Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24. Mentální umění

V následujících třech dnech Harry četl, studoval a cvičil nitrobranu usilovněji než na kterékoli NKÚ. Přesto věděl, že kdyby byl zkoušen z množství informací v knize, u kterých skutečně chápal, jak je uplatnit v praxi, sotva by se vyškrábal na přijatelnou. Stále netušil, jak má vyprázdnit mysl od všech myšlenek, když jediné, na co dokáže myslet, je jeho kamarád ležící blízko smrti jen kousek od něj. Nebo jak se zbavit emocí, když ho obavy a netrpělivost nikdy úplně neopustily.

Ale snažil se, opravdu se snažil. To, co se předtím zdálo jako zbytečné plýtvání časem a energií, mělo najednou určitý stupeň naléhavosti a Harry už se nehodlal vzdát při prvním náznaku obtíží.

A začínal chápat některé pojmy. V hlavě se mu rozsvítilo, když si přečetl o podobnosti mentálních disciplín, které jsou nutné k odolání kletbě Imperius a k odražení útoku nitrozpytců. Snape o tom něco zmínil na jejich první hodině v minulém pololetí, ale Harry byl tehdy z výuky příliš nervózní, než aby jí věnoval pozornost. Když si teď o podobných dovednostech přečetl, znovu získal naději, že má možná přece jen šanci nitrobranu se naučit. Kletby Imperius se nezbavil bez potíží, s nitrobranou to jistě bude také nesnadné. Ale už to nebylo nemožné a tato myšlenka ho hnala ve studiu kupředu.

Dokonce ho příjemně překvapilo, že to nebyla jen dřina. Jakmile se dostal přes nudné úvodní kapitoly, našel v knize docela dost fascinujících faktů o nitrobraně a taktikách, které může při nitrobraně použít. Dozvěděl se, že nejde jen o odrážení útoků, ale také o zvládnutí ošálení. A když se dostal ke kapitole o způsobech, jakými lze silné emoce připoutat k určitým vzpomínkám, které pak lze využít k přesměrování nitrozpytcovy pozornosti, přečetl si kapitolu dvakrát a označil si ji k dalšímu studiu. Věděl, že zejména tato dovednost se mu bude hodit, až zvládne základy.

Pokud zvládne základy. Zadržel povzdech při té nechtěné myšlence a v duchu se opravil. Až. Až zvládne základy.

Protože je zvládne.

Natáhl si nohy na podlahu a kýchl, protože pohybem rozvířil prach v podkroví. Odkašlal si, když se znovu usadil, a sklonil se nad knihu, aby dočetl další kapitolu.

Od příjezdu Weasleyových se Grimmauldovo náměstí zaplnilo kouzelníky, kteří přicházeli a odcházeli, šeptali si a plakali, takže Harry jen těžko hledal místo, kde by si mohl nerušeně číst knihu nebo trénovat nitrobranu. Dokonce i jeho pokoj byl teď, když se o něj dělil s Fredem i Georgem, většinu času mimo provoz.

Harrymu toto uspořádání příliš nevadilo, ale to, že tu byli přímo naštosovaní jako sardinky, mu ztěžovalo učení přes den i noční procvičování vyčištění mysli. A tak se každý den plížil na půdu, na jediné místo, kam se nikdo jiný v domě neodvážil.

Všichni ostatní byli natolik rozptýleni Ronovým stavem a následky útoku na Doupě, že pokud se objevil v době jídla, nikomu nevadilo, když během dne zmizel. Ginny na něj občas vrhla zvědavý pohled, když se vytratil, ale nikdy nevyzvídala, za což jí byl vděčný. Před minulým školním rokem Ginny příliš dobře nepoznal, ale nyní rychle přicházel na to, že jí málokdy unikne, co se kolem ní děje. Možná to bylo dáno tím, že byla v rodině nejmladší. Začínal také oceňovat její způsob, jak poznat, kdy nemá tlačit na pilu.

„Harry?“ ozval se za ním hlas.

„Áááááá!“ vykřikl a zlomil brk v ruce. Otočil se a pak vykulil oči. „Her… Hermiono? Co tu…?“

„Promiň.“ Hermiona o krok ustoupila, rozpačitě sevřela ruce před sebou a zarudlýma očima přejížděla po zaprášené půdě. „Nechtěla jsem tě vylekat. Myslela jsem, že jsi mě slyšel přijít.“

Ještě chvíli zíral, než ho mozek dohnal, pak vstal a rozpřáhl ruce. Hermiona mu věnovala uslzený úsměv a nechala se od něj obejmout. Několik vteřin ani jeden z nich nepromluvil a Harry si pomyslel, jak příjemné je vědomí, že není sám. Hermiona přesně věděla, co Harry k Ronovi cítí. Ani jeden z nich v tom nebyl sám.

Hermiona se odtáhla jako první, přidušeně vzlykla a otřela si oči do rukávu. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“

„Jsem rád, že ty taky,“ odvětil Harry s drobným úsměvem.

„Tady nahoře je… ehm, hezky,“ poznamenala pochybovačně a opatrně se posadila na nejméně zaprášené místo na podlaze, které našla.

„Je tu klid.“ Harry si dřepl zpátky. „Jak jsi věděla, kde mě najdeš?“

„Pan Weasley,“ odpověděla Hermiona prostě a na jeho zvednuté obočí podrážděně vysvětlila: „Snad jsi nečekal, že se nikdo nebude zajímat, kam na celé hodiny mizíš? Weasleyovi samozřejmě vědí, že by neměli zapomínat tě sledovat, když je Voldemort na válečné stezce.“

Harry znovu zpola pokrčil rameny a zadíval se do své knihy. „Ty jsi, ehm…“ Odkašlal si a nemohl se jí podívat do očí, když se ptal: „Byla jsi za Ronem?“

„Ano,“ odpověděla tiše a hlas se jí zachvěl. Popotáhla. „Chvíli jsem s ním seděla, než jsem tě šla najít.“

Harry přikývl a nevěděl, co jiného říct. Vzhlédl, když Hermiona položila ruku na jeho.

„Není to tvoje vina, Harry,“ pověděla s vážnou tváří. Pokusil se odvrátit pohled, ale ona se posunula, takže mu nezbylo než se jí znovu podívat do očí. „Já tě znám, Harry. Znám tě a není možné, aby sis to teď nevyčítal. Ale,“ zopakovala, tentokrát zřetelněji, „to, co se stalo Ronovi, není tvoje vina.“

Cítil, jak se mu oči zalévají slzami, a ona ho tentokrát nechala odvrátit pohled. Trvalo mu několik okamžiků, než promluvil, tak moc se bál, že by se mu mohl zachvět hlas. Nesouhlasil s Hermionou, že to není jeho vina. Samozřejmě že byla. Voldemort by nikdy nešel po Ronovi, kdyby nešel po Harrym. Ale pokud by na tom trval, Hermiona by tím tvrdošíjněji lpěla na svém, že to tak není. Rozhodl se, že nejlepší bude změnit téma.

„Takže tu zůstaneš do konce prázdnin?“ zeptal se a byl rád, že má pevný hlas.

Hermiona se na něj vědoucně podívala, ale nechala ho odklonit směr hovoru. „Ano. Už jsem si přestěhovala věci do Ginnyina pokoje. Pan Weasley mluvil s mými rodiči a ujistil je, že tady budu ve větším bezpečí než kdekoli jinde. Měli o mě docela strach, víš…“ odmlčela se a její ruka se pevně sevřela kolem Harryho, kde stále spočívala. Zhluboka se nadechla, pustila jeho ruku a místo toho sáhla po knize.

Harry se opřel a sledoval ji, jak s námahou zvedá obrovskou bichli, aby si přečetla její název.

„Nitrobrana?“ zeptala se trochu překvapeně, když knihu spustila zpátky na zem. „Profesor Snape ti zase dává lekce?“

„Ne tak docela.“ Tázavě se na něj podívala a on vysvětlil: „No, jednou mi pomohl vyčistit mysl, ale nitrobranu mě neučí. To Brumbál. Nebo spíš mě bude učit on. Až bude mít čas. Do té doby se to snažím naučit sám, jak jen to jde.“

„Z knihy,“ ujistila se Hermiona a v očích jí zatančil malý náznak humoru.

„Ano, z knihy,“ odvětil a přimhouřil oči. „Umím číst, víš?“

„Samozřejmě, že umíš,“ odvětila smířlivě a na rtech se jí objevil úsměv. „A děláš to obdivuhodně dobře. Jen to není… obecně tvoje… no, tvoje oblíbená činnost, to musíš uznat.“

Otevřel ústa, aby se ohradil, ale raději si to rozmyslel a pusu zavřel. Nebylo třeba dělat povyk, když měla naprostou pravdu. Nebyl na tom s učením zdaleka tak špatně jako Ron, ale přece jen dával přednost praktickým zkušenostem před biflováním se z knih.

Povzdechl si a sklopil zrak ke stránkám, které měl před sebou. „Nevím, jak jinak se to naučit,“ přiznal tiše. „Loňské hodiny se Snapem byly od začátku odsouzené k zániku a Brumbál je pryč kvůli záležitostem Řádu. Včera mi poslal vzkaz, že s výukou začínáme první týden školy. Ale já to musím zvládnout hned… a tahle kniha je jediná věc, kterou mám a která mě naučí, jak na to.“

Hermiona mlčela tak dlouho, až k ní Harry vzhlédl. Studovala ho a z výrazu její tváře Harry poznal, že se snaží rozhodnout, jestli mu má udělat přednášku o špatně chápané vině nebo o nějakém podobném nesmyslu. Než mohla začít, vrhl na ni ostrý pohled, který stačil k tomu, aby ji přesvědčil, že tenhle rozhovor přinejmenším odloží na později.

Znovu sáhla po knize a posunula se tak, aby si její stránky mohli přečíst oba. „Tak co ses dozvěděl a kde bychom měli začít?“

Zůstal na ni zírat. „Jako my?“

„No jistě,“ potvrdila a už listovala kapitolou, kterou právě četl. „Potřebuješ se naučit nitrobranu a já ti s tím pomůžu.“

„Nechceš… nechceš si sednout k Ronovi?“

Zhluboka se nadechla. „Je s ním paní Weasleyová,“ řekla tiše a odhodlaně navázala: „Právě teď mě potřebuješ víc než on.“

Hermiona, věrná svému slovu, mu po zbytek dne pomáhala a nechávala ho jen, aby si z kuchyně donesl svačinu a pití. Harryho vždycky ohromovala její schopnost nasávat vědomosti, ale i po pěti letech přátelství ho udivilo, kolik se toho během jednoho odpoledne dokázala naučit a vysvětlit mu.

„No jistě, je to jen teorie,“ prohlásila bystře, když jí to řekl. „Rozumím tomu, co se píše v knize, ale nemám ponětí, jak to vlastně uvést do praxe. Podle knihy je součástí schopnosti ovládat nitrobranu i vrozená dispozice k mentálnímu umění. Ty jsi k tomu vždycky projevoval větší přirozený sklon než já, víš, se svou schopností odrazit Imperius a seslat Patrona v tak mladém věku.“ Zvedla oči od stránek knihy, aby se na něj ostře podívala, jako by očekávala hádku. „To je kouzlo, které vyžaduje dovednost v mentálním umění, víš? Každé kouzlo jako Patronus, které po sesílateli vyžaduje vyvolat specifické vzpomínky nebo pocity, má souvislost se základními dovednostmi potřebnými ke zvládnutí nitrobrany a nitrozpytu… Och!“ Přerušila vlastní přednášku, aby vzrušeně nalistovala kapitolu, kterou hledala.

Harry trpělivě čekal a ona po několika minutách vzhlédla od knihy a pokračovala, jako by se nechumelilo: „Většina členů BA se samozřejmě naučila sesílat Patrona, ale museli se snažit mnohem víc a déle než ty… nemluvě o tom, že byli starší než ty, když ses to naučil, a přesto ho nikdo z nás neumí sesílat tak dobře a silně jako ty ve třinácti. A jen málokterý dospělý kouzelník dokáže odrazit kletbu Imperius. Máš silnou mysl, a jestli je pravda, co se píše v téhle knize, Harry, tak si opravdu myslím, že bys mohl zjistit, že je pro tebe zvládnutí nitrobrany mnohem snadnější, než si myslíš. Dokonce bys ji mohl ovládnout na vysoké úrovni. Zvlášť teď, když se ji chceš naučit.“

Čím déle Hermiona mluvila, tím se tvářila vzrušeněji a Harry se cítil jejími slovy povzbuzený. Zároveň ho trochu znervózňovala: co když se ukáže, že mu učení nitrobrany jde stejně špatně jako loni, a zklame ji? Ale s její pomocí začínal cítit naději, že se tuto obtížnou dovednost opravdu naučí. Přemýšlel, jestli je tohle ta správná cesta, po které by se měl vydat, aby se nenaplnila jeho vize soudného dne. Což vyvolávalo další otázku.

„A co…“ odmlčel se a nevěděl, jak osvětlit problém, který ho právě napadl. O svých snech mluvit opravdu nechtěl, ale potřeboval něco vědět. „Nevíš, jestli… no, jestli věštění souvisí se stejným druhem mentálního umění? Ne čajové lístky a křišťálové koule,“ pospíšil si s vysvětlením při jejím skeptickém pohledu. „Mám na mysli… věštce. Věštby. Skutečné věci. Myslíš, že někdo, kdo má… ehm, přirozenou afinitu k mentálnímu umění… by mohl mít větší sklony ke schopnostem spojeným s věštěním?“

Hermiona na okamžik svěsila hlavu a zamyslela se. Harry si s úlevou oddechl, že navzdory jejímu všeobecnému odporu k věštění bere jeho otázku vážně. Opravdu chtěl vědět, jestli spolu všechny jeho jedinečné schopnosti a úspěchy nějak souvisejí. Třeba možnost, že má vnitřní oko, souvisí s jeho schopnostmi v mentálním umění…?

„Nevím to jistě…“ přiznala pomalu Hermiona. „Ale podle toho, jak o tom mluví tahle kniha a co jsem četla o mentálních uměních, bych si myslela, že mezi těmi schopnostmi nebude žádná souvislost. Každopádně ne zjevná nebo silná.“

„Aha,“ bylo jediné, co Harry dokázal říct. Podíval se zpátky na stránku, kterou Hermiona četla. Odpověď ho tak úplně nezklamala. Jen na okamžik získal naději, že se vysvětlí ještě jedna otázka ohledně jeho podivné nové moci.

Ale Hermiona nepřestala přemýšlet nahlas ani teď, když jí Harry dal novou hádanku k rozluštění. „Zdá se, že proroctví nevyžaduje kázeň mysli, víš. Podle toho, co jsem četla, člověk buď dar má, nebo nemá. Někdo s tím ovšem může nesouhlasit.“ Sklopila oči a Harry si byl jistý, že myslí na Trelawneyovou. „Ale vidět je spíš o tom, že se ti otevře mysl pro dar, který už máš, myslím. Vnitřní oko není sval, který může cvičit nebo rozvíjet jen tak někdo. Buď ho máš, nebo ne. Ale mentální umění… no, to se může do jisté míry naučit každý, ne? Člověk jako ty, se silnou myslí a přirozeným talentem, má prostě větší vrozený potenciál.“

Harry nepřítomně přikývl. Takže jeho možné věštecké schopnosti byly něco jiného. Nevěděl proč, ale teď se mu po Hermioniných slovech trochu ulevilo, už jen proto, že mohl na chvíli odložit jiného Harryho na druhou kolej. Pokud pochopení jeho vizí nesouviselo s učením nitrobrany, pak se tím bude zabývat později.

„Přemýšlíš o tom proroctví?“ zeptala se Hermiona tiše se zkoumavým pohledem.

„Cože? Ne,“ mávl nad tím Harry rukou. „Jen jsem zvědavý.“

Skepticky se na něj podívala a Harry cítil, jak se mu trochu zvlnily rty. Mít za kamarádku vševědku bylo někdy otravné, ale přesto bylo příjemné mít ve své blízkosti tak vnímavou osobu. „O něčem jsem přemýšlel, ale není to proroctví,“ ujistil ji. „Ale povím ti o tom někdy jindy, ano? Slibuju. Jen… se teď soustřeďme na nitrobranu, ano?“

Harry poznal, že v ní vzbudil zvědavost, rychle však souhlasila a oba znovu zabořili nosy do knihy a probírali, co by Harry mohl použít jako mentální kotvu při cvičení na vyčištění mysli.

ooOOoo

„Harry! Hermiono!“

O několik hodin později je vyrušil Ginnyin hlas a Harry překvapeně zamrkal, když viděl, že za malým oknem v podkroví ubývá světla.

„Máma mě poslala, abych vás zavolala dolů na večeři!“ Ginnyin hlas se ozýval přímo pod půdou a Harry se ušklíbl nad důkazem, že opravdu vědí, kam v posledních dnech mizel.

„Už jdu!“ zavolala Hermiona dolů a napsala si několik poznámek na jeden z pergamenů, které položila vedle knihy na nově vyčištěnou část podlahy. Harryho předtím pobavilo, když ho přiměla, aby knihu podržel, aby mohla zamést. Při představě, že pracuje se špinavou knihou nebo pergamenem, se skutečně otřásla.

„Příště bychom se měli věnovat zásadám popsaným ve čtrnácté kapitole, nemyslíš?“ poznamenala, opatrně odložila brk na stranu pergamenu, vstala a protáhla si obě ruce. „Vzhledem k tomu, že máš pořád potíže s vyčištěním mysli, možná by bylo užitečné přeskočit některá cvičení na posílení mysli a vrátit se zpět.“

„Jo. To zní dobře,“ odpověděl a natáhl si nohy ztuhlé od dlouhého sezení na tvrdé podlaze. Když se vydala ke schodům, zastavil ji rukou na paži a počkal, až se na něj podívá s otázkou v očích. „Děkuji ti, Hermiono,“ řekl co nejupřímněji. „Už teď jsi mi za jedno odpoledne pomohla víc, než jsem zvládl sám za celé tři dny.“

Hermiona se usmála a rychle ho objala, než ho předběhla po schodech dolů.

Večeře byla jako obvykle vážná, a když Harry s Hermionou dorazili do kuchyně, už je téměř přešel pocit vzrušení z pokroku. Bylo snazší si v ústraní na půdě představovat, že svět běží jako obvykle a nejnaléhavější starostí na světě je učení.

A to samozřejmě naléhavé bylo. Nitrobrana byla pro Harryho právě teď velmi naléhavá.

Ale když sešel dolů a byl mezi Weasleyovými, myslel jen na poslední důvod, proč je to tak naléhavé: Ron.

„Jak se mu daří?“ slyšel Hermionu šeptat Ginny, když se usadily u kuchyňského stolu. Ginny smutně zavrtěla hlavou, což byla jediná odpověď, kterou potřebovali. Harry cítil, jak se mu v žaludku usadil známý kámen, a sáhl po misce s dušeným masem, kdyby pro nic jiného, tak aby paní Weasleyovou ujistil, že ke všem jejím starostem nepřisadí i on.

Sotva vzhlédl, když se se skřípěním otevřely dveře, a pohled zopakoval, jakmile zaznamenal vstupujícího Snapea. Harry ho už několik dní neviděl ani letmo, ne od… no, od onoho incidentu, jak to Brumbál nazval. A nebylo to proto, že by se Harry nesnažil. Několikrát zaklepal na dveře profesorovy laboratoře, ale ty zůstaly zavřené a zamčené. Bylo to tak dobře. Harry stejně nevěděl, co chtěl říct.

Bylo jasné, že se mu Snape vyhýbá. Harrymu by to obvykle nevadilo, ale teď byl na Snapea zvědavý jako nikdy předtím. Okamžitě pocítil zvláštní nutkání pozdravit ho a zeptat se, jak se mu daří s lektvary, avšak při pomyšlení na reakce, které by to vyvolalo nejen u Snapea, ale i u ostatních v kuchyni, tu myšlenku potlačil a beze slova se vrátil ke svému jídlu.

Koutkem oka však Snapea sledoval. Ten se nezdržel déle než půl minuty. Vešel dovnitř, se zamručením přijal od paní Weasleyové talíř s jídlem a hned zase odešel. Na Harryho se ani jednou nepodíval.

Harry netušil, proč mu to vadí. S povzdechem mechanicky žvýkal sousto dušeného masa. Cítil se zmatenější než kdy jindy. Nevěděl, jestli má toho muže nenávidět, nebo mu být vděčný, hádat se s ním, nebo ho zasypávat otázkami. Také nevěděl, jestli k němu Snape chová zášť po jeho chování té noci… nebo možná zášť k němu za to, že se pletl do jednání s Brumbálem. Bylo to všechno velmi matoucí a rozhodně mu to nepomáhalo soustředit se na vyčištění mysli.

Ukousl si další sousto, aniž by ho vychutnal, a vzhlédl k Hermioně, která si ho prohlížela. Už teď viděl, jak se jí v hlavě rodí nové otázky, a neuměl si představit, jak by na ně dokázal odpovědět, když i on sám je z věcí zmatený.

Jistě, jakmile znovu došli na půdu, zeptala se: „Takže Snape je pořád na Grimmauldově náměstí?“ Když Harry jen pokrčil rameny, pokračovala: „Profesor Brumbál o tom nic neříkal, když mluvil s mými rodiči. Proč by to ovšem dělal? Všichni jsme se spíš soustředili na Rona…“ hlas se jí trochu zlomil, ale pokračovala, „a taky na tebe a na válku a na to, že jsem možná v nebezpečí…“ odmlčela se, než se vrátila k věci: „Zajímalo by mě, jak jste spolu dokázali vycházet. Nic jsi mi zatím neřekl.“

Harry začal znovu krčit rameny – neměl náladu to rozebírat, ale po pohledu na Hermionin zvědavý obličej se zarazil. Chovala se jako nejlepší kamarádka, jakou si člověk může přát, a pomáhala mu, i když kvůli němu Ron možná dole umíral. Dlužil jí aspoň nějakou informaci.

„Byl v pohodě,“ odpověděl nepřesvědčivě.

„Dobře…“ odvětila Hermiona pomalu.

Harry vzhlédl. „No… vlastně víc než v pohodě. Tedy, podle Snapeových měřítek. Pořád je to pěkný zmetek, ale už mi párkrát pomohl.“

„Vážně?“ Hermionino obočí se překvapeně zvedlo. „Takže ty a profesor Snape máte teď… ehm, dobré vztahy?“

Harry se nad jejím nedůvěřivým tónem usmál. „To bych neřekl. Spíš tolerantní vztahy? Ano, tolerantní. Už jsem ho pár dní neviděl… ale na chvíli jako bychom přišli na to, jak se navzájem tolerovat. Většinu času. Tak nějak jsme museli, když jsme byli v těsné blízkosti a tak.“ Záměrně jí neřekl o jejich posledním setkání. Nebyl si jistý, jestli to chce udělat, dokud se mu nepodaří Snapea přimět, aby s ním znovu promluvil.

Hermiona ho několik vteřin studovala a vypadala, jako by chtěla něco říct. Harry sklonil hlavu a nepřítomně otočil stránku v učebnici nitrobrany.

„Jestli je to teď mezi vámi lepší… a on už ti pomohl…“ Hermiona se odmlčela, jako by hledala správná slova, a Harry se napjal, protože přesně věděl, kam její myšlenky míří: „Proč… no, proč bys teď nemohl pokračovat v lekcích nitrobrany s ním?“

„Ne,“ odpověděl Harry okamžitě.

„Harry –“

„Ne,“ prohlásil pevně. „Možná mi tolik nevadí, že v těchto dnech trávím čas v jeho laboratoři, ale v žádném případě už ho nepustím do své mysli.“

„Brumbál věří –“

„Já vím, Hermiono,“ snažil se ztišit hlas, protože na ni nechtěl křičet. „Vím, že mu Brumbál věří, dobře? To není ten problém. Dokonce je možné, že už není tak docela pravda, že bych mu nevěřil. Dokonce si myslím, že je možné, že je teď skutečně na naší straně. Já vím, dýchej. To ale neznamená, že chci, aby se mi hrabal v mozku. Myslíš, že chci do své mysli pustit jen tak někoho? Ukazovat svoje nejhlubší tajemství? Aby o mně věděl všechno? Tobě by se to líbilo?“

Hermiona chvíli mlčela a pak tiše odpověděla: „Ne. Ne, Harry, máš pravdu, nelíbilo by se mi to.“

Harry přikývl, připravený pokračovat v učení, ale ona ještě neskončila. Položila mu ruku na paži a upřela na něj tak vážný pohled, že věděl, že bez ohledu na to, jak moc nesouhlasí s tím, co se mu chystá říct, bude poslouchat. „Nelíbilo by se mi to, ale udělala bych to, kdyby to jinak nešlo. A myslím, že ty bys to měl udělat taky.“ 

„Není to jediný způsob,“ namítl chabě a mávl rukou nad nimi a nad knihou. „Děláme pokroky, Hermiono.“

„Ano. Já jen…“ Hermiona se kousla do rtu. „Podívej, já vím, že ti pomáhám teprve necelý den, ale ty se snažíš a nedaří se ti vyčistit si hlavu už víc než půl roku. Čím víc čtu o nitrobraně, tím víc se obávám, že teorie ti nepomůže tolik, jako by ti pomohla práce s mistrem nitrobrany.“

Harry si unaveně protřel oči. Už neměl sílu se hádat. Věděl, že má Hermiona pravdu. Byl pyšný na pokrok, který udělal v chápání nitrobrany, ale stále se potýkal s jejím použitím. Hermiona studovala z knih, ale on se nejlépe naučil, když mu někdo ukázal, jak se co dělá. Stále nebyl přesvědčen, že Snape je ten pravý člověk, který mu to může ukázat, ale logicky věděl, že ten muž je to jediné, co má v tuto chvíli k dispozici.

„Teď už by mě to nenaučil, ani kdybych ho o to požádal,“ přiznal nakonec poraženě. „I kdybych chtěl, i kdybych ho požádal, aby mě znovu učil, především je to on, kdo ukončil výuku. A taky k tomu měl dobrý důvod. Zradil jsem ho, slídil jsem v jeho vzpomínkách.“

„Tak se omluv,“ navrhla Hermiona, jako by to bylo tak snadné, a Harry se ušklíbl. „No, Harry, je jasné, že se kvůli tomu cítíš špatně. I kdyby tvou omluvu nepřijal nebo nesouhlasil s tím, že tě bude učit, omluvit se je správná věc, když lituješ, že jsi někomu ublížil.“

„Jo, no, nejsem jediný, kdo se potřebuje omluvit,“ zamumlal temně. Věděl, že to zní dětinsky, ale stejně…

„Samozřejmě že ne,“ souhlasila Hermiona. „Od samého začátku se k tobě choval příšerně, k nám všem. A on je dospělý. Měl by si toho být vědom. Ale Harry,“ poplácala ho po rukávu, „kdybychom všichni čekali s omluvou, dokud to ten druhý neudělá první – i kdyby se provinil víc než my –, nikdo by se nikdy za svůj podíl na ničem neomluvil, že?“

Harry o tom chvíli dumal; Hermiona ho nechala a opřela se o ruce.

Nakonec si povzdechl. „Budu… budu o tom přemýšlet. Ale nejspíš by se mi to vymstilo. Je to Zmijozel až do morku kostí. Všude vidí intriky a plány. Nejspíš by si myslel, že se mu omlouvám jen proto, abych ho popudil nebo ztrapnil nebo z něj něco vytáhl.“ Odmlčel se a hodnotil tu myšlenku v hlavě ze všech stran. „Což je pravda, ne? Kdybych tam šel, protože chci pomoct s nitrobranou, okamžitě by poznal, že to je moje skutečná motivace. Vyhodil by mě dřív, než bych ze sebe vypravil dvě slova, a je mizivá šance, že by vůbec uvažoval –“

„A není ti to líto doopravdy?“

„Jo, samozřejmě, že je. Mrzelo mě to hned, jak jsem to udělal. Ale on tomu nikdy neuvěří.“

„S tím nic nenaděláš. Jsi upřímný, na tom záleží, a víc nemůžeš udělat. Jestli to nevidí, no…“ Pokrčila rameny.

„To se ti snadno řekne,“ zamumlal. „Nejsi to ty, kdo musí uvažovat o tom, že se nechá zaživa vykuchat za ‚odvahu předstírat kajícnost, aby zmanipuloval‘… ehm, nebo tak něco. Hm… i když on by vlastně možná byl radši, kdybych se stal manipulátorem, když o tom tak přemýšlím. Chtěl, abych se choval víc jako Zmijozel.“

Hermiona se na něj nechápavě usmála. „Někdy mi budeš muset říct, co přesně se teď v létě stalo.“

V myšlenkách se mu vybavil obraz Snapea komicky oblečeného v Dudleyho šatech u Dursleyových a uculil se. Málem se při té vzpomínce nahlas rozesmál, ale pak se mu v mysli vynořil i obraz Vernona, jak jeho už tak pohmožděným tělem prudce třese před Snapem. „No jo. Někdy ti o tom budu vyprávět.“ Jen ne o všem, dodal si mlčky.

Spokojeně nechala téma plavat a začala mu pomáhat s cvičením na posílení mysli.

Zůstali u toho ještě několik hodin, dokud paní Weasleyová nezavolala, aby se všichni začali chystat jít spát. Harry si vyčerpaně třel spánky, když se vydali do svých pokojů. U třetího cvičení, které zkoušeli, už byl o něco úspěšnější, ale i na Hermioně se začínala projevovat frustrace z toho, jak dlouho jim trvá, než udělají skutečný pokrok. Už si zvykli na cyklus: Hermiona přečetla nahlas úryvek, Harry mu částečně rozuměl, dokud mu ho Hermiona nevysvětlila jednoduchou angličtinou, rozsvítilo se mu, začal cvičit a pak… nic. Nebo možná nějaký pokrok, ale ne dostatečný. Díky Hermioně už chápal, co mu kniha říká, jen nedokázal přijít na to, jak to převést do praxe.

Jakkoli byl Hermioně vděčný za její dnešní pomoc, ještě víc ho mrzelo, že ani s její skvělou pomocí nedokázal zvládnout ani jednoduché mentální cvičení.

Téměř bez přemýšlení se po rozloučení s Hermionou přistihl, že se odchyluje od své vlastní chodby. Brzy se ocitl před zavřenými dveřmi Snapeovy laboratoře, kde se od jejich hádky ocitl už několikrát. Škvírami ve dveřích pronikalo světlo a Harry zevnitř zaslechl slabé šumění. Zaklepal dřív, než si to stačil rozmyslet.

Neozvala se žádná odpověď, stejně jako pokaždé, když se o to pokusil. Snape se mu určitě vyhýbal, pokud dokázal předstírat, že ho neslyší v tuto večerní dobu, kdy všude vládne klid a dům se ukládá ke spánku. Každému, kdo stál venku, bylo naprosto zřejmé, že Snape je uvnitř. Ani se nesnažil skrývat, že Harryho ignoruje.

Zhluboka se nadechl a co nejhlasitěji řekl: „Nikam nepůjdu. Jestli neodpovíte, budu sedět tady a čekat, dokud nepůjdete jíst nebo na záchod.“

Stále žádná odpověď. Harry přimhouřil oči a rozhlédl se, kam si sedne. Byl unavený a chtěl jít spát, ale mohl by se alespoň na chvíli usadit, aby Snapeovi ukázal, že to myslí vážně.

Sotva se posadil, dveře se s trhnutím otevřely. Harry si prohlédl Snapeovu přísnou tvář, rty semknuté do tenké čárky, vlasy ještě zplihlejší a mastnější než obvykle, a pak se vyškrábal na nohy.

„Můžu dál?“

„Ne, dovnitř nemůžete,“ ucedil Snape. „Pracuji na velmi citlivých a těkavých lektvarech, které vyžadují mé plné soustředění.“

„Mohl bych vám pomoci,“ nabídl se Harry rychle. Opakovaný pohyb sekání přísad mu najednou zněl jako skvělý způsob, jak se zbavit stresu z neúspěchů v nitrobraně.

„Ne.“

„Nebudu vám překážet, přísahám. Ani o mně nebudete vědět.“

„O tom silně pochybuji,“ ušklíbl se Snape a šel zavřít dveře.

„Počkejte!“ Harry vrazil nohu do dveří, aby je zablokoval. „Máte nějaký Bezesný spánek?“

Harry Bezesný spánek nepotřeboval, alespoň ne právě teď. Zeptat se na nějaký lektvar se mu zdálo jako nejlepší způsob, jak Snapea přimět, aby s ním dál mluvil, a Bezesný spánek byl první, který ho napadl. Zabralo to, protože Snape se odmlčel a pak otevřel dveře o něco víc.

„Měl jste vizi?“ zeptal se a očima zkoumal Harryho tvář.

„Ne,“ přiznal. „Jen… sny. Ne tenhle druh snů,“ dodal rychle na Snapeův ostrý pohled. „Jen obyčejné sny.“ Nebyla to lež. Od útoku na Doupě měl každou noc zlé sny. Neměl v úmyslu použít Bezesný spánek, pokud nebude muset, ale teď, když o něj požádal, se mu zdálo jako opravdu dobrý nápad udělat si zásoby.

Snape dlouho držel dveře na místě a zdálo se, že svádí vnitřní boj sám se sebou, než je úplně otevřel a rázně pokynul Harrymu, aby vstoupil.

Harry si mávl rukou před obličejem a zakašlal, když vešel do laboratoře. Vzduch byl zamlžený jakousi řídkou mlhou. Rozeznal řadu kotlíků, všechny v různých stadiích varu a stáze. Před nimi byly seřazeny ingredience, některé celé, jiné nasekané nebo rozdrcené.

„To je všechno pro Rona?“ zeptal se.

Snape jeho otázku ignoroval, když mířil ke skříňce v rohu. Místnost naplnil zvuk lahviček, které o sebe cinkaly, načež se vrátil k Harrymu a podal mu malý flakónek s fialovou tekutinou.

„Nevypijte to všechno najednou. Stačí pár doušků před spaním,“ poučil ho a pak gestem naznačil, aby odešel stále otevřenými dveřmi.

„Určitě nechcete pomoct…“

„Běžte si lehnout, Pottere,“ zavrčel Snape a Harry poprvé v profesorově tváři a v pokleslých ramenou spatřil únavu. Když to viděl, napadlo ho, že by možná měl udělat, co mu řekl, a odejít… ale co když ho Snape bude dál ignorovat? Kdy jindy by se mu podařilo vyčistit vzduch?

„Je mi to líto, víte,“ vyhrkl dřív, než si to stačil rozmyslet. „Vím, že jsem to přehnal… a mrzí mě to.“

Snape se zarazil, ruku ve vzduchu, zatímco se natahoval ke dveřím, a Harry se v dlouhých vteřinách, než se muž otočil, aby ho prostudoval svýma vševidoucíma tmavýma očima, zavrtěl. Tvářil se bezvýrazně, ale nedařilo se mu udržet výraz na místě tak dobře jako obvykle, protože Harry stále viděl v jeho očích a v těžkých pohybech náznaky vyčerpání. Pak pocítil záchvěv viny. Byl sobecký, když se domníval, že se mu profesor vyhýbá? Možná byl tak zaneprázdněn přípravou lektvarů a záležitostmi Řádu, že neměl čas zabývat se Harryho bezvýznamnými potřebami. Teď pocítil nutkání znovu se omluvit, tentokrát za to, že mu překáží v práci, ale držel se zpátky. Kdo ví, jak bude dnes večer přijata byť jen jedna omluva? Ošil se, cítil se pod mužovým hodnotícím pohledem nepříjemně.

Snape si povzdechl, zavřel dveře a ukázal na stoličku vedle Harryho. „Posaďte se.“

Harry se nervózně posadil a sledoval, jak Snape sesílá několik kouzel na nejbližší kotlíky. Několik kotlíků dál bublalo a vytvářelo páru, ale několik se zpomalilo a zastavilo, když je uvedl do stáze. Snape si pak přitáhl stoličku k místu, kde seděl Harry, a posadil se naproti němu. Vyhrnul si levý rukáv a zvedl holou paži.

„Co vidíte, Pottere?“

„Hm…“ Harry se zadíval Snapeovi do tváře a přemýšlel, jestli je to záludná otázka, nebo jestli se ho chystá nějakým ponižujícím způsobem usadit. „To… to je vaše Znamení zla, pane,“ pronesl váhavě.

„Ano,“ přisvědčil Snape bez emocí. „Teď vyslovte jméno Pána zla.“

Harry zíral a byl si jistý, že slyšel špatně, ale Snape se neopravil. „Říkal jste mi, že nemám…“

„Ano, a zatím jste tak dobře naslouchal mým přáním,“ pronesl Snape s lehkým úšklebkem v hlase. „Vyslovte jméno Pána zla,“ zopakoval.

„Voldemort,“ téměř zašeptal Harry a rozšířil oči, když Znamení zla viditelně potemnělo a zdálo se, že na Snapeově paži vystupuje. Svaly na jeho paži sebou škubaly, dokud znamení nevybledlo do normálního odstínu a zůstalo nehybné na jeho kůži.

Snape spustil rukáv, aby si ruku zakryl, aniž by se na Harryho podíval.

„Bolelo to…?“ zašeptal Harry, když už bylo ticho příliš dlouhé.

Snape ostře přikývl. „Není to nepodobné menšímu, lokalizovanému Cruciatu. Připomínka pro stoupence Pána zla, aby se báli nejen jeho jako člověka, ale i moci, kterou nad námi má jen jeho jméno.“

Harry zamrkal a nebyl si jistý, co na to říct. Najednou to všechno dávalo smysl… pokaždé, když Snape při vyslovení Voldemortova jména ucukl, nebo pokaždé, když na něj zasyčel, aby ho nazval jinak. Začínal cítit tíhu viny za to, že ho tolikrát popichoval Voldemortovým jménem, ale pocit viny zastínil šok z toho, že Snape Harrymu prozradil něco tak osobního. To mu nebylo podobné. Snape se nesvěřoval s ničím osobním, zejména ne se slabostí, a už vůbec ne Harrymu Potterovi.

„Proč jste mi to ukázal, pane?“

„Ředitel má zřejmě dojem, že nejlépe fungujete, když máte více, nikoli méně informací,“ pronesl Snape a zkřížil ruce na prsou. Stále se na Harryho nedíval.

„Profesor Brumbál to ví?“ Harry gestem ukázal na Snapeovu paži.

„Víceméně ano,“ odpověděl Snape a podle toho, jak to odmítal upřesnit, a podle toho, jak Harry slýchal Brumbála vyslovovat Voldemortovo jméno ve Snapeově přítomnosti, ho napadlo, jestli tohle není jeden z mála případů, kdy Brumbál ví spíš méně než více. O to víc ho mátlo, proč to Harrymu prozradil.

„Opravdu mě mrzí, že…“ Harry chtěl zaplnit to prázdné místo, ale byl přerušen.

„Zdá se, že ředitel má také dojem, že na sebe berete příliš mnoho viny za rozhodnutí ostatních. Co se týče vás, je to starý blázen,“ dodal Snape, i když jeho úšklebek vypadal nuceně. „V tomto případě má však možná pravdu.“

„Pane?“ zamračil se Harry.

„Moje reakce na váš pomýlený pokus zbavit se stresu z vaší situace, Pottere.“ Snape věnoval Harrymu krátký pohled a pak se odvrátil. „Jakkoli bylo vaše chování odsouzeníhodné, moje bylo absolutně neoprávněné. A…“ odmlčel se, aby si odkašlal, „… s vámi to nemělo nic společného.“

Harry na něj zíral. Byla to omluva? Nebyl si tím stoprocentně jistý, ale znělo to tak blízko omluvě, jak ji od toho muže ještě nikdy neslyšel. Nedokázal se ubránit myšlence, že Ron tomu nikdy neuvěří, a stejně rychle tu myšlenku zahnal. Nemohl na Rona myslet takhle nenuceně, nemohl přemýšlet o tom, jestli mu někdy něco řekne. Bylo to příliš bolestivé.

„Předpokládám, že za své přímluvy v můj prospěch u ředitele školy požadujete poděkování.“ Snape to řekl strnule, ruce stále zkřížené, a Harry celý nesvůj zíral na to, jak prkenně se Snape drží, a málem si nahlas povzdechl. Proč musel Snape vždycky dělat divné situace ještě divnějšími tím, že se choval tak formálně, kdykoli to mezi nimi bylo rozpačité?

„Ne, pane. Já, ehm, já… ne,“ odpověděl nakonec, když se zdálo, že Snape čeká na odpověď.

Snape ostře přikývl. „Věřím, že budete respektovat důvěru, kterou jsem vám dnes večer projevil.“ Vstal a přesunul se se stoličkou zpátky ke svému pracovnímu místu.

„Hm,“ Harry chvíli nemohl přijít na to, co říct. „Aha, samozřejmě. Nikomu to neřeknu, pane profesore. Slibuji.“

Harry poznal, že Snape považuje rozhovor za ukončený, ale z jeho pohledu sotva začal. Ještě ani nestačil nadhodit, jak špatně se cítí kvůli loňskému roku a myslánce, když jeho napůl připravený plán zhatilo Snapeovo osobní odhalení. Navíc se zdálo, že si vůbec nevyjasnili situaci. Snape vypadal, jako by si myslel, že tím, že s ním promluvil, splnil svou povinnost – vlastně Harry začínal uvažovat, jestli mu to Brumbál nepodal jako podmínku pobytu – a teď se nejspíš hned vrátí k tomu, že bude Harryho po zbytek léta ignorovat. Harry přesně nevěděl, proč mu to vadí, ale vadilo. Ještě před dvěma týdny by měl radost, že se ho Snape rozhodl přehlížet, ale teď se při té představě cítil zklamaný.

Snape přistoupil ke dveřím, držel je otevřené a upřeně se na něj díval, a než si stačil rozmyslet, co dál, Harry poslušně odešel. Dveře za ním cvakly, aniž by Snape řekl další slovo, a Harry procházel ztichlým domem zpátky do své ložnice s pocitem ještě většího neklidu než předtím, než Snapea konečně přiměl, aby si s ním promluvil.

ooOOoo

Byla mu zima. Byla tma a jemu byla zima. Na několik okamžiků to bylo jediné, co věděl.

Rozsvítilo se světlo a on zamrkal a zívl. Otevřel oči a prudce se posadil. Blížila se k němu tmavá postava. Couvl a natáhl se po přikrývce… ale přikrývka tam nebyla, stejně jako jeho postel. Než se stačil zamyslet nad tím, kde jsou, visel ve vzduchu za kotníky. Zpanikařil a snažil se dosáhnout na uzly u nohou.

K jeho uším dolehl sborový smích a on vzhlédl. Všude kolem něj byly postavy v černých hábitech s kapucemi a maskách. Smrtijedi něco provolávali, ale on to nedokázal rozeznat. Ještě urputněji se snažil rozvázat a dýchal krátce a panicky, když uslyšel, jak se k němu blíží plíživý zvuk velkého hada.

„Harry Potter. Konečně ses k nám přidal,“ pronesl známý hadí hlas a Harry se pokusil zrychlit, ale jeho ruce zpomalily, až ztuhly ve vzduchu. Voldemort natáhl paži, aby se dotkl Harryho tváře, a ten se zachvěl. Pohledem se setkal s Voldemortovýma rudýma očima… ale ty se rozplynuly, aby je nahradil brunátný strýc Vernon, který chrlil Harrymu do obličeje nerozluštitelný řetězec urážek doprovázený slinami. Harry konečně dokázal pohnout rukama právě včas, aby zablokoval zákeřný úder Vernonovy masité pěsti.

Najednou se skácel a přistál uprostřed porostu plevele.

„Moje zahrada!“ křikla Petunie a on uskočil, když se na něj vrhla s pánví. Utíkal, co mu síly stačily, do parku poblíž Zobí ulice, ale za sebou slyšel Smrtijedy, kteří ho doháněli. Park byl na dohled, když zakopl a propadl Závojem. Sirius ho zachytil.

Harry se s úlevou usmál, ale Sirius ho odstrčil.

„Siriusi, to jsem já. Jsem Harry!“ křičel zběsile a chytil se svého kmotra. Sirius ho znovu odstrčil, tentokrát silněji, a Harry mu padl k nohám. „Nechtěl jsem zemřít, Harry. Proč jsi mě nechal zemřít?“ zeptal se obviňujícím způsobem.

Harry cítil, jak mu do očí vyhrkly slzy. „To jsem nechtěl.“

„Ty vůbec nejsi jako James, že ne? Vůbec ne jako James.“

„Můžu se o to pokusit!“ Znovu se snažil chytit Siriuse, ale byl odstrčen zpět skrz Závoj a přistál na hromadě ve své skříni.

Chvíli ležel bez hnutí a snažil se zastavit proud slz, než uslyšel, že v malém prostoru ještě někdo dýchá. Odplazil se do rohu a snažil se zůstat co nejklidnější. Rukou nahmatal malou baterku, kterou sem před lety schoval. Našel ji, rozsvítil a… vůbec nebyl ve své skříni. Byl to sklep.

Byl to ten sklep, ten, který mu ukázal jiný Harry. A vedle něj leželo jeho bezvědomé já. Když však tělo otočil, zjistil, že hledí do Ronových očí bez života. Harry zalapal po dechu a chytil Rona, aby ho probudil, ale když se podíval dolů, měl ruce celé od krve.

Všude byla krev, tekla ze stěn, zaplavovala sklep a snažila se ho utopit. Sáhl po Ronovi, aby ho uchránil před utopením, ale nemohl ho najít. Copak už se utopil? Hmatal kolem sebe, ale krev stoupala příliš rychle. Musel se dostat ven. Nemohl dýchat. Byl teď pod ní, topil se, byl…

Harry se s nádechem probral – tentokrát doopravdy – a pokusil se posadit, ale nemohl se pohnout. Zběsile si rval omotané prostěradlo ze zpoceného těla, a ze zvyku schválně zpomalil dech a pozorně poslouchal, jestli někoho neprobudil. Slyšel chrápání dvojčat, které se ozývalo malým pokojem, a trochu si oddechl. Promnul si mokré tváře a byl vděčný, že jeho noční můra alespoň neměla diváky.

Věděl, že v nejbližší době už neusne, a tak se bosý vydal na záchod a opláchl si obličej vodou. Zadíval se na sebe do zrcadla a prohlédl si svůj flekatý obličej a krví podlité oči. Ještě pořád viděl rudou stěnu z noční můry a pocítil dětinský strach zhasnout světlo. Zavrtěl nad sebou hlavou, stejně zhasl a vyšel na chodbu. Dnes v noci už neusne, to věděl, ne bez pomoci lektvaru. Na lektvar se však spoléhat nechtěl, i když teď měl po ruce spoustu dávek, a místo aby se vydal směrem ke kuchyni, jak měl v úmyslu, ocitl se opět před zavřenými dveřmi Snapeovy laboratoře.

Měl přeplněnou mysl a nevěděl, kterou myšlenkovou nitku sledovat. Nitrobrana, Ron, Weasleyovi, Voldemort, Snape… Snape se ho chystal zase ignorovat, Snape předstíral, že neexistuje, když už se o sobě museli tolik dozvědět. Znovu si vzpomněl na Hermioninu radu, aby se omluvil za loňský rok a nechal věcem volný průběh. Možná by Snape omluvu dokonce přijal a dal mu ještě pár nápomocných pokynů k nitrobraně, než za pár týdnů začne formální výuka u Brumbála.

Ne že by mu nitrobrana pomohla s tímto typem noční můry, který se stával čím dál častějším jevem. Zasténal a protřel si třeštící hlavu.

Nebyl schopen se rozhodnout, jestli se chce Snapeovi postavit právě teď, ale nechtěl se zatím vracet do ložnice ani se trmácet až do kuchyně, a tak se spustil na zem naproti laboratoři. Chvíli jen tak seděl, přitáhl si kolena k hrudi a zíral na zavřené dveře. V této chodbě bylo tepleji než v jeho ložnici a voněla spíš jako učebna lektvarů v Bradavicích, jen bez toho chladu ve vzduchu, který se držel všude v podzemí. Připadalo mu to povědomé a svým způsobem uklidňující. Přestože paní Weasleyová Grimmauldovo náměstí vypucovala a každý kout dokonale vyčistila, zbytek domu stále nesl zatuchlý pach, který se zřejmě nikdy nepodaří odstranit.

Zavřel oči, zhluboka dýchal a snažil se pročistit si mysl představou, že je v Bradavicích. Potlačil obrazy ze své noční můry, myšlenky na Voldemortův plán, obavy o Rona a jeho přátele, myšlenky na Snapea a opožděné omluvy a snažil se prostě být.

Nebyl si jistý, jestli to funguje, nebo jestli je příliš vyčerpaný, aby to udržel, ale netrvalo dlouho a hlava mu klesla a mysl se uvolnila, až usnul.