Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Za zavřenými dveřmi

Harry došel do chodby před salónem a našel ji stále nádherně liduprázdnou. Pro jistotu jsem měl Dobbyho poprosit, aby zaměstnal Remuse, vynadal si. Škoda, že si na Strážce stěn nevzpomenul dřív.

Posadil se na nejnižší schod – dost blízko, aby viděl a slyšel – zavřel oči, sundal vlastní brýle a nahradil je kouzelnými. Pak oči pomalu otevřel, protože si vzpomněl na šok, když je poprvé vyzkoušel a neviděl podlahu pod sebou. Opravdu, kamkoliv se podíval, viděl skrz zdi.

Nicméně Harryho teď zajímala jediná místnost. Namířil pozornost na druhou stranu stěny salónu a zaměřil oči i uši na dva kouzelníky, kteří byli ponořeni do rozhovoru.

„Ne!“ Snape vypadal, jako by rázoval po pokoji a zarazil se uprostřed kroku, jen aby vyštěkl na ředitele, který seděl na stejné pohovce, ze které se dotazoval Harryho. „Už jsem toho udělal příliš, abych teď přestal. Musím být venku – něco dělat!“

„Ale Severusi,“ klidnil jej Brumbál, „nežádám po vás, abyste přestal se svým úsilím v této válce. Mnoho dobrého zvládnete i odsud, až se dostatečně zotavíte…“

„Zotavím! Jsem naprosto v pořádku, Albusi!“

„V pořádku,“ zopakoval Brumbál suše. „Ano, Poppy musela přehánět, když do svých lékařských záznamů zapsala, že jste utrpěl mnohačetná povrchová zranění, dehydrataci a rozsáhlé poškození nervů.“ A záměrně ztišil hlas, když dodal: „Severusi, vím, že jste příliš hrdý, abyste ukázal slabost, ať už fyzickou, mentální nebo emocionální. Ale nemusíte ji skrývat přede mnou. Teď jste oslabený. Ne zlomený. Oslabený. To není žádná ostuda. Potřebujete čas k uzdravení.“

Snape se mračil, zjevně nesouhlasil s ředitelovým zhodnocením svého stavu.

„A co se týká války,“ pokračoval Brumbál, „v současné době je pro vás nejdůležitější držet se při zemi. Dovolte Voldemortovi, aby byl rozptýlen od myšlenky na vaše hledání. Jakmile poleví v ostražitosti, budete mít lepší využití ve válečných událostech.“

Harry si všiml, že Snape sebou trhl při použití Voldemortova jména, ale ředitele neopravil jako vždycky Harryho.

„Nějak nevidím, jak je pro Řád důležité, abych tu seděl a nedělal nic,“ bojoval Snape. „A než navrhnete, že se mám zapojit do trénování nebo hlídání Pottera, nemusím vám připomínat poslední epizodu, kdy jste mě donutil k práci s ním. Nenechám si znovu narušovat své soukromí a nebudu plýtvat svým úsilím na arogantního puberťáka, který mě odmítá poslouchat a učit se!“

Harry se naježil – rád by Snapeovi řekl slovo či dvě o jeho vlastním chování. Nebylo rozhodně dospělé schválně upustit výsledek studentovy práce v lektvarech a odmítnout jej ohodnotit, že?

Brumbál odpověděl svým nejklidnějším tónem: „Přiznal jsem vám, že tyto hodiny byly chybou z mé strany. A hluboce toho lituji. Doufal jsem, že se vy dva naučíte, jak překonat své neshody. Bojím se však, že nutit vás spolupracovat… zvětšilo problém.“

Brumbálův pohled prozrazoval porážku a ještě něco hlubšího… smutek? Slabost? Možná oboje… nebo ani jedno. Harry neměl čas nad tím přemýšlet, protože Brumbál pokračoval: „Kdybyste se rozhodl Harryho opět učit, víte, jak bych byl vděčný. Nicméně,“ zvedl ruku, aby ho Snape nepřerušoval, „bude to zcela vaše volba. Máte mé slovo, Severusi, že vás dva k tomu nebudu opětovně nutit.“

Harry se nad tím slibem zazubil. Snape v místnosti vypadal též klidnější, přesto stále ostražitý.

Ale Harryho úleva neměla dlouhého trvání, protože Brumbál pokračoval: „Nicméně, není důvod pro bezprostřední znepokojení, Severusi. Harryho jsem umístil k jeho příbuzným pro jeho vlastní bezpečí a sledovaný Smrtijedy či ne, je to pro něj stále to nejbezpečněji chráněné místo. Vrátí se tam zítra.“

Harry se chytil okraje schodu oběma rukama. Vrátí? Po všem, co si tam prožil, Brumbál ho vrátí k Dursleyovým? Myslí mu proběhly obrazy plevele o velikosti stromu a permanentně fialového strýce Vernona. Ruce ještě pevněji stiskly schod.

Snape se s nečitelným výrazem posadil naproti Brumbálovi. „Zvažovali jsme, že Pottera za tři týdny pošleme do Bradavic,“ pronesl zvolna. „Nevidím důvod, proč ho tam nemůžeme poslat teď. Nebude problém najít přehršel nadšených dobrovolníků, kteří by ho tam hlídali.“ Snape si nemohl odpustit ušklíbnutí při tom rýpnutí do Harryho popularity.

Ředitelovo obočí se zvedlo. „Zajímá vás chlapcovo blaho, Severusi?“

„Jistěže ne,“ vyštěkl Snape. „Je klíčový v plánech Pána zla; jen myslím, že nejrozumnější je držet ho mimo polohu, která už je známá.“

Brumbál opáčil: „Náš plán by mohl vyjít, nebýt vašeho útěku a Voldemortovy jistoty, že nás o jeho plánech informujete. Nejen že téměř prázdné Bradavice nemohou nabídnout stejnou ochranu jako domov jeho příbuzných, ale bude to první místo, kde Voldemort bude očekávat, že ho ukryjeme.“

„Pak Weasleyovi,“ navrhl Snape, než ředitel dokončil větu. „Pošlete Pottera, aby zůstal s tím jeho ošuntělým kamarádem a tou strašnou rodinou. Už mají nějaké ochrany a další mohou být vztyčeny.“

Harryho stisk trochu povolil. Weasleyovi? Sotva se odvážil doufat…

„Ne,“ opáčil Brumbál znovu a ihned tím pochoval všechny naděje. „Příliš riskantní z důvodů, které jsem už zmínil. Vždyť to víte, Severusi,“ káral ho Brumbál a trochu se předklonil, aby prostudoval Snapeovu obezřetnou tvář. „Jste ten nejlogičtější kouzelník, co znám, a těchto argumentů jste si dokonale vědom. Co dalšího je za tímto náhlým podnětem k Harryho přemístění?“

Brumbálův hlas se dožadoval odpovědi a Snape se pevně podíval staršímu kouzelníkovi do očí, i když dlouhou chvíli nic neříkal. Když konečně promluvil, bylo to prosté: „Vůbec nic, Albusi. Jen jsem považoval za důležité, abychom zvážili všechny možnosti.“

Zatímco kouzelníci byli zaklesnuti pohledy, ticho houstlo. Brumbál zjevně druhému muži neuvěřil ani na moment, ale Snape nevypadal, že by se ho snažil ošálit. Tímto způsobem patrně vyjadřoval, že končí s daným tématem.

Harryho celé tělo se napjalo, protože poznal, že koncem diskuze Brumbál vyhrál. Harry se k Dursleyovým vrátí, ať se mu to líbí, nebo ne.

Ředitel dovolil změnu tématu, když přerušil ticho, aby přešel k dalšímu bodu. „Když už jsme u pana Pottera,“ začal s pohledem stále upřeným na Snapea, „doufal jsem, že probereme pár detailů o vašem pobytu u něj.“

Snape zvolna a rozvážně umístil ruce na stůl a propletl prsty ve falešně uvolněné poloze. S ostražitým pohledem na Brumbála čekal.

„Četl jsem Poppyiny zprávy o Harryho vyšetření, Severusi. Také jsem promluvil s Remusem. Jeho zjištění ho docela znepokojila. Kromě podvýživy a modřiny na tváři má vážně vymknuté rameno a řadu modřin na obou pažích.“ Brumbál se odmlčel, než pokračoval s opatrnou poznámkou: „Remus byl… poněkud zneklidněný, že ta zranění mohl získat následkem vaší… několikadenní sdílené společnosti.“

Harryho znepokojovalo, že Brumbál má tyto informace od Poppy, ale teď se málem plesknul do čela z jiného důvodu. Proto se Remus choval tak ochranářsky. Když se to tak vzalo, asi mu to mohlo dojít… došlo by, kdyby nebyl tak roztržitý. Všechna ta mračení a podezřívavé pohledy… všechny mířily na Snapea.

Snape přimhouřil oči do úzkých štěrbin. „A co si myslíte vy, Albusi?“ zavrčel a v hlase mu vřela zuřivost.

Brumbál si Snapea chvíli prohlížel. „Myslím, že toho hocha nenávidíte. Nebo jste o tom alespoň přesvědčen. Tuto skutečnost jste nikdy neskrýval. Také nebudu popírat, že vás znám natolik, abych věděl, že pokud vás někdo vyprovokuje, dokážete ublížit… sobě i ostatním.“ Brumbál hovořil opatrně a rozvážně a oči upíral přímo do Snapeových. „Umíte vybuchnout, Severusi. Nebudu předstírat, že ne, a vy to taky nebudete předstírat.“

Při té poznámce Snape opravdu vypadal jako sopka před výbuchem.

„Nicméně,“ pokračoval Brumbál zvolna, „jsem ve vás vložil svoji důvěru a věřím, že v takto závažných záležitostech budete upřímný. Pokud mi řeknete, že se mýlí, budu vám věřit. Pokud mi řeknete, že se nemýlí, vypořádáme se s tím. Spolu. Neopustím vás.“

Snape upíral na staršího kouzelníka pohled plný blesků, než zřetelně a uváženě pronesl: „Mýlí se.“

Brumbál nezaváhal: přikývl a jednu ruku položil na obě Snapeovy, které ležely stisknuté na stole. „Děkuji vám, můj chlapče. Věřím vám.“ Ruku ještě nestáhl a pokračoval: „Děkuji vám.“ Harry slyšel úlevu skrytou v těch slovech.

Snape hleděl na Brumbálovu ruku držící jeho vlastní, takže mu Harry neviděl do obličeje, a nenamířil pohled jinam, i když Brumbál ruku stáhl.

„Když jsme toto urovnali,“ odkašlal si ředitel, „Poppy si všimla, že modřiny nebyly způsobeny najednou, několik jich bylo den nebo dva starých. Dokážete vnést trochu světla do případu těchto zranění, Severusi? Jiné než, ach… pád, zvedání nebo boxování?“ pozvedl obočí ve zjevné pochybnosti o těch výmluvách a Harry zčervenal. Slyšet své výmysly z úst Brumbála… no, bylo víc než jen trochu ponižující.

„Viděl jste nebo slyšel něco, co by to vysvětlovalo?“ pobízel Brumbál Snapea, který se stále mlčky soustředil na své sepnuté ruce.

Harry zadržel dech. Snape neprozradil nic dřív, když měl šanci, jistě teď nebude…

Snape nakonec zvedl hlavu, podíval se Brumbálovi do očí a řekl dvě slova: „Jeho strýc.“

Harryho zamrazilo, když Snape pokračoval: „Potterovo zraněné rameno jsem odhalil první noc. Nevysvětlil, jak k tomu došlo, ale ve světle… dalších událostí je zjevné, že to byla práce jeho strýce.“ Odmlčel se, aby mohl promluvit Brumbál, ale ten mlčel a tvář neprozrazovala nic z jeho myšlenek.

Harry nemohl dělat nic jiného, jen poslouchat, jak Snape probírá tajemství jeho života. „Následující den jsem vyslechl slovní urážky, o nichž se nyní mohu jen domnívat, že jsou v tom domě běžné. Strýc pokročil k tomu, že ho udeřil.“

Snape se odmlčel, než opatrně pokračoval: „Ten mudla udeřil svého synovce tak silně, že ho shodil na zem.“ Snape teď mlčky čekal na Brumbálovu odpověď.

„A bylo to jedinkrát, kdy jste viděl nebo slyšel… něco takového?“ zeptal se Brumbál tiše s vážným výrazem.

Snape zaváhal, než pokračoval: „Ne.“ Jeho strnulý postoj jasně naznačoval, že nechce pokračovat, ale po pohledu na ředitelovu prosebnou tvář to udělal. „Mám dojem, že kromě výše zmíněného hrubého zacházení ho jeho příbuzní přehnaně zaměstnávají, nechávají ho hladovět, zavírají ho za mříže, a kdo ví, co ještě. Nezdá se, že by se kdykoli zdráhali použít některý z těchto trestů, zejména v reakci na sebemenší zmínku o magickém světě.“

Brumbál se zhluboka nadechl. „Je mi líto, že jste tam musel být, chlapče. Nemohlo to ve vás vyvolat šťastné vzpomínky.“

Snape tu poznámku odbyl, skoro až příliš rychle. „Věděl jste to?“ zeptal se a s upřeným pohledem se trochu naklonil dopředu. „Věděl jste, že váš zlatý chlapec žije v prostředí, kde ho týrají?“ dožadoval se odpovědi.

Harry, který se stále cítil rozechvělý, sebou trhl, když ze Snapeových úst znovu uslyšel výraz ‚týrají‘. Nesnášel to a doufal, že ho Brumbál nezačne vnímat stejně. Týraný znamená slabý, pomyslel si Harry. A on slabý nebyl.

Brumbál si povzdechl a mírně se sesunul na své židli. „Harry u Dursleyových nikdy nepoznal lásku tak, jak by měl. Udělal jsem, co jsem si myslel, že musím, když jsem ho tam poslal zpátky – abych ho uchránil před větším zlem. Ale navzdory zanedbávání ze strany jeho příbuzných jsem nikdy neviděl důkaz fyzického násilí. Opravdu jsem věřil, že Harry bude v létě v pořádku. Samozřejmě ne extaticky šťastný, ale v pořádku. Koneckonců je to jeho rodina.“

„Ano, protože všichni víme, že rodiny nikdy neubližují svým vlastním,“ ušklíbl se Snape a jeho slova prokládal temný sarkasmus.

„Ano,“ Brumbál si Snapea prohlížel smutnýma očima, „ano, to byste přece měl vědět, že, Severusi?“

„Tady nejde o mě,“ odpověděl Snape rychle a odmítl směr, kterým se rozhovor ubíral.

„Naopak, jde o vás. Koneckonců jste to vy, kdo se rozhodl vzít Harryho z dosahu příbuzných, kteří mu ublížili.“

„Já jsem byl ten, kdo tam byl náhodou. Nedělejte ze mě Potterova zářného hrdinu, Albusi. Na tom chlapci mi vůbec nezáleží. To se nezměnilo.“

„A přesto jste mu pomohl.“

Snapeovo zamračení bylo skoro horší než jeho úšklebek. „Vy nikdy nepřestanete ve své hloupé snaze najít v lidech takzvané ‚dobro‘, že ne, řediteli? Přestaňte se mě snažit rozebírat. Odmítám se nechat psychoanalyzovat, abyste si mohl představovat světlo tam, kde jsou jen stíny.“

Brumbál se nevzrušeně opřel. „Oba víme, jakým hrůzám jste čelil, a já vás nebudu nutit, abyste si znovu připomínal svou minulost…“

„Tím je to vyřízeno,“ přerušil ho Snape, ale Brumbál se nenechal odradit.

„Nicméně,“ prohlásil ředitel pevně, „jste se z nějakého Harrymu neznámého důvodu rozhodl pomoci mu, místo abyste ho ponechal napospas další újmě.“ Brumbálovy koutky rtů se trochu zvedly a ztišil hlas, takže se Harry musel hodně snažit, aby ho slyšel. „Za to jsem na vás hrdý, Severusi. Vzpomínám si na chvíli, kdy jste před nedávnem pochyboval, zda byste se v případě, že by nastal čas, rozhodl pomoci příteli – natož pak samozvanému nepříteli – v nouzi. Vždycky jste byl velkým kouzelníkem, tady máte důkaz, že můžete být i velkým člověkem, pokud si to přejete.“ Brumbál zaváhal, než tiše dodal: „Byla by vděčná a pyšná.“

Snape sebou trhl, jako by utrpěl fyzickou bolest, a jeho tvář zbělela víc než obvykle. Po chvíli bolestně zasyčel: „ To jste se opravdu tak zbláznil, Brumbále, že si myslíte, že jeden jediný váhavý – opravdu bezvýznamný okamžik může prozradit pravou povahu člověka? Nebo, což je ještě hloupější, že i celý život plný takovýchto okamžiků je schopen odčinit spáchání nejhoršího ze všech hříchů?“

„To, co se stalo v minulosti, vás nemusí určovat, Severusi.“ Brumbálova okamžitá odpověď byla přísná, ale láskyplná. „To, co děláte dnes, právě teď… to vás určuje.“

Snapeovi se v bledé tváři zračila skepse, ale nepokoušel se nijak argumentovat. Podíval se dolů na stůl, černé vlasy mu spadly dopředu a skryly jeho tvář před Harryho pohledem.

Oba kouzelníci seděli několik dlouhých okamžiků mlčky, což Harrymu vyhovovalo, protože mu to poskytlo čas na přemýšlení. Nečekal takový osobní obrat v rozhovoru a nepříjemně se zavrtěl, i když věděl, že ho ani jeden z kouzelníků nevidí.

Kdo byla ona ‚vděčná‘, kterou Brumbál zmínil? A co byl ten ‚nejhorší ze všech hříchů‘, který měl Snape podle něj spáchat? Také mu neunikla Brumbálova narážka na Snapeovy vlastní vzpomínky, když mluvili o Harryho rodině, a poprvé se zamyslel nad zábleskem informací o Snapeově dětství, které viděl během hodin nitrobrany…

Tento směr úvah byl však rychle zastíněn a Harry pocítil, jak mu celým tělem projel mráz, když se objevila známá myšlenka. Snape byl Smrtijed. Ve Voldemortových službách pravděpodobně mučil, zabíjel a dělal spoustu nevýslovných věcí. Jakého strašlivého zvěrstva se mohl dopustit, které by to všechno převýšilo a stalo se jeho vlastním ‚nejhorším hříchem‘?

Harry to najednou nechtěl vědět.

Otráveně přivřel oči a sundal si Strážce stěn z nosu. Měl získat odpovědi a ne další otázky!

Ještě chvíli seděl a přemítal o rozhovoru, který právě vyslechl. A hlavně o tom, že to Brumbál věděl. Snape mu řekl… o strýci Vernonovi… o všem. Jak se teď bude dívat na Harryho? Ale hlavně, pošle ho ještě zpátky k Dursleyovým? Harry pocítil nechtěný záblesk hněvu namířený na staršího kouzelníka. Samozřejmě že ho pošle zpátky! Vždyť už ho zpátky poslal, ne? Jistě, nevěděl toho tolik… ale věděl spoustu jiných věcí a vždycky ho poslal zpátky!

Harry konečně zamířil ke kuchyni, ale zastavil se přede dveřmi, aby ovládl svůj hněv, než se postaví tváří v tvář Remusovi. Zhluboka se nadechl. A pak ještě. A ještě.

Přinutil se myslet na jiné věci… třeba na to, že Brumbál slíbil, že Snapea a Harryho už nebude nutit spolupracovat. To byla přinejmenším dobrá zpráva. Úleva z ředitelova ujištění, že už ho nebude dávat se Snapem dohromady na lekce, mu pomohla zahnat vztek na starého kouzelníka kvůli jiným věcem.

Ale stejně… těch otázek a tajemství bylo prostě příliš mnoho a odpovědí málo a Harry cítil, že ho z přílišného přemýšlení o nich bolí hlava. Povzdechl si a snažil se ty myšlenky vytěsnit z hlavy stejně pevně, jako když strčil do dveří do kuchyně.

„Harry!“ přivítal ho okamžitě Remusův přívětivý úsměv. Muž se rychle otočil od kuchyňského stolu, kde zřejmě na něčem pracoval. Harry nedokázal říct, na čem přesně, protože Remus mu tělem blokoval výhled ve zjevné snaze to skrýt, ať už to bylo cokoli.

Harry si nemohl pomoct – natáhl krk, aby spatřil ještě jedno tajemství, které se před ním někdo snaží skrýt. Remus však pohnul tělem, aby mu v tom zabránil.

Upřeně se na něj zadíval. „Co skrýváte, Remusi?“

„Ale nic, Harry,“ odpověděl Remus rychle, ale Harryho podezření v něm vyvolalo úsměv. „Prosím, posaď se. Jen po sobě uklidím a…“

„Nejsem malý, víte. Je mi šestnáct. Cokoliv přede mnou skrýváte, ustojím.“ Harry si založil ruce na hrudi způsobem, který měl Remusovi říct, že toho nenechá.

Remusův úsměv nepovolil. „Samozřejmě, Harry. Víš ty co? Co kdyby ses najedl, a já zatím uklidím, než si o tom popovídáme?“

Harry cítil, jak se jeho bolest hlavy zhoršuje, stejně jako všechna jeho frustrace a hněv… na Snapea a Brumbála a strýce Vernona a Voldemorta… a všechny ostatní lidi v jeho životě, kteří se spikli, aby ho nějakým způsobem zradili. Vztek na tajemství a skryté motivy a na dospělé, kteří s ním zacházeli, jako by nebyl nic víc než dítě… to všechno se v něm najednou vzedmulo a únava a frustrace se vylily v tirádě namířené přímo na jediného člověka v místnosti – Remuse Lupina.

„Sakra, Remusi!“ křičel Harry a vztek ho zcela ovládl. „Proč nikoho nenapadne říct mi, co se děje? Vždyť se téhle války účastním i já! Možná – och, počkat, možná je to tím, že Voldemort ZABIL MOJE RODIČE! Nebo možná, jen možná, je to ta jizva, která mě nutí sledovat, jak mučí lidi! A CÍTÍM, JAK HO TO BAVÍ! ZKUSTE TAŽÍT, ČÍM SI MUSÍM PROCHÁZET, A PAK SE MI OPOVAŽTE ŘÍCT, ŽE SI NEZASLOUŽÍM VĚDĚT, CO SE DĚJE!“

Harry viděl rudě, zrak se mu zamlžoval, měl na to všechno hrozný vztek. Takový vztek, že když k němu Remus natáhl ruku, aby ho uklidnil, Harry sebou trhl. „NE, NESNAŽTE SE MĚ CHLÁCHOLIT JAKO MALÉ DĚCKO! ZASLOUŽÍM SI VÍC, REMUSI! ZASLOUŽÍM SI VÍC! SIRIUS BY SE KE MNĚ TAKHLE NECHOVAL! ON BY NE…“ Harry se zarazil v přidušeném vzlyku a proběhla jím vlna ponížení, když si uvědomil, že je na pokraji pláče.

Tady křičel, že není malé dítě, a chystal se plakat jako dítě.

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a přinutil se překročit nebezpečný bod. Trhl sebou při dalším Remusově pokusu natáhnout k němu ruku, tentokrát však zůstal zticha a kousl se do jazyka, aby zarazil další vzteklou tirádu.

Remus se ho potřetí dotknout nepokusil. „Harry…“ začal nejistě a pokračoval, když ho Harry nepřerušil ani na něj nevybuchl, „já… omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že to cítíš tak silně. Já… nechtěl jsem ti to ztížit, to tě ujišťuju.“

Harry otevřel oči a opatrně si Remuse prohlédl. Vypadal ještě starší než obvykle, tvář měl staženou smutkem a šokem. Zdálo se, že se připravuje na další výbuch, a Harry cítil, jak si stud razí cestu skrz jeho hradbu hněvu.

„No…“ Remus se odmlčel, než dokončil myšlenku, a ustoupil stranou, aby odhalil, co před Harryho zvědavýma očima skrýval. „Chtěl jsem tě později překvapit, Harry. Vím, že máš za sebou pár těžkých dní… Každopádně ti přeju všechno nejlepší k narozeninám, Harry.“

Harry vydechl, když ho v mžiku opustil vztek, frustrace a pára, všechno nahrazeno tím nejhorším ponížením. Na stole poblíž místa, kde stál Remus, ležel malý, napůl ozdobený narozeninový dort. Na jeho horní straně bylo zřetelně napsáno ‚Veselé nar‘, kde Remus právě dokončoval slova několika mávnutími hůlky.

Harry sotva došel ke stolu a posadil se naproti Remusovi, který stále stál u dortu. Nohy už ho téměř neunesly a žaludek se každou chvíli chystal zbavit obsahu… i když naštěstí žádný obsah neměl. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy jedl. No jo, v noci. Balíček paní Weaselyové, napadlo ho letmo. Předpokládal, že myšlenka na spánek vypudila všechny myšlenky na jídlo. A teď, ať už s prázdným žaludkem, nebo bez něj… vlastně jíst ještě nikdy neznělo tak nelákavě.

Složil ruce na stůl a položil na ně těžkou hlavu. Právě tu Remuse seřval, když ten laskavý muž neudělal nic víc, než že si vzpomněl na jeho narozeniny.

Byl tím nejhorším druhem necitlivého hňupa.

„Omlouvám se, Remusi,“ zasténal, hlas tlumený rukou, „neměl jsem… Tedy, nemyslel jsem to tak, ne doopravdy. Ne na vás. Já… prostě mě to moc mrzí.“

Tentokrát, když ucítil ruku na rameni, sebou neškubl. Ruka mu pomalu masírovala záda malými kroužky a židle vedle Harryho zavrzala pod něčí vahou.

„To je v pořádku, Harry,“ ozval se Remusův pomalý, konejšivý hlas. „Věděl jsem, že jsi to musel mít pár dní těžké. Asi jsem podcenil, jak moc těžké.“

Remus dál masíroval Harryho záda, což mu značně pomohlo od fyzické bolesti, kterou cítil kvůli svému strašlivému přehmatu. Chvíli tak seděli, a Harryho uklidňující ruka na zádech a těžká bolest hlavy ukolébávaly do ne zcela spícího, ale ani ne zcela bdělého stavu.

Sotva si v ospalé mysli uvědomil, že tření jeho zad ustalo, ačkoli při jeho absenci cítil chlad. A nevěděl, jak dlouho tam seděl, než zaslechl řinčení nádobí o nádobí a nakonec tichý hlas u ucha, který ho volal jménem.

Pomyslel si, že asi nebude moci dlouho předstírat, že neslyší, a pomalu zvedl hlavu; dával si však pozor, aby se vyhnul očnímu kontaktu s Remusem.

„Tady, Harry. Jez,“ nařídil mu Remus tiše a strčil před něj misku s jakýmsi dušeným masem.

„Díky,“ zamumlal Harry. Žaludek se mu stále zvedal a lžíce se chytil jen proto, aby měl pod Remusovým pohledem co dělat.

Místnost byla několik dlouhých okamžiků tichá, až na zvuky Harryho lžíce po stranách misky. Jakkoli si Harry zpočátku připadal čitelný, začalo mu to být jedno, když se mu jídlo dostalo do žaludku, který se dožadoval dalšího. Krátce přemýšlel, jestli bolest, kterou pociťoval, byla výhradně z nervů, nebo jestli souvisela spíš s nedostatkem jídla. Lžící nabíral čím dál rychleji, protože si naplno uvědomil svůj hlad.

„Páni, Harry!“ Remus zpomalil Harryho ruku svou vlastní a v jeho hlase zazněl náznak smíchu. „Člověk by řekl, že tě tvoje rodina nikdy nekrmila!“

Harry si nemohl pomoct, ale v tu chvíli otočil hlavu. Že by Remusovi všechno došlo? Ale v Remusových očích bylo vidět jen pobavení. Nevěděl to.

Harry si povzdechl a rychle se znovu zakousl do jídla, než se ho Remus začne vyptávat na další věci.

Neměl štěstí.

„Harry, víš, že mi můžeš říct cokoli, že?“ začal Remus svým nejjemnějším tónem.

Po krátkém zaváhání Harry zdvořile přikývl a vrátil se k jídlu.

„Myslím to vážně, Harry. Ať už máš na srdci cokoli, můžeš mi říct pravdu. Ředitel a já nedopustíme, aby se ti něco stalo, víš…“

„Hm… ano. Já vím, Remusi.“ Vrhl bezradný pohled po místnosti a hledal něco, co by Remuse odvedlo od jeho výslechu, ale nenapadlo ho nic jiného než vyběhnout rovnou ze dveří. A to by zrovna nepomohlo zmírnit Remusovy obavy.

„Harry…“ Remus se zhluboka nadechl a předklonil se. „Profesor Snape je sice učitel na tvé škole, ale to mu nedává právo ti ubližovat. Musíš být ke mně upřímný, abychom tomu mohli zabránit.“

Harry otevřel ústa, aby promluvil, a pak je náhle zavřel. Nemohl Remuse nechat, aby si myslel, co se podle něj stalo, ale to by znamenalo říct mu pravdu. A to mu také nemohl dovolit. Už tak bylo dost hrozné, že ho teď Snape i Brumbál považovali za slabocha, který se nedokáže postavit svému strýci tyranovi.

„Harry,“ Remus byl při pohledu na Harryho nerozhodnost ještě více odhodlaný, „co ti Severus udělal? Co se stalo? Budu tě chránit, přísahám. Jen mi to řekni.“

Harry se snažil, opravdu se snažil. Dokonce znovu otevřel ústa. Ale nemohl. Prostě se nedokázal přimět k tomu, aby jedinému zbývajícímu opravdovému příteli svého otce přiznal, že není dost silný na to, aby se postavil svému mudlovskému strýci. A tak zavřel ústa a stáhl rty do pevné linky. A spíš než viděl, cítil Remusovu frustraci z toho, že odmítá spolupracovat.

„Máte potíže s mluvením, Pottere?“ Jízlivý hlas přitáhl pozornost obou kouzelníků ke dveřím do kuchyně, kde teď stál Snape a chystal se vstoupit. „Řekl bych, že váš sklon myslet jen na sebe by měl nabídku ochrany značně motivovat.“

Harry se zachmuřil nad tím, co Snape slyšel, nebo spíš neslyšel. Koneckonců mlčením Harry nechával Remuse dál věřit, že za jeho zraněními stojí Snape… a to přesvědčení Remuse zbarvovalo do ruda. Snape na posměšky nereagoval, ale nejspíš jen proto, že Brumbál vstoupil do kuchyně pár okamžiků po něm.

Oba muži se posadili ke stolu, přímo naproti Remusovi s Harrym. Napětí, které bylo ve vzduchu, si Brumbál nemohl nevšimnout, ale zjevně se rozhodl ho ignorovat, protože hned příjemně spustil: „Nuže, Harry, jelikož musím brzy odejít, považuji za nutné, abychom probrali tvé bydlení po zbytek léta.“

Harry se na staršího kouzelníka podíval ostražitýma očima. Bylo tohle místo, kde se dozví, že se vrací do ‚péče‘ Dursleyových? Podařilo se mu nezamračit… i když jen stěží. A protože nevěděl, co říct, nabral si další sousto.

„Po rozhovoru s profesorem Snapem,“ pokračoval Brumbál, „mi je jasné, že není ve tvém nejlepším zájmu, aby ses vrátil do domu Dursleyových.“

„Není?“ Harry znovu překvapeně vzhlédl. Už se připravoval na nejhorší.

„Není,“ potvrdil Brumbál s uklidňujícím úsměvem. „Místo toho jsme se rozhodli, že zůstaneš tady.“

„Tady,“ zopakoval Harry a stále ještě vstřebával skutečnost, že ho nakonec nepošlou zpátky k Dursleyovým. Když mu to plně došlo, pocítil náhlé nutkání se zasmát. Spokojil se s úsměvem. „Celý měsíc? Než začne škola? A co Ron a Hermiona? Mohou přijet taky?“

Brumbálovi se zablýsklo v očích, když zvedl ruku. „Ano, zůstaneš tu až do začátku školního roku. Co se týče tvé druhé otázky, mám z důvěryhodných zdrojů informaci, že tu tví přátelé budou pobývat ke konci léta. Do té doby si s nimi můžeš dopisovat, jak často budeš chtít.“

No, vzhledem ke všemu to není špatný kompromis. Harry se poprvé za celý den cítil opravdu šťastný.

„Můžeš zůstat v pokoji, který ti Dobby tak laskavě připravil,“ dodal ředitel, „a až na výjimky můžeš trávit dny v jakémkoli pokoji, který si přeješ.“ Počkal na Harryho souhlasné přikývnutí a pak to rozvedl: „Zaprvé, v tomto domě se stále konají příležitostné schůzky Řádu. Těchto schůzek se nesmíš pokoušet účastnit, pokud ti k tomu nedám výslovné svolení. Je to jasné?“

Harry pomalu přikývl a zvážněl. Chtěl být upřímný a věděl, že kvůli jeho potřebě neustále vědět, co se děje, bude neuvěřitelně těžké toto pravidlo dodržovat bez hádek. Ale vlastně neměl na výběr. Když se zdálo, že Brumbál čeká na určitější odpověď, řekl: „Ano, pane. Rozumím.“

A přestože se na něj Brumbál podíval vědoucím pohledem, který Harryho přiměl mírně se zavrtět, pokračoval dál. „Za druhé, bez svolení profesora Snapea nesmíš vstoupit do jeho ložnice ani do jeho dočasné laboratoře.“

Harrymu poklesla čelist. „Ložnice?“ Úplně zapomněl na část odposlechnutého rozhovoru o Snapeově pobytu na Grimmauldově náměstí.

Jeho otázku však zastínil Remus, který se okamžitě zvedl ze židle. „Zůstává tady? S Harrym! Albusi, po tom, co…“

„Prosím, posaďte se, Remusi,“ přerušil ho Brumbál jemně, ačkoli i jemná slova mocného kouzelníka v sobě nějakým způsobem nesla značnou sílu.

Remus se posadil, přestože ještě neměl skončit s argumenty. „Albusi, jak vás vůbec mohlo napadnout nechat s ním Harryho o samotě? Každý den dává najevo, jak moc Harryho nenávidí! Jak si vůbec můžete myslet, že je to moudré?“

„Bojíš se, že nebudeš nablízku, abys ho zachránil před mými zlými úmysly, Lupine?“ Snape zjevně neodolal posměchu.

Remus se teď tvářil rozzuřeně a Harry se zachvěl, protože mu to skutečně připomnělo Remusovo vlkodlačí já připravené zaútočit.

„Severusi,“ pokáral ho Brumbál prostě a pak přesměroval pozornost na Remuse. „Mluvil jsem se Severusem o obavách, se kterými jste mě důkladně seznámil. Odpověděl na ně k mé spokojenosti a o této záležitosti se už nebude diskutovat. V tomhle mi musíte důvěřovat, Remusi.“

„Věřím vám, Albusi. Myslím, že naším problémem je, že je pro mě těžké věřit jemu.“ Remus ukázal na Snapea, který se sice tvářil posměšně, ale při Brumbálově výtce stoicky mlčel.

„Za ta léta prokázal mnoho zásluh, nejen pro věc světla, ale i pro mě osobně, a já jsem mu za to opravdu vděčný,“ vykládal Remus, „ale vím, co jsem viděl, Albusi! Harry k těm zraněním nepřišel pádem. Někdo mu to udělal, a Severus Snape, který znovu a znovu hlásá své antipatie vůči Harrymu, byl posledních několik dní jediný, kdo byl s ním!“

Remus napůl zvedl hůlku, aby na Snapea ukázal, a než stačil Harry zareagovat, Snape se rozmáchl svou vlastní hůlkou a postavil se Remusovi tváří v tvář. Harry mohl jen zírat na dvojici kouzelníků a vzpomínat na roztržku mezi Snapem a Siriusem, která se odehrála právě v této místnosti během minulých vánočních prázdnin. I ta začala kvůli Harrymu…

„Pánové!“ zaburácel Brumbál. „Odložte hůlky! Severusi, posaďte se! Není třeba se uchylovat k násilí.“

„Není tře – Albusi, o to přece jde!“ rozčileně se ohradil Remus, přestože měl hůlku poslušně skloněnou. „On se uchýlil k…“

„Nic takového neudělal!“ přistihl se Harry, že křičí. Najednou měl plné zuby toho, jak se dospělí v jeho životě neustále hádají kvůli němu a o něm.

Hovor utichl a jako jeden se k němu obrátily tři páry oči.  Harry zamrkal, protože si nepřipravil, co má říct. Věděl jen, že je to směšné. Nechtěl, aby se to takhle zvrhlo, když před Remusem mlžil o svých zraněních.

„Harry?“ zeptal se Remus opatrně.

Harry vrhl bezradný pohled na Brumbála; uvědomoval si, že ředitel teď ví o strýci Vernonovi, ale starší kouzelník neví, že Harry ví, že on ví… nebo, no… bylo to něco takového…

Brumbál se na něj jen povzbudivě usmál a Snape mlčel, stále nehybný poté, co se na Brumbálův příkaz posadil. Zdálo se, že ho oba nechávají rozhodnout, zda Remusovi řekne pravdu. Remus také nemluvil, i když jeho starostlivá tvář dávala Harrymu najevo, že bez ohledu na pravdu tu bude pro něj. Harry cítil, jak ho hřeje u srdce, když si uvědomil, že to už ví. Škoda, že mu to nijak neulehčilo situaci.

Odkašlal si, aby ještě na chvíli oddálil nezbytné, a pak se do toho pustil. „Ehm… no, podívejte. Sna – chci říct, profesor Snape mi nic neudělal. Všichni víme, že mě nenávidí a tak.“ Napadlo ho, že je lepší nedodat, že ten pocit je oboustranný, nebo se na Snapea hned nepodívat. „Ale… ehm, on mi nijak neublížil, přísahám.“

Harry se znovu nadechl, aby si uspořádal myšlenky, a pak je v návalu slov vyhrkl. „Chystal jsem vodu, protože na zahradě bylo horko, víte, a profesor Snape se objevil celý zřízený a mimo, a já ho musel schovat, a když strýc Vernon zjistil, že jsem nedodělal ten plevel, nebyl zrovna nadšený a tak trochu mi škubl za ruku.“

Hledal v Remusově tváři reakci na své rychlé vysvětlení, ale našel jen další zmatek. Po chvíli Remus zúžil svou reakci na téma rozhovoru. „Tvůj strýc? On tě tak trochu škubl za ruku? Harry, madame Pomfreyová uvedla tvou ruku jako vážně vykloubenou. A ty modřiny! A co tvůj obličej?“ Remusovo zmatení z celé situace jasně prosvítalo z každého jeho slova.

Brumbál a Snape mlčeli a nechali Harryho, aby vedl konverzaci, takže si z nich vzal příklad a obrátil se jen na Remuse… který se teď tvářil ještě zmateněji.

„No, možná byl kvůli tomu plevelu víc než rozrušený,“ připustil neochotně. „A možná to… nebylo poprvé. Tak nějak to bolelo už od posledního škubnutí. A z toho, jak jsem dostal profesora Snapea nahoru po schodech, dřív než by ho našli. On není… ehm, zrovna lehký. Až potom to začalo opravdu bolet…“ Harry se odmlčel, protože usoudil, že tohle vysvětlování každého drobného případu je příliš úmorné a únavné, zvlášť když tam ti tři starší kouzelníci jen tak seděli a zírali na něj. Možná by bylo lepší to ze sebe prostě všechno dostat.

A tak to udělal a ignoroval svou obrovskou touhu udržet vše v tajnosti. „Podívejte, Remusi, to všechno byl strýček Vernon, dobře? Tohle není první léto, co se mnou takhle škube. A tu modřinu na tváři mi taky udělal on. Byl naštvaný, že jsem nedokončil své povinnosti, a tak se to nějak… vyhrotilo.“

Remus otevřel ústa, aby promluvil, a hned je zavřel, jen aby svůj pokus o řeč zopakoval. Nakonec se mu podařilo: „Vyhro… Harry, jak to myslíš… vyhrotilo?“

Harry se zhrozil. Remus nekřičel, ale Harry měl pocit, že ano.

V Remusově tváři se při Harryho nepříjemném mlčení zračilo pochopení. „Tvůj strýc tě uhodil? A ty – ostatní modřiny?“

Harry si nevěřil, že by mohl mluvit dál, když se na něj upíraly všechny ty oči. Místo toho přikývl a studoval své ruce na stole, aby odvedl pozornost od nepříjemných pocitů. Zřetelně si uvědomil, když se zbylí dva kouzelníci zvedli od stolu a odešli z kuchyně, takže zůstal s Remusem sám. Dýchalo se mu o něco lépe a byl vděčný za soukromější rozhovor.

„Harry…“

„To je v pořádku, Remusi. Opravdu,“ Harry znovu nabyl hlasu a spěchal, aby zastavil jakékoli opečovávání, které se chystalo. „Není to tak, že bych kvůli tomu byl zničený nebo tak něco. Stalo se to a je to pryč. A vlastně to ani nebylo tak zlé. Jsem v pohodě,“ dokončil pevně.

Remus se tvářil, jako by si myslel, že Harry je všechno, jen ne v pohodě a skrz zaťaté zuby se zeptal: „Nebylo to tak zlé? Co tím myslíš, Harry? Bylo to… bylo to někdy…?“ Odmlčel se a chabě gestikuloval rukama.

Harry odolal nutkání utéct z místnosti a zvedl oči, aby se setkal s Remusovým vyděšeným pohledem. Cítil, jak ho náhle přepadla vlna vyčerpání z tohoto nekonečného dne. „Opravdu na tom záleží, Remusi? Vždyť to není tak, že by mě bili nebo tak něco. Byla to jen facka za to, že jsem nedokončil domácí práce, to je všechno.“

„Jen!“

„Ano, jen! Podívejte, vážím si toho, že se o mě staráte a tak, Remusi, vážně.“ Harry se snažil zjemnit svůj potemnělý tón, aby ukázal, že je opravdu vděčný: „Já jen… jsem opravdu v pořádku. Už nejsem malé dítě – vím, jaký je rozdíl mezi tím, jak věci jsou, a tím, jak by měly být. Jenomže… ne vždycky věci fungují tak, jak by měly, nebo tak, jak byste si přál, víte?“

Remusova tvář prozrazovala, že se cítí stejně poražený jako Harry. „Ano, Harry,“ povzdechl si, „já to vím. Udělal bych všechno, co je v mých silách, jen abych mohl ještě jednou vidět tvého otce. A Siriuse, kamarády… najít ho, jen abych ho zase ztratil…“ Remusovi se mírně zachvěl hlas a odkašlal si. „Ale oni tu nejsou, Harry, a já vím, že na tom nic nezměním. Přijmout smrt je součástí života. Přijmout týrání však nemusí,“ zdůraznil a v jeho hnědých očích se objevily vroucí emoce.

Harry se pod jeho ostrým pohledem ošil.

Remus si přiložil prsty ke kořeni nosu a těžce si povzdechl, než pokračoval: „Harry, podívej. Letos v létě jsem hodně přemýšlel, probíral se Siriusovými starými věcmi… Vím, jak moc pro tebe znamenal a jak moc pro něj znamenalo poznat Jamesova syna. Chci, abys věděl, že i když si nakonec nejsme tak blízcí jako ty a Sirius, záleží mi na tobě. Kdybys něco potřeboval, budu tu pro tebe…“

Harry přikývl a polkl něco podivně velkého v krku. Když zřetelně slyšel, že Remusovi na Harrym záleží… Cítil se uvnitř příjemně, i přes všechny ostatní emoce, které se v něm zmítaly.

A pak si náhle uvědomil, že Remusova slova, jeho intenzivní pohled a nedávná nezvyklá ochranitelská péče jsou pro něj důležité. Bylo to prozření, které Harry tak nějak prostě cítil. Ano, Harry truchlil pro Siriuse, ale nedělal to sám. Remus truchlil svým vlastním způsobem – způsobem, který zřejmě zahrnoval potřebu převzít nejdůležitější roli, kterou mu jeho dva nejlepší pobertovští kamarádi zanechali… roli rodiče Harryho.

I když byl Sirius spíš přítel než rodič…

Harry měl Remuse rád. Opravdu ho měl rád… vlastně ho tak trochu miloval. Proto nechápal, proč v něm myšlenka, že Remus chce převzít tuto roli, vyvolává tak rozporuplné pocity. Měl by být rád, že se o něj chce někdo starat… ne?

Tak proč ho ta myšlenka netěšila? Nebo přinejmenším neuspokojovala?

„Remusi…“ Harry si odkašlal. Měl toho hodně na přemýšlení, ale musel něco říct; Remus ho jen pozoroval a čekal na odpověď. „Díky. Myslím to vážně, opravdu, díky. Můj táta a Sirius… měli štěstí, že vás měli za přítele.“

„Není zač, Harry. A já děkuji tobě.“ Remus se usmál a natáhl se, aby Harryho poplácal po rameni. „Za chvíli odejdu, abych doprovodil ředitele na několika pochůzkách pro Řád. Budeš v pořádku, než se za pár dní vrátím?“

Harry měl nutkání podotknout, že to zvládal celé roky, aniž by ho Remus kontroloval, ale pomyslel si, že nepokazí první naprosto klidnou chvilku, kterou s ním za celý den zažil. Přikývl a nechal to být.

„Dobře,“ usmál se Remus a zvedl se ze židle směrem ke dveřím do spíže, „teď musíme zkonzumovat tvůj narozeninový dort, ne?“

Harry se ušklíbl, když mu hlasitě zakručelo v žaludku.

Remus postavil narozeninový dort na stůl před Harryho a několika švihnutími hůlky dokončil zdobení, které předtím začal, doplněné šestnácti hořícími svíčkami, které se vznášely těsně nad dortem, aby nezničily polevu.

Harry se podíval na Remuse, který ho přiměl počkat, až řekne ostatním kouzelníkům, že se mohou vrátit, a když se Remus, Brumbál a zdráhající se Snape shromáždili kolem stolu, konečně jedním dechem sfoukl všech šestnáct svíček. No, možná na dva nádechy.

Byl to Brumbál, kdo mu s jiskřícíma očima blahopřál jako první a žoviálně pronesl: „Všechno nejlepší, Harry!“

Remus to řekl jako druhý… a poslední.

Třetí host na Harryho improvizované narozeninové oslavě se nezdál být zdaleka tak šťastný, že byl ‚pozván‘, a jakmile se Remus pustil do krájení dortu kouzlem z hůlky, Snape se omluvil a vytratil se z místnosti.

To Harrymu samozřejmě vyhovovalo. Mohl jen doufat, že Snape bude v následujících týdnech stejně samotářský. Opravdu se mu nechtělo myslet na blízkost, kterou s ním bude sdílet. Prozatím měl ale narozeniny. Temné myšlenky a starosti týkající se profesora Severuse Snapea mohly počkat.

Otočil se zpátky k Remusovi a Brumbálovi a byl vděčný za jejich úsměvy a za toto odreagování od otázek a emocionální zátěže dne. Jo, měl příjemnější věci k přemýšlení, usmál se sám pro sebe, když se zakousl do lahodného kousku dortu.

A stejně jako čokoláda zmírnila účinky mozkomorů, zahnal Harry myšlenky na strýce a mistry lektvarů svým vlastním kouskem čokoládového narozeninového dortu.