Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překvapivá minulost Ady Dibbsové

Srpen 2020

Jennifer

Vítr, který tady nahoře bez přestání vane, profukoval mezi tisy až k malému hloučku lidí před starým kostelem na kopci. Načechral mi vlasy a já se zhluboka nadechla. Tenhle vítr mi dělal dobře. Chápala jsem, proč teta Ada tohle odlehlé místo milovala a rozhodla se tu strávit život.

Nemohla jsem se dívat na rakev, kterou spouštěli do země a zasypávali hlínou, dívala jsem se tedy stranou, za změť barevně natřených domků s břidlicovými střechami, k vlnícímu se šedému moři. Rackové a terejové poletovali nad vlnami příliš daleko na to, abych slyšela jejich křik, a ještě dál jsem zahlédla nízké skalnaté ostrůvky, které vypadaly jako okraj světa.

„Jako laskavá a ušlechtilá duše žila v klidu a o samotě tady v Seahouses...“

Teta Ada se nikdy nezmínila o muži, který vedl její pohřeb - štíhlý, neohroženě vypadající muž, jehož vzhled vypovídal o drsném životě stráveném v přírodě.

„... jemná duše, která milovala svou zahradu a pěstovala zde na slaném, nelítostném vzduchu mnoho vzácných kouzelných rostlin...“

Jeho překvapivě měkký hlas a laskavé oči, které často sklopil k zemi, ve mně vyvolávaly dojem, že není zvyklý mluvit na veřejnosti a možná se lidem úplně vyhýbá. Kolem hrobu tety Ady však stál jen malý hlouček lidí; samozřejmě naše rodina a malá skupinka většinou starších čarodějek a kouzelníků. Jediný, koho jsem znala, byla profesorka Vektorová.

„Než se však Ada Dibbsová usadila k poklidnému životu, zažila mnoho dobrodružství...“

Tohle mě překvapilo a bylo vidět, že i mou rodinu. Teta Ada se vždycky zmiňovala jen o nudné kancelářské práci na ministerstvu kouzel a většinu otázek o své minulosti odbývala.

„Jak možná víte, jsem tu dnes, abych promluvil jménem své babičky Tiny Scamanderové a svého dědečka Mloka, kteří se s Adou dobře znali,“ pokračoval ten nezdolně vypadající muž a pokývl hlavou na levou stranu. Velmi starý kouzelník odpočíval v křesle, které pro něj bylo speciálně přineseno - křehký mužík s jemnými bílými vlasy a končetinami tak hubenými a roztřesenými, až jsem měla pocit, že by ho svižný northumbrijský větřík mohl odfouknout. Vedle jeho křesla vzpřímeně stála postarší čarodějka s jednou rukou ochranitelsky položenou na jeho rameni; z druhé strany ho držela zasněně vyhlížející čarodějka s rozcuchanými blonďatými vlasy, která se nepřítomně usmívala a - k mému překvapení - si tiše pobrukovala.

Kupodivu se dav při zmínce o Scamanderových pohnul a zamumlal, většina čarodějek a kouzelníků starobyle vyhlížejícímu muži uctivě pokývla. Podívala jsem se na Juliet, ale ta jen nechápavě pokrčila rameny.

„Poté, co Ada Dibbsová v roce devatenáct set dvacet čtyři opustila Bradavice s vynikajícími známkami z bylinkářství a péče o kouzelné tvory, zamilovala se do mudly odtud ze Seahouses, vesnice, v níž vyrůstala. Ten mudla se jmenoval Thomas Bell a brzy se zasnoubili.

Ale svět byl pochopitelně na pokraji největší kouzelnické války v dějinách. Když Grindelwaldovi stoupenci začali nabývat na síle, pronásledovat a nemilosrdně likvidovat mudly, kouzelníky poloviční krve a všechny, které považovali za nebezpečí pro takzvanou čistokrevnou kouzelnickou společnost, Ada a Thomas se dali na útěk do Spojených států amerických; věřili, že tam najdou bezpečí a svobodu. Jak většina z vás ví, Thomas byl zabit jedním z Grindelwaldových špehů, ještě než se dostali na loď, a Ada unikla smrti jen o vlásek. Do Ameriky se vydala sama, aby utekla před svým smutkem. Thomasovo tělo bylo přivezeno domů k rodičům.“

Muž kývl směrem k náhrobnímu kameni vedle Adina hrobu, kterému jsem předtím nevěnovala pozornost, a teď jsem si na něm s pochopením přečetla: Thomas Bell, milovaný syn Johna a Susan Bellových, odešel příliš brzy. 1905-1924. Odpočívej v pokoji.

„Ada, sama v New Yorku, se ocitla v nebezpečné pozici. Světem zmítaly nepokoje a Amerika, kdysi země svobody, se měnila. Nedávno byly přijaty nové zákony a manželství - a dokonce i jen přátelství - mezi kouzelníky a mudly bylo tehdy ve Spojených státech nezákonné. Ada musela skrývat svou minulost, a tak hledala bezpečí u těch, kteří se o ministerské zákony příliš nestarali a jednoduše vítali její jemnou povahu, její lásku a vědomosti o kouzelných rostlinách a zvířatech: u indiánské kouzelnické komunity, kmene Narragansettů na Rhode Islandu. Je to prastarý a vzdělaný lid.

Potěšená, že může zapomenout, odložila Ada tehdy hůlku a stala se čestnou členkou tohoto bezhůlkového kmene. Dva roky se s nimi dělila o svoje znalosti a učila se novým a úžasným způsobům zacházení se vzácnými rostlinami a kouzelnými tvory...

Ale válka stále zuřila a o dva roky později Ada viděla, že se musí vrátit do Evropy a přispět svým dílem v boji proti silám temnoty. Vytáhla znovu hůlku a nastoupila na loď směřující do Londýna. Na té lodi potkala mého otce. On -“

Muž se náhle překvapeně odmlčel, protože starý křehký kouzelník se rozkašlal a snažil se zvednout z křesla. Jeho žena ho úzkostlivě podepřela a zasněně vyhlížející čarodějka vsunula svou jemnou ruku pod jeho druhou paži.

„Dědečku? Co -“

Starý kouzelník zvedl roztřesenou ruku.

„Povím ten zbytek Adina příběhu sám, Rolfe, děkuji,“ pronesl hlasem, který byl překvapivě pevný a jasný. „Tolik jí dlužím.“

Rolfa Scamandera to zjevně překvapilo, ale přikývl a pokynul ostatním, aby se posunuli, až jsme všichni stáli čelem k tomu starci, Mlokovi. Když se na něj upřela veškerá pozornost, starý čaroděj začal mluvit.

„Ada se na té lodi stala dobrou přítelkyní a společnicí. Tou nejlepší. Stále ještě truchlila pro svého ztraceného snoubence a já jsem právě nechal v newyorském přístavu svou Tinu. Navzájem jsme si při dlouhé cestě po moři zpátky do Británie pomáhali a ona mi byla velkou útěchou, připomínala mi, že Tina je od nás vzdálená jen na délku sovího letu, a byla si naprosto jistá, že spolu jednou prožijeme dlouhý a šťastný život. Měla pravdu.“

Starší čarodějka, která trochu zrůžověla, se naklonila, aby Mloka rychle políbila na vrásčitou tvář.

„Po návratu do Británie si Ada našla práci na ministerstvu, kde využívala své dovednosti s rostlinami a znalosti získané od Narrangansettů, aby pomohla vyvinout protilátky k podivným novým jedům, které používali Grindelwaldovi špehové. Její práce zachránila nespočet životů. A po válce - když byl konečně zrušen můj zákaz cestování -“

Na to se několik starších čarodějek a kouzelníků tiše zasmálo.

„ - pozval jsem Adu, aby se ke mně a Tině připojila na našich výpravách po celém světě při hledání, péči a dokumentování nejvzácnějších magických tvorů na planetě. Byla to zdatná společnice a s divokými zvířaty uměla divy. Mnoho informací v novějších vydáních knihy Fantastická zvířata a kde je najít bylo shromážděno s Adinou pomocí. Když ji tento život unavil - byla to totiž těžká fyzická práce a byli jsme stále na cestách - vrátila se nakonec do Seahouses, aby se uchýlila do ústraní poblíž místa Thomasova posledního odpočinku. Po mnoha letech strávených mimo domov s Tinou věříme, že zde Ada konečně našla určitou míru klidu a štěstí. I když mě její odchod naplňuje smutkem, mé srdce těší alespoň vědomí, že jsou s Thomasem po více než devadesáti letech opět spolu. Kéž odpočívají v pokoji.“

Třesoucí se rukou vytáhl hůlku, mávl s ní směrem k oběma hrobům a cosi zamumlal. Zvědavě jsem se podívala, co udělal, ale nic jsem neviděla. Povzdechl si, prudce se otřásl, jako by ho námaha při vstávání skutečně vyčerpala, a klesl zpět do křesla. Zasněně vyhlížející čarodějka se jemně dotkla jeho tváře, pak vytáhla svou vlastní hůlku a mávla s ní stejným směrem. Z půdy na obou hrobech okamžitě vykvetly rostliny, které rychle rostly, až se jejich listy dotýkaly a stonky proplétaly. Na obou vyrašily bílé květy.

Mlok se na zasněnou čarodějku usmál. „Děkuji ti, Lenko, má drahá,“ řekl za souhlasného šumění a dokonce i několika tichých projevů nadšení. Ke svému překvapení jsem zjistila, že se usmívám, i když jsem některé části Mlokova proslovu tiše proplakala. Juliet mi stiskla ruku a máma s tátou nás obě poplácali po ramenou a také se usmáli.

„Nic z toho jsem nevěděla, ale ráda jsem to slyšela,“ řekla nám tiše máma.

„Jo, já taky.“

„I já. Teď už má klid.“

Máma s tátou přešli k hrobu tety Ady a se zalíbením se dívali na proplétající se rostliny. Malý hlouček se začal uctivě rozcházet, loučili se navzájem, než vyklouzli boční brankou nebo nonšalantně zabloudili do stínu tisů, a než se přemístili, rychle se rozhlédli, jestli se poblíž nenacházejí zvědaví mudlové.

Když jsem zjistila, že se vedle nás objevila profesorka Vektorová, tiše jako sova, nadskočila jsem.

„Dobrý den, profesorko,“ pozdravila Juliet zdvořile.

„Dobrý den, Juliet,“ odpověděla Vektorová trochu odměřeně. „Ještě jednou tě zdravím, Jennifer. Děkuji, že jste přišly... měly jste zatím hezké léto, děvčata?“

Podívali jsme se na sebe.

„Ehm - jo, asi nijak špatné...“ zamumlala Juliet, ale nedívala se Vektorové do očí. Profesorka na nás chvíli pátravě hleděla, ale bylo na ní znát, že je stále roztěkaná a zasmušilá.

„Tak tedy,“ řekla. „Doufám, že jste se nedostaly do žádných potíží. Ale k čemu jinému jsou prázdniny, že?“

Obě jsme se rozpačitě zasmály.

„No, už bych měla jít,“ prohlásila Vektorová. „Uvidíme se v Bradavicích, Juliet...“

Zvedla ruku na rozloučenou a vklouzla do stínu tisů, aby se přemístila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že máma s tátou míří k Tině a Rolfu Scamanderovým a k čarodějce, které Mlok říkal Lenka. Rodina se v obavách shlukla kolem Mloka. Stát a mluvit na něj bylo zřejmě příliš. Jeho tvář byla šedivá a protáhlá, ale snažil se je odmávnout.

„Budu v pořádku,“ slyšela jsem ho říkat. „Jen si potřebuju trochu odpočinout...“

„Můžeme vám nějak pomoct?“ zeptala se máma, když jsme k nim došli.

Tina bezradně pokrčila rameny. „Nejsem si jistá - ale děkuji, paní -?“

„Říkejte mi Fiono. Jsem Adina neteř.“

„Vy jste mudlové?“

„Ano. Kromě tady Juliet.“

Juliet se vykroutila z Tinina pronikavého pohledu a máma jí položila ruku na rameno.

„Aha. No, Fiono, děkuji, ale určitě to zvládneme. Problém je v tom, že si myslím, že můj manžel by mohl být na cestu domů příliš slabý. Jeho zdraví se v poslední době zhoršuje -“

„Ale ne můj sluch,“ zamumlal starý kouzelník a rozmrzele vzhlédl, ale pak se naklonil a odkašlal si - tenkým, suchým kašlem, z něhož mě zamrazilo.

„ - a už není dost silný na to, aby se sám přemístil. Rolf s Lenkou ho dnes ráno vzali asistovaným přemístěním, ale i to mu dalo zabrat víc, než jsme čekali. Neodvážím se ho tomu vystavit znovu, alespoň ne několik dní... a i pak...“

Několikrát jsem se podívala z Tiny na Mloka a zase zpátky a tiše je porovnala. Kdybych nevěděla, že jsou manželé, nikdy by mě to nenapadlo. Ona rozhodně vypadala stará - starší než teta Ada, protože její tvář byla vrásčitější a pohybovala se pomaleji, i když oči měla lišácké a bystré. Ale Mlok - ten vypadal opravdu staře, tak moc, že by mohl být o celou generaci starší. Nemohla jsem se ubránit údivu nad tím, jaký je mezi nimi rozdíl.

„Chápu,“ přikývla máma a kousla se znepokojeně do rtu. „No, možná vám můžeme pomoct. Pronajali jsme si tady nahoře do středy chalupu, než vyřídíme pár věcí - máme schůzku s Adiným právníkem a tak dále - a jsem si jistá, že by děvčatům nevadilo spát na pohovkách, když si váš manžel potřebuje odpočinout. Mohli byste zůstat oba...“

Mlok, jehož záchvat kašle skončil, se podíval na naši rodinu a oči se mu zvlnily v úsměvu. Tina se také usmála, ve tváři měla vepsanou úlevu a vděčnost.

„Děkuji,“ řekla. „To bychom velmi uvítali.“

Najednou se k mému překvapení vedle mě ozvala Juliet. „Vy taky bydlíte ve Vydrníku svatého Drába?“

„Proč, ano...“ zamrkala Tina. „Jak jsi to věděla?“

„Nevěděla,“ odmítla Juliet. „Byl to jen odhad. Ehm - Lorcana a Lysandra znám trochu z Bradavic, víte, a můj kamarád Hugo se zmínil, že bydlí nedaleko od něj. Hugo Granger-Weasley.“

Lenka se široce usmála a Tina nadšeně zatleskala. „No ano! Můj vnuk Rolf se s Weasleyovými velmi kamarádí. Víte, tady Lenka chodila do Bradavic s Hugovými rodiči. Teď žijeme všichni společně. Mlok a já už jsme to na stará kolena sami těžko zvládali.“

Hlava se mi ze všech těch komplikovaných vztahů točila, ale Juliet přikyvovala.

„No, zrovna mě napadlo,“ řekla, „že kdyby bylo přemístění příliš únavné, pokud by pan Scamander chtěl, mohli bychom ho vzít do Vydrníku autem - my taky bydlíme v Devonu - tedy pokud by ti to, tati, nevadilo?“

„Vůbec ne,“ potvrdil táta okamžitě. „Rádi pomůžeme, pokud to půjde.“

Tina podala tátovi ruku a potřásli si, pak se usmála na Juliet a na nás ostatní. „Jste moc hodní. To by byla opravdu velká pomoc. Rolf a Lenka se mohou dnes večer přemístit zpátky domů, ale pokud byste neměli nic proti tomu, abych kouzlem zvětšila vnitřek vašeho auta, rádi s manželem přijmeme nabídku odvozu. Budeme vás muset nasměrovat, až se přiblížíme, protože Vydrník může být pro mudly obtížné najít...“

Podívali jsme se na Mloka, abychom zjistili, co si o tom plánu myslí, ale stařec měl hlavu skloněnou na hrudi a tiše pochrupoval. Rolf se zasmál, s tátou si vyměnili pohled, každý uchopil jednu područku starcova křesla, zvedli ho - vypadal lehký jako pírko - a vydali jsme se pomalou chůzí zpátky do naší chalupy.