Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23. Rozhodnutí

Když Harry vyšel z podkroví a vydal se chodbou ke svému pokoji, byla už tma a v domě panovalo ticho. Vynechal večeři, ale nikdo ho nehledal. Věděl, že mají jiné starosti než jeho, a byl vděčný, že nikdo jiný nebyl svědkem toho, jak vzlyká jako malé dítě. Teď, když měl slzy za sebou, se cítil nějak lehčí. Ne přímo lépe: stále cítil těžkou tíhu obav a strachu, ale už v sobě nedokázal rozdmýchat ten palčivý vztek, který v něm celý den doutnal pod povrchem. Místo něj se objevil těžký oblak vyčerpání.

Nejisté řeči ohledně Ronova osudu se mu špatně poslouchaly, ale když ležel a plakal, cítil, jak skrz trhliny jeho obav prosvítá trocha naděje. Bylo jaksi snazší vědět, že dospělí jsou bezradní, než si myslet, že s jistotou vědí, že Ron umírá, a Harrymu to zatajili. Pokud nevěděli, jaká kletba Rona zasáhla, pak stále existovala šance, že nebude smrtelná. Pořád tu byla naděje, že přijdou na to, jak ho zachránit. Harry se té naděje držel jako záchranného lana.

Bylo mu jasné, že nebýt Snapea, neměl by naději žádnou.

Harry nešťastně zasténal. Věděl, že se ke Snapeovi zachoval jako spratek. Ten muž mu poskytl víc upřímnosti a informací než celý zbytek Řádu a on mu to s dětinským vztekem vmetl zpátky do tváře. Ačkoli Snapeovo naléhání, aby nepoužíval Voldemortovo jméno, nikdy nepochopí, vlastně se kvůli tomu nezlobil. Spíš byl… podrážděný. Nechápal jeho odpor. Ale rozzlobený? Ne. Harry se zlobil na Remuse, že se k němu chová jako k dítěti, zlobil se na Brumbála, že nejspíš nařídil Řádu, aby ho držel v nevědomosti, zlobil se na všechny ostatní dospělé v domě, že ho odbývali, jako by byl křehký, jako by to nezvládl, jako by se už nejednou nesetkal se životem a smrtí…

Snape byl kupodivu jediný dospělý, na kterého se Harry nezlobil, a to ani poté, co mu dal facku.

Při té vzpomínce si otřel tvář, i když palčivý pocit už dávno vyprchal. Přemýšlel, jestli není blázen, že ho to ani trochu nevyvedlo z míry. Nebylo zrovna obvyklé, aby profesoři bili své studenty. Přesto… si to nejspíš zasloužil. Měl být chytřejší, než aby toho muže tak silně vyprovokoval. Možná byl dokonce hysterický, jak ho Snape upozornil. Když už nic jiného, tak to byla Harryho chyba.

Zastavil se před dveřmi své ložnice a unaveně si prohrábl rozcuchané vlasy. Zrovna když se Snapem začali dělat pokroky, začali překonávat některé své zábrany a možná si mezi sebou začali budovat i trochu důvěry, musel Harry všechno pokazit. Celou minutu si opíral hlavu o chlad dveřního rámu a pak potichu otevřel dveře. Dvojčata tam byla a spala, z nově proměněné palandy se pokojem ozývalo tiché chrápání. Po špičkách došel ke své posteli, přetáhl si peřinu přes hlavu a po příliš dlouhé době usnul neklidným spánkem.

ooOOoo

Snídaně následujícího rána byla vážná záležitost. Paní Weasleyová, navzdory snaze všech přesvědčit ji, aby si odpočinula, připravila bohatou hostinu. Jenže byla mnohem opulentnější, než vyžadovalo prostředí a situace, což všem jen připomnělo, že věci vlastně nejsou normální.

Snape nebyl nikde v dohledu, ale k Harrymu a ostatním Weasleyovým se připojili Remus a Tonksová, za což byl Harry vděčný. Pomohlo, že u stolu seděli i jiní lidé než Weasleyovi, takže si Harry nepřipadal jako vetřelec v jejich smutku. Zvlášť Tonksová uměla odlehčit náladu… i když ne vždy záměrně, uvažoval Harry, když její ruka náhle narazila do Remuse a způsobila, že mu z rukou vystřelila vidlička vaječného nákypu a přilepila se na strop. Harry uskočil ze svého místa vedle Remuse a těsně se vyhnul kousku sýra, který dopadl na podlahu mezi nimi.

„Jejda.“ Tonksová se podívala na jídlo na stropě, když Remusovi spadly na hlavu kousky vajíčka. „Pulírexo. Promiň,“ zamumlala, i když její omluvu poněkud zkazil potlačovaný smích na Remusův účet. Strop sice očistila, ale jeho vlasy teď byly úplně rozcuchané a na jedné straně mu trčely tam, kde si utíral vajíčko.

Ginny se zahihňala a dvojčata se dokonce dokázala zazubit. Pohled na pana a paní Weasleyovy však ukázal, že si ničeho nevšimli, a stůl se opět rychle zachmuřil.

Harry využil příležitosti a několik minut studoval Ginny. Snape říkal, že byla popálená, ale neviděl žádné známky zranění. Nechovala se zraněně, alespoň ne fyzicky, a on s úlevou usoudil, že je opravdu v pořádku.

„Takže, Harry,“ ozval se Remus tiše, jakmile Tonksová začala rozpačitě děkovat paní Weasleyové za vynikající jídlo. „Jak ti jde studium?“

Harry na chvíli přestal žvýkat a podíval se na Remuse. Domácí úkoly? Nemohl se ubránit neslušné myšlence, že Ron nahoře bojuje o život a Remus chce vědět, jak to vypadá s Harryho domácími úkoly? Stejně rychle, jako ho to napadlo, odsunul nevoli stranou a polkl jídlo. Remus dělal, co mohl, aby se se situací vypořádal, to věděl. To dělali všichni. Harry se zhluboka nadechl, než odpověděl, s úmyslem neztratit znovu kontrolu nad svými emocemi.

„Myslím, že je všechno v pořádku,“ odpověděl a přizpůsobil se Remusovu klidnému tónu. Ginny a Tonksová si začaly falešně veselým tónem povídat o nejnovější kouzelnické kapele, která se dostala na hudební žebříčky, a George – nebo možná Fred – je polohlasně přerušil, aby si postěžoval na jejich hudební vkus. Pokud něco, tak falešné veselí v místnosti ještě umocnilo atmosféru smutku. Remus ho pozoroval, zjevně v očekávání další odpovědi, a tak pokračoval: „Mám hotovou práci z obrany a přeměňování. Ještě mě čeká bylinkářství a formule. Ale dostanu se k tomu.“

Remus přikývl a usmál se. „Jsem si jistý, že ano. A lektvary? Pomohl ti profesor Snape s úkoly do jeho hodin?“

„Ehm…“ Harry se podíval na své jídlo a zamíchal ho vidličkou, ale od odpovědi ho zachránil Brumbál, který v tu chvíli prošel dveřmi do kuchyně.

Veškerá konverzace o hudbě a domácích úkolech ustala, jak se všichni s ředitelem školy zdravili. Ten vzal zbytek místnosti na vědomí, až když pozdravil pana a paní Weasleyovy a zeptal se jich, jak se jim daří ‚v této těžké době‘, což byla řečnická otázka, jak věděli všichni, ale Harry viděl, že to oba přesto ocenili. Ostatní v místnosti jen krátce pozdravil a pak se jeho oči upřely na Harryho.

Harry měl chuť se zavrtět, ale neudělal to. Neodvrátil ani pohled. Jen Merlin věděl, co ředitel potřebuje, ale nebyl by tu, kdyby nešlo o něco důležitého.

„Harry,“ oslovil ho Brumbál tiše a jeho oči byly mírné, „mohl bych s tebou, prosím, mluvit?“

Harry přikývl a mlčky následoval staršího kouzelníka z kuchyně. Jakmile se ocitli v salónu, posadili se naproti sobě a Brumbál Harrymu okamžitě nabídl bonbón.

„Ne, děkuji,“ odpověděl zdvořile a co nejtrpělivěji čekal, až se dozví, proč ho odtáhl stranou.

„Rád bych se zeptal, jak se ti dnes ráno daří, ale všichni teď čelíme náročným okolnostem, že?“ Brumbál stejně položil na stůl před Harryho několik bonbónů a posadil se zpátky, v očích smutek.

Harry odvrátil pohled a pokrčil rameny, ale pak si vzpomněl, co vlastně potřeboval vědět. „Můžete mi říct, kde je Hermiona, pane? Pan a paní Weasleyovi říkají, že je v pořádku, ale nezdá se, že by věděli něco víc…“

Brumbál mu věnoval uklidňující úsměv. „Slečna Grangerová a její rodiče jsou v pořádku, Harry. Momentálně jsou pod ochranou Řádu. Nepochybně ji brzy uvidíš.“

Harry si s úlevou oddechl. Weasleyovi byli roztěkaní pokaždé, když se pokusil toto téma nadhodit, ale poznal, že ředitel mluví pravdu. Znovu klesl na své místo.

„A ujišťuji tě, Harry, že pro mladého pana Weasleyho děláme, co můžeme. Jestli existuje nějaká odpověď, tak ji najdeme.“

Harry se zhluboka nadechl a přikývl. „Já vím, pane. Děkuji vám.“

„Dnes ráno jsem o tom s profesorem Snapem docela dlouze diskutoval,“ pronesl Brumbál nenuceně, rozbalil bonbón a strčil si ho do úst.

„Opravdu?“ Harry vzhlédl a zjistil, že na něj Brumbál upírá pozorný pohled. Nedokázal zabránit tomu, aby se mu nezačaly chvět ruce, a tak si je strčil pod nohy.

„Ano,“ potvrdil Brumbál. „Měl několik nápadů, co by mohlo způsobit stav pana Weasleyho, a právě teď, když spolu mluvíme, pracuje na několika lektvarech, které by nám po podání panu Weasleymu mohly pomoci zúžit, co ho trápí.“

Harry si oddechl a dokonce se napůl usmál. Slyšet, že se nehodlají vzdát, byla jedna věc. Vědomí, že už mají nápady a aktivně na nich pracují, bylo mnohem lepší.

„Takže to je… to je dobré, že?“ zeptal se s nadějí. „Za jak dlouho bude vědět, jestli některý z nich funguje?“ zeptal se.

„První bude hotový dnes odpoledne. Nejdéle trvající várka může být hotová až za několik týdnů. Nicméně,“ reagoval na Harryho znepokojený pohled, „do té doby bude dokončeno několik jiných várek a pracujeme také na získávání informací jinými cestami.“

„Jakými dalšími cestami?“ zeptal se okamžitě.

„Cestami, o kterých zatím budou vědět jen členové Řádu,“ podotkl Brumbál jemně, ale dodal: „Chtěl jsem tě jen ujistit, že na tom skutečně pracujeme.“

Harry ulehčeně vydechl. „Děkuji vám, pane,“ řekl nakonec a myslel to vážně. „Je fajn to vědět.“

Brumbál se na něj chápavě usmál a pak se jeho tvář zvážněla. „Dnes ráno jsme s profesorem Snapem probrali ještě několik dalších věcí, Harry.“

Harry ztuhl a připravil se na přednášku. Snape Brumbálovi řekl všechno o tom, jak Harry ztratil nervy, prostě to věděl.

„Mám pocit, že ti dlužím omluvu.“ Brumbál se zhluboka nadechl. „Další omluvu, řekneme si po pravdě. Zdá se, že jich přibývá, že ano?“

„Omluvu?“ zeptal se Harry zamračeně. „Za co?“

„Zdá se, že jsem si zvykl svěřovat tě do péče těm, u nichž se nemůžeš cítit zcela bezpečně. Považoval jsem za nutné zlo, když jsem tě umístil k tvým příbuzným… ale vkládal jsem maximální důvěru ve schopnost profesora Snapea překonat své nepřátelství vůči tobě, aby ti poskytl bezpečí a ochranu. Ani nevíš, jak moc lituji toho, že to nedokázal, Harry.“

Harryho zaskočil smutek v Brumbálových očích. Byl tím docela zmatený. Šlo o to, že mu Snape vlepil facku? Pomyslel si, že to tak musí být, protože ho nenapadlo nic jiného. Ve skutečnosti ale o nic nešlo. Nebylo to dost na to, aby se kvůli tomu ředitel takhle trápil.

Brumbál jako by čekal na odpověď. Harry si odkašlal. „Co… ehm, co přesně vám profesor Snape řekl, pane?“

„Řekl mi, že ztratil nervy a že tě udeřil.“ V ředitelově tváři se objevila únava, kterou Harry viděl jen párkrát. „Harry… vím, že to pro tebe možná znamená jen málo, stejně jako to, že tě dospělí ve tvém životě nemilovali, ale musím ti říct, jak moc… lituje profesor Snape toho, že ti ublížil.“

Harry nakrčil nos. Snape? Lituje? Byl si jistý, že Snape neměl v plánu ho uhodit, ale nebyl si jistý, jestli si dokáže představit, že by toho litoval.

„Myslím, že bys měl vědět…“ Brumbál se odmlčel, aby vykouzlil dvě sklenice dýňového džusu. Jednu přistrčil k Harrymu a z té své se napil. „Profesor Snape se mi přiznal, že letos v létě v tobě objevil jinou stránku.“

„Jsem stejný jako vždycky,“ podotkl Harry automaticky.

„Ano.“ Brumbálovi se zvedly koutky úst. „Možná jsi zběhlý v udržování tajemství, ale nikdy jsi nebyl ten, kdo by před světem skrýval svou pravou povahu a osobnost. To je kompliment,“ dodal na Harryho přimhouřené oči. „I když bych si přál, abych se o tvém domácím životě dozvěděl víc podrobností už dřív, tvou povahu vždycky charakterizovala čestnost, spravedlnost a statečnost. Věřím, že profesor Snape tě začíná vnímat takového, jakého jsem tě já sám už dávno poznal.“

„Jen proto, že ví o Dursleyových.“ Harry nedokázal v hlase zadržet náznak hořkosti. „Myslí si, že jsem… týraný,“ vyprskl, jako by ho to slovo uráželo. Sám sebe tak neviděl a nesnášel, že by na to mohl mít právo někdo jiný. „Teď, když ví o všech těch létech, jen nahrazuje jeden pohled na mě jiným. Minulý měsíc jsem byl rozmazlený, arogantní tyran. Tento měsíc jsem ubohý slaboch. Co to bude příští měsíc?“ Zavřel ústa, protože řekl víc, než měl v úmyslu. Až do té chvíle si neuvědomil, jak moc ho ta myšlenka trápí. Ne že by potřeboval, aby ho měl Snape rád, ale v poslední době se chovali zdvořileji… a Harry to začínal oceňovat. Skončilo to snad stejně náhle, jako to začalo, zčásti proto, že se Snape rozhodl vytvořit si o Harrym další falešnou představu?

„Harry,“ řekl Brumbál tiše a počkal, až Harry vzhlédne. „Vím, že uplynulý rok pro tebe nebyl snadný. Nejsem tak natvrdlý, abych si myslel, že s tím profesor Snape nemá nic společného.“ V očích mu prosvítala lítost. „Také vím, že bys byl raději, kdyby v posledních týdnech nenarazil na některé části tvého života. Bolest a ponížení nedávných událostí jsi snášel nesmírně dobře. Přesto, kdybych tě toho mohl ušetřit, udělal bych to.“

Harry rychle zamrkal a na okamžik odvrátil pohled. Takovou vinu v Brumbálových očích nezažil mnohokrát a nechtělo se mu ji znovu prožívat.

„Během tvého pobytu tady jsem od profesora Snapea dostal několik zpráv, Harry. Naše rozhovory jsou samozřejmě důvěrné, ale musím ti říct, že profesor Snape tě rozhodně nepovažuje za slabého nebo ubohého. A není z těch, kdo věří, že lidé jsou definováni pouze na základě předchozích příkoří, která na nich byla spáchána. Jeho nedávný pohled do tvého života ho přiměl přehodnotit některé jeho domněnky o tobě. Aby byl otevřený vytváření nových závěrů. To je vše.“

Harry zvolna vydechl. To neznělo tak špatně.

„Proto jsem doufal, že se vy dva konečně naučíte spolupracovat,“ dodal Brumbál smutně. „Je mi moc líto, že výsledkem mé naděje byla tvoje bolest. Profesor Snape se odstěhuje z Grimmauldova náměstí, jakmile dokončí dnešní práci na lektvarech, a…“

„Cože?“ Harry byl příliš překvapený, než aby se cítil špatně, že ředitele přerušuje. „Odstěhuje? Proč? Copak nepotřebuje zůstat ve štábu?“

„Jsou tu jiné bezpečné domy, kam se může prozatím přemístit. Chápe, že mou prioritou je teď tvoje ochrana.“

„Moje ochrana… před ním?“ zeptal se Harry s vytřeštěnýma očima. Pocítil náhlou vlnu viny. Tím, že na Snapea příliš tlačil, zapříčinil, že ztratil Brumbálovu důvěru. Bylo toho hodně, co o Snapeovi ještě nevěděl, ale pochopil, že Brumbálova důvěra pro něj znamená strašně moc. „Byla to jen malá facka, pane profesore. Nepokoušel se mě zavraždit nebo tak něco.“

Brumbál se na něj smutně usmál. „Ve svém životě jsi dostal příliš mnoho facek, Harry. Nechtěl bych, aby sis myslel, že jsou normální nebo přijatelné.“

„Prozradil vám, co jsem řekl? Včera večer. Jak jsem se mu… no, vysmíval? Vždyť přece víte, že by neztratil nervy jen tak bezdůvodně,“ cítil potřebu zdůraznit.

„Nikdy neexistuje omluva pro fyzické napadení studenta nebo jakéhokoli dítěte, Harry. Profesor Snape zná můj postoj a za ten incident převzal plnou zodpovědnost.“

Ten incident. To znělo tak… přísně. „Co to přesně znamená?“ zeptal se Harry pomalu a zamračil se. „Má kvůli tomu problémy?“

„Konkrétní důsledky zůstanou mezi mnou a profesorem Snapem,“ pronesl Brumbál pevně. „Ale prozatím za tebe toto léto už nebude zodpovědný. Teď, když dorazili Weasleyovi, budeš mít dostatek dohledu. Jsou samozřejmě rozptýleni nedávnými událostmi, ale očekávám, že jsi dost starý na to, abys bez pobízení stíhal plnit školní úkoly a čtení o nitrobraně.“

Harry v těch slovech zaslechl mírné varování a rozhodl se, že ho v příštích týdnech nebude pokoušet leností. Ale domácí úkoly nebyly v tu chvíli na prvním místě jeho zájmu. V hlavě mu rezonovalo slovo důsledky. Snape přece neměl být vyhozen, nebo ano? Nebo dostal nějakou podmínku? A byl by někde jinde před Voldemortem v takovém bezpečí jako ve štábu? Ne že by se Harry obvykle kvůli některé z těchto otázek trápil, ale tentokrát se cítil zodpovědný. Uvědomil si, že o událostech minulé noci příliš nepřemýšlel. Snape zřejmě ano. Možná by měl i Harry. Nepovažoval to za nic velkého – alespoň ze Snapeovy strany. Byl snad blázen, že Snapeovi tak rychle odpustil? Opravdu byl jen nějaký ubohý týraný kluk, který nedokázal rozeznat rozdíl mezi normálním a zpackaným chováním dospělých?

Možná byl. Už si ani nebyl jistý. Ale měl dobré instinkty, to věděl. A jeho instinkty ho nabádaly, aby Snapeovi věřil. Možná mu nevěřit, tedy věřit mu, jako že ne úplně… ale věřit mu v tomhle. Navzdory jejich nepřátelství a navzdory Snapeově zjevné zaujatosti vůči němu po celé ty roky mu profesor v létě nejednou pomohl a ochránil ho. A jiný Harry ho dokonce nabádal, aby Snapeovi důvěřoval. Jedna facka, reakce, kterou si podle Harryho možná i zasloužil, na tom nic nezměnila. Alespoň ne v Harryho mysli.

Brumbál ho pozoroval a nechal ho promluvit, až bude připraven. Jeho slova se zadrhávala, když se snažil přijít na to, jak své myšlenky vyjádřit slovy.

„Pane profesore, já ne… Chci říct, myslím, že byste si měl vyslechnout i mou verzi toho, co se stalo, ne? Než se rozhodnete potrestat profesora Snapea.“

Ředitel si ho chvíli měřil. „Rozhodně, chlapče. Pokud se mi chceš svěřit, nemám jiné přání než tě vyslechnout.“

„No…“ Otevřel ústa a zase je zavřel. Vlastně nevěděl, jak začít. Nakonec se rozhodl pro: „Celý den jsem byl opravdu frustrovaný, víte? Ron byl…“ Hlas se mu zlomil a odkašlal si. „Byl jsem naštvaný. A nikdo mi nechtěl říct, co se děje, co mu je, kde je Hermiona nebo tak něco. Byl jsem prostě unavený z toho, jak mě celý den obcházejí, a cítil jsem, že jsem čím dál naštvanější.“ Rozpačitě sklopil zrak.

„Takové pocity prožívali mnohem zralejší lidé než ty nebo já, Harry,“ ujistil ho Brumbál. „Byla to přirozená reakce na ten nápor.“

Harry trhavě přikývl. „Šel jsem za profesorem Snapem, protože jsem si myslel, že by mi mohl dát odpovědi, které mi nikdo jiný nedá. Už to jednou udělal, víte. Nechová se ke mně, jako bych byl křehký nebo jako bych nezvládl pravdu. Myslím… myslím, že jsem si toho začal vážit,“ přiznal Harry. Podíval se skrz svou ofinu a Brumbál se na něj povzbudivě usmál.

„Odpověděl na mé otázky. To asi víte, když jste s ním mluvil. Každopádně jsme si tam jen tak povídali a já na něj začal vyjíždět, že ve třídě šikanuje. A pak jsem se zmínil o Voldemortovi a on chtěl, abych mu říkal Pán zla, jako to dělá vždycky, a v tu chvíli o nic nešlo, myslím, ale prostě jsem cítil, jak ve mně vře všechna ta frustrace a vztek ze zbytku dne… a křičel jsem na něj pořád dokola Voldemortovo jméno, a měl jsem být rozumnější, a proto se na mě rozzlobil. Takže to vlastně nebyla jeho chyba, chápete? Neměl jsem se takhle chovat.“

Brumbál mu věnoval malý úsměv. „Tvůj sklon k soucitu mě nepřestává udivovat, Harry. Děkuji ti, že jsi mi řekl pravdu o těchto událostech, a jsem rád, že chápeš, jak neuctivé bylo tvé jednání. Nicméně,“ odmlčel se, dokud se mu Harry nepodíval do očí, „stojím si za tím, co jsem řekl předtím. Nikdy neexistuje dobrý důvod, aby profesor fyzicky napadl studenta. Doufám, že to víš.“

„Ano, pane,“ zamumlal Harry. Opravdu to věděl. A také věděl, že Snape mu během let ve třídě provedl mnohem, mnohem horší věci a prošlo mu to. Byl to opravdu ten nejhorší druh trapiče, který ho ponižoval, nespravedlivě mu strhával body a rozbíjel mu výsledky úkolů v lektvarech. Z nějakého důvodu však dokázal myslet jen na Snapea posledních dnů a na druhé proroctví a na to, jak podle jiného Harryho určitě potřebuje Snapea, má-li přežít to, co přijde.

„Dobře,“ přikývl Brumbál. „Teď si tedy promluvím s panem a paní Weasleyovými o tvých domácích úkolech. Jak jsem řekl, bude se od tebe očekávat, že se budeš učit…“

„A co druhá šance?“ zeptal se Harry náhle.

„Prosím?“

„Já vím, že některé věci se prostě nedělají, a vy jste ředitel školy, takže nemůžete zavírat oči nad věcmi, které dělají vaši profesoři, ale nemyslíte si, že by někdy lidé měli dostat druhou šanci?“ Harry si ušetřil myšlenku na to, jak neskutečné je, že se snaží Snapeovi touto argumentací pomoci.

Brumbálovy oči zmírněly. „Ty máš opravdu dobré srdce, chlapče.“

To nebyla odpověď, ale ani odmítnutí, a tak Harry pokračoval. „Vím něco o tom, když mě uhodí dospělý, pane,“ řekl a dokázal se nezačervenat ani neodvrátit pohled. Brumbál už toho o jeho dětství věděl dost. Nemělo smysl se tomu teď vyhýbat. „Také jsem zažil svůj díl strachu v blízkosti profesora Snapea. Ale včera večer… včera večer jsem necítil strach ze Snapea – ehm, profesora Snapea – ani poté, co mě uhodil, a už vůbec ne takový, jaký někdy mívám u strýce Vernona. Vernon má z toho, že mi ubližuje, nějaké zvrácené potěšení. Myslím, že se tak cítí větší a lepší než já. Ale profesor Snape… no jo, někdy je to hrozný tyran… ale včera večer… myslím, že Voldemortovo jméno v něm vyvolalo něco, co se mnou nemělo nic společného. Bylo to, jako by to chtěl zoufale zastavit a reagoval bez přemýšlení. Nevím, co mu vadí na používání Voldemortova jména, a nechápu, proč byl tak zoufalý, ale… opravdu si nemyslím, že mi chtěl ublížit, jen se nějakým podivným, pokřiveným způsobem chránil. Rozhodně nevypadal, že by byl rád, když to udělal.“ Zhluboka se nadechl a podíval se Brumbálovi přímo do očí. „Nemyslím si, že by měl být kvůli tomu odepsaný, pane. Myslím, že byste mu měl dát další šanci, stejně jako dáváte další šanci mně, i když jsem se k němu choval jako pitomec.“

Brumbál několik okamžiků nic neříkal, jen ho zkoumal hodnotícíma očima. Když konečně promluvil, zeptal se: „Kdybych udělal, co žádáš, Harry, uvědomuješ si, že bys po zbytek léta stále podléhal autoritě profesora Snapea? Vzhledem k nedávným událostem, jsi s tím opravdu spokojen?“

Harry se neubránil úsměvu, který si rychle setřel z tváře. Celé minulé pololetí by udělal cokoli, aby nemusel mít hodiny se Snapem, a Brumbál se tehdy rozhodně nestaral o to, jestli to Harrymu vyhovuje, nebo ne. A teď mu na tom najednou záleželo? I když… předpokládal, že to vlastně tak trochu vypovídá o tom, jak moc Brumbál Snapeovi důvěřoval, když ho ani nenapadlo, že by na Harryho fyzicky vyjel, dokud se tak nestalo. Nebo možná Brumbál v těchto dnech postupoval opatrněji, když se dozvěděl o Dursleyových. Ano, to bylo téměř jisté. Celá ta přehnaná reakce kvůli malé facce souvisela spíš s tím, že oba profesoři teď věděli o Harryho životě u Dursleyových.

Ať už byl důvod jakýkoli, Harry odpověděl: „Ano, pane. Myslím, že ano. Kromě toho se zdá, že moje vidoucí já považuje za důležité, abych zjistil, jak s ním pracovat, že? Nevím, jak bych to měl udělat, kdyby byl na míle daleko v nějakém nezakreslitelném úkrytu.“

Brumbál ho dál studoval, až nakonec přikývl, pomalu se usmál a v očích mu lehce zajiskřilo.

„Dobrá, Harry. Jestli to takhle opravdu cítíš, pak druhá šance bude.“

Harry vydechl, ani nevěděl, že zadržuje dech.

„Promluvím si teď s profesorem Snapem a oznámím mu, že může přestat balit svou laboratoř. Chtěl bys mě doprovodit?“

Harry rychle zavrtěl hlavou. To poslední, co potřeboval, bylo, aby si Snape myslel, že mu udělal u Brumbála nějakou laskavost, nebo ještě hůř, že se nad ním snaží povýšit.

Brumbál se usmál a vstal. Než odešel, natáhl ruku a poplácal Harryho po rameni.

ooOOoo

Když se vrátil, bylo v kuchyni podstatně hlučněji. Pan a paní Weasleyovi nebyli nikde v dohledu, ale Fred balancoval na židli a divoce gestikuloval, zatímco Tonksová, George a Ginny vykřikovali náhodná slova.

„Loď!“

„Drak!“

„Jé, maďarský trnoocasý!“

„Ne, moc velký. Hipogryf!“

„Gryf!“ Ginny vykřikla tak hlasitě, že Remus vyskočil z místa, kde seděl na konci stolu ponořený do knihy.

„Mám to za devět!“ zašklebil se Fred. Seskočil ze židle a gestem naznačil Ginny, aby zaujala jeho místo.

„Nazdárek, Harry!“ zamávala mu Tonksová. „Připojíš se k nám a zahrajeme si kouzelnické šarády?“

„Díky… možná se budu chvíli dívat.“ Přesunul se vedle Remuse, který se na něj usmál.

„Jak se dnes ráno daří profesoru Brumbálovi?“ zeptal se Remus.

„Dobře. Jen… si se mnou chtěl o něčem promluvit,“ odvětil Harry neurčitě a očima sledoval Ginnyinu interpretaci něčeho, co podivně připomínalo kuře cvičící hula hop. „Teď je s profesorem Snapem.“

„Aha, nestihl jsem se tě zeptat, jak se teď profesoru Snapeovi daří?“

Harry po něm střelil rychlým pohledem a přemýšlel, jestli s ním Brumbál mluvil o tom, co se stalo, ale Remusův výraz byl zdvořile neutrální.

„Je… v pořádku, myslím. Tuhle mi pomohl vyčistit si hlavu,“ nabídl dobrovolně. „Myslím, že to zabralo.“

„Harry, to je úžasné.“ Remus se natáhl, aby ho pohladil po ruce. „Děláš pokroky. Je také hezké vidět, že si v těchto dnech rozumíte.“

Harry pokrčil rameny a najednou si dělal starosti, jestli to tak skutečně je. V poslední době spolu vycházeli lépe. Přinejmenším se navzájem tolerovali. Teď si Harry říkal, jestli si nezkazili šanci, že na téhle cestě zůstanou. Možná Snapeovi odpustil, že se na tom debaklu podílel, ale Snape nebyl zrovna známý tím, že by uměl odpouštět. Co když jejich hádky ani nelitoval, jen o ní nejdřív řekl Brumbálovi, aby měl zdroj pod kontrolou? Určitě se na Harryho bude zlobit, že se předešlé noci zachoval tak dětinsky, a ještě víc se na něj nejspíš bude zlobit, že kvůli němu zasáhl u Brumbála. Snapeovi se určitě nebude líbit, že je ze všech lidí zavázán právě Harrymu. Naprosto by pohrdal, kdyby byl zavázán Jamesovi.

A pak Harryho něco napadlo. Co kdyby Snape chtěl opustit Grimmauldovo náměstí? Trčel tu s Harrym už přes týden. Co když byl nadšený, že našel důvod, proč se přestěhovat, který Brumbál nemohl odmítnout, i kdyby to mělo být na úkor jeho důvěry? Chtěl by být od Harryho tak moc pryč?

Harrymu se zvedl žaludek a najednou si přál, aby víc přemýšlel o následcích, než Brumbála tak impulzivně požádal, aby Snapeovi dovolil zůstat.

„A on ti pomáhá i s lektvary?“ navázal Remus na jejich dříve přerušený rozhovor.

Harry pokrčil rameny – nechtěl si přiznat, že jeho známky nebyly dost dobré na to, aby se do té třídy dostal.

„Jsem si jistý, že by ti rád pomohl, kdybys ho o to požádal, Harry. Nebo bych si s ním mohl promluvit, jestli chceš.“

„Ne,“ pospíšil si Harry s odpovědí. „Ehm, ne, díky. To je v pořádku, Remusi. Domácí úkoly mám zajištěné.“

„Jsi si jistý? Můžu se na to podívat, jestli –“

„Jsem v pohodě, Remusi,“ trval na svém. „Opravdu. Dělám každý den kousek.“

„Dobře, Harry,“ souhlasil Remus tiše. „To rád slyším. Jen mi dej vědět, kdyby ses dostal do nějakých potíží. Nechci, abys zůstal pozadu.“

Harry cítil, jak v něm stoupá napětí. Věděl, že by neměl být podrážděný. Remus to myslel dobře. Ale co záleželo na domácích úkolech nebo škole v takové chvíli? Ron mohl umřít! Kvůli Harrymu! A i kdyby byly domácí úkoly jeho nejnaléhavější starostí, co je Remusovi do toho, aby ho kontroloval? Nebyl jeho otec ani kmotr, ba dokonce ani nikdo, kdo by se v jeho životě nějak významně angažoval od chvíle, kdy opustil místo učitele v Bradavicích. Vlastně se z jeho života za poslední dva roky téměř vytratil.

Na tomto místě zastavil tok svých myšlenek a zhluboka se nadechl. Byl vystresovaný, ustaraný a frustrovaný a nechtěl se přestat ovládat jako včera večer se Snapem. Remus si to nezasloužil bez ohledu na to, jaký odpor v Harrym bublal. Ani nevěděl, kolik z toho odporu bylo přímým důsledkem všeho toho stresu a úzkosti kvůli Ronovi.

„Jdu na chvíli nahoru.“ Prudce vstal s touhou co nejrychleji uniknout Remusovi i kuchyni s její falešnou veselostí. Nečekal, až Remus něco řekne, a prostě vyklouzl z kuchyňských dveří.

Ve svém prázdném pokoji se svalil na postel, zaťal pěst do polštáře a několik minut ležel, než se překulil na záda. Ticho však jen umocňovalo jeho vypjaté emoce. Mezi obavami ze Snapeovy reakce na to, že zůstane, obavami z toho, že se na někoho dalšího vrhne, obavami o Ronův stav a obavami z toho, na koho Voldemort udeří příště, měl pocit stlačeného hrudníku, jako by každý nádech znamenal námahu. Podrážděně vydechl, když se mu v plné síle vrátily některé emoce, s nimiž bojoval ve Snapeově laboratoři. Musel něco udělat! Musel něco udělat, aby pomohl Ronovi, aby bojoval s Voldemortem, aby…

Jakmile mu však tyto myšlenky proběhly hlavou, zaplavila ho vlna studu. Věděl, že musí něco udělat… ale… nedělal přitom to jediné, co mu bylo uloženo, že? Byl tady, frustrovaný z toho, že mu dospělí nedovolili pomáhat ve válečném úsilí, ale ani jednou se neobtěžoval, aby se skutečně věnoval učení nitrobrany.

Harry se zastyděl, když se mu vybavila Snapeova slova z minulého dne: Vidím puberťáka, který se nikdy nenaučil jemnému umění uplatnit se v činnostech, které ho nemusejí úplně zaujmout.

Pro jednou souhlasil se Snapeovým jízlivým hodnocením ohledně svého nedostatku odhodlání.

Náhle vstal a sáhl po knize, kterou nechal ležet na podlaze: Obrana mysli: příručka pro začátečníky v nitrobraně. Přinesl ji zpátky k posteli, opřel se o pelest a s nakrčeným čelem se rozhodl, že pokud nedojde k útoku na štáb, neopustí tuto místnost, dokud se nenaučí jemnému umění věnovat se čtení, pochopení a procvičování všeho, co se z této knihy naučí. Žádné bloudění myslí, žádné rozptylování a žádné přestávky kromě jídla a spánku.

Ron ho potřeboval a selhání nepřipadalo v úvahu.

Chvíli si čistil mysl od všeho ostatního, otevřel knihu na čtvrté kapitole a začal číst s odhodláním, na které by byla pyšná i Hermiona.