Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20. Vůně bezpečí

Než Snape vstoupil do jeho pokoje, Harry se posadil na postel, pak vstal a znovu se posadil. Stačil mu však jediný pohled na zastrašujícího muže ve dveřích, aby vyskočil na nohy.

Bylo to divné, to čekání na Snapea, až přijde do jeho pokoje, než půjde spát; bylo to příliš… rodičovské, pro nedostatek lepšího výrazu. Harry se cítil vyloženě trapně a neměl ponětí, jak se má chovat. A samozřejmě mu nepomohla ani skutečnost, že ho jizva stále bolela a že se stále ještě třásl z té vize.

Snape se naštěstí u dveří nezdržoval. Vešel rovnou dovnitř a netrpělivým mávnutím ruky naznačil Harrymu, aby si vlezl do postele. Harry mu rychle vyhověl a přitáhl si peřinu úplně až k bradě.

Snape seděl strnule v nohách postele, jako by byl připraven každou chvíli odejít.

„Vyčištění mysli se nedá jednoduše naučit,“ začal bez okolků. „Musíte ho důsledně praktikovat, aby si vaše mysl vypěstovala alespoň zdání disciplíny. Pokusím se vám s tím pomoci, ale neberte to jako mou starost o vás, Pottere. Souhlasím s tím, že budu na vaše cvičení dohlížet pouze pro dnešní noc, a to výhradně v zájmu válečného úsilí.“ Brada se mu mírně zvedla.

No jo, pomyslel si Harry a neodpověděl. Kolikrát ještě musel ten muž zdůraznit, že mu na Harrym nezáleží? Obvykle to bylo samozřejmé a Harrymu připadalo zvláštní, že Snape považoval za nutné to dnes říct víc než jednou.

Snape pokračoval: „Moje pozorování z minulého týdne mě dovedla k přesvědčení, že to, že si před spaním nedokážete vyčistit mysl, není jediný problém a že může být součástí problému většího.“

Harry přimhouřil oči a nevěděl, jestli se má urazit, nebo se znepokojit. „Většího problému? Jak to myslíte? Jakého problému?“

Snape zkřížil ruce a nepatrně uvolnil postoj, nejspíš proto, že se blížil k důvěrněji známé přednáškové rovině. „Od chvíle, kdy jsme s vámi dorazili na toto místo, přelétáte z jedné činnosti na druhou a sotva se dokážete soustředit na jednu jedinou věc v danou chvíli.“

„To není pravda!“ popřel to automaticky Harry a podepřel se na loktech. „Dokážu se soustředit!“

„Opravdu?“ Snape se na něj podíval a povytáhl obočí. „Prvních několik dní jste strávil bezcílnou pubertální nudou, jako by soustředění na jednu činnost bylo nad vaše chápání. V hodinách lektvarů vás vždycky lehce cokoli rozptýlilo, a to se nezměnilo ani při těch několika úkolech, které jste letos v létě dostal. Také mi dovolte, abych vás upozornil na váš příšerný pokus studovat ředitelem zadanou četbu déle než jednu vteřinu v kuse. Výsledky svých neúspěšných cvičení nitrobrany si můžete probrat sám.“

Harry se úplně posadil. „Dokážu se soustředit!“ opakoval ve snaze najít v předloženém výčtu nějakou chybu, ale když se příliš dlouho odmlčel, cítil, jak mu při Snapeově samolibém pohledu hoří obličej. „Umím se soustředit,“ zkusil to znovu. „Soustředil jsem se na všechny ty úkoly z lektvarů, které jste mi tento týden zadal! A nemůžete mi vyčítat, že jsem se někdy nudil během těch hodin, které jste mě nechal pracovat – vždyť jsem všechno dokončil, ne? Každopádně všechno, co jste vyjmenoval… je to všechno nuda.“ Harry se zhrozil, jakmile to řekl – znělo to, jako by fňukal, takže zkusil jinou taktiku. „Dokážu se soustředit na famfrpál! Je jedno, kolik hodin tu hru hraju, nikdy nepřestanu hledat Zlatonku a vždycky se dokážu vyhnout Potloukům. A možná mi tolik nejdou lektvary, protože to není můj oblíbený předmět, ale v obraně jsem vážně dobrý!“

„Vidím.“ Snape se opřel a pohodlněji se usadil v nohách Harryho postele.

„Co vidíte?“

Snape Harryho probodl svým vševědoucím pohledem: „Vidím puberťáka, který se nikdy nenaučil jemnému umění uplatnit se v činnostech, které ho nemusejí úplně zaujmout.“

„Já se umím –“

„Vidím,“ pokračoval Snape, jako by se ho Harry ani nepokoušel přerušit, „chlapce, který se příliš rychle rozhodne, že mu nějaká činnost nestojí za námahu, a proto jí nevěnuje dostatečnou pozornost, aby zjistil, jestli v ní nenajde alespoň jednu zajímavou nebo užitečnou vlastnost.

Umíte se zaměřit na činnosti, které vás skutečně baví. Kdo neumí? To je těžko úspěch.“ Snape se naklonil dopředu, aby Harrymu vyložil svůj názor. „Nikdy se nenaučíte vyčistit si mysl, pokud se nenaučíte naprosto a zcela se věnovat i méně příjemným činnostem.“

Harry otevřel ústa, aby se znovu ohradil, ale zavřel je dřív, než z nich vyšla nějaká slova. I když si to nechtěl připustit, Snape měl možná pravdu. Uf. Harry odolal nutkání otřást se, když Snapeovi přiznal malé vítězství.

Posunul se na posteli tak, aby seděl opřený o pelest. „Dobře, fajn. Tak jaké je tedy vaše řešení, abych si vyčistil hlavu?“

„Nemám ponětí.“

Harry ještě chvíli čekal, protože si byl jistý, že buď špatně slyšel, nebo že Snape ještě neskončil. Když muž neřekl ani slovo, Harry jen zíral. „Co – jak to myslíte, že nemáte ponětí? Vy máte nápady vždycky! Nevyžádané nápady. A názory a poučování a urážky a –“

„Myslel jsem přesně to, co jsem řekl, Pottere,“ přerušil ho Snape a kriticky si ho prohlížel, což, jak Harry věděl, znamenalo, že si v hlavě právě probírá desítky možných řešení a zkouší jejich opodstatněnost. „Nemám ponětí, jak vás donutit, abyste se soustředil, když to odmítáte. Žádnou mysl nelze přinutit, aby se učila.“ Snape se odmlčel a pak pokračoval: „Budeme muset hypotetizovat, dokud nedospějeme k uspokojivému řešení.“

„Hypotetizovat?“

„Protože budete v hodinách lektvarů v šestém ročníku příjemně nepřítomný, dovolte mi, abych vám vysvětlil několik zásad, které se budou učit jejich příkladní studenti.“

Harry zvedl bradu na znamení vzdoru. „Proč si myslíte, že příští rok nebudu chodit na lektvary?“

„Nedávno jsem obdržel a zkontroloval NKÚ z lektvarů všech studentů pátého ročníku, Pottere. Vaše známka N je sice šokující a vyšší, než jsem očekával, ale pro mé pokročilé hodiny lektvarů je nepřijatelná, a proto nebudete přijat.“

Harry zamrkal, ale vzpamatoval se z toho prohlášení a okamžitě se bránil: „No jo, ale proč si vlastně myslíte, že bych je chtěl příští rok navštěvovat?“

Snape se usmál. „Spoléháte na to, že vám vaše proslulost vynese místo bystrozora?“

„Samozřejmě že ne!“ vykřikl. Ztišil hlas, aby se podezřívavě zeptal: „Jak… jak jste se dozvěděl o tom, že chci být bystrozorem?“

„Sice vám nedlužím vysvětlení, ale ve skutečnosti mě o tom informoval ředitel školy. Občas považuje za nutné informovat mě o vašich pokrocích prostřednictvím nevyžádaných informací. Je to nepochybně další způsob, jak se nás dva snaží donutit k vzájemnému porozumění.“

„Hm… aha.“ Proroctví. Samozřejmě. Brumbál jim sice dal slovo, že je nebude vyloženě nutit ke spolupráci, ale zase tu byl, vždycky se v zákulisí snažil drobnými způsoby přimět jednoho k větší toleranci vůči druhému.

Ve světle toho proroctví cítil Harry v koutku mysli neodbytnou myšlenku, která mu říkala, že by se možná měl snažit být ke Snapeovi tolerantnější. Harrymu se však často těžko dařilo řídit se dotěrnými myšlenkami, hlavně proto, že se mu stavěly proti tomu, co chtěl ve skutečnosti udělat… a to bylo pokračovat ve slepé nenávisti k profesorovi.

„Příklad za všechny,“ přerušil jeho myšlenky Snape.

„Cože?“

„Vaše neschopnost pokračovat v této konverzaci kvůli vašim klikatým myšlenkám dokázala, že mám pravdu.“

„Přemýšlel jsem! To vyžaduje soustředění, ne naopak! A žádný zákon to nezakazuje, víte? Každému se mysl toulá, dokonce i vám!“

„Vy znáte mou mysl?“ Snape zkřížil ruce a posměšně povytáhl obočí. „A to ani neovládáte nitrobranu. Působivé.“

Harry si dlouze povzdechl. „Tak co je s těmi lektvary pro šestý ročník?“

Snape naštěstí pokračoval bez dalších poznámek. „Učební plán na úrovni OVCE zahrnuje vynalézání a experimentování s lektvary, proto jsem požadoval, aby byli přijati pouze ti nejpokročilejší studenti. Studenti se sklonem vyhodit do povětří kotlík při práci podle podrobných instrukcí, mají tendenci představovat nebezpečí, když se od nich očekává, že budou vařit bez jakýchkoli instrukcí.“ Harry se neubránil přikývnutí při představě Nevilla pracujícího dokonce bez pomoci písemných pokynů.

„Ale to nechme stranou,“ pokračoval Snape. „Aby člověk mohl experimentovat, musí si vytvořit hypotézu. Takže my musíme nejprve vyslovit domněnku, jak nejlépe zvládnout pročištění vaší mysli, a pak každou metodu testovat, dokud nebude prokázána nebo vyvrácena.“

Harry měl chuť zavrtět hlavou nad Snapeovou rozvláčnou logikou. „Takže… celá ta přednáška byla jenom proto, abychom řekli, že bychom měli vypotit domněnku a zjistit, jestli to funguje.“

„To je obecná představa. Moje vysvětlení bylo ovšem mnohem přesnější.“

„Hm, jo. Samozřejmě.“

Snape přimhouřil oči – byl dost inteligentní na to, aby poznal, kdy se mu někdo vysmívá.

Harry si pomyslel, že bude lepší, když to nebude rozvádět. „Takže… jaká je vaše první domněnka?“

„Hypotéza, Pottere. Domněnka znamená nedostatek inteligentního myšlení.“

Harry se na svého profesora zadíval. Jak může být nějaký člověk tak nepříjemný, i když se mu údajně snaží pomoci? „Fajn. Hypotéza. Tak jaká?“

„Lehněte si. Začneme tím, že zapojíme vaše smysly.“

Harry se sesunul, až zase ležel na zádech. Prsty si nervózně pohrával s přikrývkou. „Moje smysly?“

„Zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Jistě jste o nich slyšel i vy,“ odpověděl Snape uštěpačně. „Většina lidí má nějaký dominantní smysl. Pokud se nám podaří izolovat a využít váš dominantní smysl jako prostředek vašeho soustředění, možná se někam posuneme.“

„Ehm… dobře.“ Nedávalo mu to úplně smysl a nechtěl přemýšlet o tom, jak do toho může zapadat chuť. Chtěl mu snad Snape nalít na jazyk něco nechutného nebo tak něco? Fuj. Harry se nechtěl zabývat všemi způsoby, kterými by mu Snape mohl během těchto několika minut o samotě znepříjemnit život.

Snape vstal. „Začneme se sluchem.“

„Sluchem? Ehm… ne… ehm, vy se opravdu nechystáte… ehm…“

„Ne, Pottere,“ přerušil ho Snape zamračeně, „nehodlám zpívat.“

Harry se uvolnil a nedokázal se ubránit poměrně hlasitému úlevnému vydechnutí. Při Snapeově pohledu okamžitě zkorigoval svůj výraz, šlo to ale těžko, protože ho náhle dohnal humor situace. Bylo to příliš legrační – představa Snapeova zpěvu spojená se surrealismem dění. Snape v podstatě pomáhal Harrymu usnout. Snape.

Představil si, jak pohoršeně by se na něj Ron podíval, kdyby mu o tom řekl.

Nechtěl se začít smát. Opravdu nechtěl. Zvlášť když už Snape mluvil a předával mu zbytečné informace, například o tom, jak mozek zpracovává zvuky. Ale zdálo se, že se nedokáže zastavit. Prostě to v něm propuklo, až už to nedokázal udržet a vyrazilo to z něj ven. Ani ne lehké pochechtávání. Opravdový smích. Smích píchající v boku, který se člověk snaží zastavit, ale nemůže, bez ohledu na to, že profesor přestal mluvit a zíral na něj se směsicí zmatku a přezíravosti.

Což Harryho rozesmálo ještě víc, až se musel posadit, jak lapal po dechu.

„Nechápu, co je na tom tak neuvěřitelně legračního, Pottere. Okamžitě s těmi hloupostmi přestaňte!“

Harry se snažil mluvit přes to, co teď bylo záchvatem poněkud trapného chechtání při Snapeově zvýšeném hlase, ale jediné, na co se zmohl, bylo: „Já… nemůžu… přestat!“

Než se Harry nadál, Snape se nad ním skláněl s rukou přitisknutou na jeho čelo. Harry ji od sebe odstrčil a nechtěný kontakt mu pomohl ovládnout hihňání.

„Připadáte mi rozpálený. Není vám špatně?“ zeptal se Snape a jeho zmatek a opovržení ustoupily něčemu, co se blížilo obavám, ačkoli ne tak docela.

To bylo dostatečně zneklidňující, aby to Harrymu pomohlo dostat výbuch pod kontrolu. Stále však bylo těžké mluvit, když mezi přetrvávajícím hihňáním lapal po dechu. „Ne… ne špatně. Jen… unavený, řekl bych. Bylo to… všechno tak legrační…“

„Očividně,“ řekl Snape suše a pozoroval ho tak kriticky, že když se Harry konečně ovládl, málem se vrhl ke dveřím. „Myslím, že jste možná až příliš unavený, než abyste v této chvíli pokračoval ve cvičení. Únavu nepochybně způsobila vaše poslední vize…“

„Ne! Ne, jsem v pořádku, přísahám! Já… se opravdu musím naučit vyčistit si mysl, profesore. Teď už to vím. Dokážu se soustředit, přísahám.“ Navzdory své planoucí tváři dal do kupy docela slušný seriózní výraz. Opravdu ho nenapadalo nic, co by dělal méně rád, než že ho Snape naučí vyčistit si mysl. Ale… musel to udělat, protože vzpomínky na nedávnou vizi zahnaly veškeré přetrvávající veselí, které ho před chvílí pohltilo.

Snape ho pozoroval celou minutu, než se konečně podvolil. „Dobrá tedy. Vynecháme základní poznatky a přejdeme k samotnému cvičení.“

Vytáhl z kapsy svého hábitu hůlku a namířil ji na Harryho.

Harry vymrštil ruce nad hlavu. „Páni! Nemiřte na mě tou hůlkou dřív, než mi řeknete, co chystáte!“

Snape trochu sklonil ruku a Harry uhnul nohou z místa, kde se zdálo, že je stále v dráze hůlky.

„Vybavte si nějakou příjemnou vzpomínku,“ nařídil Snape bez omluvy. „Soustřeďte se na tu vzpomínku, dokud nezablokujete všechno kromě toho, co slyšíte. Jakmile ten zvuk nebo zvuky izolujete, dáte mi to najevo a já vyslovím jednoduché kouzlo, které ten zvuk v místnosti zesílí. Skutečný zvuk vám snad pomůže ve snaze soustředit se na tuto jedinou vzpomínku a zablokuje vše ostatní před vaším vědomím.“

„Aha, to nezní tak špatně.“

„Musíme se tentokrát bavit o tom, co je to příjemná vzpomínka, Pottere?“ zeptal se Snape ostře.

Harry se téměř zamračil, ale podařilo se mu to neudělat, když si položil brýle na noční stolek, lehl si a zavřel oči. „Ne, pane. Mám to.“

Vybavit si nějakou příjemnou vzpomínku? No, přístěnek byl zřejmě mimo. Létání. Ano, létání bylo to první, co ho minule napadlo, takže létání. Soustředil se a představoval si, jak letí vysoko na koštěti nad zemí, jak se vyhřívá v teple slunce a chladu větru.

Vítr.

Snažil se soustředit a myslel jen na hvízdání větru, které mu útočilo na uši. Soustředil se. Soustředit se.

„Dobře, mám to.“

Snažil se dál soustředit na vítr a ne na to, co by mohl Snape dělat s hůlkou, a o chvíli později užasle otevřel oči, když mu vítr skutečně hvízdal kolem uší. „Páni! To je skvělé.“

„Skvělé, nebo ne, Pottere, zavřete oči a soustřeďte se na ten zvuk.“

„Aha, jasně.“

Bylo to zvláštní – zvuk větru svištěl po celé místnosti, ale necítil ho. Přesto se snažil soustředit.

Létání. Famfrpál. Vítr.

Létání. Famfrpál. Vítr.

Když Harry zablokoval všechno ostatní, ani se neradoval, že to začalo fungovat, tak moc byl zabraný do svých vzpomínek. Když pomalu začal usínat, zapomněl dokonce i na Snapeovu přítomnost, protože se soustředil jen a jen na vítr.

Pomalu, stále pomaleji slyšel, jak volnost svištícího větru uklidňuje jeho nervy a zmírňuje jeho obavy. V hloubi duše letěl na koštěti a střídavě si užíval svobodu letu a honbu za nádhernou Zlatonkou.

Ha! Pocit vítězství mu proběhl hlavou, když sevřel pěst kolem Zlatonky a zvedl ruku do vzduchu.

Podíval se dolů a očekával bouřlivé zvuky nadšeného davu. Ale žádný dav tam nebyl.

Byly to Bradavice. V troskách. Smrt. Jeho přátelé.

Jeho sen.

„Ne!“ Harry se s leknutím probudil, vymrštil se do sedu a zalapal po dechu.

„Pottere?“ Nějaké tělo se k němu blížilo a Harry se zběsile odstrčil. Zastavilo se. „Byla to vize?“

Harry se podíval do Snapeovy rozmazané tváře a zamrkal, když se obrazy vytratily do reálného světa jeho ložnice a jeho profesora.

„Co… cože?“

„Vize, Pottere,“ zopakoval Snape, teď už naléhavěji. Posadil se vedle Harryho a chytil ho za ramena, než stačil znovu couvnout; tmavé oči ho pozorně sledovaly. „Dostal jste právě vizi od Pána zla?“

Voldemort? Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Hm, ne. Jen normální… snová záležitost,“ vysvětlil chabě a dovolil si naposledy se zachvět při té strašlivé vzpomínce, než ji násilím vytěsnil z mysli. Bylo to těžké, ale dal do toho všechno. „Spal jsem… spal jsem hodně dlouho?“

Snape neodpověděl hned, jen dál zkoumal Harryho oči, dokud se necítil skoro připravený klesnout do postele a už nikdy se tomu muži nepostavit. Harry sklopil oči k přikrývce, která mu stále zakrývala nohy, a rukou uchopil roh – cokoli, co by ho rozptýlilo od dalšího ponížení zahrnujícího noční můry a Snapea.

„Jen tak tak,“ odpověděl nakonec Snape. „Sotva jste usnul, už jste se náhle probudil. Jste si jistý, že to nebyla vize?“

Harry zavrtěl hlavou. „Myslím, že… ehm, že ta hypotéza moc nevyšla,“ nadhodil a vykroutil se ze Snapeova sevření.

Snape sundal ruce z Harryho, ale zůstal sedět. „Vypadá to tak,“ odpověděl prostě. „Přejdeme k hmatu.“

„Takže… hádám, že si mám tentokrát představit pocit větru místo zvuku, co?“

„Ne. Začínám chápat problém, který je spojen s tím, že používáte své vzpomínky jako středobod své mysli.“

„No, než se pokusíte říct, že jsem si tentokrát vybral hloupou vzpomínku, přísahám, že jsem si vybral dobrou! Miluju létání.“

„Viděl jsem vás hrát famfrpál, Pottere. O pravdivosti toho tvrzení nepochybuji. Nicméně už podruhé jste použil zdánlivě pozitivní vzpomínku s negativním výsledkem. Jak jsem pochopil, poprvé se vám to prostě nepovedlo, tentokrát to vedlo přímo k noční můře.“

„Jo, takže… co to tedy má znamenat?“

„Z toho by se dalo usuzovat, že vaše pozitivní vzpomínky jsou příliš úzce spojeny s negativními vzpomínkami, kterých máte, jak se zdá, docela dost,“ dodal Snape tiše a podivně si Harryho prohlížel.

Harry se pod jeho zkoumavým pohledem nepříjemně ošil. „Aha.“ Co na to mohl říct? Na to nemusel být génius, který znal Harryho posledních pár let, aby na to přišel. Nešlo o to, že by měl Harry pořád špatné vzpomínky. Ne, ve skutečnosti měl spoustu šťastných vzpomínek na kamarády a na školu. Ale… i myšlenky na kamarády a školu stačily k tomu, aby se jeho starosti znovu vynořily na povrch.

Ztěžka polkl při další myšlence na svou vizi… na těla svých přátel na spáleništi Bradavic.

„Lehněte si,“ nařídil mu Snape. „Zkusíme něco jiného.“

Harry poslechl, příliš unavený, než aby se bránil.

Snape si odkašlal, natáhl ruku a držel ji těsně nad Harryho hrudníkem. „Položím vám ruku na srdce, Pottere,“ varoval ho. „Udělejte nám oběma laskavost a nečekejte, že vás prokleju. Dočasná svolnost k důvěře bude užitečná, ne-li očekávaná.“

Počkal na Harryho ostražité přikývnutí a pak mu položil ruku na hruď. Harry byl alespoň rád, že se tentokrát pohyboval pomalu a dal mu možnost předvídat své pohyby. Ale stejně… nemohl si pomoct; ucukl, když se ho Snape dotkl.

Snape ignoroval Harryho zjevný neklid a hned se pustil do další lekce. „Dotek je konkrétní. Je hmatatelný. Nespoléhá se tolik na paměť, ale více na vaše bezprostřední vnímání.“

Harry ležel bez hnutí, sotva dýchal, ruka mu na hrudi ležela jako mrtvé závaží.

„Zavřete oči a soustřeďte se na dotek mé ruky.“

Jistě, to je snadné. Ne že by se Harry mohl soustředit na něco jiného. Opravdu, opravdu chtěl mít tohle – ať už to bylo cokoli – za sebou. Hned teď.

„Nadechněte se. Vydechněte. Nemyslete na nic jiného.“

Nádech. Výdech. Dýchej. Všechny obvyklé mimovolní věci, které mu většinou nedělaly problém. Zavrtěl se, ale podivnost situace se tím nijak nezmenšila. Otevřel oči, odstrčil ruku a posadil se. „Dobře, nefunguje to. Možná bychom teď měli přejít k chuti?“

Snape ho strčil zpátky. „Tohle také není moje představa o atraktivně stráveném večeru, pane Pottere. Teď zavřete oči. Soustřeďte se.“

Soustřeď se. Ano, správně. Nemohl. Uplynulo několik okamžiků a Harry se snažil, jak mohl, ale nedokázal se soustředit na nic jiného než na to, že ruka Severuse Snapea je na dosah jeho srdce a na dosah jeho krku.

Jak mohl s tímto vědomím usnout?

Jediné, co mu bránilo hned zase vstát, bylo vědomí, že Snape ho nenechá jen tak odejít.

Nádech. Výdech. Dýchej. Ať se snažil sebevíc, nedokázal zablokovat všechny ostatní smysly, aby nepracovaly na plné obrátky ve snaze myslet na cokoli jiného než na to, jak je mu Snape blízko, zatímco má zavřené oči.

Někde v domě zaskřípaly schody. Slyšel to portrét paní Blackové? Počkat, Harry si nevzpomínal, že by od jejich příjezdu slyšel z jejího portrétu jediné slovo. Byl ještě tady? Už mnohokrát museli být dost hlasití, aby…

Snapeova ruka se pohnula. Aha. Správně. Soustřeď se. Nadechni se. Vydechni.

Ve vzduchu byla cítit známá vůně. Harry ji nedokázal zařadit. Zemitá vůně, jakou by mohl cítit v hodinách bylinářství. Mísila se s něčím… možná s hřebíčkem? A dalšími vůněmi – přísadami do lektvarů? Nádech šeříku…

Napadlo ho, že to musí být Snape, ale se zavřenýma očima to Harrymu nevonělo jako ‚příšerný profesor lektvarů‘. Vonělo to… no, podivně jako dávný útěk z noční můry.

Věděl, proč je mu ta vůně povědomá – byla to první věc, která zaútočila na jeho smysly, když ho tehdy u Dursleyových zachránil z noční můry plné smrti. A voněla jako přítomnost, na kterou už skoro zapomněl – přítomnost, která k němu kdysi ve snu tiše promluvila.

Se zavřenýma očima to nějak vonělo útěchou a ochranou. Vonělo bezpečím.

Sotva si všiml, když začal usínat. Nevšiml si, když mu z hrudi zmizela ta těžká ruka. Jediné, co věděl, když se jeho dech zpomalil do ustáleného rytmu spánku, bylo, že s každým nádechem zůstávala po jeho boku vůně bezpečí.

Opustila ho až dlouho poté, co usnul.

ooOOoo

Harry nejdřív ucítil horko na tváři. Bylo to příjemné teplo, jako od slunce za teplého letního dne. Nasál vzduch a usmál se, když mu do nozder pronikla vůně čerstvě posekané trávy a nanuku. Uklidněný otevřel oči a uviděl plochu zelené trávy lemující třpytivě modré jezero. Jak se tak díval, dospělí i děti se procházeli, hráli si a posedávali pod oblohou, která měla tu krásnou modrou barvu, jež člověka přesvědčí, že na světě nemůže být nikdy nic špatně.

Harry cítil, jak mu klesá srdce. Člověk by si myslel, že nic nemůže být špatně, ale on to věděl lépe. Všechno, co se může pokazit, se pokazí, bez ohledu na barvu oblohy. Všechno se vždycky pokazilo…

„Harry!“

Harry se otočil k hlasu, který mu byl povědomý, ale nedokázal si ho zařadit. Chvíli mu trvalo, než našel jeho zdroj. Po břehu jezera kráčela žena s kloboukem, který jí zakrýval výhled do tváře, a v náručí držela malou holčičku s havraními vlasy. Prošli kolem Harryho, jako by ho neviděli.

„Harry!“ zavolala znovu radostně, právě včas, aby se Harry otočil a uviděl, jak zdraví starší verzi jeho samého. „Někomu jsi chyběl.“

Zatím co se Harry díval, jeho starší já se rozesmálo, natáhlo se po holčičce a vyhodilo ji do vzduchu mezi výkřiky radosti, než ji chytilo a přitisklo k sobě.

„Ještě, tati!“ volala holčička mezi hihňáním.

Harry ztuhl a přes hučení v uších nic neslyšel. Tati? On? Táta?

Rozhlédl se kolem sebe. Tohle byl sen. A byl velmi, velmi skutečný. Takže jediná otázka zněla… kde je jiný Harry?

„Tady,“ ozval se hlas po jeho levici. Jiný Harry ležel pár kroků od něj na zádech se zavřenýma očima. „A ty sis myslel, že ti budu přinášet jenom hororové vize,“ poznamenal s úsměvem a vyhříval se v teple slunce.

„Hrůza je relativní,“ opáčil Harry. „Co je tohle? Já nejsem táta! Nejsem připravený být otcem!“

Jeho starší já ženu políbilo, položilo jí ruku na rameno a všichni tři bezstarostně odcházeli.

„A taky nejsem ženatý nebo tak něco!“

Jiný Harry otevřel oko a zamžoural na Harryho. „Ne, měl bych říct, že ne. Všimni si, že je ti tady o dost víc než šestnáct. Není důvod se domnívat, že bys byl nucen vstoupit do hrůz domáckého blahobytu v tak mladém věku.“

Harry zkřížil ruce. „Myslíš si, že je to legrace, že?“

„Ano, veliká,“ odpověděl jiný Harry a zvedl se do sedu. Usmíval se, očividně si tuto vizi užíval mnohem víc než ty ostatní, v nichž se Harry ocitl.

„Fungovalo to,“ podotkl příjemně jiný Harry. „To můžu říct. Je pro mě snazší se k tobě dostat, když se tvá mysl nerozptyluje. Dnes večer mi to šlo úžasně snadno.“

„Aha, tak dobře.“ Fajn. To byla odpověď na Harryho otázku, zda se obvyklá pravidla vztahují i na jeho vlastní podvědomí.

Jiný Harry gestem ukázal směrem k vzdalující se rodině, což byla tichá pobídka, aby se Harry díval. Harry tak učinil, i když mu význam tohoto snu nebyl jasný. Pokud se jednalo o nějakou jinou budoucnost, zřejmě to nemohla být jistá budoucnost, když jiná možná budoucnost zahrnovala jeho brzkou smrt. Ale přesto se díval, i kdyby jen proto, aby se dostal k tomu, že by mohl položit některé ze svých posledních otázek.

Malá rodinka se zastavila poblíž skupinky lidí a Harry v tom chumlu zahlédl víc než jen pár zrzavých. Přistoupil o něco blíž a rozeznal Rona a několik jeho bratrů. Pak uviděl Nevilla a Lenku a několik jejich spolužáků. Viděl ještě mnoho dalších tváří, které poznal, a několik, které nepoznal. A ty děti! Všude pobíhaly děti a hrály si s malou tmavovlasou holčičkou, která Harrymu říkala ‚tati‘. Zřejmě je dobře znala.

Další věc, které si Harry na všech všiml, byla, že vypadají tak šťastně. Zdáli se bezstarostní, jako by si vyšli užít den plný zábavy bez obav z napadení nebo zajetí. Bez obav z války.

„Tohle je vize toho, jak bude vypadat život, když vyhrajeme válku,“ ozval se Harry, „že ano?“

Jiný Harry přikývl a stále se usmíval. „Abych byl přesnější, je to jedna scéna z toho života. V tomto světě budou vždycky boje a sváry… ale tenhle den… je hezký, že? Život bez bezprostřední hrozby války. Nechtěl bys to pro své děti?“

Harry se po dalším pohledu na radostné shromáždění zamyšleně posadil. „Já… jo, chci říct, jistě. Ale… no, asi jsem o tom moc nepřemýšlel. Nejsem na to dost starý. A vzhledem k válce a Voldemortovi, který mě pronásleduje, a tak vůbec, si myslím, že… možná nebudu žít dost dlouho na to, abych měl vlastní rodinu.“

„Je to možné, Harry – život s milovanými a bez války. Možná to pro tebe v tuto chvíli moc neznamená – koneckonců jsi více než mírně zaměstnaný myšlenkami na dospívání a porážku lorda Voldemorta, což jsou nezávisle na sobě vyčerpávající úkoly, ale až přijde čas, kdy budeš žít – skutečně žít –, bylo by dobré, kdybys nezapomněl, že je to možné.“

„Tak kdo je to?“ Harry natáhl krk.

„Kdo?“

„Ty víš přesně kdo! Ta žena! Asi to bude moje budoucí manželka, že? Tak co? Kdo je to?“

Druhý Harry se ušklíbl. „Bude to láska tvého života. Možná by nebylo rozumné, abys v tuto chvíli věděl víc.“

Harry se zamračil, ale dál nevyzvídal. Věděl, že by to k ničemu nevedlo. Znovu zaměřil svou pozornost na druhého Harryho. „Takže jsem o těch vizích řekl Brumbálovi a Snapeovi…“

Druhý Harry přikývl a trpělivě čekal, až bude pokračovat.

„Já… ehm, teď už ti věřím. O tom vidění budoucnosti a tak. Snape říkal, že mám být pořád opatrný, takže se mě nepokoušej obalamutit nebo tak něco, ale… dobře, když teď vím, že znáš budoucnost, nemůžeš mi prostě říct, jak ta válka skončí? Místo toho, abys mi předkládal všechny ty možné konce?“

„Kéž bych mohl, ale nemůžu. Je to tak, jak jsem ti už vysvětlil, Harry. Některé budoucnosti jsou jisté, některé jsou možné. Nemohu předpovědět, která možnost nastane, pokud mi nebude odhalena. Mohu však vidět cesty, které vedou ke každé budoucnosti, a udělám, co bude v mých silách, abych tě dovedl k té správné.“

„Navést mě, jo? Dobře, tak co nejdřív?“

Jiný Harry se uchechtl. „Tohle není seznam úkolů, Harry. Neexistuje žádný krok jedna a krok dvě. Je tu jen několik skutečností, které bys měl znát.“

Harry potlačil příval otázek a snažil se být trpělivý, zatímco se jiný Harry usadil zpátky na trávu a začal se dělit o svá fakta. „Budoucnost, kterou jsem ti odhalil při našem prvním setkání, byla vizí ztráty. Budoucnost, v níž se nacházíš nyní, je vizí triumfu. Jedna se stane, pokud válku prohraješ, druhá, pokud vyhraješ.“

„A vize podzemí? O mém zajetí? A co ta?“

„To je, Harry, zlomový bod této války.“

„Nechápu, jak je to možné. Byl jsem v bezvědomí, nemohl jsem nic dělat. Jak můžu změnit průběh války ve chvíli, kdy jsem paralyzovaný? Nebo se musím vyhnout zajetí? Je to tak? Počkat, můžu? Říkal jsi, že je to jisté. Může člověk vůbec uniknout jistotě?“

„Harry,“ začalo jeho druhé já pomalu, jako by zdržovalo to, co se chystalo říct, „při našem předchozím setkání jsem ti vysvětlil, že výsledek války závisí na tom, zda se ti podaří uniknout ze zajetí. Neodvážil jsem se ti vysvětlit ještě jednu důležitou skutečnost, dokud nebudeš mít možnost vidět pravdu v těchto vizích. Harry, pravda je taková, že válka závisí na něčem víc než jen na tvém útěku. Závisí také na tvém zajetí. Vidíš, není to jen jistota… je to nutnost. Ty… musíš být zajat.“

Oba chvíli mlčeli, zatímco Harry zpracovával nečekané prohlášení.

„Ty… ty si děláš legraci, že? Rozhodně nepotřebuju, aby mě Voldemort zajal, děkuju pěkně.“

„Musíš být zajat, jinak Voldemort zvítězí. Jeho plán je chybný, Harry. Získá sílu, to ano, ale abys ho mohl porazit, musíš mu tu sílu dopřát.“

„Cože!“ Harry vyskočil na nohy, zděšený, když teď viděl, že to jiný Harry myslí naprosto vážně. „Snažíš se mě přesvědčit, že jediný způsob, jak můžu vyhrát, je vzdát se a umožnit Voldemortovi stát se všemocným čarodějem? Snape měl pravdu! Ty jsi od Voldemorta!“

„Harry, poslouchej –“

„Ne! Pusť mě odsud! Jdi pryč a přiměj mě, abych se probudil!“

„Stane se to brzy, Harry! Nemohl jsem před tebou tuto informaci déle tajit. Musíš být připraven!“

„No, já tomu nerozumím, dobře? Jestli chceš, abych ti tolik věřil, tak mi to řekni! Řekni mi, jak přesně to změní válku! Jak to, že když se Voldemort stane nejsilnějším čarodějem, který kdy žil, zvýší mé šance na jeho porážku?“

„Když ti vysvětlím všechno, co vím, věci se nebudou dít tak, jak by měly…“

„Mluvíš jako Brumbál!“

„Možná.“

„Teď mluvíš jako Snape!“

Jiný Harry si prohlížel dav smějících se lidí před sebou. V očích se mu zračil smutek, když se ohlédl na Harryho. „Teď je ta chvíle, kdy se musíš rozhodnout, Harry. Voldemort tě bude pronásledovat tak dlouho, dokud nezíská to, co si předsevzal. Viděl jsem budoucnost,“ zdůraznil zaníceně. „Teď už tomu věříš. I teď, když slyšíš, co ti chci říct, vím, že tomu věříš. Poslouchej mě, Harry. Voldemort tě chytí. Pokud dovolíš, aby se události odehrály podle jeho podmínek, nebudeš mít naději na útěk. Válka bude prohraná. Tohle,“ přejel rukama po šťastné scéně pod sebou, „se nikdy nestane.“

„Nevěřím ti,“ zašeptal Harry, ale i když to říkal, věděl, že věří. Nechtěl téhle své vizi věřit, ale nutilo ho k tomu něco stejně neuvěřitelně silného, jako ho kdysi nutilo chytit třepetající se Zlatonku.

Věřil, protože hluboko v srdci věděl, že je to pravda.

„Kdyby…“ Harry si olízl náhle vyprahlé rty a zkřížil třesoucí se ruce na hrudi. „Jestli mám přistoupit na to, že budu Voldemortovým vězněm, podle svých vlastních podmínek, hm… no, co přesně jsou moje vlastní podmínky?“

„Existuje jen jedna osoba, která tě může od Voldemorta osvobodit. Teď je čas rozhodnout se, jestli mu věříš natolik, abys mu do rukou svěřil svůj život.“

Harry se nemusel ptát. Oba věděli, o kom mluví. „A je čas rozhodnout se, jestli mu tím pádem věřím, pokud jde o výsledek války. K tomu to přece směřuje, ne?“

Jiný Harry přikývl a jeho zasmušilý pohled Harrymu napověděl, jak moc ho mrzí, že musí toto břemeno naložit na jeho bedra. „O existenci toho druhého proroctví jsem tě informoval z nějakého důvodu, Harry. Mít k dispozici všechna fakta… no, v tomto případě se to zdálo být důležitým faktem.“

Harrymu vyschlo v krku a nezmohl se ani na přikývnutí. Takže to bylo tady. Strašná pravda. Mohl Snapeovi opravdu, ale opravdu svěřit svůj život? S válkou? Snapeovi?

Jistě, profesor lektvarů se neukázal být tak hrozným spolubydlícím, jak se Harry zpočátku obával. Dokonce mu pomáhal s domácími úkoly a s pročištěním mysli. Bylo to něco, co dělal kvůli válce, ale přesto…

Utěšoval Harryho. Jistě, neochotně, ale… ať už neochotně, nebo ne, Harry se cítil uklidněný. A pak tu bylo Siriusovo zrcadlo…

„Ještě něco bych měl vědět?“ zeptal se odevzdaně.

„To je všechno.“

Harry kývl na souhlas a za chvíli jiný Harry zmizel.

Harry už věděl, jaká je podstata těchto vizí. Zamrkal očima a pokusil se probudit pro případ, že by to zabralo. Nepovedlo se.

Bylo to zvláštní, ten pocit, že je vzhůru, ale ve skutečnosti není vzhůru, a Harry nemohl přijít na to, proč, když věděl, že se mu to zdá, bylo vždycky tak těžké ty sny opustit.

Možná to bylo proto, že Snape byl středem jeho myšlenek před chvílí, nebo to možná bylo jeho dřívější snové uvědomění, že Snape byl přítomný, aby mu pomohl z jeho posledních dvou vidění, co ho přimělo myslet na toho muže teď. Ještě několikrát se pokusil probudit, ale bezvýsledně, pak si povzdechl, posadil se na trávu ve svém snu a zavolal tak hlasitě, jak se jen odvážil: „Snape!“

Poslouchal. Nic. Mohl být slyšet mimo svůj sen? V tomhle byl nováček. Věděl, že je ve svém pokoji a spí, ale nevěděl, jestli je slyšet něco, co říká, nebo jestli jen křičí ve snu ve své hlavě.

Zkusil to znovu. „PROFESORE SNAPE!“

Povzdechl si. Bylo to tak dobré. V jeho snu byl docela hezký den. Opravdu nebylo třeba naléhavě utíkat jako v případě jeho prvních dvou vizí, nebo ano?

Sotva se rozhodl, že se natáhne a bude se donekonečna kochat krajinou, uslyšel zvuk dveří a kroků. Rozhlédl se kolem. Nikde poblíž jezera žádné dveře nebyly.

„Kterou část přivolání domácího skřítka je tak těžké pochopit, Pottere?“ ozval se unavený hlas odněkud nad ním. Ale nad ním nikdo nebyl.

Ach, ano. Sen. Profesor Snape. Správně. Teď, když tam byl, si Harry uvědomoval, jak obtížné je oddělit prvky jeho snu od reality.

„Profesore?“ zkusil to, stále si nebyl jistý, jestli mluví nahlas, nebo ve snu.

„Konečně v uctivější hlasitosti.“

Harry se zamračil. Proč se Snape choval tak jízlivě? Nebylo to tak, že by Harry věděl, jak hlasitě ho může být slyšet, že ne? Ale počkat. Byl to Snape. Vždycky byl jízlivý. No, tak dobře.

„Pottere?“ Profesorův hlas byl teď ostražitější. Ne, ne ostražitý. Spíš ve střehu.

„Já vím, že je to sen,“ snažil se Harry promluvit k bdícímu Snapeovi. „Jste skutečný? Nebo jste součástí snu?“

Když se jeho prohlášení setkalo s mlčením, Harry si povzdechl. Nebyl skutečný.

Snapeův hlas se však ozval znovu, tentokrát blíž a tišeji: „Kde jsi tentokrát, Harry?“

Harry se znovu zamračil a zmatek překonal jeho chvilkovou úlevu z odpovědi. Odkdy mu Snape říká Harry? Sesunul se zpátky do trávy. Tolik k jeho domněnce, že ví, co je co. Snapeův hlas, který považoval za skutečný, byl jen další sen. Utrhl stéblo trávy a odhodil ho stranou.

„Harry? Slyšel jsi mě?“ ozval se tichý Snapeův hlas z jeho snu ve snu. „Kde jsi?“

„Jděte pryč,“ zabručel Harry. „Jste jen další sen. Tak jděte pryč.“

„Já nejsem sen. Ty jsi ve snu, vzpomínáš?“

„Nejsem tak hloupý. Snape mi neříká ‚Harry‘. Běžte si po svých. Nejste skutečný.“

Nastala pauza, po níž překvapivě následoval smích a suché: „Ne, Pottere. Neříkám vám Harry. Moje chyba.“

Harry zvedl tvář. Stále na něj svítilo slunce a on na okamžik pomyslel na to, jaké by to bylo, kdyby se nikdy neprobudil. Bylo tu příjemně. Proč z něj tak spěchal?

Ne, zavrtěl hlavou. Nemohl žít ve snech. Ne, když na něj spoléhal skutečný svět. „Prosím… jestli jste skutečný, pomozte mi se probudit.“

„Tady,“ ozval se Snapeův hlas, když se ruka dotkla jeho brady. „Vypijte to.“

„Ne!“ Harry se vytrhl z ruky, jak nejrychleji dokázal. „Potřebuju se probudit, ne spát! Ta vize nepočká!“

Snapeův hlas ztratil svůj veselý nádech, když promluvil. „Vize? Co bylo v té vizi, Harry?“

Harry se zamračil. A bylo to tu – zase to jméno. Jeho, ale ten zvuk byl úplně špatně.

„Pottere,“ zkusil to Snape znovu, „řekněte mi to.“

„Musím se probudit,“ zopakoval Harry. Kolikrát to musel opakovat?

Než stačil vymyslet jiný způsob, jak se vyjádřit, ucítil, jak se mu zvedá horní část těla a tiskne se k něčemu teplému a dýchajícímu.

„Soustřeďte se, Pottere. Soustřeďte se na bdělý svět. Soustřeďte se na dotek.“

Vedle tváře mu tlouklo srdce. Bylo to známé místo, a čím víc ho cítil, tím víc mu známá vůně plnila chřípí.

Ve chvíli, kdy se probudil, ji poznal. Snape ho držel na hrudi, jako to udělal už jednou, když Harryho probouzel z noční můry. Tehdy Harry křičel, ale tentokrát zůstal potichu.

Cítil se v bezpečí jako už dlouho ne, a nejpodivnější na tom všem bylo, že teď, když se probudil, že ho drží někdo jiný než jeho nepřítel. Nebo že by si nebyl vědom toho, že ho držel o pár okamžiků déle, než musel.

Zhluboka se nadechl vůně lektvarů a bezpečí, než se odstrčil z utěšující náruče.

Podíval se svému profesorovi do očí. „On… Zase jsem viděl budoucnost. Musíme zavolat Brumbála. Hned.“