Preklady fanfiction Harryho Pottera

Let na kouzelném koberci

Juliet

„Silencio!“ zasyčel Ali, když jsem otevřela ústa, abych vykřikla, načež jsem byla vtažena do čajovny. Bezhlesně jsem polkla, ztuhlá hrůzou. Jazyk mi tvořil slova, která mi ale odumírala na rtech. Ali za mnou zatáhl dovnitř Jennifer; ústa měla otevřená v tichém výkřiku a oči vytřeštěné a plné paniky. Hugo se ochable kymácel na chodníku. Ali na něj znovu namířil hůlku.

V hrůze, že se chystá udělat něco ještě horšího, jsem muže popadla za paži a vyvedla ho tím z míry. S překvapivou silou mě setřásl a se zavrčením namířil hůlku na mě. I v téměř naprosté temnotě jsem v každé linii jeho tváře viděla hrozbu. Myslel to vážně. Ucouvla jsem a Ali zamumlal několik kouzel Hugovým směrem, takže kamarádovo tělo náhle úplně ztuhlo - kletba svázání těla, uvědomila jsem si - a pak byl jako na neviditelném vlasci vtažen do obchodu a odvlečen po podlaze do vzdáleného rohu místnosti. Dveře čajovny se s bouchnutím zavřely a já uslyšela cvaknout zámek. Zaregistrovala jsem, jak Jennifer vedle mě rychle, ostře a vyděšeně oddechuje. Hyperventilovala. Položila jsem jí ruku kolem pasu a pevně ji k sobě přitiskla ve snaze komunikovat beze slov. Budeme v pořádku. Zůstaň v klidu.

Ali se k nám otočil čelem, hůlku výhružně zvednutou.

„Teď zruším umlčovací kouzlo, abychom si mohli promluvit,“ pronesl tiše. „Ale jakmile jedna z vás vykřikne, obě se připojíte ke svému malému kamarádovi támhle v tom rohu, rozumíte?“

V šeru jsem se setkala s Jennifeřinýma očima a ona na mě horečně kývla. Kývla jsem tedy na Aliho a snažila se potlačit paniku, která mě zaplavila pokaždé, když jsem pohlédla na Hugovo bezvládné tělo.

„Sonorus.“

Když se kletba rozplynula, obě jsme se rozkašlaly a prskaly, a jakmile jsem mohla promluvit, začala jsem s obhajobou: „Pane Bašíre, Hugo vám opravdu nechtěl ublížit, jen nám chtěl pomoct -“

„Artur Weasley se už skoro čtyřicet let snaží zjistit místo, odkud tyto transakce řídím,“ přerušil mě Ali a zuřivě nás probodl pohledem. „A vy jste si myslely, že pozvete jeho vnuka na výlet? Mám sto chutí vám taky vymazat paměť a poslat vás rovnou zpátky domů.“

Jennifer zalapala po dechu. „To - to jste mu udělal? Vymazal mu paměť? Chudák Hugo...“

„Prosím, nedělejte to, pane Bašíre,“ žadonila jsem. „Vzpomeňte si na svého vlastního vnuka... na toho bez magie. Chystáme se zjistit, jestli se džinové dají přesvědčit, aby motákovi dali magii... nechte nás jít... kvůli němu.“

Ali o tom chvíli mlčky uvažoval a prsty si přitom pohrával s hůlkou. Nakonec si pod nosem zamumlal: „Pche!“ a trhl hlavou, aby nám naznačil, že máme jít za ním. Mířil k dvířkám v zadní části obchodu a my ho nejistě následovaly.

„Koberec je tam venku,“ sdělil nám a otevřel dveře na malý dvorek. Na obloze nad ním svítil měsíc a osvětloval čajovnu bledě stříbrným jasem. „Pojďte.“

„Ale -“ Obě jsme se zarazily a podívaly se na Huga. V měsíčním světle jsem viděla, že teď má otevřené oči. Byly rozostřené, takže vypadal nemocně.

„Tvůj přítel bude v pořádku,” zabručel Ali netrpělivě. „Na cestu sem si prostě nevzpomene. Vyvázne jen s boulí na hlavě, jak narazil na chodník, což je míň, než si zaslouží. Pošlu ho domů, jakmile vy dvě odcestujete.“

„Ale ne, to nemůžete udělat!“ vyhrkla jsem zděšeně. „Jeho rodiče si myslí, že u nás zůstane týden. Když ho pošlete domů, přijdou to zkontrolovat - naši rodiče zjistí, že jsme pryč -“

„A proč by mi na tom, promerlina, mělo záležet?“ zeptal se Ali. „Co si myslíš, že budu dělat, hlídat toho spratka?“

Podívala jsem se na Jennifer a v panice se kousla do rtu. Bezmocně pokrčila rameny. Pak mě v záblesku inspirace něco napadlo.

„Budete muset,“ prohlásila jsem vítězoslavně. „Hugova máma je ministryně kouzel, jak víte. Chcete, aby vyšetřovala, co se nám všem stalo? Nebudete nucen potýkat se jen s Arturem Weasleym. Jestli teď Huga - nebo nás všechny - pošlete zpátky, budete mít na krku celé ministerstvo.“

Ali zíral na Hugovo tělo v koutě a jeho rty tiše drmolily kletby.

„Ledaže - ledaže mu vrátíte paměť,“ dodala jsem odvážně. „A my všichni slíbíme, že o tomhle tady nepovíme ani slovo.“

Ali se štěkavě, nevesele zasmál. „To bych neudělal, ani kdyby bylo možné to kouzlo zvrátit, což není. Ale dobře. Řeknu sestře, aby se o něj na týden postarala, někde ho schovala. Nikdy se moc nevyptává. Pak mu zase vymažu paměť a vy ho můžete odvést zpátky k rodičům. A teď, chcete ten koberec, nebo ne?“

Naposledy jsem se smutně podívala na Huga. Cítila jsem se hrozně, že ho takhle opouštím, ale někdy mu to vynahradím. V tom jsem si všimla batůžku přehozeného přes Hugovu ztuhlou pravou ruku. Batůžku, ve kterém byl jejich stan!

„Ano, ale počkejte,“ zvolala jsem a spěchala ke kamarádovi. „Potřebujeme jeho batoh.“

Ali mě pozorně sledoval, když jsem batoh uvolnila a přehodila si ho přes rameno, a pak nám netrpělivě pokynul, ať vyjdeme na dvorek.

„Je mi to moc líto, Hugo...“ zašeptala jsem a opustila ho. Hleděl za mnou se zmateným výrazem. „Budeš v pořádku, určitě. Brzy se uvidíme.“

Koberec ležel uprostřed dvorku a vypadal naprosto obyčejně, jako srolovaná, stará předložka ke krbu.

Ali se k němu sklonil a tiše promluvil: „Jsou připraveny.“

Koberec, jako by na to čekal, se okamžitě rozvinul v dlouhém vlnivém pohybu. Ustoupili jsme a on se rozprostřel po dlažebních kostkách v celé své délce, ve stříbřitém měsíčním světle úchvatně krásný; nádherný perský koberec, protkaný složitými ozdobnými vzory tmavě modré a fialové barvy. Byl také docela obrovský, pokryl by podlahu poměrně velké místnosti. To mě potěšilo. Na tomhle se budu cítit vysoko na obloze celkem bezpečně; ne jako na testrálovi, kde se sklouznutí z jeho hřbetu a pád do několikaset metrové hloubky zdálo velmi reálnou možností.

„Kouzelné koberce nejsou ani náhodou jako košťata,“ sdělil nám Ali stejným tichým tónem. „Jsou mnohem dokonalejší a já používám jen ty nejlepší. Každý je ručně vyrobený mistry tkalci na Blízkém východě. Tento byl utkán v Sýrii před třemi sty lety čarodějem, který byl v té době tímto řemeslem proslulý. Každou jeho nití se táhne magie. Dalo by se říct, že mají vědomí. A čím jsou koberce starší, tím jsou lepší, pokud se udržují v dobrém stavu; tenhle absolvoval mnoho tisíc letů a má s létáním víc zkušeností než čarodějka nebo kouzelník, kteří hrají celý život famfrpál.“

„Takže - vůbec ho nemusíme řídit?“ zeptala jsem se a pak jsem nadskočila. Přísahala bych, že jsem zahlédla, jak sebou jeden roh koberce podrážděně škubl.

„Koberec nikdy neřídíš,“ namítl Ali ostře. „Dokonce ani ten čerstvě utkaný. A mistrovský koberec, jako je tenhle - proč myslíš, že jsem pro vás vybral zrovna tohohle krasavce? Pro dva naprosto nezkušené letce, kteří se vydávají na osm tisíc mil dlouhou cestu? Protože věřím jemu, nikoliv vám. Šarím - tak se jmenuje - vás bezpečně dopraví tam i zpět. Měla by pro vás být čest, že na něm můžete letět.“

Na okamžik jsem oněměle zírala na koberec. I Jennifer vypadala ohromeně. Ale po chvíli se snížila do podřepu a jemně ke koberci promluvila. „Díky, Šaríme,“ řekla uctivým hlasem. „I já v tebe věřím.“

Koberec se v odpověď trochu zavlnil. Ali se na mou sestru podíval s větším uznáním, než jaké od našeho prvního setkání projevil kterékoli z nás.

„Teď je váš,“ řekl uznale. „Tak je to správně.“

„Pane Bašíre,“ oslovila ho Jennifer, když vstala a opětovala jeho pohled. „Juliet četla, že se kouzelné koberce pohybují vysokou rychlostí, takže jsou na dlouhé vzdálenosti ideální. Jak - jak rychle létá Šarím a jak vysoko? Omlouvám se, jestli je to hloupá otázka, ale nechápu, jak to, že - no - že nás to neodfoukne nebo nezmrzneme. Dělá mi to starosti.“

Ali jí věnoval křivý úsměv. Zdálo se, že je k sestře trochu vřelejší. „To nebude problém,“ ujistil ji. „Zjistíš, že cesta do Íránu trvá asi půl dne, koštětem by to trvalo nejméně dva týdny. Takže ano, posviští si to. Ale součástí Šarímova vetkaného kouzla je zajistit letcům bezpečí a pohodlí. Je to jako jízda v jakési ochranné bublině.“

„Aha!“ kývla Jennifer. „Tak to je úleva. Děkuji.“

„Pak tedy nastupte,“ řekl Ali. „Chápu to správně, že kromě batohu toho Weasleyovic kluka máte všechno, co potřebujete, u sebe?“

„Ano - máme kouzelné tašky,“ potvrdila jsem, když jsem nasedala. Poplácala jsem si kapsu kalhot a nahmatala malou vybouleninu od mé kouzelné hedvábné tašky - a ještě něco. Šustění papíru. Zamračila jsem se, zasunula prsty do kapsy a vytáhla úředně vypadající dopis. Moje varování od ministerstva ohledně toho, že jsem dnes večer použila magii, abych unikla ze zamčeného kostela. V nastalém rozrušení jsem na to úplně zapomněla.

„Aha...“ nadechla jsem se a poprvé si uvědomila něco dalšího. „Pane Bašíre - nevíte náhodou, jestli mohou nezletilé čarodějky v Íránu používat magii, aniž by je někdo vystopoval? Jde o to, že já jsem už před chvílí kouzlila a okamžitě na to přišli. A - cítila bych se lépe, kdybych mohla použít svou hůlku, pokud by to bylo potřeba.“

„Zjistíš, že to není problém,“ pokrčil Ali rameny. „Trasování nezletilých čarodějek a kouzelníků je prováděno naším ministerstvem jako součást uplatňování kouzelnických zákonů v Británii. Na jiné země se nevztahuje. Moje vlastní děti by této svobody využily, kdybychom je vzali na dovolenou. Ale buďte opatrné, nebo si na krk přivoláte Jazdaniovy.“

„Koho?“ zeptala se Jennifer nervózně, zatímco se usazovala se zkříženýma noha na koberci.

„Četla jsem o nich,“ řekla jsem. „Je to velmi mocná íránská rodina... v podstatě si předávají íránské ministerstvo kouzel mezi sebou, že?“

„Správně,“ potvrdil Ali. „Takže nestřílej kouzla na všechny strany, nebo tě zavřou rychleji, než stačíš zakřičet 'moták'. Chovejte se diskrétně. A i když možná nejste na seznamu mých oblíbených zákazníků,“ - temně se ohlédl do čajovny, kde ležel Hugo - „chci, abyste se za týden vrátily domů a mohly mě toho spratka Weasleyho zbavit.“

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem rychle. „Budeme opatrné.“

„Dobře...“ vydechl Ali. „Pak je načase, abyste se vydaly na cestu. Jen řekněte Šarímu, kam byste chtěly, aby vás donesl.“

Zhluboka jsem se nadechla a uchopila Jennifer za ruku. Bylo to tady.

„Prosím, Šaríme,“ pronesla jsem hlasem, který se chvěl jen nepatrně, „chtěly bychom do Velké solné pouště v Íránu, k ruinám chrámu Kayazeh.“

Pod sebou jsem cítila, jak koberec ožil a vznesl se do vzduchu, pomalu stoupal nad zdi obklopující dvorek a upravoval trasu svého letu cestu okolo dubu, jehož větve sahaly do poloviny prostranství.

„Vraťte se za týden, ve stejnou dobu, na stejné místo,“ slyšela jsem Aliho pod námi. „V žádném případě se nevracejte za denního světla...“ Jeho hlas utichl tak náhle, jako bych vypnula rádio, a já vyhlédla přes okraj, abych odpověděla, jen abych šokovaně zjistila, že už jsme ve výšce několik desítek metrů nad zemí a dál rychle stoupáme, Godrikův Důl není víc než nepatrný shluk světel, která mrknutím zmizí... Ztuhla jsem, náhle vyděšená, že jsem tak blízko okraje, když tu koberec pode mnou zapulzoval životem a přísně švihl jedním svým rohem. Prudce jsem se skutálela zpátky do prostředka, kde seděla Jennifer a tvářila se úžasně klidně.

„Uvědomuješ si, jak rychle letíme?“ zalapala jsem po dechu.

„No ano,“ souhlasila. „Šarím má za půl dne urazit skoro čtyři tisíce mil. To je skoro stejně rychlé jako letadlo.“

„To vím... jen jsem nečekala tak náhlý start... což je mimochodem neuvěřitelné.“ Teď jsme prolétaly mlhou a mraky, které klouzaly po Šarím a obklopovaly ho, aniž by se dotkly nás. O chvíli později jsme se prodraly masou mraků a už jsme se jen vznášely na inkoustově modré noční obloze a hvězdy nad námi se třpytily jako drahokamy. Nebylo slyšet hvízdání větru ani řev motoru, jen my a ticho, nebe a hvězdy.

Jennifer hleděla vzhůru na třpytivou stopu Mléčné dráhy a usmívala se. „Je to ohromující. A vůbec mi není zima. Je to jako... sedět u nás v obýváku, jenže kilometry vysoko ve vzduchu. Připadám si tak maličká. Jako - jako elektron svištící kolem atomu!“

Podle toho, jak vydechla poslední větu a přitom se nadšeně dívala před sebe, kde jsme obě viděly slabou záři svítání, kopírující zakřivení země, jsem poznala, že tím myslí něco výjimečného.

„Jsi tak legrační,“ řekl jsem jí. „Nemám ponětí, co je to elektron, ale Ali má pravdu... tohle je jediný způsob, jak cestovat! Já - já si jen přeju, abychom Huga takhle neopustili.“

Jennifer se zamračila. „To chápu. Cítím se hrozně.“

„Já taky.“ Chvíli jsme seděly mlčky, dokud si Jennifer neodkašlala.

„No,“ řekla, „teď už nemá smysl si o něj dělat starosti. Ujistíme se, že bude v pořádku až potom, to je všechno. A pokud si to nebude pamatovat, nebude mu to vadit... myslím. Chceš čokoládu?“

„Tu vždycky,“ odpověděla jsem a zašátrala v Hugově malém batohu, kam jsme schovali poslední oříškovo-ovocnou tabulku. Vnitřek batohu byl zakouzlený, stejně jako naše tašky, takže tam toho bylo strašně moc, včetně stanu. Když jsem vytáhla čokoládu, byla trochu pomačkaná, ale pořád chutnala dobře. Ulamovaly jsme si malé kousky a dělily se o ně, zatímco jsme pozorovaly pomalu vycházející slunce. Až dosud jsem se cítila nabuzená adrenalinem, ale když Jennifer zívla, zívla jsem také. Usmála se, lehla si a Šarím se pod ní ochotně zavlnil, aby jí udělal pohodlí. Následovala jsem jejího příkladu, protože jsem si najednou připadala unavená. To byl ale den. Koberec byl měkký, poddajný a strašně pohodlný. Během několika minut jsem cítila, jak usínám.

Probudila jsem se o několik hodin později naprosto svěží, a když jsem otevřela oči, okamžitě jsem si vzpomněla, kde jsem. Slunce bylo neuvěřitelně jasné a silné, až jsem se divila, jak jsem mohla přes jeho oslepující bělost spát, když jsme si to po obloze frčely rychleji než testrál. Posadila jsem se a zjistila, že Jennifer už je vzhůru a sklání se nad malým fialovým sešitem, na jehož obálce bylo stříbrným písmem napsáno ‘DENÍK 2020’.

„Hej,“ houkla jsem překvapeně. „Nevěděla jsem, že si píšeš deník.“ Byla jsem ohromená a trochu dotčená. Deníky byly přece na tajné myšlenky, ne? Co si tam Jennifer psala, že nechtěla, abych to viděla?

„Ach,“ hlesla, zrudla a zavřela knihu. „No, ne pořád. Jen někdy. Začala jsem hned první rok, co jsem byla na Greenhillu. Víš - když jsem ti nechtěla přidělávat starosti se šikanou. Pomohlo mi, když jsem to napsala, víš?“

„Jo, protože jsi o tom nechtěla psát mně.“

„Ale, nezačínej s tím znovu, Juliet... každopádně víš, že mě tenhle výlet trápí. Zjistila jsem, že mi pomáhá cítit se méně úzkostlivě, když si o tom trochu píšu, tak jsem si koupila tohle, abych si ho vzala s sebou. Stejně jsem zatím psala jen o Zmáčknuté uličce a o tom, jak úžasná tahle cesta zatím byla. A taky, podívej - ach, přestaň s tím brbláním a podívej se -“

Otočila na zadní stranu sešitu a podržela mi ji před očima. Neochotně jsem se nahlédla. Na zadní straně deníku byla malá mapa světa.

„Tady vzadu je spousta užitečných věcí, mapy, mezinárodní telefonní předvolby a tak,“ pokračovala Jennifer. Ukázala prstem na místo na mapě Evropy. „A počítám, že teď jsme zhruba tady. Nad Černým mořem. Podívej se...“ Ukázala před sebe a já sledovala její pohled. Dole se rozprostírala obrovská vodní plocha a na vzdáleném obzoru se rýsovala šedivá masa pevniny.

„Takže před námi je...?“

„Turecko,“ řekla Jennifer. „A to hraničí s Íránem! Budeme tam asi za tři hodiny...“