před sebou. „Na začátek to není nic složitého. Jen se snaž co nejlépe odfiltrovat všechny ostatní smysly a soustřeď se na hmat. Píše se tu, že k soustředění hmatu můžeme použít vlastně cokoli… podlahu, míč, židli… ale pro začátečníky nejlépe funguje lidský nebo zvířecí dotek. V textu se připomíná, že je třeba se soustředit na živé, dýchající tělo, a ne na spoustu dalších věcí, s nimiž je tvoje kůže v kontaktu, což je docela dost, když se nad tím zamyslíš…“ Odmlčela se, když vzhlédla a zjistila, že Harry i Ginny na ni zírají se směsicí pobavení a netrpělivosti. „Aha, jasně. Promiň, ale k tomu cvičení. Zavři oči, Harry, a snaž se soustředit myšlenky jen na své ruce.“

Poslušně zavřel oči a snažil se soustředit na pocit rukou na svých. Myslel na jejich teplo, na to, že cítí, jak se lehce pohybují, když balancují na jeho rukou. Slyšel také, jak všichni tři dýchají. Ve vzduchu cítil zatuchlinu smíšenou s mýdlem a nějakým ovocným šamponem. Snažil se tyto myšlenky zablokovat a soustředil se jen na ruce. Jen na ruce.

Po několika minutách mu Hermiona řekla, že může přestat. „Zabralo to?“ zeptala se s nadějí.

„Myslím, že ano.“ Usmál se jejímu nadšenému úsměvu. „Nebylo to dokonalé, ale… myslím, že mít něco hmatatelného, na co se můžu soustředit, bylo snazší než se jen snažit vyčistit si mysl a úplně ji zastavit.“

„Dobře, zkusíme to znovu,“ nařídila s větším nadšením než předtím.

Harry s Ginnyinou pomocí zkoušel další hodinu různé varianty jednoduchého cvičení, zatímco Hermiona hledala další cviky na soustředění.

„Tady je jedno,“ pověděla, zatímco si s Ginny dávali přestávku. „V knize se píše, že se máš psychicky připravit tím, že se soustředíš na určitou emoci. Nejlepší je emoce spojená se vzpomínkou – je silnější, takže se snáze udrží. Když se pak v mysli soustředíš na ruce, snaž se soustředit na obojí najednou – na emoci i na dotek. Snaž se je spojit dohromady.“

Harry se na ni zadíval. „Spojit obojí dohromady? Co to má znamenat?“

„No… možná jde o to, kam emoce mentálně umístíš?“ přemýšlela nahlas. „Třeba když jsi naštvaný, asi to cítíš skoro jako hmatatelnou tíhu v hrudi, ne? Ale když se lidé vztekají, někdy ten vztek tlačí do končetin. Ne jako když prostě mlátí do věcí,“ spěchala s vysvětlením, „ale skoro fyzicky cítí, jak se jim vztek kroutí v prstech a třesou se jim od něj ruce. Možná je to něco takového? Zkus třeba cítit, jak emoce opouštějí tvé srdce a přebývají v tvých rukou?“

„Jak mám cítit emoci v rukou?“ zeptal se nedůvěřivě. Zvedl obě ruce, jako by chtěl něco dokázat. „Jsou to ruce!“

Ginny si odkašlala a Harry po ní střelil dobromyslným pohledem. Byl si jistý, že si odkašlala, aby zakryla smích.

„No já nevím, Harry!“ Hermiona zvedla vlastní ruce. „Já nitrobranu neovládám, víš? Tohle je to nejlepší, co mě napadlo, abych vysvětlila, co si myslím, že chce ta kniha říct.“

Harry věděl, že dělá, co může, a omluvným tónem jí to řekl, ale když si cvičení vyzkoušel, nedokázal pochopit, jak emoce přenést do fyzického místa v těle. A čím déle se pokoušel soustředit na hmat, tím více ovocná vůně šamponu napadala jeho smysly a rušila jeho soustředění.

ooOOoo

Po celodenní práci, kdy měli přestávku jen na oběd, byli všichni tři v půlce odpoledne psychicky vyčerpaní. Dokonce i Ginny, která musela Harrymu jen držet ruce na místě nebo být hlásnou troubou, když Hermiona probírala teorie zaměřené na smysly, vypadala, že by se nejraději schoulila k odpolednímu šlofíku. Když Hermiona navrhla, aby to všichni zabalili a do večeře si odpočinuli v obývacím pokoji, souhlasil i Harry. Jakkoli se v posledních dnech soustředil na studium a cvičení, nebyl si jistý, kolik toho jeho mysl ještě snese, aniž by se rozpadla na milion kousků.

Zřejmě se také začínal cítit trochu melodramaticky. Soustředit se tři hodiny v kuse na jednu emoci za druhou může mít takové následky.

„Řachavý Petr?“ zeptala se Ginny s nadějí, když scházeli po schodech, a Harry měl poprvé po několika dnech pocit, že si bez výčitek svědomí vysloužil přestávku.

Pomyslel si, že je příjemné si pro jednou odpočinout, i když o hodinu později ležel na pohovce. Z posledního kola se už omluvil, ale Fred, George a Ginny stále hráli. Hermiona byla schoulená v křesle naproti němu a na klíně měla knihu. Při tom pohledu se hořkosladce usmál. Nikdo nebyl přehnaně šťastný – smutek stále prosvítal každým smíchem a každým záchvatem dobromyslného škádlení – ale to, že tu byli všichni pohromadě a užívali si společnost jeden druhého, byl ten nejlepší pocit za poslední dny.

Karta vybuchla a dvojčata se rozesmála; Harry s úsměvem zavřel oči a rukou přehozenou přes obličej si zastínil světlo.

Sotva zaregistroval zvuk otevírajících se dveří salonu a prudce otevřel oči, když všechny zvuky vybuchujících karet a smíchu ustaly.

Ve dveřích stál Snape a jeho impozantní přítomnost přiměla i dvojčata k rozpačitému mlčení.

„Pottere. Na slovíčko,“ přikázal muž a pak byl pryč, dveře zůstaly otevřené coby jasný pokyn, aby ho následoval.

Hermiona mu dodala odvahu pohledem, když nejistě vstal, ale nepomohlo mu, že ho všichni tři Weasleyovi sledovali se soucitem, jako by mířil na vlastní popravu.

Snape na něj čekal u paty schodiště a ani se na Harryho nepodíval, když mu gestem naznačil, aby ho následoval. Mlčky zamířili do laboratoře. Harry si nemohl pomoct a napadlo ho, že poprava by vlastně byla lepší než nejistota, co ho čeká po jeho ranním fiasku s omluvou. Snape mu nedával najevo, co má očekávat. Držel se strnule, ale tak se ten muž obvykle držel, když byl mezi lidmi. Polevil v ostražitosti a skutečně se uvolnil jen v jediném případě – když byl tak zabraný do výroby lektvarů, až si Harry říkal, jestli profesor nezapomněl, že tam s ním vůbec je někdo další.

Snape mu pokynul, aby vstoupil do laboratoře jako první, a Harry mírně nadskočil, když za nimi muž zavřel dveře.

Nervózně přešlápl, když Snape přistoupil k pultu, zvedl něco, co vypadalo jako stará obálka, několikrát ji otočil v rukou a prudce ji položil zpátky. Pak se obrátil k Harrymu a chvíli ho mlčky pozoroval.

Harry byl tak nervózní, že ho napůl napadlo zeptat se Snapea, jestli je Shakespearovým fanouškem, jen aby prolomil ticho. Kousl se do jazyka. Nezdálo se, že by mu to za těchto okolností prošlo.

Konečně muž promluvil svým nejformálnějším tónem: „V poslední době je mi stále zřejmější, že už několik let žiji v mylném přesvědčení.“ Odmlčel se, krátce odvrátil pohled od Harryho, pak zkřížil ruce a podíval se mu zpříma do očí, jako by se odhodlal.

Harry se zmateně zamračil. To neznělo jako odpověď na jeho omluvu. Netušil, kam tím Snape míří.

Profesor mírně zvedl bradu a pokračoval: „Vzhledem k tomu, že nesete jméno a podobu Jamese Pottera, nemluvě o jeho sklonu k vylomeninám, předpokládal jsem, že máte stejnou povahu a tendence. Mé domněnky vycházely z chybných a neúplných informací, nemluvě o osobní zaujatosti v tomto směru, a proto se budu snažit napravit vzniklou situaci a od nynějška budu vyvozovat závěry pouze na základě pozorování vašich slov a činů, nikoli na základě vzpomínek na vašeho otce.“ Zastavil se a držel se ještě strnuleji ve zřejmém očekávání nějaké reakce.

Harry na něj zíral. Trvalo mu celou minutu, než mu došlo, co Snape řekl. Pokud se nemýlil, Snape právě Harrymu naplno přiznal, že se v něm mýlil a že není kopií svého otce. Už jen kvůli tomu měl Harry pocit, jako by mu někdo podrazil nohy. Byla to poslední věc, kterou by od Snapea kdy čekal, že přizná nahlas. I když spolu teď vycházeli o něco lépe – že to profesor přiznal nejen sobě, ale i Harrymu, bylo obrovské. Něco jako Voldemort-chce-být-Harryho-kamarád.

Ale… měl být ten příliš formální projev omluvou? Stejně jako předešlý den to Harry nedokázal říct, ale tak nějak předpokládal, že ano. A jestli ano, pak se Snape omlouval opravdu, ale opravdu špatně. Taky to znělo, jako by si to předem nacvičil, a Harrymu by ta představa za méně šokujících okolností připadala zábavná.

Na druhou stranu… Snape nevypadal na člověka, který by se omlouval… komukoli… vůbec. V takovém případě, když se to vezme kolem a kolem, to možná vlastně byla velmi dobrá omluva.

Harry si odkašlal. „Ehm…“ začal nerozhodně, ale pak se zarazil, když si uvědomil, že to je vše, co ho napadlo říct. Měl teď trochu pochopení pro Snapeovo předchozí hrubé odmítnutí. A zároveň měl pocit, že potřebuje alespoň týden na to, aby si promyslel, co Snape řekl, a vymyslel vhodnou odpověď.

Snape však nejevil žádné známky toho, že by chtěl promluvit jako první, a Harry ze zkušenosti věděl, že nepříjemné ticho umí ten muž přečkat daleko lépe než on.

„Já… ehm, děkuji vám, pane,“ vykoktal nakonec Harry a doufal, že to alespoň prozatím stačí.

Snape rázně přikývl a po krátkém zaváhání sebral z pultu starou obálku. Několik vteřin si Harryho prohlížel s nečitelným výrazem. „Našel jsem tohle. Nic z toho nevyvozujte, jen jsem si myslel, že byste to měl mít. A neptejte se mě, kde jsem k tomu přišel. Nepamatuji si.“

Snape mu obálku vrazil do rukou, pak ho vyvedl z laboratoře a cvakl za sebou dveřmi.

Harry stál několik vteřin sám na chodbě, ohromený rychlým sledem neobvyklé omluvy, záhadného daru a spěšného propuštění. Uvědomil si, že mu visí čelist, a zaklapl ji. Teď, když už nebyl pod dohledem profesora, ho napadaly nejrůznější otázky, které mu chtěl položit. V neposlední řadě… znamenalo to, že Snape přijal jeho vlastní omluvu?

Zdálo se, že Harryho přiznání Snapea nějakým způsobem podnítilo k tomu, aby mu to oplatil. Harry netušil, že jeho slova budou mít takový účinek, a nebyl si jistý, co si o tom má myslet. Samozřejmě předpokládal, že Snape ke svým závěrům nedospěl přes noc. Ale i kdyby si uvědomil, že se mýlil, a i kdyby dokázal překonat svou pýchu, Harry si nikdy nedokázal představit, že by chtěl – jak to jen řekl? – napravit vzniklou situaci. Zdálo se, že toho muže nikdy nezajímalo, co si o něm lidé, a už vůbec ne studenti, myslí. Rozhodně si nikdy nedělal starosti s tím, co si o něm myslí Harry. Ani neprojevoval žádné ohledy na Harryho pocity. Proč tedy najednou bylo pro Snapea natolik důležité, aby se oficiálně přiznal ke svým minulým chybám a… no, v podstatě slíbil, že se polepší?

Proč by mu na tom vůbec mělo záležet?

Harry se v posledních týdnech cítil hodně zmateně, ale nikdy se necítil tak ohromně zmatený jako teď.

Ve snaze rozptýlit se od svých myšlenek otočil obálku v rukou. Byla složená, pomačkaná a mírně zhnědlá stářím. Byla také vyboulená.

Nedokázal potlačit svou zvědavost. Otevřel ji a do dlaně mu vyklouzl kousek papíru a malý kamínek ve tvaru srdce. Převaloval kámen mezi prsty. Kromě tvaru na něm nebylo nic zvláštního. Vypadal jako jakýkoli jiný kámen, který by člověk mohl najít na zemi, ačkoli byl hladký a opotřebovaný, jako by se s ním během let mnohokrát manipulovalo.

Dopis byl psaný neznámým dívčím písmem, ale zdálo se, že první stránka chybí; slova začínala uprostřed věty. Přejel až na konec stránky, zamrkal náhlou vlhkostí v očích a roztřeseným prstem sledoval podpis.

Byl podepsaný Lily.