Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nová kapitola 6.1 

Když si sedal ke snídani, Longbottom se na něj usmál.

„Pěkný večer, Severusi?“

„Bylo to snesitelné,“ zamumlal v odpověď, lehké zvednutí jednoho koutku úst ho prozradilo.

„Lháři,“ zasmál se Neville. „Přiznejte se, že jste se bavil, Severusi! To se skoro počítá za úsměv!“

„Nic takového neudělám. Co to s vámi nebelvíry je, že se mě snažíte donutit přiznat věci, které jsou prostě absurdní!“

Neville měl slzy v očích, když vyprskl: „Ach ano, je skutečně prostě absurdní, že Severus Snape se dokáže bavit!“

„Vskutku,“ bylo vše, co Severus odpověděl, a trochu sebou trhl, když se Harry Potter posadil.

„Dobré ráno, Neville, profesore.“

„Dobré ráno, Harry,“ odpověděl Neville a stále se snažil uklidnit. „Myslím, že jsem to přehnal s těmi rozradostňujícími plyny ve skleníku číslo 4. Mandragory postihla puberta a jsou zatraceně nevrlé.“

Severus si odfrkl, ale zdržel se komentáře a otevřel své noviny, čímž fakticky utnul jakoukoli další konverzaci, zatímco přemítal o včerejším večeru. Lhal by, kdyby tvrdil, že se dobře nebavil, ale v tomhle už vyšel ze cviku. Znovu si málem odfrknul, vyšel ze cviku? Kdy vůbec něco takového zkusil? Se vztahy měl nulové zkušenosti. Chtěla vůbec nějaký vztah? S ním? Bohové, to byl důvod, proč tohle nedělal. Nesnášel pocit nejistoty. Možná by měl prostě přijmout přátelství. To by bylo jednodušší. Protože upřímně, která žena by chtěla vztah se svým nenáviděným bývalým učitelem? Namlouval si, že by mohli být něco víc, okouzlený skořicovýma očima a myslí, která mohla soupeřit s tou jeho.

A i když pokračoval ve snídani s pocitem lehké melancholie, bylo to tak nejlepší. Ztracený ve vlastní hlavě Severus přehlédl mírně znepokojený pohled, kterým po něm Neville střelil, když si všiml změny jeho chování.

xxx

Hermiona seděla v Georgově bytě s Angelinou, stůl před nimi pokrývaly svatební návrhy. Dnes nechala své zaměstnance, aby se postarali o obchod, bylo úterý, i přes vánoční shon byl ještě dostatečný klid, aby je mohla nechat vypořádat se se začátkem týdne.

„Tyhle jsou pěkné,“ řekla a ukázala na obrázek, na kterém bylo aranžmá z divokých květin.

„Jo,“ povzdechla si Angelina. „Všechny jsou krásné! Já vůbec nevím, co chci!“

„Máš čas, ještě sis ani neurčila datum!“ uklidňovala ji Hermiona.

„To ano, ale jde o George, ten na mě vyhrkne datum s týdnem na přípravu poté, co to řekne své mámě. Musím být připravená!“

Hermiona potlačila smích a uznala, že Angelina má s největší pravděpodobností pravdu.

„Dobře, tak co kdybychom zúžily výběr barev?“

„Uf!“ Angelina se dramaticky vrhla na pohovku. „George chce oranžovou. Oranžovou, Hermiono!“

Hermiona se rozchechtala, vtom se aktivoval letax a obě se otočily ke krbu.

Vstoupila jím Ginny Potterová a vykulila oči, když na pohovce spatřila sedět Hermionu.

„A kruci!“ zaklela tiše. „Ahoj, Hermiono.“

„Ginny.“

„Já… mám prostě vypadnout?“

Angelina pohlédla na Hermionu, která si tiše povzdechla a nepatrně zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku, Ginny. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi tady?“

„Máma mě posílá s tímhle,“ řekla a zvedla ruku se svazkem pergamenu. „Jsou to svatební potřeby.“

Angelina zavřela oči. „Nádhera. Další věci, na které se můžu podívat a pak se nerozhodnout.“

Ginny tázavě zvedla obočí k Hermioně.

„Nemůže se rozhodnout pro barevné schéma,“ pokrčila rameny.

„Aha, tak co kdybych ti to tady na chvíli nechala. Hermiono… mohly bychom…“ Ginny se podívala ke dveřím a nevěděla, jak tu větu dokončit.

Hermiona pomalu přikývla, když Ginny předala pergameny Angelině, která na ně pohlížela se sotva skrývanou záští.

„Nic nevyhoď do vzduchu. Toho mám s Georgem dost. I když kdybys to udělala, předsíň je odolná proti ožehnutí,“ podotkla a neodtrhla oči od pergamenů, zatímco Hermiona vstávala.

Následovala Ginny na chodbu a přemýšlela, jak to dopadne.

„Je mi to opravdu líto,“ vyhrkla Ginny.

Hermiona ztuhla překvapením a Ginny využila příležitosti, aby pokračovala.

„Měla jsem za tebou jít po Harrym… tedy, ihned po Harrym. Nikdy jsem nesouhlasila s postojem, který zaujal, víš. Netuším, proč měl takové klapky na očích, když šlo o Rona, ale měl ho znát lépe. Opravdu jsi mi chyběla.“

„Já…“ Hermiona se zastavila a pohlédla na Ginny, která ji ostražitě pozorovala. Povzdechla si, Ginny byla po velmi dlouhou dobu její jediná kamarádka. „Taky jsi mi moc chyběla, Gin.“

„Ach, díky Merlinovi,“ vtom ji Ginny tak prudce objala, že se Hermiona udržela na nohou jen šťastnou náhodou.

Když ji konečně s trochu rozpačitým výrazem pustila, zhluboka se nadechla. „Pochopím, když ho už nebudeš chtít vidět, ale je mu to opravdu líto. Myslím, že po tvém odchodu utrpěl ošklivý šok. Byl tak zvyklý na to, že jsi vedle něj, ať se děje cokoli, že to prostě považoval za samozřejmost, a když jsi tu pak nebyla, celé měsíce předpokládal, že se vrátíš a přijmeš jeho omluvu. Když jsi to neudělala… bylo to jako vidět ho, jak truchlí nad úmrtím. Neříkám, že si to nezasloužil, a neříkám, že to nezpůsobila jeho vlastní hloupost, a přísahám, že tohle je jediná příležitost, kdy s tebou budu vést tenhle rozhovor, ale chybíš mu, zatraceně moc. Slyšel Nevilla a Minervu a zřejmě i Snapea, nechcete mi to vysvětlit, slečno Grangerová?“ zeptala se s ušklíbnutím, než pokračovala: „Je zničený z toho, že se pomalu vracíš a on ve tvém životě není. Já jsem jeho žena. Musela jsem ti to jednou říct, ale…“ zhluboka se nadechla, „nedovolím, aby tvůj vztah ke mně určoval zatracený Harry Potter, takže pokud se rozhodneš, že mu tentokrát opravdu nedokážeš odpustit, a já se ti nedivím, pokud ne, stejně bych tě moc ráda vídala a byla zase tvou kamarádkou.“

Hermiona pomalu přikývla. „Nevím, jestli mu dokážu odpustit, Gin. Měl mě znát lépe a bolelo mě, stále to bolí, že si myslel, že jsem schopná věcí, ze kterých mě obvinil. Já… přežili jsme, my dva, sami, celé měsíce v tom stanu, a on si přesto vybral Rona místo mě. Vždycky to tak dělal. Ještě nejsem připravená mu odpustit, nemůžu slíbit, že někdy budu, ale opravdu bych chtěla být zase tvá kamarádka. Ale chápu, jestli to bude příliš trapné.“

„Ne! Ne, Harry se rozhodl, bude muset žít s následky. Prosím, pojďme něco vymyslet. Mám dva malé kluky, kteří ve svém životě opravdu potřebují tetičku Mionu, i když ona si myslí, že jejich táta je vůl.“

Hermiona se lehce zasmála. „Nejsem si jistá, jaké pocity ve mně vzbuzuje, že na moji dceru bude mít vliv tetička Gin. Mohlo by to trochu ztížit léta jejího dospívání.“

„Ty máš dceru?“ ujišťovala se Ginny a vyvalila oči.

„Ano, Cordelii, jsou jí dva roky.“

„Je stejně stará jako James,“ poznamenala Ginny.

Hermiona se usmála: „George se o nich zmínil. Jak Severus přijal Albusovo jméno?“

Ginny se uchechtla. „Byl naprosto zděšený. Myslím, že jsem byla ještě sjetá, když jsem s tím souhlasila. Harry byl neústupný v tom, že takto uctíme muže, který strávil život jeho ochranou.“

Hermiona se ušklíbla. „Mám v úmyslu si ho kvůli tomu při příštím setkání dobírat.“

„Plánuješ se s ním vidět brzy? Co si o tom roztomilém profesorovi myslí Cordeliin otec?“ pátrala Ginny s předstíraně nevinným výrazem ve tváři.

Hermiona si odfrkla. „Nenápadná jako vždycky. Liin otec s tím nesouvisí. A netuším, kdy Snapea uvidím příště. Předpokládám, že až opadne vánoční shon. Volné víkendy jsou luxus, který v tomto ročním období nemám. A v týdnu ho zřejmě potřebují v Bradavicích. Ale píšeme si spolu, je vzácné najít někoho, kdo je výzvou pro mé akademické názory.“

„Aha, tak takhle tomu dneska děti říkají?“

„Ginevro Potterová! Pusť z hlavy ty špinavé myšlenky, jsme spřátelení známí, nic víc.“

„Spřátelení známí si neposílají knihy nevyčíslitelné hodnoty, Hermiono! Ani se nescházejí na rande u kávy, nebo víš, neusmívají se, když se druhý den ráno zmíní o tom druhém. Neville je hrozná drbna, chápeš?“

„Panebože.“

Ginny si odfrkla a zasmála se. „Líbí se mu ta přezdívka?“

Hermiona na ni zděšeně zírala široce otevřenýma očima, dokud se nezačala smát. Obě na sebe hleděly, až se objaly v pase a tekly jim slzy, protože napětí, které cítily při pohledu na tu druhou, se v hysterii rozplynulo.

Angelina otevřela dveře a překvapeně se na ně podívala.

„Jen jsem nahlédla, jestli tu neteče krev,“ začala váhavě, „ale myslím, že vás prostě nechám být, ať už tu provádíte cokoli…“

Ginny i Hermiona se bezmocně rozesmály ještě víc.

Jakmile se opět uklidnily, vrátily se za Angelinou do obývacího pokoje a všimly si jejího znechuceného výrazu, když zírala do svatebního katalogu.

„Už jsi nějak pokročila?“ zeptala se váhavě Hermiona.

„Ne! Merline, já vůbec nevím, co chci!“

„Dobře, pojďme se rozhodnout pro barvu.“ Ginny se posadila vedle Angeliny: „Pro Merlina, přece nedovolíme Georgovi oranžovou, to by byla katastrofa! Krásná k tvému odstínu pleti, odporná k jeho vlasům, takže jaká barva se ti líbí?“

Angelina se na ni chvíli dívala. „Zelená. Nebo modrá.“

„Dobře, formální nebo přírodní?“

„Přírodní.“

„A co tahle?“ Hermiona jí podala obrázek kytice z modrých a fialových straček smíchaných s nevěstiným závojem.

„Já… ta se mi vážně líbí.“

„Díky bohům,“ zasmála se Hermiona. „Takže modrá na tvou svatbu?“

Angelina si s úlevou povzdechla. „Ano.“

„Kdy půjdeme nakupovat šaty?“

„Po vánočním shonu?“ usmála se Angelina.

„To zní skvěle. Objednáme si nějaké zkoušení na leden?“

„Ano, ano, pojďme na to! Co bych si bez tebe počala!“ vykřikla a s úlevou sebou žuchla na pohovku, protože se konečně rozhodla.

Dívky se rozesmály, když se objevil George a vytřeštil oči poté, co zaznamenal Ginny a Hermionu v jedné místnosti.

„Je tu všechno v pořádku?“ zeptal se váhavě.

„Všechno je prima,“ potvrdila Angelina. „Vybrala jsem květiny, barvu a v lednu půjdeme nakupovat šaty.“

Obezřetně se rozhlédl po pokoji a pak sklopil oči k fotografiím.

„To není oranžová!“

„Ne, Georgi, toto je modrá. Líbí se mně, líbí se Gin, líbí se Angie. Georgie, přece bys netrval na tom, abych se oblékla do oranžové, že ne?“ ozvala se Hermiona a pohlédla na něj široce rozevřenýma nevinnýma očima.

„Hm… ne?“

„Správná odpověď.“

Angelina a Ginny se dusily smíchy při pohledu na Georgův obličej.

„Myslím, že se mi nelíbí, když jste vy tři pohromadě,“ konstatoval.