Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Mrtvé zapáchající ropuchy

„Crucio!”

Ten neužitečný poskok mu padl k nohám a prosil o milost, jak by se toho odvážil jen ten nejubožejší z jeho stoupenců.

Jako oheň se mu v žilách rozhořel vztek.

Pán zla uměl nenávidět. Nenáviděl mudly, mudlorozené a krvezrádce… a nenáviděl každého, kdo si myslel, že ho může porazit. Popravdě řečeno, nenáviděl i své vlastní Smrtijedy. Za ta léta, kdy živořil v tom podivném limbu mezi životem a smrtí, nedokázali nic. Byli slabí. Potřebovali silného pána, který by je vedl a ukázňoval.

Sledoval, jak se jeho služebník svíjí pod náporem další kletby.

Tato konkrétní nenávist se však lišila od nenávisti k vlastním stoupencům. Tuto nenávist cítil celou svou bytostí, z hloubi svého zlovolného srdce. Tato nenávist byla namířena proti chlapci – tomu směšnému dítěti, které mu stále unikalo na každém kroku. Proti chlapci, v jehož krvi se skrýval klíč k jeho vlastnímu vzestupu moci, ale v jehož tajemné jizvě se prý zároveň skrýval klíč k jeho pádu.

Vrhl další kletbu, nyní tvrdší, jako by byla namířena proti samotnému objektu jeho nenávisti.

„Nechal jsi toho chlapce utéct,“ zasyčel zlostně na svého sluhu. Vztek v něm ještě zesílil. „NECHAL JSI HO UTÉCT!“

Harry se prudce posadil do zamotaných prostěradel, ruce přitisknuté přes pálící jizvu. Hrudník se mu zvedal v rychlých nádeších, košili měl nasáklou potem a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde je.

Grimmauldovo náměstí. Ložnice v patře.

Dýchal pomaleji, aby se vzpamatoval, a lehl si zpátky s otevřenýma očima upřenýma do tmy, kterou osvětloval jen měsíc. Podle všeho se ani zdaleka neblížilo svítání.

Voldemort zřejmě zjistil, že zmizel ze Zobí ulice. Harry pocítil vlnu úzkosti, ale koneckonců to byla jen otázka času. Kromě toho Brumbál Harryho před odchodem ujistil, že tu bude v bezpečí.

V bezpečí.

Se Snapem?

Ano, správně.

Brumbál s Remusem se před několika dny zdrželi dost dlouho na to, aby dokončili jeho malou oslavu a znovu s Harrym prošli seznam pravidel.

Schůzky s Řádem zakázány. Zaškrtnuto.

Snapeův prostor zakázán. Zaškrtnuto.

A třetí pravidlo, které Brumbál přidal pro jistotu: Snape byl velitelem. Harry ne.

Zaškrtnuto.

Toto pravidlo samozřejmě nebylo nečekané. Snape byl koneckonců dospělý a profesor, nemluvě o tom, že byl členem Fénixova řádu. Přesto… než to Brumbál takto, i když výrazně mírnějším způsobem, vyslovil, Harry si představoval, že by si ve starém domě mohl dopřát trochu prázdnin. Měl zpátky své kouzelnické věci, ložnici větší než starou ošuntělou Dudleyho, a vynikající syté jídlo na dosah ruky. Společnost mu dělal dokonce i Dobby. Ale po Brumbálově posledním pravidle si dokázal představit jen posměch a tresty – samozřejmě, vzhledem k tomu, že byly prázdniny, Snape by jim tak neříkal. Byla by to ‚sezení s následky za tu drzost být naživu‘. A pokaždé, když si představil různé způsoby, jak by ho Snape mohl mučit, jeho nálada klesla ještě níž.

Přestože stále cítil špetku dřívější úlevy, nebyl si jistý, že Grimmauldovo náměstí se Snapem je pro něj lepší místo než Zobí ulice se strýcem Vernonem. Jistě, Snape by mu pravděpodobně fyzicky neublížil, když na něj Brumbál dohlíží… ale na druhou stranu se o Harryho nestaral o nic víc než Dursleyovi; navíc nebyl zrovna známý tím, že by se ke studentům – a k Harrymu už vůbec ne – choval laskavě nebo spravedlivě. Harry se právě dostal z područí jednoho tyrana do područí druhého. Bylo to vyloženě deprimující.

Sotva se posadil k snídani, když Snape vešel do kuchyně, zkřížil ruce ve svém nejobávanějším postoji a bez jediného pozdravu se pustil do přednášky: „Jelikož jsme opět nuceni snášet tu nešťastnou okolnost, že sdílíme jednu střechu, budete se řídit mými pravidly. Pokud vám nebude nařízeno jinak, budete se zdržovat pouze v místnostech, kde nebudu přítomen já a můj majetek. V noci se nebudete potulovat po domě. Žádné nesmyslné pokusy o kouzla, hrdinství nebo kontaktování svých hloupých přátel jiným způsobem než soví poštou. Žádné pobíhání po domě, žádné hlasité či jinak rušivé výlevy, žádné stěžování si na nedostatek vhodné zábavy a žádné odmlouvání, když vám vydám přímý rozkaz. Neuposlechnutí kteréhokoli z těchto bodů bude mít za následek, že budete po zbytek prázdnin drhnout kotlíky.“ Ukončil svůj dlouhý proslov, aby se Harrymu podíval přímo do očí. „Je to jasné, pane Pottere?“

Sotva Harry rozmrzele zamumlal: „Ano, pane“, Snape se otočil na podpatku a odkráčel zpátky z kuchyně.

To bylo před třemi dny a od té doby Harry ještě neslyšel, že by mu Snape řekl jediné slovo. Vlastně toho muže sotva zahlédl. Snape se zřejmě rozhodl, že se po dobu jejich společného pobytu schová ve své laboratoři a bude předstírat, že Harry neexistuje.

Harry si nestěžoval, opravdu. Šťastným vedlejším efektem Snapeova ignorování bylo, že mu nedal jediný příkaz… tedy kromě toho tuctu prvních, které v podstatě znamenaly, že se mu má držet z cesty.

Prvních pár dní tedy Harry strávil průzkumem domu, hrál sám proti sobě kouzelnické šachy a dokonce si prolistoval některé z knih v domě. Na konci druhého dne už byl úplně znuděný, nemluvě o tom, že se cítil osamělý. Od té doby, co Remus s Brumbálem odešli, do domu nikdo jiný nevstoupil a Snape nechal Dobbyho neustále běhat sem a tam pro přísady do lektvarů nebo za něj vykonávat různé práce. Harry tak zůstal dokonce i bez společnosti malého domácího skřítka.

Povzdechl si, a když usoudil, že tyhle myšlenky ho nikam neposunou a že s jizvou, ve které mu stále bodalo, se nejspíš nevyspí, odhrnul přikrývky a v Dudleyho staré noční košili se vydal ke dveřím. Tyhle konkrétní odložené kousky mu vlastně ani tolik nevadily – byly mu velké, ale díky tomu docela pohodlné.

Když otevřel dveře ložnice, ke svému překvapení zjistil, že chodba je zespodu slabě osvětlená. Nahlédl přes podestu a všiml si zdroje světla – ne zcela zavřených dveří obývacího pokoje.

Bylo to prakticky otevřené pozvání ke špehování a Harry mu s radostí vyhověl.

Jeho bosé nohy nevydávaly žádný zvuk, když po špičkách sestupoval po schodech. Nejprve přiložil oko a pak ucho ke škvíře ve dveřích. Z tohoto úhlu nic neviděl, ale když pozorně naslouchal, dokázal rozeznat hlasy. Ne, jen jeden – Snapeův hlas. Zdálo se, že s někým mluví, protože se občas odmlčel, jako by čekal na odpověď, ale Harry neslyšel žádný hlas, který by odpovídal – jen ticho.

Málem se ušklíbl při představě, že se jeho profesor lektvarů zbláznil a mluví do prázdna. Sotva se udržel v tichu, když Snapeův hlas jen o zlomek zvýšil hlasitost a Harry konečně dokázal rozeznat několik slov.

„… skrytý… nemůžu říct… strážce tajemství…“

Harry se přitiskl co nejblíže ke dveřím, aniž by s nimi pohnul, a napínal ucho, aby slyšel víc, když se Snapeův hlas odmlčel a čekal na odpověď neznámé osoby. Pak pokračoval:

„… věrnost…“ Další odmlka. „… Pán zla, Luciusi…“

Harrymu se podařilo nevydat ani hlásku a krev mu v žilách ztuhla v led, když si uvědomil, s kým Snape mluví: s Luciusem Malfoyem.

Lucius Malfoy byl jedním z Voldemortových nejvěrnějších stoupenců a Snape s ním mluvil, jako by… jako by byli stále na stejné straně.

Podařilo se mu stát úplně klidně, když čekal na další Snapeova slova, ale stejně jako předtím nedokázal nic pochopit.

Vlastně teď už neslyšel vůbec nic. Dokonce ani šumění hlasu.

Harry se otočil a co nejrychleji vyrazil směrem ke kuchyni. Nemohl vědět, kolik času mu zbývá, než…

„Pottere!“ Ozvěna výkřiku ze dveří obývacího pokoje ještě ani nestačila doznít, a už byl muž u něj a rukou zachytil Harryho za záda noční košile, čímž mu zabránil v útěku po schodech dolů. Harry se otočil a ocitl se tváří v tvář Snapeovým planoucím černým očím.

Ten muž byl rozzlobený. Harry se přinutil neucuknout.

„Co jste slyšel, Pottere? Řekněte mi to! Co jste slyšel?“ zasyčel Snape, bledý obličej zkřivený vztekem.

„N-nic! Já…“

„Nelžete mi!“ Mužovy už tak černé oči potemněly.

„Já – já jsem byl jen na cestě do kuchyně, přísahám! Slyšel jsem, jak někdo mluví, ale neslyšel jsem slova.“

Harry ucítil jemný tlak a uvědomil si, že Snape na něm provádí nitrozpyt. Přerušil oční kontakt dřív, než profesor poznal, že nemluví úplně pravdu.

Harryho košile se náhle uvolnila a on se chytil zábradlí schodiště, aby neupadl.

„Kuchyně. Teď,“ zavrčel Snape a vypadal, že se chystá spáchat vraždu nebo přinejmenším seslat kletbu, která se nepromíjí.

Harry se rychle rozhlédl. Co by mohl bez své hůlky použít jako zbraň na obranu?

Snape však neměl trpělivou náladu. Položil své dlouhé, chladné prsty Harrymu na zátylek a popohnal ho dopředu, dolů po zbytku schodů, skrz dveře do kuchyně a na nejbližší židli.

Pak se postavil mezi Harryho a dveře, čímž fakticky zablokoval jakoukoli možnost úniku, a Harrymu nezbývalo než se posadit. Naplňovala ho hrůza z toho, že neví, co na něj ten děsivý muž chystá.

„Nejsme v Bradavicích, pane Pottere,“ promluvil Snape tiše a autoritativně si překřížil ruce na hrudi, „nejsou tu žádní obdivovatelé, na které byste mohl zapůsobit, nejsou tu žádní shovívaví učitelé, kteří by vyhověli každému vašemu rozmaru. Tady jsem jediný. Já a jenom já rozhodnu o tom, jak strávíte zbytek letních prázdnin. A věřte mi, že když je to potřeba, dokážu být docela kreativní.“ Jakmile Snape skončil svou přednášku, naklonil se náhle dopředu a položil ruce na obě strany Harryho židle.

Ať se Harry snažil sebevíc, tentokrát nedokázal zadržet cuknutí. Snapeův obličej byl až příliš blízko jeho tváře a on si v tu chvíli nemohl pomoci, ale velmi dobře si uvědomoval, že v domě není nikdo, kdo by ho zachránil. Tedy, žádný jiný kouzelník… myšlenka na Dobbyho záchranné metody mu moc útěchy nepřinesla.

Naštěstí v následujícím okamžiku Snape ustoupil. Pořád byl viditelně rozzlobený, ale něco v jeho očích se změnilo, když Harry ucukl. Zamyšleně se zaleskly a on vypadal… možná zaskočený? Opatrný? Harry to nedokázal přesně určit, a než se mu to podařilo, Snape se zřejmě rozhodl změnit taktiku a ukázal prstem. „Pojďte, Pottere,“ nařídil a okamžitě se otočil, aby vyšel ze dveří.

Harry zaváhal. V náladě, kterou měl, se mu opravdu nechtělo toho muže někam následovat…

„POJĎTE, POTTERE!“

Harry vyskočil ze židle a ostražitě následoval Snapea přes chodbu a po několika schodech nahoru. Zastavil se u dveří do Snapeovy provizorní laboratoře. Lahve a sklenice plné lektvarových ingrediencí stály na policích lemujících všechny čtyři stěny a ve skříni po straně jich bylo pravděpodobně ještě víc. V několika kotlících se vařily napůl hotové lektvary a další prázdné kotlíky byly naskládané na zemi u nejvzdálenější stěny. Snape se přesunul na jednu stranu místnosti a právě vyprazdňoval obsah jedné z nádob.

„Tady,“ mávl Snape rukou nad slizkou hromádkou i nad policí nad ní, která byla plná sklenic, každá naplněná stejným slizkým obsahem. „Očekávám, že do rána bude celá police s ropuchami vykuchaná. Začněte.“

Harry ustoupil. „Cože? Vždyť je noc!“

„Přesně tak, Pottere. Řekl jsem vám, nebo neřekl, že v noci se po domě potulovat nesmíte?“

„Nemohl jsem spát!“

„Dobře. Vykuchání ropuch je méně pracné, když jste úplně vzhůru.“

Harry zíral, když se Snape otočil zády, aby zamíchal obsah jednoho z kotlíků. To přece nemohl myslet vážně!

„Začněte, pane Pottere!“ zopakoval Snape podrážděně.

Harry vrhl na profesorova záda nepěkný pohled a pak se dal do práce. Fuj. Aspoň že věděl, jak na to; ropuchy kuchali v minulém pololetí v hodinách. Ani tehdy se mu to moc nelíbilo. Taky neměl celou polici žab na jeden zátah.

Následující hodinu pracovali mlčky, Snape kontroloval každý kotlík popořadě, občas zamíchal nebo přidal přísady, zatímco Harry si v duchu procházel seznam všech důvodů, proč nenávidí lektvary… a profesory lektvarů.

V první řadě stále nevěděl, komu náleží Snapeova loajalita. Mohl by být i teď věrný Voldemortovi? Harry cítil Voldemortovy myšlenky vůči tomu muži, když ho mučil, a věděl, že Voldemort skutečně věří, že ho Snape zradil. Ale mohl se mýlit? Nebo Snape nestojí ani na jedné straně – možná hraje na obě strany, aby posloužil svým vlastním pochybným cílům?

S naprostou jistotou věděl jen to, že Lucius Malfoy na správné straně není. Harry se zdráhal věřit i Snapeovi, který měl Brumbálovu důvěru… ale se starším Malfoyem měl prostě příliš mnoho zkušeností na to, aby věřil, že je jen vzdáleně schopen špehovat pro stranu světla. Což znamenalo, že Snape, který se s Malfoyem stýkal, buď stále v nějakém smyslu špehoval, nebo opravdu pracoval pro špatnou stranu.

A pak Harryho napadla další myšlenka, náhlá a zcela nesouvisející s otázkou loajality obou mužů. Neměl být Lucius Malfoy po událostech na odboru záhad stále v Azkabanu? Harry se vždycky za pobytu u Dursleyových cítil odříznutý od kouzelnických zpráv, ale určitě by se dozvěděl, kdyby Malfoy z Azkabanu utekl… nebo ne?

Zřejmě ne.

Těžko se na to mohl Snapea zeptat. Poznal by, že Harry zaslechl jeho rozhovor, a koneckonců by mu mohl udělat prázdniny ještě víc… kreativní. Harry se mimovolně zachvěl. Nechtělo se mu dělat nic kreativnějšího než připravovat přísady do lektvarů.

Snape ani nevypadal unaveně, pomyslel si Harry otráveně, a byl oblečený ve svém běžném černém oblečení. Copak ten člověk nikdy nespal? Při vzpomínce kolikrát Snapea potkal, když se v noci potuloval po chodbách Bradavic, byl ochoten si myslet, že ne.

Harry hodil další hotovou ropuchu do sklenice a pustil se do další. Pracoval teď rychleji, zvykal si na rutinu. I když to nerad přiznával, dokonce i sám sobě, začínal být skoro rád, že má co dělat. Nuda, jak se ukázalo, byla ještě horší než nutnost porcovat mrtvé zapáchající ropuchy.

Snapeovi by to samozřejmě nepřiznal. Ten by ho buď poslal zpátky k nudě, protože by věděl, že ta je horší trest, nebo by to využil jako záminku, aby Harryho po zbytek léta vydřel na kost.

Natáhl se pro další žábu a potlačil zívnutí. Do té doby si neuvědomil, že ho jizva už nebolí. Ten pichlavý pocit byl pryč a spolu s ním i jeho touha být vzhůru.

Při pouhém pomyšlení na to, že by se měl vrátit ke spánku, znovu zívl.

„Dobby!“

Harry vyskočil, když Snape náhle zavolal domácího skřítka. Už si na to ticho docela zvykl.

Dobby se s prásknutím objevil, obrovské oči upřené na Snapea. „Dobby je tady. Co si profesor Snape přeje, pane?“

„V mém posledním balíčku od profesora Brumbála je zelená lahvička. Přines mi ji.“

„Ano, profesore Snape, pane!“ A Dobby s prásknutím zmizel.

Harry se natáhl pro další žábu a neubránil se pohledu na svého profesora lektvarů. Byl od Harryho většinou odvrácený, pomalu míchal přísady v kotlíku a jeho profil byl sotva vidět. Harryho v tu chvíli zarazilo, že Snape vypadá tak… no, klidně. Napětí, které ještě před hodinou prostupovalo jeho tváří, teď bylo sotva patrné. Harry si vlastně ani nepamatoval, že by kdy viděl svého profesora tak klidného, jak se zdál právě teď, když míchal pomalu se vařící lektvary.

Harryho napadlo, že výroba lektvarů je pro Snapea možná něco jako pro něj samotného létání na koštěti. Bylo to jeho útočiště, místo, kam mohl na chvíli uniknout před světem. A tady, daleko od Bradavic, byl možná klidnější, protože to mohl dělat jen tak pro radost, ne s desítkami dětí a profesorů ustavičně pod nohama. Koneckonců Harry snadno pochopil, že Snape je raději sám.

„Neslyším, že byste pracoval, pane Pottere.“ Snape se ani neotočil.

Harry při tom přistižení lehce nadskočil, i když Snape neviděl, kam upřel svou pozornost, a rychle se vrátil k práci.

Ozvalo se prásknutí a Dobby podal Snapeovi malou zelenou lahvičku. „Chce profesor Snape, aby mu Dobby ještě něco přinesl, pane?“

„Ne, to bude všechno. Můžeš tu počkat, kdybych tě náhodou potřeboval.“

„Ano, profesore Snape, pane.“ Dobbyho velké oči měly nádech zděšení a uši mu mírně poklesly. „Profesor Snape chce, aby Dobby čistil další pijavice, pane?“

Harry se zachvěl. Aspoň že mu byly přiděleny ropuchy místo pijavic.

„Ne, to nebude nutné.“

Dobby ještě chvíli stál, uši ještě víc sklopené, než se mírně zvedly. „Chce profesor Snape, aby Dobby…“

„Prof – já tedy v tuto chvíli nebudu vyžadovat tvé služby, Dobby,“ prohlásil Snape pevně a jeho hlas prozrazoval náznak netrpělivosti. „Počkej támhle,“ Snape ukázal na místo poblíž Harryho, „a nedělej nic, dokud ti neřeknu.“

Jakmile se Dobby otočil, aby splnil Snapeův příkaz, a upřel zrak na Harryho, vrhl se dopředu v něčem, co připomínalo velmi neobratné poskočení. „Harry Pottere!“ Dobbyho oči se rozzářily a jeho uši se natáhly ke stropu. „Dobby tady bude čekat celý den a nic nedělat, když to má dělat vedle Harryho Pottera!“

A s tím malý domácí skřítek vyskočil a postavil se do naznačeného rohu, s očima radostně mrkajícíma obdivem.

Harry se naproti tomu nepohodlně zavrtěl na svém místě. Bezostyšně ukázat Snapeovi další příklad někoho, kdo Snapeovu společnost pouze toleruje, ale Harryho uctívá jako hrdinu… no, nezdálo se, že by to byl nejlepší způsob, jak přečkat léto v jednom kuse.

Harry věděl, že Snape nesnáší přílišné tlachání v hodinách lektvarů, a tak se na Dobbyho usmál a poslušně se vrátil ke svému úkolu.

Nezdálo se však, že by Dobby sdílel jeho obavy. „Harry Potter pracuje velmi tvrdě, pane. Dobby bude dělat jeho práci, Harry Pottere, pane!“

„Dobby to neudělá,“ vystřihl Snape rozkaz, aniž by se pozastavil v práci.

Dobbyho uši nad promarněnou příležitostí zvadly a Harrymu bylo malého domácího skřítka tak trochu líto. Trávit poslední tři dny v kuse pobíháním sem a tam a vykonáváním náhodných úkolů pro nevděčného Snapea nemohlo být zrovna zábavné. A po celou dobu, kdy Dobby tak usilovně pracoval, Harry lenošil v domě do té míry, že se začal k smrti nudit.

Cítil se trochu provinile. Hermiona by na něj byla pyšná.

„Tady, Dobby,“ zašeptal, protože stále ještě nechtěl přerušit ticho víc, než bylo nutné, „můžeš použít mou židli. Já ji teď nepotřebuju.“ Byla to pravda, pomyslel si, když od sebe odstrčil židli a přiblížil se k unavenému domácímu skřítkovi. Sám začínal být zemdlený a chvíle stání by mu pomohla.

Dobbyho oči se zalily slzami. „Harry Potter dává svou židli domácímu skřítkovi? Dobby ví, že Harry Potter je velký kouzelník, pane, ale Dobby…“

„Jen si ji vezmi, Dobby!“ rychle zašeptal Harry v naději, že utiší domácího skřítka, který začal hlasitě naříkat. Sám se málem praštil hlavou do stolu jako pořádný domácí skřítek kvůli své vlastní impulzivitě. Mohl to tušit. Kdyby nebyl tak unavený, možná by se zastavil a zamyslel se nad tím, jaký účinek mají jeho prostá zdvořilostní gesta na to malé stvoření. „Dobby! Dobby, pšššt!“

„Harry Potter je k nám domácím skřítkům tak laskavý a hodný a úžasný!“ Dobby si popotáhl a snažil se uposlechnout Harryho příkaz, aby se ztišil. „Tak nesobecký a ušlechtilý a…“

Harry zřetelně zaslechl, jak z druhé strany místnosti zaznívá odfrknutí, když Dobby pokračoval ve své ódě na Harryho Pottera, a otočil se, aby si udělal představu, jak velký průšvih ho za jeho podíl na tomto náhlém výbuchu čeká.

Snape se konečně otočil od svých lektvarů a kupodivu nevypadal, že by se zlobil. Harry usoudil, že za to může poděkovat uklidňujícímu vlivu laboratoře. Muž se však tvářil, jako by laskavá slova, která o Harrym vypadla ze skřítkových úst, považoval za ta nejabsurdnější tvrzení, jaká kdy slyšel.

„Dobby, jdi do kuchyně. Za třicet minut budeme potřebovat snídani,“ nařídil Snape ve zjevné snaze zbavit se hlasitého kvílení.

„A-ano, p-profesore Snape, p-pane!“ Dobby věnoval Harrymu poslední uslzený úsměv a přemístil se z místnosti.

Harry si úlevou povzdechl.

„Péče o kouzelné tvory je v poslední době trochu vágní?“ zeptal se Snape jízlivě a povytáhl obočí.

„Jistěže ne! Hagrid je vynikající učitel!“ bránil ho automaticky, i když zrudl, protože věděl, že to je přehnané i za Hagridových nejlepších dnů. Harry ani nevěděl, že v učebních osnovách předmětu péče o kouzelné tvory mají být domácí skřítci. „A kromě toho,“ pokračoval, „domácí skřítci nejsou jako většina kouzelných tvorů, ne doopravdy. Tedy ne jako draci nebo tlustočervi. Dokážou myslet a jednat sami za sebe, víte? Od kouzelníků se zas tak moc neliší.“

„Ano, právě jste vybudil jejich divadelní schopnosti, které jsou hodny každého mrzimorského prvňáka. Vskutku působivé.“

Harry věděl, že nevyhraje, a tak se zamračil a sebral další žábu.

Snape naštěstí přijal své vítězství bez dalších argumentů. „Dokončete tu, na které pracujete, a pak se umyjte k snídani. Zbytek dokončíte později.“

Harry překvapeně zvedl hlavu, ačkoli Snape se už odvrátil. Když profesor řekl, že musí do rána dokončit celou polici, usoudil, že to znamená bez přestávek dokonce i na jídlo, dokud nebude hotov. Tak by to bylo i u Dursleyových a on vůbec nepřemýšlel o tom, že by Snape byl o moc lepší než oni.

No, na druhou stranu, Snape byl ten, kdo ho odvedl od jeho příbuzných, že? A i když to zahrnovalo i prozrazení Harryho tajemství, byl to rozhovor profesora s Brumbálem, který vedl k tomu, že Harryho neposlali zpátky.

Harry si uvědomil, že ani nepoděkoval.

Když na to ale pomyslel, jeho ústa nějak odmítala ta slova vyslovit. Nedělalo mu problém poděkovat přátelům, poděkovat malému Dobbymu nebo dokonce poděkovat Brumbálovi po tom všem, čím si musel projít… ale když přišlo na poděkování zlomyslnému, odpornému, umaštěnému Mistru lektvarů, nedokázal ta slova dostat přes nespolupracující hrdlo.

Vyhnal tyto úvahy z hlavy a dokončil žábu, kterou držel v rukou. Je to tak dobře, usoudil. Snapeovi by celý scénář Harryho poděkování nejspíš připadal naprosto odporný. Koneckonců, jak Snape řekl Brumbálovi… na Harrym mu nezáleželo, ne doopravdy. Byl jen tím, kdo tam náhodou byl.

A vůbec, nebylo to tak, že by mu Harry nepomohl jako první, když ho odtáhl do pokoje a postaral se, jakkoli nešikovně, o jeho zranění.

Správně. Harry s naprosto spokojeným svědomím odložil hotové ropuchy. Nic mu nedlužil, opravdu ne.

A kdyby bylo po jeho, nikdy v životě Snapeovi nic dlužit nebude.