Preklady fanfiction Harryho Pottera

Velká solná poušť

Jennifer

„To je - to je ono!“ vyhrkla jsem a chytila sestru za paži tak prudce, že nadskočila. „Určitě je to ono!“

„Ach, Merline...“ vydechla Juliet a se široce rozevřenýma očima zírala před sebe. Bylo pozdní odpoledne a my jsme už hodinu ležely na břiše, držely se Šarímova střapatého okraje a hleděly na rychle se měnící krajinu mnoho kilometrů pod námi. Města a vesnice byly pouhými skvrnami uprostřed hor, jezer a plání. A nakonec se na obzoru objevilo něco, co mohla být jen Velká solná poušť; obrovský, šedožlutý oceán písku zbrázděný dunami, který se táhl až k obzoru.

Srdce mi tlouklo tak rychle, že se mi začala točit hlava. „Páni, Juliet,“ vydechla jsem tiše. „Věděla jsem, že je velká - no, obrovská. Samozřejmě. Ale nedokázala jsem si představit něco tak velkého, jako je tohle.“

„Chápu, jak to myslíš,“ zašeptala Juliet. Teď už jsme letěly nad pouští, pluly jsme vzduchem daleko od jakékoliv známky civilizace. „A - je docela děsivé být tady úplně samy. Kéž by tu byl Hugo. Nebo - nebo máma s tátou.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Jo, souhlas.“

Ani jedna z nás pak chvíli nic neříkala, ale přitulily jsme se k sobě, takže jsme se dotýkaly hlavami. Stará známá, pohodlná poloha, při které se mi poněkud ulevilo.

Téměř nepostřehnutelně jsem cítila, jak Šarím zpomaluje a začíná ztrácet výšku. Brzy jsme se snášely k zemi, lehcí jako padající pírko, a pak jsem dole pod námi uviděla ruiny něčeho, co kdysi muselo být velkolepým chrámem.

„Tam přistáváme,“ řekla Juliet. „Chrám Kayazeh. Vyhledala jsem si ho. Je úplně opuštěný, takže by nás tu nikdo neměl objevit. A je na okraji jedné z oblastí, kterou Jazdaniové označili jako nezakreslitelnou, což znamená, že někde poblíž musí žít džinové.“

Snesly jsme se vedle ruin chrámu a o několik vteřin později Šarím přistál tak měkce, že chvíli trvalo, než jsme si uvědomily, že jsme dosedly na pevnou zem.

„Šaríme, to bylo neuvěřitelné,“ řekla jsem koberci a jemně ho pohladila. „Jsi ten nejhladší letec na světě.“

„Ano, jsi nejlepší,“ dodala Juliet upřímně. „Díky tobě se ta cesta zdála tak snadná.“

Náš nádherný koberec se zavlnil zjevnou radostí a pýchou a my jsme vstaly a protáhly se. Strčila jsem si deník do kapsy a vykročila na písek.

O vteřinu později mě jako výbuch z pece zasáhlo horko a já překvapeně vyjekla.

„Co je, co je?“ vykřikla v panice Juliet a přiběhla ke mně. O vteřinu později se zlomila v pase a rukama si chránila hlavu. „Zatraceně!“

Jakmile jsme opustily ochrannou bublinu nad Šarímem, obě nás naplno obklopilo polední pouštní vedro; bylo tu jako v peci, písek pod námi i vzduch kolem nás byly rozpálené do běla. Přeskakovala jsem z nohy na nohu, horko mi už začínalo pronikat podrážkami tenisek, a zoufale jsem se rozhlížela po stínu, ale jediné, co se nacházelo poblíž, byly ruiny chrámy, které neposkytovaly vůbec žádný úkryt.

„Rychle, než se upečeme k smrti!“ vykřikla jsem a táhl Juliet zpátky na koberec. Ale nebylo to nic platné - bublina jako by zmizela.

„Myslím, že je tam jenom během letu!“ řekla jsem. Juliet vyjekla. „Musíme ihned postavit stan a schovat se!“

Zašátrala v tašce a začala vytahovat stan, když tu se najednou Šarím zpod nás vytrhl, takže jsme se překulily na rozpálený písek.

„Au! Co to - hej, neodlétej!“

„Šaríme!“

Obě jsme v panice vykřikly a vyškrábaly se na nohy. Náš koberec se vznesl do vzduchu, vysoko nad naše hlavy.

„On nás opouští, Juliet! On nás opouští!“ Bylo to tak. Umřeme tady umřít, usmažené na slunci jako bezmocní červi. Cítila jsem, jak se mi hrůzou točí hlava, když tu mě Juliet náhle chytila za ruku.

„Ach, Jen, on neodlétá! Copak to nevidíš? Stíní nám!“

Vytřeštila jsem oči a vzhlédla. Šarím se trpělivě vznášel tři metry nad námi a vrhal obrovský stín. Přestože se od pečeného písku stále odráželo teplo, pomalu jsem si uvědomovala, že teď už je to snesitelné. Mohly jsme postavit stan. Neumřeme.

„Šaríme... myslím, že tě miluju!“ zavolala jsem na koberec, zatímco Juliet spěšně vybalovala stan a kolíky z plátěného vaku.

Byl to velmi malý, jednoduchý stan ve tvaru písmene A a postavily jsme ho během několika minut, přičemž jsme kolíky snadno zatloukly do měkkého písku. Vypadal maličký, vůbec se nepodobal rodinnému stanu. Nemohla jsem se dočkat, až se podívám dovnitř.

„Teď už vlezeme do stanu, Šaríme - děkujeme!“ křikla Juliet nahoru a koberec se klidně začal snášet k zemi. Nadzvedly jsme plachtu stanu a vstoupily.

„Ach... tady je tak krásně chladno...“ vydechla jsem úlevou a pak se narovnala. Okamžitě se mi zatočila hlava. „Páni!“ zvolala jsem unešeně. „To je - no kryndapána - to je neuvěřitelné.“

„Zatraceně,“ prohlásila Julie. „Vždycky zapomenu, že je Hugova rodina bohatá. Tenhle stan musí mít cenu spousty galeonů.“

Stály jsme ve velké kuchyni s dlaždicovou podlahou, doplněné masivním dřevěným stolem, židlemi, sporákem a dokonce i klidně tikajícími pendlovkami. Strčila jsem do nejbližších dveří. Vedly do chodby, z níž jsme našly vstup nejprve do malé umývárny a pak do obývacího pokoje. Vypískla jsem nadšením, když jsem to uviděla... Nemohla jsem si pomoct.

„Tady je to tak útulné!“

Nacházely se tu měkké pohovky, vzorovaný koberec, a dokonce i knihovny plné knih. Na konci chodby jsem zahlédla schody z krémově natřeného dřeva a s Juliet jsme se na sebe podívaly, vyběhly jsme po nich a začaly se chichotat. Tohle bylo až příliš divné. Ukázalo se, že nahoře jsou nejen tři čisté, uklizené a pohodlné ložnice a velká rodinná koupelna, ale také další schodiště, které vedlo do podkrovního pokoje.

„Až mi z toho motá hlava,“ řekla jsem a zatřásla s ní. „Jsi si jistá, že jsme v Íránu? Uprostřed zatraceně velké pouště?“

„Nedokážu ani pobrat, že jsme ve stanu,“ souhlasila Julie. „Tohle je surrealistické. A ta - ta nejlepší věc na světě! Takhle vypadá glamping!“

„Jů... mimochodem, zabírám si tuhle ložnici,“ řekla jsem rychle a ukázala do krásné místnosti, jejíž postel byla pokrytá bílým přehozem se vzorem modrých zvonků.

„Á, tu jsem chtěla... ale můžeš si ji vzít,“ ušklíbla se Juliet a stiskla mi ruku. „Když už jsem tě táhla takovou dálku. To musí být Roseina ložnice...  vezmu si Hugovu.“

Posadily jsme se na postel a podívaly se na sebe. Juliet se na mě váhavě usmála a já jí úsměv po chvíli oplatila.

„To je fér, Juliet,“ řekla jsem, i když sestra nepromluvila. „Dostat se sem bylo překvapivě snadné a zábavné a máme bezpečné, nemluvě o tom, že úžasné místo, kde můžeme zůstat celý týden. Opravdu jsi to dobře promyslela, viď?“

„To je doslova poprvé, co to někdo přiznal,“ zasmála se sestra a objala mě. „Díky. Teď už jen musím najít džina... v noci, protože v tomhle vedru z tohohle domu - chci říct ze stanu - nevycházím.“

Znovu se mi sevřel žaludek. Místa, kde žili džinové, byla nezakreslitelná. Vzhledem k tomu, že jsem obyčejný mudla, jsme počítaly s tím, že s ní nebudu moct jít... ale představa, že by se Juliet v noci sama potulovala po poušti, byla téměř nesnesitelná. Trochu jsem se zachvěla. Nějaký hlásek v mé hlavě mi říkal, jestli to zatím nebylo příliš snadné.

„Škoda, že jsme si nevzaly opravdu dlouhé klubko provázku,“ zamumlala jsem. „Jeden konec bych ti uvázala kolem zápěstí a druhý ke stanové tyči. Co když se ztratíš, Juliet?“

„No...“ nadechla se Julie pomalu. „Vlastně mě teď něco napadlo. Chtěla jsem použít kompasové kouzlo, abych se neztratila - tohle -“ Vytáhla hůlku a položila si ji na dlaň. „Ukaž mi cestu.“ Hůlka se roztočila kolem dokola a pak se náhle zastavila. Se zájmem jsem ji pozorovala.

„Ukazuje na sever?“ tipla jsem si.

„Jo. Ale teď mě napadlo - napadlo mě, jestli bych nemohla požádat Šaríma, aby mě vzal k džinovi. Třeba dokáže vycítit, kde jsou.“

„Hej... to rozhodně stojí za pokus,“ souhlasila jsem s jiskřičkou naděje. „Vsadím se, že by to dokázal. Je tak chytrý.“

„Skvělé, zkusíme to!“ vyhrkla Julie a vyskočila. „Jasně, no, máme ještě pár hodin, než bychom si měly uvařit večeři. Co chceš zatím podnikat?“

„Půjdu se osprchovat,“ řekla jsem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že jsem se od včerejšího rána nemyla. „Cítím se nechutně.“

„Jo, to já taky,“ řekla Julie. „Později si můžeme zahrát nějakou stolní hru - viděla jsem nějaké v obýváku...“

Ale poté, co jsme se osprchovaly, s myšlenkou na Julietin noční podnik, která nad námi visela, jsem se nedokázala k ničemu odhodlat, ani ke hrám, ani ke knihám. Přistihla jsem se, že si tu a tam čmárám do deníku. Juliet to očividně dráždilo - neustále mě obtěžovala různými otázkami a snažila se upoutat mou pozornost - ale já ji ignorovala. Zapisování našich dosavadních dobrodružství nějak dokázalo trochu zmírnit znepokojení z toho, co nás čeká.

K večeři uvařila Juliet špagety a já jsem v hrnci na krásném vařiči opatrně míchala konzervu rajčat s tuňákem.

„Mají se špagety takhle zdrcnout?“ zeptala se Juliet a šťouchla do klubka těstovin lžící.

„Myslím, že ne... ach bože, myslím, že se mi omáčka připaluje. Tuňák už je celý připečený.“

„To je v pořádku, jen to seškrábneme... ach jo, myslím, že těstoviny jsou rozvařené. Nechme toho, než to bude ještě horší.“

Špagety jsme scedily a celou tu kaši nějak smíchaly dohromady na dvou talířích.

„Hm,“ ochutnala jsem. „Slepené a připálené.“

„A mámě to jde tak snadno,“ vzdychla Juliet. „No jo. Jsem si jistá, že týden to zvládneme.“

Co nejrychleji jsme se donutily sníst nechutné těstoviny a jako dezert jsme si daly čokoládu.

„Počítám, že bych mohla jít na pár hodin ven, než se úplně setmí,“ prohlásila Juliet a podívala se z okna na slunce, které už stálo na obloze docela nízko.

„Dobře,“ souhlasila jsem tiše a zadívala se na nekonečnou poušť zvlněnou písečnými dunami. „Kdykoli uznáš za vhodné...“

Žár pouště se překvapivě rychle vytrácel. Když se slunce konečně schovalo za obzor, bylo ještě matné světlo a písek jen teplý. Když jsme ale stály u Šaríma, který trpělivě čekal srolovaný na prašném písku, obě jsme se zachvěly v náhlém závanu chladu.

„Opravdu doufám, že to vyjde,“ řekla Juliet s nervózním pohledem na beztvarou poušť, která byla až na děsivý šepot pohybujících se písků téměř tichá. Za námi jako prázdné oči zíralo ze zdí chrámu těch pár oken, která se ještě nerozpadla. Znovu jsem se zachvěla.

Juliet se zhluboka nadechla.

„Jsem připravená,“ řekla tiše Šarímovi. Koberec se rozvinul jedním plynulým pohybem a ležel před námi v očekávání.

„Juliet - buď opatrná.“ To bylo jediné, co jsem dokázala říct, ale myslela jsem tím mnohem víc a taky jsem ji chytila za ruku. Nepouštěla jsem ji a ona musela jemně rozplést naše spojené prsty.

„Budu. A brzy se uvidíme,“ dodala statečně a vkročila na Šaríma. „Slibuju. Šaríme... Chci jít za nejbližším džinem, ať už žije kdekoli. Můžeš mě tam vzít?“

Nastala dlouhá pauza. Šarím sebou několikrát podivně, neochotně škubl a já se nemohla zbavit pocitu, že se mu tam nechce. Nezvedl se do vzduchu a já viděla, jak Juliet polkla, když se podívala nejprve na mě a pak na poušť. Pokud ji tam koberec nemohl - nebo nechtěl - vzít, musela do ní vyrazit sama. Skutečnost se zdála mnohem strašnější než naše představy a já cítila, jak se mi tvář stahuje do masky zoufalství. Tohle bylo prostě strašné.

„Ach!“ zvolala Juliet tiše a já překvapeně vzhlédla. Roh koberce, který se nacházel nejblíž ke mně, se pomalu zvedl, stočil se do tvaru písmene S a namířil přímo na mě.

„Já?“ řekla jsem zmateně. „Já nemůžu jít, Šaríme. Nejsem čarodějka. Pro mě bude to místo nezjistitelné...“

Roh koberce sebou netrpělivě švihl dovnitř. Vzkaz nemohl být jasnější, a ve chvíli, kdy jsem na něj váhavě šlápla, jsem ucítila, jak se pode mnou pohnul. Usadily jsme uprostřed a zmateně sledovaly, jak se Šarím jemně vznesl do vzduchu a začal se vzdalovat od chrámu a stanu ve výšce pouhých několika metrů.

Podívaly jsme se na sebe. „Jsi moták,“ řekla Juliet pomalu. „Ne mudla! A Šarím věděl, že se dokážeš dostat přes kouzla nezakreslení - takže se s tím džinem můžeme setkat společně!“

Seděla jsem strnule v šoku, jak mi došla pravda.

„Ach... on je opravdu nejchytřejší létající koberec na světě,“ vydechla jsem si a jemně ho pohladila. „Musel mít pocit, že bude lepší, když půjdu taky. Jsem tak ráda, že nemusíš jít sama - měla jsem o tebe hrozný strach, víš?“

„Nic není tak zlé, když můžeme být pohromadě,“ souhlasila Juliet a stiskla mi ruku. „A až se vypořádáme s džinem, budeš moct jít do Bradavic!“

„Možná,“ pípla jsem. Ale když jsem se podívala na sestru, pocítila jsem náhlou obavu. Teď už jsme byly na cestě a její tvář zářila dychtivostí a sebedůvěrou. Ten výraz mi byl víc než povědomý.

„Jen si pamatuj, co jsme si řekly,“ dodala jsem rychle. „Vyslechneme si dohodu, pokud ji džin navrhne, ale nebudeme s ní souhlasit, pokud si nebudeme jisté, že je bezpečná. Stoprocentně jisté. A pokud ne, vycouváme a vracíme se domů. Jasné?“

„Jenny,“ vyhrkla Juliet náhle a mou otázku nechala bez odpovědi. „On už zastavuje! Jsme tady!“

Šarím pomalu přistál na písku, a když se žádná z nás nepohnula, aby vystoupila, jemně nám vyklouzl zpod nohou, vyklopil nás na písek a pak se sám sroloval.

Vycítila jsem to ve chvíli, kdy jsem sklouzla z koberce na prašný písek. V temné a nekonečné poušti nebylo slyšet ani hlásku, cítit ani závan vzduchu; bylo to děsivé. Hned mi bylo jasné, že celé tohle místo je prosycené něčím prastarým a zlým.

„Juliet,“ zašeptala jsem. Najednou jsem se bála víc než kdykoli v životě, sotva jsem byla schopná promluvit. „Juliet, pojďme pryč. Neměly bychom tady být - musíme se vrátit do stanu!“

Připadala jsem si jako v pasti, přidušená a naplněná předtuchou: jako by se přímo za námi nacházela nějaká strašlivá bytost, ale když jsem se roztřeseně ohlédla přes rameno, nic tam nebylo. Juliet stála ztuhle s očima dokořán vedle mě a já jsem viděla, že se také třese.

„Dobře,“ souhlasila náhle. „Byl to špatný nápad. Pojďme odsud.“

„Odcházíte? Ale moji drahouškové... vždyť jste právě dorazily...“

Obě jsme vykřikly, protože se země před námi ve víru prachu a písku vzedmula, vzduch naplnil hnilobný zápach a ven se vynořilo to nejobludnější stvoření: téměř lidské, ale groteskně znetvořené, s bílýma očima bez zorniček a chtivými ústy; zčásti duch, bez nohou, protože spodní polovina jeho těla se ztrácela ve vířícím kouři. Jak se pod námi třásl písek, upadly jsme a chytily se jedna druhé. Tohle byl konec. Věděla jsem to. Džin byl horší, než jsem si kdy dokázala představit, mnohem strašnější než na obrázku v naší knize, a obě jsme měly zemřít.

„PROSÍM, NESEŽER NÁS!“ vykřikla Juliet, a pak ji přemohla hrůza a ona zmlkla. Džin se nad námi tyčil a roztahoval ústa v pokřiveném úsměvu. Začal se smát a my se přikrčily, když nás zahalil jeho dech - teplý, prašný, páchnoucí po starých zkažených vejcích.

„Sežrat vás? Ale no tak, no tak... nebuďte hloupé... jsem tak rád... že mám návštěvu...“ Poslední slovo pronesl se syčením jako had a při pohledu na naše obličeje se zatvářil potěšeně.

„Teď pojďte dál,“ řekla ta příšera, pokynula nám a začala se stahovat do své díry. „A trochu si popovídáme...“

Podívaly jsme se na sebe, pak na Šaríma, který ležel o pár metrů dál, a hlavou se nám honila stejná myšlenka. Dokážeme se dostat pryč dostatečně rychle, nebo nás ten netvor stáhne pod zem a už se nikdy nevynoříme?

Lup!

Ozvalo se hlasité zachechtání a my zděšeně vykřikly, protože z džinových prstů vylétly tenké provazy a pevně spoutaly Šaríma na obou koncích i uprostřed tak, že se svíjel a zmítal sebou na písku.

„Pozval jsem vás dovnitř,“ pronesl džin pomalu a upřel na nás své prázdné bílé oči. Znělo to hrozivě. „Odvážily jste se mě vyrušit... takže pojďte...“

„Ne,“ vyhrkla jsem náhle zoufale. „Prosím - došlo k omylu. Hned se vydáme na cestu - ach!“

Džin udělal náhlý chvatný pohyb pravou rukou, a přestože byl několik stop ode mě, ucítila jsem kolem pasu sevření jako železnou obručí a byla nucená klopýtat dopředu, neschopná odolat tahu směřujícímu k džinovu doupěti. Juliet se také zapotácela.

„Minimálně nikdo neodejde bez vysvětlení... drahoušci, drahoušci... to není slušné...“

Džin se vnořil do země se zlomyslným zachechtáním a my na sebe vrhly pohledy plné tichého zoufalství a bezmocně jsme vklopýtaly do páchnoucí propadliny v písku, která vedla někam dolů do jeho strašlivého doupěte.