Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Srdce Harryho Pottera

Stál ve velké, spoře osvětlené místnosti a u nohou se mu třásli dva kouzelníci. Zmocnil se ho vztek, pohltil ho, až už nic jiného neexistovalo.

„Hlupáci!“ zařval a kouzelníci sebou trhli. „Bylo vás šest. Šest! A přesto se ke mně vrátili jen dva z vás. Řekněte mi,“ nebezpečně ztišil hlas, „jak mohl Řád vědět, jak mohl být tak připraven zaútočit, aniž by jim jejich špeh předal mé plány. Řekněte mi to!“

„Já-já nevím, můj pane,“ vykoktal jeden z kouzelníků. „B-byli jsme přepadeni. B-byli u nás dřív, než jsme…“

„To stačí.“ S hraním her už skončil. Tomu směšnému Řádu se podařilo porazit další jeho muže a on nebyl o nic blíž svému cíli. Brumbál chlapce až příliš dobře chrání. Ten starý blázen ho ale vždycky podceňoval, vždycky chtěl, aby mladý Tom Raddle nebyl víc než obyčejný, průměrný poloviční krve. Ha! Vzepřel se těmto očekáváním, stal se lordem Voldemortem, nejmocnějším kouzelníkem na světě, a přesto si Brumbál stále myslel, že ho může přelstít. No, ten starý blázen se mýlí. Ten chlapec bude přesto jeho.

Harry Potter měl osudovou slabinu, kterou Brumbál, příliš zaslepený zbožňováním, neviděl jako chybu. On to však viděl. Ach ano – věděl, kam udeřit.

„Pottere! Vyžeňte ho z hlavy! Použijte nitrobranu. Nitrobranu! TEĎ!“ zavolal na něj hlas, který ho na okamžik oddělil od vroucího vzteku… ale hlas nebyl silnější než vztek, který ho rychle znovu pohltil.

Usmál se, když k sobě přivolal další své stoupence. Jen hlupáci dovolí, aby jejich city – takzvaná láska – stály v cestě jejich ambicím, a chlapec nepochybně hlupákem byl. Teď udeří. Ne na chlapce… ne, ne na Pottera. To se ukázalo být nákladnější a časově náročnější, než bylo nutné.

Udeří na srdce Harryho Pottera.

„Pottere! Poslouchejte mě! Vzpomeňte si na naši lekci. Soustřeďte se na dotek. Použijte ho jako kotvu, abyste se odpoutal od jeho mysli. Pottere! Slyšíte mě?“ Dotek… Jaký dotek? Spojení vzteku a vzrušení na okamžik polevilo, ale než mohl zauvažovat o tom, že by hlas poslechl, zaplavila ho nová vlna intenzity.

V očekávání se zasmál, když se před ním jedna po druhé objevovaly maskované postavy dalších a dalších Smrtijedů. „Vítejte, moji věrní služebníci. Připravte se. Je čas vylákat toho chlapce jednou provždy.“

„Harry! Musíš poslouchat. Ovládej svou mysl. Odtáhni ji od té jeho. HNED!“ Hlas byl jasnější a naléhavější. Už ho nemohl ignorovat. V duchu se něčeho chytal, aniž by věděl, co přesně hledá, když to najednou objevil.

Hřebíček. Šeřík. Hlína a jíl. Kupodivu to byl slabý, téměř neznatelný kořeněný závan hřebíčku smíšený se zemitou vůní půdy a rostlin, který ho znovu přivedl k vlastní mysli. Zhluboka se nadechl. Jeho smysly se pomalu projasňovaly a táhly ho vzhůru, vzhůru, pryč z temnoty Voldemortova hněvu.

Harry otevřel oči. Zamrkal do páru známých černých očí a netrvalo dlouho, než zaregistroval stále známější pár rukou, které ho držely na podlaze laboratoře. Ještě na okamžik zavřel oči, znovu se zhluboka nadechl, aby se obrnil proti třeštící bolesti hlavy, a posunul se do sedu.

„Dokázal jsem to,“ zaskřehotal otupěle skrz bolestivý opar. „Dostal jsem se ven.“

„Co jste viděl?“ zeptal se Snape. Sundal z Harryho ruce, ale stále klečel vedle něj.

Harry zamrkal a třel si pálící jizvu. Hlava ho příšerně bolela.

„Co jste viděl?“ zopakoval netrpělivě Snape, ale tentokrát alespoň vytáhl hůlku, aby přivolal lektvar ze skříněk, které lemovaly jednu stranu místnosti. „Vypijte to,“ nařídil a držel lahvičku přímo před Harryho třesoucíma se rukama.

Harry beze slova poslechl. Nebo se spíš snažil poslechnout. Sotva si od profesora vzal lahvičku, proklouzla mu mezi prsty. Snape ji bleskurychlými reflexy zachytil, ale ne dřív, než se polovina jejího obsahu vylila na podlahu. Harry se zavrtěl, ale Snape nic neřekl a jen přivolal další.

„Vypijte to,“ nařídil znovu a tentokrát lahvičku držel, zatímco Harry hltal její obsah. Okamžitě pocítil, jak se mu tělem rozlévá klid, který začínal uprostřed a pronikal až k prstům na rukou a nohou. Zhluboka se nadechl a bezděčně se přitom naklonil ke svému profesorovi.

„Potřebuji vědět, co jste viděl.“ Snapeův hlas byl jemný, ale přesto naléhavý. „Byl to Pán zla, že ano?“

Harry přikývl, ale z přikyvování se mu zatočila hlava, a tak přestal. Všechno mu připadalo rozmazané a vzdálené. Snažil se přijít na to proč, ale mozek se mu tím jen ještě více zatemnil.

„Pottere?“ Snapeovy ruce ho chytily za ramena a Harry si byl jistý, že vidí obavy. Ale na druhou stranu, všechno bylo zrovna teď trochu rozmazané. „Jste v šoku. Co jste viděl? Musím to vědět. Hned.“ Spolu s úzkostí se v hlase objevila i špetka strachu, a možná právě to Harryho vytrhlo z jakéhokoli stavu, v němž se nacházel. To nebyly hlavní emoce, které by si člověk spojoval s profesorem Severusem Snapem.

Harry si nepřítomně všiml, že navzdory účinkům lektvaru se celé jeho tělo stále třese. „Vold – byl rozzlobený.“ Olízl si suché rty. „Byl opravdu, opravdu rozzlobený. Já… myslím, že přišel o několik Smrtijedů kvůli nějaké pasti, kterou na něj nastražil Řád.“ Harry pozorně sledoval Snapea, jestli nejeví známky toho, že by o pasti věděl, ale jeho tvář byla nečitelná.

„To je všechno?“ Snape ho probodl pohledem. „Nic jiného tam nebylo?“

Harry automaticky zavrtěl hlavou a pak se zarazil. „Ne, počkat. Volal své Smrtijedy. Má nový plán, na kterém pracuje, ale neřekl, o co jde, jen že –“ Zarazil se uprostřed věty, protože se mu vybavil obraz, který zahlédl ve Voldemortově mysli, než se vymanil z jeho sevření. Otevřel oči dokořán a zmocnila se ho panika.

„Doupě!“ Harry zalapal po dechu. Jeho divoké oči se setkaly se Snapeovýma. „Jde po Weasleyových!“

ooOOoo

Harryho v dětství často trápily noční můry, ale tu první si živě pamatoval z večera v den svých šestých narozenin.

Dursleyovi tento výjimečný den jako obvykle ignorovali. Dudley si nejspíš ani neuvědomil, že má Harry narozeniny, protože ho zapomněl obdarovat extra úderem pro tuto příležitost. Vlastně na tom dni nebylo nic mimořádného… až na to kolo.

Dudleyho nové kolo bylo červené, s černými blesky po stranách a lesklými novými řídítky s brzdami, a když ho Harry poprvé uviděl, nechtěl nic jiného než se na něm projet. Celé týdny na nic jiného nemyslel. Skoro cítil vítr na tvářích, když se na něm v duchu proháněl po chodníku. Představoval si závistivé pohledy sousedovic dětí, když zmáčkne ruční brzdu a ono se smykem zastaví přímo před nimi. Ve snění k němu přicházely, aby obdivovaly kolo, a byly tak ohromené, že se s ním chtěly kamarádit, a ani jim nevadilo, když se je Dudley snažil odehnat, protože na ně udělalo dojem, jak dobře jezdí na kole, a kromě toho měly Harryho rády…

Když se Harry ohlédl zpět, nebyl si ani jistý, jestli si víc přál jezdit na kole, nebo mít konečně kamarády. Ať tak či onak, měl vědět, že to nemá zkoušet. Bylo mu šest a byl dost starý na to, aby z vlastní zkušenosti poznal, co se stane, když to Dursleyovi zjistí.

Nikdy předtím na kole nejel, a když se při prvním pokusu zřítil na chodník, sotva ucítil odřené koleno v pocitu naprosté hrůzy, který se jím prohnal. Kolo bylo poškrábané. Přímo uprostřed blesku byl obrovský škrábanec. Náraz mohl slyšet kdokoli a on nikoho neviděl – ale to neznamenalo, že si ho nikdo nevšiml. Dursleyovi to zjistí a on už měl hlad a nechtěl, aby ho ten večer zase poslali spát bez jídla, a co když se rozhodnou, že ho na podzim nepustí z přístěnku do školy a a a… zachvátila ho panika.

Jak se ukázalo, Dursleyovi na to nikdy nepřišli. Ale Harrymu se té noci zdálo, že ano. Ve snu to zjistili a rozhodli se, že už ho mají dost, a poslali ho do sirotčince, který vedl ošklivý muž velký jako obr, s křivými zuby a bradavicí na nosu. Harry byl obklopen chlapci svého věku, ale pokaždé, když se s nějakým pokusil spřátelit, dotyčný se k němu otočil zády nebo se spolu s tím vysokým mužem s bradavicí smál, jak je Harry hloupý, až nakonec všichni odešli. Zůstal sám a bez přátel, a pak odešel i ten muž s bradavicí, protože Harry mu nestál za to, aby se s ním trápil, a sirotčinec byl starý a děsivý a zmenšoval se, až byl menší než jeho přístěnek, a on nemohl odejít a strašně moc se bál a byl si jistý, že tam umře…

Harry se probudil po celé věčnosti, zalitý potem, a už nikdy se nepokusil dotknout Dudleyho kola.

Harrymu už bylo šestnáct, ale připadal si zase jako své šestileté já uvězněné v nekonečné noční můře. Jenže tahle byla skutečná. A ze skutečného světa se nemohl probudit, nemohl svoji hrůzu zmenšit tím, že by lapal po dechu, křičel, mlátil sebou nebo měnil směr svých myšlenek. Noční můry za bdělého stavu ve skutečném světě nebyly vždycky horší, usoudil. Když ho po Turnaji tří kouzelníků zajal Voldemort, dokázal se alespoň bránit. Dokázal utéct. Noční můry ze spaní mu takový luxus vždycky nedopřály. Ve snech, když už jste si mysleli, že jste padoucha porazili, mohl přijít jiný, který ho nahradil. Umírali jste a umírali lidé, které jste milovali, a vy jste se probudili a uvědomili si, že to všechno byl jen sen, jen abyste ho museli prožít znovu hned další noc. Bylo to hrozné.

Ale když noční můra spočívala v tom, že musel sedět a čekat a doufat, že lidé, kterých se nemohl dotknout, na místě, které nemohl vidět, přežili útok, který si mohl jen představovat… to – to byla skutečná muka.

Čekal v salónu už snad celé hodiny poté, co Snape zmizel v oblaku zeleného letaxového prášku, a přesto se ručičky na hodinách pohybovaly frustrujícím tempem. Snape mu nařídil, aby zůstal na místě, zatímco on odejde varovat Brumbála a Řád před možným útokem na Doupě, a Harry se chtěl hádat. Potřeboval jít taky. Jeho přátelé byli v nesnázích. Musel něco udělat… ale kousl se do jazyka a souhlasil, že zůstane, protože věděl, že Snape neodejde, dokud tu hádku nevyhraje, a Weasleyovi neměli čas čekat, až Harry vybojuje předem prohranou bitvu.

Ale teď, když byl Snape pryč, mohl Harry jen čekat, pochodovat po koberci a cítit se zbytečný, protože rodina jeho nejlepšího kamaráda byla napadena. Možná dokonce zavražděna.

Zrychlil krok. Uvítal by cokoli, jakoukoli zprávu o tom, co se děje, ale jediné, co po dlouhou dobu slyšel, byl zvuk vlastního bušícího srdce a kroků.

Než se krb konečně probudil k životu, málem propadl záchvatu paniky. S každou hlavou zrzavých vlasů, která vyšla z krbu do salónu na Grimmauldově náměstí, se mu dýchalo mnohem lépe. Nejprve prošli Fred a George, za nimi Ginny a několik členů Řádu… a pak paní Weasleyová, jejíž sazemi posetá tvář byla plná obav. Když si později na ten den vzpomněl, vybavil si její tvář jasně, ale ne tak jasně jako tvář, která se objevila vzápětí.

Po celá další léta ho bude v nočních můrách pronásledovat bílá, mrtvá tvář jeho nejlepšího kamaráda na celém světě.

Ron nebyl mrtvý, spěchal někdo Harryho ujistit, když jeho bezvládné, šlachovité tělo přenášeli krbem. Dýchal.

Ale ve chvíli, kdy si uvědomil, kolik sklopených očí v zachmuřených tváří se s jeho pohledem nechce setkat, věděl, co ta slova ve skutečnosti znamenají.

Ron ještě nebyl mrtvý.

A ať se Harry snažil sebevíc, ocitl se uprostřed další noční můry… z níž se nemohl probudit.

ooOOoo

Harry neplakal – nedovolil by si to, když se na něj dívalo tolik ustaraných tváří –, ale v půlce dopoledne se přestal schovávat před objímajícími pažemi a uslzenými objetími, většinou od paní Weasleyové, a v půlce odpoledne se přestal snažit získat nějaké informace od zavřených úst členů Řádu, kteří spěchali sem a tam. V jistém smyslu mu neochotní dospělí pomáhali držet strach a smutek pod kontrolou, protože tyto emoce mohl místo toho usměrňovat do hněvu – hněvu, že mu nikdo neřekne, co se přihodilo, ani mu nedá vědět, co se s Ronem doopravdy stalo. Hněv, který cítil vůči dospělým, v kombinaci se vztekem, který cítil na Voldemorta, mu kolovaly v žilách jako oheň. Jediné, co mu bránilo v tom, aby mu popustil uzdu velkolepým způsobem, byla uslzená, ustaraná tvář paní Weasleyové. Nechtěl jí způsobit větší bolest, než s jakou se už musela potýkat. Zavřel tedy před svým hněvem dveře a nechal ho vzadu v mysli doutnat, zatímco se věnoval utěšování Ronovy rodiny.

Ron se neprobouzel a Harry nepotřeboval být nitrozpytcem, aby pochopil, že všechny ty postranní pohledy a úkroky dospělých kolem něj vedou k závěru, že si nikdo není jistý, jestli se vůbec někdy probudí.

A dospělí nebyli jediní, kdo na něj vrhal postranní pohledy.

„Co je?“ vyštěkl ostřeji, než by obvykle promluvil k Ronově mladší sestře. „Řekni mi, co máš na srdci, nebo na mě přestaň zírat, Ginny. Prosím,“ dodal už tišeji a pocítil výčitky svědomí při pomyšlení na jejího bratra nahoře a na slzy, které si v náhodných chvílích odmrkávala.

Ginny se odvrátila, tváře jí zrůžověly, a rozložila na stolek v obývacím pokoji hrací karty. Byl to nějaký druh pasiánsu a karty se neustále zvedaly a podsouvaly jí návrhy, když se příliš dlouho rozmýšlela.

Několik minut seděli mlčky, Harry na pohovce a Ginny u stolu. Jako jediní dva nezletilí v domě měli nařízeno zůstat v salónu během každého z denních setkání Řádu. Fred a George se k nim občas připojili, ale ani oni neměli příliš náladu na hry nebo návštěvy a obvykle se poměrně rychle stáhli k dospělým do kuchyně. Ani Dobby je nedokázal rozptýlit svými výstupy, protože domácí skřítek byl celý den zaneprázdněn vyřizováním záležitostí pro členy Řádu.

Harry si otráveně povzdechl, natáhl nohy a zadíval se do stropu. Tohle nicnedělání mu na náladě nepřidalo. Zhluboka se nadechl, pak ještě jednou a pohlédl na Ginny včas, aby viděl, jak zase rychle odvrací zrak. Tentokrát na ni kvůli tomu ani nemohl vyjet, tak opatrně se kvůli jeho vznětlivosti tvářila. Zaklonil hlavu a zadíval se do zdi.

„Promiň,“ omluvil se po další minutě ticha. „Nechtěl jsem se do tebe pustit. Jen jsem… asi na hraně.“

„To je v pořádku,“ zašeptala tiše, „to jsme všichni.“ Slyšel, jak zamíchala několik dalších karet na stole. „Myslíš…“ odkašlala si a váhavě se zeptala, „myslíš, že bude v pořádku?“

Otevřel ústa, aby jí poskytl standardní neurčité odpovědi, které dostal od dospělých: bude v pořádku… dobře se o něj starají… dejte mu trochu času a léčitele a bude s vámi závodit na famfrpálovém hřišti. Harry rázně zavřel ústa. Podle toho, jak se mu nechtěli podívat do očí, věděl, že jen lžou a odvracejí jeho otázky, což ho jen víc znepokojovalo a rozčilovalo. Tohle by Ginny neudělal.

„Nevím,“ připustil nakonec. „Myslím… že je to dost špatné.“

Ginny přikývla a rychle zamrkala, když posunula další kartu. Karta si otráveně sedla a dožadovala se, aby ji přesunula na jiné místo, a ona ji rychle zakryla další kartou. Karta zabručela, ale zůstala na místě.

„Takže… Snape tě doučuje?“ zeptala se Ginny téměř normálním hlasem, a i když se Harrymu nechtělo o Snapeovi mluvit, byl rád za změnu tématu.

„Ani ne. Ehm… no, asi tak nějak.“ Zavřel oči proti začínající bolesti hlavy. „Včera večer se mnou pracoval na tom, abych si pročistil mysl. A já jsem mu trochu pomáhal v laboratoři. Ale neučil mě.“

Ginny několik minut nic neříkala a pak tiše navázala: „George mi řekl, že teď zůstaneme tady, na štábu… dokud nezačne škola. S tebou a Snapem.“

„Jo?“ Harry pootevřel oči.

„Jo.“

„Slyšel… chci říct, je někdo v kontaktu s Hermionou?“

Ginny zavrtěla hlavou a otřela si slzu na tváři, než pohnula další kartou.

Harry si znovu povzdechl a zadíval se do stropu, ačkoli světlo mu od bušení v hlavě nepomohlo. Musel bojovat, aby zadržel další vlnu vzteku. Ron a Hermiona byli jeho nejlepší kamarádi, ale dospělí se neobtěžovali říct mu pravdu ani o jednom z nich. Neodpověděli mu ani na základní otázku, třeba jestli vědí, kde je Hermiona. Začínal ho bolet žaludek a k tomu se přidávala bolest hlavy, jen když pomyslel na to, co by se jí teď mohlo stát, kdyby se Voldemort rozhodl zaměřit na její rodinu poté, co neuspěl s Ronovou.

Prudce se posadil. „Jdu si lehnout. Kdyby mě někdo hledal, budu ve svém pokoji.“

Počkal jen tak dlouho, než Ginny přikývla, a pak se odebral do svého pokoje. I když předpokládal, že to nebude jeho pokoj na dlouho – nejspíš se o něj bude dělit s oběma dvojčaty, protože Ron teď bude potřebovat pokoj pro sebe.

Svalil se zády na postel. Nechtěl tu zůstat, ale nevěděl, kam jinam jít; v Siriusově starém domě se cítil drtivě ztracený. Nedokázal čelit Ronově tělesné schránce, vyrušit smutek paní Weasleyové, ani se právě teď vyrovnat s Remusovými polovičatými odpověďmi. Remus byl toho dne spolu s různými členy Řádu neustále přítomen a Harry věděl, že je právě v kuchyni… ale dával mu stejné odpovědi jako všichni dospělí – prázdná ujištění, žádné podrobnosti, jen výzvy, aby se vrátil do salónu a ‚nechal dospělé, ať se o takové věci starají oni‘.

Harry toho měl plné zuby. Jeho frustrace se vrátila v plné síle a s ní přišlo i nutkání něčím hodit, a to pořádně. Kéž by tu byl Sirius. Harry věděl, že jeho kmotr by našel způsob, jak mu říct, co se děje. Nebezpečí a vzrušení z války by pro něj byly příliš velkým pokušením na to, aby se držel zpátky, a otevřená starost ostatních dospělých o Harryho blaho by byla pro kmotra podružná. Jistě, Sirius se občas choval spíš jako přerostlé dítě – ne zrovna jako náhrada otce, kterou Harry původně chtěl nebo potřeboval –, ale aspoň říkal věci tak, jak je viděl. Nechodil po špičkách a netvářil se, jako by Harry nedokázal unést pravdu.

Jo… Sirius by mu řekl pravdu. Proč nikdo jiný neviděl, že to zvládne?

Ačkoli… Harry se posadil, když mu do hlavy vstoupila myšlenka.

Snape.

Na rozdíl od všech ostatních tady tento člověk neměl důvod Harryho rozmazlovat. Rozhodně se v minulosti nesnažil zlehčovat špatné zprávy z obavy, jak to Harry zvládne. Pokud by mu někdo mohl poskytnout informace, které hledal, byl by to právě Snape.

Srdce se mu rozbušilo vzrušením. Profesor ho sice stále neměl rád, ale za posledních pár týdnů si na sebe museli alespoň zvyknout. To, že ho vyhledá Harry Potter, nebude pro jeho organismus takový šok jako před několika týdny. A před několika hodinami ho viděl odcházet z kuchyně do jeho laboratoře.

Rozhodl se a vyrazil na chodbu dřív, než si stačil svůj plán rozmyslet… ale před zavřenými dveřmi Snapeovy laboratoře se prudce zastavil. Nebyl si jistý protokolem. Snape poslední dobou neměl ve zvyku zavírat dveře své laboratoře, tak často tam byl Harry s ním, ale dnes je za celý den neviděl otevřené ani jednou.

Zaklepal a přešlápl z jedné nohy na druhou, zatímco čekal. Zaklepal znovu, a než jeho klouby dokončily klepání, dveře se otevřely a Harry málem spadl dopředu do místnosti.

„Co chcete?“ zamračil se na Harryho Snape. Podle tuctu kotlíků po celé místnosti bylo zřejmé, že ho Harry vyrušil uprostřed docela náročné práce.

Rozhodl se nenechat se odradit. „Chci vědět, co je s Ronem,“ zvolil přímý přístup. „Nikdo mi nic neřekne.“ Zvedl bradu. „Nejsem malé dítě. Zvládnu to.“

Snape se chvíli nehýbal a stále upřeně zíral, až se otočil na patě, aby zamíchal obsahem nejbližšího kotlíku. „Zavřete dveře,“ vyštěkl.

Harry si nebyl jistý, jestli to znamená, že má vstoupit a pak zavřít dveře, nebo jestli mu bylo řečeno, aby odešel, ale rozhodl se pro to první. Udělal pár kroků do laboratoře a tiše za sebou zavřel dveře.

Místnost byla trochu zamlžená. Kotlíky byly naplněné různými látkami, z nichž žádná nebyla úplně stejná. Přísady se zdály spořádaně rozesety po pultech, některé nasekané, jiné čekající na přípravu. Snape postupně kontroloval každý kotlík, zastavil se, aby jeden metodicky zamíchal, a pak přešel k dalšímu.

Protože si ho nevšímal a on už svou otázku položil, Harry rozpačitě postával v místnosti a nebyl si jistý, jak má postupovat. Odkašlal si. „Já –“

Přerušilo ho ostré, umlčující gesto Snapea, který ho opět začal ignorovat.

Harry si zamručel pod nosem. Nebyl si jistý, jak by měl získat informace, když nesmí mluvit. Poté, co se několik vteřin vrtěl, popadl z nedalekého pultu nůž. Pokud mu nebylo řečeno, aby odešel, ale nesměl mluvit, nenapadlo ho mnoho jiných možností než nakrájet nějaké ingredience. Když to udělá dobře, mohlo by mu to alespoň pomoci přimět Snapea k poskytnutí informací. Jakmile začal pracovat, napůl očekával, že mu Snape nařídí, aby přestal. Když ho muž pouze ignoroval a pokračoval v práci na lektvarech, Harry zjistil, že je mu vděčný. Netušil, jak moc tohle potřebuje – něco bezmyšlenkovitého, co zaměstná jeho ruce a odvede tělo od melancholie, která prostupovala zbytkem domu.

Ticho bylo osvěžující a ani jeden z kouzelníků se ho nesnažil přerušit, zatímco vedle sebe pracovali v lektvarové laboratoři.

ooOOoo

Oči runovce byly nechutné, špinavé, slizké a mazlavé, pomyslel si Harry o hodinu později – a proto bylo jejich mačkání mnohem uspokojivější než drcení obvyklých nudných ingrediencí. Proč nebyly v normálních osnovách pro hodiny lektvarů? Nebylo těžké je zvládnout. Zmáčkl další… a místo toho vyslal kluzkou kouli přes celou místnost do zdi, přičemž jen těsně minula stále kouřící kotlík.

Jejda.

Očima střelil po Snapeovi, který už na něj upíral přimhouřený pohled. „Pane Pottere. Vysvětlete mi vlastnosti očí runovce,“ požadoval profesor.

„Já… ehm…“

„Nekoktejte. Věřím, že jsem vám jeho vlastnosti objasnil teprve před deseti minutami.“

Harry si odkašlal. „Jsou nestabilní. A… vyžadují pevnou ruku, jinak… všechno vyhodí do vzduchu.“

Snape na něj zíral a Harry měl pocit, že na něj jeho parafrázovaný popis neudělal zrovna dobrý dojem. „Vcelku máte pravdu,“ odpověděl nakonec jednoduše. „Opravdu ‚všechno vyhodí do vzduchu‘, zvláště když se neopatrně vhodí do téměř úplných léčivých lektvarů! Snažíte se získat další obvazy, Pottere?“

Harry si jemně třel obvaz na ruce. Zavrtěl hlavou a vysoukal ze sebe zdvořilé: „Ne, pane,“ protože nechtěl Snapea ještě víc rozrušit – ne, když stále ještě potřeboval informace o Ronovi.

Snape přimhouřil oči a Harry už znal profesorovy výrazy natolik, aby věděl, že toto není ten druh přimhouření očí, který by znamenal, že se má začít skrývat nebo utíkat. Bylo to takové přimhouření, které znamenalo, že muž Harryho odpověď úplně nepřijal, ale nehodlal se tím zabývat. Jistě, nařídil: „Buďte opatrnější!“ a vrátil se ke svým lektvarům.

Harry se neubránil drobnému úsměvu. Nevěděl přesně proč, ale to, že dokázal Snapea přečíst, mu trochu zvedlo náladu. Možná by mohl tohle léto rozvinout novou dovednost – čtení Snapeovy nálady. Dovedl si představit, jakým potížím by se mohl vyhnout v lektvarech, kdyby věděl, na které knoflíky může zmáčknout a kdy.

Z té myšlenky však okamžitě vystřízlivěl. Málem na to zapomněl – příští rok už žádné lektvary nebudou.

Což znamenalo, že se nestane ani bystrozorem.

Správně.

S náležitě pokaženou náladou získal zpět zbloudilé oko runovce a soustředil se na to, aby nic nevyhodil do povětří – alespoň dokud mu Snape neodpoví na jeho otázky. Pracovali už víc než hodinu a Harry byl připraven zůstat celou noc, kdyby bylo třeba.

Jak se ukázalo, nemusel čekat o moc déle. Uplynulo už jen deset minut, než Snapeovy ostražité, metodické pohyby začaly polevovat do klidné, vyrovnané bdělosti. Byla to nenápadná změna, ale Harry se ji naučil spojovat s koncem profesorova vaření. Soustředil se pozorněji na svůj vlastní úkol, smysly v pohotovosti, až Snape úplně skončí.

Snape brzy stál nad Harryho prací a kontroloval její preciznost. Harry usoudil, že si musel vést dobře, protože jedinou profesorovou poznámkou byl pokyn: „Ukliďte si svůj prostor. Hmotu zakonzervujte dvěma kapkami roztoku.“

Harrymu to nebylo třeba říkat dvakrát. Postupoval podle pokynů co nejrychleji a trpělivě čekal – alespoň doufal, že to tak vypadá –, až muž dokončí svůj vlastní úklid.

O několik okamžiků později se Snape opřel o stůl a zkřížil ruce. Upřel na Harryho vyrovnaný pohled. „Co přesně si přejete vědět?“ zeptal se.

Harry vydechl – ani nevěděl, že zadržuje dech. Čekal, že bude muset Snapea přesvědčovat, aby s ním mluvil. Z ramen mu spadla tíha. „Chci vědět, co se stalo v Doupěti,“ vypálil. „A chci vědět, co je s Ronem.“

Snape místo odpovědi pokynul Harrymu, aby přistoupil blíž. „Vaši ruku,“ nařídil prostě a natáhl k ní svou.

Harry rychle poslechl a natáhl zraněnou ruku ke kontrole, ačkoli se cítil zoufale a nejspíš by mu právě v tu chvíli odevzdal svůj Pobertův plánek, kdyby mu to pomohlo získat odpovědi na otázky o Ronově stavu.

Snape opatrně sundal obvaz a chvíli do Harryho ruky šťouchal a píchal, než ji prohlásil za téměř zahojenou. Pak ruku pustil, aby přivolal malou nádobku s krémem, kterou Harrymu okamžitě podal. „Natřete si zranění touto mastí dnes večer a dvakrát ráno – jednou před snídaní a jednou po ní,“ zněl strohý příkaz. Téměř jedním dechem dodal: „Ředitel vyslal členy Řádu do Doupěte, kde v té době útok teprve pronikal skrz obrany. Podařilo se jim zadržet síly Pána zla dostatečně dlouho na to, aby Weasleyovi mohli utéct. Váš pan Weasley byl zasažen, když se krbem přemisťoval do bezpečí.“

„Čím?“ zeptal se tiše Harry a usedl na nedalekou židli.

„Opakovaně se pokoušeli zaměřit na nejmladšího pana Weasleyho. Dokonce i poté, co dorazil Řád, se všechny útočné výpady soustředily na něj. Mohl být zabit nebo zajat, nebýt šílenství jeho bratrů, kteří odpálili několik absurdních výbušných výmyslů. Měli štěstí, že ho nezabili sami, idioti,“ ušklíbl se Snape, i když bez své obvyklé zloby.

Harry netušil, jaké výmysly má na mysli, ale bylo zřejmé, že dvojčata odvedla pozornost Smrtijedů některým ze svých vynálezů. Harry nasál tolik potřebný dech a byl jim vděčný za jejich rychlé uvažování.

„Zajat?“ Toho slova se chytil. „Myslíte, že ho chtěli zajmout?“

„Nevíme. Je to jedna z možností.“ Snape nemusel říkat nic dalšího, aby Harry věděl, že pokud by toto byl Voldemortův plán, bylo by to s cílem připravit pro Harryho nějaký obchod nebo past. Sklonil hlavu.

„Ostatní Weasleyovi neutrpěli žádnou trvalou újmu,“ pokračoval Snape. „Jedno z dvojčat bylo fyzicky napadeno, ale podařilo se mu utéct. Mladou slečnu Weasleyovou při zahájení útoku zasáhla část výbušné kletby, nicméně po několika aplikacích masti na popáleniny se bezpochyby zotavila a je jako obvykle drzá.“

Harrymu se sevřelo srdce ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Ginny byla také zraněná… kvůli němu. Přemýšlel, proč mu to neřekla. „A… a Ron?“ vyptával se znovu, ačkoli se stále ještě bál znát odpověď. „Co je s ním?“

Snape se tvářil netečně, až klinicky, ruce zkřížené na prsou. „Je ve stavu podobném kómatu, jak jste nepochybně zjistil. Jakmile určíme konkrétní kletbu, která vedla k jeho stavu, bude zahájena léčba.“

„Chcete říct…“ Harry si odkašlal a chtěl, aby se mu nezlomil hlas, i když se mu zvedl, „oni ani nevědí, jaká kletba ho zasáhla? Zasáhla ho kletba Smrtijedů, profesore! Mohla by ho právě teď zabíjet…“

„Ano,“ Snapeova přímočará odpověď přerušila Harryho narůstající paniku, „mohla by.“ Jeho pevný pohled byl neúprosný vůči kruté realitě jeho slov. Přesto se mu díky tomu, že od Harryho neodvrátil pohled, když to říkal, poslouchala o něco lépe, protože Harry alespoň věděl, že mu říká pravdu.

Nechal to vstřebat. „Musím něco udělat, profesore,“ řekl posléze. „Musím něco udělat. Nevím co, ale… musím něco udělat!“

„Musíte se uklidnit,“ odpověděl Snape věcně. „Nemůžete udělat nic, co by už pro vašeho přítele neudělal Řád.“

Ano, snažil se uklidnit své bušící srdce, Snape má pravdu. Už na tom pracují. Už na to přicházejí…

„Ne, nemůžu tu jen tak sedět!“ vybuchl. „Musí existovat něco, co bych mohl udělat!“

„Jako třeba vydat se do rukou Pána zla?“ zasyčel Snape. Oči se mu nebezpečně leskly. „Merlin mi pomáhej, Pottere, jestli se o to jen pokusíte…“

„To jsem nemyslel,“ odtušil Harry. „Nejsem tak hloupý, abych si jen tak zavolal Voldemorta…“

„Pána zla!“

„Proč vám tak záleží na tom, jak mu říkám?“ vykřikl Harry. Cítil, jak se uvolňují poslední zábrany jeho temperamentu, a naneštěstí pro oba byl Snape na jeho mušce. „JE TO JEN JMÉNO!“

„Není to jen jméno!“ procedil Snape skrz zuby. „Je to jeho jméno a důvody, proč nechci, aby bylo vysloveno, jsou mé vlastní. Jako můj student mě v tom budete respektovat.“

„Protože vy jste mě vždycky tak respektoval, že?“ I když si Harry uvědomil, že ztratil veškeré myšlenky na pud sebezáchovy, zdálo se, že se nedokáže zastavit. Bylo to, jako by se mu v hrudi najednou sešel všechen stres a vztek z celého dne a jediným způsobem, jak se zbavit tlaku, bylo vybuchnout. „Stejně už nejsem váš student, ne? Příští rok už žádné lektvary nebudou. Vsadím se, že jste z toho nadšený, že? Žádný Potter, kterého byste mohl šikanovat, zastrašovat nebo obviňovat ze všech svých problémů! Ne, asi si budete muset najít nějakou jinou ubohou duši, kterou budete dusit. Ještě že je tu nová várka prvňáčků, ze kterých si můžete vybírat. Nějaký ubohý naivní Mrzimor by mohl stačit.“

„Jste hysterický, Pottere. Vypadněte, než vás sám vyhodím.“ Snape se ani nepohnul, jen ukázal na dveře. Harry viděl v jeho očích chlad, ale to ho jen povzbudilo.

„Vždyť už ani nejste Smrtijed! Není to jako s Voldem…“

„NEŘÍKEJTE TO JMÉNO!“ Snape se na Harryho vrhl a zastavil se jen těsně před tím, než se ho dotkl. Jeho rty byly bílé vztekem a Harry věděl jen to, že se to shoduje se vztekem v jeho vlastním srdci. Skoro nelitoval, že toho muže postrčil za bod bezpečí.

„Voldemort, Voldemort, VOLDEM…!“ Náhle se zarazil, když mu hlavu odhodil ostrý políček, polekaně se zapotácel a přitáhl si ruku k pálící tváři. Cítil, jak se jeho vztek rozptyluje, jako by ho fyzický náraz vypudil z těla.

Snape také ustoupil, tvář měl bílou a ruce se mu třásly. Jeho oči byly doširoka otevřené a navzdory jejich minulosti, navzdory jejich dlouholetému nepřátelství, Harry věděl, že Snapea facka zaskočila stejně jako jeho.

Dlouho na sebe hleděli a ve vzduchu se mísily zvuky jejich ostrého dechu, než se Harry otočil a vyběhl ze dveří, aniž by se obtěžoval je za sebou zavřít. Utíkal krátkou chodbou po schodech nahoru, dokud nedoběhl do nejvyšší místnosti domu. Sotva si všiml zaprášených věcí na půdě, když se svalil na starý otlučený kufr a konečně se poddal smutku, který držel na uzdě od chvíle, kdy spatřil Ronovu bledou tvář bez života, jak prochází krbem.

Slzy tekly volně a on se ani neobtěžoval je utírat.