Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Harryho Funík

Když Snape Harrymu vyhrožoval létem stráveným čištěním kotlíků, nemluvil tak úplně pravdu.

Opomněl zmínit odslizování slimáků, drcení brouků, krájení kořenů zázvoru a Harryho nejoblíbenější: oddělování částí čtverzubce – všechny tyto úkoly mu přidělil během prvních třiceti šesti hodin po oné noční eskapádě.

Budiž Snapeovi přičteno k dobru – dopřál Harrymu pár přestávek na jídlo, spánek a ‚potulování se domem s bezúčelným adolescentním plýtváním časem a energií‘. Budiž Harrymu přičteno k dobru – toho umaštěného zmetka nezabil.

Ne že by to ještě nepřicházelo v úvahu, soptil, zatímco nožem rozřezával několik nešťastných kořenů zázvoru.

Naštěstí jej Snape ignoroval, protože byl zaměstnán na druhé straně místnosti jakýmsi komplikovaným lektvarem. Harry si rád myslel, že Snape jej ignoruje právě kvůli tomu noži v ruce, ale pravdou bylo, že to chtělo víc než teenagera s řezacím nástrojem, aby vyvolal starosti u schopného kouzelníka.

Byl právě uprostřed přehnaného máchnutí nožem, když po hlasitém prásknutí Dobbyho přemístění nadskočil a jen taktak minul vlastní prst. Rozbušilo se mu srdce a pro jednou to nebylo ze vzteku.

Otočil se a chtěl domácímu skřítkovi vynadat, ale kousl se do jazyka, když zvítězila jeho zvědavost. Během mnoha hodin, které Harry v této laboratoři v posledních dvou dnech strávil, Dobby ani jednou nevstoupil, pokud ho k tomu Snape nevyzval. (Ne že by Harry Dobbymu vyčítal, že v přítomnosti toho odporného muže netráví víc času – i domácí skřítci musí mít nějakou úroveň.)

„Přišel profesor Brumbál a kouzelníci z Řádu, profesore Snape, pane,“ začal Dobby vážně, poněvadž hodlal předat důležitou zprávu, „a chtějí, aby profesor Snape přišel na schůzku, pane.“

Schůze Řádu? Harry se posadil zpříma a pozornost upřel na Snapea.

Snape vyslechl Dobbyho oznámení, jako by takové předvolání očekával. „Dobrá tedy,“ odpověděl, ztlumil oheň pod kotlíkem a vytáhl hůlku, „vyřiď řediteli, že za chvíli přijdu.“

„Věděl jste, že se dnes koná schůze Řádu?“ vyhrkl Harry a nechtěně tak přerušil Dobbyho další slova. Byl napůl vyvedený z míry a napůl nadšený z vyhlídky, že v domě jsou lidé, které by mohl skutečně snést.

Snape sotva věnoval Harrymu lhostejný pohled, než se otočil a téměř neslyšně seslal na kotlík kouzlo, které způsobilo, že lektvar okamžitě přestal bublat. Vlastně to zastavilo všechno. Pára, která se nad ním vznášela, ustrnula na místě, připravená znovu začít stoupat při pozdějším mávnutí Snapeovy hůlky.

Docela šikovné kouzlo. Harry si přál, aby ho znal – hodně by mu to za posledních pět let usnadnilo přípravu lektvarů, kdyby mohl zmrazit vlastní dílo, zatímco by vymýšlel, co má u Merlina dělat dál.

Ale to bylo vedlejší.

„Kdy jste mi to chtěl oznámit?“ A ještě důležitější otázka: „Řekl Brumbál, že můžu na tu schůzku jít taky?“

Snape se k Harrymu otočil, když skončil s lektvary zmrazujícím kouzlem, místo odpovědi však zkřížil ruce a mlčky studoval Harryho zpoza svého velkého hákovitého nosu. Harrymu bylo jasné, že se muž snaží vypadat hrozivě, a dařilo se mu to na jedničku, ale upřímně řečeno… po tom, co byl s profesorem v tak těsné blízkosti – dokonce i v jeho nekomunikativním stavu –, kdyby ho ten muž chtěl zabít nebo zmrzačit, už by to nejspíš udělal.

„Tak co?“ naléhal Harry.

Snape se ušklíbl. „Takže co, pane Pottere? Nechápu, jak jste mohl nabýt dojmu, že se s vámi podělím o všechny podrobnosti, které o Řádu nebo jeho plánech vím. Zvláště,“ zdůraznil, „když nejste členem zmíněného Řádu.“

„To bych měl!“ namítl Harry. „Jen proto, že Brumbál –“

„Profesor Brumbál! A opakuji,“ dodal uštěpačně, „že mě budete oslovovat pane nebo profesore! Upřímně řečeno, Pottere, když nedokážete respektovat ty, kdo mají autoritu, jak můžete očekávat, že se vám jí dostane na oplátku?“

„Já vzdávám úctu tam, kde je na místě,“ opáčil Harry a záměrně vynechal ‚pane‘. „A Brumbála respektuji! Nemusím k tomu říkat ‚profesor‘!“

„Ach, ano. Předpokládám, že úctu k řediteli máte na mysli pokaždé, když porušíte další z jeho pravidel?“

„Porušuji pravidla, jen když musím…“

„A já důležité informace o Řádu a jeho plánech prozrazuji, jen když musím. Rozdíl je v tom, Pottere, že já, na rozdíl od vás, jsem schopen přesně posoudit všechny potřebné okolnosti.“

Harry sotva stačil vztekle vyprsknout, než ho Snape znovu přerušil: „Vy, pane Pottere, jste pouhé děcko. Arogantní, drzé, rozmazle…“ Snape se odmlčel, než to slovo dořekl, ačkoli oba věděli, co se chystal říct.

Ale to už nemohl tvrdit, že? A podle profesorova výrazu ve tváři Harry odhadoval, že mu až do této chvíle skutečně nedošlo, že jeden ze Snapeových ‚základních nezvratných faktů o Harrym Potterovi‘ ve skutečnosti není pravda.

Harry se rozpačitě zavrtěl a najednou chtěl s rozhovorem skončit.

„Respekt, Pottere,“ shrnul Snape, ačkoli se zdálo, že ztratil páru. „Někdy byste to mohl zkusit.“ A s tím se se chystal opustit místnost, ačkoli se zastavil dřív, než udělal dva kroky.

„Dobby,“ vyštěkl Snape v nepříliš příjemné náladě, „neřekl jsem ti, abys informoval ředitele, že za chvíli přijdu dolů?“

Harry si ani nevšiml, že tam domácí skřítek stále je, ale teď se podíval dolů a uviděl Dobbyho široce rozevřené oči, které je oba upřeně sledovaly.

„Dobby se omlouvá, profesore Snape, pane! Dobby se za to potrestá nejtěžším trestem!“ S tím Dobby sáhl po nejbližším kotlíku postaveném u zdi a začal své známé: „Zlý Dobby! Zl –“

Harry se vrhl k domácímu skřítkovi, aby mu zabránil mlátit hlavou do kotle. „Ehm, Dobby, to je v pořádku… tentokrát se nemusíš trestat. Možná bys měl prostě, ehm, jít.“

„Dobby vyřídil profesoru Snapeovi jeho vzkaz, Harry Pottere, pane. Dobby nesmí odejít, dokud Harrymu Potterovi také neřekne jeho vzkaz!“

„Vzkaz pro mě?“ Harry zpozorněl. Možná bude přece jen na setkání předvolán…?

Dobby zuřivě přikývl, uši mu nadšeně klapaly. „Dobby je poslán, aby informoval Harryho Pottera, že je tu jeho Funík!“

Harry se zamračil. „Můj Fuň…?“ A najednou cítil, jak mu tvář ovládl obrovský úsměv. „Ron? Ron je tady? Kde… dole?“

„To bude všechno, Dobby. Můžeš jít,“ nařídil Snape dřív, než Dobby stačil odpovědět, a domácí skřítek neztrácel čas a zmizel do bezpečnějších prostor. „Ukliďte si svůj pracovní prostor. Rychle,“ nařídil Snape Harrymu a netrpělivě čekal, až jeho pokyny uposlechne.

Harry mu s radostí vyhověl, nadšený vyhlídkou, že se po týdnech, kdy s ním nebyl v kontaktu jinak než soví poštou, setká se svým nejlepším přítelem. Ani Snapeovo netrpělivé poklepávání prstem nedokázalo vymazat úsměv z jeho tváře.

O pár minut později nebyl zklamaný, když mu při sestupu po schodech vyrazilo dech prudké objetí nikoliv od kamaráda, kterého očekával, ale od menší čarodějky s huňatými vlasy.

„Hermiono! Co tady děláš?“

Hermiona couvla na tak dlouho, aby ho mohla chytit za ruku a táhnout po schodech nahoru k ložnici. Naposledy pohlédl směrem ke kuchyni, kde spatřil Snapeovu temnou postavu, jak se vzdaluje.

Hermiona neřekla ani slovo, dokud ho nevtáhla až do ložnice a nezavřela dveře.

Ronova pihovatá tvář se na něj usmívala z jeho postele. „Řekl jsem jí, aby na tebe tentokrát neútočila, kamaráde. Jak si vedla?“

„Ronalde! Musíme si promluvit o důležitějších věcech!“ Hermiona vzrušeně mávala složeným pergamenem. „Přišly výsledky tvých zkoušek NKÚ!“

Harry se zasmál úlevou, že konečně zase vidí své přátele. Dychtivě se natáhl po pergamenu a usadil se v rohu postele, aby si prohlédl své výsledky. Bylo však zvláštní, že tam nebyla žádná obálka… Zvedl oči a ve tváři se mu objevila nevyřčená otázka.

Ron i Hermiona, kteří teď také seděli na posteli, se tvářili trochu rozpačitě.

„Nechtěli jsme vyzvídat, Harry, opravdu,“ pospíšila si Hermiona s vysvětlením, „ale… no, profesor Brumbál nechal letos v létě posílat tvou korespondenci ze školy manželům Weasleyovým. Požádal je, aby ti v Příčné ulici vyzvedli školní potřeby na příští rok, víš… a oni nemohli vědět, jaké knihy mají koupit, aniž by zjistili, jaké známky jsi dostal…“ Vypadala, jako by se připravovala na výbuch podobný jejich prvnímu setkání loni v létě.

Možná právě proto se Harry vůbec nezlobil, že si on jako první neotevřel vlastní poštu. Každopádně nevěděl, jak dlouho tu Ron s Hermionou vydrží, a nebyl si úplně jistý, jestli si chce krátký čas s nimi krátit hádkami.

Na to měl Snapea.

Spěšně rozbalil pergamen, aby se podíval na výsledky. Celkově nebyly tak špatné, jak se obával. U zkoušek z věštění a dějin magie neuspěl, což nebylo vůbec překvapivé. Z astronomie dostal také známku ‚přijatelný‘, ale v podstatě ze všeho ostatního dostal ‚nad očekávání‘, kromě obrany proti černé magii, ze které obdržel ‚vynikající‘!

To stačilo, aby se s úlevou zasmál… dokud mu nedošlo, že z lektvarů nedostal potřebnou známku, aby mohl pokračovat ve Snapeově třídě pro pokročilé. A pokud nebude pokračovat ve výuce, nemá naději, že by ho přijali do bystrozorského programu.

Smích mu odumřel na rtech a v žaludku se mu usadil pocit zklamání. Už dopředu počítal s tím, že nedostane dostatečně vysokou známku, ale přesto… když ji skutečně viděl před sebou napsanou, měl pocit, jako by fyzicky sledoval, jak se jeho bystrozorské sny rozplývají.

„Co jste vy dva dostali z lektvarů?“ zeptal se, protože to potřeboval vědět.

„Přijatelně,“ řekl Ron ve stejnou chvíli, kdy Hermiona předvídatelně odpověděla: „Vynikající.“

„Aha.“ No, aspoň si to s Ronem můžou prolenošit společně. Složil si výsledky a pevně odsunul své zklamání stranou, když Hermiona přerušila ticho.

„Tady je seznam knih z Bradavic a přinesli jsme ti s Ronem učebnice, aby ses mohl začít učit na příští rok. Jsou tam formule, přeměňování, obrana a bylinkářství. Abych pravdu řekla, nebyly jsme si s paní Weasleyovou úplně jisté, jestli hodláš pokračovat v bylinkářství, ale riskly jsme to… Jo, a řekla jsem jí, že by možná měla počkat s péčí o kouzelné tvory, protože jsem si nebyla jistá, jestli budeš chtít pokračovat i v tomhle předmětu.“ Vypadala trochu zahanbeně, protože ji ani nenapadlo, že by se chopil příležitosti navštěvovat Hagridovu třídu… ne že by se mýlila, pomyslel si Harry. „Astronomie… tak to byla jedna z možností, i když vzhledem k tomu, že nemáš vysokou známku, jsem si říkala, jestli by profesorka Sinistra nemohla –“

„Hermiono!“ Harry přerušil její zamyšlený monolog, ale zmírnil hlas, protože věděl, že věnovala spoustu pozornosti tomu, aby paní Weasleyové poradila s jeho volbou hodin. „Díky, Hermiono. Já… už se nemůžu dočkat, až se podívám do svých učebnic.“

Ronovo zakašlání znělo podezřele jako maskované odfrknutí a Harry se vyhnul kamarádovu pohledu, aby neztratil kontrolu nad vážným výrazem, který nasadil kvůli Hermioně.

Hermiona se rozzářila. „Není zač, Harry!“

„Teď, když jsme to vyřešili,“ zasáhl Ron dřív, než Hermiona stačila rozhovor znovu nasměrovat k vědeckým tématům, „smíme tu být jen do skončení schůze Řádu a máme toho hodně, o čem tě musíme informovat.“

Konečně! Harry se dychtivě naklonil dopředu. „Jsou nějaké další novinky o Voldemortovi? O jeho Smrtijedech? Co dělá Řád v boji proti nim? Dělá teď něco ministerstvo?“

„Určitě nedělá dost!“ vložila se do toho horlivě Hermiona.

„Moc toho nevíme,“ dodal Ron. „Jen střípky, které se nám podařilo zaslechnout z rozhovorů v našem domě. Někdy je dobře, že je tak malý, vážně. A navíc Fred a George jsou teď v Řádu, takže nám rádi něco naznačí, i když byli varováni, aby nám nic neříkali.“

„Počkej… Takže Hermiona bydlela u vás?“

„Ne celé léto,“ vysvětlila Hermiona. „Jen tu a tam na jeden den. Rodiče mě posledních pár let moc nevídali a poté, co je škola informovala o rostoucí hrozbě s Voldemortem, dost trvali na tom, abychom letos strávili víc času jako rodina.“

„Jo, to dává smysl.“ Harry příliš nepřemýšlel o tom, jak se k nadcházející válce postaví rodiny mudlorozených studentů, zvlášť když jeho vlastním mudlovským příbuzným bylo tak či onak jedno, jestli přežije, nebo zemře. Musí to být děsivé, uvědomil si, vědět, že vám hrozí nebezpečí, a přitom nebýt skutečnou součástí světa, který toto nebezpečí představuje. A pak vědět, že na konci léta posíláte své dítě zpátky do toho světa…

Ron už mluvil. „Takže jsme si řekli, že jsi o Azkabanu nejspíš neslyšel.“

„Azkabanu?“ Harry se vytrhl ze svých meandrujících myšlenek. Lucius Malfoy. „Došlo k útěku?“ Položil otázku, i když už znal odpověď.

Přikývl.

„Proč to nebylo v novinách?“ dožadoval se odpovědi. Od té doby, co byl zavřený na Grimmauldově náměstí, se mu nedostaly do rukou žádné noviny, ale u Dursleyových dostal několik čísel Jinotaje a Denního věštce a nic takového nečetl. Vlastně nečetl nic, co by poukazovalo na aktivitu Smrtijedů – jen článek za článkem o tom, jak je jisté, že se Voldemort vrátil, a seznamy, jak se lidé musí chránit a připravit na nadcházející válku. Ale ve skutečnosti tam nebylo o nadcházející válce nic. Bylo to vyloženě k zbláznění.

„No, bylo to v novinách,“ Hermiona si podrážděně povzdechla a hodila Harrymu výtisk Denního věštce otevřený na předposlední stránce.

Harry si stránku prohlédl a pak zmateně vzhlédl. „Co má ‚svobodná bílá čarodějka hledá kouzelníka, který miluje kočky‘ společného s Azkabanem?“

„Na opačné straně, Harry! V levém dolním rohu. Vidíš? Tamhle – malý článek dole.“

Malý je slabé slovo, pomyslel si Harry, když mžoural, aby přečetl drobné písmo.

Kouzelnické vězení prochází rekonstrukcí

Azkaban, nejstřeženější věznice kouzelnického světa, bude v nadcházejících měsících uzavřen pro návštěvníky včetně rodinných příslušníků vězňů, protože se plánuje revize a přehodnocení bezpečnostních opatření v souvislosti s nadcházející válkou. „Není se čeho obávat. Absolutně ničeho,“ uklidnil veřejnost ministr kouzel v exkluzivním rozhovoru pro Denního věštce. „Bezpečnost kouzelnického světa je naším nejvyšším zájmem!“

Očekává se, že azkabanská věznice bude znovu otevřena do konce roku, a to pod lepším vedením a s výrazně lepšími bezpečnostními opatřeními.

Harry zmateně vzhlédl od stručného článku. „To je všechno? Tady není nic o útěku. Ani náznak.“

„Přesně tak,“ odfrkla si Hermiona. „Nemohou popřít, že se Voldemort vrátil, tak teď zakrývají, jak je to ve skutečnosti zlé, ujišťováním, jak jsme všichni v bezpečí, když na nás ministerstvo dohlíží!“

„Snaží se zabránit masové hysterii, tak to řekla moje máma,“ vložil se do toho Ron a letmo se na Hermionu podíval.

„Ano, a to jen způsobí, že lidé začnou být ohledně války lhostejní,“ dodala Hermiona. „Přepracovaná bezpečnostní opatření, to určitě! Důvod, proč je třeba je revidovat, je ten, že většina jejich vězňů utekla za těch současných opatření! A potřebují držet návštěvníky dál, aby na to nikdo nepřišel. Dává jim to čas, aby se pokusili uprchlíky v tichosti pochytat, rozumíš!“

„Co myslí tím ‚zlepšeným řízením‘?“ zeptal se Harry a znovu si přečetl článek.

Na to mu odpověděl Ron. „Mozkomorové zmizeli. Všichni, odešli za Voldemortem. Tak se ten útěk vlastně stal.“

Z toho se Harrymu rozproudila krev. „Proč neodstranili mozkomory z Azkabanu hned, jak zjistili, že je Voldemort zpátky?“ zařval.

Jeho přátelé naštěstí nebyli jeho hněvem šokováni, protože vypadali na ministerstvo stejně naštvaní jako on. Zvlášť Hermiona.

„Hádám, že ministr trochu mlžil, aby si udržel práci a tak,“ odpověděl Ron suše.

„To nejsou všechny novinky, které máme, Harry.“ Hermiona opustila téma Azkabanu, když se zdola ozvaly zvuky pohybu. Řád dnes zjevně nehodlal rokovat příliš dlouho. „Také jsme chtěli vědět, jak se ti daří. Profesor Brumbál řekl Ronovým rodičům, že tu budeš bydlet… s, ehm, profesorem Snapem.“ Skončila poněkud nedůvěřivě, i když Harry hádal, že když ho předtím viděla sestupovat se Snapem po schodech, přesvědčilo ji to, že je to skutečně pravda.

„Jo,“ zabručel Harry a ani se nesnažil skrývat, že se mu ta situace nelíbí. „Jen já a starý dobrý Snape. A milion a jedna práce s nechutnými přísadami do lektvarů.“

Hermiona položila Harrymu soucitně ruku na paži, ačkoli Ron byl o něco méně zdrženlivý. „Co si Brumbál myslí? Snape tě nenávidí! Nejspíš tě už nikdy neuvidím živého…“

„Jsem si jistá, že ředitel má na mysli tvé nejlepší zájmy, Harry,“ přerušila ho Hermiona klidně a střelila po Ronovi pohledem. „Profesor Snape je přece v Řádu. A ty jsi pro ředitele příliš důležitý, aby tě nechal s někým, kdo tě nedokáže pořádně ochránit.“

„Jo, ale kdo ho ochrání před Sna – au!“ Ron si třel ruku, kam ho Hermiona právě plácla.

„Jak – jak se ti daří, ehm, všechno ostatní, Harry?“ zeptala se váhavě a nechala obě ruce v dosahu Rona.

Pro Harryho nebylo těžké pochopit, na co naráží její přehnaně starostlivý pohled, který k němu upírala.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl okamžitě a navázal naléhavým: „Opravdu. Jsem v pořádku, Hermiono,“ když už to vypadalo, že se na něj chystá znovu zatlačit. Skutečně neměl náladu rozebírat svůj smutek po Siriusovi právě teď. Nebo vlastně nikdy. Opětovné omílání věcí by nezměnilo to, jak se odehrály.

„Já… ehm, chtěl jsem si s vámi promluvit,“ odbočil, protože věděl, že tím na chvíli zapomene na Siriuse, „o… o tom, co mi Brumbál řekl na konci roku. O tom proroctví.“

Nato se oba jeho kamarádi posadili zpříma a v pozorném tichu čekali, až bude pokračovat.

I on o tom během svého pobytu u Dursleyových přemýšlel… hlavně když se snažil vyhnout myšlenkám na Siriuse. Brumbál mu přímo neřekl, že nesmí svým přátelům o proroctví říct, a nějak si nemyslel, že by to řediteli vadilo. Harry své kamarády koneckonců potřeboval a nedokázal si představit, že by před nimi něco takového tajil celý školní rok.

„No, víte… to proroctví, které bylo zničeno na ministerstvu… bylo vyřčeno před Brumbálem.“

Hermiona si dlouze oddechla. „On ti to proroctví řekl, Harry? Tak… víš, co v něm stálo?“

Harry přikývl a oba jeho kamarádi čekali se zatajeným dechem.

„To proroctví říká… že budu muset Voldemorta zabít. Osobně. Nebo on bude muset zabít mě.“

Oba jeho kamarádi se tvářili stejně šokovaně.

„Harry… ach, Harry,“ vydechla Hermiona. „Jak… jak to víš? Co tam přesně stálo?“

Harry citoval proroctví řádek po řádku, přesně tak, jak si ho nesčetněkrát přehrával v hlavě od chvíle, kdy mu ho Brumbál odhalil.

V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušilo jen Ronovo zamumlané: „No nazdar.“

„Jo,“ odpověděl Harry.

Bohužel to, co si ještě chtěli na toto téma říct, muselo počkat, protože právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře Harryho ložnice a po něm do pokoje strčila hlavu paní Weasleyová.

Sotva uslyšel: „Harry, drahoušku,“ pohltilo ho mateřské objetí. „Jak ses měl?“ Držela ho na délku paže, nečekala na odpověď a teprve pak hlesla: „Příliš hubený, můj drahý, opravdu příliš hubený. No, to tak nenecháme. Tak pojďte, vy tři! Schůze Řádu skončila a my máme spoustu jídla k snědku!“

S tím byli tři teenageři odvedeni po schodech dolů a do kuchyně, kde se stále ještě pohybovala většina členů Řádu, někteří zabraní do vážných rozhovorů, jiní se vesele zastavovali na pokec.

„Harry!“ zavolal na něj Fred a spolu s Georgem ho spěchali přivítat; brzy za nimi přišli Remus, Tonksová a několik dalších známých tváří.

Harry se nemohl zbavit své vážné nálady, přestože ho obklopovaly pohledy a hlasy veselých a známých lidí. Takhle, pomyslel si při dobré večeři, když se rozhlédl po usměvavých tvářích, které se smály s ním… takhle by mělo vypadat léto.

Čas večeře však uběhl příliš rychle a než se nadál, už se loučil:

„Ano, Hermiono, slibuju, že ti napíšu.“

„Ano, přísahám, že budu jíst pětkrát denně, paní Weasleyová!“

„Ano, Rone, můžeš si vzít moje koště, když… však víš…“

Napadlo ho, že by raději neměl přerušovat Hermionino nové kolo Ronova peskování, a než se nadál, zůstal sám.

Ale díky tomu, že se o část svého břemene podělil se svými přáteli, se teď nějak necítil tak osaměle.

Vydal se zpátky do laboratoře, kde věděl, že na něj Snape bude čekat, až dokončí krájení kořenů zázvoru. Jenže tentokrát, když se blížil ke své obávané práci, dělal to s úsměvem na tváři.

Ano, nebyl sám.

Čas od času je příjemné si to připomenout, pomyslel si.