Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Hledá se učitel nitrobrany

Byla zima a vlhko a tma tak hmatatelná, že Harry cítil, jak ho svírá.

Ať se snažil rozhlédnout kolem sebe jakkoliv, jeho oči nic neviděly. Nedokázal si vzpomenout, jak se sem dostal, a dokonce ani to, kde se to ocitl.

Zachvěl se.

„Je děsivé, čelit neznámému, viď, Harry?“ ozval se hlas ze tmy vedle něj a Harry nadskočil.

Hrot hůlky ozářil místnost a zaostřil okolí. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že se nachází ve velké uzavřené místnosti ze všech stran obehnané kamennými zdmi. Vypadalo to na nějaký sklep. Vedle něj seděl se svítící hůlkou v ruce… on sám.

„Zase se mi něco zdá,“ pronesl Harry a tentokrát se neptal.

„Ano,“ odpověděl druhý, jiný Harry, „zdá se ti to.“

Chvíli seděli mlčky, a přestože Harry věděl, že je ve snu, stále ho mrazilo. Obtočil kolem sebe ruce a bojoval s chladem. Tenhle sen, stejně jako ten předchozí, mu připadal tak skutečný.

„Proč jsi mi ukázal Bradavice a Prasinky v takovém stavu?“ zeptal se obviňujícím způsobem a zachvěl se, tentokrát nejen zimou. „Včera večer jsem viděl své přátele. A teď… obrazy jejich mrtvých těl… Proč mi to děláš?“

Jiný Harry po chvíli odpověděl. „Proč bojovat ve válkách? Proč bojovat proti zlu nebo se postavit za to, co je správné? Někdo musí, Harry, jinak zlo zvítězí. A někdy musíš vědět, jak to zlo vypadá… co udělá… než se přesvědčíš, že má cenu bojovat.“

„Já už vím, že má cenu bojovat.“

„Ne všechny způsoby boje jsou tak přímočaré a snadné jako vytasit meč,“ odvětil jiný Harry.

„Myslíš třeba… strategii?“

Jiný Harry mu věnoval drobný úsměv a pak odvrátil zrak. „Ne tak docela. Pochopíš, co mám na mysli. Až budeš připravený.“

Harry neměl chuť se hádat. „Kde jsme teď? Další budoucnost?“

Jiný Harry mávl rukou v tiché pozvánce k průzkumu.

Harry se procházel po chladné kamenné místnosti. Byl to suterén, což si ověřil podle schodů vedoucích vzhůru k jediným dveřím ven. Ještě však nedokončil průzkum, když zaslechl slabý zvuk něčího dechu.

Nebyli sami.

Ve vzdáleném rohu ležela na zádech nehybná, napůl svlečená postava zjevně dalšího vězně. Harrymu se zrychlil tep, když se nad vězněm sklonil a otočil hlavu, aby se mu mohl podívat do tváře… a ve snaze dostat se pryč zakopl.

„To jsem já!“ zalapal po dechu a klopýtal co nejdál od svého živého, ale přesto neživého pohledu, který na něj zíral. „Je –“ snažil se dýchat. „Je tohle moje budoucnost?“ Nadechl se. „Je tohle to, co se mi stane, pokud… nebo až… selžu?“

Opřel se o stěnu na místě, které dříve zaujímal.

Jiný Harry si vedle něj povzdechl. „Vidět budoucnost je ošemetná věc. Některé budoucnosti se nedají změnit. Jiné jsou pouhé možnosti. Bradavice, Prasinky… to byla možnost.“

„A tohle?“ Harry se zeptal a bál se slyšet odpověď.

„Tohle se stane.“

Harry několikrát polkl, než dokázal promluvit. „Stojí za tím Voldemort? Je to on, kdo ho… mě sem dostal? Získal konečně krev, kterou chtěl?“

Odpovědí mu bylo lehké přikývnutí.

Harry zavřel oči proti svým splašeným myšlenkám. „Jsem… jsem mrtvý? Ten já, chci říct… je… mrtvý?“

„Ne. Ještě ne.“

Harry se zachvěl a tentokrát věděl určitě, že to není zimou. „Takže umřu. Je to tak? Tady zemřu, když dám svou krev pro posílení Voldemorta, aby mohl pokračovat ve vraždění všech, které mám v životě rád.“

„Pokud zemřeš tady, v této místnosti, jako Voldemortův vězeň, budoucnost, kterou jsem ti předtím ukázal, přestane být možností; stane se jistotou.“

Harry se roztřeseně nadechl, než se chytil jediného slova naděje. „Pokud? Pak bych ještě mohl utéct? Mohl bych žít? Oni by mohli žít?“

„Zeptal ses Brumbála na to druhé proroctví?“ zeptal se jiný Harry a přesunul hovor jinam.

Harry zavrtěl hlavou a upřel oči na kamennou podlahu.

„Proč ne?“

Od poslední noci s Dursleyovými byl tak zaneprázdněný, že o tom sotva přemýšlel. Ale věděl, že to není ten pravý důvod. „Ty nejsi skutečný.“ Tak. Když to vyslovil nahlas, ulevilo se mu. „Vypadáš tak opravdově, že je snadné na to zapomenout, když jsem tady, ale… jsi jen sen. To… nemůžeš být skutečný.“

Jiný Harry si ho pozorně prohlížel. „Potřebuješ důkaz?“

„Ano.“

„Ne každá pravda v životě ti předloží nezvratný důkaz, Harry. Někdy musíš prostě věřit.“

„Možná ano, ale ne všechno, co vypadá nebo se zdá být skutečné, je skutečné,“ namítl Harry. „Věřil jsem, že Voldemortova falešná vize je skutečná, a podívej, kam to Siriuse dostalo. Podruhé stejnou chybu neudělám.“

Hlas jiného Harryho byl tichý. „Dostal jsi tvrdou lekci… Ano, máš pravdu, když mě zpochybňuješ.“ Sáhl do kapsy, vytáhl něco malého a podržel, aby to Harrymu mohl podat.

Harry vzal předmět a poznal v něm Zlatonku ze svého druhého snu. Stejně jako kdysi předtím, když si ji prohlížel, vířily ve zlaté kouli barvy, až se objevila tvář, i když tentokrát to nebyl Brumbál, ale Snape. Bledý tmavovlasý muž hleděl do bodu nad Harryho ramenem a tvář měl zkřivenou do svého charakteristického úšklebku. „Raději bych snědl plesnivé zelí vařené v broučím guláši.“ Snape si odhrnul vlasy z obličeje a zkřížil ruce, než obraz zmizel a Harrymu se opět naskytl pohled na obyčejnou Zlatonku.

Jiný Harry si vzal Zlatonku zpět a znovu promluvil, jako by k žádnému zvláštnímu vyrušení nedošlo. „Důvěra je ošemetná věc, Harry. Stejně jako vidění budoucnosti. Někdy už máš všechny důkazy, které potřebuješ, abys je mohl použít… nebo změnit.“

„Snažíš se mi říct, abych Snapeovi věřil?“

Jiný Harry se pro jednou zatvářil pobaveně. „Zapomínáš, že jsem tvou součástí, Harry. Říkat ti, abys věřil někomu, o kom tvrdíš, že ho nenávidíš, je něco, co bych si nedovolil.“

„Dobře. Aspoň v tomto se sebou souhlasím.“

„Hodně spoléháš na své instinkty. Nabízím ti pouze myšlenku, že i tak skvělé instinkty, jako jsou ty tvoje, mohou být omylné, pokud nejsou založeny na správných… a úplných… informacích.“

Harry přikývl. „Jo, dobře… ano, s tím souhlasím.“ Nemusel se dívat dál než na události, které vedly k Siriusově smrti, aby v tomto tvrzení viděl pravdu.

„Dobře. Ještě se uvidíme.“

„Kdy?“ Když se však Harry otočil, aby položil svou otázku, místnost potemněla. Jeho druhé já bylo pryč a spolu s ním i jeho rozsvícená hůlka.

Harry byl opět sám ve snu, ze kterého netušil, jak se probudit. Zavíral a otvíral oči, štípal se, přemýšlel o probuzení… všechno marné. A tak se opřel o stěnu a poslouchal zvuky svého vězněného já ozývající se z druhé strany místnosti.

Tentokrát alespoň nebyl jediným přeživším na bojišti. Ve srovnání s tím temnotu zvládal. Na tmu si už zvykl: na pavouky, na samotu, na neznámé ‚příšery‘, které na něj číhaly ve skříni. Někdy ho tma dokonce uklidňovala.

Někdy však nutila jeho mysl zabloudit k věcem, které bylo lepší ignorovat, k věcem, které obvykle zatlačoval do pozadí ze strachu, že mu nezbude nic jiného než se v myšlenkách na ně ztratit…

Třeba v myšlenkách na své rodiče. A Cedrika. A ve velmi reálných představách toho, co by se mohlo stát jeho kamarádům, kdyby selhal – kdyby v tomhle sklepě zemřel.

Ale hlavně… hlavně v myšlenkách na Siriuse.

Tady, ve tmě, nemohl utéct před svým smutkem ze ztráty kmotra. Jeho mysl mu nedovolila, aby ho déle odsouval stranou, a tma mu poskytla dokonalou zástěrku pro to, aby začaly kanout tiché slzy. Dříve si nedovolil plakat, ale teď… bylo to dobré.

„Siriusi,“ zašeptal. „Měl jsi zůstat. Měl jsi tu být pro mě. Proč jsi odešel?“

Jeho slzy se změnily ve vzlyky.

„Proč?“ dožadoval se a k jeho smutku se přidal hněv: „Kdybys tu byl, věděl bych, co mám d-dělat!“ Přes sílící vzlyky se mu těžko mluvilo, a tak zmlkl a naplno se pustil do pláče. Siriuse to nevrátí, to věděl. Právě to mu předtím bránilo plakat – no, a také rozhodnutí, že v šestnácti je na slzy příliš starý.

Ale tady, ve tmě, ve svém snu… napadlo ho, že je možná v pořádku plakat. Jen pro tentokrát.

Netušil, jak dlouho tam seděl a vzlykal, než ucítil něčí přítomnost. Na rameni mu spočinula ruka.

Zvedl hlavu do tmy.

„Siriusi?“ Sirius byl pryč; věděl to. Ale tohle byl sen, ne skutečnost. Možná by k němu Sirius mohl ve snu přijít…?

„Black je mrtvý, Pottere.“

Harry se zamračil a přitom popotáhl. To nebyl Sirius. Nebyl to ani jiný Harry.

Rozhlédl se kolem sebe a snažil se prohlédnout tmu. Jediné, co jeho smysly zaznamenaly, byl pach vlhkého kamenného sklepa… a ten se mísil s jakousi vůní, vůní, kterou poznal z dřívějška. Byl to pach krve. Neviděl, ale věděl, že ve vzdáleném rohu stále leží další verze jeho samého… ne mrtvá, ale ani tak docela živá. Čekala, až se vzdá další části své krve ve prospěch Voldemortovy rostoucí moci.

Soustředil se na to, aby prodýchal svůj strach, a jeho vzlyky ustoupily občasnému zachvění.

Cítil, jak ruka opouští jeho rameno, a vzduch kolem něj se změnil. Jeho utěšitel odcházel.

Harry se ve tmě poslepu natáhl. „Počkejte! Nenechávejte mě tu!“ Polkl paniku. Bylo to jako předtím, když se mu nepodařilo uniknout z bojiště. Tohle… tohle nebylo tak zlé, ale stejně… Představa, že zůstane navždy uvězněný sám v této temné místnosti, jen se svým téměř mrtvým já, bez nápadu, jak utéct…

„Kde jste, Pottere?“

Ucouvl. Ten hlas byl drsný; neměl ho rád. Zrychlil se mu dech.

Přítomný se přiblížil. Promluvil znovu, tišeji než předtím: „Kde? Kde jste… Harry?“

Harry sebou trhl, když ucítil, jak se ruka znovu dotkla jeho ramene. Zůstala však ležet, lehce… uklidňujícím způsobem.

„Neodcházejte,“ zašeptal.

„Neodejdu,“ slíbil přítomný a několik vteřin počkal, než se znovu tiše zeptal: „Kde jste?“

„Ve sklepě. Copak to necítíte?“

„Co mám cítit?“

Harry se znovu zachvěl. „Je tu zima.“

Přítomný několik okamžiků nic neříkal, a přestože ruka neopustila jeho rameno, Harry cítil, že se ve vzduchu kolem něj něco změnilo. Cítil se příjemněji, i když nedokázal vysvětlit proč.

„Co cítíte, P – Harry?“

„Špínu, plíseň… krev.“ Bezmyšlenkovitě zhnuseně nakrčil nos.

„Krev? Čí krev?“

Harry se znovu zachvěl, přestože mu bylo teplo. „Jeho… tedy moji. Voldemort si ji vzal; přijde si vzít další.“

Ruka na jeho rameni se napjala, i když to nebolelo. „Jak jste se dostal do sklepa, Harry?“

„Já… já nevím. Je to sen. Myslím, že je to budoucnost. Ale nechce mě to pustit…“ Zamračil se. Když to řekl takhle, nedávalo to úplně smysl. Myšlenka ho však opustila, protože ruka se znovu sevřela, tentokrát příliš pevně. Povolila až na Harryho ucuknutí.

„Co vás nechce nepustit?“

Harry ztuhl a srdce se mu rozbušilo. V jeho snu se ozval zvuk… jako by někdo přicházel ke dveřím do sklepa. A ano, o chvíli později se dveře do sklepa otevřely a on si zaclonil oči, protože místnost zalilo světlo.

Sledoval, jak postava v plášti a masce sestupuje po schodech dolů a otáčí se k nehybnému vězni.

„Pottere?“ Nějaký hlas na něj zavolal a kdosi s ním mírně zatřásl, ale když se Harry podíval na obě strany ve sklepě, neviděl toho, se kterým mluvil. Odstrčil neviditelné ruce – chtěl zjistit, proč je tu ten Smrtijed.

O chvíli později si přál, aby se nedíval, protože Smrtijed mávl hůlkou nad nehybnou postavou a Harry uviděl, jak se velká lahvička v mužových rukou naplnila rudou tekutinou.

„Krev,“ zašeptal. „Bere mi další krev.“

„Pottere. To se vám jenom zdá. Probuďte se.“ Hlas byl přísný a Harry si nemohl být jistý, ale napadlo ho, že by v něm mohl být náznak paniky. Ale už mu zase říkal Pottere… tím hlasem, který znamenal, že ho nemá rád.

„Nechce mě to pustit,“ opakoval a couval před onou osobou přítomnou mimo jeho sen, ale pak na něj znovu tiše promluvila hlasem, který Harryho uklidňoval.

„Harry, musíte mi říct, co vás nechce pustit.“

„Ten sen. Ten sen mě nechce pustit.“ Sklopil hlavu, když postava v plášti v jeho snu vystoupala po schodech a zhasla světla, aby ho opět nechala ve tmě. „Prosím,“ zašeptal Harry. „Můžete zařídit, aby to skončilo?“

Harry zaslechl ve tmě šustění a zvuk, který se zdálky podobal zavírání dveří, a vzápětí závan vzduchu poblíž.

Harry ucukl, když ucítil ruku, která se dotkla jeho brady.

„Otevřete ústa,“ promluvila ta osoba. „Mám pro vás lektvar. Pomůže vám uniknout z toho snu.“

Harry poslušně otevřel ústa a polkl lektvar, který mu podaly neviditelné ruce. Hm… byla to povědomá chuť – taková, jakou už někdy zažil. Když se snažil vzpomenout, jak se jmenuje, sotva si všiml, jak ho zahalila další tma, která ho odvedla pryč z chladné, vlhké černi sklepení. Ale tahle tma byla v pořádku… byla klidná…

Byla to tma bezesného spánku.

Tentokrát si neuvědomil, že přítomný sundal ruku z jeho ramene. Nebo že se zastavil, aby si prohlédl jeho spící postavu, a pak se tiše odebral do chodby Grimmauldova náměstí číslo dvanáct.

ooOOoo

Harry se probudil a cítil se odpočatý jako už dlouho ne. Tak odpočatý, že dokud úplně neotevřel oči, myslel si, že je možná ve své posteli v Bradavicích.

Zívl a líně se protáhl. Tohle nebylo tak špatné, pomyslel si. Poležet si byl vždycky příjemný pocit, i když nespal v nebelvírské věži.

Harryho oči se úplně otevřely. Poležet si?

Spěšně ze sebe shodil peřinu a přehoupl přes ni nohy, aby dopadly na podlahu. Jistě, světlo pronikající oknem do jeho ložnice svědčilo o tom, že je přinejmenším dopoledne, ne-li později.

Když se vymotal z nočního úboru a oblékl si košili a džíny, myslel jen na to, jak se Snape bude zlobit.

Profesor měl už předešlý večer špatnou náladu, která se ještě zhoršila poté, co se Harrymu nepodařilo dosáhnout přesné ‚mléčně bílé‘ konzistence jednoho z lektvarů. Ale byl přímo vražedný poté, co za příčinu ne zcela dokonalého lektvaru označil chybné zařazení oka čtverzubce do hromádky ocásků.

Následně Harrymu důrazně přikázal, aby byl za úsvitu v laboratoři, protože bude vařit náhradní lektvar tak dlouho, dokud nebude správný.

No, bylo už dávno po svítání a Harry nehodlal riskovat ani těch pár minut navíc, které by mu zabralo naplnění prázdného žaludku. Vjel si náhodně prsty do vlasů a vyrazil z ložnice k laboratoři, kde se jen na chvíli zastavil, aby popadl dech, a pak opatrně vstoupil do místnosti.

Ale nemusel se obtěžovat být tak opatrný: Snape tam nebyl.

Opatrně se rozhlédl, aby se ujistil, že profesora nepřehlédl za nějakým kotlíkem, a přešlápl z jedné nohy na druhou, protože si nebyl jistý, co má teď dělat. Měl by se pustit do lektvaru, nebo počkat na Snapea? Jen tak se rozhlížet mu nepřipadalo jako dobrý nápad vzhledem k tomu, jak se ten muž onehdy rozzlobil, když Harryho přistihl před salónem…

Harry se rozhodl a odešel profesora hledat. Od té doby, co začal v laboratoři pracovat, mu nikdo přímo neřekl, že tam nesmí pobývat bez Snapeovy přítomnosti, ale náhodný výbuch nebyl zrovna způsob, jak by se o tomto pravidle chtěl dozvědět.

Po důkladné prohlídce chodby a obývacího pokoje objekt svého pátrání objevil, jak zcela klidně sedí u kuchyňského stolu, před sebou rozloženou řadu knih, brků a pergamenů. Vše bylo úhledně naskládáno a seřazeno, podobně jako Snapeovy ingredience do lektvarů v laboratoři. Harry přemýšlel, jestli ten uspořádaný muž vůbec ví, jak nechat věci čas od času trochu rozházené.

Harry si odkašlal, aby oznámil svou přítomnost.

Muž dál listoval ve velké knize a Harry skutečně uvažoval o tom, že promluví, když Snape, aniž by vzhlédl, řekl: „Dalo by se předpokládat, že i kdybyste hlasitě nevtrhl do kuchyně, už jen vaše ohlušující kroky by stačily, abyste mě upozornil na svou přítomnost.“

Harry si pro sebe povzdechl. Tak to bude jeden z těch dnů. Ne že by od Snapea čekal něco jiného než urážky… ale během posledních pár dní mu Snape dokázal říct pouze pokyny k přípravě lektvarů. To byly Harryho oblíbené chvíle.

„Jestli trváte na tom, že budete celý den stát ve dveřích,“ pokračoval Snape a věnoval mu ostrý pohled, „tak si poslužte. Bude pro vás ale podstatně těžší splnit dnešní úkol ve stoje.“

Harry si sedl naproti Snapeovi, aniž by promluvil. Trochu se obával, jaký bude ‚dnešní úkol‘ a přemýšlel, proč nebude v laboratoři. Určitě si Snape nerozmyslel, že Harry ten lektvar uvaří? Nebo… při té myšlence se trochu znepokojil… byla změna úkolu něco horšího, nějaký trest za to, že zaspal a nepřišel včas?

„Dobby!“ ozvalo se Snapeovo zavolání, které Harryho ještě víc znervóznilo, protože se zatím nedostal přímo k podstatě svého trestu. Snape však zhmotnělému domácímu skřítkovi jen přikázal: „Pan Potter bude potřebovat snídani. Postarej se o to.“

Bylo dobré slyšet, že si přece jen bude moci naplnit hladový žaludek, ale Harrymu se příliš neulevilo. Když něco, tak cítil, jak se mu žaludek svírá. Proč mu Snape prostě nezačne říkat, co bude muset udělat?

Snape však Harryho přání nesplnil. Dál listoval v knize a dělal si poznámky na pergamen, zatímco Dobby mu donesl jídlo a nechal Harryho jíst. To ticho bylo nervy drásající, a když dojedl, bylo mu skutečně trochu špatně.

Odsunul svůj téměř prázdný talíř stranou a ten okamžitě zmizel ze stolu.

Vzápětí Snape odložil brk a věnoval Harrymu svou plnou pozornost. Jelikož však tato pozornost spočívala v tom, že ho několik dlouhých okamžiků bez řečí prostě studoval, Harry si nemohl pomoci, ale cítil se zřetelně nepříjemně.

A pak, jako by toho nebylo dost, najednou poznal to světlo ve Snapeových očích. Neviděl ho už několik dní – od té doby, co byli minulý týden u Dursleyových. Tvář ve stylu ‚musím vyřešit hádanku‘ byla zpátky a znovu byla namířená na Harryho. Doufal, že ten výraz už nikdy neuvidí, ale tehdy alespoň věděl, co ho vyvolalo. Tentokrát byl bezradný, co mohl udělat, že vyvolal Snapeův podivný zájem. Zavrtěl se na židli.

To přinejmenším posloužilo k tomu, aby se Snape vytrhl ze zamyšlení. „Měl jste od začátku léta vize Pána zla?“ zeptal se profesor ostře. Ten muž zjevně neměl náladu na nezávazné řeči.

Harry zamrkal. Vize? Byl tou otázkou příliš překvapen, než aby ho napadlo, jak se jí vyhnout. „Ehm… ano, myslím, že ano.“

Snape přimhouřil oči. „Myslíte, Pottere?“ Jeho hlas byl teď sotva slyšet, což téměř nikdy nevěstilo nic dobrého. „Chcete říct, že jste viděl do mysli Pána zla a nenapadlo vás o tom informovat pana ředitele?“

„Ehm…“ Harry se napjal, protože tušil, že se dostane do strašných potíží. Snape se však netvářil rozzlobeně, jen zamyšleně. Přesto to Harryho neuklidnilo.

„Měl jste včera v noci vidění?“ zeptal se ho Snape pozorně.

Harry svraštil čelo, když se mu vybavily kousky snu – sklep, tak studený… viděl sám sebe, jak tam leží a bezmocně dovoluje nějakému Smrtijedovi, aby mu vzal krev… Harry se se zachvěním objal. „Hm, ne. Teda, něco se mi zdálo, ale nebylo to od něj…“ Alespoň to věděl – jizva ho včera v noci nebolela, ani trochu. Napadla ho další myšlenka. Ostražitě vzhlédl. „Neslyšel jste mě, ehm, nebo tak něco? Chci říct, že jsem…?“

Snape otázku ignoroval. „A před několika dny – v domě vašich příbuzných – to byla vize?“

Harry zrudl a sklonil hlavu. „Ne. To byl obyčejný… sen.“ Na Snapeův upřený pohled se opravil: „Dobře, noční můra.“

„Tak jak často?“

„Jak často mívám noční můry?“ zeptal se Harry ostražitě – nechtěl tuhle odpověď přiznat právě Snapeovi.

„Ne. Jak často míváte vize od Pána zla?“

„Ach, jen párkrát,“ odpověděl Harry, „a nebylo to nic důležitého –“

„Nemáte ponětí, co je důležité, vy pošetilče,“ skočil mu do řeči Snape, ale stále mluvil klidně, i když v hlase bylo slyšet skryté nebezpečí. Pak bez dalšího komentáře sáhl po knize, která ležela stranou. Podal ji Harrymu a pozorně ho sledoval.

Harry přijal tlustý svazek a přečetl si jeho název. Obrana mysli: příručka pro začátečníky v nitrobraně, autorka Josepia Prynneová.

Nitrobrana.

Harryho předtím nenapadlo, že by jeho žaludek mohl být ještě víc rozbouřený; mýlil se. Pomalu, ostražitě vzhlédl a modlil se, aby to neznamenalo to, co by znamenat mohlo. Brumbál přece slíbil, že nebude Snapea nutit, aby Harryho učil… že? A Snape mu to v žádném případě nenabídne. U Merlina… Harry určitě doufal, že Snape to v žádném případě nenabídne.

Přesto Snapea podezřívavě sledoval a připadalo mu, že jen čeká, až bude vynesen jeho vlastní rozsudek smrti.

Snape ho ještě chvíli studoval a pak mu vysvětlil: „Ředitel rozhodl, že je ve vašem nejlepším zájmu, abyste pokračoval ve studiu nitrobrany. Budete číst tuto knihu,“ pokračoval vyrovnaně, „dokud nepřečtete každou větu na každé stránce v každé kapitole. Nebudete dělat nic jiného než číst, dokud knihu nedokončíte. A každý večer před spaním budete praktikovat techniky popsané v této knize. Rozumíte?“

Harry se podíval Snapeovi do očí a přikývl, protože nevěděl, jak jinak odpovědět. Ani nedokázal identifikovat emoce, které v tu chvíli pociťoval… byla to snad úzkost? Vztek? Jak Brumbál vůbec může zvažovat to, že by ho Snape znovu učil?

„Ředitel podle svých slov ‚zváží, že mě nechá, abych vás znovu učil‘, protože jsem odborník v oborech nitrobrany a nitrozpytu,“ posmíval se mu Snape, „což je talent, který jste zřejmě ještě nezačal ovládat.“

Harry odvrátil pohled od nitrozpytcových očí. Tvář měl horkou z pomyšlení, že mu někdo přečetl jeho myšlenky, takže si byl jistý, že musí být úplně rudý. „Ano, pane,“ zamumlal spíš z rozpaků než z projevu úcty.

„Mohu vás však ujistit, že vaše zjevná nechuť k obnovení doučování mezi námi dvěma není nesdílená,“ ušklíbl se Snape, „a proto takovou dohodu neuzavřeme.“

Harry s nadějí vzhlédl a pak opět odvrátil zrak.

„S profesorem Brumbálem jsme se dohodli. Budete číst. Budete cvičit. Postarám se o to, abyste četl a cvičil. On bude dohlížet na vaši praktickou výuku nitrobrany.“

Harry vydechl a cítil, jak se mu celé tělo uvolnilo. Bylo mu jedno, jestli Snape vidí, jak se mu ulevilo. „Takže budu mít hodiny s ním? Tady? Nebo ve škole? Kdy? A jak často?“

Snape se na něj dlouze a bezvýrazně zadíval, načež poznamenal: „Máte otravný zvyk klást příliš mnoho otázek, Pottere.“

Harry zamrkal. Na Snapeovy urážky byla tahle lehká váha. Možná ten muž začínal ztrácet glanc. Dokonce ani nekomentoval nepatrnou velikost Harryho mozku.

K Harryho dalšímu překvapení Snape na jeho otázky skutečně odpověděl – dokonce bez sarkasmu. „Dnes večer přijde ředitel, aby s vámi probral vaše lekce. Než se zeptáte v kolik hodin, dovolte mi, abych vám řekl, že to nevím. Přijde, až vyřídí několik dalších důležitých záležitostí. Má velmi náročný rozvrh, a proto bude nutné, abyste se na vyučování dostavil v době, kdy se mu to bude hodit, většinou s malým předstihem, předpokládám. Právě kvůli jeho nepravidelné dostupnosti zadal tuto knihu jako přípravnou četbu.“

„Ach,“ bylo jediné, na co se Harry zmohl. V duchu si procházel Snapeovu řeč a hledal v ní nějakou skrytou urážku. Žádnou nenašel, ale to neznamenalo, že tam nebyla.

„Ještě jedna věc, Pottere,“ pokračoval Snape. „Jakmile dorazí ředitel, oběma nám – podrobně – vylíčíte vize, které jste dosud měl. A o všech budoucích viděních mi povíte hned po probuzení. Rozumíte?“

Snape počkal, až Harry souhlasně přikývne, a pak vyštěkl ostré: „A teď čtěte,“ čímž dal najevo, že s mluvením skončil, a obrátil se zpět ke své knize.

Harry se odmlčel, ruku připravenou k otevření textu o nitrobraně. Později si za to nejspíš vynadá, ale… „A co ten lektvar, který jste mi přikázal uvařit? Myslel jsem… chci říct, říkal jste…“

Snape vzhlédl od své práce a rty se mu zkroutily do známého úšklebku. „Zdá se, že se stále domníváte, že nejsem schopen zapamatovat si vlastní slova, Pottere. Dovoluji si vás ujistit: v přímém kontrastu s vašimi mentálními schopnostmi jsou ty moje přiměřeně na výši a plně v pořádku. Teď čtěte.“ Nevšímal si Harryho pohledu a vrátil se ke své vlastní práci.

A když Harry otevřel tlustý svazek na první kapitole, alespoň věděl, že je na světě všechno v pořádku – Snape přece jen neztratil svůj urážlivý tón.