Rozdělení
The Divide
autor: Beedle překlad: Jacomo
Džinovo doupě
Juliet
Dusila jsem se prašným pískem, bezmocně sebou mrskala a cítila, jak se sunu dolů - níž a níž - copak to nikdy neskončí? - až jsem najednou narazila nohama na pevnou zem. V džinově dusivé díře hluboko pod zemí. Nohy, ochablé jako uvařené špagety, se pode mnou okamžitě podlomily a já se zhroutila do písku. Jáma páchla jako zkažená vejce. Točila se mi hlava, takže jsem nejdřív jen matně vnímala, že Jennifer padá vedle mě, a až pak jsem si uvědomila, že jedna moje ruka žhne bolestí: svíraly jsme si ruce tak pevně, až jsme si drtily prsty. Se zatajeným dechem jsme se ve stejném okamžiku pustily a pak jsme rozevřely náruče. Přitiskla jsem Jen k sobě a ona mě taky sevřela tak, jako by se bála, že zmizím. Ozvalo se tiché uchechtnutí a já vzhlédla se strachem, co uvidím.
Ale nacházely jsme zdánlivě samy v malé komnatě, slabě osvětlené olejovými lampami. Tam, kde nebyla podlaha pokrytá ošoupanými koberci, ležel jen holý písek. A obklopoval nás nepořádek: podivná směsice předmětů, židle, lampy, truhly, polštáře, spony, náhrdelníky, sošky, mísy vykládané drahokamy, starobyle vyhlížející knihy, vše špinavé, nepoužívané. Některé předměty byly jednoznačně magické. Malá zlatá harfa pokrytá prachem vydávala podivné, líbezné vlny akordů, jako by její struny rozechvíval vánek, ale v tomto zapadlém doupěti nebyl žádný závan vzduchu cítit. Jennifer vedle mě slabě zasténala a já sledovala její pohled. Než jsem si stačila pomoct, zakňučela jsem taky. Na háku u stropu visely za vlasy tři lidské lebky, oční důlky prázdné, žluté zuby vyceněné v úšklebku.
„Vidím, že obdivujete mé... trofeje...“ zasyčel džin, který se vynořil z potemnělého průchodu na konci místnosti. Pach zla při jeho příchodu zesílil a my se stáhly do rohu. „Tak... moje dušinky... řekněte mi, jaký důvod byste mohly mít k tomu, abyste mě vyhledaly?“
Pokusila jsem se promluvit, ale nešlo to. V ústech jsem měla úplně vyschlo a stále jsem zůstávala jako přikovaná k zemi ve všepohlcující hrůze. Mohly bychom tu umřít a připojit se k těm lebkám, které nám visí nad hlavou, a máma s tátou by se to nikdy, nikdy nedozvěděli. Jennifer vedle mě teď měla zavřené oči a byla smrtelně bledá.
„Na tom nezáleží...“ zašeptal džin poté, co ani jedna z nás nepromluvila ani slovo. „Koneckonců je vždycky jen jeden důvod... Musíte po něčem silně toužit. Otázkou je... jak moc, dušinky? Tak do toho. Čekám...“
Několikrát jsem se pokusila zvlhčit si rty suchým jazykem a nakonec se mi podařilo ze sebe vypravit slova: „Prosím. M-my opravdu něco chceme. Co - co pro vás musíme udělat, abychom to dostaly?“
To monstrum se na mě zadívalo svýma mléčnýma očima bez zorniček a olízlo si rty odporným namodralým jazykem.
„Dnes máš šťastný den, maličká... můžeš pro mě něco udělat. Něco mi ve sbírce chybí...“ Jednou ochablou, hnilobně vyhlížející rukou obsáhlo hromady podivných předmětů všude kolem nás. „Něco, co mi bylo ukradeno... stačí to jen získat zpět...“
Jennifer poprvé promluvila, její hlas zněl jen jako šepot: „Co vám bylo ukradeno?“
Džin se k nám přiblížil a strašlivě se na mou sestru zadíval. „Fénix...“ zašeptal. „Ale ne skutečný fénix. Poklad. Malý zlatý fénix s rubínovýma očima. Byl můj a někdo mi ho vzal. Když mi ho přinesete, můžete si něco přát.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. To jsme prostě měly džinovi donést nějakou cetku, kterou ztratil? To bylo všechno? Představovala jsem si tak strašné obchody, že se nikdy nedohodneme, ale tohle... Podívala jsem se na Jennifer, ale ta se dívala jinam. Dívala se na džina a vypadala znepokojeně.
„Jestli se můžu zeptat,“ řekla tiše, „proč si ho nemůžete vzít sám?“
Džin si odfrkl a mně se zdálo, že v jeho pokřivených rysech čtu údiv nad sestřinou drzostí. „Sám?“ zapištěl, pak se sebrala a znovu se k nám sklonila. „Zlatý fénix je v držení kouzelnické rodiny, která mi ho ukradla... Džinové neodcházejí z pouště do domů kouzelníků, ty malé hloupé děcko...“
„Tak tedy - kde žijí a jak my můžeme odejít domu těch kouzelníků a získat ho?“ zeptala se nesměle Jennifer. „Přicestovaly jsme z Británie - míle a míle daleko - neznáme žádná zdejší města, nejsme správně oblečené, nemluvíme zdejším jazykem. Nemyslím si - nemůžeme s vámi uzavřít dohodu. Omlouvám se. Prostě si nemyslím, že by se nám podařilo splnit naši část. A pak -“ Oči jí sklouzly k lebkám, které jako by nás z rohu pozorovaly.
„Obavy nechte stranou,“ řekl džin tiše a podíval se nejprve na mou sestru a pak na mě. „Myslíš, že bych vás vyhnal bez rady a pomoci? Zapomínáš, že si vroucně přeji získat zpět poklad, který mi byl ukraden. Dostane se vám úměrné pomoci, která vám umožní splnit svou část této malé transakce. Všichni budeme vítězi, moji milí.“
„Jaké pomoci?“ vyhrkla jsem rychle, než Jennifer stačila zareagovat.
„Ovládám magii mocnější, než se ti kdy mohlo zdát, dítě,“ zasyčel džin a vystoupal vzhůru na vznášejícím se věnci kouře, aby na nás pohrdavě shlédl. „Moje iluzorní a matoucí kouzla tě bez problémů dovedou k cíli. Co se týče jazyka, pche! Teď spolu přece mluvíme, ne? Moje magie vždycky dokáže překonat tyhle drobné bariéry. Stačí se před odchodem napít mého lektvaru. Budete rozumět a bude vám rozuměno... a já vás odtud dopravím na tržiště poblíž domu, v němž spočívá fénix...“
„Nemohl bys nás přenést přímo do místnosti, kde je uložen?“ zeptala jsem se, protože jsem si pomyslela, že by to bylo mnohem jednodušší. „Pak bychom ho mohly prostě sebrat a vrátit se.“
Džin si impulzivním, podrážděným pohybem přejel jedno rameno rukou s drápy, jako by mu tam přistála moucha. „To bohužel není možné...“ řekl. „Ale pošlu vás dostatečně blízko. Tohle je sympatická výměna, ne? Malý zlatý fénix za splnění přání. Takže... platí?“
„Počkej,“ ozvala se náhle Jennifer a zatahala mě za zápěstí. Mluvila tiše, ale v jejím hlase jsem slyšela potlačovanou paniku. „Juliet... já mám pořád... prostě mám pocit, že je to špatný nápad. Neuzavírejme žádné dohody, pojďme prostě domů. Upřímně si myslím, že bychom se do toho neměly plést. Neměly jsme sem vůbec chodit.“
Džin v koutě tiše zasykl a i já jsem pocítila záchvěv rozmrzelosti. Tahle dohoda - zněla naprosto férově a dokonce nebyla ani nijak zvlášť nebezpečná. Proč se sem Jennifer vůbec obtěžovala chodit, když měla neustále tendenci vycouvat?
„Ale, Jenny,“ zamumlala jsem a zamračila se na ni. „Tohle fakt můžeme udělat. Slyšela jsi, co říkal džin. Budeme mít veškerou pomoc, kterou budeme potřebovat, a kromě toho tamti toho fénixe ukradli jako první, takže neuděláme nic špatného, a pak - až se s ním vrátíme, splní se nám naše přání. Uvědom si, co to znamená, Jennifer! Příští rok můžeš jít do Bradavic se mnou! Už nikdy se nebudeme muset rozloučit!“
Jennifer měla ve tváři velmi zvláštní výraz - mísila se v něm dychtivost a touha se strachem a úzkostí. Ale kousala se do rtu, očima těkala ze strany na stranu a já viděla, že úzkost pomalu vítězí. Chystala se tu nabídku odmítnout z čiré zbabělosti. Chystala se nás navždy rozdělit. Tohle by se nám odvážila udělat. Nám! Najednou mi v žilách jako oheň zapulzoval vztek a nespoutanost a já jsem se otočila čelem k džinovi.
„Ne, Juliet!“ zaječela moje sestra, protože okamžitě vyčetla mé úmysly. „Je to - ta dohoda - je to příliš snadné!“
„Uděláme to!“ vykřikla jsem a vynechala jsem ji z toho. „Ano, platí!“
„Ach, Juliet, ne...“ zasténala Jennifer, ale džin se vztyčil ke stropu, ústa roztažená v širokém, potěšeném chechtotu. Jak se smál, zalil nás jeho těžký dech.
„Správné rozhodnutí, maličká,“ řekl a stále se chichotal. „Správné rozhodnutí... teď musíte udělat tohle...“
V několika strohých větách nám předal instrukce. Opravdu nezněly nijak špatně a já doufala, že to Jennifer pochopí a odpustí mi. Pořád se na mě dívala, jako bych udělala něco naprosto strašného, ale nehodlala jsem si nic vyčítat. Dělala jsem to pro ni. A co bylo důležitější, dělala jsem to pro nás.
„Připravím vás na cestu...“ řekl džin a snesl se na svém věnci mastného nažloutlého kouře k vyřezávané dřevěné skříni v rohu pod lebkami. Otevřel ji a odhalil řady malých skleněných lahviček a flakónků, každý naplněný jinak barevnou tekutinou. Některé se třpytily a v jiných obsah bez ustání vířil, jako by se nemohl dočkat, až se uvolní. Džin vybral malou skleněnou lahvičku ve tvaru slzy, ve které byl jantarově zbarvený lektvar, a přeplachtil k nám. Jennifer ucukla, ale já jsem se ovládla a vzala jsem lahvičku z džinovy trochu prohnile vypadající ruky.
„Rozdělte si ji celou mezi sebe... budete mít na den a noc dar mnoha jazyků. Vezměte si také mou harfu,“ pokračoval a zvedl malý zlatý nástroj ze židle, na které spočíval. „Ta posluchače uspí. Možná pro ni najdete využití.“ Pohybem prstů se harfa náhle zavěsila na šňůrku kolem mého krku. Setřela jsem z ní prach. Byla překvapivě lehká. Jennifer si ji mlčky prohlížela a nic neříkala.
„A nakonec...“
Džin udělal rukou rozmáchlý pohyb a ovanul nás závan chladného vzduchu.
„Ach!“ vykřikla jsem a podívala se na sebe a poté na Jennifer, která se s nečitelným výrazem němě kontrolovala. Úplně jsme se změnily - a já jsem při pohledu na sestru, která už nebyla mým tak známým dvojčetem, pocítila chvilkovou paniku. Vyhlížela jako drobná žena, trochu v letech, s olivovou pletí a tmavě hnědýma očima. Na sobě měla hidžáb a kouzelnický hábit: dlouhý, prostý a tmavě modrý, a malé zlaté náušnice, ačkoli ani jedna z nás neměla propíchnuté uši.
Zvědavě jsem natáhla ruku, abych nahmatala sestřinu tak proměněnou tvář. Stála jako zkamenělá, když jsem se dotýkala jejího propíchnutého ucha, spletených vlasů, tváře - ale stačilo to. Zamračila jsem se. Nahmatala jsem sestřiny skutečné vlasy, dlouhé a rozpuštěné, a její skutečné ucho, hladké, bez náušnice. Všechno to byla iluze.
„Tady...“ zašeptal džin, zvedl zrcátko v perleťovém rámu a podržel ho přede mnou. Překvapeně jsem se na sebe zadívala. Byla jsem vyšší než Jennifer, možná mi bylo něco přes dvacet, a můj hábit vypadal nádherně: paví modř se složitým zdobením ve zlatě a tyrkysu. Na nohou jsem měla krémové hedvábné střevíčky, na zápěstí spoustu zlatých náramků a na krku dlouhý náhrdelník posetý drahokamy. Vlasy mi volně zakrýval modrý hidžáb, krásně vyšívaný jemnými zlatými nitkami.
„Já...“ Zmateně jsem se odmlčela. Vypadala jsem jako princezna. A Jennifer ve svém prostém tmavomodrém hábitu...
„Mého ukradeného fénixe vlastní zámožná rodina,“ vysvětlil džin s dalším ze svých strašlivých chlípných úsměvů. „Teď se podobáš nejstarší dceři z té rodiny a ty samozřejmě její služebné,“ dodal.
Náhle mě zaplavila zlá předtucha a dech se mi zadrhl v krku. Musela jsem tu otázku položit, ale tušila jsem, že odpověď už znám.
„Prosím - jak - jak se ta rodina jmenuje?“
Džin zakroutil groteskní hlavou a zareagoval úšklebkem. Cítila jsem, jak do jediného slova, které vyslovil, vlil všechen svůj vztek a nenávist.
„Jazdani.“