Před učiněním závěru - část 1/2

Ginny zaváhala.

Ne proto, že by ve skutečnosti pochybovala o tom, jaký bude výsledek, a Hermiona bude laskavá, velmi laskavá, možná až příliš. Možná to byla jen její představivost, ale zdálo se, jako by v ní to poznání (nebo alespoň podezření) probudilo ztracené vzpomínky. Včera v noci se jí zdálo, že stojí v kuchyni v Doupěti - odpolední světlo tvořilo žlutý obdélník na zdi, okolní vzduch byl chladný - a mluví s Fredem, který se usmíval. Byla to tedy vzpomínka? Nebo to byl jen sen?

Dveře ministerstva jako by na ni zíraly. Ginny si povzdechla a přála si, aby si o tom s Aaronem promluvila, ale bylo to nějak těžké. Aaron byl báječný a sluníčkový. Aaron byl za války ve Státech. Ginny vykročila a zaklepala.

Nastala značná pauza, než uslyšela Hermionin hlas. „Ginny?“

„Ano,“ zavolala. „To jsem já.“

Další pauza. „Pojď dál. Je odemčeno.“

Stiskla kliku, vstoupila dovnitř - a zastavila se. Hermiona seděla a břichem se opírala o stůl. Vedle ní stál kouřící černý hrnek s čajem a těžítko se sněhovou koulí, které Ginny silně připomínalo Brumbálovu pracovnu. Její pozornost však upoutalo to, že v rohu stál Harry Potter.

„Harry!“ zvolala Ginny a vykročila vpřed - zastavila se - znovu vykročila. Náhle se cítila zmatená, aniž by věděla proč.

„Harry si se mnou přišel promluvit, než jsi dorazila,“ řekla Hermiona a přejela pohledem od jednoho k druhému. „Ještě jsme neskončili, ale říkal, že mu nevadí, když u toho budeš.“

„Ginny,“ oslovil ji Harry, kývl na ni a usmál se.

Ginny kývnutí opětovala, ale stále měla pocit, že něco chybí. Přitáhla si židli a posadila se na ni. Všimla si, že Harry stále stojí; a proč má na sobě tak ošuntělé oblečení? Zamrkala. „Harry,“ obrátila se k němu, „jak se máš?“

Pokrčil rameny a slabě se usmál: „Mám se dobře.“

Vypadal divně, pomyslela si Ginny. Za války nenosil nikdy nic jiného než svůj bystrozorskou uniformu a předtím... pravda, to měl ty přešívané šaty od svých příšerných příbuzných. Tyhle džíny mu aspoň seděly, ale proč měl takhle potrhanou košili? Dostal se snad do mudlovské rvačky?

Harry si vyměnil pohled s Hermionou a pak dodal se smíchem, který jen umocnil Ginnyino zmatení: „Ale už jsem se měl líp.“

„Jo - a co to oblečení?“

„Hm.“ Harry se na sebe podíval a znovu se zasmál. „Já... upadl jsem.“

Ginny se otočila na Hermionu, ale ta hleděla na Harryho; poprvé od chvíle, kdy vešla dovnitř, si Ginny všimla, jak napjaté vrásky má Hermiona u očí. Vypadala nezvykle bledě.

„Mluvili jsme -,“ začala Hermiona a pak se zarazila. „Mluvili jsme o tom, co se před pár dny stalo v Bradavicích.“

Ginny polkla. Přelétla pohledem od Harryho k Hermioně a zase zpátky k Harrymu. Ten pomalu a se zvláštním úsměvem na tváři přikyvoval. Proč se usmíval? A pak úsměv zmizel; teď hleděl Ginny do očí.

„Je mi líto, co se stalo Fredovi,“ řekl. „Předpokládám, že je teď v nemocnici u Svatého Munga.“

Hermiona se ošila. „Mluvili jsme o - o možných podezřelých.“ Znovu pohlédla na Harryho. „Jak o tom, kdo mohl zabít Zabiniho, tak o tom, kdo mohl napadnout Freda.“

„Ach,“ hlesla Ginny a zarazila se. Nebyl to Fred, kdo Zabiniho zabil (a tak strašlivou kletbou - těžko si to dokázala představit), a Zabini, kdo Freda předtím omráčil? Ale Hermiona naznačovala - naznačovala, že existují i jiné možnosti, že? „K-kdo?“

Mezi Hermionou a Harrym se opět mihl pohled, který si Ginny nedokázala vyložit.

„No, moc jich není,“ řekl Harry. „Fred není žádný břídil. Nevím, jak Zabini, ale překvapilo by mě, kdyby byl schopen Freda takhle sejmout. I když byl při tom zabit.“

„Zabini by musel být silný,“ souhlasila Hermiona, „nebo by Fredův útočník musel být velmi... nečekaný.“

„Nebo obojí.“

„Nebo obojí,“ řekla Hermiona pomalu.

Ale kdo? přemýšlela Ginny. Skoro se zdálo - i když to bylo zvláštní -, že tuší, kdo to byl, a že o té osobě mluví s naprostým, tichým porozuměním. Ale nedokázala si na nikoho vzpomenout, na nikoho kromě (a to nemohl být?) -

„Ale Vy-víte-kdo -“ Ginny se zarazila.

„Vypadá to, jako by to udělal on,“ pronesl Harry po chvíli ticha. Pořád to znělo zamyšleně, ale teď už se zase usmíval.

„Voldemort je mrtvý,“ poznamenala Hermiona tiše.

Ginny zaostřila na Harryho; ten stále mlčel, stále se usmíval, jako se usmíval Křivonožka, když ukradl klubko příze nebo ulovil myš.

„Alespoň natolik mrtvý,“ pokračovala Hermiona stále tichým hlasem, „že ho nemůžeme činit zodpovědným za to, co se teď děje.“

Výraz Harryho tváře se změnil. Ginny zarazilo, jak rychle se to stalo a v co se změnil - vypadal zkrouceně, i když Ginny za nic na světě nedokázala určit, jestli stáhl rty nebo jestli se mu v očích objevila jiná barva.

„Zodpovědným? Uf.“ Vytáhl ruce z kapes a založil si je na hrudi. „Je mrtvý, takže ho nemůžeme vinit z toho, co udělal, ne? Protože je mrtvý, takže jako by to neudělal, správně?“

Pak se jeho tvář stejně náhle a zmateně proměnila zpátky. Byla uzavřená, uvědomila si Ginny. To byl důvod, proč nepřešla přes místnost, aby ho objala, jakmile ho uviděla; to byl důvod, proč seděla na téhle židli, v takové vzdálenosti od něj. Během války, i když měl víc tajemství než kdokoli jiný, byla jeho únava zřejmá. Ale teď měl uzavřený výraz a Ginny si uvědomila, že cítí - i když jen mírný - strach.

„No nic,“ řekl. „Mám otázku, Hermiono.“

Hermiona sebou trhla. „Jakou?“

„Kde jsou teď mozkomoři?“

Po chvíli ticha Hermiona odpověděla: „Už nejsou v Azkabanu. Proč?“

„Jen jsem zvědavý. A stejně dobře bych to mohl zjistit i od někoho jiného, víš?“ dodal Harry jakoby pobaveně.

„Jsou na Severní Roně,“ řekla Hermiona. „To je sedmdesát kilometrů od severního pobřeží Skotska. Uzavřeli jsme dohodu s mudlovským premiérem - nikdo je nesmí rušit.“

„A čím se živí?“

„Energetickými proudy z polárních září. To byla jedna z prvních věcí, které jsme po skončení války zkoumali - co by mohlo mozkomory uspokojit. Ve skutečnosti to byli Američané, kdo udělal průlom. Uzavřeli jsme s mozkomory dohodu - nesmějí na pevninu, ale mohou se pohybovat nad vodou v okruhu dvaceti kilometrů, pokud chtějí, pokud ovšem neloví na mudlovských lodích.“

„A to jim vyhovuje?“ Odmlka. „Žijí s ovcemi.“

Hermiona znovu chvíli mlčela, než se zeptala: „Harry, co jim chceš?“

„Nic,“ prohlásil stroze a narovnal se. „Promiň. Už je pozdě. Měl bych jít.“

„K Severusovi?“ otázala se Hermiona.

Harryho tvář prošla další sadou změn. „Ne,“ řekl nakonec a jeho hlas měl tak nepříjemný podtón, že Ginny ucukla - nebo to možná bylo kvůli jeho náhlému přemístění, které působilo podivně agresivně.

Ginny vydechla. Čekala, ale Hermiona nic neříkala. „To bylo...“ zarazila se a změnila směr. „Takže kdo si myslí, že Fredovi ublížil?“

Hermiona sebou trhla. „Já nevím,“ řekla podivně tichým hlasem. Najednou jí ruka sjela k břichu.

„Hermiono -!“

„Jsem v pořádku,“ zamumlala. Odsunula židli, aby se mohla otočit a položit pravou ruku na stůl. „Kdykoli - a ze všech možných dob...“

„Jsi opravdu bledá, Hermiono,“ poznamenala Ginny a přistoupila k ní. „Jsi si jistá - Hermiono? - „

„Ne, nezačalo to,“ namítla Hermiona. „Jsem v pořádku.“

Ginny ustoupila. Její kamarádka měla na tváři pot a spodní ret, do kterého se kousala, vypadal bílý a bezkrevný. „Musím letaxovat Severusovi. Ginny, mohla bys...“ Hermiona se zarazila. „Ach, je mi to tak líto. Přišla jsi kvůli zprávě o Wieder-Denkově lektvaru.“

„To je v pořádku,“ ujistila ji Ginny; už na to skoro zapomněla, ale teď jí srdce poskočilo o další kousek. „Hermiono, měla bys jít domů - vypadáš příšerně.“

„Jsem v pořádku.“ Hermiona se odmlčela. „Je mi to líto.“

„Co je ti líto?“

„Tvůj test - vyšel pozitivní. A hůlka, která je za to zodpovědná, byla z vrby, s blánou z dračího srdce, o délce třináct až šestnáct palců.“

Ginny přikývla: „Děkuji.“

„Je mi to líto.“

Ginny zavrtěla hlavou. Chtěla dodat, že to očekávala, že by ji velmi překvapilo, kdyby výsledky byly negativní, ale neudělala to. „Máma tě pozdravuje. Říká, že při příští příležitosti přinese krabici myrgumového čaje. Je prý skvělý po porodu - pila ho po každém z nás.“

Hermiona přikývla:. „Vyřiď jí, že děkuju.“

Ginny vstala a vykročila ke dveřím. Tam se zastavila. „Hermiono, dávej na sebe pozor.“ Bylo to zvláštní, pomyslela si. Připomnělo jí to válku. Ale mohla válka někdy skončit - opravdu skončit?

„Díky,“ řekla Hermiona. Její tvář vypadala průsvitně jako kruh okolo měsíce. „Ty taky, Ginny.“

Zrzka se usmála, otevřela dveře a pak je za sebou opatrně zabouchla.

***

Chlapec Niles protestoval jen lehce, když mu Snape důrazně doporučil, aby si na jejich výlet na Příčnou ulici vzal nějaký pořádný kouzelnický hábit.

„Ale já nejsem kouzelník,“ zabručel Niles.

„A v čem bys chtěl jít? V tomhle?“

Snape s Tibbyinou pomocí našel noční košili nejistého stáří, která Nilesovi docela dobře padla. Nosil ji poslední dva dny, aniž by si stěžoval. Chlapec stále trpěl, to bylo jasné.

„Nejsem kouzelník,“ zopakoval poté, co si oblékl hábit a svolil, aby mu Tibby urovnala vlasy a dokonce vydrhla pochmurnou tvář. I když to Snape neviděl, bylo jasné, že plakal. Nechal chlapce truchlit v soukromí: ať mu zůstane kousek důstojnosti. Chlapec o to zjevně stál; to Snape schvaloval.

„Ale půjdeš se mnou a já jsem kouzelník.“

Niles se na něj podíval tím svým pohrdavým pohledem ulice. „A co by si o tobě pomysleli?“

Snape na to neodhodlal odpovědět, ale uvažoval o tom. Věděl, co právě hlásají titulky novin: BÝVALÝ SMRTIJED V ROMANTICKÉM VZTAHU S CHLAPCEM, KTERÝ PŘEŽIL. A to byl ten nejmírnější. Nedělal si iluze o tom, s jakou chutí budou reportéři typu Rity Holoubkové vymýšlet příběhy kolem fotografie Snapea s chlapcem. Ale bylo mu to jedno. Sovy ho nemohly najít a jeho podnikání to neovlivní. A jestli to uvidí Frost - Potter - tak to bude zkrátka jeho problém.

Snape nechal tu myšlenku plout ve své hlavě, než ji ze sebe setřásl. „Už jsi někdy použil letax?“

Chlapec ostražitě přikývl. „Nesnáším ho.“

„Já taky,“ souhlasil Snape. Hodil do ohně špetku prášku. „Řekni 'Příčná ulice', chlapče!“

Když Niles překračoval krbovou mříž, jeho hlas zněl pisklavě a nejistě: „Příčná ulice!“

Snape ho následoval.

Den byl opět jasný a čistý, foukal příjemný vítr. Kupodivu bylo příjemné být venku, pomyslel si Snape: škola začala před třemi týdny, a tak ulice nebyly přeplněné hloupými děcky a jejich rodinami. Navíc, pomyslel si morbidně, se kouzelnický svět ještě zcela nevzpamatoval z úbytku obyvatelstva po válce. To by vysvětlovalo, proč se procházky venku zdály tak příjemné.

„Co je to?“ zeptal se Niles podezřívavě.

„To je ježibaba. Nikdy jsi žádnou neviděl?“

„Viděl, ale nikdy jsem si nebyl jistý.“ Zamračil se, ale oči mu těkaly sem a tam. „A co je tohle?“

„Skřet.“

Niles přikývl.

„Jestli chceš, můžeš se ptát dál, Nilesi.“

Znovu přikývl. „A co je to?“

„Co?“

„Támhle ta věc, co visí na ceduli.“

„Merline, ty nevíš, co je to kotlík, chlapče?“

„Jak to mám vědět? Nejsem kouzelník.“

„Hm, to se právě dozvíme,“ odvětil Snape uhlazeně.

Niles vzhlédl: „Cože?“

„Zastavíme se u Ollivandera. Pokud jsi kouzelník - a já si myslím, že ano - budeš potřebovat hůlku. A obávám se, že na tvém názoru na toto téma nezáleží. Právě tam míříme.“

Ollivanderův obchod neprošel válkou bez úhony. Ve skutečnosti byl jedním z prvních obchodů, které Smrtijedi přepadli a zničili. Ollivander to však musel očekávat, protože jedinými oběťmi bylo tři sta hůlek, které měl v obchodě dočasně uskladněné, a jedna nebo dvě dřevěné židle. Snape měl podezření, že Brumbál možná sehrál nějakou roli v tom, že starý muž zůstal naživu, ale nebyl si jistý. Nikdy se to nedozví a ani ho to nezajímalo.

Jak okamžitě Snape poznal, Ollivander nepadl Nilesovi do oka.

„Přestaňte se mě dotýkat!“ vyštěkl chlapec, když ho Ollivander vedl k otočnému křeslu.

„Nilesi,“ varoval ho Snape vlídně.

„Je to váš příbuzný, profesore Snape?“

„Naštěstí ne,“ prohlásil Snape a rozhodl se, že nebude mužovo oslovení opravovat.

„Aha,“ řekl Ollivander a zamrkal, „pak pro vás asi nebude tak nepříjemné, když se dozvíte, že nemá v těle ani kapku magie.“

Niles se na něj zadíval a zkřížil ruce na prsou. Snape pocítil podivné, pokřivené nutkání se usmát. Bylo zvláštní vidět toho chlapce takhle stát, s přerostlými černými vlasy sčesanými po obou stranách obličeje a známým hábitem přiléhajícím k ostrým tvarům jeho těla. „Vidíte? Říkal jsem vám to.“

„Pane Ollivandere, přišli jsme sem na nákup, ne pro váš názor,“ řekl Snape, posadil se a pokračoval v pohledu z okna.

„Zkus tohle, chlapče, vrba a blána z dračího srdce, pružný, ale s dobrým tahem. Ne - takhle ne, chlapče, obávám se, že ji držíš za špatný konec...“

Snape zavřel oči. Když sem jako jedenáctiletý chlapec přišel, byl strašně nervózní - ne proto, že by si nebyl jistý, že je kouzelník, ale proto, že chtěl získat co nejlepší hůlku. Zvláštní hůlku - něco, co by mu sdělilo, že je tak velký, jak si tolik přál věřit. Snape cítil, jak se mu na rty dere úsměv. Ebenové dřevo, třináct palců a blána z dračího srdce mu posloužily nejlépe, jak mohly, na jeho cestě stát se... stát se čím? Mistrem lektvarů, ano. A pošetilým, zamilovaným sedmnáctiletým chlapcem, který se tak slepě zaprodal do dvojího otroctví. Nástrojem pro jednoho pána a hračkou pro druhého. Tohle tělo, s nímž se narodil - které každou noc vrzalo víc a víc a stěžovalo si na tvrdost Ollivanderovy protivné židle - se cítilo opotřebované. Ale nikdy se necítilo zlomené.

Snape se zamračil. Jeho myšlenky opět skončily u Pottera. U Frosta.

„Už jste skončil?“ zabručel Niles.

„Tady,“ řekl Ollivander. „Ne, nevadí. Tahle.“

„Nebude to fungovat.“

„To se zdá pravděpodobné,“ potvrdil Ollivander a nepatrně naklonil hlavu ke Snapeovi, což mistr lektvarů ignoroval.

Ollivanderovi a Nilesovi trvalo více než půl hodiny, než prošli všechny hůlky v obchodě. Snape sledoval, jak se hromádka zbývajících hůlek zmenšuje a ubývá, a když zmizela, vstal.

„Obávám se, že mu žádná z hůlek tady nesedí,“ prohlásil Ollivander a dodal, „můžete to zkusit jinde.“

„To bychom skutečně mohli,“ otušil Snape a položil Nilesovi ruku na rameno. „Děkuji vám, pane Ollivandere.“ Vyšel z obchodu, přičemž postrkoval Nilese před sebou.

„Opravdu to zkusíme jinde?“

„Ne,“ řekl Snape.

Prošli kolem apotéky, což Severuse přimělo se zastavit; a kolem pobočky Medové ráje, což zase přimělo zpomalit Nilese. Snape se znovu zastavil, když míjeli zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Stoly, z nichž každý měl nad sebou otevřený pestrobarevný deštník, byly většinou prázdné; desky stolů se třpytily, což, jak se domníval, mělo fungovat jako lákadlo.

Snape se otočil k Nilesovi. „Nemohl jsi přece strávit celý život ve krakovém brlohu, chlapče.“

Niles se zamračil. „He?“

„Zajímalo by mě, jak jsi na tom byl s bydlením předtím, než jsi potkal Zabiniho.“

„S bydlením?“

„Žil jsi vždycky jako pouliční spratek?“ zavrčel Snape, který se přestal ovládat. Okamžitě toho litoval.

„Ano,“ odpověděl Niles nevzrušeně. „Jen, byla tam jedna stará žena, která nám dávala jídlo. V zimě jsme spali pod stanem, který měla. Jednou jsme se ale dostali do hádky a nějaká holka jí pořezala obličej, a tak nám ten stan na celý měsíc sebrala. To bylo dost hrozné.“

„To jistě. Jak se ta žena jmenovala?“

„Nevím - Hubbardová nebo tak nějak. Myslím, že byla čarodějka nebo něco takového, protože jsem u ní cítil totéž jako - u dalších lidí. Jako že se věci stanou, než mrkneš. Myslím, že je mrtvá.“

„Jak to víš?“

„Její dům vyletěl do vzduchu. Prověřil jsem to.“

„To mě mrzí.“

Niles pokrčil rameny: „Vlastně si nejsem jistý, jestli opravdu měla magii, protože jsem ji nikdy neviděl s hůlkou.“

„Hm. Možná byla moták.“

„Moták?“

„Člověk narozený v kouzelnické společnosti, který nemá schopnost kouzlit.“

Niles přikývl a zamrkal. Snape to rozpoznal jako známku toho, že chlapcův mozek pracuje. „Stává se to i jinak? Víš, že někdo bez magie ve skutečnosti může kouzlit?“

„Předpokládám, že máš na mysli mudlorozené,“ poznamenal Snape suše. „Ano, to se stává. Ve skutečnosti je ta čarodějka - Grangerová - mudlorozená.“

„Co? Grangerová?“

„Ta žena, jejíž hlava se objevila v krbu.“

„Aha, jasně - chtěla drápenec, že jo?“

„Vápenec, chlapče. A ano, chtěla.“

„K čemu je vápenec dobrý?“

Snape pokrčil rameny. „Dá se použít k zesílení magie. Celkem neškodně, protože nemá žádný účinek na kouzla prováděná se zlou vůlí.“ Neřekl, k čemu si myslí, že ho Grangerová chce. Předpokládal, že našli trochu zbytků na Fredovi Weasleym nebo kraku v jeho kanceláři; bylo by typické, kdyby někdo tak svědomitý jako Grangerová chtěl tento signál zesílit a vypátrat pachatele. Přistihl se, že jim v tomto snažení nepřeje ani štěstí, ani neúspěch.

„Jak to ví, že v tom není žádná zlá vůle?“

„Zajímavá otázka,“ poznamenal Snape. Zamračil se na skleněnou vitrínu cukrárny, v níž se na třech kolmých osách otáčely obrovské kornouty. „Dalo by se to nejlépe vysvětlit tím, že -“

„Profesore Snape!“

Snape odpověděl krátkou úklonou hlavy. „Weasleyová, Skonsore.“ Zamračil se. „Vidím, že jste si udělali výlet do apotéky.“

Ginny Weasleyová přikývla. Vypadala poněkud udýchaně. „Hermiona - Hermiona rodí!“

„Opravdu?“

Oba to potvrdili rázným přikývnutím; Skonsor si posunul brýle, protože hrozilo, že mu sklouznou z nosu. „Chtěla prášek z nohy albatrosa, tak jsme pro něj zašli.“

Snape se zamračil: „Řekla proč?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Weasleyová, „ale viděl jste Harryho? Ona chce, aby tam byl.“

„Pottera jsem neviděl už několik dní,“ odtušil Snape stroze.

„Myslela jsem si to.“

Snape přimhouřil oči. „Kdy jste ho viděla naposledy vy, Weasleyová?“

„Před dvěma dny v Hermionině kanceláři.“ Její tvář se zachmuřila. „Vypadal trochu mimo a jeho oblečení působilo dojmem, jako by se popral. Ehm - po mudlovsku.“

Snape si odfrkl. Předpokládal, že by bylo příliš moc doufat, že z toho Potter vyvázl s jednou nebo dvěma modřinami. „Grangerová vám neřekla, proč chce ty nohy z albatrosa?“

„Ne,“ zopakovala Weasleyová.

„Je něco špatného na tom, že je chce?“ zeptal se Skonsor.

Snape zaváhal. „Jedno z použití mletých albatrosích nohou je coby magický katalyzátor, a jak jistě víte, porod je silně magická událost. Je také velmi nebezpečné si s ním zahrávat, pokud to má v plánu.“ Snapeův hlas téměř zamrzl v půli věty; viděl, že i Skonsorovi ztuhla ústa.

„Hej, hej,“ začal Niles, „támhleten chlápek - fotí - „

Weasleyová se prudce otočila. „Novinář,“ zamumlala. „Accio foťák! Krysa, má na něm kluzkou kletbu.“ Zamyslela se. „Wingardium leviosa!“

„Děkuji,“ vydechl Snape s upřímnou vděčností. Hodil fotoaparát na zem a dupl na něj. „Weasleyová, raději mi dejte ty albatrosí nohy. Merlin ví, co Grangerová v té své nebelvírské mysli ukuchtila.“

„Myslím -“ začal Skonsor, právě když Weasleyová váhavě prohlédla na svůj nákup, „že Hermiona může mít dobrý důvod, proč chce ten prášek. Jsem si jistý, že by neohrozila - cokoli.“

Nastala pauza; byli ve slepé uličce. Snape si odfrkl a založil ruce na hrudi. „Dobrá tedy. Neberu na sebe žádnou odpovědnost.“

Weasleyová se krátce zarazila.

„Co se děje?“ zeptal se Skonsor a okamžitě se zatvářil znepokojeně. (Takže se opět aktivoval pářící instinkt Weasleyových? pomyslel si Snape. Výtečně.)

„Nic,“ řekla Weasleyová, „jen Hermiona opravdu chtěla, aby tam Harry byl.“

„Nemůže být přece tak těžké ho najít,“ navrhl Snape suše.

„Aha, jasně,“ dovtípil se Skonsor a rozzářily se mu oči. „Troleriometr.“

Snape přikývl. Otočil se k Nilesovi a zarazil se.

„Můžu ho vzít s sebou,“ nabídla Weasleyová, „a pak si ho můžete vyzvednout u Svatého Munga. Jsi Niles, že jo?“

Snape zaváhal. Chlapec se mračil a pochopitelně vypadal ztraceně. „Nilesi?“

„Co je to Svatý Mungo?“

„Nemocnice.“ Když chlapec stále neodpovídal, Snape naklonil hlavu k Weasleyové. „Pamatuješ si ji, viď, Nilesi? Byla jedním z bystrozorů, kteří nás - ehm - zachránili.“

Zmatek na Nilesově tváři se trochu rozjasnil. „Tak asi dobrý.“ Rychle se podíval na Snapea, který se pokusil zformovat tvář do jakž takž uklidňujícího výrazu.

„Dejte na něj pozor, Weasleyová,“ dodal ještě. „Nevyzná se v magii.“ Otočil se ke Skonsorovi. „Nuže? Kdykoliv uznáte za vhodné.“

***