Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 7.2 

PP: Vím, že prakticky žádné dvouleté dítě nedokáže říct r a l, ale teď a tady jsem se rozhodla, že roztomilé šišlání prostě nedávám.

V pátek, kdy děti odjížděly z Bradavic, se Severus přemístil na ulici poblíž Hermionina domu. Věděl, že na Štědrý den dopoledne ještě pracovala, ale nedokázal se přesvědčit, že může počkat, než se s ní uvidí.

Otevřela mu dveře, vypadala vyčerpaně a on pocítil chvilkový záchvěv lítosti, že ji ruší v té trošce volného času, která jí v poslední době zbývala.

„Pojďte dál. Nebudu vám lhát, dneska večer nezvládám vařit, tak jestli vám to nevadí, myslela jsem, že bychom si jídlo nechali dovézt?“

„Samozřejmě, Hermiono. I když jestli jste příliš unavená, můžeme se domluvit na jindy.“ Věděl, že jí to musí nabídnout, ale modlil se, aby odmítla.

Usmála se na něj. „To je v pořádku. Lia je ještě vzhůru, takže pokud se toho týká, prokazujete mi laskavost. Je méně pravděpodobné, že s ní usnu, když nebudu nucena sledovat jakoukoli disneyovskou hloupost, o které se rozhodne, že je dnes večer naprosto nezbytná. Včera večer to byla Popelka. Ukázalo se, že ta hudba je ošidně uklidňující. Probudila jsem se, když to skončilo, a našla jsem Liu na podlaze s celou plechovkou sušenek.“

Potlačil úsměv, vyvolaný tou představou. „Snědla je všechny?“

Zasmála se: „Všechny ne, jen ty čokoládové. Ty ostatní jsou zjevně nudné.“

Přerušili rozhovor, když došli do obývacího pokoje a Lia si ho všimla. „Můj Sev'usi!“ vypískla, vrhla se k němu a narazila mu ze strany do nohou. „Mami, našla jsi mého Sev'use!“

Hermiona si odkašlala a skrývala smích. „Opravdu, našla jsem ho.“

„Budeš si hrát, můj Sev'usi?“ zeptala se s prosbou v očích.

Podíval se na Hermionu, která se očividně snažila nesmát, a přemýšlel, jak se z tohohle dostane, než došel k závěru, že opravdu nevyklouzne, a povzdechl si.

„Budu si hrát, slečno Lio. Pokud slíbíš, že až ti maminka řekne, že je čas jít spát, nebude žádný povyk.“

„Ano, můj Sev'usi, sedni si,“ odpověděla s rozhodným kývnutím hlavy. „Budeme si hrát na pá‘ty?“

„Pát‘y? Cože?“ zeptal se trochu zmateně, když se podle pokynu usadil na podlahu.

„Párty,“ vysvětlila mu Hermiona a usmála se na něj takovým způsobem, že mu po zádech přeběhl lehký záchvěv neklidu. „Čajové dýchánky. Konkrétně čajové dýchánky pro princezny.“

„Ano, můj Sev'usi. Pěkné princezny. Nasadíš si korunku?“

Ale do hajzlu.

„Ano, slečno Lio,“ povzdechl si, a když Lia vypískla a rozběhla se hledat korunku, zadoufal, že se to nikdo z Bradavic nikdy nedozví.

„Trochu moc si to užíváte,“ poznamenal a zahleděl se na Hermionu, která se na něj stále zubila.

„Ach, Severusi, nemáte ponětí. Snažím se vzpomenout si, kam jsem dala foťák.“

„Cože?“ vyjekl. „Ne, žádné fotografie, vy čarodějnice!“

„Uděláme fotky, můj Sev‘usi?“ uslyšel za sebou jemný hlásek, který se ho ptal, a zamrkal, bude se muset naučit, jak tomuhle dítěti říkat ne.

„Maminka neví, kde je fotoaparát, slečno Lio.“

Lia naklonila hlavu a podívala se na Hermionu. „V telefonu, mami!“

Úšklebek, kterým ho Hermiona počastovala, v sobě měl takový nádech zlomyslnosti, jaký ještě nikdy na její tváři neviděl.

„Dobře jsi to vymyslela, Lio! Maminka zapomněla na fotoaparát ve svém telefonu. Máš Severusovu korunku?“

„Ano!“ Lia se vytáhla na špičky a chytila se jeho ramene, aby udržela rovnováhu, když mu na hlavu vkládala diadém. Plastovou stříbrnou čelenku s fialovými pírky a drahokamy.

„Vezmeš si náušnice, můj Sev‘usi?“ zeptala se s vykulenýma, nevinnýma očima, a podávala mu stříbrné plastové obludnosti s plastovými fialovými drahokamy na klipsy, které ladily s jeho tiárou. Neochotně po náušnicích sáhl a připnul si je k uším.

„Pěkné, můj Sev‘usi.“ Lia ho pohladila po tváři lehce vlhkou ručkou. „Mami, pomůžeš mi se stolem?“

Hermiona přikývla, viditelně se snažila nesmát a přitáhla do prostoru před Severuse malý bílý stolek a pak tři židličky. Lia se věnovala sbírání nejrůznějších předmětů souvisejících s čajem, kromě jiných směšných věcí také několika druhů dřevěných koláčků.

„Ani slovo,“ zavrčel, když si uvědomil, že ho Hermiona pozoruje.

„Čínu?“ zareagovala nevinně otázkou, zatímco Lia byla stále zaměstnána chystáním věcí na stůl. „Myslím, že tu asi chvíli pobudete, takže bych jídlo objednala hned.“

Severus si povzdechl. „Ano, nejsem vybíravý, tak prostě objednejte, co si usmyslíte.“

Nakonec se Lia posadila, na jedné židličce seděla panenka, o níž si myslel, že by to mohla být princezna, na druhé velký růžový králík, který měl čelenku podobnou té jeho. Lia předsedala dvoru v obrovské růžové koruně, péřovém boa a nadýchaných růžových princeznovských šatech, které vyhrabala Merlin ví odkud.

„Chtěl bys čaj, můj Sev‘usi?“ zeptala se zcela vážně a ve zdvižené ruce držela fialovou konvičku.

„Rád bych si dal čaj, slečno Lio,“ odpověděl se stejnou vážností a snažil se ignorovat lehké cvakání, při kterém si s hrůzou uvědomil, že Hermiona fotografuje.

„Královno Lio,“ opravila ho a zamračila se na něj.

„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo královno Lio,“ opravil se s úklonou hlavy.

To byl zřejmě Hermionin limit. Spěšně se omluvila a on slyšel, jak se kdesi v domě hlasitě chechtá.

Vrátila se mnohem vyrovnanější, na tváři jí stále hrál úsměv, když je pozorovala. K jeho věčné úlevě byl po dvaceti minutách zachráněn.

„Je čas končit s vaším čajovým dýchánkem, královno Lio,“ slyšel Hermionu. Pak dodala: „I královny se potřebují před spaním vykoupat.“

„Ale mami, princezna Sev‘us ještě neměl dort!“

„Ale ne!“ vykřikla Hermiona s přehnaným zděšením, čímž přiměla Liu k chichotu. „Princezna Severus by si měla dát dort superrychle, než všechno kouzlem zmizí!“

„Spěchej, princezno Sev‘usi! Sněz svůj dort!“

Velmi rychle předstíral, že jí svůj dřevěný dort, zatímco se mu Lia chichotala a Hermiona odpočítávala od pěti.

„Nula!“ slyšel, jak vykřikla, když čajové potřeby odtančily zpátky do krabice s hračkami. S nemalou úlevou si vypletl diadém z vlasů, sundal náušnice a podal je Lie, aby je odložila ke svým vlastním.

„Budeš mi vyprávět pohádku, můj Sev‘usi?“ zeptala se, jakmile se zbavila všech svých růžových doplňků, a uvelebila se mu na klíně.

„Až se vykoupeš a budeš v pyžamu, můžeš požádat Severuse, aby ti přečetl pohádku na dobrou noc, Lio, dřív ne,“ odpověděla za něj Hermiona.

Lia našpulila pusu, ale poslušně se od něj odlepila a vzala Hermionu za ruku.

„Moje kabelka je na stole,“ řekla Hermiona a kývla směrem k jednomu z postranních stolků, když odcházela z pokoje. „Večeře by tu ještě chvíli neměla být, ale pro jistotu.“

Obrátil oči v sloup. „Minule jste mě nakrmila vy, teď je řada na mně.“

Jen zavrtěla hlavou, když ji Lia táhla z pokoje.

Vrátily se o čtvrt hodiny později, Lia zabalená v modrém pyžamu, o kterém ho ujistila, že je Popelčino, ať už to znamenalo cokoli, v nadýchaném růžovém županu a s malými pantoflíčky v podobě králíka na nohou, v ruce svírala knihu.

Opravdu nesnášel, že si to myslí, ale byl si jistý, že něco tak rozkošného ještě v životě neviděl. Vyšplhala se vedle něj, vylezla mu na klín a podala mu knihu.

„Prosím, budeš mi číst, můj Sev‘usi?“ zeptala se se zíváním.

Usadil ji tak, aby se cítila pohodlněji a objal ji kolem ramen, zatímco otevíral knihu.

„Gruffalo,“ začal svým hlubokým barytonem. „Myš se vydala na procházku hlubokým temným lesem…“

Zaujat příběhem, s Liou přitulenou k němu, přehlédl Hermionu, která je pozorovala s jemným úsměvem na tváři, než sáhla po fotoaparátu, jenž předtím našla, a vyfotografovala je.

Podvědomě zrcadlila jeho předchozí myšlenky a přemýšlela, jestli někdy v životě viděla něco tak roztomilého.