Preklady fanfiction Harryho Pottera

Po bouři

Juliet

„Uf!“

Přistála jsem neelegantně na známém, měkkém, zeleném koberci. To ne! Ohromeně jsem nasála vzduch a natáhla ruku, abych se ho dotkla... byl to náš koberec... v naší ložnici. Sotva jsem se odvážila uvěřit svým očím, když jsem zvedla hlavu. Před několika vteřinami jsem sdílela páchnoucí písečnou jámu s šíleným monstrem. Teď jsem se vrátila domů a byla jsem v bezpečí v našem pokoji v Devonu.

Lup!

Vedle mě se objevila Jennifer. I ona zírala, široce rozevřenýma očima si prohlížela prostor kolem sebe a já se při pohledu na její vzhled zarazila. Ach, Merline. Vypadala jako naprostá troska - bílý obličej, unavená, roztřesená, s rozcuchanými vlasy a potrhaným, špinavým oblečením. Zhluboka, nejistě se nadechla. Pak se podle výrazu tváře pomalu stáhla do sebe a začala vzlykat.

„Ach, Jennifer -“ vzdychla jsem, vzala ji do náruče a až tehdy jsem si uvědomila, že se taky třesu. „Je to v pořádku - už jsme v bezpečí...“

„Já vím,“ hlesla Jennifer. „Promiň - to jen - ten šok. Myslela jsem - opravdu jsem si myslela, že je s námi konec... a Kaspar...“

V mysli se mi znovu vynořil obraz džina, jak se škodolibě povyšuje nad oním malým chlapečkem a chystá se ho tím nejstrašnějším způsobem zavraždit, a já se zachvěla.

„Já vím. Já vím. Bylo to o fous...“

Seděly jsme mlčky a dávaly se dohromady. Cítila jsem, jak mě pomalu zaplavuje hluboké vyčerpání, které se mi vsakuje až do morku kostí. Dva dny jsme skoro nespaly, neúnavně hnány adrenalinem. Seděla jsem celá ochablá a třásla se; Jennifer vypadala, že je na tom stejně.

V domě vládl naprostý klid. Dobře - pokud máma s tátou nebyli doma, tak aspoň nějaké plus. Soustředila jsem se na hluboké nádechy a výdechy a opakovala jsem si, že to strašné utrpení už skončilo. Nakonec jsem se přestala tolik třást a cítila jsem, jak se uklidňuje i Jennifer. Začalo nám docházet, co se právě stalo.

„Jenny,“ promluvila jsem nakonec, abych se vytrhla z letargie. „Víš, byla jsi - no - skvělá. Víc než skvělá. Neexistuje slovo, které by vyjádřilo, jak skvělá jsi byla. Dostala jsi nás domů živé - a nezachránila jsi jen Kaspara - zachránila jsi nás všechny. Celý kouzelnický svět ti vděčí za své životy.“

Teprve teď mi začalo docházet, jak byla moje sestra neuvěřitelně pohotová. Všichni - čarodějky, kouzelníci, motáci i mudlové - byli navždy v bezpečí před džinovou odplatou...

Ale Jennifer zavrtěla hlavou.

„Pomohly jsme zničit rubínového fénixe,“ namítla tiše. „Všechny jsme vystavily nebezpečí. Kdybychom nebyly tak hloupé, nemusely bychom nikoho zachraňovat.“

„No - technicky vzato jo - ale každopádně už je po všem.“ Povzdechl jsem si. „Já - je mi opravdu líto, že se nám nesplnilo naše původní přání, ale najdeme jiný způsob. Já najdu jiný způsob.“

Jennifer dosud hleděla na své ruce, ale v tu chvíli prudce zvedla hlavu. „To si děláš legraci,“ zvolala a pronikavě se na mě podívala. „Ach ne, neděláš, viď...“

„Cože? Proč bych si měla dělat legraci?“

Vydala podivný prskavý zvuk. „Ach, nemůžu uvěřit, že něco takového říkáš. Málem jsme umřely! Málem jsme - víš, co dalšího jsme málem udělaly! S tímhle už si nebudeme zahrávat, Juliet. Tak to je. Musíme se s tím prostě smířit, jsme, kdo jsme.“

V krku se mi vytvořil knedlík a cítila jsem, jak mi do očí vhrkly slzy. Určitě to nemyslela vážně. Muselo to být šokem.

„Ale Jen... my jsme neumřely. Všechno je v pořádku.“

„Opravdu?“ vypálila. „Přišly jsme o Hugův krásný rodinný stan, a to jsou drobné ve srovnání s tím, o co jsme přišly. Hm? Na to jsi zapomněla, co?“

V tom mi to došlo. Kouzelný koberec. Šarím. Šest tisíc kilometrů daleko, pod pouštním pískem. Zděšeně jsem se podívala na sestru.

„Ach, Jenny... Šarím... jak zvládneme Alimu Bašírovi splatit dluh! To jsou - tisíce galeonů!“

„A co Hugo?“ připojila Jennifer uštěpačně. „Jeho vzpomínky z minulého týdne jsou vymazané a momentálně ho hlídá Aliho sestra. Jak to chceš vysvětlit jeho rodičům? A není jeho máma náhodou ministryní kouzel?“

„Ano, ano, ano...“ Zasténala jsem a zabořila obličej do dlaní. „Dobře, fajn. Máš pravdu. Máme docela dost problémů...“

„Musíme se dát do pořádku,“ zamumlala Jennifer, s námahou se postavila a vyhlédla z okna na příjezdovou cestu. „Vypadá to, že máma s tátou jsou venku, auto je pryč - ach, ne...“

Uslyšela jsem, jak venku zastavuje auto, a vrhla jsem na Jennifer pohled plný paniky. Věděla jsem, že vypadám stejně pošramoceně jako ona.

„Rychle, skoč do sprchy,“ řekla jsem, popadla ze skříně čisté oblečení a vystrčila Jennifer z pokoje. „Postarám se, aby nás neviděli, dokud nebudeme vypadat líp.“

Když jsem uslyšela otočení klíče v zámku a šustění a cinkání nákupních tašek, jak máma s tátou vešli do chodby, zavolala jsem na ně z podesty.

„Ahoj!“

„Ach - to jste vy, zlatíčka?“ houkla máma nahoru. „Jste doma brzy...“

„Ehm - ano,“ odpověděla jsem a rychle se zamyslela. Připadalo mi, jako bychom byly pryč celé týdny, ale samozřejmě to bylo jen pár dní. „Hm - Hugovy rodiče odvolali do práce - tak jsme museli domů... Zrovna se jdeme umýt - trochu jsme se umazaly!“

„Aha, jasně... to je dobře...“

Zamračila jsem se. I odsud mi mámin hlas zněl divně. Tak nějak ploše a smutně. A obvykle měla plno otázek, když jsme byly pryč. Táta taky neřekl ani slovo.

„Jsi v pořádku, mami? Tati?“

Tátův hlas se nesl po schodech nahoru. „Ano, srdíčko. Vlastně je dobře, že jste se vrátily dřív. Děvčata, upravte se a přijďte dolů. Musíme vám oběma něco říct.“

Sevřel se mi žaludek. Srdíčko? Tak nám táta říkal jen zřídka, pokud nešlo o špatné zprávy...

***

Toho večera jsme všichni čtyři seděli v obývacím pokoji a bez velkého zájmu hráli karty. Jennifer měla obličej zarudlý a flekatý od slz, a co chvíli hlasitě vzlykla. Tu zprávu nesla mnohem hůř než já. Já jsem se s tetou Adou setkala jen párkrát, ale když jsem byla v Bradavicích, skoro každou neděli se k nám přemísťovala na oběd. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem šokovaná a zarmoucená, ale Jennifer se rozplakala a běžela se zavřít nahoru do našeho pokoje. Brzy jsem se k ní připojila a poté, co chvíli zuřivě vzlykala do polštáře, ji přemohla únava. Dva vyčerpávající dny nás dostihly a my jsme upadly do hlubokého spánku a probudily se rozespale až po dlouhé době, když nás máma něžně přemluvila sejít dolů na večeři.

„Hú. Hú?“

Sova Patty smutně houkala v rohu pokoje, kde seděla nahoře na knihovně s Apolónem a Artemidou, kteří se na ni smutně dívali.

„Ach, Patty...“ povzdechla si máma. „Chudák sovička.“

Táta si odkašlal. „Holky, nemusíte tam jít, ale ten - ehm - pohřeb - je příští středu. Tam, kde teta Ada žila, v Seahouses - na severovýchodním pobřeží. Vaše matka a já tam samozřejmě pojedeme.“

„My taky pojedeme,“ prohlásila Jennifer po krátké pauze přiškrceně. „Vzdát jí úctu.“

„Jo, určitě,“ souhlasila jsem.

„Dobře,“ přikývla máma. „Jste hodné holky, obě dvě...“

Provinile jsem se podívala na svou ruku s kartami, ale vůbec jsem je neviděla. Hodné holky. Zpráva o náhlém odchodu tety Ady po prudkém ataku dračích neštovic mě nakrátko rozptýlila, ale my rozhodně nebyly hodné. Ztracený koberec. Ztracený stan. Hugo. V hrudi mi hlodala úzkost.

Táta do mě šťouchl: „Jsi na řadě, Juliet.“

„Aha, vlastně si asi půjdu lehnout, jestli to nevadí,“ řekla jsem a položila karty na stůl.

„Já taky,“ přidala se Jennifer a vstala. „Nevadí vám to?“

Máma se na mě smutně usmála. „Jistěže ne, zlatíčka. Vypadáte unaveně, musely jste se během táboření málo vyspat! Uvidíme se ráno.“

Jakmile se Jennifer dostala nahoru, skutečně se převlékla do pyžama a vlezla si do postele. Na polštáři měla ještě pořád velký mokrý flek od předchozího pláče. Obrátila ho, vzdychla a podívala se na mě.

„Ty nejdeš spát, Juliet?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Za chvíli. Chci napsat Ali Bašírovi - a Hugovi. Dopisy si můžeš přečíst ráno.“

Jennifer přikývla: „Dobře. Napiš Alimu, že mu zaplatíme. Nějak. A Hugovi napiš -“

„Jdi spát,“ řekla jsem jí. „Já to vyřeším. Jsi unavená.“

Jennifer se na mě vděčně usmála, otočila se na bok a zachumlala se pod deku. „Je to - prostě ta nejhorší věc - to s tetou Adou,“ zamumlala. „Ale jsem ráda, že jsme doma.“ O několik minut později se její dech zpomalil a začala velmi tiše pochrupovat.

Opatrně jsem sáhla po pergamenu, namočila brk do nádobky s inkoustem stojící na stole a přemýšlela, co bych měla napsat. Měla jsem pocit, že Ali Bašír by mohl být pěkně nepříjemný, když mu někdo dluží peníze.

No, jediné, co jsem mohla udělat, bylo zkusit to.

Vážený pane Bašíre,

obávám se, že naše pátrání selhalo. Existuje důvod, proč čarodějky a kouzelníci nežádají džiny o splnění přání. Jsou totiž OPRAVDU nebezpeční. Měly jsme velké štěstí, že jsme vyvázly bez úhony.

Také je nám nesmírně líto, že Vám musíme sdělit, že jsme tam při útěku musely zanechat kouzelný koberec. Obávám se, že není žádný způsob, jak ho získat zpět. Víme, že Vám dlužíme peníze na pokrytí jeho ztráty. Pochopte prosím, že v tuto chvíli žádné nemáme, ale rozhodně najdeme způsob, jak vydělat dostatek peněz, abychom Vám je mohly časem zaplatit.

Vím, že jste se obával, aby se Hugova rodina nedozvěděla o Vaší účasti na naší cestě. Doma ho očekávají v pátek. Když se postaráte o to, aby se v pořádku dostal domů, myslím, že se jeho máma, ministryně kouzel, nebude moc vyptávat. Napíšu mu dopis, kde mu některé věci vysvětlím, aby nebyl příliš zmatený. Nebojte se, o Vašem zapojení se vůbec nezmíním.

Ještě jednou se omlouváme za ten koberec. Byl to opravdu dobrý koberec.

Juliet a Jennifer Belstoneovi

Pročetla jsem si napsaný text a povzdechla si. Musely jsme jen doufat, že nám Ali nepřijde zabouchat na dveře a nebude chtít po mámě a tátovi peníze, které oni taky nebudou mít. Ach, Merline. Mohly bychom mít vážné problémy, kdyby chtěl okamžitě zaplatit. Ale kdyby nás nechal splácet postupně... Jennifer a já bychom si mohly najít brigádu přes prázdniny, i když bychom se nejspíš zadlužily na roky, nejspíš dokonce až do doby, než budeme dospělé a budeme pořádně pracovat. Zatočila se mi hlava a zasténala jsem. Dlužily jsme Hugovi i za jeho stan a já věděla, že to nebude levná záležitost... a co když jeho rodiče budou vyšetřovat důvod jeho zmizení a dozví se o našem naprosto nelegálním výletu?

I když jsem pominula ztracený stan, cítila jsem se kvůli Hugovi strašně provinile. Měla jsem mu co vysvětlovat, až ho v dalším pololetí uvidím. Prozatím jsme prostě musely zabránit tomu, aby se jeho rodina na něco vyptávala. S malým povzdechem jsem znovu vzala do ruky brk. Snad to pochopí.

Ahoj Hugo!

Hele, chápu, že teď budeš úplně zmatený. Nejsem si jistá, kolik si toho pamatuješ o událostech, které vedly k tomu, kde teď jsi, ale bylo to takhle.

Vím, že jsi posledních pár dní strávil v péči paní, kterou jsi v životě neviděl, a že nevíš, jak ses k ní dostal. Doufám, že na Tebe byla milá a že ses příliš nebál. Je to všechno moje chyba. Snažil ses mně a Jennifer s něčím pomoct a omylem sis vymazal paměť. Musely jsme Tě na pár dní opustit, opravdu jsme nechtěly, ale neměly jsme na výběr. V pátek Tě vezmou zpátky domů do Vydrníku svatého Drába, kde tě očekává Tvoje rodina.

Je mi to opravdu, ale opravdu moc líto. Doufám, že Ti to nějak vynahradím.

Taky jsi mi půjčil váš krásný rodinný stan a nerada Ti sděluju, že jsem ho ztratila. Naprosto ztratila, přivolávací kouzla bohužel nebudou fungovat. Je to hrozné, já vím. Najdu způsob, jak Ti ho nahradit, ale momentálně nemám žádné peníze a také dlužíme někomu jinému spoustu peněz za něco jiného, co jsme ztratily. Jak vidíš, bylo to docela dost hrozných pár dní.

Vím, že se na mě asi budeš zlobit a neměla bych po Tobě chtít další laskavost, ale prosím, PROSÍM, kryj nás a neříkej své rodině, kde jsi tenhle týden opravdu byl, ať si prosím dál myslí, že jsi bydlel u mě a Jennifer. Uděláš to pro nás, ano? Je to strašně důležité.

Slibuji, že Ti všechno vysvětlím, až se uvidíme v Bradavicích!

Pošli mi odpověď po Artemis, jestli můžeš.

Objímám tě.

Juliet

Znovu jsem si s kousáním do rtu přečetla oba dopisy, pak je od sebe odsunula, pokrčila rameny a vstala. No - nic lepšího jsem udělat nemohla.

Uložila jsem se do postele a zhasla světlo. Ale tu noc - přestože jsem byla po tom všem, co se stalo, skrz naskrz unavená - jsem se převalovala a zůstala vzhůru a trápila se až do ranních hodin...