Preklady fanfiction Harryho Pottera

Cestování s Mlokem

Juliet

Mlok Scamander byl fascinující stařík a během několika dní, které u nás v Seahouses strávil kvůli zotavení, jsme se velmi spřátelili.

„Bum – u praskající chiméry, to byla síla!“

Lorcanova a Lysanderova maminka Lenka nám tu nechala balíček karet Řachavého Petra, než se s Rolfem přemístila zpátky domů. Mlok tuhle hru miloval a chechtal se pokaždé, když hromádka vybuchla. Jeho žena - když viděla, jak moc se mu líbí v naší společnosti - ho s námi ponechala a trávila čas péčí o zahradu s kouzelnými rostlinami tety Ady. Máma s tátou měli plné ruce práce s vyřizováním různých záležitostí s tetiččiným právníkem, Theodorem Hindmarshem.

Mlok se pohodlně usadil ve starém houpacím křesle v zimní zahradě, kde se Patty, Apolon a Artemis přetahovali o to, kdo mu bude sedět na rameni a na klíně a prohrabávat kapsy košile, aby našli soví pamlsky.

„Už jste někdy choval chiméru, pane Scamandere?“

Mlok se zatvářil zamyšleně.

„Ach, bohužel ne. Úžasná zvířata, tyhle chiméry! Ale nikdy jsem nepotkal žádnou, která by potřebovala mou pomoc. Chiméry si většinou vystačí bez zásahu kouzelníků. Jsou to prosperující druhy.“

„Proč je tedy mudlové nevidí?“ zeptala se zvědavě Jennifer.

Mlok se ošil. „No, myslím, že je možná vidí, má drahá. Potíž je v tom, že chiméry mají trochu nešťastnou pověst. Ale nikdy nevyhledávaly útoky na lidi, víš? Kouzelníci vědí, že se mají držet dál, ale mudlové - většinou horští turisté - na ně narazí. Obvykle se předpokládá, že za jejich zmizení může špatné počasí, pád kamení… nebo se ztratí v jeskyních.”

To mi přišlo docela zajímavé, ale Jennifer se tvářila zděšeně, takže jsem položila kartu na hromádku a změnila téma.

„Proč myslíte, že nám teta Ada nikdy nevyprávěla o cestování s vámi a paní Scamanderovou? Nechtěla, abychom to věděli?“

„Ach, to ne,“ namítl Mlok mírně. „Adě nikdy nevadilo, že to lidé vědí. Prostě nesnesla, aby se o tom mluvilo. Její minulost byla tak bolestná... plná lítosti. Čas, kdy se mnou a mou ženou zkoumala svět - no, byla v tom, co dělala, velmi dobrá, ale všechno to byl prostě útěk. Jediný způsob, jak zapomenout, bylo dívat se dopředu. Bum!“

Přes všechnu jeho křehkost mu to myslelo. V Řachavém Petrovi nás téměř pokaždé porazil. Jennifer a já jsme složily svoje poslední karty.

„To není špatný nápad,“ poznamenala Jennifer, když Mlok sbíral karty, které vyhrál. „Vždycky se dívat dopředu. Myslím, že to je to, co musíme udělat, obzvlášť teď.“

Naštvaně jsem se na ni zadívala. „Jak to myslíš?“

„No, vždyť víš. Jsi na řadě, Juliet.“

Ani jsem se nepohnula. „Já se dívám dopředu. Jen se dívám jinak než ty.“

Jennifer pokrčila rameny a neodpověděla. Nemohla jsem si pomoct, ale zlobila jsem se na ni, i když malá část mého já připouštěla, že se jen chová rozumně. Ruka se mi automaticky přesunula ke kapse, kde jsem nahmatala složený dopis. Byl to jen pergamen, ale tížil mě jako olovo. Šlo o odpověď Aliho Bašíra, kterou jsem nedávno dostala - z textu prosakoval chladnokrevný vztek na ztrátu kouzelného koberce a muž očekával, že bude plně odškodněn. Chtěl pět tisíc galeonů plus úroky z prodlení. Jeho výhrůžky se nad námi vznášely jako ponurý černý mrak.

Mlok si slabě odkašlal. „Vidíš pro sebe jinou budoucnost?“ zeptal se tiše a vrátil naše myšlenky k tématu.

Kdyby to byl kdokoli jiný, změnila bych téma. Ale toho laskavého starého muže jsem si oblíbila. Neviděla jsem nic špatného na tom, když mu to řeknu, a po chvíli jsem to udělala.

„Jennifer si myslí, že je šťastná, když je mudla. Ale - no, vezměte si Lorcandra a Lysandra. Jsou spolu v Bradavicích a určitě prožívají báječné období svého života. Dovedete si představit, že by jeden z nich byl moták? Chtěla bych, aby Jennifer měla taky magii.“

Mlokovi chvíli trvalo, než odpověděl, a když promluvil, neřekl to, co jsem očekávala. „Magie se může přeceňovat, víš. Kouzla a mávání hůlkou. Je to užitečné, nechápej mě špatně. Ale já bych se bez ní obešel. Vlastně dneska už se bez ní obejdu.“

Vzpomněla jsem si na jeho neúspěšný pokus o vytvoření květin na hřbitově a na Lenku, která se do toho vložila a vyčarovala je za něj.

„Slábne magie - však víte - s přibývajícím věkem?“ zeptala jsem se. „To jsem ještě nikdy neslyšela.“

Mlok zaváhal a já zauvažovala, jestli jsem nebyla nezdvořilá.

„Promiňte,“ vyhrkla jsem rychle. „Nechtěla jsem...“

„Ne, ne...“ Mlok se nám nedíval do očí. „V dnešní době je t/o pro mě trochu namáhavé... ale dokud mám určité věci, jsem spokojený...“

„Svoje stvoření?“ tipla si Jennifer.

„Přesně tak,“ potvrdil a usmál se na ni, napětí bylo prolomeno. „A mudlové a motáci - no, ti by se o spoustu kouzelných tvorů dokázali postarat stejně dobře jako kouzelníci - tedy pokud by otevřeli svou mysl. Mnozí motáci mohou žít zajímavý a rozmanitý život v rámci kouzelnické komunity jako asistenti bylinkářů a magizoologů, pokud najdou čarodějku nebo kouzelníka, kteří si je vezmou pod svá křídla.“

To bylo rozhodně zajímavé, ale přesto mi to připadalo neuspokojivé. „Ale - a co ten zbytek?“ zeptala jsem se. „Miluju kouzla a mávání hůlkou! Je to zábava! Štve mě, že jsem zdědila všechnu magii - ráda bych Jen dala polovinu svých schopností, ale prošla jsem všechny příslušné knihy ve školní knihovně a není to možné.“

„To je vedlejší,“ namítla očividně rozčílená Jennifer. „Stejně budu vědkyně.“

„A to už víš teď?“ zeptal se Mlok. „No, tak vidíš...“

A dlouze si povzdechl. Vypadal ustaraně a unaveně. Jeho pozornost, obvykle tak soustředěná a přímá, jako by bloudila.

„Jste v pořádku, pane Scamandere?“ zeptala jsem se, mírně znepokojená. Vyčerpaly jsme ho snad svým povídáním a hrami? „Jestli se chcete trochu prospat nebo tak něco, můžeme vás nechat o samotě.“

„Ach, jsem v pohodě,“ odpověděl Mlok a s trochou námahy se na nás ohlédl. „Jen jste mi - daly spoustu důvodů k přemýšlení. A - no, začínám si přát být doma. Mám tam spoustu tvorů, víte, a Rolf s Lenkou a ti dva kluci se o ně umí dobře postarat... ale o pár z nich se raději starám sám...“

Natáhla jsem ruku a poplácala starého čaroděje po předloktí. „Nedělejte si starosti, pane Scamandere. Brzy se tam vrátíte.“

V tu chvíli začal zvonit Jennifeřin mobil, což nás všechny přimělo nadskočit. Zašátrala v kapse a vytáhla ho. Mlok se zmateně podíval nejprve na telefon a pak na Jennifer.

„To je táta...“ Jennifer ťukla na displej a odpověděla: „Ahoj, tati?“

„To je mudlovský způsob komunikace,“ zašeptala jsem Mlokovi, který se tvářil zaujatě.

„Jak zvláštní... tvůj otec mluví přes to - tu malou krabičku?“

Jennifer pozorně poslouchala. „Ano, jsme v chalupě... aha, jasně... dobře... ano, jistě, uvidíme se tam.“

Vstala a zasunula telefon zpátky do kapsy.

„Táta je na jednání ohledně tety Ady, našla se závěť. Byla v zahradní kůlně, pod květináčem! Paní Scamanderová ji našla, když něco přesazovala. Musíme přijet, pan Hindmarsh nás tam obě chce. Uvidíme se později, pane Scamandere...“

„Na shledanou, děvčata... víte, možná bych si mohl trochu zdřímnout...“ usmál se na nás a zanořil se do pohodlného křesla.

„To byste měl, pane Scamandere! Nashle!“

Poslaly jsme mu vzdušné pusy a spěšně vyrazily ven.

***

Ten večer, když už šli všichni spát a my s Jennifer jsme se choulily pod náhradní peřinou na pohovce v obýváku, jsem se konečně uvolnila a nechala se zaplavit úlevou.

Úleva se sice mísila se šokem a také s pocitem viny - ale pořád to byla úleva. Věděla jsem, že Jennifer se cítí stejně.

„Zachránila nám kůži, že jo?“

„Jo, zachránila,“ odpověděla Jennifer do tmy. „Opravdu zachránila. Ani trochu si to nezasloužíme. A já se cítím hrozně.“

„Já vím. Já vím... Nebylo to to, co plánovala. Chtěla by, aby nám to pomohlo s budoucností - ale kdyby věděla, do čeho jsme se dostaly, pochopila by to.“

„No, stejně se nedá nic dělat. Juliet, nechceš teď Alimu napsat? Budu se cítit líp, když budu vědět, že k nám domů nevtrhne a nebude po mámě a tátovi požadovat, aby mu zaplatili, nebo tak něco.“

„Jo, jdeme na to hned.“

Sklouzly jsme z pohovky, rozsvítily jednu z malých stolních lampiček a co nejtišeji jsme našly pero a kus papíru. Artemis a Apolon přilétli a šťouchali do mé ruky, když jsem psala, oba toužili být tím, kdo dopis ponese.

„Hej, vy dva - jděte stranou. Nemůže psát, když tohle děláte.“ Jennifer se naklonila a oba si je vzala na klín, kde na protest tiše zahoukali.

Rychle jsem napsala dopis.

Vážený pane Bašíre!

Jen Vám chceme dát vědět, že Vám budeme moct zaplatit to, co dlužíme. Nedávno jsme se dozvěděly, že zdědíme nějaké peníze, a ty naštěstí pokryjí náš dluh. Peníze Vám vyplatíme, jakmile budou převedeny na naše bankovní účty, což bude pravděpodobně trvat měsíc nebo dva, takže prosím vyčkejte na sovu s poštovní poukázkou.

S pozdravem

Juliet a Jennifer Belstoneovy

Okusovala jsem konec pera. „Pořád mu nevěřím, víš. Co když si ty peníze vezme a ještě nás někomu napráská, jen tak, ze zlomyslnosti?“

Jennifer zavrtěla hlavou. „To by si nedovolil. My bychom ho taky mohly napráskat. Nejspíš bychom mu nic nedokázaly, na to je příliš slizký, ale on nebude chtít, aby někdo z ministerstva strkal nos do jeho kšeftů ještě víc, než už strká.“

„Jo... asi jo. Ale cítím se hrozně.“ Zadívala jsem se na dopis. „Životní úspory tety Ady... vyplýtvané na toho podlého člověka! A to cenné málo, co nám zbyde, budeme nejspíš muset nějak nabídnout Hugově rodině, jako kompenzaci za stan.“

„A musíme se snažit, aby se máma s tátou nikdy nedozvěděli, že tvůj trezor u Gringottů a můj nový bankovní účet jsou prázdné... dovedeš si to představit...“

V matném pološeru vypadala sestřina tvář vyčerpaně a unaveně. Jemně jsem ji šťouchla do paže. „Aspoň nás nezavřou do Azkabanu a Ali nám dá pokoj. Pojďme se trochu vyspat. Nedělej si s tím starosti - dívej se dopředu, jako to dělala teta Ada.“

Srolovala jsem dopis a nabídla ho oběma sovám - Artemis byla rychlejší, s tlumeným zahoukáním ho popadla do zobáku a láskyplně se otřela hlavou o Apolona, než se vznesla z Jennifeřina klína a odletěla oknem, které jsem pro ni otevřela.

***

Po několika dnech odpočinku vypadal Mlok mnohem lépe a bylo rozhodnuto, že je dostatečně v kondici na dlouhou cestu autem.

Tina Scamanderová zvětšila vnitřek našeho Fordu Focus, takže zvenku vypadal stejně, ale uvnitř bylo místo pro nás všechny a ještě něco navíc. Táta si nemohl pomoct. Nejméně třikrát prostrčil hlavu dveřmi, aby se podíval dovnitř, a pak se znovu narovnal, aby si prohlédl obyčejně vypadající exteriér.

„Úžasné,“ zamumlal obdivně. Tina se uchechtla.

Mlok byl nadšený vyhlídkou, že strávíme cestu společně.

„Tak tedy,“ začal. „Vzal jsem s sebou velký tác, takže když ho položíme na klín, určitě zvládneme pár partiček Řachavého Petra...“

„Ach ne, ne v autě Belstonových!“ sdělila mu Tina důrazně a sebrala manželovi balíček karet (ze kterého se mírně kouřilo). „Můžete si zahrát mudlovského Petra nebo slovní hry. Ani jedno z toho nezapálí čalounění...“

„Ach, má drahá... ty jsi vždycky byla ta rozumná...“

Mlok se tvářil tak zklamaně, že jsem si nemohla pomoct, vyprskla jsem smíchy a Jennifer taky.

S Mlokem coby společníkem byla dlouhá cesta zpátky na jihozápad mnohem zábavnější než cesta sem. Několikrát jsme zastavili na čerpacích stanicích, které byly pro Scamanderovy zdrojem velkého zájmu. Mlok, který se vracel z WC do auta opřený o tátovu ruku, si všiml automatu a zaujatě se zastavil.

„Bože můj. Prosklená skříňka plná mudlovských pochutin! Ale není tam žádný klíč ani klika?“

Táta se na mě uculil a z kapsy kalhot vylovil librovou minci.

„Tady, pane Scamandere... strčte to do automatu a vyťukejte číslo něčeho, co byste chtěl vyzkoušet, na této klávesnici.“

„Jdeme na to...“ zamumlal Mlok a zadíval se pátravě přes sklo. Strčil do automatu librovou minci a - s pobídkou - stiskl několik tlačítek. Vzápětí se řada tyčinek Mars plynule posunula dopředu a jedna spadla do zásobníku.

Jennifer se sehnula, prostrčila ruku klapkou a vytáhla ji. „Tady máte, pane Scamandere. Jedna mudlovská čokoládová tyčinka!“

„U skákajících šakalů,“ vydechl Mlok ohromeně. „To je geniální!“

Zpátky v autě, navzdory Tininu přísnému varování, aby nám nedrobil na sedadla, rozlomil tyčinku Mars na tři nerovnoměrné kousky a rozdělil se s námi.

Jak se stmívalo a my se blížili, Tina začala tátu navigovat. Vydrník svatého Drába nebyl nijak označený - ale jakmile jsme vjeli na hranice obce a přečetli si mudlovskou uvítací ceduli, zjistili jsme, že je to prostě obyčejná devonská vesnice známá pod jiným mudlovským jménem - dokonce taková, o které jsme už slyšeli. Nikdo, kdo by do ní vjel po silnici, by nepoznal, že je z poloviny plná čarodějek a kouzelníků.

„A teď, když už víte, jak se sem dostat, budete moct častěji navštěvovat své přátele Lorcana, Lysandra a Huga,“ poznamenal Mlok s úsměvem.

Rozpačitě jsem úsměv opětovala. Mlok předpokládal, že se přátelím s dvojčaty, a já mu to nevyvrátila. Ve skutečnosti mi moje nepřátelství začínalo připadat neuvěřitelně hloupé a trapné. Ať jsem s nimi jednala jakkoli hrubě, Lorcan a Lysander se ke mně vždycky chovali jen přátelsky. Byl to takový jednostranný spor a teď, když jsem se tak spřátelila s jejich pradědečkem, jsem věděla, že už k nim necítím nepřátelství. Ale budou to oni vnímat stejně, když jsem je celou dobu odstrkovala?

„Tady, to je naše,“ prohlásila Tina Scamanderová, když nás nasměrovala za okrajem města přes kopec. „Držíme se poněkud stranou.“

Bylo to tak - z místa, kde stáli, jsme neviděli žádné další domy, zakrýval je kopec, přes který jsme přijeli, a malý lesík kolem. Působilo to tu velmi odlehle.

„Můj manžel má ve svém vlastnictví příliš mnoho neobvyklých tvorů na to, abychom žili nenápadně,“ řekla Tina s úsměvem. „Člověk nikdy neví, kdy nějakého náhodou vypustí na zahradu...“

Mlok byl po dlouhé cestě ztuhlý a unavený, a tak jsme mu s Jennifer pomohly ke dveřím, zatímco máma s tátou začali z auta vyndávat kabáty a tašky.

„Děkuji vám, moje zlatíčka,“ odtušil. „Inu, u požehnaného kůroleza, to se mi dost líbilo. Cestování s mudly je strašně uvolňující.“

Zasmála jsem se. „A já se už nemůžu dočkat, až se naučím přemísťovat. Prásk! Prostě jen tohle a jste někde jinde.“

„No, dneska už málokdy tolik spěchám...“

Zašmátral po klíči a třesoucími se prsty odemkl dveře.

„Ach, už se nemůžu dočkat, až je všechny uvidím...“

S Jennifer jsme se na sebe usmály. Měly jsme zvláštní pocit, že tím nemyslel svou rodinu, i když jsme si byly jisté, že tu také rád uvidí.

Když se dveře otevřely, my ostatní jsme bezděčně o krok couvli.

„Páni!“

„Jejda...“

„Moji miláčkové!“

Ozvala se kakofonie houkání, troubení a skřehotání a Mloka pohltila změť chlupů a peří. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív - kolem nás se nahrnula spousta podivných a úžasných tvorů a všechny očividně Mloka milovaly až za hrob! Ptáci, lezoucí věci, šmejdící věci, velké i malé, příliš podivné na to, abych je vyjmenovala. A také obyčejnější zvířata - po místnosti se potloukalo několik inteligentně vyhlížejících koček a se zájmem všechno pozorovalo.

„Copak, přišli jste se seznámit, miláčkové?“

„Ach, Mloku,“ spustila Tina naštvaně, když k nám došla. „Co dělají všichni venku? Proč nejsou ve sklepě? Víš, že nesnáším trus na kobercích...“

„Já za to nemůžu,“ ozval se uprostřed té změti tlumený Mlokův hlas. „Kluci je museli pustit ven... víš, jak si rádi hrají...“

„Ahoj, pradědo Mloku! Ahoj, prababičko Tino!“

Lorcan a Lysander se objevili s úsměvem. Vypadali překvapeně, že mě vidí - a pak ještě víc, že vidí Jennifer - ale nestihli říct víc než krátké „Ach - ahoj?“, než Tina vybuchla.

„IHNED, kluci, vy jste je pustili ven, tak je teď vraťte všechny - kromě maguárů - zpátky do sklepa! Máme tu HOSTY!“

„Dobře, hned to bude, prababičko,“ vyhrklo jedno z dvojčat a popadlo do ruky velké zajíci podobné zvíře s rohy jako antilopa. Pevně uchopilo jeden z rohů, aby se mu ten tvor nemohl vykroutit, a ten na něj zamrkal velkýma hnědýma očima. „Omlouváme se. Nevypustili jsme je všechny. Jen ty přátelské, které se navzájem nesežerou. Věděli jsme, že se dnes vrátíte. Říkali jsem si, že je praděda rád uvidí.“

„Trus je trus, ať je přátelský, nebo ne! A peří a všechno ostatní, co po nich zůstalo, můžete zamést! Kde jsou vaše máma a táta? Tohle byste si nedovolili, kdyby tady byli...“

„Odešli s Weasleyovými na večeři,“ řeklo druhé dvojče a obratně chytilo jasně modrý hmyz, který se vznášel opodál. Drželo ho opatrně, jeho dlouhé žihadlo se chvělo.

„Pomůžu vám je dostat zpátky dovnitř, chlapci,“ ozval se Mlok. „A jsem rád...“

Zmateně jsme sledovali, jak dvojčata, Mlok - a Tina, poté, co zavrtěla hlavou a ještě si znovu povzdechla - shazují, lákají a za pomoci triků postrkují všechny ty různé kouzelné tvory do propadla v jinak obyčejném obývacím pokoji. Zjevně přesně věděli, co dělat, protože to trvalo překvapivě krátce. Nakonec tu zbylo jen nadmíru vzrušené stvoření podobné kříženci ptakopyska a krtka, které se s překvapivou hbitostí prohánělo kolem našich nohou. Mlok se zachechtal, vytáhl z kapsy zlatou minci a hodil ji do padacích dveří. Tvor okamžitě změnil směr a skočil do otvoru v podlaze. Tina zavřela padací dveře s hlasitým zaduněním.

Po kakofonii zvířecích zvuků nám teď na uši zaútočilo ticho. Na koberci, který byl pokrytý různými rozšlapanými zvířecími výkaly, se třepotalo osamělé pírko. Vzrušení pominulo, zápach se stal bolestivě zřejmým. Tři maguáři, zjevně větřící potíže, se tiše vyplížili z místnosti. Tina stiskla rty.

„Ehm,“ hleslo jedno z dvojčat a strčilo si ruce do kapes. „Má někdo chuť na šálek čaje?“

***

„Je to jako vidět dvakrát,“ prohlásil Mlok se smíchem, když jsme se shromáždili v kuchyni. Jennifer a já jsme seděly vedle Lorcana a Lysandera u kuchyňského stolu a všichni jsme pili čaj. Bylo to dost divné.

„Něco k zakousnutí?“ zeptala se Tina a nabídla nám plechovku kouzelnických sladkostí.

„Ano, prosím!“

Jennifer se rozzářila tvář - milovala sladkosti, které jsem jí nosila z vozíku Bradavického expresu. Dychtivě zanořila ruku do plechovky a našla čokoládovou žabku, svou oblíbenou. Vzala jsem si totéž.

Mlok, Tina a moji rodiče se rozchechtali, když si Lorcan a Lysander také vybrali čokoládové žabky, nadšeně je rozbalili a ukazovali si karty kouzelníků, které byly uvnitř.

„Můžu něco navrhnout?“ obrátil se Mlok na mé rodiče.

„Prosím,“ vybídl ho táta a zakousl se do lékořicové hůlky.

„No - když už jsou děvčata tady - možná by tu chtěla pár dní zůstat? Jak vidíte, Juliet se kamarádí s mými pravnuky a Hugo Weasley-Granger bydlí hned za kopcem. Po tom všem, co jste pro mě v posledních dnech udělali, bych byl rád, kdyby zůstaly...“

Lorcan a Lysander vypadali zaskočeně, že je označil za mé přátele. Cítila jsem, jak se červenám, omluvně jsem se na ně podívala a Jennifer - která nikdy neviděla důvod, proč by je měla nenávidět - jim věnovala široký, upřímný úsměv, který nemohli neopětovat.

„Jo, to by bylo moc hezké, viď, Lore?“ obrátil se po krátké pauze Lysander na svého bratra. „Nevím, proč jsme se tady Juliet nezeptali už dřív...“

Teď jsem zuřivě zrudla a jejich hnědé oči se mi smály, ale tváře nic neprozrazovaly. Tina je pozorovala s mírně povytaženým obočím, ale Mlok se jen zářivě usmíval a čekal na odpověď.

„Rády bychom,“ odpověděla Jennifer, protože já jsem se styděla promluvit. Cítila jsem se příliš hloupě, než abych se dokázala vyjádřit.

Máma s tátou se na sebe podívali, pokrčili rameny a souhlasně přikývli.

„Pokud vás to nebude obtěžovat,“ řekla máma. Bylo by to pro ně fajn... můžeme je vyzvednout za pár dní?“

Přinesly jsme si zavazadla, zatímco dospělí probírali co a jak. Tina nám šla ustlat postele a máma s tátou nás na rozloučenou objali a pak odjeli. Bylo to velmi zvláštní, když jsme tak náhle zůstali v přátelské, ale jednoznačně výstřední společnosti rodiny Scamanderových - ale nějak jsem věděla, že se tu budeme cítit dobře.

„Tak, dvojčata, ukažte - ehm, dvojčatům - kde budou spát. No šup, běžte. Bavte se!“

Kývly jsme na něj, usmály se a následovaly Lorcana a Lysandera z místnosti. Ale když jsem odcházela, kousek za Jennifer, Mlok mě chytil svou křehkou a třesoucí se rukou za paži.

„Juliet - ty jsi Juliet, že ano?“

„Ano?“

„Přijď za mnou někdy zítra - jen ty sama - ano? Musím ti něco ukázat...“

„Já - ehm -“

„Juliet?“

Jennifer se vrátila do pokoje, právě když Mlok pustil mou ruku.

„Jo - ehm - už jdu.“

Když jsem za sebou zavírala dveře, ohlédla jsem se na Mloka. Potutelně se usmál a zvedl třesoucí se prst ke rtům.