Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Ne! V žádném případě!“

„Profesore –“ pokusil se ho marně přerušit Harry.

„Proč pořád mluvíte? Řekl jsem ne!“

„Prosím, posaďte se, Severusi,“ zasáhl Brumbál. „Myslím, že bychom měli Harryho vyslechnout.“

Harry by se možná Snapeovu nicneříkajícímu pohledu zasmál, kdyby nebyli uprostřed tak vážného rozhovoru. Od chvíle, kdy sdělil oběma profesorům svou vizi, Snape neustále omílal, jak je jisté, že se Voldemort zmocnil Harryho mysli, a že je hloupost dělat cokoli jiného, než zničit jejich spojení – i kdyby to znamenalo podvolit se nežádoucí alternativě, kterou by bylo omámení Harryho dvakrát za noc dávkami Bezesného spánku. Harryho návrh, aby si alespoň promluvili o scénáři zajetí, způsobil, že Snape, řečeno mudlovským termínem, vyletěl z kůže. Harry se od té doby nezmohl na slovo.

„Albusi,“ argumentoval Snape, „tohle přece nemůžete považovat za něco podobného pravdě. Zjevení pochybného původu dalo vašemu zlatému chlapci vzkaz, že by měl sedět a smířit se s osudem být zajat někým, kdo ho zabije a zároveň se jeho prostřednictvím stane nepřemožitelným! Není o čem diskutovat.“

„Posaďte se, Severusi,“ zopakoval Brumbál klidně. Až příliš klidně. Harry se pozorně zadíval a zdálo se mu, že ve starcových rukou zahlédl mírný třes. Nemělo ho to uklidnit, ale uklidnilo. Pokud se tak mocný kouzelník, jako byl Brumbál, mohl cítit natolik nesvůj, aby to Harry viděl, pak se on sám cítil o něco lépe, pokud šlo o jeho vlastní kypící strach.

Snape seděl na židli naproti Brumbálovi a Harrymu, čelist měl pevně semknutou a mlčky čekal.

Harrymu připadal salón velmi malý, protože se všichni tísnili u malého stolu. Nepomohlo mu ani to, že byl stále ještě v nočním úboru; i díky tomu si připadal jako malé dítě uprostřed noční můry. Snape byl naproti tomu od hlavy až k patě oblečený ve svém obvyklém černém oděvu, třebaže se v poslední době obešel bez hábitu, na který byl Harry zvyklý. Navzdory vážnosti, která byla cítit ve vzduchu, se Harry nemohl ubránit zvědavé myšlence: copak ten muž ve svých šatech také spí? Jen proto, aby byl v pohotovosti pro případy nouze, jako byl tento? (Pokud ovšem vůbec spal, což podle Harryho nebylo ještě jasné.)

Zvedl ze stolu sklenici s vodou a napil se jen proto, že tam byla. I přemýšlení o Snapeových zvycích bylo lepší než úvahy o jistotě, že ho zajme jeho smrtelný nepřítel. Zachvěl se a znovu se napil.

„Prozkoumejme fakta,“ prohlásil Brumbál tónem, který nepřipouštěl žádné argumenty. Snape zkřížil ruce v dětinském projevu tvrdohlavosti, který ředitel ignoroval. „Tato osoba z Harryho vizí viděla budoucnost už dříve. Dva případy byly tak krátké a bezvýznamné, že se dají snadno vysvětlit příliš bujnou fantazií. Nicméně ve světle jeho důležitější znalosti proroctví, které bylo dříve známo pouze dvěma důvěryhodným osobám, jsem… nakloněn tomu, abychom alespoň prozkoumali možnost, že tato Harryho vize je pravdivá.“

„To je hloupost, Albusi! Dokonce i diskuse…“

„A přesto jsem se rozhodl, že o tom budeme diskutovat,“ přerušil ho Brumbál. „Ještě jsem nevyjádřil svůj názor, ale je třeba prozkoumat a zvážit všechny možnosti. Faktem zůstává, že v Harryho vizi bylo zrnko pravdy, kterou ani vy, ani já nemůžeme popřít.“

Snape se zamračil, ale nic neřekl.

„Voldemort se soustředí výhradně na to, aby našel Harryho,“ pokračoval Brumbál ve vysvětlování. „Nezastaví se, dokud ho nezajme a nebude přesvědčen, že od něj získal vše, co získat mohl. Přijde září a já… se velmi obávám, že dost bradavických studentů už je loajálních Voldemortově straně, takže Harry bude ve vážném nebezpečí bez ohledu na ochrany, které zavedu. Pokud však Voldemort skutečně uvěří, že dosáhl svého cíle a že Harry pro něj nepředstavuje zisk ani hrozbu větší než obvykle, nebude ho již aktivně pronásledovat, čímž mu ponechá volnou ruku, aby se připravil na svou nevyhnutelnou roli v této válce.“

Harry mlčky těkal pohledem mezi Snapem a Brumbálem. Nemohl si nevšimnout, že Snape ucukl pokaždé, když Brumbál zmínil Voldemortovo jméno, ačkoli to nevytahoval jako vždycky před Harrym.

„Máte vůbec ponětí, jak směšně zníte?“ vybuchl nakonec Snape a naklonil se dopředu, takže jediné, co mu bránilo zvednout se na nohy, byly ruce pevně svírající boky židle. „Tohle není poprvé, co Pottera hledá! Chcete říct, že Pán zla by mohl mít šanci chlapce unést, takže se můžeme rovnou sklonit a dovolit, aby ho uchvátil? Třeba ho sami vydat? Zatraceně, Albusi! Může vyhrát celou válku; máme mu teď připravit jeho vítězství? Dejte mi letaxový prášek a bílou vlajku – já se toho ujmu!“

Brumbál chvíli mlčel a jeho významné mlčení Snapeovi přikazovalo, aby se ovládl, mnohem účinněji než jakákoli slova. Jakmile se Snape se zkříženýma rukama strnule opřel do židle, Brumbál pokračoval: „Také víme, že pokud se Voldemortovi podaří ho zajmout, nebude mít v tuto chvíli zřejmě žádnou možnost úniku.“

„A kde přesně bude později ta předpokládaná úniková cesta?“ namítl Snape. „Navzdory lichotivým tvrzením onoho zjevení, že se mi možná podaří Pottera získat zpět, není Pán zla zrovna známý tím, že by nenáviděné zrádce vítal zpátky mezi své! A protože jsem přerušil spojení se všemi kromě jednoho rozhodně nespolehlivého zdroje, bylo by téměř nemožné zjistit, kde ho drží, kdo ho drží, jak ho drží, jak na to místo proniknout, kdy –“

„Profesore Snape?“ Harry nevěděl, jak se mu podařilo sebrat sebedůvěru a promluvit tak hlasitě, aby Snapeovo řečnění zastavil, ale podařilo se mu to. Teď, když se pozornost upřela na něj, se však jeho náhlá inspirace nezdála tak velkolepá. „Já, ehm… tedy… nepřijal by vás… zpátky, kdyby si myslel, že nejste skutečný zrádce?“

Snape se ušklíbl. „Děkuji vám za tu brilantní dedukci, Pottere. Nepředpokládám, že vás napadl způsob, jak bych mohl přesvědčit jednoho z nejmocnějších a nejinteligentnějších kouzelníků na světě, že nejsem zrádce, kterým jsem se už nepopiratelně ukázal být? Nejraději bych, aby se tak stalo dřív, než mě seznámí se svou oblíbenou smrtící kletbou, samozřejmě.“

Harry si nervózně olízl rty. „No… kdybyste byl na jeho straně a byl právě falešně obviněn z toho, že jste špión, nedávalo by smysl, že byste se chtěl prokázat nějakým velkolepým gestem? Takže… udělejte nějaké velké gesto. Něco, o čem by si nikdy nemyslel, že byste to udělal, pokud byste nebyl jeho člověk.“

Snape se zasmál, ale byl to smích bez pobavení. „Mám mu tedy lízat boty? Prozradit mu tajemství, které už zná? Možná bych mu měl pomoci zničit Bradavice – jinými slovy pomoci mu s další z vašich futuristických vizí?“

Harry se při té narážce zachvěl. „Ehm… ne. Vlastně jsem si myslel, že to velké gesto by bylo spíš něco ve stylu… mě.“

Zdálo se, že Harry Snapea pro jednou překvapil a umlčel, takže pokračoval: „Tak co? Dává to smysl, ne? Žádný špeh strany světla by mě nikdy dobrovolně nepřivedl k něčemu, o čem si myslí, že bude moje smrt, zvlášť když ví, že by se pak Voldemort stal všemocným, že? Kdybychom čekali, až mě chytí, stejně byste zůstal zrádcem a já bych skončil mrtvý. Ale když mě k němu dovedete vy, nejenže mu tím dokážete, že jste loajální, ale pak budete na místě, abyste mi pomohl se odtamtud dostat!“ Harry se naklonil dopředu, nadšený tím, jaký to dává smysl. „To musí být to, co jiný Harry myslel tím, že na to mám jít podle svých vlastních podmínek! A když to uděláme správně, Voldemort se ani nebude muset dozvědět, že jste mi pomohl utéct právě vy, a Řád bude mít svého špeha zpátky! Dává to dokonalý smysl, nechápete?“

Snape chvíli nic neříkal a pak se prudce naklonil dopředu, aby se na Harryho lépe zahleděl. „Jste – šílený,“ zasyčel, než opustil své místo a znovu se začal procházet po místnosti. Zastavil se na dost dlouho, aby na Harryho vyslal další upřený pohled. „Úplně šílený!“

Brumbál se natáhl a položil ruku na Harryho. Jeho oči byly laskavé. „Rozumíš plně tomu, co navrhuješ, Harry?“

Harry nervózně přikývl. „No… neříkám, abychom do toho šli, zvlášť bez plánu nebo tak. Jen říkám… přece, dává to smysl, ne? Myslím teoreticky.“ Hledal v Brumbálově pozorném pohledu nějaké potvrzení. „Nebo ne?“ zopakoval a teď tak trochu doufal, že ředitel řekne, že ne.

„Získat zpět pozici profesora Snapea a zároveň tě vyškrtnout ze seznamu nejhledanějších osob lorda Voldemorta by byl docela úspěch,“ souhlasil vážně Brumbál a Snape po řediteli vrhl vražedný pohled. Brumbál jemně dodal: „Ale Harry… jestliže je v sázce tvůj život, nebylo by to ani zdaleka moudré. Plán, který navrhuješ, má mnoho proměnných. Nedovolím ani jednomu z vás riskovat život v tak nebezpečné misi, dokud ještě existuje naděje, že tě před Voldemortem uchráníme úplně.“

Harry pocítil směs úlevy a kupodivu i zklamání. Nevěděl, proč své vizi tolik věří, ale věřil. A jakkoli se bál, že bude bezmocný v chladném, temném sklepě, něco hluboko v něm křičelo, že je to jediná možnost. Že se Voldemortovy intriky a plány tak či onak obrátí proti němu a přivodí jeho vlastní pád. Že jediné, co musí udělat, je překonat tuto zkoušku, a cesta k vítězství ve válce bude jasná. Což mu připomnělo…

„Moje já ve vizi říkalo, že Voldemortův plán je chybný,“ dodal Harry. „Řeklo mi, že Voldemort získá sílu, ale že ji musí získat, abych ho mohl porazit. Víte, co tím mohl myslet, pane profesore?“

Brumbál se na okamžik zamyslel, v očích se mu hloubavě zablýsklo, a pak odpověděl: „Nevím, Harry. Kdybych dostal určitý čas na přemýšlení o možných výsledcích plánu lorda Voldemorta, nepochybně bych dokázal odhalit celou řadu možností. Ale… ne, nevím, co tím výrokem myslel.“

„Záleží na tom?“ zeptal se Snape, který už svým přešlapováním důkladně opotřeboval koberec. „Ta vize je nespolehlivé zjevení! Byli jsme ochotni uvažovat o možnosti, že by mohlo jít o Potterovo vnitřní oko, ale ve světle tohoto odhalení už o této možnosti zřejmě nemůžeme uvažovat –“

„Proč ne? Vidělo budoucnost!“ trval na svém Harry.

„Vidělo to nákyp a zelí, Pottere! Oklamalo vás to!“ obořil se na něj Snape a oči mu plály, když syčel: „A teď to hodlá zabít i vás! Copak vás ani trochu neznepokojuje vyhlídka, že budete riskovat svůj život, vy pošetilé, arogantní děcko?“

Harry cítil, jak se mu začíná vařit krev. „Arogantní? To už jsme zase u toho? Tak proč se už konečně nerozhodnete, co jsem zač, profesore? Protože je pro mě vážně těžké se v tom vyznat!“

Snape přimhouřil oči, jako by si Harryho hned na místě měřil. Navzdory svému hněvu se Harry na svém sedadle trochu skrčil. Jistě, být hodnocen právě teď a s takovou intenzitou nebylo zrovna tím, co měl na mysli, když ho vyzval. Pohlédl na Brumbála, aby mu pomohl, ale ředitel se nezdál být příliš nakloněn tomu, aby tuto poslední hádku přerušil.

„Vy, pane Pottere,“ promluvil Snape konečně pomalu a rozvážně, „jste arogantní.“

Harry zatnul zuby.

„Možná nejste arogantní v takové míře, v jaké jsem se posledních pět let domníval,“ připustil Snape rychle, jako by chtěl ta slova ze sebe dostat a skoncovat s nimi, „ale na základě prostého faktu, že jste ochoten zahodit svůj život, aniž byste bral ohled na ty, kteří po vás mohou zůstat a sbírat kousky vašich neuvážených rozhodnutí, nelze usuzovat na nic jiného než na jistou míru arogance.“

„Cože? Počkejte! Já nic nezahazuju! Myslím na všechny ostatní, copak to nechápete? Jestli to neudělám, zabije další lidi!“

„Když to uděláte, on zabije díky svým zvýšeným schopnostem víc lidí,“ namítl Snape.

„Takže… co tedy? Neuděláme nic? Počkáme, kolik lidí zabije, než se rozhodneme, že je jich moc a že nemáme na výběr?“

„Ne. Vyhneme se unáhlenému rozhodnutí na základě příliš mála informací, které by zcela jistě znamenalo zhoršení už tak hrozné situace!“

„Ale já té vizi věřím!“ vybuchl Harry a svou prudkostí zaskočil i sám sebe. „Nejdřív jsem tomu nevěřil, ale už tehdy jsem věděl, že tomu budu muset věřit, protože vím, že je to skutečné! Jestli něco neudělám – jestli nedám Voldemortovi jednu malou výhru, přejde rovnou k velké výhře a bude to pro všechny ještě horší!“ Prudce se zarazil a trochu ztratil dech při reálné možnosti, že kdyby ho Voldemort skutečně zajal, možná by se mu nepodařilo uniknout. Ne, tuhle myšlenku vytěsnil z hlavy a pokračoval: „Takže kromě toho, že bychom vás mohli dostat na místo, abych se odtamtud dostal, je jediným dalším problémem to, že by se mohl stát mocnějším poté, co se mu dostane do rukou moje krev. No, ale jestli měl jiný Harry pravdu a jeho plán je opravdu chybný, pak ani to není problém.“

„Jestli?“ Snape si Harryho nevšímal a obrátil se s nedůvěrou na Brumbála. „Nemůžeme stavět válku na ‚jestli‘, Albusi! Zvlášť s neuváženým plánem, který stojí na rozvaze šestnáctiletého chlapce neznalého umění nitrobrany!“

Snape se znovu dal do kroku a jeho slova s každým krokem nabývala na síle. „Kdyby ho zajali a kdybych se vrátil do stáda, Pán zla by mu na první pohled viděl v očích pravdu, zvlášť ve světle pochybností, které by Potter vyzařoval na každém obtížném kroku. Ten chlapec mi nevěří, Albusi! To už jsme zjistili. A ačkoli mě tato skutečnost obecně neznepokojuje, je jisté, že při prvním pohledu na mě v řadách Pána zla by se Potter přesvědčil, že musí jednat sám, a dopustil by se jedné ze svých typických zbrklých akcí, čímž by zradil jakýkoli plán na jeho vysvobození a tím i životy nás obou!“

Snape pokračoval ve své tirádě, ale Harry ho poslouchal jen napůl. Jediné, na co ve světle Snapeova projevu dokázal myslet, byla slova jiného Harryho:

Existuje jen jedna osoba, která tě může od Voldemorta osvobodit. Teď je čas rozhodnout se, jestli mu věříš natolik, abys mu do rukou svěřil svůj život.

Teď je čas rozhodnout se, jestli mu věříš.

Bylo to všechno tak zvláštní, sedět tady v důvěrně známém prostředí obývacího pokoje Grimmauldova náměstí a přemýšlet o důsledcích toho, že by si dovolil plně důvěřovat svému nejhoršímu nepříteli. No, dobře, druhému nejhoršímu nepříteli. Snape byl možná o něco lepší než Voldemort.

Začal se mu svírat hrudník a přinutil se dýchat. Situace se rychle stávala reálnější. Skutečnost, že je úplně sám v temném sklepě, prakticky v kómatu, vydán na milost a nemilost Voldemortovi, a jedinou cestou do bezpečí je osamělý zlomyslný Smrtijed…

Harry se zachvěl. Jiný Harry říkal, že se mu nepodaří vyhnout se zajetí, a to brzy. Ale jestli měl pravdu, pak Harry také věděl, že se odtamtud může dostat… jen kdyby mohl Snapeovi věřit.

Kdyby. To bylo velké slovo, když se postavilo proti vlastnímu životu.

Kdyby mohl Snapeovi věřit, měl by šanci připravit se na naplnění svého proroctví, aniž by mu neustále hrozilo, že po něm Voldemort půjde.

Kdyby mohl Snapeovi věřit, mohli by obnovit špiona Řádu.

Kdyby mohl Snapeovi věřit, mohl by být ušetřen ten, koho se Voldemort příště rozhodne zajmout kvůli informacím o Harrym.

Kdyby mohl Snapeovi věřit… mohl by mít budoucnost.

Přes všechno, co by mohl získat, to však bylo stále velké kdyby. Při dalších myšlenkách na sklepy a supersilného Voldemorta se objal kolem ramen.

Harry hlasitě vydechl. Když na to přišlo, dokázal být statečný. Koneckonců byl Nebelvír, pomyslel si s pýchou. Ale… to neznamenalo, že se nebojí nebo že se necítí každou minutou vyděšenější.

„Udělám to,“ ozval se náhle, než si to stačil rozmyslet nebo se nechat ovládnout hrůzou. „Udělám to,“ zopakoval Brumbálovi, když se Snape znovu nadechl k řečnění. „Co… co tím chci říct, já – já mohu Snapeovi věřit. Tedy profesoru Snapeovi,“ dodal. „Já… ehm, budu vám věřit, že mě odtamtud dostanete,“ dodal rychle směrem ke Snapeovi s odhodlaným pohledem. Navzdory svým slovům věděl, že Snapeovi zatím úplně nedůvěřuje, ale mohl se rozhodnout, že mu bude důvěřovat, a na tom přece záleželo, aby to fungovalo… ne?

Po jeho prohlášení zavládlo v místnosti ticho a Harry si nervózními prsty uhladil ofinu. Brumbál vypadal, že je hluboce zamyšlený, a Snape… no, Snape se prostě tvářil zaskočeně. No, opravdu se není čemu divit, vždyť se Harrymu podařilo rozumně uvažovat. Kdyby uslyšel, jak Snape oznamuje, že Harrymu svěří svůj život, nejspíš by byl v šoku. Snape se samozřejmě okamžitě zamračil. Harry ho už znal dost dobře na to, aby věděl, že profesor ani na vteřinu neuvěří, že by mu Harry byl opravdu schopen důvěřovat.

Odpověděl však Brumbál tlumeným hlasem: „Děkuji ti, Harry, za tvou statečnost.“ Podíval se na Snapea a pak navázal: „Souhlasím však s profesorem Snapem, že pokračovat v tak rozsáhlém plánu by nebylo moudré. Nemůžeme prostě riskovat tvou bezpečnost.“

Harry přikývl, oči upřené na stůl. Cítil úlevu a zároveň pociťoval pochybnosti a vinu. Čím déle to budou odkládat… čím déle bude Harry utíkat… no, koho uloví Voldemort příště ve své snaze najít ho? Zapomene na Harryho sousedy a půjde po jeho přátelích? Hermiona bydlela v mudlovské čtvrti… byla stejně chráněná jako jeho spolužáci, kteří měli schopné kouzelnické rodiče a zabezpečení kouzelnickými obranami? Nemyslel si, že by dokázal žít sám se sebou, kdyby se jí nebo jejím rodičům kvůli němu něco stalo.

„Měl bych jít,“ oznámil Brumbál. „Zjistit více o možných důsledcích plánu lorda Voldemorta je rozhodně prioritou. Věřím, že vy dva budete prozatím v pořádku?“

Brumbál, který se nedočkal odpovědi ani od Harryho, ani od Snapea, zamířil ke krbu a o několik okamžiků později zmizel ve víru letaxového prášku.

Harry se ještě jednou podíval na Snapea, který ho stále pozoroval. Nervózně se zavrtěl. Možná by měl něco říct. Ale… co? Důvěru už přece vyjádřil, další naléhání by oba jen přesvědčilo o opaku.

Naštěstí než Harry stačil říct něco, čeho by později litoval, Snape se prudce otočil na podpatku a zmizel z místnosti – nějak se mu podařilo, že ten pohyb vypadal hrozivě i bez výhody jeho objemného černého hábitu. Ve dveřích se zastavil a podíval se na Harryho přes rameno. „Pojďte,“ přikázal a zmizel směrem ke schodišti.

Harry ho samozřejmě následoval. Kam jinam měl jít? S tím vším, co se mu honilo hlavou, stejně neusne, a domácí úkoly mu připadaly ve srovnání s myšlenkami na Voldemorta a zajetí tak banální.

Snape už začal shromažďovat ingredience, když ho dohonil v laboratoři. Harry nevěděl, co se od něj očekává, a tak se zdržel ve dveřích a sledoval Snapeovy metodické pohyby. Profesorovi netrvalo dlouho, než Harrymu gestem naznačil, aby zaujal své obvyklé místo u jedné stěny laboratoře, a podal mu list s instrukcemi.

„Student, který získal nad očekávání, by teoreticky neměl mít s přípravou tohoto lektvaru žádné potíže. Je čas dokázat, že vaše známka nebyla dílem štěstěny nebo výsledkem podvodu, pane Pottere,“ oznámil Snape rázně, než se přesunul k vlastní sadě prázdných kotlíků.

Ta poznámka mohla být zcela uštěpačná, což by Harryho přimělo k vlastní sarkastické odpovědi, ale Snape ji nevyslovil s obvyklou mírou zloby. To bylo také dobře, uvažoval Harry, protože se mu nechtělo vymýšlet nějakou repliku.

A tak se s pokrčením ramen pustil do práce a beze slova krájel ingredience vedle stejně mlčenlivého Snapea.

Trvalo jen pár minut, než Harry začal vařit a sekat kořeny zázvoru, a pak si uvědomil, že je vděčný za to, že má něco – i kdyby to měly být lektvary –, čím může zaměstnat svou mysl. Mít na práci něco jiného než přemýšlení o Voldemortovi nebo, ještě hůř, vysvětlování někomu jinému, co si myslí o Voldemortovi, bylo… no, bylo to příjemné. Ne že by Snapeovi přiznal, že právě o lektvarech přemýšlel jako o ‚příjemných‘, samozřejmě.

Stejně ho to ale nebavilo natolik, aby pochopil, proč u nich Snape tráví tolik času. Možná však chápal, proč na něj mají tak uklidňující účinek. Harry usoudil, že to má něco společného se Snapeovou láskou k řešení problémů a hádanek. No, možná stačilo, aby Snape vyřešil nějakou hádanku, aby byl snesitelný, ale část z lektvarů, která Harryho začínala bavit, bylo to bezmyšlenkovité opakování – nasekat tohle, rozemlít tamto, jednou nebo dvakrát zamíchat. Mysl si tak mohla dopřát potřebný odpočinek.

„Z čeho máte největší strach, Pottere?“ přerušil ticho Snapeův hlas.

Harry se překvapeně otočil k profesorovi. „Cože?“

„Zdá se mi to jako jednoduchá otázka. Pokud ji však potřebujete zopakovat, já –“

„Ne – ehm, slyšel jsem. Já… p-proč to chcete vědět?“ Harrymu se nijak zvlášť nechtělo přemýšlet o tom, co by Snape mohl chtít dělat s odpovědí na tu nečekanou otázku.

„Nedávno jste tvrdil, že navzdory mému povědomí o některých aspektech vašeho života, vás vlastně neznám.“ Snape ho probodl pohledem tak ostrým, že Harry okamžitě odvrátil zrak. „Ačkoli vaší vizi nepřikládám žádnou váhu, řediteli jste naznačil, že se možná blížíme k okolnostem, za nichž budeme nuceni si navzájem důvěřovat. Vy, že vás skutečně vysvobodím z rukou Pána zla, a já, že vaše křehké ovládání nitrobrany nezničí životy nás obou. Ve světle toho jsem si dobře vědom, že navzdory vašemu dnešnímu procítěnému prohlášení nejste připraven mi důvěřovat.“

Harry se na okamžik zamyslel a pak se rozhodl nelhat. „Dobře, fajn… možná ne. Možná nejsem připravený vám věřit. Ale… ale chci. A neurčují naše rozhodnutí naše činy? To ostatně říká i Brumbál a já… no, já tomu věřím.“

„Ušlechtilý názor, Pottere,“ ušklíbl se Snape, „ale ušlechtilé názory bez důkazů znamenají málo. Dokažte mi, že pokud mě ředitel donutí pokračovat v tak bláznivém plánu, nezničíte naše šance na úspěch chvilkovým výpadkem ve svém odhodlání rozhodnout se.“

Harry neodpověděl. Nemohl odpovědět. V žádném případě – v žádném případě se nehodlal Snapeovi svěřit s něčím tak osobním. Sevřel rty v tichém odmítnutí.

Snape se k Harrymu přiblížil a zastavil se na dosah ruky, takže Harry byl nucen pohlédnout do temných tunelů, které byly jeho očima. „Dobře si uvědomuji, že je nemožné, abyste se na mě vy, Harry Potter, v takové situaci dobrovolně spoléhal. Naše minulost vaši důvěru nepodněcuje a moje vystupování jako služebník Pána zla by si ji nezasloužilo. Musíte si uvědomit, že v plánu, jako je ten váš, by vás Pán zla využil jako další zkoušku mé loajality. Pokud by k tomu někdy došlo,“ zdůraznil, „musím nade vši pochybnost vědět, že byste své rozhodnutí dotáhnout takový plán do konce nezměnil.“

„Nechápu to,“ konstatoval Harry a nedokázal odvrátit zrak. „Chcete, abych vám dokázal, že vás neprozradím, když vám řeknu, čeho se nejvíc bojím? Jak to…“

„Chci, abyste mi dokázal svou připravenost tím, že mi předáte zbraň a budete mi věřit, že ji nepoužiju.“

„Ale vy to uděláte!“ trval Harry na svém. „Jakmile se vrátíme do školy, použijete všechny zbraně, které vám dám! Jste přece Zmijozel! A pořád se mě snažíte přimět, abych taky tak uvažoval! No, možná nejsem tak mazaný, jak byste chtěl, ale jsem dost chytrý na to, abych věděl, že slova jsou jen slova. Můžete si říkat, jak chcete, že to proti mně nepoužijete, ale až přijde čas, oba víme, že to uděláte!“

Snapeovi se zablýskly oči něčím, co se blížilo triumfu, když prostě odpověděl: „Jak říkáte, pane Pottere, slova jsou jen slova. Můžete si, jak chcete, říkat, že na mě budete spoléhat, ale až přijde čas, oba víme, že to neuděláte.“

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale zavřel je, když ho nenapadla dostatečně dobrá námitka.

„Teď vidíte,“ prohlásil Snape a s definitivní platností se vrátil ke svému lektvaru, „jak pošetilý nápad by bylo vzdát se, i kdybychom zase měli člověka uvnitř. Je načase opustit vaše představy, že si zahrajete na mučedníka.“

„Ale – ta vize říkala…“

Snape jednou rukou míchal obsah nejbližšího kotlíku, zády k Harrymu. „Na vizi nezáleží. I kdyby tomu tak bylo, do žádného společného podniku se nepustíme, pokud mi nejdřív nedokážete, že jste připraven dotáhnout ho do konce.“

„Ale co vy?“

„A co já?“

„Vždyť jste před pár minutami sám řekl, že nejsem jediný, kdo potřebuje důvěru! Vy mi taky potřebujete věřit, že? Takže… co vy? Jak mi chcete dokázat, že byste to celé nezničil tím, že byste pochyboval o tom, že splním svou část? Když já musím dokázat, že se dokážu rozhodnout a důvěřovat vám, nemusíte vy dokázat totéž mně?“

„Nemusím.“

„Ale musíte!“ Harrymu ani nevadilo, že to zní dětinsky, tak rozhořčený byl Snapeovým dvojím metrem.

„Ne, ve skutečnosti nemusím, Pottere!“ Snape se k němu otočil čelem a zamračil se. „Jsem tady starší a jsem zkušený špión. Jsem docela schopný dělat rozumné úsudky pod mimořádným tlakem. Tento rozhovor dokončíte, protože, jednoduše řečeno, pokud mě Pán zla někdy donutí, abych vás mučil nebo zmrzačil, vědomí, že nevyužívám toho, co považuji za váš největší strach, vám bude sloužit jako připomínka, že jsme na stejné straně!“

Harry při Snapeově vášnivém projevu zamrkal. „Ach… ehm. Aha,“ bylo to jediné, co se zprvu zmohl. „No, proč jste mi to takhle nevysvětlil hned na začátku?“

„Vysvětlil!“ Snape zněl vyloženě podrážděně.

„Ehm, no, ne. Nevysvětlil.“

„Vys…“ Snape si zjevně otráveně protřel špičku nosu. Po chvíli se zarazil: „Prostě odpovězte na tu zatracenou otázku!“

„K čemu mi bude odpovědět na otázku, když ani nevím, jakou věc vám chci dokázat?“ podotkl Harry. „Jestli ta otázka neslouží jen k tomu, abych vám dokázal, že vám věřím teď, ale spíš… spíš k tomu, abyste mi dokázal, že vám můžu věřit později… no, to je přece jiný pohled na věc, ne?“

„Řekl bych, že to nakonec pomůže v obou bodech,“ odsekl Snape.

Harry se na okamžik zamyslel a nedbal na Snapeovu netrpělivost, aby už měl tenhle rozhovor za sebou. Chvíli muže studoval a pak odvrátil pohled. „Víte, přes všechno vaše tvrzení, že vždycky myslíte zmijozelácky –“

„Zmijozelácky není slovo, Pottere –“

„Jo, dobře,“ odtušil Harry, „takže při všech vašich tvrzeních, že pořád přemýšlíte zmijozelácky, bych si myslel, že začnete tím nejlepším způsobem, jak mě přimět k odpovědi na otázku, a ne že budete tolik chodit kolem horké kaše.“

„A já bych si myslel, že pochopíte, co má ‚chození kolem horké kaše‘ společného s mazaností!“

„Ne tak, jak jste včera definoval mazanost! No… dobře, není to tak, že byste ji přesně definoval,“ opravil se Harry, „ale vždycky přemýšlíte o tom, jak nejlépe získat to, co chcete. Myslel jsem, že už jste přišel na to, že být k někomu upřímný je někdy nejlepší způsob, jak získat to, co chcete.“

„Chcete teď dávat lekce vy mně, Pottere?“ zeptal se Snape a Harry se nedokázal rozhodnout, jestli se muž tváří pobaveně, nebo dotčeně. Možná tak trochu obojí. Harry si pomyslel, že obojí je lepší než hněv, který bublal těsně pod povrchem.

Harry se nemohl ubránit pousmání nad vtipností celé situace. „Ehm, jo. Jo, možná že jo. Lekce nebelvírství.“ Než se stačil zarazit, zasmál se a vzápětí si rychlým pohledem na Snapea upravil výraz. Stále žádný zjevný hněv. S úlevou si oddechl. „Víte, profesore, soudě podle toho, co všechno jste musel udělat pro Brumbála a Řád, riskovat život a vůbec jako špión a tak, no… to musí vyžadovat strašnou dávku odvahy.“

Snape rychle přimhouřil oči v podezření, že to zní nebezpečně blízko komplimentu.

„Chci říct, jen jsem si říkal… na někoho, kdo tak nenávidí nebelvírskou kolej, tak…“ Harry se odmlčel a připravil se na to, do jakých potíží se za chvíli dostane: „No, máte hlavní nebelvírskou vlastnost.“

Snape se viditelně zachvěl. „Já jsem Zmijozel, Pottere, ne zatracený Nebelvír! Nesnažte se mi přisuzovat vlastnosti, které nemám. Nejsem ani v nejmenším pošetilý nebo tvrdohlavý, jako je prakticky každý do posledního člena této nabubřelé koleje!“

„No jo, ale já nikoho nešikanuju!“ vystřelil na něj Harry.

Snape zkřížil ruce a umanutě stiskl čelist, než se odhodlal k odpovědi. „Nevzpomínám si, že bych vás z něčeho takového obviňoval.“

„Přesně tak!“ Harry se teď nedokázal ubránit rozrušení. „Sám jste mi řekl, že lidé se zařazují podle svých kladných vlastností, ne podle záporných! No, Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu, protože jsem měl touhu něco dokázat, ne proto, že by si myslel, že mám předpoklady pro šikanování druhých! Takže když říkám, že máte v sobě Nebelvíra, neznamená to, že máte všechny ty vámi předpokládané špatné vlastnosti!“

Snape na Harryho znovu přimhouřil oči. „Snažíte se snad vyjádřit, že mi skládáte kompliment, Pottere?“

Harry se začervenal. „Jen říkám, ehm… no, chci říct… prostě mě to napadlo, víte, že možná nejste tak úplně Zmijozel, jak jsem si vždycky myslel, stejně jako já možná nejsem tak úplně Nebelvír, jak jste si vždycky myslel vy… nebo, víte, něco takového…“ Harry si uhladil ofinu, když se jeho brebentění odmlčelo. Co ho to napadlo, otevřít celou tuhle plechovku červů? Pevně sevřel rty, odhodlaný je znovu neotevřít, pokud to nebude nezbytně nutné.

Snape se opřel zády o stůl s lektvary, ruce stále zkřížené. Po chvíli zcela nečekaně promluvil: „Nemám vás rád, Pottere.“

Načasování, ne-li samotné prohlášení, bylo natolik nečekané, že Harry zvedl oči. Než to stačil plně zpracovat, Snape pokračoval ve své klidné neomalenosti. „Vlastně jsem vás nenáviděl od chvíle, kdy jste se narodil. Nebudu se obtěžovat popíráním skutečnosti, o níž oba víme, že je pravdivá: byl bych docela šťastný, pokud byste nikdy nevznikl.“

Nebylo to tak, že by Snapeova slova byla překvapivá nebo něco nového… tak proč měl Harry pocit, jako by ho bodla? „Hm… páni. Děkuju. Takhle mou důvěru určitě získáte,“ zamumlal temně.

„Navzdory tomu,“ pokračoval Snape jakoby nerušeně, „jsem si nikdy nepřál, aby se vám něco stalo.“

Harry na něj chvíli zíral a pak odvětil: „To teda ne!“

„No, v žádném případě ne permanentní újma,“ připustil Snape.

Harry se na něj tentokrát jen zamračil.

Snape rozhodil rukama. „Fajn, Pottere! Nikdy jsem vám nepřál smrt! Jste už spokojený?“

Harry na něj ještě chvíli zíral. Odváží se vyslovit, co se mu honí hlavou? A pak si řekl, že by mohl, když na to stejně myslí, zatímco se dívá do očí nitrozpytci. „Nevěřím vám,“ prohlásil prostě. „Jediný důvod, proč mě teď možná nechcete mrtvého, je válka. Jinak byste mě zabil sám. Ani se neobtěžujte popírat, že je to fakt, kterého jsme si oba vědomi.“

Snape dlouhou chvíli upíral svůj pohled na Harryho a spolu s jeho pronikavým černým pohledem Harry cítil, jak ho náhle pohltil chlad. Ach, bože. Možná to bylo zmatkem posledních dní, ale i když Harry ta slova vyslovil, tak nějak už jim nechtěl věřit. Teprve teď, při pohledu do těch chladných očí… ho napadlo, že je to možná pravda. Ustoupil o krok, sotva si to uvědomil.

„Neublížím vám, vy pošetilče,“ zasyčel Snape. Jeho oči se stále vpíjely do Harryho. „Co je to s vámi? V jednu chvíli jste tvrdohlavý, spíš pošetilý než statečný, a vzápětí se krčíte strachy.“

„Já jsem se neskrčil!“

„Ne, Pottere,“ souhlasil Snape překvapivě rychle. „Vy se nekrčíte. Ale své emoce nosíte na dlani. V posledních dnech jsem zjistil, že vás možná neznám tak dobře, jak jsem si dříve myslel, ale jednu věc vím od prvního dne, kdy jste vkročil do mé třídy. Vždycky jsem poznal, kdy jste rozzlobený natolik, že se téměř přestáváte ovládat, nebo zastrašený natolik, že se nebráníte. Je to slabost, kterou Pán zla využije a zneužije, pokud mu dovolíte, aby ji spatřil.“ S tímto se Snape viditelně vzdal neplodného rozhovoru a obrátil se zpět ke svým lektvarům.

Po chvíli se Harry nespokojeně vrátil ke svým kořenům zázvoru a připadal si hloupě kvůli svým unáhleným domněnkám. Byl to jen… ten Snapeův pohled. Harry věděl, že se trefil do černého. Buď měl pravdu a Snape měl prostě dost sebeovládání na to, aby ho nezabil dřív, než válka skončí, nebo se mýlil… a v tom případě Snapeovu nenávist k němu pohánělo něco jiného.

Nikdy moc nepřemýšlel nad tím, proč ho Snape nemá rád, jen věděl, že profesor je prevít a že nesnášel jeho otce. Teď však skutečně jasně viděl, že ten, koho Snape nenávidí, není ve skutečnosti Harry. Jak by to mohlo být? Nikdy se neobtěžoval poznat člověka, kterým Harry skutečně byl, neodlišoval ho od jeho otce nebo spolužáků. Snape se pouze dávno rozhodl, že ho chce nenávidět, a tak hledal důvody, jak tuto nenávist ospravedlnit.

„Proč… proč mě nenávidíte, pane?“ zeptal se dřív, než by si to rozmyslel. Připravil se na posměšnou odpověď, ale najednou to opravdu, opravdu chtěl vědět. Zarazilo ho, jak neskutečné je se na to vůbec ptát. Ještě před týdnem by raději zemřel strašlivou smrtí, než aby položil Severusi Snapeovi takovou otázku.

Snapeovy pohyby se zastavily, stále byl k Harrymu otočený zády. Mírně se pootočil, takže Harry viděl jeho profil. Jeho posměšný profil.

Harry spěchal dál, než Snape stačí jeho otázku zesměšnit. „Podívejte, profesore, teď už víte, že nejsem rozmazlený, a sám přiznávám, že nejsem nejlepší student ani zrovna nedodržuju pravidla. Ale nejsem ani úplný idiot.“ Harry sebou trhl, jak si naběhl na jízlivou repliku. Rychle dodal: „Nenáviděl jste mě, ještě než jste mě poznal. Se mnou to nemělo nic společného. Tak o co jde? O mého otce? Je to všechno kvůli němu? Nebo snad kvůli Siriusovi? Potkal jsem vás jako dítě a tahal vás za vlasy? Co?“

Na rozdíl od rozhořčení, které Harry očekával ve Snapeově tváři, se úšklebek na jeho profilu změnil v úsměšek.

„Cože?“ Zarazil se. „Počkejte. Potkal jsem vás jako dítě?“

Snape se úplně otočil, zkřížil ruce a opřel se o pult. „Jednou. Já jsem se šklebil, vy jste brečel. Bylo to velmi uspokojivé.“

Teď byl Harry nesvůj. „Já… to jsem nevěděl,“ odpověděl chabě.

„Bylo to po… smrti vašich rodičů,“ řekl Snape obezřetně. Ale řekl. A bylo to víc, než Harry očekával.

Harry sotva věděl, jak má reagovat. „Myslel jsem, že mě hned odnesli k tetě a strýci. Jak jsme se mohli potkat?“

Snape se posunul, a kdyby ho Harry neznal, myslel by si, že Snape vypadá trochu nervózně. Pak mu to došlo. „Vy jste za mnou přišel? Poté, co už jsem byl u Dursleyových?“ zeptal se nedůvěřivě.

Snape na okamžik zaváhal, než přiznal: „Potřeboval jsem se na vlastní oči přesvědčit, že ty zvěsti jsou pravdivé.“ Zamyslel se a trochu zvedl bradu, i když to nesmazalo zřetelnou atmosféru nepohody, která ho obklopovala. „O vašich příbuzných vědělo v našem světě jen velmi málo lidí. Já jsem byl jedním z nich. Tak jsem tam šel.“

Harryho nenapadlo, co by na to řekl. Představa, že ho Snape navštívil jako dítě, byla… no, byla přinejmenším zvláštní.

„Kdybych vás chtěl zabít, Pottere, mohl jsem vás klidně zabít už tehdy,“ prohlásil Snape vyrovnaně a Harry cítil, jak ho oči táhnou zpátky k profesorovu černému pohledu. „Byl jste bez dozoru na dvoře svých příbuzných, sotva jste chodil a neuvědomoval si, jaké nebezpečí návštěva představuje. Mohl jsem vás odlákat od ochranných opatření, která vás obklopovala, ale neudělal jsem to. Tehdy jsem vám neublížil a bez ohledu na následky, které vůči vám vyvodím za to, že jste promrhal dokonale dobré ingredience na svůj nepovedený lektvar, nemám chuť vám ublížit ani teď.“

Harry se podíval na svůj lektvar, jehož neúspěch dokládala kalná hmota v kotlíku. Nezáleželo na tom, že to byl sám Snape, kdo ho od něj vyrušil. Harry však nechtěl měnit téma. Bylo příliš mnoho důležitých věcí, na které musel myslet.

„Nechcete mě zabít nebo zmrzačit, fajn. Ale… proč mě nenávidíte?“

„Čeho se bojíte?“ opáčil Snape.

Harry sám zkřížil ruce a zrcadlově Snapea napodobil. „Už zase hrajeme otázku za otázku?“

„Ne. Věřím, že to už je za námi, Pottere. Od této chvíle budete odpovídat na mé otázky, protože jste učinil ono obrovské prohlášení, že se můžete rozhodnout mi důvěřovat, navzdory všem minulým i nedávným činům, které tuto skutečnost popírají. Budete mi odpovídat na mé otázky, protože jinak odmítnu byť jen poslouchat jakékoliv hloupé a lehkomyslné nápady, které váš mladistvý mozek vymyslí.“

Harry trhl hlavou. „Chcete říct… že zvážíte ten plán, když vám odpovím?“

„Chci tím říct, že pokud výzkum profesora Brumbála přijde s něčím, co by tvrzení vaší vize potvrdilo, pak budu zvažovat možnost její opodstatněnosti.“

V domnění, že to je to nejlepší, co může získat, Harry neochotně svolil. Uvolnil ruce a opřel se o pult, zatímco zvažoval svou odpověď. „Můj bubák je mozkomor,“ začal opatrně a přemýšlel. „Remus říká, že to znamená, že můj největší strach je strach samotný. Ale… ehm, v poslední době si myslím – myslím, že můj největší strach je vlastně… no, smrt.“

„Smrt,“ zopakoval Snape bezvýrazně. „To je na vás obyčejné. Myslel bych si, že při svém zbrklém chování a sklonu přitahovat a vyhledávat potíže – obvykle takové, které zahrnují hrozbu smrtelného nebezpečí – dokážete přijít na hrůzu, které se bojíte víc než průletu závojem.“

„O to nejde,“ odmítl Harry automaticky a při zmínce o závoji trochu zbledl. Vytěsnil rychle z mysli obraz Siriusových posledních chvil a pokračoval: „Tedy ne tak, jak si myslíte. Není to tak, že bych nechtěl umřít nebo že by mě ta představa děsila, víte? Jen – tak jsem to nemyslel. Nemyslel jsem svou vlastní smrt.“ Zhluboka se nadechl a pak se do toho pustil: „Myslel jsem… smrt lidí kolem mne. Vždycky umírají – vezměte si třeba mé rodiče a Siriuse. Kdykoli se o mě někdo začne zajímat, opustí mě a už ho nikdy neuvidím. A…“ Harry odvrátil pohled od Snapea, zatímco se snažil nalézt slova, kterými by popsal, co cítí: „A… je to… ehm… v podstatě vždycky moje vina. A to mě děsí. Bojím se, že něco, co udělám, nebo nějaké špatné rozhodnutí, které udělám, zabije mé přátele. Nebo že jen to, že mě znají, jim může zničit život. Víte, před nástupem do Bradavic jsem nikdy neměl kamarády. Ani jednoho, opravdu ne. Takže je vážně potřebuju – potřebuju své kamarády. Ale… možná by bylo lepší, kdyby mě neznali. A… to je to, co mě děsí.“

V laboratoři bylo dlouhou chvíli ticho. Harry se po tom, co mu právě svěřil, nedokázal Snapeovi podívat do očí. Když už měl pocit, že umře rozpaky, než se dočká odpovědi, Snape rázně řekl: „Děkuji. Můžete pokračovat ve své práci. Vyprázdněte obsah svého kotlíku a začněte znovu.“

Teď Harry skutečně vzhlédl a zíral. „Počkejte. To je všechno? Tohle všechno vám řeknu a dostanu jen ‚děkuji, můžete pokračovat v práci‘?“

„Je mi líto, pane Pottere. Čekal jste snad, že se společně pobavíme nad vaším přiznáním? Měl jsem dojem, že jste pochopil, že jsem tuto otázku nepoložil jako úvod k rozhovoru mezi čtyřma očima.“

„No, ano. To vím, ale –“

„Ale co, pane Pottere?“ Snape na něj upřel nevyzpytatelný pohled. „Slyšel jsem vaši odpověď. Byla poučná. Teď pokračujte ve vaření.“

Harry se podle pokynů vrátil ke svému zkaženému lektvaru, ale ne dříve, než si pod nosem zamumlal několik vybraných slov. Samozřejmě nečekal, že o tom bude mluvit, ale čekal… nevěděl… snad nějaké uznání? Alespoň odpověď na svou vlastní otázku? Ne že by to pro Harryho bylo zrovna nejsnazší přiznání na světě.

Nebo, no… nemělo být snadné se přiznat. Harry přestal uklízet, když ho něco napadlo. Možná právě to ho tak trápilo – i když se mu přiznání těžko vyslovovalo, nebylo zdaleka tak těžké, jak by mělo být, svěřit se s takovou věcí nenáviděnému profesorovi lektvarů.

Začínal Snapeovi věřit? Jakože opravdu mu věřit, ne jen tvrdit, že mu věří? Harry se zachvěl a zavrtěl hlavou. Ne. Nenáviděl Snapea! Přísahal, že ho bude nenávidět navždy.

Otočil hlavu a zadíval se Snapeovi na záda. Nenáviděl toho rýpavého, umaštěného šmejda… nebo ne?

Nebo ne?

Než stačil vymyslet pořádnou odpověď, zasyčel a zavřel oči při náhlé ostré bolesti v jizvě.

Poslední, co Harry ucítil, než se ponořil do Voldemortovy rozzuřené mysli, bylo teplé tělo, které ho zachytilo, když se zhroutil.