Čas spálený na popel
Ashes of Time
Autor: Dius Corvus Překlad a banner: Jacomo Betaread: Calwen
Preslash
Mezihra
V bytě vládlo ticho, což bylo v pořádku. Snape po chvíli přemýšlení vytáhl láhev Milchtod a nalil si trochu na led. Kostky příjemně praskaly a spolu se sklem jako by rozkládaly světlo ohně na barevné spektrum.
Byl unavený. Dostal nejnovější číslo týdeníku Lektvary, ale dosud neměl příležitost přečíst si to předchozí. Bylo tam několik článků, které si označil, a nabídka práce, o kterou by se asi měl zajímat. Napadlo ho, že jeho takzvaný... vztah s Chlapcem, který přežil, by mohl být na trhu práce přítěží. Nebo výhodou. Ta myšlenka ho naplnila nechutí, ale nebyla nezábavná, i když jen takovým nejasným, odtažitým způsobem.
Právě se usadil do křesla s Lektvary v jedné ruce a skleničkou v druhé, když to uslyšel. Zamračil se, nejdřív s nádechem paranoii a pak trochu zmateně. Věděl, co je to za zvuk.
Po chvíli zvedl ruku a tiše zavolal: „Tibby.“
Objevila se klanící se domácí skřítka. „Ano, pane Snape?“
„Zkontroluj chlapce. Ať neví, že tam jsi.“
Tibby s další úklonou zmizela. Po pár okamžicích se opět vrátila. „Pláče, pane Snape.“
„Vím.“
„A spí pod dekou, pane Snape, nepovlečenou,“ dodala Tibby. Pokud je možné, aby domácí skřítek vyjádřil nelibost, pomyslel si Snape, pak k tomu Tibby rozhodně inklinovala.
„Chápu,“ řekl a naklonil hlavu. Tibby ustoupila a zmizela. Několikrát zacinkal kostkami ledu ve sklenici a obrátil svou pozornost k měsíčním kamenům a mořské trávě. Už bylo na čase.
***
„Nevěděla jsem, že jde o tak velkou věc,“ zašeptala Ginny.
Když Aaron řekl ‘představení’, předpokládala, že jde o něco ve smyslu koncertu Celestýny Warbeckové nebo možná menšího divadla, jako jsou Delfské harfistky. Italský název jí asi měl leccos prozradit, ale - opera?
„Naše místa jsou na nejvyšším balkoně,“ řekl Aaron. „Jsou - no, mohla by být lepší, ale už jsem v téhle sekci seděl. Je to v pohodě.“
Místa se zaplnila a Ginny mžourala do programu, který rozdávali. Podle všeho se příběh odehrával ve Francii, zpíval se v italštině a byl o ženě, která umírala na tuberkulózu. Přála si, aby tu měli lepší osvětlení nebo aby mohla vytáhnout hůlku; pomyslela si, že by na ni byl otec pyšný, že ‘respektuje mudly’.
„Hádám, že jsi ještě nikdy nebyla na opeře.“
Ginny zavrtěla hlavou. „Máma měla pár desek s operně znějící hudbou, ale hlavně se jí líbil Clannad nebo Capercaille, víš.“ Aaron neurčitě přikývl a Ginny pokračovala. „Myslím, že Ron se o hudbu nikdy nezajímal, ale dvojčata měla ráda nejnovější mudlovské kapely - Red Hot Chili Peppers, Goo Goo Dolls a tak.“
Odmlčela se. „Vlastně,“ zasmála se, „Ron měl slabost pro latinskoamerickou hudbu.“
„Vážně?“
Ginny zmlkla, zavřela program a pak ho zase otevřela. Nějak zapomněla, že Aaron se s Ronem zřejmě nikdy nesetkal. Zamračila se. To byla opravdu hloupá chyba. Proč udělala takovou hloupou chybu? Ach jo.
Světla pohasla. Ginny se podívala na Aarona; ten jí pohled oplatil. To je hezké, pomyslela si, když si všimla, že přiblížil ruku tak, aby se dotýkala jejího kolena. Ozvaly se první tóny houslí a Ginny se uvelebila a položila svou ruku vedle Aaronovy.
***
Snape by si v žádném případě úšklebku na barmanových rtech nevšiml, ale zaregistroval jeho náznak, protože ho očekával.
„Budou to dva srpce,“ řekl barman.
Snape upustil dvě mince na stůl.
„Vychutnejte si svoje pití, pane.“
Ještěže ten úšklebek objevený v okamžiku poznání byl jedinou barmanovou reakcí. Snape si vzal svůj nápoj a zamířil ke zdi. Ze zvyku přejel ukazováčkem po okraji sklenice - jednou po směru hodinových ručiček, jednou proti němu. Nebyl v něm žádný jed - ne že by ho očekával.
Přišel sem kvůli obchodu a protože nemohl spát. Tibby se o chlapce postará, kdyby něco potřeboval, ostatně nebylo pravděpodobné, že taková situace nastane. Stejně tak nečekal, že by chlapci chyběl, kdyby si jeho nepřítomnosti všiml. Odešel velmi tiše.
Jméno muže, který dal do Lektvarů ono oznámení, Snape znal. (Nerad tomu říkal inzerát; pro jeho umění to znělo příliš všedně.) Bylo formulováno jako určitý druh výzvy - týkalo se nalezení způsobu, jak obrátit účinky měsíčního kamene ve zlaté bázi. Ačkoli to nebylo zmíněno, Snape okamžitě pochopil využití: zlaté báze byly užitečné při léčbě magie mysli a měsíční kameny měly tu vlastnost, že působily jako analgetikum. Určitě by nebyl prvním člověkem, který by se pokusil úspěšně vložit měsíční kameny do zlaté báze, ale v oznámení byl zmíněn možný neotřelý přístup využívající nálev z dubového kořene a tymiánu. Oznámení obsahovalo také adresu pro soví poštu, kterou Snape ignoroval; věděl, kde má Luciana Guiho hledat.
Bylo už dávno po půlnoci, když se Gui objevil. Snape ho uviděl jako první, ale neobtěžoval se udělat první krok. Gui měl na sobě svůj obvyklý švihácký oblek a doprovázel ho, jako tradičně, jakýsi svalnatý Ital, typ, se kterými se rád objevoval. Snape dovolil, aby se jeho britská nechuť stáhla na pouhé opovržení. Sledoval, jak si Gui bere pití, jak se dělí o vtip s barmanem, jak si prohlíží místnost... a jak se zastavuje, jelikož ho poznal. Ano, pomyslel si podrážděně. Nelíbil se mu úsměv na Guiově tváři ani způsob, jakým prohodil pár slov s Italem.
Krátce na to se už Gui prodíral davem. Snape se napřímil a založil si ruce na hrudi.
„Ach, Severusi, můj příteli!“ zahalekal „Jaké potěšení - jaké překvapení, že tě vidím!“
„Potěšení je na mé straně,“ pronesl Snape.
Gui se otočil. „Tohle je Fabio, Severusi - a Fabio, tohle je ten nejinteligentnější muž, jakého jsi kdy potkal. Nejinteligentnější, nejdisciplinovanější, nejroztodivněji intelektuální, nej - ach!“
„Lichotíš mi,“ řekl Snape. Otočil se. „Fa-bio.“ Jak odporné jméno, pomyslel si.
Oslovený muž se hloupě ušklíbl. „Ciao, Severus,“ řekl. Podle Severuse působil jeho hlas vzhledem k jeho postavě příliš zženštile, ale to se u onoho druhu hřebečků, jaké s sebou Gui vodil, stávalo často. Posledně tu s ním byl jiný mladík - Řek, ale prakticky klon.
Snape se otočil zpátky ke Guiovi. „Jsem tu pracovně.“
„Ale no tak, Severusi. Vždyť vidíš, kde jsme! Tohle je místo oslav, života, lásky a sexu - no, hlavně lásky, to je ta nejdůležitější věc. Že ano, Severusi?“
Snape měl chuť si velmi silně promnout kořen nosu. „Opět jsem podcenil tvůj talent na chrlení idiotských výlevů, Gui.“
Muž se zasmál. „Dobře, vím, že ti tohle místo nevyhovuje. Jsi příliš britský, příliš tvrdý uprostřed, příliš neohebný. Ale překvapuje mě, překvapuje, že jsi tady sám.“
Fabio se zachichotal a to tak bezduchým způsobem, že si Snape přál, aby existovalo něco podobně systematicky sadistického, jako je odebírání kolejních bodů či přidělování školních trestů, co by mohl udělat.
„Ano,“ pokračoval Gui s leskem v očích, „neměl bys být v tomto domě lásky s mužem, kterého miluješ - co, Severusi?“
„Jako ty?“
Fabiovi trochu povadl úsměv na tváři, ale Gui svého společníka objal kolem ramen. Jedna klopa kabátu se rozevřela a ukázala zvětšující se břicho; Snape si vzpomněl, že Gui se narodil ještě před porážkou Grindelwalda. „Život je plný lásky, Severusi. Ale my se pustíme do práce - co? Jak říkají Britové. A Američané. Pustíme se do práce.“
Probrali vlastnosti dubového kořene a potíže, které měl Gui s načasováním tymiánu, a možnost použít místo zlaté báze platinovou. Po pěti minutách dostaly Fabiovy oči skelný výraz a začal se vrtět. Snape se Guie zrovna chystal utnout nějakou poznámkou, když muž zvedl ruku k Fabiově hlavě.
„Přines mi další pití, ano, miláčku? A jdi na taneční parket. Přijdu pro tebe, až skončím.“
Fabio odešel. Snape po této Guiově větě sklopil oči; zvažoval, že svému kolegovi řekne, že tenhle „miláček“, kterého si přivedl, určitě během příštích deseti minut skončí v náručí někoho jiného, ale rozhodl se mlčet. Gui už to věděl.
„Je to ten tymián, ten tymián,“ zamumlal Gui. „Jak ho včas rozpustit? Je tvrdohlavá, tahle rostlina. Možná bychom mohli zkusit očarovat kotlík, co?“
„Možná.“
„Pamatuješ si, k čemu to vedlo, viď, Severusi? Byl to tvůj nápad. Na něco takového jsi mohl přijít jen ty. Já - očarovat kotlík!“ Gui se posměšně ušklíbl. „Ach, škoda, že to bylo kvůli válce. Bylo by to dobré téma k publikování.“
„Vydal jsi to později.“
„Ale tvé jméno tam nebylo. No, nevadí, příteli. Takže - kouzlo...“
Během hodiny načrtli plán, nad kterým už Snapea svrběly prsty. Modulovat oheň a zároveň udržovat kotel v ergodickém stavu - proklínal sám sebe, že ho to hned nenapadlo. Mělo by to fungovat - ale lektvar, který funguje jen teoreticky, je k ničemu. Byl by to dobrý projekt na několik příštích měsíců.
„Pošleš mi poznámky, až je budeš mít?“ zeptal se Gui.
Snape přikývl. „Budu ti podávat zprávy týdně - častěji, pokud se objeví něco vzrušujícího. Nepředpokládám však, že něco takového nastane, minimálně ne během prvního měsíce.“
Gui se zasmál. „Tenhle tvůj pohled znám, Severusi. Už se nemůžeš dočkat, co? Vrátíš se a začneš s lektvarem, ani nepůjdeš spát.“ Povzdechl si a vytáhl těžký váček s mincemi. „Dlužím ti příliš mnoho, Severusi.“
„Nejsi povinen mi něco platit, Gui.“
„Nesmysl. Pracuješ přece pro můj Istituto di Magico, ne? Vezmi si to.“
Snape tedy nabízený obnos přijal. Protestování by vedlo k tomu, že by se sám sobě ještě víc hnusil; tyhle peníze byly mnohem, mnohem lepší než to, co vydělal těmi ostatními drobnými zakázkami.
„Buon, buon. Platím dobře, ne, Severusi?“
Snape přikývl.
„Mohl jsem ti platit - na normální výplatní pásce, a ne v gay klubu, jako je tenhle - kdyby ses rozhodl jít pracovat ke mně. Měl bys téměř neomezené finanční prostředky. Soukromé laboratoře pro tebe - a tvé asistenty a jejich asistenty. Svoje jméno ve všech špičkových časopisech. Ach,“ Gui zvedl prst, „neříkej to. Vím, že jsi potřeboval zůstat tady - v chladné, šedivé, deštivé Británii, s gayi, kteří nevědí, jak být gay.”
„Vskutku,“ řekl Snape. „A proč?“
„Čekal jsi. A sledoval jsi a ujišťoval ses. Ale teď je zpátky, ne? Máš ho zpátky. Proč zůstáváš v Británii? Můžeš jít, kam chceš.“
„Třeba se mi v Británii náhodou líbí.“
„Možná on chce zůstat. To je důvod? Nebo na některé věci nemůžeš zapomenout.“
Snape mlčel. Nutkání jednoduše se přemístit bylo téměř k nevydržení.
Gui si povzdechl. „Teď se půjdu podívat po mi amore, jak jsi mi laskavě doporučil. Dobrou noc, Severusi.“
Snape přikývl: „Dobrou noc.” A sledoval, jak se Gui proplétá davem a mizí.
***
Ke konci představení se Ginny přistihla, že je do příběhu zcela vtažená. Zjistila, že by nejraději hodila na tenora pořádné sulcové zaklínadlo, když zostudil Violettu, a dokonce jí ukáplo pár slz, když sopranistka ve třetím dějství zpívala svou árii.
„Tedy,“ prohlásila Ginny po potlesku, když už vycházeli z divadla, „to bylo něco.“
„Líbilo se ti to?“ zeptal se Aaron. Tvářil se příznačně potěšeně.
„Jo, líbilo.“
Nechali se nést hlavním proudem davu. Nejbližší stanice letaxu se nacházela několik bloků odtud. Vzduch nebyl příliš chladný, i když Ginny cítila, jak jí na rukou začíná naskakovat husí kůže.
„Opera je jedna z mála věcí, které jsem dostal od táty,“ promluvil Aaron, když už šli delší dobu bez řečí. „Myslím lásku k ní. A taky nějaká cédéčka.“
Ginny přikývla. Cédéčka - vzpomněla si, co to je. Její otec byl jimi docela posedlý a dokonce si pořídil přístroj, který je měl přehrávat. Nikdy ovšem nefungoval.
„Tohle byla jedno z těch operních, které po něm zůstaly, když odešel, takže to byla jedna z prvních, ke kterým jsem se opravdu dostal.“
Odmlčel se. Ginny se otočila a chytila ho za zápěstí. „Bylo to krásné, všechno,“ řekla.
Aaron se otočil, a když se k ní sklonil, přišlo jí přirozené, že se přiblížila i ona k němu a jejich rty se setkaly v polibku.
Zastavili se, protože došli ke stanici letaxu, což byla smíšená mudlovsko-kouzelnická hospoda, kde Ginny už několikrát byla. Aaron ukázal směrem k baru a Ginny po chvíli váhání přikývla.
„Tak jak bystrozoři zabrání tomu, aby nás všichni zdejší mudlové odhalili?“ zeptal se Aaron, když si objednali pití.
„Na dveřích je selektivní paměťové kouzlo,“ vysvětlila Ginny.
„Myslel jsem, že na mudly se selektivně zaměřit nedá.“
„Nedá - zaměřuje se jen na toho, kdo se cítí rozrušený z věcí, co viděl v hospodě. A je velmi snadné se mu ubránit, pokud jsi zvyklý kouzlit.“
Aaron spokojeně přikývl. Zvedl sklenku a potrhle se usmál. „Libiamo! Da-da-da-da!“
Ginny se zasmála. V hrudi měla příjemnou plnost a alkohol způsobil, že se cítila uvolněně. I pivo bylo dobré. Chvíli pozorovala krb a pak se otočila k Aaronovi. „Půjdeme, až tohle dopijeme?“
Aaron přikývl a pokračoval ve vyprazdňování své sklenice.
Když stáli před krbem a Aaron už vzal mezi prsty špetku letaxu, Ginny nadhodila: „Nechtěl bys jít na chvíli ke mně? Mám v ledničce šampaňské - není sice exkluzivní, ale myslím, že celkem ujde.“
„Ano,“ souhlasil Aaron rychle.
„Dobře,“ kývla Ginny a usmála se. „Příčná ulice!“ zvolala a kročila do plamenů.
Ulice byly většinou prázdné, což vzhledem k pokročilé hodině nebylo překvapivé. Kráčeli těsně vedle sebe, ale nedotýkali se. Ještě že jsem se včera rozhodla uklidit svůj byt, pomyslela si Ginny. Měla sice nastavený jeden z oněch čistících lapačů, které v případě návštěvy hodí všechno prádlo do skříně (četla o nich v Týdeníku čarodějek), ale naposledy to kouzlo kontrolovala před měsícem.
„Ty bydlíš nad Christininým zmrzlinářstvím?“
„Ano, bydlím. Býval to obchod s žertíky dvojčat, celá dvě podlaží, ale to dolní prodali a horní nechali mně. Je to opravdu moc velké, měla bych se poohlédnout po spolubydlících...“ Dveře se otevřely a ona rozsvítila. „Neobtěžuj se se zoufáním - dojdu nám pro něco k pití.“
Když se vrátila, Aaron si prohlížel krbovou římsu.
„Ahoj,“ řekla a nasměrovala láhev stranou.
Otočil se. „Ach, nazdárek...“ Láhev šampaňského se s hlasitým bouchnutím otevřela a Aaron vykřikl a nadskočil.
„Promiň,“ omluvila se Ginny se smíchem. „To byl trik, který mě naučil George.“ Podala mu sklenici a nalila. „Jejda - příliš moc. Pulírexo. Jsi v pořádku?“
„Jo, jen mě to trochu vyděsilo.“
„Promiň,“ zopakovala, Aaron se ale usmíval. „Zkus vyrůstat se šesti bratry, z nichž dva byli blázniví vtipálci.“
„Kdo?“
„Fred a George.“
Aaron zamrkal a Ginny ucítila, jak se dobrý pocit v její hrudi pozvolna vytrácí, když si všimla prázdnoty v Aaronově tváři. „Fred - myslíš ředitele Weasleyho?“
„Jo. Býval to šprýmař.“ To bylo předtím, než se stal vojákem a pak fanatikem, který mazal paměť členům své rodiny. Ginny zaznamenala, že v Aaronově tváři se objevila jistá míra rezervovanosti; zřejmě na to taky myslel. Koneckonců dělal analýzu její paměti.
„Díval jsem se - když jsi byla v kuchyni - na některé z těch fotek. Jsou z Bradavic?“
„Jsou,“ potvrdila. Aniž by přistoupila blíž, věděla přesně, o kterých fotkách mluví. Nechtěla popojít blíž. Existoval důvod, proč je měla na krbové římse, kde nepřekážely a byly mírně nakloněné, takže zůstávaly i při rozsvíceném světle ve stínu.
Couvla s pocitem, že se jí země mírně naklání pod nohama. Alkohol jí poměrně rychle stoupal do hlavy. „Povídej mi o Spojených státech.“
S Aaronem se snadno povídalo, hlavně proto, že dokázal o něčem dlouze vyprávět, pokud ho k tomu někdo vybídl. Ginny poslouchala, jak probírá pitomosti ve vztazích mezi mudly a kouzelníky ve Státech a při tom dopili první láhev. Unikla jí ta část o nejnovějším zasedání massachusettské rady v Salemu, protože zvažovala, zda vytáhnout tmavé pivo. To už by bylo trochu moc. Ale Demme jí v podstatě řekl, aby zítra do práce nechodila. A ona toho za poslední měsíc moc nevypila. Ale Aaron by si nejspíš pomyslel, že do sebe hází lahve jako sedmdesátiletý opilec.
Aaron přestal mluvit, když vstala. „Pokračuj,“ houkla na něj. „Co se dělo v Salemu?“
Ale než se vrátila se dvěma pivy, Aaronovo vyprávění o salemské radě utichlo. Ginny předpokládala, že o mudlovsko-kouzelnických vztazích ve Státech se dá vést jen velmi omezený dialog. I když byl očividně o tomto tématu velmi dobře informován, pomyslela si.
„Jak ti chutná pivo?“
„Je dobré,“ řekl Aaron a dal si další lok. „Chutná jinak než to, na které jsem zvyklý z Bostonu. Je lepší.“
Ginny se zasmála. „Dělalo by mi starosti, kdybys řekl, že je to horší.“ Poklepala prstem o stěnu sklenice. „Ron vlastně nikdy neměl rád pivo. Z máslového piva přešel rovnou na ohnivou whisky.“
„Aha,“ hlesl Aaron neurčitým, zdvořilým tónem.
Ginny zasáhlo jako rána kladivem, že Rona nikdy nepoznal. Aaron nikdy nepoznal žádného člena její rodiny, který zemřel. Možná o nich ani nikdy neslyšel - možná si myslel, že její rodina byla vždycky taková, jako je teď - jako by Ron, Charlie, Fred a její otec nikdy neexistovali. Jak si to mohl myslet? A možná ti ostatní, protože nebyli slavní, ale Ron - jak by mohl neslyšet o Ronovi?
„Poprvé jsem se v Londýně opil ohnivou whisky,“ řekl Aaron. „Pořád nemůžu její chuť vystát.“
Ginny se podařilo přimět se zasmát. „Jo.“
„Takže...“ Aaron si odkašlal. „Měl - měl Ron rád ohnivou whisky?“
Ginny přikývla. Ale nebylo to nic platné. Slzy přicházely - velké, nevyhnutelné, valily se jí do očí ze zásob, o kterých nevěděla, že je má, snad až v kostech na svých zádech. Unikl jí vzlyk a ona se kousla do rtu, aby ho zastavila. Bylo ponižující plakat před Aaronem, zvlášť na jejich prvním rande – ach, Merline, proč plakala? Ale nedokázala přestat.
„Ginny?“
Odložila pivo a sklonila se tak, že měla obličej zabořený mezi koleny. Vzlyky tlačily její žaludek k žebrům, ale držela se v maximálním možném klidu. Snažila se soustředit - soustředit se na to, jak strašlivě trapné to je - a možná to trochu fungovalo...
Aaron se přisunul blíž. „Ginny, co se děje?“
Nevěděla. Nevěděla. Samozřejmě to mělo něco společného se všemi, kteří zemřeli, a s válkou, a s tím, že ani na ulicích se necítila tak jako dřív, a s tím, jak - jak to Aaron nevěděl. Ale to nestačilo k tomu, aby se takto rozbrečela. Uvažovala, že zvedne hlavu, aby s ní zatřásla, ale to už ji Aaron váhavě objal kolem ramen. Stavidla se znovu otevřela. Vzlykala a slzy jí smáčely kůži na paži.
„Ššš, ššš,“ mumlal Aaron a pohyboval rukou po jejích zádech, „to bude v pořádku...“
Aaron to nevěděl, pomyslela si Ginny. Jak by to mohl vědět? Nikdo to nemůže vědět. Ani Brumbál nemohl všechno předvídat, ani poskytnout odpovědi o tom, na čem záleželo. Ale v jistém ohledu to nebylo důležité.
Ginny se s hlasitým odfrknutím narovnala do vzpřímené polohy a rychle si otřela oči. Nesnášela, jak vypadala, když plakala. Po Ronově smrti si dávala pozor, aby se před odchodem do třídy vyplakala v koupelně a odčarovala si opuchlé oči. Svým způsobem záleželo na tom, aby se před všemi tvářila v pohodě, zvlášť před všemi zmijozelskými.
„Promiň,“ podařilo se jí vydechnout.
„To nic,“ mávl Aaron rukou. „Je to těžké, já vím...“
Nevěděl to, pomyslela si. Ale kdo by mohl? Když jeho levá ruka klesla dolů a spočinula na její noze, otočila svou ruku tak, aby ji mohla stisknout.
***
Snape odhodil plášť na židli ve chvíli, kdy se přemístil do svého bytu, a začal se přehrabovat ve věcech, aby našel čistý pergamen. Rozčilovalo ho, jak má pergamen ve zvyku nebýt k nalezení, když ho člověk nejvíc potřebuje.
Bez zastavení si zapsal poznámky ze schůzky s Guiem; jeho mysl pracovala nejlépe, když byl ztracen v zápalu myšlenek. Rozhovor byl produktivnější, než doufal - sám by na to kouzlo nepřišel, i když ho vymyslel. Pak se zastavil. Jestli má pokračovat, bude se muset pustit do skutečné přípravy.
Odložil brk. Bylo pozdě a on byl unavený. Gui se mýlil, pomyslel si s náznakem hořkosti. Nehodlal pracovat celou noc, ztracený v opojení z přípravy, jak by možná měl. Byl starý.
Oheň už téměř vyhasl. Žaludek měl prázdný, ale jíst se mu tak docela nechtělo. A Tibby nejspíš tvrdě spala a snila o tom, o čem sní domácí skřítci.
Vstal a vyšel na chodbu. Náhle se zastavil, otočil se a chvíli setrval naprosto nehybně. „Pottere?“ pronesl tázavě.
Stále tu vládlo ticho. Otočil se zpět, znovu vykročil na cestu ke svému pokoji a posléze za sebou zavřel dveře.