Preklady fanfiction Harryho Pottera

Konečná volba

Jennifer

„Tak to by bylo,“ povzdechla si ministryně, když Julietiny kroky odezněly a my jsme zaslechli, jak se v dálce otevřely a zavřely vchodové dveře. O chvíli později jsem viděla, jak se sestra potácí kolem okna: vyběhla ven, aby se vyplakala sama v zahradě, a mně se pro ni sevřelo srdce.

„Takže, Jennifer,“ oslovila mě náhle Hugova matka a já nadskočila. Nikdo z nich mi předtím nevěnoval pozornost a teď se najednou všechny oči upřely na mě. Polkla jsem. S Juliet se vypořádali; teď jsem si byla jistá, že se chystají potrestat i mě.

Překvapilo mě, když Vektorová jen řekla: „Jaké máš plány do budoucna, drahoušku?“

Aha - zdálo se, že když nejsem studentka Bradavic, a dokonce ani čarodějka, nechávají můj trest na rodičích. S úlevou jsem se uvolnila.

„No, já - já bych opravdu chtěla být vědkyně,“ pronesla jsem opatrně. „A - no - je tu jedna oblast, na kterou bych se ráda specializovala bokem, pokud to půjde.“

Srdce se mi rozbušilo. Ta myšlenka se ve mně v soukromí rodila už nějakou dobu a nebyla jsem si jistá, jestli to bude možné nebo dokonce povolené. Ale tohle byla možná jediná příležitost, kdy jsem se mohla zeptat.

„A co to tedy je?“ zeptala se Vektorová, když ministryně začala přerovnávat papíry na stole a McGonagallová sáhla po plášti, připravená k odchodu. Trochu dotčeně jsem se na ně podívala - byla jsem jenom moták a ony nechtěly být nezdvořilé, ale asi jsem je prostě moc nezajímala.

„No,“ nadechla jsem a trochu zesílila hlas. „Chtěla bych se specializovat na studium magie.“

McGonagallová málem upustila plášť a ministryně překvapeně vzhlédla od stolu. Teď jsem měla jejich plnou pozornost. Vektorové se zatřpytily oči, kterými mě studovala.

„Velmi zajímavé,“ řekla. „Pověz nám o tom víc.“

Povzbuzena jsem pokračovala. „Jsem prostě hodně zvědavá,“ řekla jsem, „na chemii magie. Pokud něco takového existuje. Všechno ostatní na světě je racionální, víte. Ať už se něco zdá jakkoli podivné, jakkoli nepřirozené, vždycky se to dá vysvětlit, no, atomy, buňkami, zářením a - ach - tolika různými věcmi. Magie - no, vsadím se, že to tak není, ale stejně bych se o ní ráda dozvěděla víc. Mé poznatky by ovšem mohl znát jen kouzelnický svět,“ dodala jsem spěšně, když jsem si vzpomněla, jak jsou všichni tajnůstkářští.

Nastalo dlouhé ticho. Ministryně se na mě dívala se zaujatým výrazem.

„Mám pocit,“ promluvila nakonec Vektorová s malým pousmáním, „že to, co jste vy dvě dívky v létě podnikly, byl možná nápad Juliet, a ne tvůj, nemám pravdu?“

Nechtěla jsem Juliet zradit, a tak jsem na to neodpověděla, ale cítila jsem, jak se červenám. Máma s tátou si vyměnili pohled beze slov, jen s pozvednutím obočí.

„No, Jennifer,“ řekla ministryně, „to je nesmírně zajímavé. Nevíš o tom, ale já sama pocházím z mudlovské rodiny. A už dlouho mám pocit, že by se propast mezi mudly a kouzelníky dala v nejednom případě překlenout. Mě osobně by velmi zajímal výsledek takového výzkumu, pokud se rozhodneš v něm pokračovat. Magie a věda; mohu s jistotou říct, že tato oblast není v akademické sféře příliš probádaná.“

„To rozhodně není,“ potvrdila McGonagallová. „A je to možná naše škoda. No, slečno Belstoneová, bylo milé si s vámi popovídat. Snad se ještě někdy setkáme. Ach - málem bych zapomněla - pane a paní Belstoneovi... mám tu pro vás k přečtení informace o Selburtonské škole.“

Podala tátovi úředně vypadající obálku a ten chvíli váhal, než si ji vzal.

„Děkujeme, paní ředitelko,“ řekl nakonec. „Doufejme, že naše pobloudilá dcera využije svého místa tam co nejlépe.“ Zajel prstem pod chlopeň obálky a vytáhl tenký, šedivý list. Na přední straně byl obrázek ponuré žulové budovy zasazené do beztvaré, ploché hnědé krajiny - okamžitě mi připomněl přestavěnou nemocnici - nebo vězení.

„Jestli máte nějaké dotazy ohledně školy,“ dodala McGonagallová trochu neochotně, když jsme se všichni tři zarazili a táta beze slova list otevřel, „klidně se ptejte...“

Jak se ukázalo, měli spoustu otázek. Jak se tam dostat, jak se výuka liší od Bradavic, kolik je tam mladých studentů...

Celá diskuse mě deprimovala a po chvíli jsem ji přestala poslouchat. Přešla jsem k policím s knihami a zvědavě si pročítala tituly. Ministryně si všimla, na co se dívám, a s mírným úsměvem mi jednu nebo dvě knihy vytáhla, abych si je mohla prohlédnout. Listovala jsem v nich a na chvíli jsem se začetla do zajímavé kapitoly o starověkých runách. Rozhovor se mnou zamával...

Až po nějaké době jako by mnou projel malý záchvěv elektřiny a já s trhnutím vzhlédla. Najednou jsem si uvědomila, že jsem úplně zapomněla na svou sestru... a že mi něco vůbec nesedí.

„Hej - kde je Juliet?“ promluvila jsem nahlas. Když jsem se podívala z okna do zahrady, zjistila jsem, že Juliet není nikde vidět. Zavřela jsem oči. Spojení mezi mnou a Juliet bylo opravdu hluboké; skoro vždycky jsem nějak věděla, kdy je moje jednovaječné dvojče nablízku.

Všichni přestali mluvit a překvapeně se na mě podívali.

„Ach, ne...“ zasténala jsem, zběsile otevřela okno a vyklonila se, abych se rozhlédla na všechny strany. „Ona někam utekla! Já vím, že ano - poznám to!“

Za sebou jsem slyšela, jak táta slabě, téměř neslyšně zasténal, a ředitelka zamumlala: „Promerlina...“

Paní ministryně se ke mně rychle přiblížila s vytasenou hůlkou. Překvapeně a znepokojeně jsem se na ni podívala. „Nechystáte se jí ublížit, že ne?“ vyhrkla jsem.

„Nebuď hloupá, samozřejmě že ne! Prosím, ustup, Jennifer...“

Něco zamumlala, současně zamávala hůlkou zleva doprava a já zalapala po dechu, když vzduch rozvlnilo mocné kouzlo, při jehož průchodu se zachvěly keře a stromy v zahradě.

Uplynula dlouhá chvíle. Pak ministryně ztěžka pronesla: „Uvnitř hranic tohoto pozemku nikdo není. Měli bychom se po ní podívat.“

„Je mi to moc líto,“ vzdychla máma utrápeně. „Ach, Juliet - určitě utekla! Ale - není třeba - můžeme ji hledat sami, paní ministryně...“

„Rozhodně,“ potvrdil táta důrazně. „V případě potřeby se obrátíme na mudlovskou policii... ať vám naše dcera nezpůsobí další potíže.“

Ale tři čarodějky už na sebe natahovaly pláště a mířily ke dveřím. Táta pod nosem zanadával a vyrazil za nimi. Máma mě chytila za ruku a následovaly jsme je.

„Jennifer,“ zeptala se naléhavě, jakmile jsme byly venku. „Máš tušení, kam by tvoje sestra mohla jít?“

Zachvěla jsem se, když se na mě všichni podívali.

„Já - já - ne, promiňte, já opravdu nevím!“

Poprvé v životě jsem absolutně netušila, kde sestra je nebo co dělá, a to mě vyděsilo. Určitě - určitě by neutekla?

„Zkontrolujeme zastávky mudlovských autobusů a zeptáme se, jestli ji někdo neviděl,“ řekl táta, popadl mámu a zamířil k hlavní silnici do vesnice.

„Omluvte mě na okamžik,“ řekla profesorka McGonagallová a přímo před námi se proměnila v mourovatou kočku s prošedivělým čumáčkem a brýlovými skvrnami kolem očí. S otevřenou pusou jsem sledovala, jak - trochu strnule - vyskočila na plot zahrady, pak na střechu verandy a znovu až na samý vršek domu, přičemž jako schůdky použila parapety.

Zvedla jsem hlavu a sledovala, jak se plíží po hřebeni střechy a otáčí hlavou ze strany na stranu. Pak ztuhla, podívala se na západ, směrem ke kopci, za kterým bydleli Scamanderovi, a já jsem okamžitě věděla, že spatřila mou sestru.

„Vypadá to, že ji zahlédla,“ potvrdila ministryně mou domněnku. „Takže se nedostala daleko.“

Odtrhla jsem se od nich, zatímco mourovatá kočka McGonagallová začala seskakovat dolů, a proběhla jsem otevřenou zahradní brankou.

„Jdu ji zastavit!“ vykřikla jsem a vyrazila směrem, kterým se McGonagallová dívala. Spěchala jsem po cestě a o několik minut později jsem, celá udýchyná, spatřila v dálce známou postavu. Jak jsem ji začal dohánět, bušilo mi srdce.

Ale - počkat - ona přece neutíkala. Zmateně jsem zpomalila. Sestra ke mně kráčela se vztyčenou hlavou podivným, nečekaným pružným krokem.

„Juliet,“ zalapala jsem po dechu, když jsem ji dostihla. „Co - kde jsi byla?“

Juliet mě vzala za ruce a podívala se přímo na mě. Oči se jí leskly zvláštním triumfem a já ke svému překvapení viděla, že má mokré vlasy i šaty. Byla cítit - nevysvětlitelně - mořskou vodou.

„Byla jsem za Mlokem,“ řekla. „A spravila jsem to.“

„Spravila jsi - co?“ Byla jsem ztracená. Sestra se mi snažila něco říct - něco důležitého - a já zoufale studovala její vítězoslavný obličej. „Jak to myslíš? Juliet, co jsi udělala?“

Za námi jsem zaslechla spěšné kroky; McGonagallová, Vektorová a ministryně šly za mnou.

Juliet se na nás čtyři pevně podívala a naklonila bradu vzhůru oním odhodlaným způsobem, který jsem tak dobře znala.

„Já už do té Selburtonské školy jít nemusím,“ prohlásila klidně.

Nastalo takové absolutní ticho, že by byl slyšet upadnout špendlík. Na okamžik mě napadlo, jestli už i ptáci nepřestali zpívat.

„Zbavila jsem se své magie,“ pokračovala Juliet. „Jsem teď moták. Stejně jako Jennifer.“

Otevřela jsem pusu. Už tak se mi ze zběsilého běhu lehce točila hlava a najednou jsem si myslela, že omdlím. Když jsem se zapotácela, Vektorová mě elegantně zachytila a já se jí instinktivně chytila, zatímco jsem na Juliet zírala v úžasu a s narůstajícím zděšením.

Tři čarodějky si navzájem věnovaly zmatené pohledy.

„O čem to proboha mluvíš?“ vystřelila otázku ministryně. „To není možné.“

Juliet však mluvila pravdu. Znala jsem ji skrz naskrz. Přinejmenším, pokud se nezbavila své magie, naprosto věřila, že ano. Na okamžik mě napadlo, jestli se moje sestra prostě trochu nezbláznila.

„Juliet,“ zaprosila jsem a vymanila se z náruče Vektorové. „Jak to myslíš? A co s tím má společného Mlok?“

„Mlok?“ zopakovala McGonagallová ostře. „Scamander?“

Juliet přikývla.

„Ano,“ potvrdila. „Má nějaké kouzelné ryby, které se živí magií. Jsou jeho tajným projektem. Nechala jsem je vypít tu svou... do poslední kapky.“

„Ty - to nemůžeš myslet vážně...“ McGonagallová se na Juliet dívala, jako by ji nikdy předtím neviděla.

Juliet vytáhla hůlku a namířila ji na malý kousek cihly, který ležel u cesty. „Wingardium Leviosa!“ zvolala a sebevědomě švihla hůlkou. Nic se nestalo. „Engorgio! Reducto!“ Stále nic.

Ruce Vektorové mi sevřely ramena. Ministryně kouzel si přikryla ústa dlaněmi a zavřela oči.

„To už by stačilo,“ vyhrkla McGonagallová. „Drahý Godriku... já - nevěřím - Mlok, říkáš? Ten vlezlý - všetečný starý - ach, ten taky nikdy nebral nejmenší ohledy na pravidla! Dítě - jak sis to mohla udělat?“

Vypadala tou myšlenkou znechucená. Hádala jsem, že z hlediska kouzelníků se to rovná vypíchnutí vlastních očí.

Juliet se však zhluboka nadechla a podívala se McGonagallové přímo do tváře.

„Je to vratné,“ řekla vyrovnaně.

„Tak dobře!“ výraz McGonagallové se změnil na bezmezně úlevný. „Raději to běžte zvrátit, slečno Belstoneová! Jděte!“

Juliet však zavrtěla hlavou.

„Ne,“ prohlásila. Nemohla jsem uvěřit její chladnokrevnosti.

McGonagallová zaprskala. „Nebuďte směšná, slečno Belstoneová. Vraťte se ke Scamanderovým a dejte se do pořádku - okamžitě! Nebo, ať mi Merlin pomůže, sem dotáhnu Mloka sama, aby to dal do pořádku on!“

„Ne,“ zopakovala Juliet rázně a téměř viditelně zabořila paty do země. „Je to moje magie, ne vaše, takže ji můžu rozdat, když budu chtít. Proč byste mě měla nutit, abych si ji vzala zpátky? Když to udělám, budu muset jít do Selburtonu, což je, jak víte, hrozné. Když zůstanu takhle - no, aspoň budu se svou sestrou, tak jak jsme vždycky měly být!“

Ministryně a McGonagallová se na sebe bezradně podívaly a Julietiny rty se stočily do poloúsměvu.

„Ale je tu ještě jedna možnost,“ řekla a mírně zvýšila hlas. „Mlok se domnívá, že bychom nejspíš mohli polovinu magické síly vrátit mně a polovinu Jennifer. Takže buď můžeme být obě motáci... nebo bychom mohly být obě čarodějky.“

„Juliet!“ vydechla jsem zaraženě. „Kdy - jak - kvůli tomu jsi předtím šla za Mlokem? Jak jsi mi to mohla neříct?“ Hlas mi vystoupal do rozhořčeného skřeku.

„Počkejte,“ přerušila nás McGonagallová hlasitě. „Ujasněme si to. Vy a pan Scamander jste spolupracovali na přerozdělení vašich kouzelných schopností mezi vás a sestru, a to pomocí kouzelné ryby, kterou kouzelnická společnost dosud nezná.“ Pohlédla se zafuněním na Juliet, která jí pohled odvážně oplatila.

„Deset bodů za vynalézavost,“ prohlásila náhle za mými zády ministryně a k mému úžasu jsem slyšela, jak se skutečně nevěřícně zasmála.

Jen Vektorová se tvářila pochybovačně. „Jedna síla, mezi dvě...“ zamumlala. „Jejich magie by se takovým rozdělením nepochybně oslabila...“

Můj šok pomalu ustupoval. Podívala jsem se na Juliet, která tu stála s tichým triumfem, na ministryni a Vektorovou, které si mě teď prohlížely, jako bych byl zajímavý matematický problém, který je třeba vyřešit, a hruď se mi začala svírat: nelibostí a doutnajícím hněvem.

„Se vší úctou, paní profesorko,“ pronesla ministryně pomalu. „Je to fascinující nápad. Pokud to bude fungovat, mohlo by to změnit dějiny...“

„Ano,“ souhlasila McGonagallová po dlouhé odmlce. „No, to by určitě dokázalo.“

„A,“ dodala ministryně a věnovala mi laskavý pohled, „od začátku to bylo opravdu nespravedlivé. Je to těžké pro každého sourozence motáka, ale u dvojčat...“

Viděla jsem, že McGonagallová váhá. „Předpokládám,“ začala neochotně, „že bychom to mohly povolit. Poloviční síly by měly stačit - je to víc, než, jak se zdá, mají někteří naši studenti... Obě dívky by koneckonců mohly navštěvovat Selburton...“

To byla poslední kapka - k mému vlastnímu překvapení, stejně jako k překvapení kohokoli dalšího, jsem najednou vybuchla.

„Přestaňte! Ihned přestaňte!“ zařvala jsem a všichni couvli a zatvářili se šokovaně. „Podívejte se na sebe! Já jsem tady, víte? Copak do toho nemám vůbec co mluvit? Vnucovat mi magii - vybírat, do které školy půjdu - já nejsem - pokusný králík! A co když nic z toho ani nechci, zajímá vás to? Říkala jsem ti - říkala jsem ti to, Juliet, už celou věčnost - jsem šťastná, že jsem obyčejný moták! Jednou budu vědkyně a budu zkoumat kouzla pro zábavu, a takhle mi to prostě vyhovuje!“

Nastalo hlasité ticho. Tři čarodějky se tvářily překvapeně a rozpačitě. Ale mně to bylo jedno. Sledovala jsem Juliet. A ona se na mě - snad poprvé po dvou letech - podívala s opravdovým pochopením v očích.

„Já vím, Jen,“ řekla. „A už jsem Mlokovi řekla, že jestli to nebudeš chtít udělat, ráda zůstanu moták napořád a budu chodit do tvé školy a tak dále.“

To mě na okamžik uzemnilo. Ale pak jsem zavrtěla hlavou. „Hernajs, Juliet,“ zaklela jsem. „Tobě by se to nelíbilo - miluješ kouzla - a vždycky, když mluvím o svých hodinách, tak se nudíš. Nudí tě to - víš, že jo.“

Juliet si založila ruce na hrudi. „Na tom nezáleží. Celou dobu jsi byla tak statečná a trpělivá, dělala jsi pro mě všechny ty hlouposti jen proto, že jsi věděla, jak moc to chci. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem si to uvědomila. Takže už jsem se rozhodla, že je to na tobě. A jestli -“ tady se jí hlas nepatrně zachvěl, „- chceš, abychom byly obě motáci, tak je to v pořádku. Já půjdu do mudlovské školy a -“

„Moment, prosím,“ přerušila ji náhle profesorka McGonagallová. „Slečno Belstoneová. Nemohu se prostě dívat na to, jak na celý život jen tak zahodíte magický potenciál. Bylo by opravdu hrozné plýtvání, kdybyste skončila v mudlovské škole. Možná je to v rozporu s mým přesvědčením... ale změním své předchozí mínění ohledně Selburtonu.“ Zhluboka se nadechla. „V Bradavicích se pro vás obě může najít místo, pokud se rozhodnete, že byste o to stály.“

Juliet při tom tlumeně vydechla.

„Pod podmínkou,“ dodala McGonagallová a přísně stáhla obočí, „že budete souhlasit s částečným vymazáním paměti. Nechci, aby se o vašich činech vědělo ve škole. A je samozřejmé, že od vás obou očekávám bezúhonné chování.“

No - tohle přepisovalo historii. Místo v Bradavicích - v Bradavické škole čar a kouzel... Na jeden dlouhý okamžik mě Julietiny oči prosily a já měla pocit, že celé moje srdce je plné až po okraj a přetéká.

„Děkuji vám, paní profesorko,“ řekla jsem tiše. „Místo v Bradavicích... to opravdu mění mé rozhodnutí. Máte pravdu, pro Juliet by byla strašná škoda takhle zahodit magii. Stát se motákem jako já.“

Atmosféra na té tiché silnici na okraji Vydrníku svatého Drába byla napjatá; když se na mě upřely čtyři páry očí, napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné. Zhluboka, velmi zhluboka jsem se nadechla.

„Chci zůstat taková, jaká jsem,“ prohlásila jsem. „Ale jen pokud vezmete Juliet zpátky do Bradavic, se všemi jejími schopnostmi. Neměly bychom si její schopnosti chaoticky rozdělovat mezi sebe - není to přirozené.“

Ohromená Juliet se na mě beze slova podívala. Vektorová natáhla ruku a jemně se dotkla mého ramene.

„Na svůj věk jsi velmi moudrá, dítě,“ řekla tiše. „Málokdy vídám někoho tak mladého a tak jasnozřivého...“

McGonagallová stále neodpovídala a já k ní vzhlédla tak zpříma, jak jsem jen dokázala.

„Tohle - tohle je moje volba,“ řekla jsem. „Pokud dovolíte, paní ředitelko. Jinak vím, že bychom obě raději byly motáci, než abychom šly do Selburtonu.“

Po chvíli, která se zdála být strašně dlouhá, se McGonagallová hlasitě nadechla nosem a pak souhlasně přikývla.

„Dobrá,“ potvrdila ostře a mě zaplavila úleva. „Juliet - jestli se chcete vrátit do Bradavic, pamatujte na dvě mé podmínky: zaprvé, vymažeme vám vzpomínky na vaše činy, a zadruhé, jakákoli další lumpárna a jdete rovnou do Selburtonu.“

„To je - dost fér,“ odpověděla Juliet zaraženě. „Děkuji, paní profesorko...“ Pořád vypadala trochu omámeně.

Srdcem mi projelo malé bodnutí bolesti, ale každým kouskem své bytosti jsem věděla, že je to správná volba.

„Jestli jsem se za ty dva roky něco naučila, tak to, že je skvělé být jiný,“ sdělila jsem Juliet procítěně. „Vždycky budeme sestry a nejlepší kamarádky. Na tom se nikdy nic nezmění. Ale se všemi tvými schopnostmi z tebe bude skvělá čarodějka, Juliet. A já - já budu geniální vědkyně! Tedy, doufejme, že alespoň adekvátní.“

V příštím okamžiku se mi zatajil dech, když se na mě Juliet vrhla a prudce mě objala. Se smíchem jsem jí objetí oplatila - mé divoké sestřičce, mé druhé, bláznivější polovině. Když mě pustila, viděl jsem, že se jí oči lesknou slzami - ale přikyvovala - přikyvovala a plakala zároveň.

„Geniální,“ dostala ze sebe nakonec, „ach, Jennifer, ty budeš určitě geniální...“