Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Mžourání na Snapea 

Harry přimhouřil oči.

Hm… žádný rozdíl.

Možná kdyby otočil hlavu na stranu, asi tak?

Ne, pořád žádný rozdíl.

Snape byl pořád Snape.

Ten muž Harryho celý den mátl od jeho nečekaného výbuchu o tom, že Harryho nenávidí… nebo to bylo o tom, že to tak není? Harry si opravdu nebyl jistý, co to všechno mělo znamenat.

Možná by na to dokázal zapomenout, kdyby Snape hned poté nevynechal dokonalou příležitost Harryho zranit. Odkdy by mu ten člověk nejen vrátil věc sentimentálního charakteru, ale ještě by jí uhladil hrany, aby pro něj nebyla nebezpečná? Byla to jistě maličkost, ale něco, čeho se Harry od Snapea nikdy nenadál.

A pak, což bylo ze všeho nejvíc šokující, skutečně přijal Harryho poděkování! Aniž by se posmíval nebo hřímal vzteky.

Harry tentokrát na Snapea přimhouřil jen jedno oko. Muž sedící naproti němu u kuchyňského stolu kvůli tomu vypadal trochu rozmazaně, ale jinak… pořád vypadal jako Snape.

„Mohu vám s něčím pomoci, pane Pottere?“ ozval se známý hlas ze známého těla známým netrpělivým tónem. Jo, rozhodně to byl pořád Snape.

Harry se podíval zpátky na talíř a dloubl vidličkou do kousku dušené mrkve. „Ehm… ne, pane. Jsem v pohodě.“

Snape se vrátil ke svému talíři s jídlem, nabral si do úst poslední kousek a pak talíř odsunul stranou. Ten okamžitě zmizel ze stolu. Harry si nemohl nevšimnout, že jeho profesor dokonce metodicky žvýká. Jako by všechno na tomto muži bylo systematicky pečlivé – jeho lektvary, jeho výuka, dokonce i jeho stravovací návyky. Ne že by jeho výbuch předtím byl metodický nebo jeho počínání se zrcadlem předvídatelné…

A pak tu bylo to proroctví. I o tom Harry celý den hodně přemýšlel. Mohlo opravdu znamenat to, co si Brumbál myslel, že znamená? Byl Snape předurčen k tomu, aby hrál ve válce tak velkou roli a rozhodl o jejím výsledku? Bylo opravdu možné, že by mohl být klíčem k tomu, aby Harry nakonec Voldemorta porazil? Nebo… bylo možné, že Harry nebo Brumbál budou oklamáni proroctvím a Voldemort se stane vítězem?

Jen Snape nejspíš znal odpověď na poslední otázku. Teď, když se s ním Brumbál pravděpodobně podělil o znění proroctví, musel mít o jeho významu nejlepší představu ze všech. Ne že by se ho na to Harry někdy zeptal, samozřejmě. Ten muž byl špión. Pokud Brumbála klamal, těžko by mu o tom teď řekl pravdu.

„Jestli chcete něco říct, Pottere, tak spolkněte jídlo a řekněte to!“  Snape se ve skutečnosti netvářil naštvaně, ale jeho úšklebek vypovídal o tom, že ho Harryho zírání podráždilo.

Harry se znovu podíval dolů. „Nemám co říct, pane, jsem v pořádku.“

„Nehrajte si se mnou. Očividně máte něco na srdci a já nemám náladu to z vás tahat. Vyjádřete se a pak mě laskavě přestaňte zkoumat.“

Harry žvýkal poslední kousek jídla v ústech a rychle přemýšlel. Nemohl Snapeovi říct, na co doopravdy myslel, takže rychle hledal něco jiného. „Nezvyklá stvoření,“ vyhrkl. „Přemýšlel jsem, proč jsme v tom lese žádné neviděli.“

„Prosím?“ Snape zmateně svraštil obočí. „O jakém nesmyslu to tu mluvíte?“ zeptal se.

„V lese s Remusem a Moodym, hned poté, co jsme odešli od Dursleyových,“ vysvětlil Harry, „vám Brumbál poslal hůlku, přenášedlo a vzkaz. A v tom vzkazu stálo, že nemáte mordovat nezvyklá stvoření. Předtím jsem se neptal, ale opravdu mě zajímalo… o jakých tvorech přesně mluvil? A proč jsme žádné neviděli?“

Harry by přísahal, že Snape skutečně pobaveně škubl rty, než odpověděl: „Žádná nezvyklá stvoření jsme neviděli, Pottere, protože tam žádná nebyla. Byl to kód. Stejně jako u všech zpráv Řádu nemohl ředitel zaručit, že zpráva, kterou mi poslal, nebude zachycena. Nemohl tudíž jednoduše vyhláskovat heslo k přenášedlu. Kdyby to udělal a kdyby se ho skutečně zmocnil někdo nesprávný, Lupin a Moody by už byli mrtví.“

„Aha.“ To dávalo smysl. Vlastně to bylo docela šikovné, přemýšlet o kódech, schůzkách a tak. Přesto… jak z tak záhadného vzkazu dostal heslo k přenášedlu?

Jako by mu Snape četl myšlenky, přivolal z druhé strany místnosti brk a kus pergamenu a něco na něj načmáral, než ho podal Harrymu.

Případná mOžná neZvyklá stvOření nemoRdujte, četl.

„Heslo bylo ‚pozor‘,“ vysvětloval Snape. „První písmeno prvního slova, druhé druhého a tak dál.“

Harrymu se rozzářily oči pochopením. „Aha, to je docela chytré. Používáte tenhle kód vždycky, když si předáváte zprávy? Nebo máte pro různé věci různé kódy? Nebo něco jiného? Nebo nějaký způsob, jak –“

Snape zvedl ruku. „Jedna otázka po druhé bude stačit.“ Ale oči neměl přimhouřené a ústa nastavená do rovné tenké čárky. Harry si začínal myslet, že možná není pravda, že Snape na podobné otázky odpovídá nerad, i když jsou od Harryho. „Ve skutečnosti máme různé kódy pro různá použití. Ředitel také používá určitá zařízení pro komunikaci s určitými lidmi, čímž zajišťuje, že ani jeden člověk nezná všechny tyto metody. Vezmeme-li v úvahu, jak účinně Pán zla získává informace, bylo by pošetilé svěřit i těm nejdůvěryhodnějším členům Řádu každou informaci do posledního detailu.“

„Jaké jsou tedy další kódy?“ dychtivě se zeptal Harry a odstrčil od sebe talíř s jídlem. Konečně se naučí něco zajímavějšího než počítat do sta se zavřenýma očima!

„To vám nemohu říct, ani kdybych chtěl,“ odvětil Snape stručně.

Harry se zhroutil na židli. Dobře. To netrvalo dlouho. „Nemáte ani nějaký slabý, neškodný kód nebo heslo, které byste mi mohl říct? Přece nebudu chodit a vykládat o tom Vy-víte-komu nebo tak něco,“ podotkl.

„Pane Pottere,“ začal Snape svým profesorským hlasem, který v podstatě zaručoval, že se Harrymu jeho slova nebudou líbit, „Řád nevymýšlí komunikační metody jen pro vaše pobavení. V případě potřeby budete mít k dispozici vlastní vzrušující šifru, která nepochybně zahrne řadu nesmyslných frází týkajících se nezvyklých stvoření. Do té doby se mě zdržte vyptávání na věci, do kterých vám nic není. Rozumíte?“

„Ano, pane,“ zamumlal Harry. Stále si myslel, že by měl mít nějaký tajný kód nebo heslo nebo něco podobného. Když už nic jiného, dodalo by to jeho jinak nudnému létu trochu zábavy.

Po celém dni, kdy spolu většinou mlčeli, se však Snape zdál být ochotný probrat pár dalších věcí – věcí, které Harryho nezajímaly tolik jako tajné kódy. „Dnes ráno jsem vám oznámil, že vás u snídaně vyzkouším z nitrobrany. Protože tomu zabránilo jisté… rozptýlení, uděláme to teď.“

„Nitrobrana. No paráda,“ zavřel Harry oči, ale při Snapeově varovném pohledu se posadil zpříma.

„Vyzkoušel jste si ta tři cvičení, která vám ředitel zadal?“

„Ano,“ odpověděl Harry, aniž by se mu podíval do očí.

„Pravdu,“ vyštěkl Snape.

„Dobře, fajn. Zkusil jsem první dvě a totálně jsem selhal. Ale o tom třetím jsem si přečetl!“

„Vysvětlete svůj pokus o první cvičení,“ nařídil Snape.

„V knize bylo napsáno, že se mám nadechnout a vydechnout a počítat, tak jsem to dělal. Já… ehm, snažil jsem se, opravdu jsem se snažil. Dokonce několikrát. Ale pořád jsem myslel na jiné věci. Nechápu to – jak může někdo pro všechno na světě prostě vypnout mysl a nevnímat nic kolem sebe? To není možné!“

„Není to nemožné, je to nutné,“ opáčil Snape. „A to druhé cvičení?“

„Zkusil jsem si představit sám sebe někde jinde. Ale pak jsem zase myslel na jiné věci. Byly to ale jiné věci o tom místě, ne o tom, co je tady a teď.“

„Jaké místo jste použil jako kotvu pro toto cvičení?“

„Prostě… místo,“ odpověděl Harry nepřesvědčivě. Jak to, že Snape vždycky věděl, na co se má zeptat?

„Nemohu určit důvod vašeho nedostatečného pokroku, aniž bych pochopil, proč se vám nedaří vyčistit si mysl, Pottere. Budete ke mně upřímný. Rozumíte?“

„Ano, pane. Ale… myslel jsem, že mě nitrobranu neučíte. Tentokrát to má dělat pan ředitel.“

„S ředitelem jsme se dohodli. Ano, on bude dohlížet na vaše praktické lekce, ale protože já jsem ta nešťastná duše, která je momentálně oblažena vaší společností, budu dohlížet na to, abyste se věnoval plnění úkolů při čtení a domácích cvičeních. Teď odpovězte na otázku.“

Harry si začínal myslet, že vymýšlet způsoby, jak se vyhnout Snapeovým otázkám, je celkem zbytečné. Ten cílevědomý muž se vždycky dokázal vrátit k tomu, co chtěl vědět, a Harrymu došla rozptýlení stylu ‚nezvyklých stvoření‘. Povzdechl si tedy a smířil se s tím, že… no, nevěděl přesně s čím. Obvykle by předpovídal výsměch, ale Snape se dnes choval poněkud zvláštně tím, jak střídal zdvořilost s uštěpačností.

A teď ho napadlo, jestli důvodem Snapeova dnešního nepředvídatelného chování není to, že Snape sám není rozhodnutý, jak se zachovat. Předtím ho dost rozrušilo, že se Harry ukázal být jiný, než očekával… nebo chtěl… aby byl.

„Odpovězte na otázku, Pottere! Nemám na to celý den!“

Příklad za všechny.

Harry se vzpamatoval. „Představoval jsem si, že jsem ve svém přístěnku,“ přiznal tak tiše, že by se každý s méně bystrým sluchem, než měl Snape, musel hodně namáhat, aby ho slyšel.

Snape tuhle odpověď od Harryho rozhodně nečekal, pokud tomu nasvědčovalo jeho svraštělé obočí a absence rychlé reakce. Odkašlal si. „Pottere… myslím, že v té knize se psalo, že se máte soustředit na nějakou příjemnou myšlenku nebo vzpomínku, že ano?“

„Ehm… ano, psalo…“

„A líbilo se vám být zavřený a hladový ve zmiňovaném přístěnku?“

„Samozřejmě že ne!“ odpověděl Harry rozhořčeně.

„Pak tedy nechápu, proč jste si jako vzpomínku na očistu mysli vybral zrovna tohle vězení.“ Snape se na něj podíval pohledem, který jasně říkal, co si myslí o úrovni Harryho příčetnosti.

„Nebylo to – chci říct, že jsem ne –“ Harry se zarazil, zhluboka se nadechl a pak začal znovu: „Bylo to hrozné místo, ano, když jsem byl trestán. Ale nebylo to vždycky… však víte, vězení. Byl to také můj pokoj. Někdy to bylo jediné místo, kam jsem mohl jít, abych od nich utekl. A i když byl stísněný a tmavý, byl můj.“

„Byl váš,“ zopakoval Snape zvolna. Stále se na Harryho díval, jako by ho považoval za blázna. „Možná bychom se měli vrátit k pojmu šťastné myšlenky, Pottere. Měl jste se soustředit na něco příjemného, ne na připomínku toho, že se s vámi zacházelo o zlomek lépe než s domácím skřítkem.“

Harry se začervenal a zamumlal: „Nebylo to tak špatné…“

„Přístěnek? Nebo bydlení u příbuzných?“ zeptal se Snape a Harry se na něj překvapeně podíval. Skoro to znělo, jako by toho muže odpověď osobně zajímala. Snape si to zřejmě uvědomil ve stejném okamžiku, protože jeho výraz se zcela uzavřel. Otázku však nevzal zpět a Harry musel chvíli přemýšlet, než odpověděl. Život u Dursleyových nenáviděl, o tom žádná… ale tenhle rozhovor už zabíhal do nebezpečně osobní roviny. Harry nehodlal svému profesorovi poskytnout další munici pro budoucí posměšky.

Spokojil se s polovičatým pokrčením ramen a zmírněním pravdy. „Asi obojí. Není to tak, že bych se bál o svůj život, víte. Jen mě prostě neměli až tak rádi.“

Snape si ho chvíli prohlížel bezvýraznýma očima, než se vrátil k věci. „Rozveďte své pokusy o cvičení.“

Harry si vnitřně oddechl, že se nemusí dál nořit do svého dětství. „Dobře… jo, moc se mi to nepovedlo.“

„Vysvětlete mi to.“

Harry na něj upřel prázdný pohled. „Vysvětlit co? Nefungovalo to, to je všechno. Rozptýlil jsem se stejně jako při tom počítání.“

Snape zkřížil ruce na prsou ve zjevném podráždění. „Dostat z vás informace, které skutečně potřebuji, je jako snažit se získat jed z živé akromantule, Pottere – téměř nemožné!“

Harry sám zkřížil ruce. „No, kdybyste přestal strkat nos do mého osobního života –“

„Tohle není osobní, Pottere, tohle je válka. I kdyby pro vás nebylo výhodné udržet si kontrolu nad vlastní myslí, rozhodně to prospěje našemu boji proti Pánovi zla. Kromě toho, co si myslíte, že byste mohl skrývat? Už jsem zjistil víc neužitečných informací o vašem ‚osobním životě‘, než jsem si kdy přál vědět. Probírání vašich myšlenek v rámci nepochybně nepatrného množství času, který jste cvičení skutečně věnoval, nemůže být pro vaši hrdost škodlivější, než by bylo pro váš život nezdokonalení se v nitrobraně.“

Harry vstřebával Snapeova slova, oči upřené na desku stolu před sebou. Snape měl svým způsobem pravdu. Profesor už věděl většinu věcí, které Harry nikdy nechtěl, aby věděl. A boj s Voldemortem… ten byl důležitější než Harryho hloupá pýcha, že? Ale stejně… když o tom přemýšlel, najednou si uvědomil, co ho brzdí.

„Nevíte, jak se kvůli tomu cítím,“ zašeptal Harry.

„Co prosím?“

„Takže… víte, co se děje, ano?“ Harry zvedl oči k tmavé látce zakrývající Snapeovy složené paže. „Víte o spoustě věcí, které ani jeden z nás nechtěl vytáhnout na světlo. Ale… když už je to všechno řečeno, je to v pořádku. Každopádně víc v pořádku, než jsem si myslel. Přežiju to, přenesu se přes to.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Přenesu se přes to, protože… vy pořád nevíte ty důležité věci. Co si o tom všem myslím, co k tomu cítím, jak mě to donutilo být v některých věcech odvážný a v jiných se bát. Já… vám to nemůžu říct. I kdyby to válce prospělo, já… prostě nemůžu.“

Ticho v místnosti bylo po jeho přiznání tak husté, že si skoro přál, aby mohl chytit ta slova a vzít je všechna zpět. I když… hádal, že řekl, co bylo třeba, i kdyby jím měl Snape kvůli tomu naprosto pohrdat.

„Nitrobrana,“ Snape přerušil ticho obezřetně, jako by nemohl uvěřit, že se na oplátku chystá být k Harrymu upřímný, „je složité a choulostivé studium. Vyžaduje určitou míru důvěry mezi učitelem a žákem, míru důvěry, o které jsem řediteli minulý rok nesčetněkrát zdůrazňoval, že ji vy ani já nemáme. Vlastně ji ani nikdy mít nemůžeme.“

Harry téměř přikývl, ale nebyl si jistý, jestli by to byla vhodná odpověď. Zůstal nehybný, poslouchal a sledoval Snapeovy ruce, jak se rozkládají na stole.

„Nemám zájem vám věřit, Pottere. A nenamlouvejte si, že mi záleží na tom, jestli mi věříte vy. Nicméně,“ Snape se odmlčel, „zdá se, ředitelovo tvrzení, že zdánlivá důvěra není nutná k tomu, abychom mohli plnit pouhé domácí úkoly, bylo očividně nepřesné.“

Když Snape celou minutu nepromluvil, Harry usoudil, že řekl vše, co chtěl. „Takže… my jsme, ehm –“

„Ve slepé uličce, Pottere. Správná věta v této situaci zní: domnívám se, že jsme ve slepé uličce.“

„Aha. To je… dobrý způsob, jak to říct.“ Harryho nenapadlo nic jiného, co by mohl dodat.

„Vraťte se ke studiu,“ nařídil Snape ostře, než vstal od stolu.

Harry se také postavil a váhavě se zeptal: „Takže… to je všechno? Už nebudete dohlížet na mé domácí úkoly?“

„Postarám se o to, abyste prázdniny nestrávil lenošením. Jestli ředitel chce, abyste byl zkoušen z dodaných materiálů, může si to klidně udělat sám,“ Snape se mírně ušklíbl, zastrčil židli a vykročil ke dveřím.

Harry tiše zamířil do obývacího pokoje, zatímco Snape stoupal po schodech, pravděpodobně do své laboratoře. Knihy, které mu Hermiona s Ronem přinesli pro nadcházející školní rok, byly rozházené po stole a podlaze, kam je ráno po snídani rozložil ve snaze vyhnout se všemu, co se týkalo nitrobrany a lektvarů. Vlastně mu louskání bradavických učebnic připadalo jako slušný způsob, jak se až do večeře vyhnout Snapeovi a také jak se vyhnout hubování u večeře.

Harry se zhroutil na pohovku. Vůbec nebyl zklamaný z tohoto posledního vývoje, rozhodl se… ale myslel by si, že bude trochu víc nadšený. Koneckonců už nemusel se Snapem probírat svá cvičení! Oběma by opravdu bylo lépe, kdyby se vyhnuli životu na stejném kontinentu; to věděli oba. Navíc, jak říkal Snape… jak by to vůbec mohlo fungovat, když si navzájem nedůvěřují? To vlastně dávalo smysl. Pokud Harry nebyl ochoten sdílet část své mysli, jak by mu pak mohl někdo pomoci přijít na to, jak ji ovládat?

Jenže… no, kdo ví, kdy bude mít Brumbál čas začít s jejich lekcemi nitrobrany? Měl tolik práce s Řádem, vedením Bradavic a kdoví čím ještě. Jak se měl Harry naučit nitrobranu, když neměl stálého učitele? A i když se tomu bránil, události minulého roku ho alespoň přesvědčily, že ať se mu to líbí, nebo ne, učit se nitrobranu nemusí být nutně hrozný nápad.

Ale když o tom tak přemýšlel, možná to opravdu nebyla samotná nitrobrana, co se Harrymu nelíbilo. Nenáviděl spíš ty příšerné metody, jak se ji naučit. Už opravdu nevěděl, co je horší: jestli odolávat zákeřným útokům na svou mysl, nebo být nucen číst tu starou nudnou knihu.

Kdyby na to přišel a měl to ‚učení se‘ za sebou, měl by život mnohem jednodušší.

Zvlášť když měl o několik hodin později uvažovat o tom, že když neví, jak si správně vyčistit mysl, je pomalé usínání na pohovce v obývacím pokoji mnohem riskantnějším podnikem. A jestli to, že se opět dostal do Voldemortovy mysli, způsobil fakt, že jeho mysl nebyla vyčištěná, nebo jestli to byla náhoda vyvolaná temným čarodějem v intenzivně radostném stavu, to Harry nevěděl…

ooOOoo

Jeho přívrženci před ním stáli v zástupu stejných černých hábitů s kapucemi a maskami a on si na chvíli dovolil vychutnat symbolickou uniformitu. Představovala tolik z jeho vlastní vize. Jednoho dne bude kouzelnický svět – ne, celý svět – tak zcela jednotný, tak neznečištěný špinavou krví odlišných, slabých… mudlů.

Usmál se a obdivoval ve svých následovnících živý, dýchající důkaz čistoty svých ambicí.

Jeho úsměv jen zesílil, když byl jeho nejnovější vězeň veden mořem tmavých hábitů, aby stanul v jeho přítomnosti. Hrubý mudlovský oděv, který měla žena na sobě, kontrastoval s okolními oděvy Smrtijedů. Přispěl ke zdůraznění znečištění, které ona a její druh mají na svědomí.

Na tom však nezáleželo. Moták dnes zemře, ale ne dříve, než získá informace, které ho dovedou o krok blíž k jeho odměně… a o krok blíž k moci, po které toužil.

Ne, netoužil jen po té moci. Zasloužil si ji.

„Kde je Harry Potter?“ zeptal se a vytáhl na třesoucí se ženu hůlku. Líbilo se mu vědomí, že to byl on, kdo způsobil, že se třásla strachy.

Sevřela rty v tichém odmítnutí odpovědi.

„Crucio!“ Jeho úsměv se rozšířil, když se zhroucená postava svíjela v bolestech. O okamžik později toho nechal – nechtěl zničit tuto křehkou náhražku potomka kouzelníků dřív, než mu odpoví na jeho otázky.

„Kam toho chlapce odvedli?“ zopakoval plynule. „Víš, že Brumbál ho přede mnou nemůže skrývat věčně. Najdu ho, ať už s tvou pomocí, nebo bez ní. Řekni mi, co potřebuji vědět, a já tě možná nechám žít.“

Ani prudký třes vězeňkyně nezabránil tomu, aby jí po tváři přeběhl výraz vzdoru. Otevřela bílé, třesoucí se rty, aby pošetile prohlásila: „Nikdy nezvítězíš! Albus Brumbál –“

„Albus Brumbál je hlupák,“ přerušil ji hladce a úsměv mu zmizel z tváře. Moták mu začínal kazit výbornou náladu. „Zeptám se ještě jednou: řekni mi, co víš o tom, kde se nachází Harry Potter. Odmítneš-li, zemřeš dnes mučivější smrtí, než za jakou stojí jeden směšný chlapec.“

Stáhla rty do tenké čárky, v očích se jí zračil vzdor i hrůza zároveň.

„Budiž,“ zasyčel a radost z nepříliš hodnotného nálezu se mu úplně zkazila. Smrtijed, který ji zajal, ho ujistil, že její odolnost bude stejně křehká jako její zestárlá, hubená postava. Smrtijed bude potrestán.

„Zabijte ji,“ nařídil svým stoupencům. „Pomalu. Pokud se rozhodne vzpomenout si na nějakou cennou informaci, okamžitě to zastavte a přiveďte mi ji.“

Měla zemřít. Ale teď… teď musí vykonat další krok ve svém plánu najít nepolapitelného a chráněného chlapce.

Odvrátil se a nechal své stoupence, aby se postarali o osud jisté Arabely Figgové.

Harry prudce otevřel oči a na nekonečný okamžik si byl jistý, že na něj byla uvalena kletba Cruciatus. Bolest v jizvě mu pulzovala v rytmu bušícího srdce.

Chvíle zmatku skončila, i když bolest ne, a všechny následující okamžiky uběhly příliš rychle. Harry začal panikařit, ještě než se zvedl na nohy. Každá vteřina, kterou promarní, byla o další vteřinu blíž smrti paní Figgové! Vyrazil dveřmi na chodbu a po schodech nahoru. Nemyslel na to, že ho Snape prokleje do zapomnění, a bez zaklepání vrazil do dveří laboratoře.

Snape stál v rohu, zády ke dveřím. Při náhlém vyrušení se otočil s hůlkou v ruce, a když uviděl Harryho, jeho tvář ztvrdla a oči mu zableskly.

Než se ale do něj mohl pustit, Harry se opřel rukama o nejbližší stůl, aby popadl dech, a zasípal: „Paní Figgová! Dostal paní Figgovou! Mučí ji a ona zemře!“ Dýchej. Podívej se Snapeovi do očí. „Zabíjejí ji!“

Hněv ze Snapeovy tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. Došel k Harrymu, popadl ho za obě ramena a strčil jeho chvějící se tělo do nedaleké židle. Celá profesorova postava byla napjatá naléhavostí, když pátral v Harryho očích. „Měl jste vizi od Pána zla?“

Harry se zmohl jen na přikývnutí a zmocnila se ho panika.

„Arabela Figgová?“ zeptal se Snape rychle.

Harry znovu rychle a trhavě přikývl.

„Řekněte mi, co jste viděl. Přesně, od začátku do konce. Buďte rychlý a důkladný.“

Harry se marně snažil spolknout nový nával paniky. „On – on byl se svými Smrtijedy.“ Harry zalapal po dechu.

„Dýchejte, Pottere. Nádech. Výdech.“

Snažil se, ale mluvení bylo důležitější. „Byl šťastný, protože měl vězně! Byl šťastný,“ Harry zalapal po dechu, „protože si myslel, že ji přiměje, aby řekla, kde jsem, ale ona nechtěla nebo nemohla, buď jedno, nebo druhé, a on jim řekl, aby ji zabili. Ale pomalu. Řekl pomalu… takže by mohla být ještě naživu!“ Strčil do Snapeových rukou, kde pevně držely Harryho ramena. „Musíte to říct Řádu! Možná je ještě naživu! Musíte tam hned jít a říct jim, aby ji našli!“

Snape se ani nepohnul, přestože se ho Harry snažil odstrčit. „Kde jsou? Popište okolí – venku, nebo uvnitř? Les, hřbitov, chatrč, sídlo? Co nejvíc podrobností, na které si vzpomenete.“

„Myslím, že uvnitř. Hm, možná nějaká obrovská místnost?“

„Bylo v té místnosti něco? Cokoli, co by ji mohlo identifikovat?“

„Byla tam tma, myslím, že to byla kamenná podlaha. Možná? Nic jsem neviděl, jen ty lidi! Všechno jsem vám řekl. Prosím, jen to řekněte Řádu!“ Harry už nedokázal déle zadržet paniku, která ho ovládla.

Muž teď neváhal a vyrazil ze dveří tak rychle, že kdyby Harry mrkl, přehlédl by to. Snape odešel spolu se svým poselstvím, Harry si přitáhl kolena k hrudi a pomalu se pohupoval sem a tam ve snaze rozptýlit se od myšlenek a pulzující jizvy.

Věděl však, že na tohle rozptýlení neexistuje.

Znal paní Figgovou. Vlastně ne moc dobře, ale přesto ji znal. Dohlížela na něj ještě předtím, než se dozvěděl, kdo je. Dokonce pro něj loni v létě svědčila při slyšení.

A teď… teď ji měl Voldemort zabít, když se snažil najít Harryho. Kvůli Harrymu měla zemřít. Měl být zodpovědný za další smrt.

Slezl ze židle, aby dosáhl na odpadkový koš. Chtělo se mu zvracet, ale neudělal to. Pro jistotu se posadil na podlahu vedle koše.

Neplakal a nevěděl, jestli se má cítit provinile, že nepláče. Nenáviděla by ho paní Figgová, kdyby věděla, že nebrečí, když viděl, jak ji posílají na smrt? Znovu zvedl kolena, ale tentokrát se nekolébal; chvění jeho těla byl veškerý pohyb, který zvládl.

Kde byl Snape? Musel se už spojit s Řádem. Začali ji hledat? Odešel snad hledat s nimi?

Chvíle se táhly a Harry nevěděl, jestli to byly pouhé minuty nebo dlouhé hodiny, než Snape znovu vstoupil do laboratoře a jeho černé boty se zastavily přímo před ním. Harry nemohl vzhlédnout; bál se, jaké novinky Snape přinesl. Jeho tělo se prudce otřáslo.

Po chvíli Snape poklekl těsně nad úroveň Harryho očí a Harry už neměl žádné výmluvy. Střetl se s profesorovým pohledem, vyděšený tím, co by mohl spatřit.

„Kontaktoval jsem Řád,“ oznámil Snape vyrovnaně. „Věděli o zmizení Arabely Figgové a pátrali po ní. Dokud jsem je nekontaktoval, neměli důvod se domnívat, že ji zajal Pán zla. Nyní zvýšili své úsilí, aby ji našli. Nicméně,“ odmlčel se a pak stoicky pokračoval, „jejich úsilí bude nejspíš marné, pokud byla skutečně předána jeho stoupencům. Očekávám, že do konce dne bude mrtvá.“

Harry sklonil hlavu ke kolenům, když to slyšel sdělené tak bez obalu. Přesto si Snapeovy přímočarosti vážil, i když ho to vnitřně trápilo. Vypořádat se s pravdou bylo dost těžké i bez toho, aby se musel probírat její přikrášlenou verzí.

Nezvedl hlavu, když se Snape vztyčil a přešel na druhou stranu laboratoře. Zaslechl šoupání a zvuk lahví, které o sebe cinkaly, a pak byl Snape zase vedle něj.

„Vypijte to.“ Blízkost Snapeova hlasu Harrymu napověděla, že opět klečí.

Harry zvedl hlavu o kousek výš a uviděl malou lahvičku s lektvarem, kterou mu podával, vzal ji a bez otázek si ji nalil do úst. Tohle bylo snad poprvé, co si od Snapea vzal lektvar, aniž by se ho podezřívavě vyptával, pomyslel si roztržitě.

Zaklonil hlavu a jeho třes se téměř okamžitě zmírnil, jak se mu po těle rozlil uklidňující pocit. Nezbavil ho sice paniky ani bolesti jizvy, ale dýchalo se mu lépe.

„Je to lepší?“ zeptal se Snape, i když Harry podle jeho úsečného tónu poznal, že jde spíš o klinickou než o starostlivou otázku.

Harry přikývl a nesoustředěně zíral před sebe. „Hledal mě.“

Snape zaváhal, než tiše potvrdil: „Já vím.“

Harry zvrátil hlavu na stranu a zaznamenal Snapeův pátravý pohled, ačkoli ho nenapadlo nic, co by Snape mohl hledat. „Kolik…“

Harry polkl, potřeboval tu otázku položit, ale nechtěl znát odpověď. „Kolik dalších lidí už zabil, když se mě snažil najít?“

„Méně, než by zabil, kdyby ho nerozptyloval tento poslední plán.“

Harry zavřel oči, protože věděl, co to znamená. Paní Figgová nebyla první osobou, kterou Voldemort letos v létě mučil a zabil kvůli informacím o Harryho pobytu. Olízl si rty a pak zaskřehotal: „Kdo další?“

„Není nutné, abyste věděl –“

„Kdo další?“ dožadoval se a zoufale se vpíjel do Snapeových očí. Bylo mu jedno, jestli Snape vidí, jak je otřesený. Potřeboval jen vědět, kdo další byl zbytečně zabit ve snaze udržet Harryho v bezpečí.

„Dva mudlové z vašeho okolí, krátce poté, co jsme odešli,“ vyhověl Snape Harryho prosbě. „Zdá se, že Pán zla nyní tuto cestu opustil, protože se jeví, že nikdo z obyvatel Zobí ulice o vás neví nic jiného než tvrzení vašeho strýce, že jste delikvent, který navštěvuje školu pro nepolepšitelné chlapce.“

„A Dursleyovi?“ zašeptal Harry a nebyl si jistý, proč ho to zajímá, jenom nechtěl, aby zemřeli. Tedy zemřeli kvůli němu.

„Věříme, že se rozhodl, že budou užitečnější živí. Nicméně jsou pod určitou ochranou.“ Snape se při tom ušklíbl, jako by si myslel, že se na ně plýtvá kouzelnickými silami. Podle Snapeova dnešního podivného chování Harryho napadlo, jestli to není proto, že je viděl, jak se k Harrymu chovají… ale pak si vzpomněl na obrázek strýce Vernona, který Snapeovi vyhrožoval žalobou, a usoudil, že jeho profesor nemusí mít žádný jiný důvod, aby neměl Dursleyovy rád. Přesto bylo i uprostřed téhle noční můry jaksi příjemné vědět, že ani Snape nemůže vystát Harryho příšerné příbuzné.

Snape v tichosti pozvedl další lahvičku s lektvarem, ale když se po ní Harry natáhl, Snape ji zadržel těsně mimo jeho dosah. Na Harryho tázavý pohled vysvětlil: „Lektvar Bezesný spánek. Běžte si lehnout. Vypijete ho těsně před spaním.“

Harry na něj zíral. „Nemůžu jít spát! Paní Figgová –“

„Hledá ji Řád. Odtud nemůžete udělat nic, co by změnilo její osud. Běžte si lehnout,“ zopakoval tónem, který si Harry málem spletl s laskavostí.

Harry otevřel ústa, aby se ohradil, ale pak je zase zavřel. Byl už příliš unavený na to, aby se pouštěl do hádky s někým, kdo je ještě tvrdohlavější než on sám. Zvedl se na nohy, ale zarazil se, než přijal lektvar, který mu Snape stále podával. „Hm, pane?“ odvážil se, než si to mohl rozmyslet, ačkoli se pečlivě vyhýbal profesorovu pohledu. Snapeovo mlčení považoval za výzvu, aby pokračoval. „Já… tak nějak si myslím, že možná… slepá ulička není na místě.“

Snape stále neodpovídal, a tak se na něj Harry podíval. Skvěle – nečitelný výraz byl na místě. Harry ten výraz opravdu nesnášel, i když si někdy přál, aby ho sám ovládal.

„Když si dnes večer vezmu tenhle lektvar, co budu dělat zítra večer? A další noc?“ Polkl, ale přinutil se pokračovat: „Já… nevím, kolik takových vizí ještě vydržím…“

Snape ho chvíli studoval, než se zeptal: „Jste připraven mi věřit, Pottere?“

Harry se pokusil přikývnout, ale nešlo to. I Snape by v tom viděl lež. „Hm… možná byste mi mohl… říct, jak jste si čistil mysl vy, když jste se učil?“

„Byly mi tři roky,“ podotkl Snape.

„Jo. Ale nemohl byste mi to přiblížit? Chci říct… jak vás maminka začala učit?“

Snape zkřížil ruce. „Jestli si myslíte, že se vás chystám uložit –“

„Ne,“ namítl Harry spěšně. Rozhodně ne. Také zkřížil ruce, jenže to nebyla obrana; jeho třes se opět zhoršoval. „Kdybyste mi prostě řekl, co vám poradila, možná bych měl nějakou šanci, že se skutečně něco dozvím, něco, co by mi pomohlo.“

„Zpívala mi,“ odpověděl Snape a překvapil Harryho tím, že mu nejen odpověděl, ale ani ho hned nevyhodil z laboratoře.

„Aha.“ Jo, o tohle Snapea rozhodně žádat nebude. Jen ta myšlenka by stačila k tomu, aby se Harry zachvěl, kdyby se už předtím netřásl.

„Řekla mi, abych se soustředil na její hlas a na hudební intervaly. Pak jsem se měl soustředit jen na slova a zapomenout na její hlas nebo melodii. Tímto způsobem mě naučila soustředit mysl vždy jen na jednu věc, čímž účinně zablokovala vedlejší detaily.“

Harry přikývl. Dávalo to smysl, ale stále nemohl přijít na to, jak zablokovat své vlastní ‚vedlejší detaily‘.

Na jeho tváři se muselo projevit zklamání, protože Snape vytáhl lahvičku s Bezesným spánkem a postavil ji na stůl. „Připravte se na spaní, Pottere. Za patnáct minut se sejdeme ve vaší ložnici. A já vás,“ zopakoval Snape a zvedl bradu, „nebudu ukládat, zpívat vám ani jinak rodičovsky působit na vaše ubohé pubertální já.“

„Dobře,“ bylo jediné, na co se Harry zmohl, než ho Snape nasměroval ke dveřím a ven z laboratoře.

Po chvíli zírání na zavřené dveře laboratoře se mu podařilo zklidnit třes natolik, aby se dostal do svého pokoje.

Snažil se nemyslet na vyděšený obličej paní Figgové, ale v mysli se mu stále vybavoval. Mohl jen doufat, že Snape nepřijde do jeho pokoje, aby ho ponížil nebo se mu vysmíval kvůli jeho starému, otrhanému nočnímu prádlu po Dudleym. Potřeboval pomoc, aby si od těchto a dalších představ vyčistil mysl – aby si udržel Voldemorta od těla a, popravdě řečeno, aby se mu vyhnuly noční můry, o kterých věděl, že ho dnes v noci čekají. Noční můry plné smrti a viny.

Nebyl připraven Snapeovi důvěřovat, ale pořád to byl jediný člověk, který mu mohl pomoci. A tak… právě teď byl Harry připraven přijmout i tu trochu pomoci, kterou byl Snape ochoten nabídnout.

O patnáct minut později, když Harry se směsicí naděje a strachu naslouchal zvuku blížících se kroků, se zmohl jen na dvě ubohé, nedopovězené myšlenky:

Tohle bude zajímavé…

A ať raději nezpívá.