Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 12.1  

Stalo se to právě čtrnáct dnů po Novém roce, kdy se první týden letošního vyučování šťastně blížil ke konci. Severus se začínal uvolňovat, jeho myšlenky se obracely k nadcházejícímu víkendu a on uvažoval, jestli by se mu podařilo utéct na pár hodin za Hermionou, když už byl nucen zůstat na hradě na své narozeniny. V tom se dveře Velké síně dramaticky rozlétly. Severus si byl jistý, že bylo vidět, jak zbledl, když dovnitř vpochodoval ministr kouzel s hůlkou v ruce a nevyzpytatelným výrazem ve tváři. V nastalém tichu se k němu upřely pohledy všech studentů, Minerva se napůl zvedla ze židle a na tvářích všech profesorů se objevil výraz naprostého zmatku.

„Severusi Snape!“ zaburácel Kingsley, „musíme si promluvit!“

Nevillova vyčerpaná tvář vedle něj přešla ze starostlivého výrazu do něčeho, co se dalo nazvat jen bohapustým veselím, když mu došlo, o co tu zřejmě jde. Severus si uvědomoval, že jeho jedinou souvislou myšlenkou je do hajzlu. Až mnohem, mnohem později ho napadlo, že měl nejspíš čas utéct nebo si alespoň vynutit schůzku někde ve větším soukromí.

„Chci znát tvé záměry s Hermionou, Severusi.“ Oslovený zvedl tvář, která připomínala masku bez výrazu, zatímco všichni ostatní v místnosti vykulili oči a sledovali, jak si to Kingsley míří směrem k profesorskému stolu. „Mám pocit, že bych tě měl varovat, jako ministr mohu zajistit, aby nikdy nenašli tvé tělo. Ta žena je mi tak blízká jako moje mladší sestra a nedovolím, aby jí někdo ublížil.“

„Nemyslíš si, že tohle je rozhovor, který bych měl vést s Hermionou, a ne uprostřed Velké síně?“ zeptal se Severus mírně, když k němu ministr došel, a hlavou mu vířily myšlenky, jak se z toho dostat živý.

„Ne. Chci vědět, jaké s ní máš úmysly,“ opakoval Kingsley tvrdošíjně.

„Věříš, že by souhlasila s tím, aby studenti znali mou odpověď?“

Kingsley mírně zaváhal, byla to chvilka, ale viděl to.

„Jsem si jistý, že by chtěla znát hloubku tvých citů, Severusi.“

Snape se ušklíbl: „Myslím, že mě děsí mnohem víc než ty, Kingsley, a nechci si ani představovat, jak by se mi vymstilo, kdybych před hradem plným studentů odpověděl na otázku, kterou mi ona sama ještě nepoložila.“

Kingsley se pohnul vpřed tak rychle, že to překvapilo i jeho samotného, a pevně přitiskl hůlku Severusovi pod bradu: „Nedělej tu chybu, že mě nebudeš brát vážně, Severusi. Nepředpokládej, že už nejsem nebezpečný, protože jsem ministr,“ tiše pohrozil, „utrhnu ti úd po údu… pomalu. Jestli ji jen jednou rozpláčeš, nikdy nenajdou tvou mrtvolu, Severusi, a ty mě neuvidíš přicházet. Jsem si vědom, že znáš kletby, které jsme nikdy neviděli, ale to já taky. Můžu způsobit, že se tvé tělo obrátí naruby, a udržet tě při životě, zatímco to budu dělat. Dokážu tě přimět, aby ses cítil, jako by tě někdo vařil, a udržet tě při vědomí, uměl bych tě skutečně spálit zaživa zevnitř. Neublížíš jí, nebo ti Merlin pomoz, budeš se mi zodpovídat.“ Severus přikývl, jak jen to s hůlkou na krku bylo možné, a krátce přemýšlel, nakolik má Kingsleyho výhrůžky brát vážně a nakolik jsou jen na efekt. Nepochyboval, že ministr by měl co říct, kdyby Hermioně ublížil, ale uvařit ho zaživa mu připadalo poněkud extrémní.

Kingsley se na něj zamračil právě ve chvíli, kdy do Velké síně vstoupila další osoba.

„Kingsley Pastorku!“ zaječela a její vlasy se ježily vztekem téměř jako živé. Viděl, jak se Kingsleymu rozšířily oči, když zaregistroval, kdo stojí za ním, a krátce jimi probleskl náznak strachu. „Co si pro Merlina myslíš, že děláš?“

Kingsley se otočil, ruku zvednutou v prosebném gestu: „Jen vítám Severuse do rodiny?“

Studenti kolem nich je dychtivě pozorovali, mnozí z nich měli pusu dokořán. Hermiona přimhouřila oči. „S hůlkou u jeho hrdla?“ zeptala se mírně.

„Já, dobrá… vidíš… věřila bys mi, kdybych řekl, že se trochu netrefil při holení a že jsem mu pomáhal?“ Pohled, který mu věnovala, naznačoval, že ho od prokletí dělí jen pár vteřin, takže pokračoval s něčím, co se podobalo kňučení. „No tak, lásko, ten proslov mám připravený už od tvých sedmnácti! Ani jsem ho nestihl dokončit!“

„Vypadám snad, že se neumím bránit, Kingsley?“

„To není… Hermiono…“ Zvedla obočí a zároveň hůlku. „Kruci, tedy, milá moje, asi bych ti měl připomenout, že jsem ministr kouzel…“ ohradil se s očima upřenýma na její hůlku.

„Ach tak, ty jsi tady v oficiální záležitosti, Kingsi?“

„No tedy, já… jsem vždycky ministr.“

Lehce zabručela na znamení souhlasu, aniž by sklopila hůlku.

„Jsme obklopeni studenty, Hermiono,“ upozornil ji s lehkým zoufalstvím.

„Pochybuješ o mé schopnosti zasáhnout tě, aniž bych je omylem zranila?“ zeptala se vlídně.

Kingsley poznal past, když ji uviděl, Severus mohl téměř pozorovat, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, když se snažil přijít na to, jak se z toho dostat. „Jistěže ne, moje milá, jen by nebylo dobré pro… morálku, kdybys proklela ministra.“

„Aha. Čistě pro zajímavost, myslíš si, že je pro morálku studentů dobré, když vidí, jak ministr vyhrožuje jejich profesorovi lektvarů?“

„Řekl bych, že si to nejspíš užili,“ zamumlal Kings, zatímco Neville vedle Severuse se dusil smíchy. Hermioně lehce zaškubal ret, jak skrývala úsměv, a seslala na ministra bodavou kletbu, která ho donutila vyjeknout: „Hermiono!“

Přistoupila blíž, zatímco Kingsley mimovolně o krok ustoupil. „Postarám se o sebe, Kingsley Pastorku, bez ohledu na to, jak zábavné se to dnes studentům mohlo zdát, je to jasné?“

„Ano, drahá. Křišťálově,“ řekl Kingsley poněkud zběsile, když si všiml, že stále ještě neschovala svou hůlku.

„A tvoje omluva?“

„Hermiono!“ zakňučel, než si povzdechl, když jen zvedla obočí. „Dobře. Omlouvám se vám za vyhrožování ve Velké síni.“

Severus si všiml, že se neomlouvá jemu, nýbrž jen publiku.

„Dobrá tedy. Možná bych měl být vděčný, že jsi to byl ty, a ne pan Weasley.“

Hermiona i Kingsley se ušklíbli, víc než dobře si dokázali domyslet, jak by to provedl George.

„Připojíte se k nám na večeři?“ zeptala se Minerva důrazně. Kingsley měl tu slušnost, že se zatvářil trochu rozpačitě.

„Jistě, paní ředitelko.“ Po jejím souhlasném přikývnutí se po obou stranách Severuse objevily židle. Skřítci měli smysl pro humor, usoudila Hermiona, když si na jednu z nich sedala a mumlala pozdrav.

„To ale bylo entrée,“ odpověděl Severus. „Jak jsi věděla, že je tady?“

„Snažila jsem se s ním setkat kvůli jedné objednávce a bylo mi řečeno, že je na cestě. Netrvalo dlouho a spojila jsem si to.“

Severus si odfrkl a sáhl pod stůl, aby ji chytil za ruku. „To jsem moc rád. Ministr má překvapivě příšerný vkus na prokletí.“

Hermiona se ušklíbla: „Obvykle ne, to si musel schovávat pro tebe.“

„Mám si připadat výjimečný?“ zavtipkoval a slyšel, jak se studenti hromadně nadechli, když se Hermiona zasmála, bezděčně ho chytila za bradu a krátce ho políbila. Mírně ztuhla, když si vzpomněla, kde je, a přiměla ho, aby se podruhé přisunul trochu blíž.

„Myslím, že tohle byla možná ta nejstrašlivější věc, která se v historii Bradavic stala, co se studentů týče,“ zamumlal a skrýval pobavení.

Odfrkla si. „Možná,“ připustila. „Myslím, že bychom je měli šokovat častěji.“

„Myslíš teď?“

Na druhé straně si Kingsley úmyslně odkašlal. „Prosím, přestaňte se navzájem svlékat očima,“ zakňoural. „Bere mi to chuť na večeři!“

V reakci, kterou nikdo nečekal a kvůli níž studenti překvapením upustili příbory, se Severus rozesmál.

xxx

„No, to jistě bude zásobovat mlýn na fámy po mnoho příštích týdnů,“ povzdechla si Minerva po večeři, jakmile se všichni bezpečně usadili v Severusově komnatě.

Kingsley měl tu slušnost, aby se tvářil mírně rozpačitě, zatímco Severus se jen smál.

„Myslím, že jsem je ještě nikdy neviděl tak zamlklé.“

„Ne,“ odpověděla Minerva sarkasticky, „i když je omráčilo to, že ses smál, ne ministr, který ti vyhrožoval. Nevěřím, že by si mysleli, že jsi toho schopen.“

Hermiona se ušklíbla: „Myslím, že to byla možná nejklidnější večeře, jakou jsem kdy v Bradavicích zažila.“

Přerušilo je zaklepání na dveře, Severus se zvedl, aby otevřel, a uvedl vyčerpaně vypadající Hannah a Nevilla. Hermiona soucitně zamrkala a pak k nim vztáhla ruce: „Podej mi ho. Jestli se chcete vrátit k sobě a spát…“

Hannah se letmo podívala po ostatních a téměř vrazila dítě Hermioně do náruče. „Dvě hodiny?“ žadonila, „jen dvě hodiny? Budí se každých pětačtyřicet minut.“

Hermiona se jemně usmála a rukou, v níž dítě nekolébala, naznačila kšá kšá: „Běžte.“

„Skřítci budou vědět, kde je uložené mléko, kdyby ho potřeboval,“ dodal Neville a už couval ze dveří.

Hermiona přikývla a potlačila smích, když prakticky vyběhli na chodbu, zlákáni příslibem nerušeného spánku.

„Je čas na další, Hermiono?“ zavtipkoval Kingsley.

Hermiona přikývla, pohlédla na drobné stvoření, jež na ni hledělo, potlačila „ano“, které jí málem vyklouzlo, přinutila se ke smíchu, a zvedla obočí: „Viděl jsi, v jakém stavu jsou Neville s Hannah? Je rozkošný, ale já mám zvláštní vztah ke spánku.“

Kingsley se uchechtl, než Severus promluvil: „Lia nespala?“

Hermiona se kysele usmála: „Zdá se, že víc než tenhle, ale ani zdaleka ne tak, aby se to dalo považovat za přijatelné.“

„Jak jsi to zvládla?“ zamračil se Severus.

Hermiona pokrčila rameny a dávala pozor, aby nepohnula s Jasperem, který, jak se zdálo, pomalu zavíral oči: „George k ní chodil aspoň jednou týdně na pár hodin posedět, aby mě nechal vyspat, Kings dělal totéž, jinak jsem se tím nějak protloukla, snažila jsem se spát, když usnula Lia, Životobudič se stal mým nejlepším přítelem.“

Severus nevypadal uklidněně, i když se rozhodl, že se tím teď nebude zabývat, protože si začal uvědomovat, jak těžké ty první dny musely být. Výrazy ve tvářích Longbottomových byly šokující, nebyl si jistý, jak někdo přežil při spánku v pětačtyřicetiminutových intervalech, a on prožil jako špion dvacet let, během obou válek byl spánek luxusem. Přesto ho při pohledu na Hermionu, jak pomalu kolébá usínajícího chlapce, zasáhlo něco, co po celá léta úzkostlivě ignoroval. Tiše zkoumal vlastní pocity, zatímco všichni ostatní kolem něj klábosili, a přiznal si, že by nějaké dítě chtěl. To odhalení pro něj bylo stejně šokující, jako by pravděpodobně bylo pro všechny ostatní v místnosti. Ze sebezkoumání ho vytrhl Hermionin hlas.

„Půjdu pro Liu. Nechci ji nechat přes noc s Helen a nevím, jak vy, ale já nemám v úmyslu budit Nevilla a Hannah, vypadali vyčerpaně. Nechci ale opustit hrad s dítětem bez jejich svolení, jinak bych ho prostě vzala s sebou.“

„Jistě, jsi více než vítána, abys tu zůstala,“ nabídl jí dřív, než Minerva stačila otevřít ústa.

Hermiona nepřítomně přikývla a podala mu spící dítě. „Nebude mi to trvat dlouho.“