Preklady fanfiction Harryho Pottera

Katastrofa

Jennifer

Ráno mě probudilo neodbytné škrábání na dveře ložnice. Zívla jsem, posadila se a nejistě se podívala směrem, odkud zvuk vycházel, a pak na Juliet. Ta ještě tvrdě spala, tak jsem vyklouzla z postele a naboso se dopotácela ke dveřím.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na bizarní zvěřinec, který žil ve sklepě tohoto domu, a s rukou na klice jsem zaváhala.

„Mňa-a-a-aau!“

Aha... je to jen jedna z koček. Ne, ne koček, připomněla jsem si - maguárů.

Otevřela jsem dveře a maguár se okamžitě prosmýkl dovnitř, prohlédl si mě kulatýma, inteligentníma očima, pak vyskočil na postel a s hlasitým mručením se tam uvelebil. Bylo to zvláštní stvoření se strakatou, naježenou srstí, huňatým ocasem a ušima, které se zdály pro jeho hlavu příliš velké.

Něžně jsem ho za nimi podrbala. Juliet se zavrtěla, probudila a překvapeně se zadívala na maguára schouleného u svých nohou.

„Ten je tak sladký!“ Posadila se a natáhla ruku, aby ho také pohladila.

„Miluju tohle místo, Juliet,“ řekla jsem. „Lorcan a Lysander jsou skvělí - nemůžu uvěřit, že jsi je tak nenáviděla. Co ti vadilo?“

Včera večer mi dvojčata rychle dala najevo, že jsem opravdu vítaná, a vyptávala se mě na spoustu věcí o Greenhillské škole. Zdálo se, že je to opravdu zajímá, ne že by mě jen litovala. O něco později Lorcan kradmo vyklouzl z pokoje a vrátil se s legračním krtko-ptakopyskovým tvorem, který se jako poslední vrátil do sklepa. Vysvětlil mi, že je to hrabák a že miluje všechno, co se leskne, ale usoudil, že to bude v pořádku, protože ani jedna z nás nenosí šperky. Dal mi hrabáka do náruče, abych se s ním pomazlila - byl strašně roztomilý, vrtěl se a očichával mi kapsy - zatímco Lysander nám vyprávěl, jak hrabák kdysi utekl během návštěvy jedné hodně protivné tety (která měla na sobě nešťastné množství náramků a prstenů). Lorcan to vtipně napodoboval, až jsme všichni brečeli smíchy.

„Dobře, já vím,“ souhlasila Juliet. „Jsou docela ucházející. No nic, pojďme dolů, teď už jsou nejspíš vzhůru...“

Náš pokoj byl nahoře v podkroví, a když jsme sestupovaly po točitých dřevěných schodech, zaslechli jsme někde dole změť hlasů.

Najednou se otevřely dveře a k nám se vznesl vesele znějící hlas.

„Dobré ráno přejem! Všichni jsme v kuchyni, pojďte se nasnídat.“

Bylo to jedno z dvojčat - Lorcan, pomyslela jsem si, protože jeho hlas byl o něco drsnější a hlubší než hlas jeho bratra.

Vešla jsem do kuchyně za Juliet a najednou jsem se trochu styděla. Nacházela se tu celá rodina a všichni se rozhlíželi, usmívali se a kývali nám, když jsme vešly. Dvojčata do sebe dobromyslně strkala při smažení vajíček a slaniny na obrovských pánvích - Mlok a Tina seděli pohodlně u stolu a četli si společně Denního věštce - Rolf, který měl proslov na pohřbu tety Ady, krájel bochník chleba na silné krajíce - a matka dvojčat Lenka zasněně vařila kávu. A pak - o chvíli později se ze spíže vynořil Hugo s konvičkou mléka a s máslem v ruce - a vykulil oči, když nás uviděl.

Ozvalo se sborové ‘Dobré ráno!’ a ‘Dobře jste se vyspaly, holky?’, Lenka s Rolfem nám přitáhli židle, abychom se mohly posadit, a dvojčata nám vyklopila na talíře vajíčka a slaninu. V tom shonu jsme si jen já a Juliet všimly, že Hugo rychle odložil mléko a máslo a se zamračením se odvrátil.

Vyměnila jsem si s Juliet provinilý pohled a obě jsme si vzpomněly, jak jsme Huga viděly naposledy - když jsme ho opustily - v bezvědomí, s čerstvě vymazanou pamětí - na podlaze cizí kavárny. Týden, který následoval, kdy byl držený jako rukojmí, aniž by věděl, kde je a proč - to muselo být peklo. Teprve příchod Julietina dopisu, v němž ho prosila o odpuštění a slibovala vysvětlení, mu mohl napovědět, jak jsme do toho zapleteny. Teď se svalil na židli - vedle Rolfa, o několik míst dál - a zuřivě si mazal toast, aniž by se na kteroukoliv z nás podíval.

Mlok a Tina se právě začali živě bavit nad článkem v Denním věštci a brzy byl do diskuse vtažen i Rolf, který si ničeho divného nevšiml. Útržky konverzace mě zaujaly (‘Páni - ale jak?’ - ‘Nepřiblížil bych se k nim ani s dvoumetrovým koštětem’ - nějaký bengál na ministerstvu, bezpochyby - vměšování - pitomí -‘).

Třenice mezi námi a Hugem si všimli jen Lorcan a Lysander, kteří se k nám připojili u stolu poté, co odložili špinavé pánve do dřezu.

„Hej - co tě žere?“ zašeptal Lysander a šťouchl do Huga, který si ukousl velké sousto toastu a nic neřekl.

„Ráda tě vidím, Hugo,“ pípla Juliet nesměle.

Hugo žvýkal snad celou věčnost, a neodpověděl.

„Dobře.“ Lorcan si odkašlal. „No, tohle je trapné. Chtěl jsem navrhnout, že si zahrajeme famfrpál, ale Hugo se očividně přišel jenom nasnídat a s nikým z nás se nebavit...“

Hugo spolkl toast. „Nejde o vás,“ namítl podrážděně. „Nevěděl jsem, že tu budou. Kromě toho víš, že famfrpál nesnáším.“

„Jo, ale ne doopravdy,“ řekl Lysander, lakonicky zkřížil nohy a opřel se na židli. „Nikdo nemůže nenávidět famfrpál...“

„Juliet ho taky nesnáší. Vlastně jo, možná bychom měli hrát famfrpál. Ona může být brankář.“

„Nebuď takový, Hugo,“ ozvala se Juliet prosebně. „Hele, všechno ti vysvětlím, slibuju.“

„Co vysvětlíš?“ ozvali se jednohlasně Lorcan a Lysander s nechápavými výrazy. Po dalším trapném tichu ukrojila červenající se Juliet kus slaniny a Hugo protočil oči a sáhl po dalším kousku toastu. Lysander se podíval na mě.

„Ehm,“ hlesla jsem a usoudila, že změna tématu bude nejlepší. „Takže famfrpál - to je ten sport, který hrajete na košťatech, že jo?“

„Přesně tak,“ odpověděl. „Jediný nejlepší sport na světě! Chceš to zkusit?“

„To myslíš vážně? Fakt můžu?“ Srdce mi poskočilo. Ne že bych se normálně nějak zvlášť zajímala o sport - ale létání! Skutečně létat na kouzelném koštěti - v duchu jsem Juliet lekce létání záviděla.

„Samozřejmě!“ zasmál se Lysander a odsunul židli. Oba jsme vstali, následováni Lorcanem. Po chvíli se neochotně zvedli i Juliet a Hugo. „Pojďte - naše košťata jsou v kůlně - můžete si půjčit mámy, nebude jí to vadit, že ne, mami?“

Zatímco ostatní debatovali o příběhu v novinách, Lenka po nich beze slova sáhla a téměř nepřítomně si je četla.

„Co je, drahoušku? Bože, tohle je zajímavý příběh, nemyslíš?“

„Cože? Ach -“

Lenka podala noviny Lysandrovi a ten rychle projel očima článek a zamračil se.

„Skoro určitě za tím stojí škrkny... víš, že jsou to malí zlodějíčci! A já mám podezření na invazi strachopudů. To by koneckonců vysvětlovalo všechny ty zmatky s dítětem.“

„No jo... možná... ale vypadá to, že vetřelci použili mnoholičný lektvar. Takže to možná provedli přímo oni.“

„Žádná čarodějka ani kouzelník by tu rodinu neokradli,“ namítla Lenka s vážnýma očima otevřenýma dokořán. „Jsou proslulí svou mstivostí.“

„Jo, ale mami, škrkny - opravdu? Vždyť o nich vlastně nikdy nikdo nic nezdokumentoval...“

Lenka se zamračila. „Lysandře, opravdu... hodně druhů ještě nebylo zdokumentováno... tvůj otec a já jsme za deset let našli a zaznamenali deset nových druhů.“

„Já vím, mami, jen říkám, že v tomhle případě...“

V tom za našimi zády promluvil Rolf. „No, má milá Lenko, víš, že ani já jsem o škrknách nikdy nebyl úplně přesvědčený, ale jsou stejně dobrým vysvětlením jako to, že za tím rozruchem stojí britské ministerstvo kouzel! Vždyť ani neuvedli důvod, proč. Nemůžeš jen tak ukázat prstem, aniž bys neměl jediný důkaz...“

Po celou dobu tohoto rozhovoru jsem zdvořile stála opodál, a poslouchala jen napůl, ale ničemu z toho, o čem mluvili, jsem nerozuměla, dokud mě náhle nepřimělo zpozornět slovo Jazdani. Vedle sebe jsem uslyšela, jak se Juliet prudce nadechla, a podívala se na mě s panikou v očích.

„Kromě toho, ten nesmysl s tím, že dítě zmizí a pak se zase objeví - děti se nemohou přemisťovat, proboha, a co to má společného s naším ministerstvem? To je ale snůška nesmyslů, říkám.“

„Každopádně,“ uzavřela Lenka, „možná by jim měl někdo navrhnout, aby zkontrolovali pokojové rostliny. Škrkny se v nich rády schovávají. A budou prostě dál krást, víte, jen tak pro zábavu...“

„Hej,“ přerušil ji Lorcan netrpělivě a šťouchl Lysandra do ruky. „Hrajeme, nebo ne?“

„Určitě,“ odpověděl Lysander a upustil noviny na stůl. „Jdeme!“

„Můžu si přečíst noviny, zatímco vy budete hrát famfrpál?“ zeptala  se náhle Juliet trochu přidušeným hlasem. „Prosím?“

Lorcan se zasmál. „Ale no tak, je to skvělá hra! Nemusíš být brankář, to byl jen Hugo protivný. Jestli chceš, můžeš být střelec. Jak ti jde střelba?“

„Ne, ne, to je v pořádku,“ prohlásil Juliet pevně. „Jsem beznadějná, vážně. Jennifer umí hrát. Ještě nikdy nelétala, takže jí budeš muset ukázat základy. Od té doby, co jsem odjela z Bradavic, jsem zmeškala všechny novinky, chci to dohnat.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Lorcan rameny. „No tak, Jennynko. Za chvíli budeš létat jako pták. Hugo, nebuď morous, jdeš hrát, viď?“

Hugo zavrtěl hlavou. „Ne, hrajte vy. Já zůstanu s Juliet.“

„Aha, abyste se usmířili?“

Hugo se zamračil a dvojčata se zasmála, vzala mě kolem ramen a nasměrovala mě do zahrady. Juliet nás následovala s novinami, už nedočkavě pročítající článek, a posadila se na zahradní lavičku. Ohlédla jsem se na ni, srdce mi bolestivě bušilo. Tvářila se pečlivě neutrálně, ale věděla jsem, že to nemohou být dobré zprávy.

Následoval jsem dvojčata ke košťatům v zadní části zahrady a naposledy se ohlédla na Juliet. Hugo stál vedle ní se založenýma rukama a ona ho po chvíli přiměla, aby si sedl vedle ní. Neslyšela jsem, co říká, ale plačtivě vrtěla hlavou a vážně gestikulovala rukama. Měla co vysvětlovat a Hugo měl právo zuřit.

„Milenecká hádka, nebo co?“ zeptal se Lysander, když vytahoval z boudy tři košťata, a kývl hlavou směrem k Juliet a Hugovi.

„Ale ne,“ řekla jsem polekaně. „Jsou jen kamarádi.“

„Máme se zkoušet ptát...?“

Rozpačitě jsem si odkašlala. „Raději ne, abych byla upřímná. Takže, jak se na té věci jezdí?“

Lysander mi upustil koště k nohám. „Jasně, no, nejdřív nad něj natáhneš ruku a řekneš 'Hop!' - sebevědomě - a ono ti skočí do ruky. Možná to bude chtít pár pokusů.“

„Dobře.“ Udělala jsem, co mi řekl, a natáhla ruku nad koště. „Hop!“

Nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu.

„Hop. Hop! HOP!”

Ale koště leželo na zemi a ani se nepohnulo, jako každé obyčejné koště vytažené z regálu v obchodě. Po několika minutách bezvýsledného přemlouvání jsem s tím podrážděně přestala.

„Ach, Merline. Právě jsem si něco uvědomil.“

Vzhlédla jsem. Lorcan i Lysander se tvářili zaraženě.

„Nikdy předtím mě to nenapadlo,“ začal Lysander. „Ale myslím, že košťata - by mohla reagovat jen na - však víš -“

„Magii,“ dokončila jsem tupě a konečně si to uvědomila. Nebyla jsem čarodějka. Koště pro mě nikdy nebude létat. K mému potlačovanému zděšení z novinového článku se přidalo ještě tohle. Do očí mi vyhrkly slzy a Lorcan se okamžitě pohnul dopředu, aby mi prudce zatřásl ramenem.

„Hele, s tím si nedělej starosti,“ řekl. „Ty můžeš létat, Jennynko. Sedni si na násadu mého koštěte, vezmu tě na projížďku!“

„Vážně?“

„Naskoč!“ řekl s úsměvem, vyhoupl se na koště a pokynul mi, abych si sedla za něj. „Drž se pevně - jdeme na to!“

Najednou mi koště pode mnou připadalo jako živé, vibrující kouzlem. Cítila jsem, jak mnou od hlavy až k patě projelo elektrické vzrušení. Vyskočili jsme do vzduchu, vítr mi náhle prudce dul do tváře, jak jsme stoupali - stoupali - stoupali - vyjekla jsem a svírala Lorcana jako o život. Seděl na koštěti s naprostou lehkostí, uvolněně a sebejistě.

„Jsi tam vzadu v pořádku?“

„Ano - myslím, že ano - ano - je to skvělé!“ lapala jsem po dechu.

Lorcan se naklonil dopředu a vystřelili jsme k domu - vykřikla jsem, když se střecha přiblížila - ale on v poslední vteřině zvedl předek koštěte nahoru a zkušeně proletěl mezi rourami komínů, mrštný jako pták.

„Hej, ty, přestaň se předvádět!“ zařval Lysander pod námi. „Pojď a nech Jen střelit pár gólů...“

Na konci zahrady stály tři jedle a na každém z jejich kmenů byl modrou barvou nakreslený velký kostrbatý kruh.

„To jsou naše brankové obruče,“ vysvětlil Lorcan a zamířil dolů, aby z kufru v trávě sebral velký červený míč. „Dokážeš se jednou rukou držet a druhou házet?“

„Ehm - možná, když nebudeš lítat moc rychle...“

A dalších čtyřicet minut Lorcan trpělivě a lehce prolétal kolem řady kruhů, zatímco já co nejpečlivěji mířila a házela pořád dokola na cíl. Lysander byl docela šikovný brankář, ale pár jsem jich trefila; i když jsem měla spíš podezření, že je možná pustil.

Létání na kouzelném koštěti bylo tak zábavné, že mě vlastně na chvíli rozptýlilo. Naznačila jsem míření doprava, pak jsem se stočila a rychle vystřelila na levou obruč - Lorcan jásal, když se Lysander vrhl špatným směrem.

„Au!“

Objevila se hnědá šmouha - hlasitý rozhořčený výkřik - a Lysandrovi přímo do cesty vletěla velká sova.

„Hej!“

Šustění peří - další vzteklé houkání - a hnědá sova vyrovnala dráhu a odlétla k lavičce, kde seděli Juliet a Hugo. Všichni jsme se překvapeně podívali dolů, když sova přistála Hugovi na klíně.

Lorcan se naklonil dopředu a navedl koště rychle obloukem dolů přímo do trávy a Lysander ho následoval. Zkušeně zastavil a já jsem se z koštěte sesmýkla právě ve chvíli, kdy Hugo dočetl dopis, který mu sova přinesla. Dvojčata sesedla a zamračila se. Hugo měl ve tváři podivnou bílou barvu a beze slova zíral na dopis.

„Jsi v pořádku, Hugo? To je sova tvojí mámy, že jo?“

„Ehm - ne - jo,“ koktal Hugo a rychle vstával. „Hele, musím domů - máma mě chce vidět. A taky Juliet a Jennifer. Chce nás vidět všechny, hned.“

Obě jsme ztuhly. Zalila mě hrůza a strach. Hugova máma - ministryně kouzel - nás chtěla vidět! Mohlo to mít jen jeden důvod. Nějak přišla na to, že jsme se zapletli do Jazdaninské aféry. Juliet sevřela noviny v pěsti tak silně, až se roztrhly, a podívala se na mě očima vyjadřujícíma paniku, kterou jsme cítily obě.

„Ale,“ ozval se Lysander zmateně, „proč proboha chce vidět vás dvě?“

Nikdo z nás neodpověděl. Hugovy oči byly rozšířené úzkostí a viděla jsem, jak se třese. Kromě strachu mě zaplavil pocit viny. Chudák nevinný Hugo - jak jsme ho do toho mohly zatáhnout?

„Tak dobře,“ odtušil Lysander, podle výrazu trochu vyvedený z míry. „Nic nám neříkej. Není to tak, že bychom byli přátelé od narození nebo něco tak podobného.“

Hugo zamrkal a zavrtěl hlavou. „Hele, měli bychom jít,“ řekl. „Sorry, kluci. Vysvětlím vám, co budu moct, později, ano?“

„Dobře,“ odpověděla dvojčata jednohlasně, ale Hugo už nás popoháněl po pěšině, která vedla podél domu a zpět k silnici do vesnice. Jedno z dvojčat za námi zavolalo: „Hodně štěstí...“

„Budeme ho potřebovat,“ zabručel Hugo ponuře pod nos, zatímco jsme kráčeli po cestě a připadali si jako odsouzenci jdoucí k šibenici. „Víte, co se stalo, že jo? Našel se stan. V nějaké íránské poušti. Náš rodinný stan. Který jste po tom, co jste vyvolaly spoustu problémů, nechaly někde jen tak ležet...“