Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mlokovo velké tajemství

Juliet

Mlok mě uvedl do své pracovny, světlé, otevřené místnosti. Na stěnách visely obrazy podivných divokých tvorů, kteří se plížili, protahovali či spali ve svých rámech. V křesle si hověl jeden z maguárů. Všechna okna byla otevřená, takže dovnitř proudil osvěžující vánek, ve kterém se třepotaly papíry na stole.

Mlok kolem mě vrávoravě s dopomocí hole prošel a sáhl po starobyle vyhlížejícím, otlučeném kufru na stole. Opatrně ho položil na podlahu.

„Jsem rád, že jsi přišla, Juliet. Mám pro tebe něco, co by tě mohlo hodně zajímat!“

„Co v něm je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ach, bude nejlepší, když ti to ukážu. Je to jednodušší než vysvětlování! Tak rychle, pojď za mnou,“ řekl a rozepnul kovovou sponu.

Netušila jsem, o čem mluví. „Za vámi - promiňte, ale kam?“

Mlok se jen uculil, otevřel kufr, a pak k mému překvapení do něj vkročil a zmizel. Zamrkala jsem. Z nitra zavazadla se vzhůru neslo nějaké slabé mručení a sténání.

„Ehm - Mloku? Jste v pořádku?“ otázala jsem se poplašeně a rychle strčila nohu do kufru. Po krátkém pocitu klesání jsem zjistila, že se držím vratkého žebříku v něčem, co vypadalo jako potemnělá místnost.

„Není to daleko,“ promluvil Mlok pode mnou, zatímco se mé oči přizpůsobovaly tmě. „Pojď dolů! Ach, tenhle kufr bych už neměl používat, vážně... žebřík začíná být pro moje staré kosti strašně náročný... ale vždycky fungoval moc dobře. Nejlepší rozšiřovací kouzlo, jaké jsem kdy udělal...“

Podívala jsem se dolů, a když jsem viděla, že je to opravdu jen krátký žebřík, seskočila jsem na zem a udiveně se rozhlédla. Zdálo se, že jsme slezli do tmavé, bahnité jeskyně, víceméně prázdné, jen s několika roztroušenými kbelíky a pytli, rovněž prázdnými. Ale za jeskyní s krátkými tunely klikatícími se do všech stran, jsem zahlédla celé krajiny - pláně, džungle, rozeklané hory. Otočila jsem se na Mloka, kterému se v očích spokojeně zablýsklo.

„Jak...“

„Tudy!“ řekl vesele a odhodlaně se hrnul k jednomu z tunelů. „Jsi v mém starém cestovním kufru, dítě - putoval se mnou a s Tinou po celém světě.“

S mžouráním jsem ho následovala - viděla jsem před sebou jen jasné bílé světlo.

„Zachraňovali jsme kouzelné tvory, víš?“ houkl Mlok přes rameno. „Zraněné, v zoologických zahradách, umírající kvůli ztrátě svého přirozeného životního prostředí, ach, všechno možné - a pomáhali jsme jim uzdravit se a vypouštěli jsme je zpátky do přírody, kde se dalo... jsme tady.“

„Páni.“ Když jsem vyšla z tunelu a najednou se ocitla na bílém písku, v jasném slunečním světle, došla mi slova. Zamrkala jsem, zaclonila si oči a užasle se rozhlížela kolem sebe. Mohla jsem se klidně nacházet na nějakém tichomořském ostrově. Písečné duny byly poseté palmami a přede mnou se rozprostíralo modré, blankytné moře - ale ne tak daleko, kam jsem dohlédla. Ve všech směrech kromě toho, kterým jsme přišli, se po jeho okrajích válela šedá mlha a zakrývala horizont.

„Je to skutečné?“ zeptala jsem se nedůvěřivě a natáhla ruku, abych nabrala trochu písku. Žasla jsem, jak mi teplá zrnka protékají mezi prsty. Na okamžik jsem si byla jistá, že se mi to zdá.

Mlok se zasmál: „Víceméně. Spíš méně. Něco z toho je skutečné, základní prvky - písek, slaná voda - byly magicky rozšířené - ale světlo a teplo jsou kouzla. Všechna ostatní stanoviště jsou vytvořena stejným způsobem... Strávil jsem na tom celý rok po odchodu z Bradavic a připravilo mi to půdu pro celou mou kariéru! Bez toho bych se neobešel!“

„Takže - žijí tu pořád ještě nějací tvorové?“ rozhlížela jsem se tázavě kolem sebe. Vládlo tu děsivé ticho. Jediným zvukem bylo šplouchání příboje.

„Moc ne,“ odpověděl Mlok a zamyšleně se rozhlédl. Skoro jsem viděla, jak se mu za očima míhají vzpomínky... a přemýšlela jsem, na jaké tvory s láskou vzpomíná. „Podobné zařízení máme pod obývacím pokojem - viděla jsi, jak tam dolů naskákalo pár mých posledních zvířat, že jo? To jsou ti, které jsme z různých důvodů nemohli znovu vysadit do volné přírody... Rolf a Lenka jezdí zhruba jednou za pět let na výpravy, a když jedou, půjčují si tenhle kufr, takže jsem ho musel vyprázdnit. Aspoň pro tuto chvíli je prázdný. No, skoro prázdný. A teď, mohla bys mi pomoct s touhle lodí?“

Na písku opodál ležel malý člun. Mlok vzal lano a s obtížemi ho za něj přitáhl o něco blíž k pobřeží. „Ehm - kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsem rovněž popadla lano a táhla člun k okraji vody. „Jak velký je tenhle oceán?“

Mlokovy oči se zaleskly jeho známým úsměvem. „Je menší, než vypadá, milé dítě. Teď by sis měla sundat boty - nemusíš si je namočit - hm, myslíš, že bys mohla postrčit loďku do vody i se mnou a pak naskočit?“

„Já - ano, předpokládám, že ano,“ řekla jsem po vteřině váhání. Snad jsem mohla tomu starému kouzelníkovi věřit - určitě ví, co dělá. S těmito slovy opakovanými si v duchu jsem si zula boty a vyhrnula si džíny. Mlok strnule vlezl do člunu, já se opřela a silně tlačila, dokud kýl nesklouzl do teplé vody. Rychle jsem naskočila a Mlok nás starým vratkým veslem odstrčil od pláže.

Začal s obtížemi veslovat a těžce dýchal, tak jsem mu polekaně vzala vesla. „Umím veslovat - jen mi řekněte, kam mám jet.“

„Bůh ti žehnej, dítě,“ vydechl Mlok vděčně. „Pokaždé je to těžší a těžší. Stačí kousek - hned to bude hlubší.“

Ponořila jsem vesla do vody a zabrala. Člun byl lehký a snadno ovladatelný, rychle jsme s mírným kolébáním zamířili na moře. Voda byla křišťálově čistá - viděla jsem bílý písek a kameny hluboko pod sebou a na nich vlnící se chaluhy. Vzduch lahodně voněl solí, tropické slunce mě hřálo na kůži a slabý, příjemný vánek mě šimral na tvářích. Voda z mého nepravidelného veslování mi cákala na ruce. Bylo to naprosto neskutečné. Svět tam nahoře mi připadal na míle vzdálený.

Ale šedá mlha na okraji vodní plochy už byla o něco blíž a já viděla, že Mlok měl pravdu - tato podivná krajina byla menší, než vypadala, a musela být více než poloviční iluzí...

Mlok se dychtivě díval přes okraj lodi do vody. „Už tam skoro jsme,“ řekl. „Zastav, až uvidíš přímo pod námi korál.“

Veslovala jsem ještě kousek dál a skutečně, hluboko dole jsem začala vidět obrovskou korálovou stavbu - čistě bílou, jako fantastický hrad s věžičkami a baštami. Přestala jsem veslovat a položila vesla do lodi.

„Obávám se, že je úplně mrtvý...“ pronesl smutně Mlok s pohledem dolů. „Vlastně už dlouho.“

„Korál?“

„Ano, obávám se, že ano. Podívej se, jak je bílý. Dřív - ach! - skoro dýchal barvami. Ale vysáli ho... tihle malí krasavci! Jen se podívej!“

Ukázal do vody a tvář se mu náhle rozzářila čistou radostí. Podívala jsem se tam také a zalapala po dechu.

K hladině náhle připlavalo hejno ryb, kroužily kolem lodi a některé z nich se dívaly vzhůru s otevřenou tlamou. Muselo jich být několik set... každá byla velká asi jako moje dlaň. Byly to bezpochyby nejkrásnější ryby, jaké jsem kdy viděla: jejich šupiny se třpytily tisíci neustále se měnícími barvami, ploutve měly opálově stříbrnou barvu a jejich oči - zachvěla jsem se. To nebyly chladné, mrtvé oči pstruha nebo lososa. Byly inteligentní a živé.

„Co jsou zač?“ vydechla jsem a nemohla od nich odtrhnout pohled.

Mlok se usmál.

„To jsou, má drahá, jedny z nejvzácnějších ryb na světě...“

„A jsou kouzelné? Kde jste je vzal? Co dělají?“

„Ach, no, první dvě jsem získal na Papui-Nové Guineji. Jsou to strážci korálů,“ začal vysvětlovat Mlok. „Alespoň ve volné přírodě. Mají takzvaný symbiotický vztah. Žijí v korálu, který je samozřejmě sám o sobě magický -“

„Korál je magický?“ řekla jsem překvapeně. „Opravdu?“

Mlok se zasmál. „Ano, je to tak. Rozemletý korál se dá použít do lektvarů, i když v Evropě si jako přísada nikdy velkou oblibu nezískal. Má různé užitečné vlastnosti. A tyhle ryby - mají poněkud neobvyklou stravu. Nejedí samotný korál. Dokážeš to uhodnout?“

Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, na co naráží.

„Živí se jeho magií,“ pronesl Mlok tiše a láskyplně si rybky prohlížel. „Oždibují z korálu magii - starší magii - a ta na oplátku udržuje korál zdravý. Jako - no, jako když se prořezávají staré listy, aby mohly růst mladší. A když je korál napaden, odrazí útočníky. Ukážu ti to... tenhle korál je teď mrtvý, ale instinkt, který ho chrání, bude stále velmi aktivní.“

Vytáhl z kapsy malý kámen a hodil ho do vody. Rychle se potápěk k velkému bílému korálovému hradu pod námi. Těsně předtím, než dopadl na jednu z vybělených korálových věžiček, se kolem něj mihla nejbližší ryba. Z ryby vystřelil proud bílého světla přímo k padajícímu kameni - a o vteřinu později se kámen roztříštil na mlhu neškodného písku, který se třpytivě snášel na dno.

„To je fakt hustý,“ řekla jsem s obdivem.

„Něco takového se nevidí každý den - kletba Reducto provedená rybou!“ usmál se Mlok. „Tyto ryby jsou kromě čarodějek a kouzelníků jedinými známými tvory, kteří skutečně ovládají magii pomocí kouzel a zaklínadel podobných těm našim. Počet těchto kouzel, která jsem u nich v průběhu let zaznamenal, a to s různými účely, je docela ohromující. Ale jistě si říkáš, proč jsem tě promerlina táhl až sem, abych ti ukázal nějaké zajímavé ryby?“

Zasmála jsem se. „No - jo. Tomu jsem se divila.“

„Začnu od začátku,“ spustil Mlok a usadil se zpátky do člunu. „Před čtyřiceti lety - na své úplně poslední expedici - jsem cestoval po Papui-Nové Guineji sám, protože Tina byla zaneprázdněná doma. Prozkoumával jsem totiž malý ostrov kousek od pobřeží a hledal dvoubřitníky, když jsem ke svému překvapení - protože jsem si myslel, že je to místo neobydlené - narazil na domorodý magický kmen. Zdálo se, že byli po nějakou dobu odříznuti od zbytku kouzelnického světa... Naštěstí se nechovali nepřátelsky - ale byli fascinovaní mnou a mými zvyky, které jim byly neuvěřitelně cizí. Naše magie byla velmi odlišná. Mě zrovna tak zajímalo všechno o nich a také to, co mi mohli povědět o všech magických bytostech v okolí... Zůstal jsem u nich několik týdnů a oni mi vyprávěli o svém ostrově - fascinujícím místě, bohatém na divokou přírodu a na folklór.“

Byla jsem úplně uchvácená; Mlok vypadal zasněně a nepřítomně, ztracen v minulosti.

„Vyprávěli příběhy... některé pravdivé, jiné čistě smyšlené... A jeden takový pojednával o magické rybě, která kdysi žila v korálových útesech na pobřeží... o rybě, které říkali „timichugu“ a která se živila magií, o rybě, kterou už celé generace nikdo neviděl. Timichugu znamená v hrubém překladu mořský čaroděj. To samozřejmě vzbudilo můj zájem. Půjčil jsem si rybářskou loď a den co den jsem se vydával ke korálovým útesům. Znovu a znovu jsem se potápěl a hledal - ach, zdálo se mi, že útesy jsou dlouhé kilometry! - ale celé týdny jsem neměl štěstí. A pak jsem konečně - když už jsem si začínal být jistý, že timichugu buď vyhynuli, nebo jsou smyšlení - narazil na malou mělčinu. Viděl jsem je v akci, viděl jsem, jak provádějí kouzla - a nevěřil jsem vlastním očím! Taková úžasná stvoření! Rozhodl jsem se tedy, že si domů vezmu dva, samce a samici, a velké množství korálů, aby měli kde žít. Měl jsem v úmyslu je nejen studovat, ale také rozmnožit velké hejno v bezpečném prostředí - doufal jsem, že jich bude víc, než kolik by se jich rozmnožilo přirozeně ve volné přírodě, kde se očividně potýkají s problémy.“

„No, to se vám povedlo,“ poznamenala jsem s pohledem na obrovské hejno pod sebou. „Odchoval jste jich spoustu!“

„Docela jo,“ souhlasil Mlok a usmál se. „Ale trvalo to mnoho, mnoho let. Začínal jsem jen se svými dvěma rybami, Finleym a Marissou... Studoval jsem způsob rozmnožování u nich a pak u jejich potomků po mnoho let, dlouho poté, co jsem zanechal svých výprav, a zjistil jsem, že na rozdíl od většiny ryb, které produkují mnoho mláďat, timichugu snáší jen jednu nebo dvě jikry ročně, o které se stará s největší něžností. Tento neobvyklý zvyk by mohl být jedním z důvodů, proč se tento druh stal tak vzácným...“

„Takže trvalo čtyřicet let, než se toto hejno rozrostlo?“ zeptala jsem se, nesmírně ohromená Mlokovým odhodláním. „Ale - já pořád nechápu -“ byla jsem čím dál zmatenější - „proč mi je ukazujete?“

„No, k tomu už se dostávám,“ odpověděl Mlok, „ale nejdřív ti musím prozradit jedno malé tajemství. Nepřemýšlela jsi, jak je možné, že je hejno tak zdravé - tak plné magie - když jejich zásoby potravy v podobě korálu jsou naprosto mrtvé? Umřel velmi náhle - teprve minulý měsíc - čímž mě naprosto zaskočil. Jak jsem už vysvětlil, korály se svou magií regenerují - ale nyní jsem zjistil, že útes této velikosti nemůže uživit tolik stovek těchto malých krasavců. Předpokládá se, že prostě okoušou starou magii, aby uvolnili místo nové, ale jak hejno rostlo a rostlo a bojovalo o potravu, museli být nuceni živit se hlubší, mladší magií. Životně důležitou krví korálu. A když jsem je pak minulý měsíc kontroloval, zjistil jsem - ke svému naprostému zděšení - že celý útes je náhle zcela vyschlý a mrtvý a timichugu už začíná hladovět. Jejich barvy byly matné a vybledlé, vypadali pohuble a mdle - a podle sníženého počtu jsem viděl, že někteří už museli podlehnout hladu. Věděl jsem, že je musím co nejdříve dostat ke zdroji potravy.“

Podívala jsem se na třpytící se pestrobarevné hejno ryb, které kroužilo kolem mrtvého bílého korálu a nad ním. Očividně se jim dařilo. „Tak - co jste udělal?“

„No,“ nadechl se Mlok, „samozřejmě jsem měl vždycky v úmyslu, až bude hejno dostatečně velké a já budu považovat svůj chovný program za úspěšný, říct drahému Rolfovi a Lence o svém malém projektu a požádat je, aby mi je pomohli vypustit zpátky do přírody... na velký živý korálový útes. Ale teď ryby umíraly - bude čas najít vhodně velký, zdravý korálový útes a dostat je tam? Nebo budou všechny moje krásky ztraceny? Jestli ryby potřebovaly magii - no! Konec konců, já jsem měl spoustu své vlastní. Přemýšlel jsem, jestli by jim mohl dát - no, právě onu vzpruhu, jakou potřebovaly.“

Otevřela jsem šokovaně pusu a automaticky ucukla před rybou pod sebou. Najednou mi připadaly méně krásné, více zlověstné a jejich zející, pátravé tlamičky mě děsily. „To - to jste neudělal!“

„Udělal. Jsem už příliš starý a nemotorný, abych se mohl vydávat na výpravy, které jsem miloval, a tak jsem ponořil ruku do vody a hýbal prsty, dokud se jedna z ryb nevynořila z hlubin, aby ji prozkoumala - a určitě zachytila nebo vycítila kouzlo, protože začala sát...“

Zamračila jsem se. „Bolelo to?“

„Ani trochu,“ zasmál se Mlok. „Neberou si nic fyzického, takže jsem nic necítil. Ale udělal jsem chybu. Ukázalo se, že ryba se dokáže mnohem snadněji krmit ze živé, dýchající bytosti, jako jsem já, než z korálu tvrdého jako kámen - jako když si dává k snídani lahodný jahodový koktejl, místo aby se prokousávala hromádkou suchých toastů! Ten jediný timichugu, který se živil mým kouzlem, rychle rostl a zakrátko byl mnohem větší než ti, které teď vidíš, vlastně větší než já, a jeho barvy zářily jako - ach, jako tisíce duh. Něco nepopsatelného. Dokonce mnohem krásnější, než jsou teď tihle malí. Byl jsem tak fascinován, že jsem ruku neodtáhl. A než jsem se nadál, ta jedna hladová rybka odčerpala poslední zbytky mé síly.“

„Ne!“

„Přiznávám, že jsem byl trochu v šoku, když jsem si to uvědomil. Věřím, že by jí mohla absorbovat mnohem víc - kdyby byl k dispozici zdroj. Kdo ví, jak by se zvětšila! A co teprve ty ostatní ryby, stále ještě hubené a hladové! Ale nakonec to dobře dopadlo... Už jsi někdy lechtala pstruha, Juliet?“

„Hm, ne... proč bych to dělala?“

„Pstruzi se rádi nechávají lechtat,“ poznamenal Mlok klidně. „Uvolní se a užívají si to a ty si s nimi pak můžeš dělat, co chceš. Stejné je to i s timichugu. Vyzkoušel jsem několik metod, jak dostat svou magii zpět z té obrovské ryby, která ji celou vysála, ale žádná z nich nezabrala. Pak jsem se s myšlenkou na pstruhy ponořil do vody a zkusil rybu jemně hladit a lechtat na břiše. Fungovalo to jako kouzlo. Uvolnila se, usnula... a kouzlo z ní začalo tryskat ven a do nejbližšího živého zdroje - do mě. Vzal jsem si zpět většinu své magie, dokud se nenasytný timichugu nezmenšil na velikost, kterou vidíš teď - na svou normální velikost ve volné přírodě! A pak jsem stejnou metodou, ale opatrně, aby se žádná z nich nepřejedla, rozdal trochu magie každé rybě v hejnu...“

Konečně to začínalo dávat smysl. Mlokova neschopnost seslat kouzlo, které na pohřbu tety Ady zamýšlel... a možná také jeho křehkost ve srovnání s jeho ženou Tinou. Čarodějky a kouzelníci žili déle než mudlové, ale jestli vyčerpal své vlastní zásoby... Zavrtěla jsem hlavou.

„A teď už vám moc magie nezbývá, že ano?“

„Sotva kapka,“ potvrdil Mlok vesele. „Ale rád jsem využil to, co jsem měl. Hejno bylo zachráněno. Ještě ten večer jsem rodině řekl o svém tajném projektu a o tom, co jsem udělal, a Rolf s Lenkou vytipovali vhodný útes, kam ho odvézt. Domluvili se, že pojedou příští týden... Nebyli ze mě ale nadšení. Zvlášť Tina - ach! Ta byla vzteklá... Měl jsem jim o timichugu říct dřív. Ale když jsem věděl, že odcházím na odpočinek - nesnesl jsem pomyšlení, že bych neměl nic na práci. Byl to můj malý tajný projekt - můj koníček - moje krásky - a jsem rád, že jsem si je nechal!“

Poslední slova pronesl velmi důrazně a s pýchou a láskou se podíval dolů na své drahocenné hejno. Ale já se na ně dívat nemohla. Objímala jsem si kolena, zírala na své nohy na dně lodi a cítila, jak se do mě vkrádá strašný smutek. Konečně jsem věděla, proč mě přivedl až sem.

Do mých myšlenek jakoby z velké dálky pronikl Mlokův hlas. „A teď, Juliet. Abych konečně odpověděl na tvou otázku - proč je ukazuju tobě?“

„Už jsem to uhodla,“ vzdychla jsem ztěžka. „Ach, Mloku. Dáváte mi šanci pomoct Jennifer, že jo? Protože jsem vám řekla, že chci z Jennifer udělat čarodějku? Kdybych - kdybych nechala rybu vypít půlku své magie, Jennifer by mohla provést vaši lechtací metodu a magie by se vsáklag do ní? Pak bychom byly obě čarodějky - sice s poloviční mocí, ale přece jen byly. To si myslíte?“

„Nevím jistě, jestli by se do ní magie dostala, ale napadlo mě, že bys to možná ráda zkusila!“ potvrdil Mlok s rozzářenýma očima. Byl zcela zjevně potěšen pomyšlením, že by mohl vyřešit náš problém. „Koneckonců, kdyby to nešlo, můžeš si ji vzít zpátky sama a nic se nestane!“

Polkla jsem a podívala se na jasně modrou oblohu bez mráčku. Tohle nebylo skutečné. Tohle místo - ta krásná pláž s bílým pískem, palmy a teplé tropické moře - seděla jsem na vratkém člunu na místě sešitém z iluzí... Ale někde nad mou hlavou číhala realita, chladná a tvrdá. Realitou byl rozhovor s ministryní kouzel v její pracovně, kde teď čekala na setkání s rozzuřenými členy rodiny Jazdaniů. Realitou byl fakt, že mě pravděpodobně vyloučí z Bradavic. Realitou bylo, že Hugo i Jennifer mají kvůli mému hloupému a nebezpečnému plánu také hrozné problémy a taky to, že si teď nejspíš dělají starosti a přemýšlejí, kam jsme se s Mlokem proboha poděli. Podivnost celého tohoto světa v kufru to všechno na krátkou dobu zatlačila do kouta v mé hlavě, ale teď se to všechno vrátilo.

„Ach, Mloku,“ vzdychla jsem znovu a pohlédla jsem se na něj se slzami v očích, zatímco se člun pohupoval na jeho krásném tichém moři. „Jste ten nejlaskavější, nejmilejší člověk, opravdu jste. Ale - ale - opravdu si nemyslím, že tohle můžu udělat.“

Zvedla jsem vesla a začala zoufale veslovat zpět ke břehu, a přitom jsem Mlokovi – milému, laskavému a teď i skleslému Mlokovi – vypověděla, co jsme provedly...