Preklady fanfiction Harryho Pottera

Další smrt - část 2/2

Závěsy byly zatažené a světlo na stropě zhasnuté. Snape byl rád, že je tma; dávalo mu to iluzi, že ho dav venku nesleduje a neslyší. Jonathan - Potter - měl pravdu: Grangerová byla tak chytrá, až byla hloupá.

O porodním vzývání věděl jen velmi málo, vzhledem k tomu, že na toto téma existovalo jen velmi málo literatury; což, jak předpokládal, bylo dáno tím, že jen málo žen bylo natolik lehkomyslných - nebo mocných - aby ho prováděly. Kde o tom četl? Ve které bradavické knize to bylo?

Potter se skláněl nad tělem Grangerové, Snape si pospíšil na druhou stranu její postele. Pomyslel si, že vypadá, jako by byla zcela v bezvědomí.

„Hloupá holka,“ zamumlal.

„Ta, kterou urážíš, je moje kamarádka,“ upozornil ho Potter.

Snape se narovnal. Spolkl množství poznámek, které by na to mohl pronést, a otočil se. Dveře zůstaly napůl otevřené a on viděl, ačkoliv neslyšel, Moodyho a Lupina ve vzrušené konverzaci. Vlkodlak nejspíš nemohl uvěřit, že jeho kmotřenec je… ihned tu myšlenku zadržel. Vzduch se nebezpečně rozvířil. On tu byl soudcem.

Niles se hrbil na židli na jedné straně místnosti. Stály tu dvě židle; na druhé ležela taška s knihami a několik věcí, o kterých si Snape pomyslel, že jde pravděpodobně o mudlovské sladkosti. Nejspíš patřila Hermioninu manželovi - jméno mu jako obvykle uniklo.

Když se otočil zpátky, uviděl na Potterově tváři ten nový, nejapný úsměv.

„Co je?“

„Ten výraz ti nesluší, Pottere.“

„Ach, promiň. Co chceš udělat - prohlásit mě vinným?“

Snape přelétl pohledem místnost. Zničehonic ho napadlo, že Pottera nenávidí. Co na něm kdy viděl? (Nezáleželo na tom, jak se jmenoval - Frost, Jonathan, nebo dokonce Raddle.) Ale co se dalo čekat od zamilovaného a osamělého sedmnáctiletého kluka? Kdyby měl skutečně moc soudit touto magií, pak ano, prohlásil by Pottera vinným - z mnoha věcí, včetně hrubé nezralosti a jisté egoistické sebestřednosti, kterou nenáviděl ze všeho nejvíc. Kdyby měl skutečně moc soudce - ale ani pak netušil, jaký rozsudek by vynesl. Že se to stalo nějak jinak?

Grangerová zasténala.

„Měli bychom si pospíšit,“ nadhodil. „Není moudré čekat příliš dlouho.“ Z toho mála, co si pamatoval z četby, vzývání porodní magie porod zastavilo - ale příliš dlouhé zdržení mohlo dítě zabít. Pak si vzpomněl, že „s“ v textu bylo napsáno jako „f“; šlo o starý rukopis a některé jeho věty vypadaly takto: fíly, které pofkytují miloft. Bylo to v jeho šestém ročníku. Ten rok četl dychtivě.

„Čekám,“ promluvil Potter.

Snape se otočil. Niles seděl shrbený, nehybný, napůl zalitý světlem, které pronikalo skrz závěsy. „Nilesi?“

Chlapec otočil hlavu tak, že se díval na druhou stranu, ale mlčel. Snape čekal; ale trpělivost nebyla jeho silnou stránkou. „Nilesi? Jsi připraven?“

Další pauza. Konečně chlapec vzhlédl; Snape si uvědomil, že opět pláče. Chlapec zavrtěl hlavou.

Potter se zasmál.

„Udělal jsi mu něco, Pottere?“ zasyčel Snape.

„Cože, já? Já? Měl jsem?“

Niles se narovnal. „Zabil jste ho.“

Snape zamrkal. Vzduch se změnil, stejně jako když se pokusil předčasně vynést rozsudek nad Potterem. Kdyby byly proudy magie viditelné, nepochyboval o tom, že od chlapce k Potterovi by vedl silný proud, jehož úponky by dosahovaly k jeho vlastnímu krku. Odkašlal si. „Zabil koho?“

„Zabil mého mistra. Blaise Zabiniho.“

Nastala pauza. „A proč je tento závažný zločin tím, na který vznášíš žalobu, Nilesi?“

Niles pokrčil rameny a zamračeně sklopil zrak k nohám. Snape zahlédl lidi, kteří se tísnili ve dveřích, ale zdálo se, že vzduch se postaral o to, aby jim zamlžil tváře. Byl si jistý, že také nutí chlapce - jemně, ale s neúprosnou naléhavostí - aby odpověděl. „Nevím - protože jsem k němu byl připoutaný, řekl bych. A...“ Těžko hledal slova, nebo s ním slova bojovala, aby se mohla objevit. „A on mi dal pocítit, jaká je magie.“

Snape skryl překvapení. Takže navzdory chlapcovým neustálým protestům, že je mudla, bylo na tom, že je kouzelník, něco pravdy. Byl mudla, který díky tomu, že byl připoutaný, vnímal svým tělem magii - a cítil, jak se náhle vypařila.

„To je to, co pro mě udělal,“ dodal Niles tiše a Snape v sobě zaznamenal pocit, který měl nebezpečně blízko k pýše.

Potter se uchechtl. Znělo to nepřátelsky. „Ještě něco?“

„Zabil jste ho, a to něčím strašným. A - a nejen to, řekl jste, že to udělal někdo jiný. Řekl jste, že to udělal váš přítel.“

Niles zvýšil hlas. Snape na něj zíral. Jak to ten chlapec mohl vědět? Kouzla mu musela nějak předat vědomosti. Pohlédl na závěsy, a pak na dveře; ale nedokázal říct, jak se pohybuje vzduch.

„Pokračuj,“ řekl Potter.

„Před lety jste taky zabil. Zabil jste dva lidi a kvůli vám zemřela spousta dalších. Zlomil jste vůli někomu, kdo by nezradil vaše rodiče, kdybyste ho nechal být. Opustil jste člověka, který vás miloval, a ze zbabělosti jste se ukryl.“

Snape polkl. Ne všechno z toho byly informace, které znal. Pohlédl na jednoho a pak na druhého: Potter chlapce stále probodával chladnýma očima. „Pokračuj.“

„Udělal jste všechny ty věci - a udělal jste to, protože jste si myslel, že je to beznadějné, že nemůžete změnit to, co jste změnit mohl, nebo možná dokonce proto, že se vám ta beznaděj líbila. Proto jste to udělal!“ Niles vyskočil na nohy. „Tohle byl váš hřích - spáchal jste hřích zoufalství!“

Niles se jednoznačně dostával do varu, pomyslel si Snape. Zvažoval, že zasáhne, aby chlapci zabránil v něčem drastickém, ale zdálo se, že jeho tiráda skončila. Snape setrval v nehybnosti, jen se otočil, protože věděl, co bude následovat.

„Nuže, Pottere? Chtěl bys na ta obvinění odpovědět?“

Potter se obrátil tváří k němu. Když se jejich pohledy setkaly, leskly se mu oči. „Co si o tom všem myslíš, Severusi Snape?“

„To je sotva otázka, o kterou tady jde, Pottere, i když vím, že pojmy 'aktuálnost' a 'relevance' jsou pro -“ Odmlčel se; nechal se unést. „Udělal jsi to, z čeho jsi byl obviněn, Pottere?“

„Ano. A ne.“ Potter si založil ruce na hrudi. „Ještě jsi mi neodpověděl, Severusi Snape. Chci vědět, co si o tom myslíš.“

„Jsem soudce - ale nevynáším rozsudek. Tuto konkrétní roli přebírá magie.“

„A co když chci, abys ho vynesl ty? Co když ti řeknu, že už nemusíš být tím zatraceným soudcem?“

„Musíš, Pottere -“

„Co když už se na téhle věci nechci podílet?“ 

Snape zaskřípal zuby. Vzduch se nesoustředil na něj, to věděl; soustředil se na Pottera, který, až na to, že se mu lehce chvěly pramínky vlasů, vypadal naprosto nedotčeně. „Vzývání začalo, Pottere, takže ho musíme dotáhnout do konce.“

Potter se přesunul k posteli Grangerové. „Nebo jinak co?“

Snape přistoupil z druhé strany a sklopil zrak; Grangerová byla bledší než obvykle a zrychleně dýchala, ale Snape netušil, jestli nejsou tyto příznaky typické pro ženy uprostřed porodu. „Jinak bys mohl Grangerovou a její dítě zabít.“

Potter se zasmál. „To je od tebe melodramatické, Snape. Tak co? Co po mně ta magie chce? Omluvit se? Kát se? Podřezat si kvůli tomu žíly?“

Na tyhle pitomosti není čas, pomyslel si Snape, ale něco ho přimělo otočit se dřív, než stačil promluvit. Niles stál a v ruce držel hůlku - jeho hůlku, uvědomil si Snape. Jak se k ní ten chlapec dostal? A proč, když nezná žádná kouzla - ?

Vzduch zavířil a u chlapcových nohou se objevilo slabé zelené světlo. Snape na něj soustředil pohled. Brnění, které cítil na kůži, mu bylo povědomé: chorobné a mrtvolné, jako vzduch ve starobylé kryptě. Zelené světlo se zvedlo. Potter s výkřikem vymrštil ruku ještě dřív, než Niles stačil vyslovit zaklínadlo. Svět zamrzl. Snape zamrkal, protože kouzlo bylo tak rychlé, že působilo dojmem, jako by jeho smysly musely smést popel po úderu blesku.

„Co jsi to udělal?“ Snape zamrkal, aby se ujistil, že dobře vidí. Niles stál strnule na místě, hůlku v ruce, ale zároveň vypadal vzdáleně, jako by byl zavřený za tlustým sklem. Vzduch se vůbec nehýbal. „Co se stalo?“

„Všechno jsem zastavil,“ řekl Potter.

„Všechno jsi zastavil?“

„Jo, všechno jsem zastavil. Chci s tebou mluvit, S -“ Odmlčel se. „Snape.“

Snape si odfrkl. Věřte Potterovi, že udělá něco tak drastického, jako je zastavení ‘všeho’ pouhým výkřikem. I Grangerová vypadala, jako by byla na druhé straně mlžného skla, ale - Snape se zadíval pozorněji - zdálo se, že se hýbe.

„Grangerová je stále pod vlivem porodní magie.“

„Já vím,“ souhlasil Potter. Jeho pohled byl, jak si Snape všiml, stále upřený na něj. „Takže?“

Snape se k němu postavil čelem. „Takže - co?“

„Stále stejná otázka. Co si myslíš? Souhlasíš -“ Potterův hlas nasákl sarkasmem “- s obviněním, které vůči mně bylo vzneseno?“

Snape zůstal zticha. Nechal svou mysl spontánně bloudit; nehybný vzduch nereagoval. Potter je tedy oba od všeho odřízl, pomyslel si, uvěznil je v tomto světě, který si sám vytvořil. Kriticky se mu zadíval do tváře a snažil se něco - cokoli - odhadnout z netečného výrazu, mírně nahořklého sklonu rtů.

„Co si opravdu myslíš, Snape,“ doplnil Potter bez emocí, “ne to, co si myslíš, že chci slyšet, což nebude pravdivé.“

Snapea dráždilo, že ho oslovuje příjmením, ačkoliv to z něj dělalo pokrytce, ale to bylo to nejmenší z jeho vlastních obvinění. „Já si o té věci nemyslím nic.“

„Opravdu?“ Potter se teď rozhodně usmíval, ale usmíval se spíš rozmrzele. „Takže souhlasíš? Zatraceně, řekni něco, Snape.“

„Není co říct. Prosím, vyveď nás z tohoto stavu.“

„To neudělám - ne, dokud něco neuslyším.“ Potter zvedl ruku ke svým vlasům - staré gesto, které Snape až příliš dobře znal z příliš mnoha jiných situací. Potter se rozčiloval, ale Snapeovi to nijak nepřidalo na pocitu, že získává určitou míru kontroly. Hrdlem mu stoupal dusivý pocit. „Od té doby, co jsem se vrátil, jsme si vůbec nepopovídali. Co se ti to honí hlavou, Snape?“ Potter se odmlčel a zvedl oči. „Co cítíš?“

„Cítím?“ To slovo, ať už z jakéhokoli důvodu, ve Snapeově mysli cosi zmrazilo. „To je to, co tě zajímá - jak se cítím? Ze všech hloupostí, kterých ses kdy dopustil...“ Tenhle člověk by dokázal zničit svět mrknutím oka, pomyslel si Snape. Jeho vlastní mysl by mohla být rozervána na kusy. „Těch posledních dvacet let jsem se nezaobíral tím, co jsem cítil.“ Snape se stáhl. Proč bylo tak těžké dosáhnout jakéhokoli stupně kontroly? „Na tom nezáleží,“ dodal tiše.

V letech po Jonathanově odchodu se sám sebe ptal, proč to muselo být tak, jak to bylo - že se měl naučit, co to znamená mít svůj život soustředěný na jedinou věc a pak ji ztratit. Vzpomínal na chlad a zoufalství, když se probudil roztřesený, s ledovýma rukama sevřenýma kolem násady koštěte. Chtěl přeletět Skotsko a najít Jonathana. On, Severus Snape, by to udělal.

„Neopustil jsem tě, abych ti ublížil,“ pokračoval Potter.

Snape potlačil odfrknutí. Ano, skutečně si myslel, že Harry Potter si dal tu práci, aby se vrátil v čase a pak se zmrazil do velké kostky ledu, aby ublížil jemu, Snapeovi.

Potter si znovu prohrábl vlasy a otočil se bokem. I ta trocha světla, která pronikala skrz závěsy, způsobila, že jeho kůže vypadala jako mramor. „Řekl jsem, že jsem nezměnil časovou osu, protože jsem se bál, co by se mohlo stát, kdybych to udělal, se vší tou mocí - ve mně.“ Nevesele se zasmál. „To je asi to, co jsem si myslel...“

Snape ztěžka polkl. Měl nutkání odpálkovat cokoli, co se Potter chystal říct, nějakou jízlivou poznámkou, ale něco jiného ho zastavilo.

„Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem se probudil z ledu.“ Potter udělal rukama neurčité gesto; byl to stejný nervózní pohyb, jako když ještě coby kluk chodil na lektvary. „Nebylo to tak, že bych měl prorocké sny nebo něco podobného. Ale pořád jsem se přibližoval k povrchu. Když jsem se probudil a byl jsi tam ty, bylo to, jako by mi vypršel čas, který jsem si sám pro sebe koupil.“

Potter zvedl hlavu. Teď už mezi nimi nic nebylo, pomyslel si Snape. Už žádný kouř, světlo ohně ani tma. Přes všechnu tu vzdálenost a čas se zdálo, že se konečně vidí.

„Cítil jsem se - neuvěřitelně provinile, když jsem se dostal z ledu. Pořád jsem byl Jonathan Frost a vzpomínal jsem, jak moc to bolelo. Jak moc jsem ti ublížil.“ Potter se zhluboka nadechl. „Nepřijal jsi, že mě to mrzí.“

„Nepřijal,“ potvrdil Snape po chvíli mlčení.

„Ne, nevyčítám ti to,“ řekl Potter. „Na tvém místě bych si neodpustil ani já. Myslím. Ale rozčilovalo mě to a přivádělo mě to... k zoufalství.“ Uchechtl se, stáhl se a jako by se mezi nimi opět vztyčila olověná stěna. Co se právě stalo? přemýšlel Snape. „Hermionina porodní magie byla správná - a samozřejmě i špatná. Kdyby to bylo zoufalství samo o sobě, nic by to sakra nezměnilo.“

„Ano,“ řekl Snape, ačkoli byl příliš zaneprázdněn snahou proniknout do muže před sebou. Potter? Jonathan Frost? Příšerný dusivý pocit v krku se jen zhoršoval.

„Tenkrát jsem se cítil stejně, když jsem byl Jonathan Frost, ale bylo mi to jedno, protože - a tajně si myslím, že jsem z toho musel mít radost - bych si s tím nemusel dělat starosti. Alespoň ne dvacet let. Víš, co tím myslím? Rozumíš?“

Snape se zamračil; Potter se na něj díval se stejnou přímočarostí, jaká se před chvílí vytratila, ale nevěděl, jestli je nějak blíž k pochopení. „Ano,“ řekl. Proč tu ještě byli? zamyslel se. Museli dokončit porodní magii - na tohle nebyl čas.

„Ale teď -“ Potter si znovu zabořil ruku do vlasů. „Teď je to jiné, protože budoucnost, alespoň přede mnou, je nekonečná.“ Odmlčel se. „Poté, co jsi mi odmítl odpustit, Snape, jsem si uvědomil, že to, co cítím, je rezignace - ne hněv, ne odhodlání získat tě zpátky, ne celá řada věcí, které bych měl cítit. Už mi na tom nezáleželo.“

Potter se odmlčel, jako by chtěl sledovat Snapeovu reakci, než bude pokračovat. „A taky jsem si uvědomil, že... že už mě tu nic nedrží. Když jsem šel po ulici, nebylo tu vůbec nic, na čem by mi záleželo. Ani famfrpál, ani...“ Spustil ruku dolů. „Já nevím - ani počasí? A ani...“ ztišil hlas do mumlání, „ani sex ne.“

Takže Potter ztratil své drahocenné libido? Snape si na okamžik zřetelně uvědomil své vlastní, potlučené tělo: vlasy a nos, ale také záda, která ho bolela, kdykoli pracoval déle než několik hodin, pocit, že je skleslý. Už mi na ničem nezáleželo, řekl Potter.

„Jediný okamžik, kdy jsem něco cítil, bylo, když jsem udělal ty čtyři věci, které jsi po mě chtěl, když jsem použil svou moc.“ Potter se znovu uchechtl a vytrhl Snapea z jakéhosi oparu, který ho obestíral, takže se upamatoval, že situace stále není vyřešená. „Moc někoho ovládat, aby se věci děly tak, jak chce moje mysl. Není to poněkud děsivé? Zní to jako Voldemort.“

„Ty nejsi -“ důraz trochu kazila pauza, kterou potřeboval, aby se připravil to doříct “- Voldemort.”

„Záleží na tom?“

Snape zaťal čelist. Kdyby chtěl odejít, kdyby chtěl opustit místnost a kráčet nemocniční chodbou, dokud si neprošoupe boty, nemohl by.

Potter se znovu zasmál, tentokrát tišeji. „Copak si nepamatuješ na ten směšný maškarní bál, který Voldemort pořádal? Vplížil ses na něj, i když jsem ti říkal, abys to nedělal.“

Snape přikývl. Samozřejmě, že si na něj pamatoval.

„A pamatuješ si...“ Potter se odmlčel. „Myslím, že to bylo potom. Jak jsem zabil Terrance Lestrange. Byl jsi u toho. Přišel jsi s nápadem, jak se zbavit jeho těla. Byl to nějaký prášek...“

„Ano,“ přerušil ho Snape. „To už je dávno.“

„Pro mě ne.“

Snape se ošil. Tohle nikam nevedlo. Potterovi už dopřál dost prostoru, i když teď měl veškerou moc Pána zla přimíchanou ke své vlastní. „Co chceš?“

Potterovi se zaleskly oči. Založil si ruce na hrudi a narovnal se. „Neptal jsem se tě původně, co si myslíš, Snape?“

„Jak bych ti to objasnil, Pottere? Co chceš, abys ukončil tohle svoje... zastavení, pro nedostatek lepšího slova.“

„Chci vědět, co chceš ty, Snape.“

„Nechci nic.“

„Opravdu?“ Potter si odfrkl. Stočil pohled stranou a Snape ho sledoval. Tam spatřil Nilesovu nehybnou, neurčitou postavu. „Jsi si jistý? Vypadá to, že se ti docela líbí - támhle ten dotyčný.“

„Myslím, že zrovna tahle poznámka si ani nezaslouží odpověď,“ odtušil Snape chladně.

Potter si znovu odfrkl. „Ne, tak jsem to nemyslel. Kdybych se domníval, že je to pravda, udělal bych víc, než jen něco řekl. Ale on je spíš jako ty, že jo? Nebo ti v něčem připomíná tebe, ale bez té hořkosti, bez těch zkušeností.“ Další uchechtnutí. „Když jsi mě poprvé potkal, tak to bylo to, co tě ke mně přitahovalo, ne? Ta zkušenost.“

Snape neřekl nic. Předpokládal, že by měl, aby Pottera uklidnil, ale na jeho odpovědi nemohlo záležet. Potter to řekl sám a nebyla to nepravda. Za těch dvacet let se on - Severus Snape - změnil k nepoznání. Zvláštní ironie jejich situace tedy spočívala v tom, že to nebyla Potterova identita, kdo se změnil: to on, Snape, se stal jiným. Proto na tom nezáleželo a proto si teď byli téměř cizí. Jinak to ani nešlo, pomyslel si Snape. Nebylo čeho litovat.

„Chceš se vrátit k tomu, jak to bylo předtím, že ano?“

Snape zavrtěl hlavou. „Ne, nechci.“ Ne k bláhové naději na čekání z doby před pouhými několika měsíci - dokonce ani ne do doby před dvaceti lety, kdy byl tak šíleně poblázněný. „Chci jen, abychom opustili tuhle stázi a dokončili porodní magii.“

Potter přikývl. Jeho tvář, pomyslel si Snape, byla čím dál bledší. „Miluješ mě, Severusi?“

Snape mlčel. Vzduch a jeho pohyb se pomalu vracely.

„Odpusť mi, jestli můžeš,“ řekl Potter. Otočil se a -

Svět se náhle rozpadl. Vzduch byl jako vír hurikánu; Snape zaskřípal zuby a chytil se postele. Závěsy se zachvěly a on si znovu uvědomil vřavu ozývající se hned za dveřmi. Grangerová za jeho zády pohnula hlavou a zasténala.

Niles stojící před ním dokončil napřažení hůlky. Snape sledoval, jak zelené světlo náhle přeskočilo ze záře na zemi a ovinulo se kolem hůlky; vzduch chutnal hořce, suše, jako lidský popel. „Avada Kedavra!" vykřikl Niles.

Kouzlo proskočilo vzduchem. Potter spustil ruku a světlo se mu v dlani stočilo do klubíčka; pak znovu vystřelilo a probodlo Nilesovo tělo. Poté jim zmizelo z očí. Chlapec se svezl k zemi.

Těžký vzduch jako by se náhle zvedl. Snape se zapotácel; uši a plíce se mu bolestivě vyprázdnily. Když spěšně přecházel místnost, málem zakopl o svůj hábit, ale věděl, že je to zbytečné. Za sebou slyšel kroky a hlasy: „Hermiono!“ Weasleyová to opakovala pořád dokola jako automat.

Zastavil se. Slyšel zoufalý nářek novorozence. Porodní magie je zřejmě propustila. Prohledal očima místnost, ale ani to nebylo nic platné: Potter byl pryč.

„Je to kluk,“ řekla Weasleyová. „Podívej, Hermiono, máš syna!“

Snape sáhl po Nilesově zápěstí. Bylo ještě teplé a svalstvo stále měkké, ale věděl, že za necelou hodinu tělo vychladne a ztuhne. Nemohl si vybavit, kdy Potter zmizel - muselo to být hned poté, co odrazil kouzlo. Jak je tedy možné, že se mu v mysli vybavil obraz Potterovy tváře: bledé, pohaslé a tak prázdné, že vypadala, jako by patřila duchovi?

„Co se mu stalo?“ dožadoval se Moody odpovědi.

Snape zvedl ruku a zavřel chlapcovy oči. Čekala ho spousta vysvětlování.